Projekt Poslední šance (31. část)

 

 

     „Rei, můžu se zeptat… Jaké to je vycházet s otcem a normálně řešit takové ty klučičí problémy…?“
     Blonďák se odmlčel. Ucítil váhu drobného tělíčka, když se zhluboka nadechl, a trochu povolil svůj stisk.
     „Je to fajn, udělat si půl dne jen pro sebe, něco kutit, řešit techniku i sport. Promluvit si o věcech, u kterých jsem si myslel, že by jim máma nerozuměla. Ale popravdě, nevím, jaké je to s otcem. Odešel dřív, než bych ho mohl poznat, a nikdy se o nás nezajímal. Jediný chlap v rodině byl děda, dodnes jsem za něj vděčný a často na něj vzpomínám.“
     „Promiň, asi jsem se neměl-“
     „To je v pořádku,“ usmál se blonďák. Ruki se posadil normálně a opřel se jen o sedačku. Místo v Reitově náruči bylo náhle nepříjemně prázdné a pomalu chladlo.
     „Reito, myslíš, že jsme takoví právě proto? Nějaká chyba v mužském vzoru…“
    „Ne, tak to není. Není to žádný předpoklad, který se rozvine za určitých podmínek, prostě se s tím narodíš a dřív či později na to přijdeš. Akorát jsou lidi, kteří si to přiznají a nebojí se hledat, a lidi, kteří to skrývají a snaží se žít relativně spokojený život tak, jak většina společnosti uznává.“
     Ruki si přitáhl kolena k hrudníku a pevně je objal pažemi. Zadíval se do prázdna, zavzpomínal na dřívější časy, kdy sám sebe hledal.
     „Taky jsem se o to pokoušel,“ vydechl. „Ve škole byla jedna holka, opravdu pěkná, měla všechno, co by si každý kluk mohl přát. Říkalo se o ní, že dá každému. Tak mě napadlo… nemuselo by být těžké to zkusit, přinejhorším budu jeden z mnoha.
     Když jsem ji pozval na rande, souhlasila. Pár týdnů jsme se scházeli a ukázalo se, že je panna. Prostě byla jen výmluvou pro kluky, kteří potřebovali nějakou historku. Když na to mezi námi došlo, bylo to… no, asi ne, jak by si člověk představoval. Ale bylo to poprvý, říkali jsme si. Jenže to bylo pořád divnější. Myslela si, že je to její chyba, že není dost krásná. Ale ona byla snad až dokonalá, jenže ne pro mě, já mohl oči nechat na jejím bratrovi a vše, co se v klukovi bouří při pohledu na holku, se ve mně bouřilo při pohledu na něj.
     Byla první člověk, kterému jsem se takto s jistotou svěřil. Čekal jsem, že bude vyvádět, ale náš vztah pokračoval. Vyhovovalo nám to. Před kamarádkami měla kluka, před rodiči jen kamaráda, co pomáhá s učením – ti by nás oba zabili, kdyby se dozvěděli o tom předtím – a já měl někoho, s kým jsem se mohl volně bavit a nepřipadat si přitom, že je se mnou něco špatně. Skvěle jsme si rozuměli, dokonce věděla dřív než Jun, že jsem do něj zahleděný. A pak odjela do Států. Dokončila tam studium, a než se vrátila, já už byl v podstatě na ulici a neměl jsem odvahu se s ní ještě někdy sejít.“
     „Takže tvoje první opravdová láska-“
     Prcek zakroutil hlavou. „Je to směšné, co? Mít skvělý vztah, ale na čistě přátelské úrovni. A když jsem se opravdu zamiloval, i fyzicky, zase jsme skončili jako kamarádi. Ale jedno pozitivum to má – ani jeden se mi nevysmál a i po tom jsme si udrželi pěkný přátelský vztah. Největší sranda by byla, kdyby se ti dva dali dohromady…“
    Blonďák se tiše zasmál. Byla by to dobrá hříčka osudu. Vtip s dobrým koncem, který by si vyprávěla ještě vnoučata.
     „A tvoje první opravdová láska…?“ zeptal se Ruki nejistě a Reita se div neutopil v čaji.
     „Vážně tě to zajímá?“
     „Vypadám, že bych se jinak ptal?“ uchechtl se prcek všetečně. „Informace za informaci…“
     Blonďák si povzdechl a nervózně se podrbal na zátylku. „Vyšší střední. Byl jsem v prváku, oni dva ve čtvrťáku. Ideální pár – Barbie a… o něco mužnější Ken, kapitán fotbalového družstva. Měl jsem dost drzosti jí nadbíhat, držet dveře, sbírat popadané věci, a tak. Dokonce jsem se přihlásil do družstva. Jednou po tréninku si mě Ken podal, ať se jí radši vyhýbám obloukem. Tak jsem řekl, že jsem chtěl jen trochu pozornosti. On na to, že od ní se ničeho takového nedočkám, pokud nebudu kapitán, nejlepší student anebo nebudu mít nějaký jiný supr titul. V tu chvíli mi to zrovna nemyslelo, protože po sprše na sobě měl jen ručník kolem pasu, a vypadlo ze mě, že nestojím o její pozornost… A jemu docvaklo.
     Ptal se, jak jsem se to o něm dozvěděl, ale já byl prostě jen drzý idiot, co to zkusil a ono to vyšlo. Málem jsem se složil, když mě políbil. Byli jsme pak spolu do konce školního roku, a můžu být jen rád, že ta zatracená smradlavá šatna nemůže mluvit. Mimochodem, to on mě seznámil s Kensukem… když jsme byli na jisté ‚duhové párty‘.“
     „A ona?“
     „Ona byla lesbička. Studentka s nejlepším průměrem, účastnice soutěží. Proto se spolu takhle veřejně prezentovali – hodně lidí na ně hledělo, mluvilo o nich, psalo se o nich ve školním časopise… potřebovali být na odiv normální a v soukromí si dělali, co chtěli.“
     „Zní to skoro jako z filmu.“ 
     „Zkus se někdy zeptat Kaie, jak se dali s Tairou dohromady. Taky příhoda jako z filmu,“ uchechtl se Reita.
     „Tady je to se vztahy asi složité… V podstatě pořád běháte jen kolem nás a nějaké vaše soukromí padá.“
     „Vše má svoje úskalí. Není to sice nemožné, ale ty manželky musí mít zatraceně pevný nervy, lásky na rozdávání a extra silný mateřský pudy, jinak si to nedovedu vysvětlit. No a… taky už víš o ústavu, který je jako tenhle, jen plný ženských. Sice to není na dlouhodobé vztahy, ale každý asi občas potřebuje trochu lidského tepla.“
     „Osobní zkušenost…?“
     Reita se na chvíli odmlčel. Začínal tápat, kam až se to dostali, a proč mu vůbec něco takového o sobě a soukromém chodu ústavu říká. Pořád ještě platilo „informace za informaci“?
     „První dva, tři roky,“ odkašlal si nakonec. „Pak mě to přešlo. Asi na to nevypadám, možná to bude znít i hloupě, ale nechci jen to tělesné. Chtěl bych zase jednou milovat a cítit i vzájemné souznění…“
     „Vůbec to nezní hloupě,“ špitl Ruki a zahleděl se skrz podlahu. „Jen pro mě je to trochu sadistická myšlenka. Asi jsem odsouzený jen k jednostranným vztahům.“
     „Ale prosím tebe. Je ti teprve dvacet, všechno ještě přijde. I opětovaná láska.“
     „Otázkou ale je, kolik facek ještě musím schytat, než se dočkám pohlazení,“ uchechtl se.
     „To nevíme nikdo, Ruki,“ pousmál se blonďák a opět neodolal svému tiku a odhrnul mu hebké vlásky z obličeje. „Ale jestli je tu někdo, kdo si takové láskyplné pohlazení opravdu zaslouží, jsi to ty.“
     „Rei…?“
     „Copak?“ naklonil hlavu a díval se na něj skoro jako z jiného světa.
     „Mám hlad…“
     Ruki byl náhle ještě roztomilejší. Reita měl vždycky pocit, jako by byl z rosolu, když na něj prcek udělal nějaký kukuč, anebo když ve vážné řeči řekl něco tak prostého. Často ani nemusel dělat nic.
     „Už by taky měla být večeře, asi toho mají moc…“
    „Tak já tam zaběhnu,“ nabídl se Ruki a hned se zvedl. Nečekal na žádnou reakci, vběhl do koupelny, aby si zchladil obličej studenou vodou a zkontroloval, jestli nemá moc červené nebo nateklé oči. Se slovy „hned jsem tu“ pak vyběhl ze dveří a rychlým krokem mířil až do kuchyně.
     Celý den měl žaludek jako na vodě a hodlal využít první příležitost, kdy mu zakručelo v břiše, a uvědomil si, že by mohl něco sníst. Navíc Reitovo milé usmívání, ujišťování ho, že si brzy najde pravou lásku… jeho pohlazení po vláskách… Musel okamžitě utéct, jinak by mu byl schopný vyklopit i své pocity vůči němu.
      Reita zůstal sedět na gauči, díval se na zavřené dveře, nebo spíše skrz ně, přemýšlel nad Rukiho slovy a nad vlastní touhou obejmout to drobné stvoření a nikdy ho nepustit. Nechápal, jak k němu někdo mohl být takovým způsobem hrubý. Obdivoval ho, že to všechno zvládal přetrpět a stále si zachovával silnou vůli. Pořád v něm byla úcta i pozitivní náhled na svět. Snad naděje, že bude líp, přestože schovaná někde hluboko. Blonďák viděl ztělesněnou roztomilost i odhodlání. Nejradši by ho ve své náruči skryl před vším zlem a snesl mu modré z nebe – jen aby se dočkal úsměvu a cítil, jak je uvolněný a bezstarostný.
    Jeho putování nejtajnějšími myšlenkami přerušil telefon. Neochotně se zvedl a přešel do kanceláře, podíval se na display a při zmerčení Kensukeho čísla se mu hovor ani nechtěl brát. Přesto vzal sluchátko do ruky a otázal se, co zrovna teď potřebuje.
     „Teď zrovna nic a vůbec ne tak na dálku. Přijď ke mně zítra ráno, máme o čem mluvit,“ ozvalo se z druhé strany neutrálním hlasem.
     „Stalo se něco?“
     „Vyřešíme to zítra. Volám, aby sis na mě mohl udělat čas.“
    „Kensuke, o co jde?“ Reita nervózně přešlápl na druhou nohu a paži si obtočil kolem pasu. „Vyklop to, nebo nepřijdu.“
     „Jen kamerové záznamy. Řekněme, že jsem viděl něco, co se mi nelíbí. Zítra ráno ti povím víc. Zatím.“
     „Kensu-,“ chtěl z něj blonďák vymámit víc, ale ze sluchátka se začalo ozývat jen monotónní tutání. Naštvaně ho položil a sedl si do křesla. Co mohlo Kensukeho tak rozhodit? A co za kamerové záznamy řešil? Nic se nestalo, mohly se klidně smazat. Ledaže by…
     „Trochu nestíhají, ale nezapomněli na nás,“ zaslechl klapnutí dveří a veselý hlas. Zdálo se, že procházka a kluci mu zvedli náladu. „Hned to nachystám.“

     Ruki ulehal pod peřinu s vnitřní rozpolceností, ale zároveň lehkostí. Otočil se na bok a zahleděl se do potemnělé místnosti, skrz stíny, které z nábytku tvořily zcela jiné věci. Jasný tvar, se kterým si fantazie nedokázala pohrávat, měly jen zářivě červené číslice na budíku.
     Neustále se vracel k rozhovoru s blonďákem, přemítal, jestli udělal dobře, když mu vše řekl. Zároveň se však jen díky tomu cítil uvolněnější, téměř lehce, jako by mu podal druhé ucho nějaké těžké tašky, a nechal si s ní pomoct na dlouhé cestě. Přemítal nad jeho slovy o lásce a komplikovaných vztazích, tentokrát o mnoho pečlivěji. Chtěl bych zase jednou milovat a cítit i vzájemné souznění. Tak to Reita řekl. Chtěl bych.
     Prcek zavřel oči, snažil se zaspat myšlenky, které se začínaly vířit a zasedat odlehčená místa v jeho hlavě. Byl to ale předem prohraný souboj a než se nadál, ničil se uvědoměním, že je do Reity zamilovanější s každou hodinou pobytu s ním, i s každým slovem, které mu svěří. Dovolit mu nahlédnout do své minulosti bylo těžší než se svléknout a s takovou důvěrou narůstaly i city. A pak tu byl blonďák, který by někdy chtěl být zamilovaný… což znamenalo, že v tomto okamžiku tu pro něj není nikdo. A nikdo znamená, že ani on.

     „Dobré ráno,“ zívnul a ještě rozespalý se táhnul do koupelny, aby ho probrala studená voda. Zpátky vyšel už s rozlepenýma očima a učesaný. Podíval se na hodiny a uvědomil si, co je za den. „Rei, můžu si zavolat?“
     „Tak brzy?“
     „Jun mi navrhoval, že si můžeme promluvit, než si lehne po noční,“ vysvětlil. „Odpoledne asi nebude čas.“
     „Utíkej, než se osprchuju,“ zakroutil blonďák hlavou a poslal ho k sobě do kanceláře. Jun, Jun a zase Jun. Přednější než snídaně.
     Zalezl si do koupelny, zrovna když slyšel veselé pozdravení. Poté už dveře a tekoucí voda přehlušily veškerá slova.
     „Jak se daří v práci?“, ptal se Ruki a otáčel se v Reitově křesle sem a tam. Oči měl ale stále nepřítomně kdesi pod stolem, nemohl si pomoct, ale pokaždé, když s Junem hovořil, viděl jejich nepohodlné bydlení.
     „Líp i hůř. Pořád jsem ještě pod agenturou, i když slibovali, že od října už budu mít smlouvu přímo na firmu. Noční je vážně záhul, ale na druhou stranu je za ni docela fajn příplatek a jsem v teple. Nad ránem už jde podzim vážně cítit. Už ale sháním něco, kam se uvrtnout. Není to lehký, všude chtějí zálohy a nájem taky není sranda, obzvlášť když potřebuješ i další věci, jako jídlo a tak. Bude to těžký, ale s každou výplatou jsem na tom líp a pomalu se učím hospodařit. Až se znova uvidíme, vůbec mě nepoznáš.“
     Ruki se musel zasmát, věřil, že by ho nepoznal ani teď. Jistě musel posílit a v bláhovém obličeji nabrat pár starostlivých vrásek.
     „A co ty, Ruki? Už se konečně ozvali s tím stipendiem?“
     „Jo, ozvali. Uhradí mi většinu nákladů. Pomalu ale začínám chytat nervy, už jen dvě zkoušky a čekají mě ty finálové. Pokud tedy kvůli tomu stipendiu nebudu muset mít přezkoušení i v prosinci. A odkrojí se mi jeden den – chci začít pracovat i v pátky, aspoň na osmičku.“
     „Kdy to máš mít?“
     „Čtrnáctého ledna. A pak se budu nudit,“ uchechtl se. „Jen sranda. I kdybych chtěl, Reita by mě nenechal. Určitě budu mít nějaký nový rozvrh.“
     „A když už jsi s tím Reitou tak začal… něco nového? Hnulo se to s ním?“
    „June! Nemá se co hnout,“ bránil se. „Minimálně ne z jeho strany. A já už mám praxi ve smiřování se s takovýma věcma, takže se vlastně neděje nic. Tedy až na včerejší rozhovor… bavili jsme se o… otci.“
     Blonďák pomalu vycházel z koupelny, užuž chtěl Rukiho upozornit na čas, ale rozmyslel se a nejdřív zalezl do kuchyně, aby postavil na čaj. Očekával, že si prcek všimne, s Junem se rozloučí a přijde za ním. Prcek však dál telefonoval, jako by vůbec nezaregistroval klapnutí dveří ani Reitu hospodařícího v kuchyni.
     „Víš, že to není snadný. … Určitě si o tom spolu promluvíme, ale do té doby si aspoň budete kvit. Reita na mě ví tohle a ty zase tamto. Máte to podělený. … Ne, neblázni, to už by bylo rozumnější skočit z okna, než mu něco takovýho říct. … Samozřejmě. … Jo, vidíš, už mluvíme nějak dlouho- Ne, neutíkám od rozhovoru. Hele, příští týden to bude první, o čem tě zpravím. A nezačínej zas s tím, jak mluvím, nepotřebuješ se náhodou vyspat, co? … Sprosťáku. Dej si pohov. Já končím, jinak máme příští týden utrum. A jestli budeš kecat, tak ti to sprostě zavěsím. … Taky se měj a koukej je popohnat s tou smlouvou. Držím pěsti, ahoj.“
     Ruki si s rozverným úsměvem na tváři povzdechl a zvedl se z křesla. Až cestou do kuchyně si uvědomil, že slyší vřít vodu.
     „Ah- ani jsem si nevšiml, když jsi procházel kolem,“ vysoukal ze sebe. „Klidně jsi mi mohl odpojit telefon, dneska jsme přetáhli.“
     „O tu chvilku, ještě jsem ani nestihl udělat čaj,“ pousmál se Reita a nedal na sobě znát, že kousek jeho rozhovoru zaslechl. Hlavně ho zaujala ta část, kdy říkal, že mu něco nemůže říct. „A všechno v pohodě?“
     „Zdá se, že jo. Na to, že je po noční, je až moc čilý. Ale má pravdu, občas vážně mluvím divně. Školní režim už má následky. Nebo možná tvoje převýchova.“
     „Já jsem ve všem nevinně, za všechno může škola.“
     Ruki se musel uchechtnout. Jak skvěle se tato věta hodila pro chvíli, kdy se mu dostalo do rukou jeho vyrozumění o stipendiu.
     „Po snídani jdu za Kensukem. Vyplnil jsi už ten studijní formulář?“
     „Jo, mám ho na stole. Ale abych pravdu řekl, nedovedu si Kensukeho představit, že bude mít radost. Když jsem ho viděl naposled, nepřipadal mi nadšený ani z toho, že jsem se vrátil.“
     Blonďák se pousmál, ale byl to z většího podílu jen nervózní pohyb rtů. Také si všiml jisté Kensukeho odtažitosti vůči Rukimu, do této chvíle si to však nepřipouštěl. Jenže když to cítil i sám Ruki, zřejmě to nebyla jen planá domněnka.
     „Ale jdi,“ prohodil. „To se ti jen zdá. Kensuke jen nikdy neví, co říct. Setkával se s tebou ve chvílích, kdy jsi byl nervózní anebo po návratu z nevydařeného tábora. Prostě jen nevěděl, jak se zachovat,“ snažil se svého šéfa omluvit. Sám byl teď ale zvědavý a nejistý tím, proč mu večer tak naléhavě telefonoval. 
     „Nesnažíš se mě jen obalamutit, abych si nedělal starosti?“ podepřel si Ruki bradu o hřbet ruky, ve které držel toast zapečený ve vajíčku, a hlava se mu nadzvedávala, jak pomalu žvýkal. Věděl, že udělat tohle před pár měsíci, schytal by si upozornění, že sedí u stolu a ne ve chlévě. I teď očekával nějakou reakci, nepřišla však okamžitě.
     Reita dlouho odolával, jelikož tenhle pohled na zvídavá kukadla a naschvály rozpouštěl jeho mozek na kaši. Kdy vlastně začalo být u Rukiho tak pěkné, když ho takto provokoval?
„Ruki,“ tiše, přesto s dlouho nepoužitým důrazem ho po chvíli upozornil na neslušný, i když roztomilý posed. „A ne. Tohle je pravda, proto Kensuke šéfuje nám a nemá žádné svěřence. Ale taky je pravda, že ho pořád hryzá tvoje loajalita vůči… však víš. Ještě pořád jsem mu to nevymluvil.“
     „Hm. Mělo mi to být jasné,“ vydechl prcek a zapil náhlou hořkost v ústech. Alespoň že za ním stál Reita a klidně si před ním dovolil svého nadřízeného takto hanit. Vsadil by se, že jinde by za něco takového letěl zavřeným oknem.
     „Nebojíš se, že by ti mohl dát výpověď nebo ti nějak zatopit?“
     „Ne, máme mezi sebou dobrý vztah a navíc tohle jsou známá fakta. Jo a málem bych zapomněl, dám ti práci, než se vrátím. Po půl roce se opakují testy, které jsi dělal už na začátku, ale vzhledem ke škole a tvým vynikajícím výsledkům mi postačí jen jeden.“
     V klidu posnídali, a než prcek poklidil v kuchyni, nastavil mu blonďák na notebook čtvrtou část základního testování. Nebylo na ni třeba žádné vědomosti. Šlo o jednoduché otázky ze života, o pocity z různých situací, zatrhávání příslušných políček a hodnocení na škále od jedné do deseti. Přesto Reita doufal, že bude Ruki pořádně číst, rozmýšlet si a zaškrtávat poctivě, získané informace pro něj měly velkou hodnotu.
     „Kolik času na to mám?“ přeptal se prcek pro jistotu.
     „Program se vypne za hodinu a půl, ale takovou dobu to určitě nezabere, a kdyby něco, za chvíli jsem zpátky, pokud mě Kensuke nezabije, nerozčtvrtí, nezamkne do kufru a nehodí mě v noci do rybníka za to, že jsem ho nedávno nazval dubovou palicí.“
     Ruki se rozesmál a usadil za svůj stůl. Reitovo vtipkování mu vždycky připomnělo soužití s Junem, který měl ve zvyku říkat: „Sice mám hovno, ale dobrá nálada je za všechny prachy.“