Projekt Poslední šance (13. část)

 

 

      Na konci ho z jeho vyprávění přerušilo pípání budíku a Uru zkontroloval stav jeho vlasů. S tichou poznámkou „ještě chvilku“, se posadil zpátky a nastalo opět to zvláštní ticho. Slyšel sice ve vzduchu tu otázku, snažil se ji ale nevnímat a předstíral vážné zaujetí tubičkou barvy, kterou vymačkával do misky. Věděl, že je to sobecké, ale zatím se dostatečně psychicky nepřipravil. Když ticho trvalo už nesnesitelnou dobu, raději se sám začal ptát, jak se mu líbí v kuchyni. Rád slyšel, že je Rukiho vztah ke všem pozitivní, a musel se usmát jeho poznámce, kdy mají čas pomlouvat, když je jim Kai neustále za zády.
     „Kai tu taky nebývá věčně,“ upozornil a ještě stále se smál, „hlavně přes týden často odjíždí. Má starost s tou restaurací ve městě. Vede to tam prý nějaká ženská a dost puntičkářka, takže musí být všechno tip top, aby je nekomandovala. Tady taky kolikrát chodí Kensuke po jídelně a rýpe.“
     „A když tu Kai není, nebojí se, že převrátíte kuchyň vzhůru nohama?“
     „Jo, to nás chodí ohlídat Yuki, kterýmu ale všichni říkáme Yuzuki, protože by se z toho všeho Kai už zbláznil. Yuki, Yukina, Yuu, Kira, Ruki, Riku… Vždycky se najdou minimálně dva lidi s podobnými jmény a Kai na to nemá moc pamatováka. Po mým prvním průšvihu mi řekl: ‚Kdyby ses nejmenoval Uruha, přetáhnul bych tě pánvicí.‘ Umí být hodně přísný a nepřej si ho vidět, když se rozčílí, ale jinak je vážně v pohodě.“
     Plavovlásek se usmíval, zapomněl i na ten otazník visící ve vzduchu a užíval si klidné odpoledne, s dobrým pocitem, že Rukiho poznal trochu blíž. Na chvilku se u nich mihl i černovlasý, ale jen aby vyřídil vzkaz, vtiskl mu polibek a zase zmizel po vlastních povinnostech. Ruki se zcela uvolnil a začínal být dost zvědavý na to, jak vypadá. Co koutkem oka zahlédl, na zem nepadaly zrovna konečky, takže to Uru myslel s tou půlkou hlavy nejspíš doopravdy.
     „Uru, smím se tě zeptat… Za co ses sem dostal ty?“ optal se opatrně, jen co byly nůžky bezpečně odložené. Nemusel na něj vidět, tichý povzdech mu naznačil, že ani jemu se o tom nehovoří zrovna snadno.
     „Za blbost,“ vydechl plavovlasý vyhýbavě.
     „To jsme tu tak nějak všichni, ne?“ pousmál se prcek. „Ale nemusíš o tom mluvit, jestli…“
     „S tou blbostí máš vlastně pravdu,“ zasmál se Uru a uklidnil tím Rukiho, který se obával, aby ten vtip pochopil. „Něco říct ti dlužím a měl už bych to zvládat, když mám za chvíli odejít,“ povzdechl si. „Byla to vážně velká blbost. Nějaký ten rok nazpátek, než jsem se sem dostal, byl můj život jeden dlouhý mejdan. Ještě na střední jsem se nechal stáhnout přítelem, pak jsme se rozešli a já byl bez školy, bez přítele a rozhádaný s celou rodinou. Známý toho ex-přítele mě vzal do kasina, které bylo vším, jenom ne kasinem a ze mě se stala holka pro všechno…“ Zatímco ladil detaily, kontroloval jeho obličej, jako by se bál, že v něm najde opovržení. Když ale nic takového nezahlédl, odvážil se pokračovat. „A teď ta nejlepší část – užíval jsem si to. Nebyl jsem štětka pro každého, patřil jsem jen těm, kdo tam něco znamenali. Vážili si mě, obdivovali mě, udělali pro mě kde co a já pro ně taky…“ Dál to nerozváděl, zapnul fén, aby prckův účes doladil ke své spokojenosti. Celé dílko pozorně kontroloval a detaily poupravoval ještě i potom.
     „Nebylo to ale jen tak…“ koukl na něj Ruki, viděl starost a stud v jeho tváři, která náhle zbledla, a přesto ji zdobil ruměnec studu.
     Uruha si povzdechl, trochu litoval, že s tím vůbec začínal. „Samozřejmě že všechno by nebylo tak dokonalé, kdybych nebyl sjetý,“ rozhodil provinile ruce, „jenže já toho nechtěl nechat ani v těch okamžicích, kdy jsem byl docela při smyslech. Nedržel mě strach, jako každého napadne… bylo mi jedno, v čem ti lidi jedou, že jsou schopní se klidně navzájem zabít. Nikdy mě nenapadlo, že by se mě třeba mohli chtít zbavit, protože jsem toho nevěděl zrovna málo. Věřil jsem jim a bylo mi jedno, co mi dají sníst, vypít nebo mi dokonce píchnou do žíly, protože za tím byla ta vidina bezstarostného štěstí. Nemusel jsem nic, mohl jsem mít všechno, nepřipadalo mi, jako bych jim nějak sloužil… jen jsem si zkrátka užíval. Pak na ně policie přišla a já se dostal k Reitovi. Dva měsíce mě drželi doktoři a pak si mě vzal k sobě.“ Tiše si to mumlal pod nosem a sklízel si věci, jen aby se nemusel prckovi podívat do očí. Byla to pro něj uzavřená kapitola, ale raději by vlezl do roje vos, než o tom mluvit.  
     „Ten pocit ponížení a jako bys ani nebyl člověk s nějakou vůlí, nikdy nezmizí… Myslel jsem, že časem možná, ale zřejmě…“
     „Ruki…“ Plavovlásek párkrát zamrkal a zůstal na něj zírat, na slzu, která mu sjela z koutku oka. „Ale… ty…“
     „Neřeš to, prosím. Ne teď,“ zkusil se prcek usmát. Po tom, co se dozvěděl, cítil tíhu svědomí, ale věděl, že i při sebevětší snaze by to ze sebe nedostal. „Jak to vypadá? Můžu se už podívat?“ zvedl se a hledal zrcadlo. Uru ho dovedl do koupelny a ukázal mu jeho novou vizáž. Ruki se málem nepoznával. Konečně si připadal zase upravený a odpadl z něj strach, jaká barva mu na hlavě vznikne. Nepřibližovalo se to slámě, platině, ani nezářil jako Reita. Byla to hezky chladná tmavší blond, nebo možná hodně světlounká hnědá.  
     „Jsi trochu jako bílý kafe, ale já myslím, že ti sluší,“ ozvalo se za ním.
     „Já si to myslím taky, vážně díky. Čím ti to můžu oplatit?“
    „Na to nemysli, třeba za mě někdy vezmeš službu,“ usmál se Uru, „hlavně za mnou zase přijdi, jak budeš potřebovat. Potřebuju materiál na procvičení.“
    „Určitě. A neboj, budu ti dělat reklamu,“ ujistil ho Ruki. Pořád se mu zdál trochu zaražený, nedivil se, ani on se při takových rozhovorech necítil ve své kůži a chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Nechal úsměv lehce spadnout a vážně se na něj podíval. „Neboj, nemyslím si o tobě nic špatnýho. A nemohlo to s tebou být tak hrozný, když si tě Reita vybral. Navíc je tu Aoi, který tě jistě miluje se všemi světlými i temnějšími stránkami.“ Usmál se a sedl si zpátky naproti němu. „Pověz mi, jak jste se vlastně dali dohromady, ať se trochu rozveselíme,“ vybídl ho a doufal, že je to oba skutečně přivede k veselejším myšlenkám.
      Plavovlásek se konečně přestal chmuřit a v očích mu zazářilo. Jako by doufal, že mu tuto otázku položí každý a rád na ni odpovídal. „Věříš na lásku na první pohled, osud a takové ty věci?“ pousmál se.  
     „Abych pravdu řekl, ne…“
    „Taky jsem nevěřil,“ sklonil pohled k rukám, které nervózně přebíral jednu ve druhé. „Ale pak jsem se tu potkal s Aoiem. Zahlédl jsem ho na chodbě a v ten moment nic kolem nebylo. Jen on a ty jeho oči. A rty, které se mu skoro jako údivem pootevřely. Nejdřív jsem se to snažil přemoct, měl jsem jiné starosti a on v té době taky, nebo spíš Reita s ním. Postupně jsme kolem sebe začali nenápadně kroužit, no a pak mě rozbrečel nevhodnou poznámkou. V záchvatu zlosti na sebe a jeho proříznutý jazyk jsem na něj vychrlil, co jsem dělal, a poslal ho do háje… Ani se při tom nehnul. S naprostou vážností mi řekl, že je mu to jedno, a nenechal mě dál mluvit ani brečet.“
     Ruki se přistihl, že se široce usmívá a celou situaci jako by měl živě před očima.
    „Vždycky říká, že on je můj první, protože bez lásky a smyslů se to nepočítá. Sranda je, že on se do té doby zarputile snažil sám sebe přesvědčit, že je hetero. A kdybychom oba nebyli tak blbí a nedostali se sem…“ Uru pokrčil rameny. „Nevím co si o tom myslet. Náhoda?“ uchechtl se.
     Rukiho myšlenky se znovu začaly stáčet k teoriím, co když má Reita na starost jen bisexuální či homosexuální jedince? Nebo je snad i on sám…? Co tak prolétlo kuchyní, nějaký muž si na něj dělal zálusk, ale zdali u něj pořídil či ne, to už se nedozvěděl. Na druhou stranu mu to bylo jedno, jen mu to přišlo zvláštní… nevědět o Yukinovi, jaký je lovec žen, začal by si možná i myslet, že se tady snaží napravovat jen tyhle čtyřprocentní případy.

     I po rozloučení s Uruhou měl spoustu otazníků v hlavě, možná ještě víc, než předtím. Cesta u Uruhova bytu ale byla krátká na to, aby vyřešil byť jediný z nich. Jen co se vrátil, probral ho ze zamyšlení Reita stojící ve futrech své kanceláře.
     „Páni,“ prohlížel si ho jako výlohu. „Moc ti to sluší. Je z tebe úplně jiný člověk.“
     „To by se vám líbilo,“ zamumlal si prcek pod nosem a zmizel u sebe v pokoji. Reitův úsměv opět opadl a s povzdechem se vrátil ke své práci.
     Když Ruki zmizel, otevřel znovu jeho krabici a začal se pečlivěji zabývat jejím obsahem. Všechny plakáty rozložil a zatížil, aby se alespoň trochu narovnaly, a prohlížel si jeho kresby, nad kterými se musel usmívat. Sice z nich cítil svázanost a temná mračna, co se nad ním doma snášela, přesto to byla krásná dílka a o Rukiho talentu nebylo pochyb. Starých sprejů či laků na nehty si nevšímal, jen je odložil bokem, co ho zaujalo víc, byla sbírka CD a kazet a potom také fotografie, které našel ve folii pod jeho návrhy. Jako by se tam tajně skrývaly. Pózoval na nich Ruki a ještě nějací dva kluci a všichni vymódění podobně jako jejich idolové. Záběr jen tak z venku, kde se všichni usmívali a dělali si společnou vzpomínku. Pak fotka ze stejného dne, ale to už se do sebe z legrace pouštěli a váleli se po zemi. Další byla jiného data, stáli někde v parku a hráli. Ruki stál za mikrofonem a držel v ruce kytaru. Blonďák si přál vědět, o čem zpívá, při pohledu na ten rozervaný a zasmušilý výraz. Jako by mohl nahlédnout do jeho duše, i přes zavřené oči. Vypadal tam tak krásně, nedotčeně žádným kriminálním živlem. Zbytek fotografií byl v podobném duchu; zkušebna, koncert, poflakování venku, stále ti samí lidé, úsměvy na tvářích, vážné pózy i dobírání se, prožívání každého tónu při hraní i zpěvu.
     Jen jedna fotka se vymykala, a to smutkem a až depresivní atmosférou, která z ní sálala. Prcek se sotva pokoušel usmívat, druhému nebylo vidět do obličeje, jelikož ho objímal. Ani netušil, proč na něj působila tak skličujícím dojmem, mohla to být prostě jen momentka mezi dalšími výbuchy smíchu a zábavy, ovšem tvrdý výraz ve tváři a umělý úsměv mu napovídal, že se muselo něco stát. Ani jeden z nich neměl ve vlasech žádnou nápaditou barvu, žádný extravagantní účes, ani oblečením se nevymykali normálu. Jako by tato fotografie byla posledním společně zaznamenaným okamžikem.
     Na kazetách našel nahrávky z rádia, ale zvuk byl tak špatný, že bylo sotva něco slyšet, natož rozumět. Pochopil jen, že šlo zřejmě o interview Rukiho oblíbenců. Prohlédl si i obsah na CD, většinou šlo o alba, na dvou ale našel záznam jejich vlastního koncertu a pár záběrů ze zkušebny. Potěšilo ho, že je to ze stejného dne, jako fotka s tím smutně zasněným výrazem. Naskakovala mu málem husí kůže z jeho procítěného zpěvu pomalé balady. Beze slov by to snad mohla být ukolébavka, s textem by však přinášela děsivé noční můry. Tím spíš, když blonďák chápal, co je myšleno rudou řekou, čí jsou ta odporná slizká chapadla, která se lačně dobývají jejího pramenu a pomalu vše dusí, věděl, čí je to nahé mrtvé tělo… ale víc než část, kdy bylo roztrháno na kusy, ho mrazila slova, která měla něžný význam avšak temný podtext. Ostatní raději jen přeběhl, našel už ale jen dvě písně, které neznal a zněly jako jejich vlastní tvorba. Ruki na něj působil, jako by se ze sebe snažil v zašifrovaných obrazech vykřičet vše, co ho štvalo, tížilo, a jako by to byl jediný moment, kdy se může zcela uvolnit. Užíval si to, stejně jako jeho kamarádi. Jako by od sebe pro ty chvíle vše špatné odehnal.
     Povzdechl si a vše, kromě fotografií a plakátů, úhledně naskládal zpátky. Těch pár polaroidů pak vzal do rukou a zaklepal na dveře Rukiho pokoje.
     Vyčkal na pozvání a vešel dovnitř. „Myslím, že o tohle bys přijít nechtěl.“
     Prcek seděl za stolem nad učením a váhavě nahlédl, co mu to přinesl. Vzápětí se zarazil a nebyl si jistý, jestli si je od něj chce vzít. Raději uhnul pohledem a odvrátil se, měl pokušení si je prohlédnout, ale necítil se na to. Nechtěl vzpomínat vůbec na nic.
     „Máš tam ještě pár plakátů, písničky, kresby a i něco nahraného. Hráli jste docela dobře…“ pousmál se Reita, fotky mu položil na stůl a pomalu odešel. Věděl, že by mu nepomohl, kdyby si s ním chtěl promlouvat, musel mu dát chvilku času na rozležení, a třeba potom sám něco poví.
     Všechny Rukiho teorie, nad kterými by se mohl pousmát, a trochu by ho rozptýlily, byly tatam. Stejně tak i nějaké soustředění. Poznámky rovnou zavřel a šel se schoulit na postel. Neplakal, ale možná by mu slzy pomohly zbavit se nepříjemného sevření.
     Chvilku se odhodlával, než znovu vstal a na fotografie se podíval. Nevědomky se mu koutky vytáhly do lehkého úsměvu, dobře si pamatoval na všechno z toho.
     „Na první vydařený koncert!“ bouchnul Kiisara rádoby šampaňské a skoro polovina lahve skončila jinde, než ve skleničkách. „Nevěřil bych, že si to někdy tak užiju.“
     „Oni nás fakt žrali. A viděli jste ty holky? Myslel jsem, že se pominu, když začaly výskat,“ široce se Jun usmíval a tvářil se, jako by je měl pořád ještě před očima.
     „Hlavně když se nepominul ten kolega dole… moc dobře vím, co tě v tu chvíli napadlo.“
     „Celou dobu jsem myslel jen na muziku, protože jsem někam založil setlist. Navíc dost koukaly po Rukim.“
     Kiisa se tiše uchechtl, jako by se trošku urazil. Přeci jen byl starší a už trošku mužnější než Ruki.
     „Je fakt,“ pronesl potom, „že by mu stačilo, aby jim zabroukal do ouška, a měl by je všechny omotaný kolem prstu. Ty, Ruki, jak to děláš?“
     „Nemám ponětí a upřímně mi to je jedno,“ mávnul prcek rukou a usrkl ze sklenice. „Ale klidně jich sem příště pár nalákám a uděláme větší mejdan,“ rozesmál se, „jsme prostě dobří, kluci!“
     „Pojďte, vyfotíme se,“ vytáhl Jun foťák a nastavil samospoušť. Rychle k nim pak přiběhl a oba chytil kolem ramen. Ani nemuseli pózovat a snažit se na fotku usmívat.
     Ruki polaroid otočil na druhou stranu a viděl Junovým písmem „První velký úspěch“. Tehdy ještě netušili, že po tom prvním přijde druhý velký úspěch, třetí trochu menší, a pak pár průměrných… během podzimu se vše rozpadlo a ten krásný svět, ve kterém si prcek tak snadno zvykl trávit veškerý volný čas, zmizel také.
     Pohlédl na piano pod oknem, nechtělo se mu dělat absolutně nic, pouštět se do hudby už vůbec ne. Přesto se usadil na stoličku před klaviaturu, otevřel si učebnici a začal cvičit. Další den ho čekalo setkání s Hiroko a nechtěl se ukázat jako posledně, kdy měl myšlenky všude jinde, než v notách.

     Hiroko byla na pondělní hodině spokojená, totéž se však nedalo říct o Reitovi. Chtěl kresbu či malbu, Ruki ale v úterý před polednem přišel jen s knížkou a pár poznámkami. Děj mu podrobně odříkal i se svým názorem na něj a chvíli o tom s blonďákem diskutoval. Na otázku, proč nechce kreslit, neodpověděl.
     „Dobře. Proběhni se pro oběd, kluci toho dneska mají moc,“ povzdechl si Reita a sledoval ho, jak se za ním zaklapávají dveře.
     Věděl, že je velmi talentovaný a že jeho touha k tvorbě je stejně velká jako talent. Příčilo se mu to snad z nějakého důvodu? Brzdil ho stín minulosti? Měl pocit, že jsou jeho schopnosti nedostačující? Možností viděl mnoho a našel by jistě i další. Blonďák však věděl, že pokud by prcek vzal znovu do rukou tužku či štětec, prospělo by to oběma. Ruki by se mohl lépe otevřít sám sobě a pro Reitu by jeho práce mohla být pomocníkem k rozpoznání, jak se prcek skutečně cítí.
     Možná že ale nechtěl tvořit kvůli času, který by mu to zabralo. Nad učebnicemi a sešity Ruki trávil většinu dní a úporně se snažil do hlavy nasoukat co nejvíce informací. Reita věděl, že si během Rukiho zkoušky nervozitou ukouše nehty. Musí to vyjít nad devadesát procent, jinak se jeho sebevědomí propadne ještě níž a nedomluví se s ním už vůbec. Věřil jeho schopnostem a jeho úsilí bylo obrovské, ale také věděl, že s nervozitou a rozptýlenými myšlenkami by se u přezkoušení mohlo stát cokoli.