Projekt Poslední šance (15. část)

 

 

     Rukimu šla hlava kolem z celé věci o tykání a vykání. Nejradši by to nechal, jak to je, když mu dalo tolik práce se to naučit, ale pobyt s blonďákem v jednom bytě ho přeci jen popostrkoval k otevřenějšímu oslovování. A nebyl to jen Reita, v neděli, kdy je ctil opět Kai i se svým širokým úsměvem a přísným pohledem, si s Rukim také potykal a prcek se začal motat po druhé. Ještě si nezvykl ani u Reity a najednou tu byl Kai. Ale u něj mu to odvykání šlo trochu rychleji…
     Jediná osoba, které nikdo kromě personálu netykal, byla Hiroko. Ruki měl opět červené tváře, když šel k ní na hodinu, a tloukl se do hlavy, proč se vůbec v sobotu do ošemetné debaty zapojoval. Nepřítomnost bruneta lákala k pomlouvání, těžko říct, kdo si začal, ale byla to právě tahle dáma, a jak prcek zjistil, zároveň i Kaiova matka, kdo ji utnul.
     „Kensuke je provokatér, štěká, ale nekouše. Má z Reity srandu, protože je jediný, kdo tu má takříkajíc štěstí na gaye. Má svou teorii, že je přitahuje, protože je gay i on sám,“ utíral Uru talíře, aby prckovi pomohl.
     „Anebo je Kensuke potvora a dělá to schválně. A vlastně, co ty, Ruki? Jestli to teda není tajemství,“ optal se černovlasý a nechtěně na Rukiho strhl více pozornosti. Jako by všichni čekali, jestli se u blonďáka něco změnilo, anebo platí pořád za toho, kdo se stará o čtyřprocentní.
     „Mě by zajímalo, jestli napravují i holky, a jestli jo, kde vlastně jsou?“ vyvlékl se z odpovědi, ale naběhl si jinde.
     „O dvě ulice dál,“ ozval se za nimi ženský hlas a všichni se napřímili a slušně pozdravili. Prckovy tváře chytily růžovou barvu a do zad jako by se mu vpasovalo pravítko, když před sebou spatřil Hiroko.
     Při hraní byla trochu znát jeho roztěkanost, zmizela ale ve chvíli, kdy mu asi v polovině lekce položila otázku, co přerazila veškerý zbytek studu.
     „Kterou skladbu bys chtěl přednést Reitovi?“
      V hlavě mu okamžitě proběhlo „žádnou“, navenek se však zmohl jen na pokrčení ramen a výraz srnky, kterou právě oslnila světla auta. Přednést skladbu Reitovi? To už by mu radši vysmýčil kancelář.
     „A je to nutné?“ nesměle se optal.
    „Samozřejmě. Prošel jsi celý první díl učebnice a Reita má nárok poslechnout si, jak pilný jsi student. Podíváme se tady a něco vybereme,“ usmála se a začala listovat učebnicí. „Tohle ti šlo, to je taky moc pěkné… Anebo co tahle poslední? Chce ještě maličko dopilovat, ale v podstatě už ji umíš. Ano, to bude nejlepší,“ pousmála se. „Tak mi ji ještě jednou zahraj. A soustřeď se.“
     Ruki se snažil, ale při představě, že by měl hrát Reitovi, to se soustředěním nebylo valné. Hiroko nic neříkala a usmívala se, jako by skladbu provedl bez chyby, a až na závěr mu dala pár drobných rad a propustila ho.
     Jen hodil učebnici na stůl a běžel ven, musel to rozdýchat. Nedokázal pochopit, co se najednou stalo, měla snad Reitova „převýchova“ vliv i na jeho sebevědomí? Anebo za to mohla doba, jakou před nikým nevystupoval? Nikdy s tím neměl problém, i přes drobnou trému, aby vše dobře dopadlo, si před lidmi vše užíval a nevnímal ji. Sto lidí mu nevadilo, proč mu najednou vadil jeden?

     „Ruki, počkej chvilku,“ zastavil ho blonďák, než by se mu stačil znovu schovat v pokoji. „Každý rok v půli července pořádáme malý koncert. Jsem si jistý, že sis roční plán pročítal, ale pro jistotu připomínám.“ V ten moment viděl, že Ruki nemá ponětí buď o čase, nebo o celé akci. „Každý by se měl nějakým podílem zapojit a tak jsem se chtěl zeptat, jestli něco chystáš, nebo jsi s někým domluvený?“
     „Ne…?“ pípnul prcek. V první moment se vyděsil, že to bude mít něco společného s přehrávkou, ale pak si vzpomněl, že mu o něčem takovém už říkali Aoi s Uruhou. „Totiž… nechci vystupovat.“ Raději by si všechny jen poslechl, na aktivní účast se necítil.
     „To je škoda. No, můžeš to celé uvádět, nebo se domluv s Yukim a Hirem na přípravě tělocvičny.“
     „Nemohl bych…“ začal, ale pak náhle znejistěl. Vzít znovu štětec a barvy do rukou, na to se vůbec necítil, obzvlášť kdyby se jednalo o něco, co uvidí celý ústav. Ale znal se a věděl, že jinak své obavy nepřekoná.
      „Povídej, co bys rád?“
      „Totiž… Prý k tomu máte nějakou kulisu a je roztržená. Mohl bych udělat novou, nebo se aspoň pokusit.“
     Reitu tato otázka nadchla snad víc, než kdyby Ruki souhlasil s hraním či zpěvem. Sám mu tuto možnost nenabízel, očekával negativní odpověď, o to větší překvapení mu prcek přichystal.
     „Určitě můžeš. Budeme rádi,“ usmál se.
     Ruki nervózně zalezl do pokoje a pohlédl na plátno před sebou. Byl zvláštní pocit, něco moc chtít, ale přitom mít strach ze zklamání sebe sama a raději se nechtít do něčeho pouštět. Ovšem jediný způsob, jak sám sebe překonat, viděl ve slibu Reitovi a teď už prostě musel, i kdyby se mu to dokonce příčilo.
     Sáhl na poličku pro složku, ve které měl svou smlouvu, rozvrhy i roční plán. Koncert připadl na sobotu, třináctého července, oddechl si, že potom už se nic společného nekoná. Vzápětí se na židli znovu napjal. Při pohledu na slovo „tábor“, kde by měl strávit celé dva týdny, mu žaludek udělal kotrmelec. 
     Vyběhl z pokoje a zaklepal na otevřené dveře kanceláře. „Reito, můžu se vás- tě na něco zeptat?“ vyhrkl na něj, jen co mu blonďák věnoval pozornost. „Co je myšleno tím táborem?“
     „Přesně to, co si pod tím představuješ. Sbalíme se a odjedeme do přírody, kde se setkáme s dalšími ústavy a budeme se bavit i pracovat. Tedy, jen s tou mužskou částí. Zezačátku jsme brali i ženské, ale neosvědčilo se to… v obou případech nás odjíždělo víc, než přijíždělo. “
     „To budeme s cizíma lidma pod stanem?“
     „Ne, jsou tam chatky. A ano, seznámíš se s dalšími lidmi, ale neboj, nervózní jsou z toho všichni. Na tábor se jezdí vždy první rok a mravy mají tendenci se uvolňovat.“
     Ruki to nekomentoval. Ještě ani neznal všechny tady a nepříjemná mu byla i procházka po plném dvoře. Představa seznamování se s dalšími lidmi mu trochu házela s žaludkem.
     „Ruki, chceš si o něčem promluvit nebo se na něco zeptat?“ vybídl ho blonďák. Viděl jeho ztuhlé rysy ve tváři, i pevný stisk ruky, která list s rozpisem skoro muchlala.
     „Ne, díky. Musím se jít učit… nebo něco,“ otočil se prcek na místě a odešel zpátky do pokoje. Potřeboval si udělat rozpis i ve vlastní mysli. Točilo se kolem něj mnoho věcí, které ho znervózňovaly, a musel si určit, čím se nebude prozatím zabývat. Normálně by si v takové situaci zapálil a raději ani nepomýšlel na to, jak dlouho už neměl jedinou cigaretu. Zkusil se nadechnout alespoň naprázdno a pomalu vydechnout, usadil se za piano a znovu si přehrál skladbu pro Reitu.

     Trénoval každý den v pauzách mezi učením do školy a celou stránku uměl brzy zahrát nazpaměť i bez chyby. Na tykání si pomalu zvykal, veškeré své povinnosti dělal automaticky a dalo by se říct, že se cítil spokojeně. To se odráželo i na jeho odhodlání vzít znovu do ruky tužku a začít kreslit. Kluci mu ukázali starou kulisu, která byla místy prošoupaná a skoro do půlky roztržená.
     „To se stalo loni, když ji sundávali. Malá nehoda…“ dostalo se mu odpovědi. Na kulise se vyjímal obraz hory Fuji-san na modré a červánky poseté obloze v pozadí. Hodnotil to jako zdařilé dílko, přesto v koutku mysli musel přemýšlet, jestli ta nehoda není jen výmluva. Ani by se nedivil, možná že někdo toužil po jiném výjevu.
    „Ale nemusíš malovat totéž,“ upozornil ho hned Hiro, jako by byl jedním z těch, kdo měl podobných tradičních motivů plné zuby. „Stačí něco jednoduchého, jen aby to nebyl kus hadru, co schovává, že jsme v tělocvičně. A taky aby to trochu pomohlo s osvětlením,“ ukazoval na stěnu, která byla už docela omlácená od ran míčem, a neodborně zapravené díry po starém basketbalovém koši. „Akorát nemáme nic lepšího, než tohle.“
     Ruki se podíval na hromádku smotané látky, co se mu dostala do rukou. Kus jí rozmotal a nebyl moc příjemně překvapen švy. Jeho plátnem bylo několik sešitých prostěradel, naštěstí se zdálo, že alespoň pevně a rovně. Raději jen poděkoval a ničemu se nedivil.
     Celé volné odpoledne přemýšlel, co s tím má vlastně udělat. Nejraději by řekl, ať to nechají bílé, účel to splní a ještě si za tím budou moct zahrát divadlo. To si však brzy rozmyslel, jednak něco slíbil Reitovi, jednak by to divadlo ještě mohli chtít po něm. Nakonec mu pomohl Kai, když se zmínil, že dřív se každý rok v létě na zahradě pořádal ohňostroj, ale teď musí vylézt na střechu a dívat se dál do města, aby si nějaký užili.
     Pracoval každou volnou chvíli odpoledne, zašitý v rohu tělocvičny. S každým tahem štětce se v něm usazoval nostalgický pocit, příjemný a uvolňující. Dokonale zapomínal na místo, kde se nacházel. Pohrával si s barvami a stínováním, snažil se provádět každý tah s precizností, ale zároveň chtěl, aby výsledek vypadal trochu ledabyle. Dokonce mu přišlo vhod i Reitovo protahování a v nejmenším mu nevadilo, že na něj sahá. A i kdyby vadilo, jeho záda stejně byla vděčná za každý dotek přinášející úlevu. Za piano usedl večer před spaním a usínal příjemně unavený a dokonce s dobrou náladou.
     Totéž se však nedalo říct o Reitovi, který byl pořád zahrabaný v papírech nebo něco řešil s Kensukem, v týdnu odjel hned dvakrát, celý vyšňořený, uhlazený a se starostmi vepsanými v očích. A pokaždé se vrátil ještě ustaranější. Před prckem i ostatními svěřenci se snažil tvářit, jako by bylo vše v nejlepším pořádku a nešetřil úsměvy.
     Jediný moment, kdy spokojenost a radost ve tváři nepředstíral, byly klavírní přehrávky. Došel za prckem na hodinu, usadil se vedle Hiroko a sledoval jeho roztěkané ruce, jak se otírají do kalhot, než jen letmo přeběhnou kousek klaviatury, aby si připomněly svou cestičku po jednotlivých tónech.
     Rukimu bylo horko a cítil, jak mu v hrudi buší srdce. Nebyl natěšený, jako tomu dříve bývalo. Ale neměl ani strach… Jen mu předtím nezáleželo na tom, jestli se někde objeví drobná chybka či ne. Tady by se ale tak snadno neztratila a nedodala by výstupu na originalitě. Neužíval si natolik, aby se jí třeba zasmál a hodil ji za hlavu. Cítil se nervózní jen z představy, že jeho výkon nedosáhne v jeho očích sta procent. Trochu se uklidnil, jakmile začal hrát. Sledoval své prsty, noty měl jen pro jistotu, kdyby náhodou.
     Reita tiše naslouchal a nemohl uvěřit, že tohle roztomilé klubíčko trémy je ten samý kluk, jako na koncertu z DVD, který sledoval. Nebo snad byla skladba příliš krátká na to, aby se osmělil? Či situace příliš formální? Seděl a nevědomky se usmíval, pozoroval každou klapku, která se pod jeho prsty prohlubovala, a naslouchal posledním sladkým akordům, zpomalujícím, něžným a v samotném závěru ztrácejícím se do ticha. Možná klavír nebyl Rukiho oblíbeným nástrojem, nebo mu žánr příliš neseděl, ale cit pro hudbu zapřít nemohl, byť byl teprve na začátku s jednoduchou skladbičkou. Blonďák mohl na chvilku pozapomenout, na dvě minutky se ponořit do jiného světa a zároveň se kochat ovocem, které nesl prckův pobyt v ústavu.
     „Mám z tebe velkou radost, Ruki.“
     Prcek neměl ve zvyku přijímat komplimenty a v jiné situaci by mávl rukou, ať si z něj nedělá legraci, protože něco takového by zvládlo i dítě. Vidět ale v Reitově tváři čirou upřímnost ho skutečně potěšilo, dokonce se mu chvíli vydržel dívat do očí, než opět nejistě uhnul.
     „Těším se, co mi zahraješ příště.“
     Hlavou jako by se mu hnala líbivá melodie a náhle jako by ji někdo utnul. Všechno nadšení opadlo a raději nemyslel dopředu, za jak dlouho hodlá blonďák zase navštívit jeho hodinu, a psychicky se připravoval, že mu může udělat třeba i přepadovku.
     „Co teprve na vánočním koncertu, s tím, jak rychlé pokroky dělá,“ pousmála se Hiroko a po očku zakazovala jakékoli protesty. Prckovi nezbývalo, než sedět a doufat, že už mu víc takových zákeřností nenaplánují.

     Zvládl přehrávku, dokončil kulisu a před prázdninami ho čekala už jen poslední zkouška. Věděl, že se bude muset připravovat dvakrát tolik. K jeho poznámkovým sešitům plným barevných lepítek přibyl další, taktéž do posledního řádku popsaný. A navrch ho trápil bolavý krk a ramena. Kdyby mu to nebylo blbé, požádal by Reitu, jestli by ho místo nějakého cvičení nemohl namasírovat.
     Ráno v den koncertu v kuchyni chyběl Kai, objevil se až k poledni a navíc se zelenou šmouhou na tváři, kterou si po upozornění se smíchem utíkal umýt. Černovlasý s plavovláskem až do oběda tlachali jen o tom, co budou hrát, a že se jim podařilo ukecat Reitu, aby vzal baskytaru a pomohl jim. Prcek to neřešil. Nevěděl, že Reita hraje na basu, a s tím, jak pomalu se k němu veškeré informace dostávaly, si byl jistý, že bude překvapený ještě i o Vánocích.
     Na zavolání vzal tác a vydal se s obědem do čtvrtého patra. Už v mezipatře slyšel tlumený řev, na chodbě byl dost zřetelný, aby rozeznal jednotlivá slova a Hirův hlas. Naprázdno polkl, proč se to musí ozývat zrovna ze dveří, do kterých má vejít?
     Vzal za kliku, ale dveře byly zamknuté. Zazvonil tedy a div že přes nadávky jeho přítomnost někdo zaregistroval a šel mu otevřít. Sotva ale cvakl zámek, dveře se rozlétly, tác s jídlem se mu silně zaryl do žeber, až upadl, a nějaký snad dvacetiletý floutek z bytu vystřelil jako větrná smršť. Daleko nedoběhl, s výkřikem padl na podlahu a držel se za kotník.
     „Mazej zpátky!“
     Ani to s ním nehnulo, na rozdíl od Rukiho, který měl z Hirova řevu husí kůži až někde. Kluk se začal smát, hanlivými výrazy tituloval nejen Hira, ale i prcka, který se raději ani nehnul a dělal, že tam není, a další rána jako by ho jen víc rozběsnila. Nepříčetně se vrhl na svého opatrovníka, chtěl o něj zřejmě přelomit tác, který cestou zvedl ze země. Ale to se přepočítal. S mladým mužem to neudělalo vůbec nic a jediným chvatem ho zpacifikoval. Nepříčetný, až hororový křik nesrozumitelných nenávistných slov se linul snad celou budovou, kluk sebou házel, snažil se kopat a jakkoli se dostat ze sevření mohutných paží, ale stejně skončil odtáhnutý za dveřmi, intenzivnější ranou poslaný k zemi a s rukama pouty svázanýma za zády. Bolest snad jakoby necítil, ale tělo už se odmítalo zvednout.
     „V pohodě?“ obrátil Hiro svou pozornost na Rukiho a zvedl ho. Ruki si až tehdy uvědomil, že pořád sedí na zemi. Lehce přikývnul a nechal si pomoct. Když Hiro vytáhl telefon a oznamoval Kensukemu, že se svým svěřencem končí, raději začal sklízet nepořádek, aby si nepřipadal, že jen tak poslouchá.
     Hiro si odfrkl a ohlédl se do bytu na vysíleného floutka. „Mrzí mě, že jsi to musel vidět,“ promnul si obličej. „Ještě před deseti minutami jsem věřil, že to zvládnu, ale to už bych ho asi zabil.“
     Rukimu na jazyk nepřišlo žádné slovo. Po očku se podíval na kluka, s očividnou nenávistí v očích a agresí vepsanou do celého jeho těla. V tu chvíli si uvědomil, že náramky nejsou jen k otravování svěřenců, ale zřejmě slouží i k ochraně opatrovníků a spolusvěřenců.
     „Jak dlouho tady je?“ vysoukal ze sebe Ruki, i když se původně chtěl zeptat, jestli má donést druhý oběd.
     „Dva týdny. Bohužel jsem se spletl, když jsem ho přijímal. Ale to už je takový zlozvyk nás opatrovníků, snažit se i v těch nejhorších najít něco dobrého a doufat, že to vyjde.“
     Docela by ho zajímalo, co si o něm myslel Reita, když ho viděl první den na policii. Ale hned se od té myšlenky odtrhl. „Tak já asi zajdu pro druhý oběd,“ řekl rychle. Už chtěl být pryč.
     „V pořádku, jen co ho vezmou,“ pokynul Hiro rukou do bytu, „zajdu za Kaiem a najím se dole.“ 
     Prcek nepřítomně pokývl a skoro běžel zpátky do kuchyně. Řekl, co se stalo, a reakcí bylo jen Kaiovo „škoda“ a Aoiova úvaha, jestli byla horší ta rána, nebo Hirův hněv, který byl v ústavu údajně známým pojmem. Ruki si povzdechl a tápal, jestli má cenu se chvíli cítit klidně a spokojeně, protože vzápětí jako by muselo přijít něco, co mu přivodí šok. Ale raději teď, než aby ho něco vyvedlo z míry večer.