Potřeboval se dát dohromady, takhle přeci fungovat nemohl. Na jednu
stranu mu bylo líto, že se s Aoiem uvidí opět až skoro po týdnu, na druhou
doufal, že alespoň trochu pozapomene, a snad ho přejdou i neustálé paranoidní
myšlenky. Nenáviděl je. Pokaždé, když v lokále uviděl muže s trochu
delšími vlasy, znervózněl. Stejně tak při každé cestě do práce i z práce,
v obchodě, všude. Vždy by se nejradši vypařil, ale zároveň se po tom muži
díval, jako by ho chtěl upoutat svým pohledem a dostat z něj přiznání, že
je to on. I když často i zadoufal, aby to nebyl zrovna ten konkrétní
nesympatický obličej…
Víkend strávil s Airem a nechal
se nakazit jeho veselou náladou. Černovlásek získal novou práci a zářil, jako
by vyhrál mistrovství. Nejdřív mu musel detailně povědět, jak probíhal celý
pohovor, a taky se mu svěřit s domněnkou, že místo získal určitě i díky
paní, která pohovoru přihlížela a které se prý očividně líbil. Nezapomněl ale
ani na Kaiovu známost.
„Pořád ještě trávíte veškeré volné
chvilky v posteli?“ poškádlil ho.
„Jak veškeré?“ bránil se Kai.
„Neříkal jsem, že jsme tam pořád. Jen hodně. Teda na to, jak často se vidíme…“
Stále volil taktiku polopravd a Airu na něm naštěstí nic nepoznal a vše mu
věřil.
Airu se pousmál, mladíkův pohled
naznačoval, že mu takové trávení času ani v nejmenším nevadí. Dokonce jako
by se při tom pošťouchnutí opět vrátil v čase k nějakým jejich
radovánkám. Tichým odkašláním ho probral zpět do reality a vyslovil požadavek,
kterým mu málem přivodil infarkt. „Musíš mě s ním pak seznámit. Podle
tvého rozplývání to musí být úplný pan dokonalý.“
Kai jen doufal, že nebylo poznat,
jak se lekl té představy. Silně se mu rozbušilo srdce, přestože měl všechno
naplánované a věděl, že už brzy bude po splátkách i po lžích. „Doteď bych
nevěřil, že něco takového je,“ usmál se a rychle přemýšlel, jak se
z tohohle vyvléknout. Nedalo se nic dělat, musel mu dát slib, o kterém
předem věděl, že poruší. „Kdybys byl na chlapy, rozhodně bych s tím
nesouhlasil. Že jsi ale na ty ženský…“ zakřenil se, ale takto falešný úsměv
nenasazoval ani v práci, když mu nebylo příliš hej. Moc se těšil, až to bude
za ním, vadilo mu tohle lhaní do očí. Jen dva dny a všechno skončí. Airovi
řekne, že to neklaplo a rozešli se dřív, než by začali něco vážnějšího a víc se
o tom bavit nebude. Poslední růže odkvete a jako by nějaký Aoi ani neexistoval.
„Ahoj, Kai, mám dvě zprávy. Kterou chceš slyšet jako první?“
Kai si povzdechl a polknul poznámku,
že měl kolega zůstat jen u toho Ahoj, Kai.
Sám pohled byl varovný. Možná by bylo nejlepší říct, že nechce slyšet žádnou. „Tu
horší,“ prohodil a zamířil do šatny, aby se upravil do pracovního.
„Dneska je to na nás a jeden
z brigádníků nedorazí…“
Protočil oči, něco takového očekával.
A u nových brigádníků se ani nedivil, jakmile se dělo něco jiného, než
obyčejně, vždycky to někdo vzdal. Asi se báli, že by je mohli víc zapřáhnout do
práce. „A ta lepší?“ zeptal se v naději, že si spraví náladu.
„Odpolední jen dnes, od zítra ranní.
Jo a prý nemáš vybranou dovolenou…“
Tiše zamručel, uvázal si zástěru a
pohlédl na sebe do zrcadla. Už se mu na sebe koukalo líp, než před pár dny.
Možná, že si přeci jen začínal zvykat a uvědomil si, že na žádném rohu nikdo
nečíhá, aby si na něj ukázal prstem a hanlivě ho označoval za prostituta. „Tak
ta dovolená se mi líbí,“ nahodil jemný úsměv a vykročil na plac. Ani mu
nepřišlo, že si opravdu dlouho nebral volno, a chodil i tehdy, kdy přímo
nemusel. Ale možná bylo načase si naordinovat také nějaký odpočinek.
„Konečně máš zase ten svůj potutelnej
úsměv.“
„Haku-“
„Ne, vážně,“ uchechtl se kolega
mezitím, než šel obsloužit další stůl. „Nad čím přemýšlíš?“
„Že od středy zůstanu doma, jestli
mi to schválí.“ A udělá si pánskou jízdu s Airem, než půjde do práce. Ta představa
se nezdála vůbec špatná.
Jakmile trošku pokročila hodina a
přišla výpomoc, vrhli se na chystání stolů v uzavřené místnosti. Vše se
stihlo akorát a hosté byli snad na minutu přesní. Haku a Kai se na sebe
podívali, nóbl schůzky nemívali moc rádi. Podnik, ve kterém pracovali, byl
velmi příjemný a útulný, ale nebyl uzpůsobený zrovna pro smetánku. Někdy si
schytali povýšené pohledy, jindy dokonce nepříjemné poznámky, když si hosté
neuvědomovali, že oni jsou taky jen lidé. Doufali, že tentokrát se to obejde
bez rýpání i bez drobnější chybičky, a večer skončí spokojeností pro obě
strany.
Ještě se trošku upravil a nahodil
příjemný úsměv. Pomalu s kolegou vešli do místnosti, kde spolu horlivě
mluvilo osm mužů, aby je obsloužili. Kai si držel svůj milý úsměv a pomohl mu i
fakt, že asi nešlo o nějakou závažnou schůzi, spíš si pár kravaťáků jen
povyrazilo. Koutky mu ale ztuhly ve chvíli, kdy se podíval na jednoho
z nich s dotazem, co si dá k pití. Jen tak stál a čekal na
odpověď, v temných očích se však cosi zablýsklo a jako by v nich bylo
překvapení. V první chvíli se mu nic nespojilo, ale stačila vteřina a vše
v jeho hlavě bylo jinak. Nemohl si být jistý, ačkoli si při pohledu na
dlouhé, sametové černé vlasy a nápadně plné rty málem zlomil propisku. Ale když
zaslechl jeho hlas, přeběhl mu mráz po zádech. Znejistěl o to víc, spěchal
všechno vyřídit a nachystat. Opřel se o pult, ztěžka se mu dýchalo. Je to on?
Nebo je to jen divná náhoda? Ten hlas byl však tolik povědomý a pohled, jako by
ho ten muž musel někdy vidět, přesněji část z něj, prozrazoval hodně. A
potom také otázka, kolik mužů z vyšší společnosti nosí dlouhé vlasy? Kdykoli
předtím v každém hledal důvod, proč by to zrovna mohl být ten záhadný
milenec, teď se snažil najít něco, co by naznačovalo opak. Cokoli.
Dlouze se nadechl a vzchopil. Je
v práci, tam nic takového nepatří. Zvedl hlavu a šel je zpátky obsloužit,
snažil se na rtech vykouzlit aspoň špetku předstíraného úsměvu. Pomalu rozléval
víno, ale málem se mu roztřásly ruce, když ucítil známou vůni. Stačilo, aby zavřel
oči, a ocitl by se v pokoji Muuriho podniku. Ta vůně v něm částečně
probouzela vzrušení, ale teď cítil především nervozitu. Snažil se nevšímat si
jeho upřeného zkoumavého pohledu, jako by se nic nedělo, dokončil svou práci,
nevědomky si přitom celou dobu skousal ret.
Naštěstí s ním nemusel hovořit,
a když ho obsluhoval, pokaždé to byla jen chvíle. Trochu si přivykl na
nervozitu, přesto mu tuhla krev v žilách, když se jejich pohledy střetly. Snažil
se těm momentům vyhýbat, ale občas se neudržel. Neustále si uvnitř říkal, že je
to hloupost. Taková náhoda nemůže existovat. Avšak jeho oči ho jen utvrzovaly
v pocitu, že jde skutečně o Aoie.
„Kai, co to s tebou je?“
zastavil ho Haku v kuchyni. „Z čeho jsi tak roztržitý?“
„Sakra, nezapomněl jsem na nic, že
ne?“ Doufal, že jeho osobní záležitosti nijak nenarušují chod večera. Alespoň
ne tak, aby to obtěžovalo i ostatní, sám se sebou se už srovnal.
„Ne, a zdá se, že jsme si toho
všimli jen my tři. Ty, já a ten chlap.“
Viditelně se mu ulevilo. Pokud by se
nesla šuškanda mezi jeho kolegy, nebo Aoiovými přáteli, pokud to tedy byl Aoi a
oni jeho přátelé, jistě by to pro něj nemělo zrovna příjemné důsledky.
„Před zákazníky to možná maskuješ,
ale já nejsem slepý. Pokaždé se na tebe jeden z těch chlápků dívá a ty na
něj taky. Vypadá, jako by si chtěl naporcovat na večeři tebe, a ty před ním
utíkáš, jak můžeš.“
Je to Aoi. Stoprocentně. Teď si to Kai
přiznal. Když si toho všímají i jiní, nejde jen o jeho představy. „No, tak
trochu se známe, a je o ten poslední člověk, kterého bych tady chtěl vidět,“
odkašlal si. „Promiň, vím, že sem osobní věci nepatří. Snažím se, jak to jde.“
„Jasný. Ale snaž se i dál a radši mu
ty pohledy vůbec neoplácej, pokud to nebude nevyhnutelný.“
To se lehko řeklo, hůř konalo.
Přesto se mladík snažil, jak jen dokázal a opětoval mu snad jen jediný pohled,
když Aoi žádal o další víno. Po večeři a s pokročilou hodinou se mezi nimi
už neukázal a vše potřebné zařídil Haku. Kai mu za to byl vděčný, co kdyby se
Aoi víc připil a přestal se ovládat? Celá věc by mohla snadno prasknout, na oba
dva. Ale kromě ohánění se jinde musel kolegovi slíbit laskavost, kdyby měl on
někdy nějaký problém.
Odvážil se zvednout hlavu od pultu,
když vybraná společnost odcházela. Vyhledal mezi nimi Aoiovu tvář, jeho oči už
nebyly tolik přímé a uhrančivé, na rtech měl úsměv stejně rozvolněný, jako byla
jeho chůze. Temný pohled se k němu upřel jen na chvíli, až mladík začal
pochybovat. Být to Aoi, prošel by jen tak? Nechtěl by si s ním promluvit,
nebo ho pozdravit aspoň na rozloučenou? Obzvlášť s alkoholem v krvi,
když opadnou zábrany…
Co když to všechno byly opět jen
jeho představy? Ten muž se na něj mohl vždy zahledět jen proto, že on si začal
s tím rentgenovým pohledem. Možná jen přemýšlel, jestli ho zná, nebo co se
děje, že se z ničeho nic začal chovat jinak. Vůně mohla patřit i jinému z nich.
Ale pořád zůstával ten nezaměnitelný hlas…
Co když jen chce, aby to byl on?
Milá tvář, vášnivé rty a uhrančivý pohled, všechno na něm bylo lepší než v Kaiových
představách. I v košili a vestě mu ten muž připadal zatraceně sexy a těžko
se ovládal, aby mu oči nesjely k zadečku, když odtamtud odcházel. Být
tohle Aoi, opravdu by kvůli zavázaným očím o mnoho přicházel. Všechny nejasné představy,
jak by ten záhadný milenec mohl vypadat, se najednou upínaly k tomuto
konkrétnímu muži, aniž by to mohl ovládnout. Začínal se té poslední schůzky obávat.
Moc se do dalšího dne nevyspal. Než se dostal z podniku, bylo dávno
po půlnoci, ale jen únavě mohl vděčit za poměrně klidný spánek. Bez vyčerpání
by musel neustále přemýšlet nad tím mužem, nad Aoiem, nad možností, že ti dva
jsou vlastně jeden a tentýž člověk. Přesto se příliš nevyspal, jako by sotva
zamhouřil oka a už byl v autobuse směrem k restauraci a rozespalýma
očima sledoval míjející se ulice.
I během ranní směny se snažil na celou
věc nemyslet a byl rád, že ani Haku se v tom nerýpal. Odpracoval si své, v mnohem
větší pohodě, než se cítil minulý večer, potěšilo ho, že pár brigádníků už bylo
ochotno přijít a od čtvrtka mu byla schválena dovolená. Po směně opět spěchal
domů, aby si dal sprchu a vypravil se do podniku. Tentokrát se mu kráčelo velmi
ztěžka. Těšil se, ale veškeré natěšení mu kazila představa, že zná tvář svého
klienta.
„Uteklo to rychle,“ usmíval se
Muuri. „Až si říkám, že je to škoda…“
„Abych se přiznal, mě to tolik
nemrzí,“ pokrčil Kai rameny, už se spíš viděl na cestě domů, a jak obloukem
pokaždé obchází sídliště i park, u kterého podnik stál.
„Chápu. No, co můžu říct… Užij si to
i naposled.“
Poděkoval, vzal si klíče i pásku a
vydal se po schodech do patra. Zasekl se při pohledu na postel, musel se na
kuráž pomalu nadechnout a zklidnit se. Opět na něj šla nervozita, hlavně kvůli
myšlenkám, kdo přijde. Bude to ten sympatický černovlásek ze včerejška, nebo to
bude nějaký jiný záhadný muž, o kterém nic netuší? Povzdechl si, tak či tak se
to stejně nedozví a nejspíš to takto bude lepší. Převlékl se do yukaty, trochu
víc si ji ve výstřihu povolil a usadil se na postel s provokativně
poodhaleným ramenem. Už zase byl ve tmě a čekal.
Byl napjatý nervozitou, ale zároveň
natěšený, až bude jeho tělo zaplaveno slastí. I proto možná trvalo tak dlouho,
než se ty dveře otevřely, anebo se ten muž někde zdržel? Jakmile zaslechl známé
klapnutí, bylo to jedno. Už s ním byl v jedné místnosti, každou
chvíli v jedné posteli, a už to byl jen krůček k jednomu tělu…
„Ahoj, Kai,“ ozval se jeho hlas,
až mladíkovi trochu zamrazilo. Částečně touhou, ale tentokrát mu hluboký
ostrý hlas připomněl i včerejší večer v restauraci. Chvilku mu trvalo, než
nejistě odpověděl a lehce se pousmál.
Ozvalo se známé šustění látky, i
když trochu kratší, než obvykle. Matrace se vedle něj prohloubila a ucítil
lehký polibek na rty. Sotva mu ho oplatil. Nastalo krátké ticho, ve kterém se
nic nedělo, obával se, že za to může jeho vlažná reakce.
Dle Aoiova povzdechu se toho muselo
dít hodně. „Musím se přiznat…“ zaslechl o kousek dál, než očekával, „bál jsem
se, že nepřijdeš.“
Netušil, jak zareagovat na jeho
slova. Rozbušilo se mu srdce ve stále větší jistotě, že je to opravdu on. Bál se
zeptat, proč by neměl chodit, odpověď by mohla strhnout roušku tajemství, o
kterém si náhle nebyl jistý, jestli chce znát.
„Moc ti to sluší.“
„Děkuju.“, vysoukal ze sebe, změna
tématu ho potěšila. Až když ho vzal černovlasý za ruce, uvědomil si, že
v nich nervózně muchlal látku. A byli zase zpátky.
„Kai…“
Zpozorněl, ale další slova nepřicházela. Ve vzduchu jich visela spousta, ale
nedokázal je přečíst. „Copak, zapomněl jsi na růži?“ rozesmál se, aby ztěžklou
atmosféru trochu odlehčil.
„Ne, to bych si nedovolil.“
Byl rád, že odpověď zněla stejně
rozjíveně a sladká vůně ho pošimrala pod nosem. Další slova však byla vážnější.
„Nevím, proč mi to dnes připadá
složité. Jestli je to tím, že bychom se měli vidět naposled, nebo…“
Aoi se odmlčel, tiše si povzdechl, ale nehledal dalších slov. Chvíli otálel,
než se natáhl do jemných tmavě hnědých vlásků a rozepnul nejdřív jeden pásek a
hledal druhý.
„Co to děláš-“
„Myslím, tohle je zbytečné…“
Kai se odvrátil, sklonil pohled. I
když si předtím představoval, že by k něčemu takovému dojít mohlo,
nedokázal se na něj jen tak podívat.
Aoi ho vzal jemně za bradu, zvedl
k sobě jeho tvář. Odhrnul pár vlásků a schoval je za ouško. Pod páskou se
skutečně skrývala krásná tvář mladého, usměvavého číšníka ze včerejška. Po
chvíli váhání se veselé čokoládové oči otevřely a nedokázal jeho roztomilému
pohledu odolat. Nahnul se k němu, spojil s mladíkem své rty a byl
rád, že neprotestoval a sám se víc rozvášnil.
„Jestli se ti nelíbím, klidně si ji
zase můžeš nechat,“ prohodil, když si v další chvíli ticha jeden druhého
neskrývaně prohlíželi. Kai se musel rozesmát, rád za jeho smysl pro humor.
„Ne,“ zakroutil hlavou a vpletl se prsty do dlouhých havraních pramenů, sametovějších,
než vypadaly. Přece jen se nespletl a byl to onen muž z restaurace. Ve
větším výhledu mu teď sice bránila košile a boxerky, předpokládal ale, že brzy
oboje zmizí. Nervozita s každou další chvílí mizela, ale nastupoval pocit,
jako by se viděli prvně.
„Doufám, že jsem ti včera nezpůsobil
nějakou nepříjemnost, vypadal jsi, jako by ses mě lekl,“ uchechtl se
černovlasý.
„Vážně jsem se lekl, když jsi mě
pohledem málem přišpendlil ke zdi…“ hájil se mladík.
„Nedalo se to udržet, když jsem tě
konečně spatřil v celé tvé kráse.“
„Lichotníku,“ zamumlal naoko
naštvaně. „Radši mi řekni, jak je možné, že někdo jako ty…“, znovu ho sjel
očima, „musí chodit do takového podniku.“ Svou otázku myslel naprosto vážně a i
jeho gesto, kdy si schoval odhalené rameno a lépe se posadil, vzbuzovalo dojem,
že chce chvíli naslouchat.
To už se Aoi odmlčel a veselá nálada
opadla. Napůl se položil, opřený na lokti, a zahleděl se skrz přikrývku.
„Vím, že bych se ve svém věku měl chovat jinak, ale… pořád se bojím.
Dozvědět se někdo, že jsem gay…“ Pokrčil rameny a tiše si povzdechl. Na čele se
mu usadila ustaraná vráska. „Přišel bych o práci, nebo minimálně bych musel
skončit ve škole.“
„Ve škole?“ Kai zvedl obočí, Aoi
sice vypadal mladě, ale na studenta už by to neuhrál. Leda by si něco
dokončoval později, ale měl by potom čas chodit pít s kolegy a užívat si
do bordelu?
„Jednou týdně vedu přednášky na
univerzitě. A drby se šíří rychle, každý si ještě přisolí… asi bych se před ně
nedokázal jen tak postavit a normálně vést hodinu. A ve firmě se končí i za
menší prohřešky. Rodiče možná něco tuší, ale… těžko říct.“
„Takže jsi to nikdy nikomu neřekl, ani
s nikým pořádně nechodil?“
„Ale to jo. Měl jsem dvě známosti,
ale se všemi těmi tajnostmi se to nedalo udržet. Moje první a poslední velká
láska byl výchovný poradce ve škole. Řekl jsem mu to, a pak jsem se k němu
musel chodit ‚napravovat‘, protože dle něj je homosexualita deviace a pro
společnost je něco takového nepřípustné.“
Kaiovo obočí by rádo vystřelilo
ještě výš, ale už nemělo kam. „No to potěš,“ vykoktal ze sebe. „To ses na to
nemohl vykašlat?“
„Pokud jsem nechtěl, aby se to
dozvěděli rodiče, nemohl.“
„A je to vážně nikdy nenapadlo?“
optal se, přestože si začínal připadat trochu vlezlý. Nechtělo se mu věřit,
museli si všimnout, že se neohání za holkama. On sám měl pocit, že jeho matka
to musela snad vědět hned, co se narodil.
„Když mi bylo sedmnáct, mamka u mě
jednou našla jistý časopis-“
„Gay porno.“ začal mladík pokyvovat,
též s tím měl zkušenost.
„A to zoufalství bys opravdu nechtěl
vidět. Táta se rozčílil jak nikdy a bylo to poprvé a naposled, co mi vrazil. Pak
jsem si vyslechl snad nejdelší přednášku v životě. Teď, když se ptají na
ženský, všechno svádím na práci.“
Kai si nemohl pomoct, i přes to
všechno byl dospělý a nebyl jediný na světě, kdo s tímhle má problém. „A nemyslíš, že je načase sám
sebe přijmout? Jako chápu, že to není potřeba vytrubovat do světa, ale to, že
má někdo řeči, přece neznamená, že budeš sám sebe celý život nenávidět a bát
se, co když něco…“ Na druhou stranu, kdoví, co si s sebou z toho
celého „napravování“ a přednášky od rodičů nesl. Snažit se pouštět věci jedním
uchem dovnitř a druhým ven, byla jedna věc, ale každá hovadina se
v člověku přeci jen někde usadí a více či méně hlodá.
„Snažím se. Zezačátku mi dělal
problém i sex tady, v hlavě se mi pořád všechno vracelo. Dneska už jsem
v pohodě. Ale stejně jsi asi nějaká výjimka, které se to se mnou líbí…“
„A už jsme zase u toho lichocení…“,
začal se mladík křenit. „Ale když jsme se k tomu dostali, něco ti řeknu:
každá hra pro dva je na houby, když se jednomu z nich nechce.“
„Nepovídej, že tobě se tak chtělo.“
„Ale já to teoreticky nedělám pro
peníze, mám svý důvody. A taky mám rád sex. A ty víš, co na chlapa platí,
nedělej se, že ne,“ zvedl důrazně prst, než si uvědomil, jak to vypadá a raději
ruce založil. „Být gay z tebe nedělá žádného chudáka. A to že s tímhle mají lidi
problémy, neznamená, že za všechno, co stoprocentně neklapne, můžeš ty… Čemu se
směješ?“
„Jen si teď připadám jako na sezení
u psychologa… Ale nic proti, moc hezky se tě poslouchá, a taky je na tebe hezký
pohled, jak jsi zapálený všemu čelit.“
Kai se na moment zarazil, ale pak se
musel rozesmát s ním. Jedna obyčejná otázka a kam až se dostal. Šlo to
samo, po tak dlouhé době, jakou znal Aira, už měl takové přednášky
zautomatizované, jelikož často byly jediným, co na něj platilo.
„No, to že na sebe vidíme, má zřejmě
i jisté nevýhody…“
„Nemyslím si, že dát řeč je
nevýhoda,“ zakroutil Aoi hlavou. „A času na sebe máme dost. Můžeš mi třeba
povědět, co bys dnes chtěl dělat, bez té masky se otevírají nové možnosti… Dnes
to nechám jen na tobě.“
Mladík promnul rty a položil se
vedle něj. „Najednou máš odvahy ažaž,“ pokušitelsky se zakřenil a růží mu
přejel po tváři.
„Co by mi pan psycholog tak provedl?“
„No, tím si nikdy nemůžeš být tak
jistý,“ začal mu zajíždět po krku až do výstřihu, „třeba bych tě mohl chtít
svázat.“ Viděl na něm mírné zaváhání, možná to bylo pro Aoie přes čáru. Už se
chystal ustoupit, když černovlasý přeci jen povolil.
„Hm, terapie násilím?“ Aoi si nebyl
jistý, jestli zrovna po tomhle touží. Nechat se svázat, nemít kontrolu… zároveň
to však bylo vzrušující a nezbedným jiskřičkám v mladíkových očích se
nedalo odolat.
„A budu muset použít násilí?“ skousl si mladík ret.
„Můžeš to zkusit a uvidíš.“
Původní datum vydání: 28. 8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat