Projekt Poslední šance (21. část)

 

 

      Pravda, že druhý den ráno Ruki pořád cítil v pažích i nohou závod, ale dokázal se včas vykopat z postele a dorazit na snídani. Tentokrát se blízko sebe sesedla modrá skupina, kromě skoro-dvojčat, a pustili se do konverzace. Dokonce i Syu prohodil asi dvě věty.
     Prcek měl myšlenky hlavně na blonďáka. Jak se bude chovat k ostatním a k němu před ostatními, co tam vlastně budou dělat, a jestli se vážně neupečou. Pro jistotu se pořádně natřel krémem hned poté, co shodil spací úbor.
     Po snídani se seřadili před hlavní budovou a čekali na instrukce. Reita se objevil s koši a kšiltovkami, po chvilce naložil do kufru dodávky i balíky vody.  Ruki netušil, jestli se mu to zdá, či se opravdu ochladilo, ale kůži měl samou pralinku i přes mikinu, zahřál se až cestou. Doufal, že slunce přeci jen vysvitne.
     „Cože, brambory?“ ohrnul Sagara rty.
     „Ale fuj,“ přidal se i Sagawa. „Radši bych se brodil v rýži.“
    „Bez řečí tam. Jdeme, za dnešek musíme stihnout aspoň tři řádky,“ prošel kolem nich Reita a vybídl je, ať si každý vezme košík. Došel k nějakému muži, který jim dva řádky vyoral už před hodinkou, aby hlína stihla trochu oschnout, a vzal si od něj něco, co Ruki tipoval na motyku.
     „Roztáhněte se po řádku, minimálně deset kroků od sebe. Jakmile budete mít vysbíráno, zase předběhnete prvního, chápeme se?“
     Všichni přikývli, až na Sagu a Sagu, kteří měli potřebu do sebe šťouchat košíky.
    „Upozorňuju,“ zvedl hlas a podíval se speciálně na ně, „bodové ohodnocení nehlásím. Aby se někdo večer nedivil. Sagaro, ty budeš při ruce Hajimovi, pomůžeš mu odnášet pytle, když tě bude potřebovat,“ ukázal na muže, který s nimi spolupracoval. „Sagawo, ty budeš při ruce mně a budeš se starat o vysypávání košů.“
     Na první pohled bylo znát, že ti dva už teď Reitu nenávidí. Shinchira neměli rádi, ale ten se nechal vyprovokovat a dokázal je seřvat. To se jim líbilo, když mohli někoho naštvat, ale Reita se zdál moc nad věcí.
     K Rukiho radosti mraky prořídly a slunce na ně občas vykouklo. Slyšel, jak si Hajime pochvaluje, že to dnes vyšlo a není horko jako předchozí dny. Mezitím se ozývalo Sagarovo prskání, kdykoli mu měl jít pomoct, Sagawowo mumlání, že není žádný hej nebo počkej, když musel pořád kolem někoho chodit a odnášet plné koše, které sotva táhnul, až mu občas jeho dvojče muselo pomoct. A v takových chvílích, kdy byli sami, si ne zrovna potichu stěžovali, že si na ně Reita zasedl a že to není spravedlivé.
     „Být váma, nestěžuju si. Kdyby se za každý bod polívalo kýblem, vás bychom mohli rovnou hodit do jezera,“ nabrblal jim Hajime svým hlubokým ochraptělým hlasem.
     „Protože jsou na nás zasedlí všichni!“ prskl Sagawa a vrátil blonďákovi jeho koš, s naštvaným pohledem jako nádavkem. Reita šel poslední, prohrabával hlínu motykou a vybíral, co přehlédli, nebo bylo stále schované pod vrstvou hlíny.
     „Já slyšel něco jiného. Nemyslete si, že nad váma bude Tamotsu držet ochranná křídla a nebudou pro vás platit pravidla, jako pro ostatní,“ hrozil jim blonďák. „Za vaše flákání a blbosti u Shinchira a zálibu ve sbírání bodů mám speciální povolení vás zapřáhnout.“
     Jeho úsměv je dopaloval ještě víc doběla. Kromě krátkých chvilek spolu ti dva nemohli mluvit, takže se jim celé dopoledne táhlo jako žvýkačka na botě, a navíc byli už při první přestávce zničení i na nadávky. Jediné, na co se zmohli, bylo občas vztekle hodit bramborou nebo schválně rozprášit zbytek hlíny usazené v košíku někomu do očí.
     Ruki si tiše povídal s Yutem, když byli zrovna poblíž sebe, jinak se ke konverzaci měli hlavně Hajime a Reita, ovšem o věcech, kterým ostatní nerozuměli, anebo jim byly jedno. Snad možná Ruki pečlivě poslouchal drby, co Reitova sestra, že ji dlouho neviděl, a následné blonďákovo přitakávání, že on ji sotva zahlédl, protože se dostala do nějaké firmy a pak byla dva měsíce v Americe, a po návratu ji jen přivítal na letišti a pozval na kafe, protože na víc nebyl čas. Zaposlouchal se i o tom, jak vypráví o Aoiovi, který tam byl loni a Uruhovi, který jim vypomáhal rok předtím, což prcka zaujalo, protože si do té doby myslel, že ti dva byli společně i na táboře.
     „Minulý týden jsem viděl Tairu, pěkně se kulatí,“ zaslechl hlas staršího muže. „Vypadá, jako by ukradla kopačák.“
     „Spíš medicinbal,“ uchechtl se Reita. „A měl bys vidět Hiroko, jak kvete radostí.“
     „Ach to dojemné tlachání,“ odkašlal si Syuma a přerušil Rukiho soustředění na drby. Nic dalšího však nedodal, vysbíral si svůj úsek a šel dopředu. Prcek si mohl jen povzdechnout a radši si pospíšil, ať to nevypadá, že se fláká.
     Přesto neodolal, a sledoval Reitu pokaždé, když mohl a nezdálo se to moc nápadné. Měl potřebu si užít jeho přítomnost, v duchu si nadával, že si na něj příliš zvykl. Nemluvit s ním každý den a dokonce ho sotva zahlédnout, se mu nelíbilo. Až včera odpoledne se cítil zase spokojeně a dnes dvojnásob.
      O další přestávce si s ním dokonce krátce popovídal a z jeho pochvaly a úsměvu těžil ještě večer. I když ostatní byli unavení a zmohli se jen na nadávání, že mají všude hlínu, a má být další den vedro, on se docela těšil.

     Už ráno bylo o poznání tepleji, Ruki mikinu odložil hned po příjezdu na místo. Čekali na ně další tři dlouhé řádky, i když Reita dnes nebyl tak optimistický. Vzhledem ke zničeným skoro dvojčatům a horkému počasí to viděl, že budou rádi za dva.
     Práce se neobešla bez lamentování, měli toho plné zuby už po dvou hodinách. Nebylo snad nikoho, kdo by neměl od hlíny ušmourané tváře, když si odhrnoval vlasy nebo otíral pot, dokonce brblal i blonďák, že každý rok navrhují organizační změnu, aby se do pole chodilo alespoň na půl sedmé, ale pořád to nikdo nebere na vědomí. Ač měl sám dost, musel ostatní popohánět, aby stíhali a nemuseli přetahovat nebo vynechávat přestávku.
     Rukimu zmizel úsměv ze rtů i natěšení. Ztěžka dýchal a jako by cítil každou uplynutou minutu. Jestli včerejší den ubíhal pomalu, tento měl extra šnečí tempo. Jediné světlé chvilky byly pohledy na blonďáka, obzvlášť když si sundal propocenou košili. Zůstával na něm viset očima déle, než by bylo nenápadné, ale nemohl si pomoct. Rei byl na poli už čtvrtý den a šlo to znát, jeho kůže i přes vrstvy krému zezlátla a každý záhyb svalů na ní byl ještě patrnější. Kdyby se polil vodou z lahve, bylo by to plýtvání, ale právě to by potřeboval. Chrstnout na sebe studenou vodu a probrat se.
     Jeho mozek však zůstal zatemněný. Jediný, kdo se probral, byl problém v kalhotách a prcek znervózněl. Rychle vysypal koš a snažil se to zakrýt, ale před hlavními rýpači neměl šanci. Saga – Ruki nevěděl, který z nich – to prohodil jako vtip, ten druhý se toho ale chytil a shodli se, že to jen tak nevypadá, ale že to tak skutečně je. Ruki zrudnul ještě víc a snažil se popichování nevnímat, vždyť byl mezi samými kluky a přeci to nebylo nic, co by se jim také někdy nestalo.
     Od vtipkování to ale byl jen krůček k dotazu, co ho mohlo vzrušit. Nereagoval na jejich řeči, vděčný za Reitovo napomenutí, ať si hledí práce a neřeší hlouposti. Snažil se obrnit a doufal, že jeho problém i řeči brzy zmizí.
     „Cože, gay?“
     To jediné slovo ale přeslechnout nemohl. Tím spíš, že nevyšlo z úst ani jednoho Sagy, nýbrž mladíka, který doteď nebyl s to se ani pořádně představit nebo se na něco zeptat, aniž by při tom nemusel vše dvakrát opakovat, protože vše jen tiše huhňal. Teď byl ale hlasitý dost a na jeho poměry vlastně už i křičel.
     „No jasně! Co jinýho by s ním hnulo, jsme tu samí chlapi!“
     „A Reita…“ tiše Yuto vydechl a očima spočinul na prckovi, který se okamžitě cítil jako zločinec. „Proto se na něj pořád díváš?“
     „Ne, tak to není-“
    „Je to pravda, nebo ne?“ obořil se na něj jeden z protivných černovlásků. Neodpovídal a těžko říct, jestli by ze sebe dostal nějakého slova, skrz bolavý knedlík v krku z potlačovaných slz.
     „Hleďte si práce!“ okřikl je Reita a nebylo to naposledy. Všem najednou čas plynul dvakrát tak rychle, nebylo snad okamžiku, kdy by si nepřeměřovali Rukiho pohledem při každé příležitosti, ale prckovi se směna vlekla ještě o to pomaleji. Chtěl se zavřít u sebe. Co mu pomohlo, že se ho Reita zastával, když to byl právě on, kvůli komu se to stalo.
     Cestou zpátky se mu zdálo, že se celá věc přeci jen trochu uklidnila. Nemohl se ale setřepat pocitu, že se s ním Yuto nebaví tak jako předtím, a jako by byli všichni odtažití. U oběda se neměl s kým bavit a cítil na sobě jeden pohled za druhým. Došlo mu, že se tahle informace rozšíří rychle, ale nechápal, proč kolem panuje taková zlost. Co provedl špatného?     

     „Yuto…“ doběhl navečer mladíka až u jeho chatky, přiměl ho zastavit a otočit se. „Co se stalo, proč… proč se se mnou nebavíš jako předtím?“
     Mladík ale jen sklonil pohled a pevně svíral své ruce schované v rukávech. „Je to pravda, že jsi…?“
     „Ano, je to pravda. Ale co to mění?“
     Rukiho otázka byla okamžitě sama zodpovězena. Je gay a každý, kdo se s ním blíž baví, bude za gaye považován taky. A stejně tak popichován a odstrčen od ostatních.
     „Ruki, to… jak jsi mě včera objímal…“
     „Snad si nemyslíš… Sakra neblázni, Yuto! Být gay neznamená, že chceš každýho do postele, vždyť ty ses nikdy normálně nebavil s žádnou holkou?“
      „Ale jo, bavil, ale a-asi je to něco jiného…“
     Prcek netušil, co na to říct. Připadal si jako nemocný a zavrženíhodný.
     „Promiň, už musím jít.“
    Zůstal stát na místě jako přimražený. Takovou měl radost, že si našel kamaráda, že tu má někoho, s kým si rozumí a možná by se s ním mohl setkat i po skončení pobytu v ústavu. Teď se tahle představa rozplynula jako ranní mlha.

     Dlouho se v posteli jen převaloval a tiše popotahoval. Slzy mu tekly po tvářích, pevně v rukou svíral přikrývku a snažil se nevnímat občasné bouchání na okno, ani smích, který se ozýval spolu s jeho jménem. Vysvobodilo ho až napomenutí jednoho z opatrovníků, aby šli spát.
     Nemohl usnout, ale nakonec se ubrečel a černá noc mu uběhla jako lusknutím prstů. Vzbudil se s bolavou hlavou a myšlenkami, že by na snídani raději vůbec nešel. Jen pomalu a neochotně vykoukl ze své buňky a vydal se do hlavní budovy. Oči měl upřené do země, přesto nemohl necítit bodavé pohledy a neslyšet šuškání.
     „Můžu…?“ zeptal se pro jistotu, než se usadil k Yutovi a Syumovi. Vzpomněl si na předchozí rána, Syu toho sice nenamluvil ani předtím, ale oni dva nezavřeli pusu a byli s jídlem málem poslední, i když přišli mezi prvními. Teď bylo ticho a nervozita by se dala krájet.

     Den byl opět ve znamení výšlapu a soutěže a obojí probíhalo současně, jako špatně zamaskovaná výuka. Tentokrát bylo důležité zapamatovat si cestou co nejvíce informací, které se jim v pravidelných přestávkách dostávaly. Ať už šlo o vědu či místní legendy, málokdo vypadal, že by ho něco takového zajímalo. Tedy až občas na nějakou výjimku.
     Ruki se snažil vnímat každé slovo z přednášek, které měli opatrovníci mezi sebou rozdělené. Přinejmenším se aspoň snažil předstírat, že poslouchá, nebavilo ho jen tak stát a čekat, až se vykecá, snášet pošťuchování a tiché nadávky. Stačilo, že šel celou dobu sám a musel občas zaslechnout nějakou poznámku na svůj účet.
      Nejvíc se mu líbila jeskyně. Šero ho trochu skrylo před nenávistnými pohledy, a v mnoha úsecích museli jít za sebou a dávat si pozor na hlavu.
     Ke konci trasy si ho odchytil Reita, aby se ujistil, že je v pořádku. Chápal, že Ruki určitě v pořádku není, mrzelo ho včerejší odpoledne a nejvíc asi Yutovo chování, ale prcek se pousmál s odpovědí, že je v pohodě a zvyklý na takové jednání. Nechtěl to rozebírat a nechtěl raději ani moc být s Reitou. Bál se, aby se mu zase něco „nepřihodilo“ a taky dalších pomluv i na Reitu.
     Možnost vylézt na skalní stěnu nevyužil, i když si to moc chtěl vyzkoušet. Třeba by se odvážil i Yuto, který seděl daleko od něj a občas očima na skálu zamžoural, jako by znovu chtěl překonat strach, ale neměl nikoho, kdo by mu v tom pomohl. Oba tedy jen čekali, než se ostatní vyblbnou, a připojili se až k odcházejícímu hloučku. I zpátky šel Ruki mlčky a sám, soustředěný jen na terén pod nohama a občasné přednášky.

     „Hej, Ruki, nechceš si prohlídnout můj zadek?“ ozýval se smích celou chatou. „Sakra, on se zamknul!“
     „Beztak honí!“
     Ruki ležel schoulený, snažil se přemoct pláč a nevnímat bouchání na dveře. Po obědě se schoval k sobě, aby se vyhnul pohledům a dalším poznámkám a nevhodným dotazům na svou osobu. Nechtěl s nikým mluvit, zamknul se a doufal, že je to brzy přestane bavit.
     Blížila se třetí hodina, kdy se měli opět všichni sejít v hale. Nechtěl tam jít, počkal, až všechno v chatce utichne, a chviličku po třetí se vydal na tu povinnou šarádu. Dlouze se nadechl a pokusil se obrnit. Psychicky se připravoval na nevraživé páry očí, které se na něj upnou, sotva projde dveřmi.
     „Rychle si sedni, už jsme začali,“ ozval se Masaru a hodil na něj ještě více pozornosti. Prcek očima přelétl všechny stoly, nakonec zahlédl pár volnějších míst. Vydal se k nejbližšímu, ale když se přiblížil, najednou místo zmizelo. Dva kluci uhnuli pohledem, ale jejich gesto jasně říkalo, že ho mezi sebe nechtějí. Vydal se tedy k dalšímu, ale opakoval se stejný scénář. Potlačil hořkost v ústech a slzičku, došel až na konec řady stolů a usadil se na kraji jednoho z nich. Tam mu v tom nikdo nemohl zabránit, bylo to místo s jasným výhledem na opatrovníky.
     Masaru mluvil o možnostech, jak strávit dnešní odpoledne. Uznal, že mají právo využít volno k odpočinku, ale zároveň vyslovil přání, že by rád všechny viděl venku, ať už na hřištích či v jezeře. Další pevný program byl po večeři.
     Pro tuto chvíli opatrovníci všem rozdali papíry s otázkami a propisky. Masaru pečlivě hlídal, aby nikdo nezačal dřív, než řekne, a následně aby neopisovali. I když to bylo jen pro zábavu, dbal na pravidla. Ruki se v duchu uchechtl, alespoň k něčemu byla veškerá odtažitost dobrá. Nikdo se k němu nemačkal a nešilhal mu do papírů, ani na něj nešuškal, jestli neví odpověď. Navíc dokázal bez problémů odpovědět na většinu otázek, zbytek nějak také zformuloval a hrdě odnesl své výsledky Masaruovi jako první. Rovnou se zeptal, jestli smí odejít, a oddechl si, když byl propuštěn.
     Chvilku času využil na sprchování, obával se, že večer by neměl takový klid. Poté se opět zamknul a z batohu vylovil knihu, kterou mu Reita před nedávnem půjčil, a on si na ni ještě neudělal čas.