Projekt Poslední šance (37. část)

 

 

     Hleděl skrz papíry, barevně označené řádky se mu rozjížděly před očima a málem slyšel tikat hodiny. V rukou raději muchlal kovovou propisku, poté co se mu podařilo zlomit dvě tužky. U té druhé to nevzdával, mohl s ní nervózně ťukat do stolu, aniž by dělal větší hluk. Při jednom ze silnějších úderů si ale zapíchl třísku do dlaně a tužku už nezachránil ani gumový konec.
     Střídavě se mu v mysli rojily otázky kolem Erumy a Reity. Jak horší to s Erumou je? Jak dlouho k němu Reita něco cítí? Jak na tom asi je Jun a Kiisara? Prožívá Reita uvnitř stejné trápení? Co jsou zač ti dva noví kluci, budou také raději poslušní, anebo jsou to stejní šílenci, jako Eru? Co když Kensuke dal Reitovi nějaké varování ohledně jeho citů a blonďák vše tají jen na jeho popud? Použije policie skutečně i jeho kresby, nebo budou brát v potaz jen ty umělé, vykonstruované obličeje, které s ním sestavovali na počítači? Doopravdy ho Reita miluje?
     Měl pocit, že mu pukne hlava. Opřel se čelem o stůl a pěstí do něj několikrát udeřil, až se mu rozvibrovalo i čelo.
     „Promiň, Ruki, nechtěli jsme tě rozčílit.“
     Rychle se zvedl a kouknul na dva ustarané a trochu udivené obličeje. Chtěl se omluvit, ale jako by jeho hlava byla pořád na toulkách a jazyk nedokázal fungovat. Zamotal se do prvního slova a raději tedy vstal, posunky je vybídl, ať jdou dovnitř, a zavřel za nimi.
     „To ne vy, vůbec jsem vás neslyšel,“ dokázal ze sebe po chvilce vysoukat. „Um, mám tu jen čaj. Takže zelený nebo černý?“ optal se a vzal jim hrnky z rukou.
     „Černý, bez cukru, díky.“
     „Taky, ale lžičku cukru, prosím,“ usmál se Uru. „Neukázal ses v kuchyni, pak Kai říkal, že přijdeš odpoledne, ale ani potom jsi nedorazil. Máme teď chvíli volno, tak jsme si říkali, že by třeba bylo fajn udělat ti společnost, popovídat si…“
     „Posbírat drby,“ doplnil Ruki.
     „Ne, prosím, nepřeber si to takhle,“ zasáhl černovlasý. „Ne, vážně, kvůli drbům bychom netrávili společné odpoledne tady.“
     Prcek slil vodu, chvilku se kysele usmíval, ale pak mu došlo. Aoi a Uruha mají nejspíš po delší době volno současně a mohli ho strávit jen oni dva společně. Místo toho vyměnili vášnivé chvilky či romantické posezení v dešti pod altánem za povídání si s ním.
     „Omlouvám se. Jsem trochu podrážděný,“ svěsil ramena a cítil, jak se mu ulevilo. Doteď si pořádně neuvědomoval, jak je napjatý. Nechal je, ať se posadí na postel, hrnky postavil na noční stolek a přinesl si k nim židli. Skrčil se na ní, že si mohl bradu opřít o kolena, a koukal na ně jako hromádka neštěstí, přestože se pokoušel usmívat. Anebo právě předstíraný úsměv dělal ten nešťastný dojem?
     „Můžeme si jen tak povídat o čemkoli,“ nadhodil Uru, „vidět dnes Hatoriho v kuchyni, asi by ses zasmál,“ zkusil se uchechtnout, ale připadal si marně. „Nebo nás napadlo, že bychom mohli zkusit rozebrat, co tě trápí. To, o čem jsme my dva už mluvili. A taky jsme viděli lidi od policie, nešlo přeslechnout, že to kvůli nim nejsi v kuchyni, a taky jsme viděli Reitu s Kensukem, jak je vyprovází.“
     Ruki se dlouze nadechl, sám nevěděl, odkud začít. Oba si soustředěně prohlédl, jako by si je prověřoval, jestli jim může důvěřovat. Připadal si hloupě, ale nějaký vnitřní tik ho nutil. V duchu si ale připomněl, co mu Aoi řekl. Mohli být někde jinde. Jsou tam jen kvůli němu. I jejich tváře vypadaly víc starostlivě, než zvědavě.
