Na autobus nasedl raději o zastávku dál. Růže v rukou a chůze, jako
by měl trochu popito… co kdyby si náhodou někdo domyslel. Snažil se tvářit, že
neexistuje, a vystoupil pro jistotu i o zastávku dřív. Co kdyby… Tyhle myšlenky
ho neustále pronásledovaly, ať už šel pěšky nebo se vezl, nechtěly mu dát pokoj
ani na chvíli. Šel s tváří zabořenou do límce a šátku, hádal se sám se
sebou. Snažil se sám sebe přesvědčit, že je jen zbytečně paranoidní, ale snahu
mu překazil dobře známý hlas.
„Kai!“
Škubnul sebou a ohlédl se za ním.
Srdce se mu rozbušilo snad víc, než když Aoi poprvé otevřel dveře do pokoje.
Sledoval Aira, jak čeká na zelenou a na vteřinku mu problesklo myslí, že než
naskočí, a než k němu černovlásek přiběhne, mohl by stihnout zmizet a
dělat, jako by ho přehlédl.
Nedokázal mu ale tak sprostě utéct.
„Airu,“ nejistě se pousmál, když k němu kamarád došel. „Odkud jdeš?“
„Z pohovoru. Neměl jsi na mě
myslet, co?“
Zahryzalo ho svědomí. Že má jeho
kamarád pohovor, si vzpomněl naposledy ráno. „Teprve teď? Neříkal jsi na tři?“
snažil se z jeho pošťouchnutí vykroutit.
„Říkal jsem, že ve tři tam musím
být. Šel jsem až poslední. Ale co, mám to za sebou a člověk z nich stejně
nic nepřečte. Hlavně, že z toho mám dobrý pocit.“ Airu se spokojeně
usmíval a byl rád, že ještě ten kousek k bytovce bude mít společnost. „Ty
ses kam vydal?“ ptal se.
Mladík netušil, na co se rychle
vymluvit. V hlavě prázdno, myšlenky se mu stáčely k neznámému milenci
a ke chvilkám stráveným v posteli. Věděl, že něco říct musí, ale co?
Nemůže lhát úplně, růže, kterou svíral v ruce, by ho stejně prozradila.
„Ale ale… tys měl rande!“ Předběhl
ho rozjívený hlas a ukončil tak jeho honbu za výmluvami.
„Um, nebylo to rande, jen… jsem se
s někým sešel.“
„Tenhle úsměv, růže a procházíš se
jak po pivu… Co bys mi tak chtěl namluvit, hm?“ Vše bylo očividné, jeho otázka,
kam se vydal, byla jen slušnost.
Kai nemohl couvnout, jen doufal, že
nebude chtít kdovíjaké detaily. Nechtěl něco narychlo vymýšlet nebo se to
snažit zaobalit. Jistě by pak polovinu věcí zapomněl a při dalším rozhovoru by
byl v háji. „No fajn. Ale jak po
pivu teda nechodím,“ začal se smát.
„Nenamlouvej mi, že si jsou tvá
kolena stoprocentně jistá v každém kroku.“
Drcl do něj loktem a znovu skryl
tvář do šátku. Hlavně ať si nepokouší nic domýšlet. Zmocnily se ho další
paranoidní představy, další co kdyby…
„Jak dlouho mi ten svůj objev
zatajuješ? Nebo byl tak neodolatelný a porušil jsi svoje pravidlo první
schůzky?“
„Žádné pravidlo první schůzky není,“
namítal, „vše závisí na tom, jak ho poznám, jak na mě působí…“ V duchu sám
nad sebou protočil oči, vždycky o tom mluvili jako o pravidle a najednou ho to
označení podráždilo. Jeho chování mu připadalo natolik nápadné, že si i Airu musí
domyslet.
On ale jako by si ničeho nevšiml a
dál pošťuchoval a vyzvídal. „Takže jak dlouho?“
„Minulý týden jsme se začali
scházet. Teda ne až takhle…“ pokrčil rameny a nenápadně zrychlil v chůzi.
S každým krokem byl blíž klidu a přemýšlel nad tím, že by si své lži měl
někam zapisovat.
„V pátek se můžeme sejít a povíš mi
o tom svém objevu, hm?“
„Promiň, v pátek už něco mám,
ale sobota by byla fajn. A ty mi zase povíš mi o těch svých pohovorech.“ Na
sobotu si snad připraví nějaký seznam lží a snad bude dost přesvědčivý, aby mu
to Airu uvěřil. Jeho naivita by se tu hodila, ale jako kamarád byl dost pozorný
a nějaké vymlouvání by mohl odhalit.
Kai si dal dlouhou horkou sprchu, potřeboval vstřebat nejen odpoledne,
ale i nečekané setkání s Airem. V momentu, kdy zaslechl jeho hlas, mu
ztuhla krev v žilách. Počítal si to v hlavě, v pátek bude třetí
návštěva, zbývají dvě, možná tři, podle toho, kolik času na něj Aoi bude mít.
Doufal, že to vydrží. Spát s Aoiem mu nevadilo, ale všechno kolem bylo
nesnesitelné. Hlavně ten neustálý tik být ve střehu, aby se dokázal vymluvit,
nebo dokonce schovat, neustálé běhání mrazu po zádech a strach, že to o něm
všichni vědí, a myšlenky, že na každém kroku může na Aoie narazit.
Dokonce už měl pocit, že s ním
byl na jednom místě. Jel do práce, zadumaný v myšlenkách, snažil se
rozptýlit vším možným, hlavně obyčejným a slušným, co kdyby se mu spolucestující
náhodou mohli dostat do hlavy. Už vystupoval poblíž restaurace, když ve dveřích
najednou ucítil známou vůni. Jen lehký nenápadný závan, okamžitě se mu však
vybavil černovlasého hlas, jeho tělo, velké horké ruce, plné rty… Měl co dělat,
aby se vzpamatoval. Dřív, než se tak stalo, se otočil a zahleděl mezi lidi v autobuse.
Netušil, koho hledat. První, po čem se díval, byly dlouhé vlasy, ale nikoho
takového nezahlédl. Naštěstí se jeho rozum brzy probral. Přestal zírat do
otevřených dveří, otočil se na podpatku a rychlejším krokem upaloval pryč.
V duchu si vrazil pár facek a upozornil se, že podobný parfém může nosit
třeba tisíc lidí, a že někdo, jako Aoi, jistě nemá potřebu jezdit autobusem.
Zároveň tu však bylo co kdyby… Mohl
to být nesmysl, ale co když tam doopravdy byl?
Ta nevědomost ho užírala čím dál
víc. Páska přes oči byla stále protivnější, přestože na ní bylo něco vzrušujícího.
V posteli ano. Navíc si mohl jako Aoie lépe kohokoli představovat.
Nepotřeboval vědět, jak vypadá a odpočítával, kolikrát se ještě musí vidět. Přesto
tu byla zvědavost i jakési natěšení na každou schůzku, nedočkavost, kdy se ty
dveře otevřou…
Přetvářka před kamarádem byla taky silné sousto. Usmívat se, dělat, jako
by se nic nedělo, vymýšlet si imaginárního přítele, průběh jejich krátkého vztahu
i důvody k rozchodu, a doufat, že na nic nepřijde. Ani nechtěl vědět, jak
by řádil. Nedokázal by být rád a vděčný, cítil by jen vinu, a nejspíš by se jí
nikdy nezbavil.
„A jaký je, hm?“ vyzvídal Airu,
zatímco rozléval víno do sklenic. Na večer se pořádně připravil, kromě pití
přichystal i chuťovky, pohodlně se usadil a byl jedno velké ucho. Chtěl využít
chvíli volna, které se mu neplánovaně naskytlo, a užit si jí co nejvíc.
Mladík by byl jindy rád za tak
příjemně strávený večer. Tento se ale nesl ve znamení lží a přetvářek. Musel si
v duchu znovu připomenout, proč to dělá. Nemusí cítit vinu, on dluhy
nenadělal, naopak by klidně mohl být na Aira ještě naštvaný. Pokud by to tedy
dokázal.
„Je hodně pozorný a milý, “ pousmál
se, „musím říct, že je mi s ním příjemně.“
„Od tebe bych očekával peprnější
poznámku…“
„Airu…“ Kai protočil oči a lehce ho
plácnul. Poslední dobou nepotřeboval o všem tolik mluvit, byl poněkud vybitý. Ale
čertíci s ním přesto šili. „Čemu jsi nerozuměl na slovech ‚pozorný‘ a ‚příjemně‘?“ Zamnul si nad sebou ruce, říkat polopravdy nebylo úplné
lhaní.
„No jo, mělo mě to napadnout.“
„Dělám si z tebe srandu. Ale
jestli chceš i tyhle informace, nemám si na co stěžovat. V posteli to
funguje. Ještě se nestalo, že bych si to neužil.“
„To zní, jako byste nechodili jinam,
než do postele…“
Kai se odmlčel a v duchu si
vrazil facku. Neměl to tolik přehánět. „Tak zatím jsme spolu neměli moc času
chodit jinam… a je pravda, že se nám spolu v té posteli líbí. Neplánoval
jsem to, ale stalo se a nemůžu to teď dostat z hlavy.“
Airu se musel culit a žmoulat v ruce
stopku sklenice. On se o tom tak bavit neuměl, ale Kai by si klidně mohl stoupnout
na náměstí a číst popisy poloh v Kamasutře. „A co vlastně dělá? Když ne
zrovna tebe,“ zeptal se, aby z tohoto tenkého ledu unikl dřív, než se bude
opravdu červenat.
„Abych pravdu řekl,“ začal se mladík
ošívat, nechtěl si vymýšlet žádné konkrétní povolání, „už přesně nevím, nějaká
administrativa. Znělo to hrozně komplikovaně, když mi to vysvětloval, a já měl
v hlavě akorát otázku, jak může mít tak sexy zadek, když na něm celý den
sedí za počítačem…“ odkašlal si. „Ještě v těch oblekových kalhotách…“
dodal a více to nekomentoval, věděl, že Airu si rychle domyslí a stejně rychle
od tohoto tématu zase uteče. Jen pokrčil rameny a nevinně se pousmál.
„Ta záležitost včera byla taky
s ním?“
„Ne, včera ne,“ obratně zalhal, zatím
nejvíc za celý večer. „Jen soukromá akce, bylo potřeba v práci víc lidí. Když
už jsme u toho, co ty a pohovory?“ podepřel si bradu a hodlal chvíli
naslouchat. Ještě se musel usmát, jak se z toho vyvlekl.
Ale jako by to na sebe přivolal. Hned v pondělí přišla objednávka
na dvě soukromé akce, a kvůli vybírání dovolené ho místo ranní čekaly dva týdny
odpolední za sebou. Děkoval Maki, že se nevyptávala, přislíbila mu pomoc a
ochotně si s ním směnu vyměnila, když bylo potřeba. Plánoval si, že ji
musí někam pozvat nebo jí něco koupit, jen co v podniku skončí.
Na středu čekal s netrpělivostí
tak velkou, že mu ty dva dny vůbec nechtěly utíkat. Sám nevěděl, jestli je to
natěšením, že je za polovinou a brzy bude mít klid, anebo jestli je tak
nadržený. Od pátku už to přeci jen chvíle byla. Černovlasý měl moc práce a už
tak měl do podniku nachozeno dost dopředu. Nikdy předtím se tam tak často
neobjevoval.
Aoi dobře věděl, že je to předposlední
návštěva. Pak už jen jednou a konec. Nikdy se nedozví, kdo je ten příjemný
mladík a nejspíš se s ním už nikdy nesetká. Nechtěl se těch schůzek
vzdávat, ale zároveň začínal být unavený ze způsobu, jakým byly prováděny. Přál
si s ním být víc, jinde i jinak. Věděl, že je to hloupost, ani to pořádně
nechápal. Jejich setkání se dala spočítat na jedné ruce, nebylo mezi nimi nic
než sex, a přesto mu nemohl odolat. Cítil se poblázněný už poprvé a pokaždé to
jen zesílilo. Rád by věděl, co si o něm Kai myslí, ale trochu se toho obával. Mělo
by mu to být jedno, ale nedokázal to hodit za hlavu.
Na tu schůzku se těšil stejně jako on a hodlal si ji patřičně užít. Věděl,
že v pokoji jsou i hračky pro zpestření, a velmi rád toho využil. Ani se
ho neptal, věděl, že nebude protestovat, a při nejhorším se ozve.
Líbal jeho štíhlou šíji, naslouchal
jeho sladkému sténání. Zezadu se na něj tiskl, ruku sjetou k zadečku. Jen
drobné, pomalé pohyby, ale Kaiovo tělo bylo vnímavé i k tomu nejjemnějšímu
a celé se napínalo. Zvedl se, pohladil ho po paži, na které až nabíhaly žíly,
jak pevně mladík zatínal ruce do polštáře. Vibrátor pomaličku vysouval, až byl
venku skoro celý. Nechal ho v očekávání, jestli už ho konečně přestane
takto mučit, ale pak ho do něj opět zasunul a trápil ho rozkoší. Našel to
kouzelné místečko, ale jen se k němu přiblížil.
Kai měl pocit, že zešílí. Ta věc
byla snad v celém jeho těle, špička se neustále pohybovala a jemně
vibrovala, rychle ho hnala k vrcholu. Už se mohl několikrát vznášet
obklopen blažeností, nebýt té ruky, která vibrátor ovládala.
Už poněkolikáté myslel, že Aoie
zabije. V tom nejlepším ho z něj musel vytáhnout, nebo ho vypnout a
nechat ho jen tak. Držel se z posledních sil, aby nezačal škemrat. Vkleče se
choulil, peřiny málem trhal, byl celý v křeči… Nadával si, že ho neměl
uspokojovat ústy. Měl ho nechat roztouženého, ten pohled by ho udolal a neměl by
náladu na takové hlouposti.
Další vlna slasti, vše se v něm
bouřilo. Skousal si ret, ještě silněji se semknul. Jen malý kousek mu chyběl
k radosti, ale všechno se opět pomaličku vytrácelo a zůstával jen chtíč. Neovládl
se, přetočil se na záda, chytil Aoie za ruku a navedl si ji zpátky. Pevně ji
svíral a nehodlal ji pouštět, dokud si nedosáhne svého. Cítil, že by mu ráda
utekla, sevřel ho i v zápěstí. Příjemné pocity opět nabývaly, ještě víc.
Nechápal, nevěřil… jak to jen jeho tělo mohlo ještě snést?
Černovlasý ho nedokázal déle trápit,
když ho takto viděl. A že to byl úžasný pohled. Navíc neměl na výběr, mladíkův
stisk byl opravdu pevný, až mu v kůži zanechával nafialovělé otlaky a rýhy
od nehtů. Svíjel se před ním rozkoší, jeho hlas zesílil, na napjatém krku a hrudi
se mu vozily kapičky potu. Jeho čelist byla zaťatá a zdálo se, že byl schopný
prosit i vlastní tělo, aby ho konečně zprostilo napětí. Znovu se vzepjal, stisk
jeho ruky ještě zesílil, druhou si přesunul na mužství. Zachvěl se,
s hlasitým zasténáním se mu na rtech objevil široký úsměv, bříško mu
potřísnila bělavá tekutina. Vychutnal si ten pocit do konce a nebyl pak schopný
ničeho. Pořádně nevnímal rty, co se usadily na jeho, ani že se jeho milenec natáhl
pro ubrousky a očistil ho.
„Ne že mi usneš,“ tiše se Aoi
zasmál, když se k němu mladík přitulil a pomalu oddechoval. Zřejmě si tu
poznámku ale měl rozmyslet, jak odpověď ucítil na kůži plácnutí. Naoko
naštvané, ale široký úsměv ze sladkých rtíků nezmizel ani o trošku.
„Tobě se to kecá…“
„Chci si tě užít co nejvíc.“
„Ah… a co přijde příště…? Muuri mě
bude muset naložit do auta a odvézt?“ rozesmál se Kai nahlas, až se chytil za
břicho. Po všem tom napětí byl namáhavý i smích. Už teď si nedokázal
představit, že by se měl zvednout a jen tak odejít.
„To si ještě promyslím.“
Na chvíli se odmlčeli, mladík se
ještě vydýchával a vzpamatovával, Aoi se mu jemně vískal ve vlasech a
nespouštěl z něj oči. Příště. Už jen jednou.
„Kai… smím být teď upřímný?“
„Já doufám, že jsi jenom upřímný.“
Na vážnou otázku rozverná odpověď.
Nebyl si jistý, jak mladík jeho slova vezme, ale zřejmě teď byla nejlepší
příležitost. „Nechci s tebou spát za peníze.“
To už se Kai zarazil, ale úsměv mu
ze rtů neopadl. „Jsi mě tak zničil, abych přeslechl, že jsem tu zbytečně?“
„Ne, to ne,“ usmál se černovlasý,
„to platí. Jen bych se cítil líp, kdyby tohle všechno… nebylo za takové
situace.“
„Myslím, že to by se tu cítil líp
každý.“
Povzdechl si, netušil, jestli nebyl
pochopen, nebo to mladík schválně zamlouvá. Třeba mu to dojde později. Teď ho
k sobě přitiskl a nechal ho nabírat síly na další smršť slasti. A tentokrát
se hodlal zničit s ním.
Mladík byl rád, že si hodil sprchu už v podniku. Domů došel
zničený, sotva ze sebe sundal boty a kabát, padl na gauč neschopný dalšího
pohybu. Nepřítomně hleděl do stropu, musel se usmívat při vzpomínce na dnešní
odpoledne. Jeho milenec si ho pořádně vychutnal a přiměl ho k opravdovému
natěšení na další schůzku, na něj… Tiše zamručel sám nad sebou, přeci se nemohl
těšit na někoho, o kom téměř nic nevěděl. Nebo ano?
Čím dál víc ho hlodala otázka, jak
Aoi asi vypadá, kolik mu je a proč musí chodit zrovna do takového podniku.
Nerozuměl jeho řečem o nepříjemnosti či otázkám, jestli sex s ním stojí za
houby. I když ho neviděl, připadal mu sakra mužný a přitažlivý. A o tom, jaký
s ním sex je, nebylo potřeba diskutovat. Příjemně rozbolavělé tělo a
mravenčení v bříšku, jen když si na to vzpomněl, dobrá nálada i přes situaci,
která ho do podniku dostala, byly dost jasné odpovědi. Tím spíš by chtěl vědět
víc o tom, komu se poddává, kdo ho přivádí k šílenství, zároveň se však
bál. I po tom všem by bylo složitější hledět mu do očí, než se před ním
svléknout. Kai se musel sám nad sebou uchechtnout a chytit se za hlavu.
Znovu přivoněl k růži, vzpomněl
si na jeho slova. Nechci s tebou
spát za peníze. Bylo tím snad myšleno, že…? Trochu se probral, v mysli
najednou vír otázek. Jedna však byla přeci jen hlasitější, než ostatní: „Bude
se mnou chtít spát i potom?“
Nehodlal tam chodit dál. Ať už by
jeho tělo toužilo sebevíc, po posledním setkání chtěl zavřít ty prosklené,
popraskané dveře plné plakátů, a nikdy už se za nimi neobjevit. Ani Muuriho by
nemusel víckrát vidět. A jakmile i Airu splní své závazky, za vším bylo potřeba
udělat tlustou čáru, zabednit to do nezničitelného trezoru, ukrýt na dno paměti
a dělat, jako by se to nikdy nestalo.
Uvažoval, že bude přeci jen lepší,
když se nikdy nedozví, jak Aoi vypadá. Nebude tak šance, aby se celá věc stala
osobnější, nebude ani žádná konkrétní tvář, která by se mu mohla ve vzpomínkách
vybavit. Nic. Jen temnota a útržky příjemných pocitů, občas ozvěna jeho hlasu.
„Vypadáš unaveně,“ zaslechl za sebou mužský hlas, sotva se v práci převlékl.
Naštěstí v tom hlase slyšel smích a skutečný zájem dozvědět se víc. Nešlo
jen o běžné konstatování situace, povinnou slušnost a absolutní nezájem, co mu
takovou náladu přivodilo, jako tomu bylo u jiných kolegů.
„Ještěže mám odpolední, i tak jsem
málem zaspal,“ rozesmál se a poplácal spolupracovníka po paži.
„Dlouhý program? Tohle vypadá na
pěknou party.“
„Přímo pyžamovou. To víš, jeden se
toho nezbaví ani doma,“ rozhodil rukama kolem a protáhl se. Ani chladnější
sprcha mu nepomohla, aby se pořádně probral.
„Mimochodem, někdo se po tobě ráno
ptal…“
Trhlo v něm. Tohle bylo účinnější
než studená voda. Opět tu byl jakýsi skličující pocit, strach, co když si o něm
Aoi zjistil víc a našel si ho? Okamžitě zpozorněl a zajímal se, o koho šlo.
„Nějak Ai… Ai něco. Takeru to bude
vědět, ten s ním mluvil.“
V první moment se mu ulevilo, že to
bude nejspíš Airu, ale v další ho hlodalo, co když to byl Aoi, a kolega
jeho jméno jen komolí? A i kdyby to nějakou náhodou byl Aoi, co by po něm mohl
chtít?
„Krátký nebo dlouhý vlasy?“ napadlo
ho.
„Krátký.“
Teď už si oddechl doopravdy. Ale
tyhle stavy, kdy málem dostal infarkt jenom kvůli takové hlouposti, ho víc než
štvaly. „A nic nevzkázal?“
„Ne, ale vypadal, že je v dobré
náladě.“
Na to se Kai jen pousmál, těšilo ho,
že je jeho kamarád pozitivně naladěný. Předpokládal, že se stavil cestou
z nějakého pohovoru, a měl z něj dobrý pocit. Napsal mu zprávu, že se
za ním staví, a dál se snažil věnovat práci. Ovšem soustředit se pro něj byl
stále obtížnější úkol. Myšlenky se mu stáčely k Aoiovi, k jeho
paranoidním představám a zároveň si za ně neustále uvnitř nadával. Pamatovat si
objednávky a běhat po place bylo snad složitější, než první měsíc, co v práci začal.
Původní datum vydání: 25. 8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat