Pay with your body (1. část)

     „Co se děje, Airu? Celý večer se vůbec nebavíš,“ drcl do něj Kai a snažil se ho rozveselit svým úsměvem. Šli se na třídní sraz pobavit, trochu rozšoupnout, ale Airovi toto prostředí zjevně nesvědčilo. Přitom se tolik těšil, až se konečně znovu uvidí s lidmi, o kterých dlouho ani neslyšel. „Neměl bych ti objednat další pivo, co…?“
     „Ne, díky. Promiň, nemám dnes náladu. Asi bych měl jít, ať vám to tu nekazím…“
     „Počkej-“
   I z Kaiovy tváře opadla veselost, když během momentu viděl, jak jeho kamarád odchází. Bez rozloučení s ostatními, ve špatné náladě, sám… Poslední dobou mu na něm něco nesedělo, ale pořád byl ujišťován, jak je vše v nejlepším pořádku. Vadilo mu snad tlachání bývalých spolužáků o svých úžasných pracovních pozicích, příležitostech cestovat, užívat si života, případně kolování rodinných fotek? Mladík ještě chvíli zíral na prosklené dveře do potemnělé ulice, a přemýšlel, co černovláskovu rozhozenou náladu dorazilo. Byl si jistý, že v tom nehrála žádná závist, ani popichování o rozvodu, měl pocit, že přes to už se přenesl. Možná jen alkohol víc uvolnil emoce, ale možná v tom mohlo být něco vážnějšího… 
     „Neubylo nás nějak?“ ozval se smích, jen co se vrátil do salonku.
    „Jo, Airu odešel, trošku přebral,“ pokusil se ho s úsměvem omluvit a mávnul nad tím rukou. Nechtěl to před nimi rozebírat.
     Ve volné chvíli poslal jen SMS, aby se ujistil, že je jeho kamarád v pořádku, a zbytek večera se snažil s ostatními bavit, jako by se skutečně nic nedělo. Občas měl tendenci pošilhávat po hodinách, a jakmile se začala společnost rozcházet, zmizel mezi prvními
     Nechal se zavézt taxíkem na okraj ulice, rozloučil se se spolužákem, co mu cestou dělal společnost, a pomalu šel ke své bytovce. Nedalo mu to, při procházení kolem Airova bydliště musel zvednout hlavu a podívat se k jeho oknům. Stále v nich bylo světlo. Váhal, ale vzal do rukou telefon a zkusil mu zavolat.
     „Ano, Kai…?“ Hlas na druhé straně byl trochu ochraptělý.
     „Jsem dole u vchodu, můžu se na chvíli stavit?“ Netrpělivě čekal na odpověď a zpátky se ozývalo jen ticho. Šumění z telefonu mu přišlo nekonečné, přerušované jen tichým povzdechnutím. „Jsi v pořádku-“
     „Jo, nic mi není, nemusíš si dělat starosti, já…“ Další povzdech a dlouhá odmlka, kterou už mladík nemohl vydržet.
     „Otevři mi, jdu nahoru.“
     „Kai-“
   „Nebudu s tebou smlouvat,“ řekl trochu rázněji. Věděl, že kde u něj neplatí po dobrém, musí přijít přísnost. Okamžitě zavěsil, aby nebyl prostor na další protesty a čekal, dokud se dveře se zabzučením neodemkly. Vyjel výtahem až do osmého patra, kde už na chodbě postával Airu, opřený o futra s rukama pevně přimknutýma k hrudi.
     „Je dost pozdě.“
     Mladík už rozuměl, odkud ten ochraptělý hlas. Oteklé oči a načervenalý nos nešly přehlédnout. „Na rozhovor s přítelem nikdy,“ oponoval mu a sám se pozval do bytu. „Pojď, řekneš mi, o co jde.“
     „Ale-“
    „Jaké ale?“ přehodil si kabát přes opěradlo a usadil se na pohovce. „Nechoď na mě s tím, že se nic neděje. Možná mám nějakou dioptrii navíc, ale tohle přehlédnout nejde,“ nenechal se odbýt a snažil se ho měkkým pohledem vybídnout k řeči. „No tak… víš, že si můžeme říct cokoli,“ jemně se pousmál.
     Airu si promnul obličej, znovu potáhnul. Přemýšlel, odkud začít, jak celou věc uchopit. Bylo to sice jednoduché, ale hrozně se před mladíkem styděl i přes ta léta, co se znali.
    „Vyhodili mě z práce. Během pár týdnů propustili asi dvacet lidí a jsem mezi nimi. Poslední jméno, pro které se rozhodli…“
     Kai rázem pochopil jeho nervozitu i dnešní náladu. Řeči o skvělých pracovních nabídkách musely být jako sůl do otevřené rány. „Proč to dělali?“
   „Ubylo zakázek, už dřív kolovaly drby o propouštění, ale pořád jsem měl pocit, že mě se to týkat nemůže, no… O výpověď ale tolik nejde, snad si brzo něco najdu. Jde o tu půjčku, kterou jsem si vzal a…“ Promnul rty, neříkalo se mu to snadno. „Už jsem ji měl mít splacenou.“
     Mladík si starostlivě vydechl, tato situace nevypadala růžově. Ale neviděl to jako konec světa a snažil se ho nakazit pozitivním nadhledem. „Pořád to není taková tragédie,“ rozhodil ruce, „dva měsíce máš pojistku, a když nic, aspoň můžeš zkusit domluvit odklad-“
    „Ta půjčka nebyla z banky. Tam mě poslali do háje… a tak jsem hledal jinde…“  Airu se dlouze nadechl, když viděl, že mladíkovi došlo. Půjčovat si jen tak od někoho byla největší hloupost, jakou mohl udělat, zvlášť když se pod ním v práci třásla židle. Už to ale nemohl vzít zpátky a vše se na něj valilo.
     „Co je to zač? Nějaká společnost? Vyděrač?“
    „Jmenuje se, nebo si spíš říká Muuri. Vlastní podnik pár bloků odsud. Už když nám ubrali a nemohl jsem splácet smluvenou částku, skřípal zuby. Až mu zítra zavolám, bojím se, co bude. Za chvíli na mě začne i z druhé strany tlačit bývalá, kvůli alimentům, a asi se z toho zblázním.“
     Mladík zvedl obočí a nafoukl tváře, na tomhle nebylo co k závidění. Přemýšlel, co říct, co by se dalo udělat, jeho optimismus vždycky něco vyloudil. Teď ale jako by zmizel. Z hlavy se mu skoro kouřilo, ale žádná pozitivní poznámka mu na jazyk neskočila. Musel se na to dívat čistě prakticky. „Kolik mu dlužíš?“ zeptal se.
     „Víc jak polovinu už jsem vrátil, pořád ale zbývá čtyři sta třicet tisíc, plus úrok…“
     Mohlo být hůř ale rozhodně i líp. Kai se narovnal, aby něco řekl, ale byl přerušen.
     „Já vím, že to byla strašná blbost, ale potřeboval jsem to a on se tvářil v pohodě a nejsem první, kdo si od něj půjčil…“
    „Teď už je to jedno,“ zakroutil hlavou, „musíš se dívat, co dál. Dostaneš nějaké odstupné, já se ti pokusím pomoct a ten Muuri… Že jsi to už měl mít z krku, je jedna věc, ale pokud budeš pravidelně platit… Jestli se fakt tvářil tak v pohodě, snad s ním bude domluva.“ Zdálo se, že jeho optimistický mód opět naskočil. „Co má vůbec za podnik?“
     „Bordel,“ povzdechl si černovlásek se vší tragičností, co v něm byla a pohlédl na Kaie s hrůzou v očích. „Pro gaye…“
     „A ty se bojíš, že…“ Nebylo potřeba větu dokončit. Airu to dobře věděl, a výhružka, že pokud nebude platit, bude si muset svůj dluh odpracovat, mluvila za vše. Těžko by po něm chtěl vytírat podlahu nebo mýt sklenice.
     „Možná vím, který podnik máš na mysli… Ale ne, nikdy jsem tam nebyl a nikoho odtamtud neznám. Škoda, nějaký kontakt by se teď hodil.“
     „Taky k čemu ty bys potřeboval chodit do bordelu, se usměješ a leží ti u nohou i heterák.“
    „Nech toho, není to pravda a zamlouváš,“ drcl do něj mladík. „Nešil předem, zítra mu zavoláš a uvidíš. Já nějakou rezervu mám, vrátíš mi to, až si něco najdeš.“
     „To po tobě nemůžu chtít-“
     „No ale co ti zbývá, už musíš. Zkus se v klidu vyspat a dej mi vědět hned, jak se něco dozvíš, hm?“
     „Dobře.“ Airovi nezbývalo nic jiného, než souhlasit.
     „Fajn. Neměj strach, vymotáš se z toho. Dějí se horší věci,“ poplácal ho mladík po rameni a dal se na odchod. „Jsem rád, že ses mi svěřil.“
     Za to Airu si připadal, že mu nesahá snad ani po podrážky bot. Vždycky to tak bylo, Kai si vždy věděl rady se vším a on byl ze všeho vykulený a občas vyvedl hloupost. Ne že by ani dokonalý Kai někdy něco nevyvedl, ale takto nezodpovědně si nezahrával. „Já děkuju,“ zamumlal, aby v jeho očích znovu neviděl jistou míru kárání spolu se soucitem.
     Mladík z něj ještě vymámil alespoň špetku předstíraného úsměvu, rozloučil se a pomalu zamířil jen o dvě ulice dál k sobě. Dal si horkou sprchu a musel znovu o celé záležitosti přemýšlet. Netušil, kolik mu bude schopný pomoct, ani jak až v pohodě či naopak ten chlápek je. Na začátku mu mohl pěkně zpívat, a teď by ho mohl pěkně vydírat či po něm chtít kde co. Kdoví, co je to za lichváře

     Ráno ho probudil vyzvánějící mobil. Už čekal, že je to Airu, ale na to se zdálo ještě brzy a display ukazoval jiné číslo. Hovor přijal a vzápětí slyšel rozčilený hlas své kolegyně.
     „Můžeš za mě dnes vzít ranní? Prosím! Jsme na cestě k doktorovi a nemám zařízené hlídání… Ta svině Maya na mě kašle, i když mi to minule slibovala…“
     Jistě, Kai-kun, pomoc všeho druhu, prolétlo mu hlavou. Protočil oči a podíval se na hodiny, pořád stíhal. „Dobře, už vstávám,“ zamumlal a vyslechl si ódy na to, jak je zlatý. „Já vím. Mám to u tebe. Zatím,“ zavěsil a vydechl, než se přinutil z postele vylézt.
     Probudil se chladnější sprchou, posbíral si věci a běžel do restaurace. Ani nesnídal, počítal s tím, že něco sezobne před začátkem směny. Jen ho mrzelo, že nebude moct hned zjistit, jak na tom je jeho kamarád. Přistihnout ho šéf vyřizovat osobní hovory, bylo by zle, a tolik zase riskovat nechtěl

     Airu nemohl téměř ani oka zamhouřit, snad jen díky Kaiovu uklidňování se mu podařilo zabrat alespoň po chvilkách. Jakmile se rozednilo a čas se posunul k rozumnější hodině, natáhl se pro telefon a začal skoro třesoucí se rukou vyhledávat Muuriho číslo. Nečekal dlouho, hovor mu byl přijat dřív, než stačil vymyslet, co řekne. Ačkoli nad tím dumal kus večera i noci, stejně měl najednou v hlavě prázdno a musel improvizovat. Sotva však začal se slušným pozdravem a opatrnějšími slůvky, Muuri ho zarazil.
     „Chceš mi říct, že nemůžeš platit?“ Otázka zněla důrazně a jistě.
    Černovlásek se pár roztřesených vteřin obával říct cokoli dalšího, zároveň se ale bál, že když neřekne nic, akorát ho víc rozčílí. „To ne, já… můžu… ale potřebuju víc času-“
    „Víc času? Byli jsme na něčem domluvení a už to poněkolikáté porušuješ, nehledě na to, že platíš čím dál míň. Taky potřebuju dělat své investice a začínám mít pocit, že za chvíli přestaneš platit úplně…“
    Jeho obavy zněly logicky, ale Airu byl přesvědčený, že takto to neskončí, a potřeboval přesvědčit i jeho. „To ne, to já budu platit pravidelně, ale mám problém a-“
   „Tvoje problémy nejsou moje. Buď do dvou týdnů splatíš celou částku, nebo si to odpracuješ. Rozumíme si?“
    „Sakra, přišel jsem o práci, nemám to kde sehnat!“ Nevydržel to. Ruply mu nervy, až do telefonu zoufale zakřičel, se špetkou naděje, že by ten muž mohl mít pochopení. A možná by i měl, kdyby tohle nebyl několikátý problém v řadě, který s touto půjčkou mezi sebou řešili.
   „Výborně! Alespoň budeš mít více času pracovat tady. Dvakrát jsem ti ustoupil, potřetí to už neudělám. Čtrnáct dní, Airu… být tebou, snažím se.“
    Telefon ohluchl a černovlásek složil obličej do dlaní. Za tak krátkou dobu neměl šanci, ale pracovat tam u něj? Příčilo by se mu spát za peníze i s ženami, natož s muži. Doslova se oklepal už jen tou představou. Kdoví, co by musel dělat, kdoví s kým… kolik by jich muselo být, aby to stačilo?
   Vzápětí vytáčel mladíkovo číslo, ale tentokrát se na druhé straně nic nedělo. Zkoušel to znova, nerozuměl, proč mu to nebere. Uklidnila ho až zpráva, že je v práci, a ozve se mu pak

     Kai to stejně nevydržel, a při první příležitosti, když šéf odešel a v lokále vypadalo vše v pořádku, telefon popadl. „Mám jen chvíli, tak povídej,“ popoháněl ho a byl jedno ucho. Doufal, že to vyšlo a bude Airovi vyhověno, jeho optimistická bublina ale rázem praskla. Zavřel oči a nejradši by do něčeho praštil. Nedokázal si představit žádnou z možností, tu druhou ani nechtěl.
     „Uklidni se,“ radil mu, ale sám byl rozčilením bez sebe.
     „Jak se mám uklidnit?! Slyšel jsi, co jsem ti říkal?“
    „Ano, poslouchal jsem tě dobře,“ ujistil ho. „Vyšilováním si stejně nepomůžeš. Poslouchej mě, hned jak skončím, půjdu za tebou a po cestě se zastavím v bance, ať víme, na čem jsme. Potom si promluvíme, co dál. Zatím se pokus uklidnit a nic neprováděj.“ Každé slovo odříkával pomalu, důrazně a přitom s citem. Kdyby ho někdo slyšel, musel by si pomyslet, že mluví na malé dítě.
     „Dobře, pokusím se.“
    Souhlasná odpověď trochu uklidnila i jeho samotného. Rozloučil se a zavěsil. Po tomhle telefonátu byl jen utvrzenější v tom, že by Airu nemohl svůj dluh odpracovat, jeho hlas hystericky přeskakoval a slova se mu motala hrůzou, jakou si představoval, že by ho v podniku čekala. I kdyby šlo o ženy, byl by z toho na prášky, natož muži. Obával se, co by potom mohl vyvést. V lepším případě by se zhroutil, v horším by k tomu byl skutečně na prášcích a nejspíš rovnou koňských dávkách, a přidal by k nim i alkohol. A kdoví, co by v takové situaci jeho citlivou a chaotickou hlavu opět napadlo za hloupost. Sám však věděl, že dva týdny nepostačí, muselo se najít jiné řešení.

    V bance vybral, co mohl. Smířil se, že žádná dovolená nebude, a doufal, že jeho dobrý skutek napomůže osudu a nic se mu nepokazí, aby si sám nemusel akutně půjčovat. Nevzal to ale hned za černovláskem, jak sliboval. Prohledal internet, našel si adresu onoho podniku a zašel nejdřív tam.
    Byla to trochu zašitá budova v malém parčíku opodál rušného sídliště. Zvenku působila docela obyčejně, ne-li omšele, když si Kai prohlížel loupající se sytě oranžovou omítku a zašlé sklo dveří, ale uvnitř se skrýval moderní bar a víc než dobře udržovaný. Čistý, všechno naleštěné jako nové, do puntíku vyladěné. Prostorný parket, jen jedna tyč, dlouhý černý barový pult, jaký by mohl závidět. Stěny tmavě červené, téměř hnědé, ale žádné barevné neony, disko koule a podobné věci se nekonaly. Všude kolem vítězila jednoduchost a platilo to i u osvětlení. Tlumené zažloutlé světlo drobných kulatých zářivek nejvíce svítilo u baru, ale i tam se na pohled mohlo zdát, že barman kontroluje účty pod svícnem.
     „Hledáš někoho?“
     Trhl sebou, jak byl zamyšlený, a prudce se otočil. Muž před ním byl sice o kousíček menší, ale svalů měl, až byl v upnutém tričku komicky naditý. Nenechal se tím rozhodit a šel přímo k věci. „Nějaký Muuri… je tady?“ ptal se.
     „Záleží na tom, kvůli čemu mě hledáš.“
     Úsměv a rovnou tykání… Kai si trochu odkašlal a snažil se tvářit vážně. „Saguri Airu u tebe má nějaký dluh…“
    Muž se prudce nadechl a nespokojeně pokýval hlavou. „Jen tak nějaký je slabé slovo, normálně takové částky nepůjčuju. Kupodivu mě ale přesvědčil a tím i poučil, abych to už nikdy nedělal.“
     Kaie ale nezajímalo, kolik půjčuje běžně a jakou udělal Airovy výjimku. „To je teď vedlejší. Přišel jsem část zaplatit a chci se dohodnout,“ řekl rázně a čekal, co se bude dít. Zatím mu ten muž připadal docela v pohodě, jak mu Airu říkal, ale nechtěl se tímto zdáním nechat oklamat. Zároveň ale doufal, že měl alespoň v tomhle jeho kamarád pravdu.
     „Dobře,“ ustoupil Muuri, „pojďme se na to posadit. Smím se zeptat, s kým mám tu čest?“
    „Jsem Kai. Na Airovi mi záleží, to snad stačí,“ odkašlal si. Usadil se do křesla a vytáhl z batohu obálku. „Je tu sto padesát tisíc, můžeš si to přepočítat. A rád bych nějaké potvrzení, aby nedošlo k nějakému zbytečnému nedorozumění.“ Ačkoli mu peníze nabízel, nedával je naplno z rukou. 
    Muuri promnul rty v širokém úsměvu a založil ruce. Nechystal se po obálce skočit a utéct s ní, a i kdyby to plánoval, Kai ho zaujal příliš na to, aby tento plán uskutečnil. „Neztrácíš čas… Každopádně není problém. Na čem se chceš dohodnout?“
     „Na zbytku částky. Dva týdny jsou málo, do té doby ani nepřijde výplata. A tohle nejsou jediné výdaje, které Airu má. Je ti to nejspíš jedno, ale já ho tu pracovat nenechám. Znám ho dost dobře a vím, že bys ho tu měl na svědomí.“
     Muž před ním si povzdechl a lokty se opřel o kolena. Úsměv mu z tváře zmizel a s vážností v očích se zahleděl do těch jeho, aniž by na chviličku potřeboval pohledem uhnout. „Airu věděl, do čeho jde. Chtěl jsem mu půjčit polovinu, ale ujišťoval mě, že má práci jistou a že to zvládne. Když se splátky snížily, vyhověl jsem mu a termín posunul, ale ani ten nezvládl, a nedrží smluvenou částku… V bance by už na něj ohled taky nebrali a někdo jiný už by za ním mohl poslat vymahače. Pokud ty peníze nemá a nedokáže je jinak sehnat, musí si je odpracovat.“
     „Dvě sta tisíc hned po výplatě a zbytek další měsíc, můžu se ti za to zaručit. Když to vydrželo doteď, pár týdnů se to snad nezblázní.“ Při jeho zamračeném a zamyšleném pohledu doufal, že se ho tím moc nedotkl. Naštěstí starostlivé vrásky mezi obočím zmizely.
    „Kai, tohle je pěkné, ale taky mám své výdaje. Kdybych takhle vyhovoval všem, dávno bych zkrachoval. Měl uvážit, na co má a nemá… a dlouho věděl, kam to spěje. To, že by v takovém případě pro mě musel dělat, věděl od začátku. Je dospělý, zodpovědný sám za sebe, a jestli to nechápe, možná potřebuje lekci. Není to tak, že bych ho sem chtěl mermomocí dotáhnout, ale taková byla dohoda a potřetí mu neustoupím.“

Původní datum vydání: 11. 8. 2017