     „Byli tu kvůli mojí staré partě, Jun v noci volal, že se vrátili. Prý je Eruma ještě horší, tak jsem proti nim vypovídal. Jun a Kiisara chtějí utéct, ale kdoví, jak by Eru zareagoval. Je potřeba ho chytit dřív, než ti dva vůbec vymyslí nějaký plán.“
     „Bojíš se, že by jim něco udělal…?“
     „Vím, že by jim něco udělal,“ zavřel oči a snažil se být co nejklidnější. „Na začátku mu to bylo docela jedno, pak chtěl důkazy loajality, psychicky vydíral… Pak se snažil vzbuzovat respekt pěstmi. Bál se, že po odchodu by někdo vypovídal. Proto taky zmizeli, když mě chytili. Podle Reity zněl Jun dost vystrašeně. Sice už k nim nepatřil, ale teď… Viděl je, ví, že tam jsou a co plánují, už ho jen tak nepustí.“
     „Neboj, Ruki. Policie je najde, obzvlášť když jsou takhle blízko. Nemůžou žít z ničeho a Jun je určitě dost chytrý na to, aby neprozradil vše. Buď budou muset vystrčit nos a lapnou je při první krádeži, anebo budou muset nechat Juna dál chodit do práce a aspoň s ním neztratíte spojení,“ pousmál se Aoi. „Vím, jaké to je v takových partách, a taky vím, že není možné zmizet z povrchu země.“
     „Co na to Rei?“ optal se pro změnu plavovlásek a usrkl čaje.
     „Hned jednal, snažil se pomoct. Šel se mnou ke Kensukemu, kde se kromě jiného provalilo, co k němu cítím, sám se pokoušel zapírat a od té doby jsme se neviděli.“
     „Pokoušel se zapírat?“ vypadlo z obou naráz.
     Ruki jim vylíčil vše, co se stalo v Kensukeho pracovně. Od černovláskovy otázky, přes jeho vlastní přiznání, Reitovo vykrucování a zapírání a veškeré tiky a věci, které naznačovaly, jak lže. Najednou se rozmluvil, jako by si všechna slova schovával pro tuto příležitost.
     „Takže ať si cítí, co chce, teď jsem vážně naštvaný, a i kdyby si nakráčel do dveří a začal pochtívat, můžu mu leda tak někam zarazit ty tužky, co jsem polámal.“
     „Abych pravdu řekl,“ Uruha polkl naprázdno a musel se znovu natáhnout pro čaj, aby byl schopný dalších slov, „tahle Reitova zamilovanost mi přijde jako něco, o čem jen sníš, a vidíš věci, které nejsou. Jenže když se nad tím zamyslím, je to přinejmenším podivné.“
     „Po nějakém takovém incidentu s policií by kohokoli jiného uháněl půl dne a snažil se ho z takových stavů rozptýlit,“ pokývl Aoi a pohlédl na svého milého. „A máš pravdu, pokud by mu někdo takovým způsobem vylil srdce, nedokázal by ho chladnokrevně odmítnout, a pak ho nechat, ať si dělá, co chce.“
     „Navíc už ta Kensukeho otázka. Všichni vědí, že Kensuke po Reitovi pálí už nějaký ten pátek, co když si něčeho všiml a snaží se tomu udělat přítrž?“
     Ruki si odkašlal, aby na sebe zpátky upoutal pozornost. „Ať je to, jak chce, Reita má mít přece vlastní rozum. To je takový problém říct ‚Já vím a taky k tobě něco cítím, jenže tady pro takové věci není místo‘ nebo tak něco? Ne, udělá ze mě děcko, jako by mě byť jen jeho pohled musel znásilnit, a lže mi do očí.“
     „Ruki,“ vzal ho Uruha za paže. „Vím, co jsem ti předtím říkal, ale… Vezmi to a hoď to na váhy se vším ostatním. Jen ty musíš nejlíp vědět, co chceš udělat, pokud je to vzájemné. Můžeš zůstat naštvaný, zkusit o něj bojovat, nebo to nechat tak a prostě počkat, co se z toho časem vyvine nebo nevyvine. Každopádně měj na paměti, že Reitu teď potřebuješ hlavně jako opatrovníka. Musíš s ním spolupracovat pro svoje vlastní i Junovo dobro.“

     Prcek věděl, že Reitu potřebuje hlavně jako opatrovníka, stejně tak i toho protivu Kensukeho. Co se týkalo černovláska, o tom si myslel své a očekával cokoli. V mysli se proti němu obrnil, a kdyby náhodou zase přišel s nějakým podrazem, dokáže to překousnout, ne-li úplně ignorovat. S blonďákem to však bylo horší. Ač si to nepřiznával, měl ho rád, ale cítil se zároveň zklamaný, zrazený a naštvaný. A vědomí, že ho potřebuje, vztek jen přiživovalo.
