Projekt Poslední šance (33. část)

 

 

- Díl obsahuje část 18+ -

      Večer už probíhal poklidně. Oba byli zabraní do svých myšlenek a práce, Reita se staral o formality a psal si seznam, co bude potřeba nakoupit – měl službu a všichni se v SMS zprávách či e-mailech obraceli na něj – a Ruki se vší pečlivostí pokračoval na blonďákově portrétu. Věděl, že to dá ještě spoustu práce, ale přesto chtěl skončit ve fázi, kdy bude mít alespoň základ hotový.
     „Zase se kroutíš jak žížala,“ zaslechl blonďákův pobavený, ale zároveň starostlivý hlas, když vycházel z koupelny a protahoval si záda a ztuhlou šíji.
     „Vyšel jsem ze cviku,“ odvětil mu se zívnutím.
     „Zítra si po směně dáš sérii, mysli si na to.“
     Usmál se a s přáním dobré noci zmizel za dveřmi. Chvilku si před spaním četl, ale pak mu to nedalo. Touha a všelijaké myšlenky… Vždyť to bylo nevinné, jen pouhé představy. Nikomu nemohly vadit ani ublížit.
     Zaposlouchal se, zdali už je Reita také v ložnici, a svlékl si kraťásky. Jednou rukou zabloudil pod peřinu a hladil se s myšlenkou, že ty ruce patří Reitovi. Ty krásné velké dlaně, dlouhé štíhlé prsty, kdyby tak sevřely tu citlivou část jeho těla…
     Zpočátku byl sám ze svých představ nesmělý, ale brzy se rozohnil. Pod zavřenými víčky si vzpomněl na Reitovo mužné, vysportované tělo, pamatoval si pocit, když ho objímaly jeho silné paže. Vzpomínky a představy se spolu střetly a Ruki se najednou ocital v neznámé posteli a s Reitou na sobě. Blonďák ho líbal na rtech, na šíji, všude se ho dotýkal. Ruki podlehl své fantazii i pocitům, které ho zachvátily. Skousl si ret a napjal se, teplá tekutina mu ulpěla na ruce i bříšku. Chvíli zůstal nehybně ležet, vychutnával si uvolnění a přemítal nad možností, co kdyby se to skutečně stalo.        
     S úsměvem a růžovými líčky se natáhl po balíčku kapesníků. Rád by, kdyby na něco takového došlo i v realitě, ale svléknout se před tím dokonalým Reitou? Nechat ho pozorovat, co s ním dělá slast? Smět se ho dotýkat…? Asi by byl rudý až za ušima a nedokázal by se uvolnit.

     Blonďák orazítkoval poslední formulář a podepsal Uruhovi souhlas. Papíry vložil do obálky a poté vše ze stolu uklidil, vypnul notebook a během deseti minut ležel v posteli.
     Myslel, že mu dá práci zabrat, kvůli vlastním myšlenkám i Kensukeho výhružkám, ale únava ho skolila. Celý den mu připadal moc dlouhý, chvílemi nervy drásající a konečně mohl vše hodit za hlavu, vypnout a počkat si na další, který snad bude lepší.
     Uprostřed noci ho ale probudilo klapnutí dveří. Rozsvítil lampičku a viděl před sebou drobnou Rukiho postavu. Stál tam, tak krásný, roztomile rozcuchaný, s neuvěřitelně nevinným a přesto laškovným úsměvem a především jen v bílé košili. Jeho bílé košili a byla mu docela velká.
      Pomalu přešel k posteli, váhavě, jako by si nebyl jistý. Promnul rty, nesměle uhnul očima a usadil se na kraji.
     „Nemůžu to déle vydržet, Rei…“ špitnul toužebně a stydlivě, pohrával si přitom se spodním knoflíčkem. „Chci tě…“
     „Tohle je troufalé,“ snažil se ho blonďák zastavit, ale věděl, že touží po tom samém. Chytit ho, povalit, přitisknout se na něj a ukázat mu, jaké to je, cítit se s někým tak dobře.
     „Já vím, ale… nechceme přece nic špatného.“
     Posadil se, odhrnul ze sebe peřinu a místo ní na sebe stáhl Rukiho. Cítil pod dlaněmi každou křivku jeho drobného tělíčka, pomalu po něm jen tak přes látku přejížděl a cítil, jak se chvěje. Mohl mu jen tak zlehka klouzat po kůži a už se jeho dech stával hlasitějším, tělíčko napjatější. Neudržel se, musel ho dostat pod sebe. Nalehl na něj, vklouzl mezi jeho štíhlé nožky, které předtím pomalu zulíbal až ke krásnému zadečku.
     „Alespoň jeden z nás musí mít rozum…“ pokoušel se z posledních sil odolávat, ale drobné ruce si nacházely cestičky po jeho těle.
     „Nechci teď nad ničím přemýšlet.“
     „Ruki… jsi nádherný…“
     Reita mu odhrnul neposedné vlásky z tváře, vpil se do jeho měkkých sladkých rtíků. Pomalu rozepnul všechny knoflíčky a látku rozhrnul, zulíbal tu křehkou hruď, mapoval konečky prstů její lehce vystouplé mužné tvary.
     Nemohl mu odolat. Vstoupil do něj a jeho hlas se mu v uších rozezněl jako rajská hudba. Ruki ho neustále hladil, stiskal, až mu nehty zarýval do zad, svíjel se pod pohyby jeho boků, sténal jeho jméno…
     „Rei~… Reito~“
     „Ruki~“ vydechl, tiskl ho ve své náruči a nepřestával si ho brát, rozkoší naplňovat jeho i sebe. Až dokud ho neporazila. Nedokázal najednou nic vnímat, v hlavě tma, tělíčko pod ním zmizelo, náhle slyšel jen vlastní rychlý dech, cítil, jak je napjatý a pak…
     Probudil se celý zpocený, rychle se posadil. Sotva se vzpamatoval a uvědomil si, co se stalo, začal se častovat nadávkami. Pak mu došlo, že si to celé prožil až do konce.
     S dalším kýblem popela, který si v duchu vysypal na hlavu, vstal z postele, převlékl si boxerky a zamířil do kuchyně. Potřeboval zapít náhlé sucho v krku.
     „Eh, Ruki,“ zarazil se skoro vyděšeně a vypadalo to, jako by se ho prcek také lekl.
    „Rei, taky máš roztrhané spaní…?“ optal se Ruki a cítil, jak pod návalem všech svých představ červená. Ještěže to v šeru nebylo vidět, ale i kdyby, nemohli by si nic vyčítat. Oba by zářili jak čerstvá rajčátka na slunci.
     „Možná je úplněk, nevím,“ pokrčil blonďák rameny a radši si vzal z lednice rovnou celou lahev, hlavně ať už víckrát nemusí vstávat. Co kdyby se s Rukim střetl i později? Potřeboval se ze svých snů trochu vzpamatovat, než bude připravený si s ním normálně promluvit.

     „Krásný den, přeju,“ vítal je v kuchyni ospalý, přesto veselý hlas.
    „Brý ránko, Kai. Co sis na nás dneska nachystal?“ ptal se zvědavě Yukina. Od chvíle, co dostal dopis z vedení, se činil ještě víc a snažil se od Kaie pochytit, co se dá. Navíc pokaždé, když měl brunet až tak dobrou náladu, mohli očekávat nějaké náročnější menu.
     „Dneska si to vaření pořádně užijeme. A taky mám zprávu od Hira. Kolem poledne se na nás přijde podívat Tora..? Ne, Haru… no prostě jeho svěřenec, a brzy by se měl připojit k týmu, takže prosím, ať všechno klape, aby si držel respekt aspoň na začátku.“
     „Css, my si držíme respekt pořád.“
    „Že to říkáš zrovna ty, Aoi,“ ušklíbl se Kai. „Skoč radši do skladu pro vejce. Uru…“ začal jim rozdávat práci a připnul list s menu na magnetickou tabulku.

     Zatímco Ruki spokojeně debatoval s ostatními v kuchyni a neměl čas na přemýšlení o svých představách, Reita seděl v křesle, lokty opřený o stůl a hleděl do prázdna. Neustále se mu vracel dnešní sen, jako by měl v hlavě časovou smyčku. Nejradši by ho vypudil, ale zároveň se mu tak líbil, že vzrušení dokázal cítit ještě teď. Strašně ho to znepokojovalo. Mohl to být pouhý sen, ale nikdy předtím se mu to nestalo a fakt, že nebýt Ruki jeho svěřenec, nedokázal by takovému večernímu povyražení odporovat, ho téměř děsil. Co když měl Kensuke pravdu? Co když na něm už nějakou dobu vidí příznaky zamilovanosti, a proto se k Rukimu chová takto odměřeně? Vždycky měl poznámky na svěřence, ale nikdy se nezmiňoval o něm. Až teď ho žárlivost vybičovala k okamžitému telefonátu a rozhořčení si udržel i druhý den. 
     Reita si promnul obličej a prohrábl vlasy. Hlava mu div nepukla z přemíry vzpomínek i představ, srovnávání faktů. Ale jestli ho Ruki opravdu miluje a on jeho, jak by se měl zachovat?
     Milostný vztah mezi opatrovníkem a svěřencem je nepřípustný, a pokud to nezvládneš, Ruki bude muset pryč. Rukiho toužebný pohled a Kensukeho probodávání očima. Rukiho sténání a Kensukeho kárání. Jeho vlastní touha a zároveň obavy. Pořád se to v něm mlelo a nedokázal to ukočírovat. Byl celý vedle, po takové dlouhé době nad sebou ztrácel kontrolu a nedokázal říct, jestli je to dobře či špatně. Naprosto jistý si byl jen jedinou věcí – ať už se dělo cokoli s ním nebo i s Kensukem, nesmělo to ohrozit Rukiho.

     „Pěkné dopoledne,“ rozlehl se kuchyní jistý hluboký hlas. Nikdo by ani nepotřeboval vidět jeho majitele, jak nezaměnitelný byl, ale obzvlášť jistá část pracovního týmu se vždy ráda podívala. Kdyby se vyhlašovala soutěž, něco jako sex-symbol mezi opatrovníky jejich ústavu, Hiro by byl určitě na vítězných příčkách spolu s Kaiem, Reitou, Yasunorim, Torou… a dalšími, asi by záleželo na osobním vkusu.
     Mladík vedle něj ale rozhodně nevypadal, že by toužil po pohledu, natož přítomnosti či medvědím objetí od svého opatrovníka. Spíš vypadal jako zatoulané štěně, které někdo přinesl do útulku. Krátké, medově hnědé vlasy se znatelnými odrosty se mu z Hira div neježily a nenápadně se od něj odsouval.
     „Představ se klukům,“ vybídl ho Hiro a ležérně se rukama chytil v bocích. Jeho ramena vypadala ještě širší a mladíček jako na povel rychle vyhrkal své jméno, div že mu bylo rozumět.
     „Ikeburo Hatori, moc mě těší,“ uklonil se.
    „Ahoj,“ přišel k němu Kai blíž. Představil se mu a poté i všichni, kdo zrovna stáli v kuchyni. „Umíš něco uvařit?“ zeptal se.
     „…no kávu nebo čaj,“ pokrčil Hatori rameny. Osobně si nebyl jistý, co v kuchyni vlastně dělá, proč ho posílají zrovna tam, když u linky nikdy pořádně nestál.
     „Nevadí, všechno se naučíš.“ Obvykle brunet dodával „aspoň mi do toho nebudeš kecat“, ale při pohledu na tohle stvoření, které sice nebylo fyzicky drobné, ale jako by se usilovně snažilo propadnout do země a nějakým způsobem se mu to skoro dařilo, raději jakékoli vtipy vynechal.
„Klidně ho tu nech, ať se porozhlédne.“
     Hiro zmizel a jakoby jeho svěřenci spadla z ramen tíha. Trochu víc se rozkoukal a zdálo se, že mu je místní osazenstvo sympatické.
     „Promiň, ale vypadá to, jako by ses Hira bál,“ prohodil Yukina mezi krájením okurků. Vzápětí poznal, že klučina před ním je pořád ještě trochu vyjukaný a jeho otázka na něj působí jako facka. Nebo možná jen Hirovo jméno v ní.
     „Asi jen vypadá,“ pousmál se a nejistě přišel blíž, aby se podíval, co všichni dělají.
    „Takže… Asi by bylo fajn, kdybys nám o sobě něco řekl, jinak to bude vypadat jako výslech,“ pousmál se Kai. „Třeba kolik ti je, jak dlouho tu jsi…“
     „Je mi osmnáct. A jsem tu,“ Hatori se zarazil, jako by to musel počítat. „Tři týdny a šest dní.“
     „To se ještě rozkoukáš. První měsíc je nejhorší.“ O to víc se Kai divil, že mu ho Hiro poslal. „Tak, najdeme ti nějakou zástěru a pomůžeš nám, jo?“
     Vzápětí všichni zjistili, že mladík je docela šikovný. Vše, co po něm chtěli, zvládl bez problému a dobře. Kai jen doufal, že se časem uvolní, a nebude dělat čistě jen to, co mu někdo řekne, a nestane se mu, že by ho večer našel tam, kde ho ráno postavil.
     „Natáhneš se mi pro dezertní talíře, prosím?“ požádal ho Ruki směle, když ho měl vedle sebe, mladík byl přeci jen o kousek vyšší. Hatori se už chystal natáhnout, pak si ale všiml tmavších fleků na tričku pod zástěrou. Ruce rychle stáhnul a chvíli přemýšlel, co má dělat.
     „Ty nalevo, s proužkem.“
     Znovu se tedy odhodlal, ale Uruha už ho stačil předběhnout a vytáhl na linku dva štosy po deseti talířcích.
     „Jsi v kuchyni, ne na módní přehlídce. Potí se každý,“ nadhodil s úsměvem a snažil se, aby to neznělo jako kárání. V tom mu značně přispěl Aoi svou rádoby tichou poznámkou, že někoho to dělá ještě víc sexy.

      „Ty Uru, sem nechodí lidi jen ‚za trest‘?“ optal se Ruki pro jistotu. „Když jsem ho viděl vedle Hira, přišel mi tam trochu… no, jako na terapii.“ Nechtěl, aby to vyznělo posměšně, bylo mu mladíka trochu líto, ale nedokázal si ho představit jako živelného zločince.
     „Vždycky musíš něco udělat, aby ses sem dostal. Spíš mi přijde, že ho někdo naváděl, a on prostě neodporoval. Akorát se divím, že ho má u sebe Hiro, ten mívá většinou trochu jiné oříšky.“
     „Možná proto se ho Hatori bojí. Jestli automaticky zvýšil hlas na svou obvyklou úroveň,“ zauvažoval.
     „To nevím, ale určitě se v kuchyni nudit nebudeme. Nebo spíš, nebudete. Docela by mě zajímalo, jak se vybarví, ale už to asi nezjistím. Od prvního mám oficiální zaměstnání.“
     „Ty už odcházíš?“ vzhlédl k němu prcek. Věděl, že by měl být rád, ale nedokázal potlačit zklamání.
     „Ne úplně. Jen budu mít práci jinde. Tři dny přes víkend jako číšník a přes týden budu vypomáhat v kadeřnictví a sbírat při kurzu zkušenosti, něco jako praxe.“
     „Takže jednou nohou venku. Ale je to dobře, přeju ti to. Aoi musí být hrdý,“ usmál se.
     „To víš, že má radost, ale to čekání příjemné není. Navíc nechce, abych všechno musel zařizovat sám a on se jen nastěhoval.“ Uru pokrčil rameny, nevypadal tak nadšeně, jako jiní. Byl natěšený i nervózní zároveň. Rád by začal nový život, ale nechtěl to bez Aoie po svém boku.
     „Neboj, jsem si jistý, že Reita to nějak udělá.“
     „Taky v to doufáme.“

     „Ahoj,“ vydechl Ruki, sotva za sebou zavřel dveře. Rozhlédl se, všude prázdno a podivné ticho. Šel tedy rovnou k sobě, dal si sprchu a převlékl se. Pustil se do práce na Reitově portrétu, v klidu kreslil a očekával, že se blonďák sám ozve. Proto ho překvapilo, že je po osmé hodině, když očima náhodou přelétl budík.
     Opláchl si ruce a vyšel se podívat po Reitovi. Měl slíbené nějaké cvičení a zdálo se mu podivné, že by blonďák zapomněl.
    „Rei?“ zaklepal na futra jeho pracovny. Blonďákova hlava přesunula svou pozornost od notebooku k němu a na tváři se usadil zvláštní úsměv. Na rtech hraný, v očích upřímný… zvláštní kombinace.
     „Já jen…“
     Reita se chystal vstát a vyptávat se, jestli je vše v pořádku, zbytek věty ho ale zpátky usadil do křesla.
     „…že jsem zpátky a říkal jsi něco o cvičení.“
     „Ano, to jsem říkal. Máš v pokoji žíněnku i balon?“
    „Jo, to mám. Jen jsem myslel, že budeme cvičit spolu.“ Ruki se trochu zakřenil a dovolil si troufalé rýpnutí. „Zdá se mi, že bys malé protažení taky potřeboval.“
    Blonďák taktak zabránil, aby se mu koutky zvedly do širokého úsměvu. Představa večera stráveného protahováním se s Rukim a tichým povídáním…
     „Promiň, musím tady ještě něco dodělat. Zvládneš to sám?“
     „Jo, jasně. Tak už asi dobrou noc.“ Prcek se zkusil pousmát, ale mírné zklamání nezakryl.
     „Dobrou, Ruki.“
     Odešel zpátky k sobě docela rozpačitě. Dal si opravdu jen krátké desetiminutové protažení, kdy vlastně jen ležel na balonu a hleděl na skříň, která před ním najednou stála vzhůru nohama. „Je jen unavený,“ říkal si v duchu, stejně jako si ráno cestou dolů říkal, že ještě není probraný. Vzpomněl si na jeho předchozí starosti a doufal, že se neděje nic hrozného, rád by měl zpátky toho vřelého, usměvavého Reitu, obzvlášť poté, co mu toho tolik řekl.

     Ale vřelosti ani úsměvů se nedočkal ani druhý den. Div že se mu dostalo alespoň pozdravení. 
     „Dobré ráno, Ruki,“ zdravil ho Reita ve svém obvyklém úboru. Zrovna si cosi nastavoval na hodinkách a málem se neobtěžoval k němu vzhlédnout.
     „Dobré.“
    Nastala chvilka ticha, než ho přerušilo šustění bundy. Blonďák zmizel se slovy „pak jen zabouchni“ a nechal Rukiho rozpačitě stát u kuchyňské linky s nevyřčenou otázkou na jazyku a očima nechápavě přilepenýma na zavřené dveře.
     Prcek z toho neměl dobrý pocit, nechtěl na to raději ani myslet, stále se uklidňoval, že něco podobného už zažil. On na tom se školou mohl být dobře, ale byl tu také Uruha a jeho práce, Aoi, možná nějaký zamítnutý grant, možností by se našla spousta.
     V klidu posnídal, převlékl se a zamířil do kuchyně. Při odchodu si nemohl nevybavit Reitova slova, aby jen zabouchl. Kde bylo nějaké přání pěkného dne? Nebo proč na něj nepočkal, jako obvykle?

     Ještěže tu byl frmol a drby, které se nesly po kuchyni od rána. Hatori se měl odpoledne opět přijít ukázat a stal se hlavním tématem ranní části směny. On a jeho nesmělost, zvláštní respekt z Hira a úvahy, za co tam mohl být. Jakmile měli hotové snídaně, dokonce si střihli, kdo se ho bude vyptávat. Prohrál Yukina, načež černovlasý protočil oči, že s takovou z toho nováčka nedostanou nic.
     „Anebo až moc,“ jak podotkl Kai.
     „To jste se taky tak sázeli, když jsem sem přišel?“ usmál se prcek.
    „Ne, na tebe Aoi narazil na hřišti, pokud se pamatuju,“ zamyslel se Uru. „Ale pomlouvali jsme tě stejně. Samozřejmě jen v dobrém.“
     „Jasně, chápu.“