„Dobré ráno…“ ozval se
mladíkovi do telefonu veselý hlas. Mile ho překvapil a zlepšil mu
náladu po večerním uvažování nad svým chováním. „Neruším? Nebudím?“ ujišťoval se hlas na druhé straně, když po
pozdravu nepřicházelo dalších slov.
„Ne, akorát jsem posnídal. Slyším,
že jsi dobře naladěný, povídej.“ Jeho veselost mu opět připomněla jistou práci.
Pokud by na ten kšeft nepřistoupil, zřejmě by se takového telefonátu nedočkal.
„Jo,
mám dobré zprávy, doufám, že tě potěším. No, určitě tě potěším. Mám domluvené
dva pohovory, jeden v úterý a druhý ve středu. Budu psát ještě do několika
firem, ale pokud to půjde dobře, možná budu mít brzy nové místo.“
Usmál se nad lehkostí, s jakou
mu tu zprávu oznámil, ta jeho neústupná naivita byla jistým způsobem i
kouzelná. Ale nač si kazit naděje, mohla to být pravda. Někoho do těch firem
přijmou, a proč by to nemohl být zrovna Airu? „To zní skvěle, budu na tebe
myslet. Zítra u nás bude šéf a jdu na ranní, mám se ti taky poptat?“
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
Věděl, že Airu by se dvakrát nerozmýšlel a šel tam dělat cokoli i přes svou
kvalifikaci. Překážkou ale byla další ochota z jeho strany.
„Děkuju,
Kai. Jsi zlatý, jenže tohle už budu muset zvládnout sám. Nemůžeš toho pro mě
tolik dělat…“
„Kdyby náhodou, bude tam i další
pondělí, do jedné,“ prohodil jen tak, pokud by se chtěl stavit osobně.
„Díky.
Jo a odpoledne jsem ve městě, nepotřebuješ něco?“
„Ne, v pohodě. Nebo vlastně…“ Když se nad tím zamyslel, stejně by
musel další den nakupovat. A najednou cítil zvláštní úlevu při představě, že by
se vyhnul městu a lidem. Mít nákup bezpečně doručený domů se mu zamlouvalo
více, než se choulit v kabátu a dělat, že je neviditelný. „Víš, co?
Podívám se a napíšu ti,“ odpověděl mu, po telefonu nebyl čas na rozjímání a
hádání sám se sebou.
Rozloučil se s ním a zavěsil.
Chvíli zůstal sedět a zaobírat se tím náhlým popudem. Co to bylo za zvláštní
pocit? Snad panika? Zděsil se uvědomění, že by se nejraději zavrtal doma a
nešel vůbec nikam, ani do práce. Dlouze se nadechl a jen pomaličku nechal
vzduch proudit ven, aby uklidnil rozběsněné srdce. Doufal, že ho to přejde, až
dorazí do restaurace a ocitne se v denním frmolu.
Zvládl se nachystat, pooblékat a vyjít ven. Ale tam to na něj dolehlo
znovu. Lidi. všude lidi, kam se podíval, tam někdo odněkud spěchal. Ačkoli
každý byl zabraný do svých starostí a šel jako s klapkami na očích, Kai se
nemohl zbavit pocitu, že každý byl ten večer v baru a ví o něm. Každý
z těch mužů, který měl jen trochu delší vlasy, mohl být jeho zákazník. Byl
vděčný, že nosit roušku je naprosto normální, a může se tak aspoň trochu
schovat. V autobuse se nijak nerozhlížel, sotva že po očku nakoukl
z okýnka ven, i k restauraci šel s rukama v kapsách a
vyhrnutým límcem. V duchu si neustále opakoval, že není možné, aby ho
v podniku někdo viděl, a i kdyby se on i Aoi ocitli na jednom místě,
nemusel by být rozeznán. Vždyť z něj viděl půl obličeje, a určitě by si
každého pečlivě neprohlížel, zdali to náhodou není on…
Nadával si, že se takhle nemůže
chovat. I kdyby se ten muž objevil, určitě by mu nepoklepal na rameno a neřekl,
že je to on. Pevně v rukou svíral klíče, až ho bolestivě tlačily do dlaně,
aby se udržel v přítomnosti a panika ho nepřinutila okamžitě vyběhnout
z autobusu.
„Jsi dnes nějaký roztržitý,“ ozval se vedle něj kolega. Už od příchodu
ho pozoroval a hledal, kam se poděla zářivá bezstarostná kukadla a dolíček ve
tváři.