     Dopoledne i odpoledne strávené v kuchyni přivítal s otevřenou náručí a nechal se strhnout atmosférou plnou vtipkování, poučování a spěchu. Nechtěl se už k ničemu vracet, přesto měl nutkání se Kaiovi omluvit za nepříjemné chování. Rychle to ráno vyřídil, brunet si jeho omluvu vyslechl jen ze slušnosti či jakési povinnosti šéfa, ale ujistil ho, že je vše v pořádku, a jeho úsměv přitom zářil jako obvykle.
     Užíval si poslední směnu s Uruhou a přemýšlel, jak to tam bez něj, a o chvíli později i bez Yukiny, budou zvládat. Sám si troufl jen pomáhat, Aoi se sice zmohl i na složitější věci, ale pořád se měl co učit, a Hatoriho aby pořád někdo hlídal nebo mu zadával pokyny. Na druhou stranu ani o nové lidi nestál, byly by to další změny, nedokázal se pořádně soustředit na vše, co se kolem něj dělo. V hlavě měl především Juna s Kiisou, Erumu, Reitu, v krvi mu opět začínal vřít adrenalin z nadcházejících zkoušek, další informace zatím vypouštěl.
     A jako by to svými myšlenkami přivolal. Ke konci ranní směny se ve dveřích objevil poměrně vysoký mladík a s nevalným zájmem si prohlédl celou kuchyň. Chvilku na to přišel Yasu, rychle něco Kaiovi řekl a při odchodu položil onomu mladíkovi ruku na rameno a sdělil i jemu krátký vzkaz. Prcek nerozuměl, ale dobře rozeznal Yasunoriho výstražný tón.
     „Uruha už tento pátek odchází, Yukina nám plánuje utéct měsíc později. Vím, že to tu není zrovna populární místo, ale lidi tu potřebujeme. O to jsem radši, když se někdo přihlásí sám a s nadšením. Od zítřka budeme mít novou výpomoc," postavil se Kai k černovláskovi. „Doufám, že si všichni sedneme a budeme pokračovat stejně zvesela.“ Podíval se na něj se svým sluníčkovým výrazem, ale mladík byl pořád stejně kamenný. Nikdo by se nedivil, kdyby mu hlavou běželo něco jako: Tenhle idiot má být můj šéf?
     „No tak, představ se nám,“ vybídl ho Kai.
     „Jsem Nanashi Manabu.“
     Mladík své jméno oproti Hatorimu vyslovil s pečlivostí a podíval se na celé osazenstvo kuchyně. Rukiho až zamrazilo, když se jejich oči střetly. Černá, nekonečná hlubina, jakoby měl v hlavě celý vesmír, posazená pod skoro stejně černým obočím na zdánlivě světlé tváři, lemované neposlušně zvlněnými ebenovými vlasy téměř po ramena.
     „Je mi dvaadvacet, dostali mě za krádeže. Upřímně, jsem tady, protože už jsem v kuchyni pracoval a nechce se mi nikam jezdit. A nemám rád moc lidí na jednom místě. A mám plný zuby Yasunoriho.“
     „Upřímnost je krásná vlastnost,“ řekl si Kai pro sebe tiše a se svým typickým úsměvem. „Tak si vyzkoušíme, co umíš.“
     Černovlásek si svázal vlasy do gumičky, alespoň ty, co tam držely, zbytek připnul sponkami a zašel se umýt. Vzal si od Kaie zástěru a podíval se na večerní rozpis. Kuchyň se opět pořádně rozpohybovala, a zatímco se ostatní věnovali chystání a roznášení čajů, káv, dezertů a podobných věcí, Kai a Manabu se pustili do debaty a vychystávání večeře. Brunet byl celkově spokojený, když viděl, jak se jejich nový přírůstek staví ke všemu s jistotou. Mladík se nepotřeboval ptát, a pokud ano, nemuselo to být stokrát. Když Kai něco řekl, nemusel vysvětlovat, ale rovnou přecházel k věci. Na závěr byl nadšený, když viděl, jak Manabu vzal nůž, automaticky zkusil, nakolik je ostrý a během chvilky sáhl po brousku, pak už měl pod rukama rybu a celou ji obratně zpracoval, aniž by nadělal nepořádek. Ruki se v duchu zastyděl, když si vzpomněl, jak mu nešlo naporcovat ani vykuchané, očištěné kuře, přestože Kai stál u něj a vše mu vysvětloval a ukazoval.
     „Pak to pošli jen výtahem. Zítra se budu těšit,“ poslal mladíka Kai i s večeří pro Yasunoriho zpátky nahoru a pomalu se pustili do uklízení. Sice měli v lokále ještě pár zákazníků, ale nikdo nový už nepřicházel.
     „Tak mi přijde, že ho nezavřeli ani tak za krádeže, jako spíš za řezničinu,“ prohodil Ruki pobaveně a částečně i s obdivem. „Zatím nevím, co si o něm mám myslet. Na jednu stranu působí v pohodě, na druhou jako kus kamene. Občas z něj jde skoro strach.“
     „Je tady měsíc a půl. Yasu ho pustil na hřiště teprve před týdnem, potřebuje se trochu oťukat. Domlouvali jsme se nejdřív na listopad, ale když jsem se dozvěděl, že už má nějakou praxi, a vidím, že je Hatori tak trošku pomalejší, bez urážky… Mabu okamžitě souhlasil a Yasunori si uvědomil, že se mnou mít problém nebude a povolil. Ti dva si opravdu nesedli, ta Manabuova poznámka nebyla jenom nějaká stížnost.“
     „To chápu. Přijde mi, že s Yasunorim si na začátku nesedne nikdo.“
     „A ty sis s Reitou sedl?“ uchechtl se brunet. „Na začátku je to vždycky všelijaké, ale oni vyloženě skřípou. Yasu se s tím snaží něco udělat, měnit přístup, ale možná ho nakonec přeloží.“
     „To jde?“ Ruki se zarazil a na bruneta vážněji pohlédl. „To by ho poslali někam pryč?“
     „Ne, zřejmě by šel k Torovi nebo Hirovi. Um, ale když už tu dneska ta upřímnost byla,“ začal Kai trochu nevinně a jakoby náhodou, „za jistých okolností můžou někoho poslat i do jiného ústavu, nebo do podmínky, pokud je jeho pobyt tady předčasně ukončen, ale má kladné výsledky.“
     Prckovi začala tuhnout krev v žilách. Způsob, jakým k němu jeho šéf mluvil, jako by se mu snažil něco nenápadně naznačit. Možná by se odvážil i k přímější konverzaci, kdyby kolem nepobíhali ještě dva kluci.
     „Samozřejmě tohle je věc, kterou má pod palcem Kensuke, takže nějaká osobní nespokojenost nestačí.“
     Jeho domněnka byla stále silnější, ale nerozuměl. Byl unavený a hlava nechtěla pracovat, možná se mu to podaří rozluštit ráno. Navíc přemýšlet o Kensukeho záležitostech bylo to poslední, na co by měl náladu.

     Ráno však zapomněl na celého Kensukeho i rozhovor s Kaiem. Sotva se vyhrabal z postele a opláchl, ozvalo se klepání na dveře a vzápětí blonďákův hlas. Prcek mu otevřel, ale nedočkal se ani pozdravu. Jediné slovo, které mu Reita věnoval, bylo „Jun“ a okamžitě mu nacpal telefon do rukou.
     Ruki se rozzářil a otřes musel být cítit až ve sklepě, jaký mu spadl kámen ze srdce, když svého kamaráda zaslechl. Usadil se do židle a na nic se neptal. Jen poslouchal každé slovo, snažil se zachytit jeho hlas a rozluštit, jak moc nejistě či vystrašeně zní.
     „Se mnou je to v pohodě. Dal jsem Erumovi asi čtvrtinu z poslední výplaty s tím, že je to vše, co teď mám, ale že po zkušební době mi plat zvýší. V penězích se vidí víc než předtím, takže můžu dál chodit do práce. Jeden z těch nových mě pokaždý vyprovází až k firmě a na konci směny mě zase vyzvedává, i když jsem se dušoval, že do basy nechci a nikam jinam jít nemůžu. Oba jsou hrozní zmetci a Eru je má docela rád, pokud se to tak dá nazvat. Na to Ray žárlí a je protivnější než jindy. Takeru byl jediný, kdo chodil do ulic… v sobotu ale utekl a Eruma byl bez sebe, co když ho dostali. Zase jsme se rychle přesouvali, naštěstí stíhám dojíždět. Yuu je v jednom kuse někde zalezlý, s nikým se nebaví a nechtěl bys vidět, jak zhubnul. Eru plánuje vzít Kiisu a jednoho z těch bouchačů a zajet v pátek někam na festival na pořádný lov. Už aby to skončilo, Ruki… Uvidíme, jak moc pozorný bude Eruma o víkendu, a kdyžtak bysme toho využili a okamžitě utekli. Jinak bude další příležitost nejdřív asi za dva týdny. Eru chce auto, abysme se dostali dál, ale nemá řidičák. Ještě nevím, jestli bude papíry falšovat, nebo někoho na řízení naverbuje. No, dost o mně, rychle mi řekni, co ty.“
     „Já jsem v klidu, June. Jen chci, abys opravdu volal pokaždé, co můžeš. Řekni mi, co to je za bouchače? A jak Eruma vypadá, a je to s ním hodně šílený?“ optal se Ruki a doufal, že se dozví, co potřebuje.
     „Já vůbec nevím. Jsou to takoví dva namachrovaní kluci, vysocí asi jak já, ale docela namakaní. Bez nože v kapse neudělají krok a skoro za každým slovem jim ujede nějaká anglická nadávka. Strašně drsní, víš jak. A hlavně Erumu poslouchají na slovo. Ten na sobě taky trochu mákl, ale tu svoji blond nechal odrůst a všechno ostříhal nastejno. Chce být nenápadnější, dokonce shodil i část náušnic, ale přijde mi, že jestli měl nějaký mozek, tak ho schovával zrovna v tom svým železářství. Místo mluvení skoro pořád řve, není části dne, kdy by neproletěla nějaká facka. Jednomu svýmu bouchači dokonce dal pěstí a ještě si do něj kopnul. Začínám se bát, kdy místo rukou začnou vytahovat ty nože.“
      Jun se snažil mluvit rychle, aby mu stihl vše říct. Přesto čas rychle utekl a on se musel rozloučit, aby přišel včas na směnu. Nechal telefon opět v šatně a doufal, že ho nebude potřebovat zrovna ve chvíli, když bude s ostatními. S sebou si ho vzít ale neodvážil, co kdyby ho Eru našel a zabavil.

     Ruki se musel chvilku vzpamatovat. Netušil, jestli byl nervóznější předtím nebo teď, když slyšel, co se tam děje, ale uklidnilo ho, že je Jun v pořádku a zdálo se, že i Kiisara. Navíc jeho výpověď byla k něčemu, nevěřil, že by Takeru utekl. Museli ho dostat.
     „Všechno v pořádku?“ optal se Reita a obdaroval ho vlažným úsměvem.
     „Kéž by, ale snad to bude dobrý. Nejspíš zase budu muset za Kensukem. Eruma plánuje jít v pátek s Kiisou a ještě jedním na nějaký festival kapsařit. Navíc si Eru plánuje pořídit auto, i když si ještě nejsem jistý způsobem. Jo a taky se z blond hodil na černou, což znamená, že i Ray. O těch dvou nových vím jen to, že jsou namakaní a nosí u sebe nůž, což se u Erumy taky nedá vyloučit.“
     „Jestli za ním nechceš jít, vyřídím mu to sám.“ Na moment se střetl s Rukiho pohledem, stále v něm byl znát jakýsi vzdor, ale jeho oči opět rychle utekly.
     „Jo, to… to by bylo fajn. Musím se jít učit.“
     „Kdy přesně to vlastně máš?“
     „Zítra, v půl desáté.“
     Prcek si povzdechl. Vševědoucí Reita, který na nic kolem něj nezapomněl, najednou neví. Copak na něj začal úplně kašlat? Je možné, že by ho přeci jen nemiloval, anebo ho miluje a snaží se těch citů všemožně zbavit, protože jsou mu na obtíž?
     Soustředit se na zápisky bylo s každou uplynulou hodinou složitější. Hlava mu mohla puknout z násilného hledění na každý řádek a vytěsňování myšlenek na svou starou partu či na Reitu. Na jednu stranu byl rád, že po zítřku už to bude mít za sebou, ať už bude výsledek jakýkoli. Na druhou by měl nejradši ještě aspoň týden na přípravu, aby si byl jistý dostatečnou úspěšností.
     Nedokázal pochopit, co ho na blonďákovi pořád rozčiluje. Proč ho jednoduše nemůže začít ignorovat? Vždyť už se přeci smířil s tím, že ho mít nebude. A po té hnusné lži ho ani nechtěl, veškeré zalíbení a plamen, který se v něm rozhořel pokaždé, když se ocitl v jeho blízkosti, tím osudným momentem zadupal, jako ohniště poslední noc na táboře. Nebylo potřeba nic řešit, tak proč měl neustále potřebu na něj v duchu nadávat, sám sebe ujišťovat, že Reita sice může být hezký, může se zdát fajn, ale vevnitř je to prachsprostý lhář a sobecký idiot?