Projekt Poslední šance (19. část)

 

 

     Pomalu rozlepoval oči a uvědomoval si cizí vůně trávy po dešti a dřeva, když ho naprosto probrala melodie zvonů, nemálo podobná školnímu zvonění. Okamžitě mu došlo, kde je a co se kolem děje, a začal se převlékat do pracovního, jak jim bylo večer nařízeno. Vběhl do koupelny, aby si opláchl obličej a upravil se, cestou už viděl Syumu odcházet k snídani. Obával se, že bude poslední, ale k jeho úlevě pan „protivnost-sama“ zvědavě vykukoval ze své buňky ještě v pyžamu a rozcuchaný, jako by váhal, jestli má vůbec cenu někam jít.
    Nejen že Ruki nepřišel mezi posledními, hala navíc oplývala překvapivým klidem. Kromě personálu ve výdejně se na nohou drželi jen dva opatrovníci a sotva třetina všech účastníků. Při pohledu na hodiny Ruki zjistil, že je téměř čtvrt na osm. Uklidnil se, vzal si tác se snídaní a usadil se ke stolu. Při jídle sledoval, jak se lavice pomalu plní rozespalými obličeji, mezi přicházejícími stačil zahlédnout i blonďatý záblesk. Uvědomil si, že až teď se doopravdy uklidnil.
     Sotva všichni dojedli svou snídani, Masaru se opět postavil na vyvýšený konec dlouhé haly a rozdával instrukce, kdo má kam jít, případně co si ještě vzít na sebe či s sebou. Prcek poslouchal vše – co kdyby některý den nebyl tak čerstvý a něco mu uniklo – a obzvlášť jakmile došla řeč na modrou skupinu. Měl s nimi jít Shinchiro, mohlo mu být kolem čtyřicítky asi jako Masaruovi. Ruki to odhadoval dle rašících vrásek kolem očí a úst, akorát tenhle muž byl na pohled o mnoho sympatičtější. Nejenže byl výškou nejblíže Rukimu, ale i jeho tvář se zdála milejší. Na rozdíl od Masarua se zdálo, že jeho vrásky jsou způsobeny spíš smíchem, než neustálým stahováním koutků do přísného výrazu a probodávání pohledem.
     Po snídani se každý vedoucí skupiny postavil do jedné části haly a vybídl své momentální svěřence, aby ho následovali pro věci. Shinchiro se se všemi pozdravil, znovu se jim představil a vyzval je, aby mu také sdělili svá jména. Poté jim znovu popřál hezké ráno, zahrnul je pár motivačními větami, které jim údajně měli pomoct při práci, a vzal je ven ke kůlně. Dal jim do rukou kýbly, štětky a kartáče, jednu metli a rozhlížel se po někom vyšším a silnějším, kdo by mohl vzít štafle. Ač Syuma nevypadal nejsilněji, byl asi jediný, kdo je unesl, a bylo na něj spolehnutí, že s nimi nic neprovede.
     Ruki byl rád, že je se Syumou ve skupině, alespoň někdo, koho už lehce poznal. Pak tam taky byl ten mladíček od Tadashiho, který se představil jako Yuto, nějaký už starší kluk, jehož zamumlání Ruki nerozuměl, a následně by si nejradši udělil metál za sebeovládání, protože si hned vzpomněl na Uruhu, jak mu vyprávěl o Kaiově špatné paměti na jména. Dva kluci, oba delší černé vlasy sestříhané po ramena, oba se stejně znuděnými a otrávenými výrazy, akorát jeden z nich byl nepatrně vyšší. Jakmile řekli svá jména, Sagara a Sagawa, prcek okamžitě zapomněl, který je který, a nejspíš nebyl sám.
    Vystrojeni a vyzbrojeni nasedli do dodávky a nechali se zavézt do města. Cesta trvala necelou půlhodinu, pak museli jít kousek pěšky. Už po příjezdu jim však bylo jasné, jaký je jejich úkol. Před nimi stálo několik posprejovaných i jinak počmáraných domů a dlouhá zeď plná nápisů a obrazců. Dokonce ani chodníky nezůstaly ušetřeny.
     Shinchiro se na chvilku ztratil v dodávce, než vytáhl potřebné saponáty, a následně obstaral přísun vody. Syumu si vzal k ruce, a tak když byl Yuto poslán s kartáčem k jednomu z domů, Ruki se přihlásil o ten vedlejší, jen aby nemusel být vedle těch skoro dvojčat. Jejich šermování se štětkami sice Shinchiro okamžitě napomenul, ale bylo vidět, že si z něj nic nedělají. Půl napůl, problesklo prckovi hlavou. Dva v pohodě, dva na zabití a jeden zatím spíš neutrální. To by snad mohl zvládnout.
     Zezačátku pracovali tiše, kromě těch dvou individuí, které tu pusu nezavřely snad ani na chvíli, a Ruki uvažoval, jestli na konci dne nebudou bílé i jejich vlasy. Sám pak zkusil s Yutem prohodit pár slov. Yuto se chytil a hlavně na téma „Saga-duo“, jak jim prý přezdívají. Postěžoval si, že hlučeli skoro do půlnoci, a musel je rozehnat až někdo z opatrovníků. Pak už bylo snazší zkusit se vyptat na věk – opravdu mu bylo téměř čerstvých osmnáct – a na to, že se do projektu dostal kvůli kapsaření. Ruki si nepřipadal hrdý, že se jejich společným tématem asi na dvě hodiny stalo probírání jejich prohřešků, kdy měli nejvíce na mále, co největšího se jim povedlo a podobné historky, ale byl rád, že si může popovídat a „směna“ mu utíkala rychleji.
     Svačina pro ně znamenala čtvrt hodiny sezení na lavičce, planý čaj a malý box s onigiri. Necítil se příjemně, když kolem procházeli lidé, ale žádný z kolemjdoucích si jich nevšímal. Skoro, jako by tam ani nebyli a jako by nikdo neprocházel.
     Práce po svačině probíhala v naprosto stejném duchu, jako ráno. Pozdní oběd se konal v táboře a po něm opět nástup, aby se toho stihlo co nejvíce. Konverzace s Yutem trochu ustala, jako by nemohli najít další společné téma. Druhá polovina směny tak utíkala pomaleji, ale přesto občas nějaké slovo prohodili a snažili se snížit zábrany ostychu mluvit o sobě víc.
     Ruki nestačil zívat, sotva dorazil zpátky do tábora. Druhou svačinu do sebe naházel dřív, než si stačil všimnout, že před sebou nějaké jídlo má, a využil chvíli odpoledního klidu na sprchování. Večer si chtěl lehnout dřív a to se neslučovalo s čekáním, než se vycachtají ostatní.

     Ráno vyskočil podobnou rychlostí, jako tomu bylo i v předešlém dni. Rozdíl byl akorát v počtu vrávorajících postav na chodbě i venku. Zřejmě se poučili z dlouhého čekání na snídani a následného spěchu, když ji dostali mezi posledními.
     Celý den jako by kopíroval ten předešlý. Syuma jako pravá Shinchirova ruka, ale přitom tichý samotář, který si bez jakékoli poznámky odbude, co se po něm chce, aby měl klid. Kluk, který by klidně mohl být Saga-trojčetem, jen kdyby nebylo na pohled znatelné, že je starší. Také měl na rozdíl od Saga-dvojčat vlasy krátké, i když už trochu odrostlé. Zřejmě na to nebyl zvyklý, jelikož měl tik si neposedné prameny neustále uhlazovat a schovávat za uši, když mu je vítr rozfoukal. Zdál se znuděný a duchem nepřítomný, jen občas něco prohodil na protest, ale podobně jako Syu raději udělal, co se po něm chtělo, a s nikým neměl chuť se vykecávat. Yuto se s Rukim zdravil už u snídaně a v nesmělém rozhovoru pokračovali celý den. Poté, co se přemístili do jiné části města, si opět našli společnou práci, aby si mohli krátit čas vyprávěním, dnes už i trochu víc o sobě. Saga a Saga byli kapitolou sama pro sebe, i veselá Shinchirova tvář se musela několikrát stáhnout do hněvivého úšklebku. Ruki netušil, jestli slyšel dobře, ale opravdu se rozdávaly trestné body? První večer něco takového proletělo, ale připadalo mu to jako vtip od člověka, který neměl žádný smysl pro humor. Takže pro Masarua jako dělané. Ale vzhledem ke dvěma trestným bodům, které Sagara i Sagawa už měli, a to jen za dnešek, se tázavě ohlédl po Yutovi, který pokrčil rameny v chápavém gestu.
     „Když překročíš počet trestných bodů, můžou tě odsud vyhodit,“ objasnil mu to. „Říkal mi to můj opatrovník.“
     „Tada-“
    „Ne, Tadashi,“ opravil ho, „můj opatrovník zůstal v ústavu, stejně jako Raimův. Oba nemohli odjet a Tadashi sem měl tak jako tak namířeno, tak se nás ujal. Ale na tom nesejde. Těch bodů můžeš za celý den dostat maximálně pět, jinak letíš okamžitě. A pokud se ti jich nasbírá dvacet za celý pobyt, máš dost namále…“
     Ruki se zamyslel, kolik už jich ti dva musí mít na kontě. Dnes zatím po dvou, a kdoví, kolik jich nasbírali včera. Na druhou stranu, tihle mají zřejmě namále pořád a nějaké bodování je asi nemůže rozhodit.

     Navečer už Ruki nemyslel na nic jiného, než na jídlo a postel. Unavený a zabraný do vzpomínek na pohodlí v ústavu pomalu kráčel k hlavní budově, div se mu nemotaly nohy.
     „Rád slyším, že sis našel kamaráda,“ náhle se za ním ozval hlas. S leknutím se otočil, přestože ve stejný okamžik si uvědomil, komu ten hlas patří. Musel být pořádně mimo, jelikož za sebou Reitu vůbec nezaznamenal.
     „Ahoj, Rei,“ pousmál se. Došlo mu, že dnes ho vidí vůbec poprvé. „Jo, zatím se to dá v pohodě, ale stejně se těším na zítřejší volno.“
     „Být tebou, radši se dobře vyspím, místo protahování večerky. Budíček se koná ve stejnou dobu a volno neznamená poflakování,“ mrkl na něj blonďák se spikleneckým úsměvem. „Zítra se těším.“ A zmizel v chumlu lidí. Nejspíš už musel být po večeři, protože se usadil do rohu za Masaruem a Shinchirem ke stolu plnému dokumentů. 
    „Budu ti držet místo,“ vykoukl z řady před ním Yuto. Svůj slib i dodržel a Ruki tak nemusel hledat kousek místa mezi všemi, nebo se někam pokusit vetřít.
     Mladík působil stále energicky, i když jeho oči už vypadaly unaveně. Vůbec mu nevadilo, že vede monolog, snažil se odhadnout, co za program je zítra čeká a tápal nad tím, kam je další dny pošlou.
     „Tipuju, že do kuchyně nebo na pole. Pokud se to teda bude otáčet, jak si myslím… Jsem zvědavý, koho dál schytáme, Shinchiro byl fajn.“
     „Myslíš, že ho nebudeme mít pořád?“ podivil se Ruki. „Čekal jsem, že se bude posunovat s náma.“
     „Ne, každý má svoji pracovní pozici a tam domluveno, co je potřeba udělat. I když asi se nějak střídají s prací a noční hlídkou, protože je jich osm a pracovní pozice čtyři.“
     „No hlavně, ať nás nevyhmátne Masaru.“ Prckovi se naježily vlasy už jen při té představě. Dojedl dřív, než by se mu nervozitou stihl sevřít žaludek a užuž se chtěl rozloučit, když ho Yuto zadržel.
     „Nechceš se za mnou stavit? Využít, že se zítra nepracuje?“ lákal ho.
     Ruki si však vzpomněl na Reitova slova. Určitě dobře věděl, proč mu to říká, a stejně byl dost unavený.
     „Promiň,“ promnul si šíji, „ale jsem docela grogy, a obávám se, co nás dál čeká. Zítra se uvidíme, a jestli bude opravdu volno, určitě se za tebou stavím, nebo přijdi ty za mnou,“ usmál se na něj a doufal, že v něm nevyvolal pocit, jakože na něj kašle. Naštěstí pro něj si mladík dlouze zívnul a neubránil se smíchu, když se od něj Ruki nakazil. Rozešli se tedy se stejným pomyšlením na postel a zároveň představou, co asi je čeká zítra.

     První volný den, pomyslel si Ruki a vstával z postele tentokrát s úsměvem na tváři a poněkud uvolněnější náladou. Netušil, odkud pramení jeho předpoklad, že nemusí spěchat, protože se jistě nepohrnou pryč z tábora. Očekával program ve stylu šipkařského turnaje, kdo vydrží déle pod vodou a podobné věci. 
     V klidu si došel do hlavní budovy na snídani a zůstal překvapeně zírat. Takhle se loudat předešlý den, polovina lidí by už jistě byla po snídani a připravená vyrazit. Ačkoli bylo dávno po vyzvánění, hala zela téměř prázdnotou a lidé se loudali podobně jako on, ne-li více.
     „Dobré ráno,“ usmál se, když se naproti něj posadil Yuto se svým snídaňovým táckem a porcí dobré nálady navrch.
     „Ahoj. Tak myslím, že nám ten spánek prospěl. I když jsem si musel vzít sluchátka, kluci u nás kecali až kdoví, do kdy. Ani se nedivím, že tu ještě nejsou.“
     „Mám pocit, že Raima, Tsura a Takayuki nezavřeli hubu ještě teď,“ ozvalo se vedle nich. „Díky Bohu, že aspoň někdo má rozum a dokonce s ním sousedím.“
     Syuma nevypadal, že by se vyspal zrovna do růžova. Vlasy měl ještě rozcuchané a tvář ospalou. Víc toho sice neřekl, ale i tak prcka potěšil za chválu na svou osobu. Nebo to tak Ruki aspoň chtěl brát.
    „Neboj, ono se jim to vrátí,“ prohodil a zkusil ho nakazit dobrou náladou, ovšem hnědovlásek už byl zabraný zase jen do sebe.
     Jelikož z haly nikdo neodcházel, postupně se zaplnila jako prvního večera. Všichni zůstali sedět na svých místech, někteří ještě s rozjedenými tácky před sebou. Ruki si všiml, že se k sobě usazují skupinky se stejně barevnými náramky kolem zápěstí, ve kterých panovala přátelská atmosféra, ať už příjemná či trochu kousavá kvůli škodolibým vtípkům.
     Na malé vyvýšené podium tentokrát nevyšel jen Masaru, ale s ním ještě jeden opatrovník. Představil se jako Yuusa, a mít na sobě formální oblek místo černých sportovních kalhot a šedého volného trička, Ruki by si pomyslel, že za nimi přijel Kensuke. Ale na rozdíl od vedoucího jejich ústavu tento muž působil optimističtěji. Nepotřeboval ani otevřít pusu, jakási pozitivní aura zářila kolem celé jeho vysoké postavy. A jakmile otevřel pusu, zdál se až moc veselý. Takový ten typ člověka, který je vším tak nadšený, až je to otravné.
     Masaruův kamenný výraz a vojenský postoj působil vedle Yuusy ještě přísněji a odměřeněji, ovšem jeho chladné reakce na Yuusův téměř zpěvný hlas působily dokonale komicky, až se ani někteří opatrovníci nezdrželi tichého komentáře. Ruki si všimnul, že Reita sedí zařezaný, se rty semknutými do pevné linky. Pro ostatní mohl vypadat vážně, ale on na něm poznal, jak se snaží ovládnout a nesmát.
     „Tohle by nerozdýchali ani v mateřince,“ zaslechl vedle sebe špitnutí. Neohlížel se, tušil, že si Syu jen brble pod rašícími vousy.
     Yuusa nadšeně oznamoval zhruba pětikilometrovou túru, která ale měla dohromady kilometrů deset, protože na oběd se museli vrátit zpět a opět po svých. Pro někoho nic odstrašujícího, pro jiné děsivá představa. Náhlou vlnu diskusí umlčelo napomenutí od stolu opatrovníků.
     Na odpoledne byly nachystané soutěže, což vyvolalo smíšené reakce. Pár jedinců se těšilo, většině to bylo jedno, a část z nich byla značně otrávená. Prcek se koukl po Reitovi, usmíval se a něco si špital s Tadashim. Ruki si říkal, že pokud ty soutěže vymýšleli i oni a nepřipadalo jim to hloupé, asi nepůjde o skákání přes švihadlo a boření rekordů v této disciplíně.
     „Za deset osm je sraz před hlavní budovou, nezapomeňte si vyzvednout svačiny,“ dokončil Yuusa svůj projev, ze kterého teklo nadšení, a dal prostor Masaruovi a jeho opakování pravidel. Jako v mateřince…, proběhlo Rukimu hlavou a musel uznat, že toto přirovnání je opravdu trefné. Jen kdyby měli i ten spánek po obědě.