Kai se přinutil k pousmání a
zakroutil hlavou. „Jen starosti. Každý to známe, ne?“ Víc se o tom nechtěl
bavit. Vycházel sice dobře se všemi, ale na nějaké větší povídání to bylo jen se
dvěma z nich. A ani těm by takovou věc neřekl. Pracovní kolektiv byl stejně
vesměs jakási centrála drbů, a co se za dobu své práce v restauraci
dozvěděl informací o kdejakém zákazníkovi, případně kolegovi, by dalo na román.
Nebylo to slušné, před šéfem se všichni chovali jako poctivá zlatíčka, ale
jakmile zmizel, už to zase jelo. Protočil oči a málem se otřásl při představě,
jak v kuchyni propírají jeho „přivýdělek“…
Stejně si celou směnu nemohl pomoct.
Jakmile viděl někoho si špitat, nebo se po něm někdo ze zákazníků ohlédl na
dobu delší, než pár vteřin, běhal mu mráz po zádech. Nešlo se zbavit pocitu, že
na něj něco ví…
Přesto mu práce pomáhala.
S pokročilou hodinou si postupně uvědomoval, že ne každý pohled je věnován
jemu, stejně tak se ho netýkala ani žádná šuškanda. Byl rád, že se nevymluvil a
nezůstal doma. A dokonce ho zamrzelo, že si nešel sám nakoupit.
Úterý probíhalo docela v klidu. Žádný konflikt se zákazníkem, ani
přehnaná honička. Nemusel si přehazovat směnu, ani tolik pospíchat domů, aby se
stihl nachystat. Tentokrát věděl, že Aoi přijde nejdříve v půl, a
nepotřeboval, aby mu Muuri něco vysvětloval.
„Zase sedmadvacítka?“ optal se, když
vešel za ním do kanceláře.
„Jo. A tady tvoje páska.“
Jako by na to mohl zapomenout.
Převzal si od něj tuhle proprietu i klíče od pokoje, vyběhl po schodech a už
stál před masivními tmavými dveřmi se zaobleným pozlaceným číslem. Trošku
znervózněl, ale oproti předešlému odpoledni to nebylo nic. Věděl, kdo přijde, a
doufal, že to bude opět tělesně příjemné setkání.
Začal se svlékat a ukládat si
oblečení do skříně, ale u knoflíků košile se zastavil. Co kdyby si ji dnes
nechal? S potutelným úsměvem si sundal spodní prádlo a na postel se usadil
zahalený jen do bílé látky. Ještě upravit masku a ujistit se, že pevně drží na
místě.
Netrpělivě čekal a naslouchal
každému zvuku. Ani tentokrát nezaregistroval kroky přede dveřmi a trochu se
lekl, když vrzly panty. Pořád byl pro něj nezvyk nemít přehled, co se děje
kolem.
„Aoi…“ pousmál se, aby se ujistil,
že je to on. Vzápětí nepotřeboval odpověď. Podle té příjemné, kořenité vůně si
byl jistý. Vzápětí ho pozdravil hlubší hlas a trošku sebou opět cukl, když
dostal polibek na tvář.
„Ahoj, Kai.“
Ucítil lehké pohlazení po tváři a čelisti,
prsty mu jemně stiskly bradu. Očekával další polibek, vlastně po něm toužil.
Ale místo toho zaslechl tiché pousmání.
„Dnes si smím dárek i sám rozbalit?“
zeptal se Aoi a na chvíli se vzdálil.
Mladík slyšel šustění látky, ale po chvilce znovu ucítil váhu a teplo těla
vedle sebe. „Líbí se ti to?“ zeptal se, aby prolomil ticho mezi nimi.
„Je to sexy,“ ujistil ho ten muž a
svou odpověď potvrdil polibkem, který by značil jasné „ano“ i beze slov.
Černovlasý ho sjel pohledem, košile
končila taktak, aby nebylo nic vidět, lehce rozepnutý výstřih odhaloval jen
kousek vypracované hrudi. I když věděl, co se pod látkou skrývá, podněcovalo to
fantazii, trochu ho to štvalo a zároveň více vzrušovalo. Mít ho tu zcela nahého
bylo krásné, ale teď si ho mohl odhalit sám. „Těšil jsem se na tebe,“ přiznal.
Další známá vůně, kterou Kai ucítil,
a známý lehoučký dotek okvětních lístků, co ho šimral pod nosem. A také známá
cesta po šíji a vzápětí mu květ rozhrnoval výstřih košile.
„Jsi pozorný,“ usmál se a vnímal,
jak se mu zrychluje dech i pod tím lehoučkým dotekem. Dlouhé prsty se mu
vpletly do vlasů, měkké rty se přitiskly na jeho. Něžně je objímaly a pobídly,
ať se více otevřou. Nechal se jimi svést. Aoi nespěchal, vklouznul mezi
pootevřené rtíky špičkou jazyka, laškovně je olíznul, ale pak pokračoval jen
v té nevinné hře. Jen letmé dotyky, které nutily chtít víc.
Sklouznul rukama ke košili, rozepnul
malý knoflíček, pod ním druhý. Teď mu výstřih dostatečně odhaloval celý střed
hrudi, musel látku odhrnout, aby si prohlédl víc. Přejel mu dlaní po těle a
trošku si ho k sobě přitiskl. Ústy scházel níž, odhalil mu rameno a kousek
po kousku ho zlaskal. Další knoflíček povolil, aby jeho rty mohly putovat ještě
dál. Jemně vsál bradavku, obkroužil ji jazykem a ofouknul, potěšil se
mladíkovým rozechvělým hlasem. Rozepnul i zbylé knoflíčky, jen napůl mu sundal
ten jediný kousek oblečení a znemožnil mu tak větší pohyb rukou. Přepadl
s ním na matraci a s tichým smíchem se mu vrhnul na šíji. Kaiovi po
kůži přeběhl mráz z kousavých polibků, nevědomky se vybízel hýčkání na
hrudi, až později si uvědomil, že je zakloněný a zadržuje dech. Chvilku na to
byl zpátky vsedě, košile zmizela a ouško mu ovála horká slůvka.
„Pojď na mě…“
Tiše se tomu zasmál, představa, že by se na
něm měl usadit, mu přišla komická. Jak by to měl udělat se zavázanýma očima?
Neměl však čas nad tím přemýšlet. „Jak?“ zeptal se i nahlas.
Ruce se mu usadily na pažích a jeho
milenec se usadil před ním. Přitiskl si ho k sobě a pomalu se s ním
pokládal. Kai se nechal vést, každý pohyb dělal raději pomalu. Pomalu se sunul
výš, dokud mezi stehny nerozeznal boky. Opatrně se nadzvedl, dlaněmi mu začal
mapovat tělo, povzbuzoval svou fantazii zkoumáním každého záhybu, každého
svalu. Muž pod ním musel být opravdu dobře stavěný, toužil si ho i prohlédnout.
Cítil, jak se mu nadzvedává hrudník, jeho kůže byla rozpálená. Pomalu se
sklonil, začal ji brát mezi rty. Po chvilce si to začal více užívat a vnímat
jeho reakce. Přizpůsoboval se jim, více ho dráždil, bříškem se mu schválně třel
o mužství, aby ho provokoval. Jeho rychlý tlukot srdce a hlasitý dech ho
přiměly položit se do toho ještě víc.
Aoi ho hladil po pažích, zádech,
sjížděl k malému pevnému zadečku, kam zrovna dosáhl. Vychutnával si jeho
laskání, avšak přemíra touhy nešla jen tak udržet. Zastavil ho, vzal ho za bradu
a uzmul si ty sladké rtíky. Natáhl se pro lubrikant, navlhčil si prsty. Pobídl
ho, ať se znovu předkloní a opatrně do něj jedním vnikl. Mladík tiše zavzdychal,
opřel se mu čelem o rameno. S druhým prstem se vzrušeně napjal, nečekal,
že přijde tak brzy. Zachvíval se, skousal si ret, a najednou mu to připadalo
dlouho. Cítil se dost uvolněný, ale černovlasý ho chtěl trošku potrápit, než přidal
ještě jeden prst, aby se ujistil. Pak už si podal prezervativ, navlhčil si
gelem i mužství a nechal mladíka pomalu dosednout.
Kai ho do sebe pojal v celé
délce a dlouho nečekal. Začal se pomalu zvedat a opět dosedat a zaplavovat tak
své i jeho tělo příjemnými pocity. I kdyby neměl pásku, měl by teď oči zavřené.
Lehce se vlnil v bocích, vše si tím ještě zpříjemňoval. Spíš hleděl na
sebe, příliš nedbal pobídek jeho dlaní usazených na zadečku. Ale i Aoi si
přišel na své a po chvíli rád, že Kai nenasadil rychlejší tempo. Rozkoší svíral
v rukou jeho štíhlá stehna a opájel se pohledem na něj. Na štíhlé bříško
s jemně vyrýsovanými svaly, které se napínaly s každým pohybem, na
zrůžovělou a orosenou hruď zvedající se rychlým dechem, napjatou čelist a slastí
skousnuté rty. Ten pohled byl dokonalý. Slyšet k tomu jeho hlas, cítit
horkost a úzko jeho nitra… občas musel oči zavřít, jinak by byl hotový snad
okamžitě.
Vnímal, jak v mladíkovi proudí
slast, jeho pohyby byly rychlejší, dychtivější. Kai potřeboval stále víc, ale
úplně sám si toho takto dosáhnout nemohl. Jeho milenec mu sice boky vycházel
vstříc, jenže po chvíli mu i to bylo málo. Nohy mu začínaly trnout nejen od
neustálých pohybů, ale i od napětí, které ho zachvacovalo. Tělo pod ním se však
nadzvedlo a pohodlněji se s nimi usadilo. Ocitl se v Aoiově náruči,
silná paže ho pevně podepírala. Sotva se ho chytil kolem krku, nestačil zadržet
hlasité zasténání. Nečekal, že se do toho pustí hned tak vášnivě…
Ruce mu klouzaly po kůži, tiskl se
k němu, rozkoš se v něm rychle kupila. Byl jen kousek od kýženého
vyvrcholení, náhle se černovlasý semkl… Tušil, že mu chybělo maličko, celý
rozechvělý a omámený touhou po sladké tečce se o něj opřel čelem a vnímal
alespoň ten pocit plnosti ve svém nitru.
Aoi to nevydržel, když ho mladík
začal v sobě svírat, najednou ho to šmahem vyhnalo až za hranici. Sotva se
ale opět uvědomil, sjel rukou mezi jejich těla, uchopil do dlaně jeho mužství a
hodlal ho uspokojit jinak. V rychlejším tempu ho třel, vzápětí už ho Kai
opět pevně objímal a jeho tělo bylo jako v křeči. Slast ho ovládala,
v mysli temno, jen ať to znovu nepřestane. Potřeboval jen chvíli a i on se
dočkal sladkého uvolnění.
Jeho milenec ho opět navedl, položil
se s ním a podal ubrousky. Jemu na tom nic nepřišlo, ovšem Kai si připadal
ještě divněji, než když ho poslepu hýčkal. Něžný polibek ale tyhle pocity
rozehnal a vzápětí byl opět v Aoiově náruči. Byl z toho trochu
zmatený. Očekával, že se prostě rozloučí a odejde. Nevěděl, co říct, udělal si
tedy pohodlí na jeho rameni, rozeběhl se mu dlaní po těle a konečky prstů ho
jemně šimral.
„Dnes jsem si na tebe udělal víc
času,“ zaslechl tichý hlas. „Posledně jsem ti rychle utekl.“
„To nevadí.“ Taky co by mu na tom mělo vadit. Nebyli skuteční milenci,
aby se mazlili před milováním, po milování, nebo snad dokonce místo milování… A
i kdyby byli, kde bylo napsáno, že se to musí. „Ale jsem za dnešek rád,“ dodal,
aby to nevyznělo, že spěchá, nebo ho u sebe nechce.
Zaslechl smích a ucítil polibek na tváři. „Rád
bych si tě víc užil. Líbí se mi to s tebou.“
Netušil, co na to říct. Slyšel, že
se usmívá, a vzpomněl si na Muuriho poznámku. „No…“ uchechtl se, „to můžu být
jen rád. Ale asi se můžeme vyhnout nějakému pochlebování, ty na mě vidíš.“
Nastalo ticho, netušil, jestli je ta
odmlka zrovna dobré znamení. Neřekl snad něco špatně? Vybavil si to zpětně, co
když to černovlasý vzal jako výčitku, že se před ním skrývá? Skousl si ret, už
se chystal, že něco řekne, ale jeho ruce se k němu přimkly ještě pevněji.
„Nemyslel jsem to tak, že budem
každý sex hodnotit a nahánět si ego,“ ozval se tichý smích, „ale tohle byla
upřímná lichotka. Nemám rád srovnávání, ale s tebou je to úplně o něčem
jiném. Doopravdy si užívám. A už toho nechám, nahlas to zní ještě trapněji, než
v mojí hlavě.“
Kai se musel začít culit, nechápal,
co je na něm jiného. Jeho zvědavost byla velká, a teď byla zřejmě jediná
příležitost se zeptat.
„Tohle ti nemůžu sežrat. Čím jsem
tak jiný?“
Nevěděl, jak si má přebrat tichý
povzdech. Byla jeho otázka otravná nebo jen Aoi neví, jak odpovědět? Ta maska
ho štvala čím dál víc.
„Že jsem s tím začínal,“
rozesmál se Aoi. „Jak to říct… Není to jen o utišení potřeby. Jsi opravdový a
nemusím si pokládat otázku, jestli ti to je nepříjemné nebo jestli to se mnou
nestojí za houby.“
Mladík se nejdřív musel pousmát, jeho
egu se tyto řeči opravdu líbily. Ale potom ho trochu zahryzalo v koutku
mysli. Dělá to pro peníze a užívá si. Kdoví, co si o něm myslí. „Aoi, nepřeber
si to, prosím, zle. Já nejsem ten
typ… Ano, mám rád sex, ale i kdybych tě mohl vidět, normálně bych s tebou
na první schůzce do postele nešel. Nejsem tady, abych si to užíval a ani jsem nevěděl,
že to takto bude…“
„Já vím. Muuri mi něco málo řekl,
ale neboj, nic soukromého. O to jsem radši, když v jisté okamžiky můžeš na
celou situaci zapomenout…“ Ucítil, jak mu odhrnul vlasy z obličeje, vtiskl
mu polibek na tvář. „I já tak můžu zapomenout,“ zaslechl špitnutí a jakékoli
další otázky byly umlčeny plnými rty. Jeho tělo se jen na chvilku vzdálilo,
ozvalo se tiché zašustění obalu, klapnutí uzávěru. Přitiskl ho k sobě,
když na něj nalehl. Aoi laskal jeho šíji, s vášní se mu vrhl po rtech a zdálo
se, že je stále dravější. Vzal ho pod koleny, celý do něj pronikl, nedržel se
zpátky, bral si ho, co stačil. Kai byl v jednom ohni, sotva se opět stačil
vzrušit, už ho svírala slast, vzpínal se a v rukou muchlal cípy polštáře. Skousal
si ret, nechal se unášet všemi pocity, ať si s ním černovlasý dělá, co
chce. Zalapal po dechu, když si černovlasý vysadil jednu jeho nožku na rameno a
rukou mu sjel do klína.
Hlasitě sténal, myslel, že zblázní.
Tak rychle ho vášeň vymrštila do oblak, ale spadnout do blaženého opojení ho
jen tak nenechala. Prohýbal se v návalech rozkoše, v mysli temno, a i
kdyby měl nastat konec světa, chtěl by jen jediné – aby Aoi nepřestával. Nedokázal
se ovládat, svaly si dělaly, co chtěly, zatínaly se, připadal si, že je blízko,
avšak pořád to nepřicházelo. Myslel si, že už to nemůže být silnější, ale jeho
milenec dokázal být ještě náruživější. Tolik si přál vymanit se z tohohle
slastného mučení, ale zároveň nechtěl, aby to skončilo. Neustále to nabíralo
grády, tisknout Aoie k sobě, jistě by měl záda samý škrábanec.
„Aoi~“ Vzepjal se, pevně mu sevřel
stehno, jen malý moment, který však trval jako věčnost a málem by z něj
zešílel. Najednou ho vše pustilo, zůstal ležet, udýchaný, kůži horkou a samá
krůpějka. Tu a tam sebou ještě trhl, černovlasý neustával, přirážel do jeho
nitra a nehleděl, jak nepohodlná mu je stávající poloha, chyběl mu jen kousek,
jen chvilka a ocital se v oblacích…
Vyčerpaně padl vedle mladíka,
nedokázal se ani hnout. Když však viděl úsměv na jeho rtech, přeci jen se
nadzvedl, aby je líbnul. Mlčky popadali energii na slova, možná i myšlenky. Kai
byl zralý si nějakou hodinku pospat, zapomněl i na masku, uvědomil se, až když
si zívnul a chtěl si protřít oči. Vnímal lehké hlazení, další polibky, nechal
se jimi rozptýlit od tichého „sakra“ a od protivného pocitu, že je kolem něj
jen tma, ať už má oči zavřené či otevřené.
„Uvidíme v pátek, pokud ti tím
nepřetrhnu nějaké plány.“
„V pátek je to fajn,“ pousmál
se. „A ten příští týden, víš dopředu, kdy…?“
„Hned ne, ale příště to bude první,
co ti řeknu,“ zaslechl smích a ucítil dotek měkkých rtů na svých. Jeho dlouhé
vlasy ho šimraly na krku a hrudi, velká dlaň ho pohladila a usadila se mu na
tváři. Aoiovi se nechtělo odcházet, ale čas ubíhal, a při pohledu na to krásné
a milé stvoření, jako by byl ještě rychlejší.
„Pomalu půjdu.“
Mladík přijal jeho políbení, pustil
ho ze své náruče a až teď si uvědomil, že ho objímal. Znovu počkal na rozloučení,
a dokud vše neutichne. Konečně si sundal tu zatracenou věc. Promnul si obličej,
zůstal hledět do stropu nad sebou a doufal, že venku bude aspoň šero, aby zase
nelezl jako krtek.
Původní datum vydání: 21. 8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat