Projekt Poslední šance (18. část)

 

 

      Ruki pečlivě hltal každé Aoiovo slovo. Rozhovor s ním ho trochu uklidnil, ale strachu ho přesto nezbavil. Týden uplynul jako mrknutím oka a Ruki stál před otevřenou skříní a s oblečením rozházeným na posteli. Vše desetkrát kontroloval a raději bez jakýchkoli protestů dbal Reitových rad, aby něco nepodcenil.
     Následující den vyrazili hned po obědě. Cesta vlakem trvala asi dvě a půl hodiny, i když Rukimu to připadalo déle. Seděl jako přibitý, celou dobu zamlklý a sledoval okolní krajinu, jako by strávil celý dosavadní život v jeskyni. Jenom tu a tam kouknul po Reitovi, který byl tak klidný, až se ho netroufnul na nic zeptat a veškeré jeho pokusy o navázání konverzace ukončoval po pár větách, aniž by si to uvědomoval.
     Poté, co vystoupili, se blonďák hned na nádraží zdravil s vyšším a robustnějším mužem. Očividně se svými svěřenci přijel před chvílí a čekal na ně. Vypadal uvolněně a přátelsky. Vlasy podobné barvy jako Ray, jen ne tak moc žluté, měl spletené do dredů a na zátylku stočené v gumičce do rozcuchaného drdolu. Jeho oči měly karamelově hnědou barvu a usmíval se jimi, ale stažené koutky úst mu dodávaly přísný dojem. Na zádech táhnul krosnu stejně jako Reita a následovali ho tři mladí kluci. Všichni měli krátké černé vlasy, dva z nich měli určitě přes dvacet, ten třetí vypadal, jako by mu bylo sotva osmnáct a jeho neposedná ofina jako by mu věk ještě ubírala. Jako jediný ale prckovi věnoval delší pohled i s jakýmsi nejistým úsměvem.
     S touto partou šli skoro další hodinu pěší chůze. Nejdřív po prašné silnici, kde nepotkali jediného auta, poté zahnuli na lesní stezku. Reita se s tím mužem – Tadashim, jak mu byl představen – docela zabral do řeči. Na rozdíl od svěřenců šli tito dva jistě, dokonce i pozpátku, když se ohlíželi a ujišťovali, zda je vše v pořádku. Složitý terén znali skoro nazpaměť, zatímco ostatní za nimi klopýtali s očima přilepenýma na zem.
     Dva starší kluci si mumlali něco navzájem, znělo to jako stížnosti na túru přírodou, ale mladík jen všechny tiše následoval, stejně jako Ruki, dokud les neprořídnul a nezahlédli obytnou zónu. Poté, co konečně dorazili do centra dění, se usadili venku na špalky kolem ohniště, a čekali na zbylé příchozí. Ruki si s rostoucím davem připadal menší a menší. Na jednu stranu toužil mít Reitu u sebe, na druhou s ním raději nechtěl ani mluvit, aby si ostatní neřekli, že je na něm závislý.
     S posledními příchozími je nahnali do hlavní budovy a začali zahrnovat informacemi. Rozdali jim formuláře a náramky, které očividně měly být i památeční vzhledem k vytištěnému datu, ve kterém tábor probíhal, a motivačnímu nápisu „Chop se šance“, ze kterého si nejeden svěřenec dělal srandu, nebo lamentoval o trapnosti. Prckovi se okamžitě začala promítat Aoiova slova a jejich rozhovor mu najednou připadal hrozně dávný.
     Na dlouhém stupínku na konci místnosti plné táborových stolů a lavic, stál muž jménem Masaru. Přísný padesátník s vojenským postojem i způsobem mluvy, kterému museli vykat i opatrovníci – jim však vykání oplácel – všechny poučoval o morálce a trestech, jaké mohou za přešlapy přijít. Očividně se mu nelíbilo pravidlo bodování a nejraději by každého vyhazoval i za škaredý pohled nebo sprosté slovo, sám se ale musel přizpůsobit nastaveným pravidlům a smířit se s lehce rozvolněnou morálkou, než jaká panovala v ústavu.
     Jakmile je poučil o jejich právech a povinnostech, jak toto kázání označil, začal mluvit o programu a pracovních skupinách.
    „Každá práce trvá dva dny, třetí je volný.“ Na chvíli se odmlčel, jako by tím chtěl proti volnu protestovat. „Zítra a pozítří má žlutá skupina na starost kuchyň a úklid hlavní budovy,“ ohlásil strojově, jako by program četl, ovšem ruce měl založené za vypjatými zády a vše měl dokonale uložené v paměti. Ruki pečlivě naslouchal, ačkoli se z jeho řeči necítil dobře. Hlas toho muže byl až okatě nadřazený a takové manýry nesnášel, příliš mu to připomínalo domov. Ale ani celková atmosféra mu náladu nezvedla, zatím nerozuměl, co by si měl užívat. Některé pohledy ze stran opatrovníků se zdály tak přísné, jako by už něco provedl, aniž by o tom tušil, a sebevědomí některých svěřenců také nepůsobilo moc příjemně. V duchu děkoval za Reitu, jediný bod útěchy. Kdyby s ním tak jel alespoň jeden známý obličej, ovšem tento rok byl z jejich ústavu jediný, koho Kensuke označil jako schopného. Málem byli dva, kdyby se Yasunoriho svěřenec nepředvedl rozepří na hřišti.
     Ještě se nestačil pořádně rozhlédnout, kdo patří do jeho modré skupiny, obával se na někom zdržet pohled příliš dlouho. A dlouhá mu přišla snad i vteřina. V duchu doufal, že si bude alespoň s někým rozumět.
     „Zelená skupina začne pracemi v lese,“ pokračoval Masaru, „červená na poli a modrá se ujme úklidu v přilehlém městě.“
     Ve městě. Rukimu ztuhla krev v žilách při pomyšlení, že se ocitne na veřejnosti. Věděl, že si ho lidé nebudou všímat, ale co kdyby ho náhodou někdo poznal? Snažil se dostat do plic co nejvíce vzduchu, na chvíli ho zadržet a s výdechem se uklidnit. Odbude si to hned na začátku a jsou daleko od míst, kde se běžně zdržoval.  
     Zbývalo už jen podepsat formuláře a převzít klíče. Zatím se nikdo neodvážil příliš projevit, ale zdálo se, že někteří mají přísné pohledy na háku a čekají jen na lepší příležitost.
     „Uvidíme se na večeři,“ zaslechl vedle sebe, když vycházel z haly stranou od hloučku. Blonďák na něj ve spěchu mrkl a zase se vzdálil. Opatrovníci zůstávali v hlavní budově a Ruki si s každým krokem dál od ní připadal osamělejší. Jediná známá tvář zmizela a plno neznámých se hemžilo všude kolem. Sevřel se mu z toho žaludek. A následně ho sklířilo uvědomění, jak moc nespolečenským se stal. Nebo to bylo jen strachem, co by se mohlo z lidí kolem něj vyloupnout?
     Úzká kamenitá cestička ho vedla k příbytku, ve kterém měl strávit následující dva týdny. Malé dřevěné domečky s černou plechovou střechou trčely v trávě jako houby, co zrovna vyrostly po dešti, a Ruki doufal, že mu při případném lijáku nepoteče za krk. Nad každými vstupními dveřmi visela dvojice kovových a lehce zrezlých čísel. Míjel domek za domkem, dokud nenarazil na čísla „20 – 25“. Vešel dovnitř, první se mu do nosu dostala vůně dřeva a oleje, kterým bylo ošetřováno. Okno naproti němu pouštělo do místnosti zbytky odpoledního světla, úzká chodbička po pravé straně vedla k pěti zástěnám, a při pohledu vlevo uviděl dvoje dveře, jedny s výmluvným nápisem WC a druhé s piktogramem tekoucí vody.
     „Běž dál nebo ven, zavazíš,“ ozvalo se za ním. S tichým „promiň“ se vyzul a po menším schodku vešel do chodbičky. Číslo „23“ měla buňka až na konci, přímo naproti němu. Odemkl, odsunul zástěnu a rozhlédl se po maličkém prostoru. Obdélníková místnůstka s nízkou válendou, která ještě čekala, až ji povleče do tuhé zašedlé látky s několika tmavými svislými proužky, na první pohled sloužila jen k přespání. Vedle válendy stál malý regálek, či noční stolek, se dvěma poličkami a předpotopní lampičkou, a na zdi vedle zástěny se nacházel dvojháček pro nejnutnější věci. Do jediného volného prostoru akorát napasoval cestovní tašku.
     „Jedna sprcha. Super,“ zaslechl za sebou řezavější hlas, trochu jako Aoiův, ale ne tak hluboký. Na to bouchly dveře, ohlédl se a mohl spatřit i obličej, kterému ten hlas patřil.
     „Co je?“ vyštěkl ten kluk.
     Prcek netušil, jak zareagovat. Očekával, že mu jeho spolubydlící alespoň prozradí své jméno, on však vypadal otráveně už jen z toho, že se na něj někdo dívá. Povzdechl si, přece to není tak dlouho, co se musel vypořádávat s Erumou a jeho partou, takové jednání by ho nemělo vykolejit. Místo odpovědi tedy jen povytáhl obočí a snažil se přizpůsobit té ztělesněné protivnosti.
     „To si děláš prdel, jen jedna sprcha?“ prohodil a v duchu mu při tom běželo „a co bys tak ještě nechtěl“.
     „Jo. Zabírám si ji první,“ odsekl ten řezavý hlas.
    „Fajn, jsem druhý!“ vykoukla hlava jednoho z černovlásků, které už Ruki znal. „Ty jsi od toho blonďáka…“ A zdálo se, že i on si ho pamatuje. „Jsem Raima.“
     „Ruki,“ pousmál se prcek a než se nadál, zbylo na něj poslední pořadí ve sprše.

     Večeře se konala opět v hlavní budově. Okamžitě se rozhlížel po Reitovi, ale nikde ho nezahlédl. Zařadil se tedy do zástupu čekajících na výdej oběda a byl rád, že si vyšel včas a dostal se do přední části.
     Na tácek si naskládal misky s rýží, masem, nějakou kaší a zeleninou. Vypadalo to lépe, než očekával, přesto Kaiova kuchyně voněla vábněji. Našel si odlehlejší místo, kde se usadil, a pořádněji si své menu prohlédl.
     Nechutnalo to až tak zle, vše bylo prostě jen méně dochucené. Nic, co by se nedalo přežít, a co by hladový žaludek s radostí nepřijal. Přesto kolem sebe viděl nemálo kyselých obličejů a slyšel lamentování, kdo by co zvládl líp nejen naservírovat, ale i připravit.
     „Máš tady volno?“ ozvalo se vedle Rukiho, ale i kdyby chtěl namítat, dotyčný už se usadil. Byl to ten samý kluk, kterému zavazel ve vchodu do chatky. Kaštanově hnědé vlasy po ramena, po stranách spletené a stažené dozadu. Velké, světle hnědé oči měl víc kulaté než šikmé a rysy v jeho tváři také působily, jako by se v nich odrážela evropská či americká krev. Všiml si, že na ruce má modrý náramek. Sebral odvahu. Potřeboval si ho spřátelit, když spolu stráví dva týdny od kuchyně přes les.
      Po chvilce váhání se nadechl a klidným hlasem se představil. „Já jsem Ruki.“ Zkusil se dokonce i pousmát.
     „Syuma.“
     Jen to jediné slovo a opět mezi nimi zavládlo ticho. Prcek raději pomlčel, než aby se pokoušel o konverzaci. Dle té chladné reakce očekával, že by působil příliš vtíravě. Pustil se zpátky do jídla, rozhodnutý už nepromluvit, pokud nebude jasně tázán.
     Tu se ale hnědovlásek přeci jen rozhodl promluvit. „Promiň, ale na povídání moc nejsem,“ koukl na něj, jako by mu četl myšlenky. Lehce pokrčil rameno a naklonil hlavu v jakémsi omluvném gestu, než si zase hleděl večeře. Ruki si oddechl, nezdálo se, že by ho měl za idiota, kvůli jeho brzdě ve dveřích, ani za vtěrku.
     „V pohodě, já… jen jsem chtěl být milý,“ vysoukal ze sebe nejistě.
     „Tak to tady radši nezkoušej.“
     Zarazil se, ovšem při pohledu kolem a uvědomění si, v jaké společnosti se vlastně nachází… Asi by bylo vhodnější vyhrabat na dně mysli krabici se zbytky svého starého „já“.
     Konečně zahlédl Reitu a děkoval za jeho kanára na hlavě, mezi všemi přímo zářil. Seděl u stolu spolu s ostatními opatrovníky a stejně jako oni často pohledem přebíhal po celé hale a kontroloval, jestli se nic neděje. Lehce se pousmál, když si všiml Rukiho ještě stále plachých očí.
     Naštěstí nebyl jediným opatrovníkem, který se zapovídal se svými svěřenci, aby se ujistil, jestli je vše v pořádku. Ruki si tak nemusel připadat trapně, když si ho po večeři krátce odchytl.
     „Zítra to bude lepší,“ slíbil mu. „Teď se uvidíme víc až ve středu. Zkus si někoho najít a spřátelit se, určitě to bude fajn. Pořádně se vyspi, zítra budete mít dost práce. Dobrou.“
     „Budu se snažit, abych ti neudělal ostudu. Dobrou noc,“ nepřítomně Ruki vydechl a pomalu se vracel k sobě. Času měl dost, než se všichni vystřídají ve sprše. Jen doufal, že mu zůstane alespoň vlažná voda.
     Usadil se na postel, skrz stěnu slyšel dohadující se hlasy a smích, někteří kluci se už očividně stihli seznámit. On si byl pořád nejistý. Něco jiného bylo mít tvář rebela a chovat se podle toho, mít své alter ego, které mohl vytáhnout, kdykoli bylo potřeba konfrontovat se s cizími lidmi. Z toho však zbylo jen jméno, které už ale také patřilo tomu umírněnému Rukimu. Připadal si ztracený sám v sobě i v představě toho, jaký by chtěl být. A pořád ho v koutku nahlodávala myšlenka, že se v takové společnosti může najít někdo jako Eruma. Na druhou stranu, proč by se tu nemohl najít i někdo jako Jun?
    Počkal si, dokud nebyla koupelna volná, a opět ani netušil, komu děkovat, že nemají klasickou koupelnu, jakou zažil na školním zájezdu, kdy se jich deset nahrnulo do malé místnosti a k dispozici měli malou stoličku, lavor a mýdlo. Popřípadě sprchy ve škole po tělocviku, kde ale přeci jen byly aspoň přepážky.
     Voda byla skutečně jen vlažná, ale po horkém dni a výšlapu nic co by mu příliš vadilo. Stejně se ve sprše nechystal zdržet příliš dlouho. Na umyvadle si všiml dvou kartáčků, ne že by se štítil, ale raději si vzal všechny svoje věci zase zpátky. Usadil se na válendu, zatáhl za sebou a vydechl si. První den je u konce. Když nebude počítat poslední, kdy odjíždějí, zbývá jich ještě dvanáct. Dál raději nepřemýšlel, aby se více neznepokojil. Uložil se, zhasnul a zavřel oči. Z vedlejší buňky stále slyšel živou debatu, některé hlasy se nesly dokonce i zvenčí, dokud se neozval zvuk podobný gongu ohlašující večerku. Zdálo se, že všichni z areálu zalezli, ale přesto se štěbetání ozývat nepřestalo.
     Ruki se převaloval a nemohl pořádně usnout, přestože cítil únavu. Jeho nohy jakoby znovu šlapaly strmý kopec, budilo ho každé šustnutí, ať už to byl protest z některé buňky, aby ti dva konečně zmlkli, anebo později, když už je obklopovala jen černá tma a slyšet bylo jen cikády a šumění větru v listí, najednou tiše klaply dveře a z chodbičky zaslechl tiché kroky. Nejprve se lekl, až se mu srdce divoce rozbušilo, ovšem pak si uvědomil, že to bude nejspíš někdo z opatrovníků. Byli by hloupí, kdyby nedrželi žádnou stráž.