Mladík pomalu dorazil domů, jako první chmatl po mobilu a chystal se
psát. Zarazil se však dřív, než stačil ťuknout na první písmenko. Byla by to
jen hloupá SMS, ať se Airu ozve, že je v pořádku. Měl o něj strach a po té
hádce víc než oprávněně, ovšem byla by to další starost, kterou by si
černovlásek mohl vyložit jinak. Možná si zasloužil za trest celou noc nespat a
vyčítat si.
Povzdechl si, položil telefon na
stolek a zamířil do koupelny. Dal si dlouhou horkou sprchu a zalezl rovnou pod
peřinu. Těžké myšlenky mu však nedaly spát. Neustále se převaloval a usínal jen
po chvilkách. Tu a tam zkontroloval mobil, co kdyby někdo napsal a on si toho
nevšiml? Předpokládal, že se Airu zabednil doma a brečel, po tom všem křiku si
ale nebyl tak jistý. Jsou si tak dlouho a tolik blízcí a neví o téhle jeho
stránce? Co když mu unikla spousta dalších věcí?
Ráno se probral ještě před budíkem a zůstal rozmrzele hledět do stropu.
Jednak měl pocit, že nezamhouřil oka, jednak ho nenapadalo nic, čím by mohl
situaci zachránit. Nehodlal pokračovat v nějakých lžích.
Po snídani přeci jen vytočil Airovo
číslo a pokoušel se mu dovolat. Nejdřív byl jen ignorován, podruhé už mu byl
hovor odmítnut. Napsal mu tedy SMS, ať si s ním jen promluví, nepřišla na
ni ale žádná reakce. Nezbývalo, než ho nechat uklidnit a zkusit to třeba
později.
Zatím se mohl rozptýlit
v práci. Tam nebyl čas na užírání se. Horší to bylo doma, se všemi myšlenkami
být sám v bytě. Jediné rozptýlení a částečně zábava bylo vaření večeře, a
to mu stejně pořádně nechutnalo. Pokusil se znovu Airovi dovolat, ale zbytečně.
Jeho pozornost upoutal zvonek, že by
se černovlásek odhodlal přijít osobně? Okamžitě vystřelil z pohovky a
běžel otevřít. K jeho překvapení tam nestál Airu, ale pošťák s velkou
kyticí rudých růží. Mladík byl zmatený, ale zásilku si převzal. Otevřel obálku,
která mezi růžemi byla schovaná, a začetl se.
Rád bych tě znovu viděl. Mohli bychom se sejít o víkendu u Muuriho-
Kai zatajil dech, zbytek sotva přelétl očima. Co si sakra ten člověk
myslí?! Cítil se poníženě a opravdu jako by byl nějaký prostitut. Okamžitě
vytočil číslo, které bylo napsané ve vzkazu. Nečekal dlouho a z druhé
strany se ozval Aoiův hlas. Aniž by se mladík představil, vyhrkl na něj, co mu
první přišlo na jazyk.
„Co si o sobě myslíš?! Nejsem žádná
děvka na zavolání! Jestli se s tebou sejdu, tak jen proto, abych ti ty
růže nacpal do zadku!“ Po tomhle okamžitě zavěsil a pugét švihl ke koši. „A to
jsem si myslel, že je fajn,“ prskal si pod nosem. „V sobotu u Muuriho… to
určitě…“ Naštvaně chňapl po telefonu, když zapípala SMS, lapl na gauč a
zahleděl se na display.
Nechci
s tebou spát. Nebo tedy… jen spát.
Chtěl bych se sejít ve vší počestnosti a lépe tě poznat.
Prostě se mi líbíš a musel jsem to zkusit.
Nepřeber si to, prosím, zle…
V první moment protočil oči a nadával si, že si měl zablokovat
číslo, aby ho černovlasý nemohl zjistit. Zprávu hned smazal a zapnul si
televizi, pomalu se mu to ale rozleželo. Vstal a květiny ze země sebral, ty
přece za nic nemohly. Dal je do vázy a trochu spravil, naštěstí jim let ani
tvrdé přistání neubralo na kráse ani na vůni.
Začít se s Aoiem scházet i
jinak… Nebyl si jistý, zda zrovna o tohle stojí. Vídat se jen u Muuriho, na
veřejnosti dělat, jako by se neznali, žít od sebe i pokud by to zašlo dál, to
by nevydržel. Nedokázal by snést pomyšlení, že se za něj někdo stydí, natož že
se ještě k tomu stydí i za sebe, potažmo za to, jací oba jsou.
Odložil další hovor i omluvu za
vynadání na neurčito a zadíval se na film. V reklamní pauze se naposledy
pokusil dovolat Airovi, spíš jen tak z principu, moc nedoufal, že mu to
vezme. Byl smířený, že potrvá minimálně dva dny, než s ním černovlásek
promluví. Ovšem místo nekonečného pípání, jak se hovor vytáčel, to na druhé
straně zachrastilo. Kai zpozorněl a napřímil se. „Airu?“ Na druhé straně bylo ticho,
ale spojení stále trvalo. „Airu, já se omlouvám-“
„Ne,“ ozvalo se konečně z druhé
strany také nějaké slovo. Neznělo to ostře, přesto to mladíka zarazilo.
„Tak ne, no… Ale řekni mi, co mám udělat,
abys se mnou zase mluvil,“ požádal ho narovinu.
Opět se chvíli nic neozývalo, kromě tichého šumu, ale pak zaslechl zamumlání.
„Jdu za tebou.“
Kai nestačil hledět. Brzy se však
vzpamatoval a čekal, jen aby mu otevřel. Těch deset minut, než za ním
černovlásek došel, se mu zdálo nekonečných. Neměl ponětí, co mu řekne, ani si
nesnažil nic připravit, beztak by se do toho akorát zamotal.
Airu vystoupil z výtahu a neměl
se moc k řeči, dokonce ani k tomu, aby se na něj podíval.
S očima zaraženýma do země pípnul tichý pozdrav a přijal pozvání do bytu.
Ještě na chodbě se však zastavil. „Kai, omluvit bych se ti měl já.“ Nepohlédl
mu do očí, muchlal si rukáv, mladík těžko odhadoval, jestli se takhle stydí
kvůli svému hysterickému výstupu, anebo za něj.
„V pořádku, je pravda, že jsem to
s tou starostí přehnal. Bál jsem se, že bys tam vážně šel, a pak by to
nedopadlo dobře.“
„Ale kvůli tomu jsem na tebe nemusel
křičet. Jenže jsem se cítil hrozně z toho, že jen kvůli mně sis musel
něčím takovým projít. A to, že jsi to vážně udělal, mi jen dalo pocit, že jsem fakt
nezodpovědný a neschopný, že si nedovedu s ničím sám poradit. Nevěděl
jsem, jestli se cítím hůř kvůli tobě nebo sobě…“
Kai se musel usmát, objal ho. Dost
bylo omlouvání a řečnění. Že se Airu snadno dostal do problémů a s kdečím
si skutečně nedovedl poradit, no co už s ním. Stejně by ho nevyměnil.
„Ale stejně na to budu muset pořád
myslet-“
„Airu, mě trápí akorát to, že jsem
ti musel lhát. Jinak…“ pokrčil rameny a pomalu si s ním šel sednout do
obýváku. Airův vyděšený pohled byl jednoznačným znamením, jak si kytici
přebral.
„Neboj, tohle mi dneska ráno přinesl kurýr, tolik toho v tom klubu nebylo.
Až takový hovado nejsem, do toho bych vážně nešel,“ uchechtl se, „i když se
musím přiznat, že bych dřív do sebe neřekl ani těch pár večerů. Ale Muuri měl
fajn nabídku. Stejný klient, viděli jsme se jen pětkrát, a kdyby to bylo blbý,
vážně bych hledal cestu jinde.“
Černovláskovi znovu zabloudily oči
k pugétu a vrátily se zpět na Kaie. Pohledem ho vyzýval, ať prozradí, co
se za tímhle tónem v hlase, úsměvem a žmouláním rukou skrývá.
„Co?“ krátce na něj mladík kouknul.
„Jako prostitut bych se živit vážně nemohl, ale tohle bylo jako… schůzka, co se
vzala trochu hopem. Takže kromě černého svědomí vůči tobě, byl jediný špatný
pocit, který jsem měl, z toho že si užívám. A Aoi je z toho tak
nadšený, že se chce scházet i dál. A tohle mi poslal s návrhem rande.“
„Zní to dobře, až na to, jak jste se
seznámili…“
„Tak na tom mi ani nesejde. Prostě jen
nevím. Jako taky se mi líbí, je fajn, sex s ním je…moc fajn, ale… Čekal
jsem, že to bude jen nějaká kapitolka, na kterou se zapomene. A teď tu mám
květiny a chce se sejít a poznat mě blíž.“
„Je si jistý, že to jde ještě blíž?“
Na tuhle otázku mladík nemohl
odpovědět jinak, než ho lehce bouchnout do ramene. Když se nad tím zamyslel,
nebránilo nic, a i kdyby, mohlo by jít jen o jedinou schůzku. Malý pokec, a
pokud by mu nebyl ještě sympatičtější, mohl by to vyřešit rovnou a nepřemýšlet
časem o nějakém kdyby.
„Zdá se, že se ti zamlouvá, teď ty
negativní věci,“ pobídl ho Airu. „Co ti brání v tom to teda udělat, když
ti věci kolem toho podniku nevadí?“
„Nebere se takový, jaký je. Chápu,
že v práci by to mohlo způsobit komplikace, ale on se ještě pořád bojí i
rodičů. No a pak je to taky nějaký minimálně inženýr, podle toho, co říkal, a
očividně pěkně zazobaný. Nikdy jsem to tak nebral, ale trochu se bojím, že má
standart někde jinde než já, a nakonec mě bude vydržovat. U nás v restauraci,
když si objednávali, nebyli zrovna z laciného kraje.“
„Kai,“ pousmál se, „ty se svou
prořízlou pusou by ses brzy ozval, kdyby se ti něco nelíbilo. A jeho standart…
Nech ho vybrat místo na schůzku a uvidíš. Nebudu ti ale do ničeho kecat. Jen
malá poznámka: Vždycky si na každém něco najdeš. Buď se moc stydí, nebo je to gay
už na pohled, bordelář, přehnaný hygienik, není to s ním v posteli
ono, hrozný slušňák, hulvát, mamánek-“
„Fajn, fajn,“ zarazil ho Kai,
nepotřeboval slyšet kázání, „to stačí. Půjdu na tu schůzku, pokud bude chtít.“
„Jak pokud bude chtít? Však chce, ne?“
Kai se pousmál a vytáhl mobil.
Vytočil Aoiovo číslo, chvilku si musel počkat, ale pak se přeci jen z druhé
strany ozval hlubší hlas.
„Ahoj, to jsem já, Kai,“ tiše si
odkašlal. „Omlouvám se za ten výstřelek, špatně jsme se pochopili. Jo, přesně
takhle jsem si to přebral. Ale stejně…“ zvedl prst, aby Aira utišil a nabudil
tím jeho zvědavost ještě víc, „nebude ti vadit, když budu mít malou podmínku?“
V telefonu bylo chvíli ticho, než se
nejistě ozvalo: „Jakou?“
„Um, předpokládám, že když se chceš
sejít, tak to bereš vážně. A pokud bychom to měli brát vážně, nechci být
s někým, kdo se za mě stydí. Promluv si s rodiči o tom, jaký jsi, a
pak to můžeme řešit dál. Asi jsem to vyhrkl moc přímo, promiň… Potom, až budeš
mít čas, bylo by fajn vidět, kam rád chodíš, pak tě zase někam vezmu já, ok?
Dobře, měj se a dobrou.“ Zavěsil a s úsměvem na Aira pohlédl. „Takhle na
něj, na kravaťáka. Teď už zbývá jen čekat a být nervózní, jestli mu za to
opravdu stojím. Ale stejně nevěřím, že to podporuješ.“
„A proč by ne?“ uchechtl se
černovlásek. „Když si spolu začnete, tak jsi vlastně spal se svým přítelem a na
tom nic divnýho není. Teda kromě toho, že jste k tomu měli za zády
Muuriho… ale i tak se nám odlehčí svědomí.“
Pro Kaie byla neskutečná úleva, že se jejich vztah s Airem urovnal.
Celou věc se snažili neřešit, a pokud na to přeci jen padla řeč, tak jedině ve
srandě. A toho si vážil nejvíc. Pokaždé se za vlnou smíchu objevil ten
uklidňující pocit a Airu byl rád, že se mu dokáže podívat do očí a vše
zjednodušit.
Hned druhý den vyzvídal, co Aoi,
další den znovu, ale když se ani v dalších dnech nedočkal žádných nových
zpráv, vzdal to. Stejně jako to začal vzdávat Kai.
Černovlasý se ale ozval. Více než po
týdnu vytočil mladíkovo číslo, domluvil si s ním schůzku na víkend a
příjemně ho tím překvapil. Kai už opravdu nečekal, že z toho něco bude, a
smiřoval se s tím, že ho svým požadavkem nadobro odradil.
Sešli se rovnou před jeho bytovkou,
Aoi ho vyzvedl autem. Po nesmělém pozdravu připojil o něco smělejší polibek a
pousmání. Půl cesty bylo ticho, než se mladík odhodlal promluvit.
„Asi jsem byl trochu drzý…?“ promnul
rty. Nemusel být nervózní, už seděl na sedadle vedle něj. Očividně byl Aoi smířený
s jeho horlivou stránkou, která se skrývala pod milým úsměvem a rozvernými
kukadly.
„Trochu?“ potlačil Aoi úsměv. „Asi bych se za jiných okolností urazil. Ale je
pravda, že tohle jsem měl udělat dávno. Člověk asi občas potřebuje něco nebo
někoho, aby ho k určitým věcem dokopal,“ krátce se po něm ohlédl a dál se
věnoval řízení.
„Smím se zeptat…“
„Dobře se tomu říct nedá, ale
přežili to. Nejdřív jsem si chtěl s tebou začít a provést to, až bych jim
tě představil, ale potom mi došlo, jaký humbuk by kolem toho mohl být. To by
asi nebylo nejvhodnější. Navíc jsem to měl udělat hlavně kvůli sobě. Fakt se mi
potom ulevilo. Jsme tady.“
Zastavil u menší restaurace a vzal
mladíka dovnitř. Bylo to tam krásně světlé a vzdušné, přesto nažloutlé žárovky tvořily
trošku intimní atmosféru. Usadili se na zem k malému stolíku naproti sobě
a přemýšleli, z jakého konce to vzít.
Nakonec se jako první odhodlal
černovlasý. „Aoi,“ pousmál se, aby to načal. „Je mi třicet čtyři, mám doktorát
z ekonomie a angažuju se ve finanční politice, řeším hlavně zahraniční
záležitosti… a tak. Rád rybařím a sem tam si zahraju baseball.“
Mladík si nejistě upravil vlasy,
cítil, jak mu zrůžověly tváře a nejradši by se schoval pod stůl. „Já jsem Kai.
Je mi dvacet sedm a… živím se běháním po restauraci, mám vymakanou krátkodobou paměť
a diplom z točení piva.“
„Že by se tu někdo za něco styděl?“
zvedl Aoi obočí, aby si do něj rýpl, sotva mimochodem poděkoval za jídelní
lístky.
„Ani trochu, jen jsem vysokou
neviděl ani z vlaku. Aby ses nedivil, když mi něco budeš opakovat
desetkrát,“ zahleděl se mladík do menu a oddechl si, že se dobře nají, aniž by
ho to zruinovalo.
„Někdy je selský rozum i za tři
vysoké. Věř mi.“
„Těžko říct, jestli bych tu teď
seděl, kdybych byl rozumný,“ skousl si ret.
„Určitě. Hloupost by byla to
nezkusit.“
To šibalské pousmání, kdy se mu
jeden koutek lehce nadzvedl, mu bylo sympatické a zároveň na něj působilo
přitažlivě. Jako by za tím bylo ještě něco dalšího. A byl si jistý, že se tam
určitě něco skrývá…
„Ještě se o tom budu muset
přesvědčit,“ odvětil mu laškovně, chvíli ho chtěl ponechat v nejistotě.
Přestože jeho pohledy mluvily jasně…
„Neříkali jsme, že k tomu dnes nedojde…?“ hleděl Aoi do stropu a
nepřítomně se vískal v tmavě hnědých vláskách, co ho šimraly na hrudi.
„Hned na prvním rande… jsme fakt
hrozní.“
„Prakticky to není první rande… může
nás to omluvit?“
Mladík se zamyslel a zaklonil se,
aby na něj viděl. „Hm, pravda. Takže nebude vadit, když u tebe dnes přespím?“
~KONEC~
Původní datum vydání: 4. 9. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat