Projekt Poslední šance (20. část)

 

 

     Opatrovníci si je rozdělili stejně jako předešlé dny, ale pouze pro formalitu. Cestou si mohli libovolně jít a povídat, s kým chtěli, pouze kdyby se něco stalo, nebo něco potřebovali, museli vědět, ke komu se hlásit.
     Ruki si všiml, že Reita vede skupinku sedmi kluků s červenými náramky na rukou. Choval se k nim stejně mile a zároveň přísně, jak ho znal. Přesto jeho pohled nebyl tak hluboký a i slova se zdála víc přímá. Jistě to bylo tím, že je neznal tak osobně, nemohl si k nim vytvořit přístup „na míru“, jako to bylo u něj, Aoie a Uruhy.
     Z tábora vyšli ve svých skupinách, ale pak se jejich útvar začal měnit. V čele kráčeli Yuusa, Masaru a ještě jeden opatrovník, jehož jméno si Ruki nepamatoval, možná ho dokonce přeslechl. Neustále očima těkali po všech kolem, snad jako by je měli i na zátylku, ale stíhali si při tom v klidu povídat. Při středu dlouhého hloučku si vykračoval Rei a Tadashi. Rukiho napadlo, že ti dva budou zřejmě dobří přátelé, co mají příležitost se spolu takto pobavit jen jednou za rok. Pokud se tedy nepotkávají na nějakých těch školeních. Celý špalír uzavíral Shinchiro, který se spíš zapojoval do konverzace se svěřenci, jako by ho těšilo, když může potkávat nové lidi, pokud do něj tedy nerýpali jako Saga a Saga. Ruki si pořád nepamatoval, který z nich je který, a zřejmě to dělalo problém i ostatním, jelikož celá jejich jména slyšel jen z jejich vlastních úst a poté už jen od jediného člověka.
     Tamotsu byl vysoký, určitě vyšší než Uruha. Dlouhé, rovně střižené vlasy skoro po lopatky nosil stažené v nízkém culíku a na jeho vždy perfektně hladce oholené tváři nebyl skoro žádný náznak úsměvu. Na druhou stranu, nevypadal ani naštvaně, spíš jako by byl jeho vášní poker a kamenný, nic neříkající obličej, se stal jeho zlozvykem. Na rozdíl od ostatních, kteří se neustále oblékali do sportovního, a Masarua, který si potrpěl na vojenské vzory a košile pískové barvy, si držel svou vizáž i při pochodu lesem. Na sobě měl obvyklé černé jeansy, jen sako vyměnil za černý svetřík, pod který oblékl bílou košili. Na zádech si nesl kožený batůžek a na pásku u kalhot pouzdro s mobilem.
     Ruki si byl téměř jistý, že je to opatrovník od skoro-dvojčat. Hádal, že někdo jiný by se z nich už musel zbláznit. Tamo kráčel téměř mlčky vedle posledního z opatrovníků a jeho neustálý monolog mu očividně nevadil. Jen mu na to občas kývnul, či se na pár slov přidal. Ruki se střetl s jeho pohledem, poté co se otočil jeho směrem, ale okamžitě uhnul. On a Aoi by mohli soupeřit o to, kdo má hlubší oči. I když Aoi této přednosti využíval spíš k vášnivým pohledům, dokázal do nich chytit a obejmout, člověk nemusel stát nalepený k němu a držet se ho, aby cítil podporu či soucit. Tamotsův pohled, by však dokázal i vraždit. Otřásl se nad tou představou a doufal, že tohle je jen pracovní maska. Vždyť i Hiro byl děsivý, když se snažil dát do latě toho kluka, kterého posléze vyloučil.
     „Taky ti z něj naskakuje husí kůže?“ prohodil Yuto udýchaně, už skoro čtvrt hodiny šlapali do kopce.
     „Komu by nenaskakovala. Spíš se divím, že ti dva nejsou vzornost sama. Asi bych se bál dostat byť půl trestného bodu, mít nad sebou tohle.“
     Znovu pohledem vyhledal Reitu, byl jen kousek od něj, stále zabraný do konverzace. Během odpovědi Tadashimu se však lehce pousmál jeho směrem, a Ruki si uvědomil, že opatrovníci mají oči opravdu všude. Znovu za něj byl vděčný… a přemýšlel, do čích rukou by se asi dostal, kdyby se ho blonďák neujal.
     Pokračovali stále do kopce a udýchaní se zdáli všichni až na opatrovníky. Ti měli buď skvělou fyzičku, nebo na sobě náročnost výšlapu nenechali znát. Pět kilometrů nebylo mnoho, ale poté, co stromy zakryly výhled do tábora, šli stále směrem vzhůru, ať už byl kopec strmější či mírnější. Náhle se však jejich nohám ulehčilo. Ruki se zkusil narovnat a odlepit pohled od země, kde si dával neustálý pozor, aby mu to nepodklouzlo na nějaké navlhlé větvi, kořenu či kameni. Konečně byli nahoře a vzápětí si uvědomil, o kolik jsou výš, když se zahleděl do dálky.
     Krátká rovina je zavedla k rozhledně, na kterou se Ruki nedíval příliš s důvěrou. Ne že by se děsil výšek, ale rozhledna byla zcela otevřená, bez jakýchkoli oken či plexiskla, kolem dokola chránilo jen zábradlí. Její kovovou konstrukcí šlo vidět skrz odspoda až nahoru.
     Yuusa už je stihl informovat, aby ti, kdo mají zájem na rozhlednu jít, začali tvořit skupinky a řadili se. Ruki chápal, že pustit je tam všechny najednou, by bylo nepřípustné. Sice doprovázeli tlupu dospělých lidí, ovšem tihle dospěláci měli chvílemi opravdu horší nápady, než děti.
     „Musí tam být parádní výhled…“ vydechl Yuto a dlaní si zaclonil oči před sluncem.
     Ruki se podíval kolem dokola. I tenhle pohled byl krásný, co teprve nahoře. „To jo, ale vylézt tam…“ řekl tiše.  
     „Nikdy jsem ještě na žádné rozhledně nebyl. Bojím se výšek.“ přiznal se Yuto a obličej zase sklonil. Mrkal přitom, aby rozehnal zelenou záři od slunce, která mu zatemňovala normální výhled.
     „Já se výšek nebojím, ale…“ Ruki sledoval první skupinku, kterou nadšeně Yuusa vedl nahoru. Zdálo se, že moc lidí nemá zájem o výhled. „Spíš mě znervózňuje ta otevřenost a lidi za zády.“
     Pak si všiml, že se dolů ke schodišti postavil Reita a k němu přišli tři lidé. Pokud by tam nahoru měl vylézt, věděl, že jsou jen dva opatrovníci, se kterými by se odvážil. Masaru, protože z něj měli všichni respekt a nedovolili by si v jeho přítomnosti dělat nevhodné žerty či legraci, která by se mohla zvrtnout. Nebo právě Reita.
     „Nezkusíme to aspoň do poloviny?“ prohodil a mrkl na mladíka vedle sebe. Všiml si, jak rysy v jeho tváři strnuly. Nečekal ale na jeho odpověď a rovnou se zařadil do druhé skupiny. Věděl, že se Yuto nesmí rozhodovat dlouho. A nakonec se nechal zlákat jeho úsměvem a udělal ten odvážný krok vpřed.
     „Můžem se v půli vrátit?“ optal se pro jistotu Reity.
     „Samozřejmě. Kdyby se ti dělalo špatně, klidně se hned vrať.“ Blonďák se přívětivě usmál, za tu dobu už si zvykl, že se na táboře kluci vždycky rozdělí na ty samostatné, nic neřešící, někdy až drzé povahy, a na druhé straně tiché, nejisté a neustále se tázající klubíčka nejistoty.
     Sotva se Yuusa a všichni s ním ocitli dole, vykročil do schodů Reita a jeho osmičlenná skupinka za ním. Ruki poslal Yuta před sebou a radil mu, ať se zatím nerozhlíží.
     „Jen sleduj svoje nohy.“
     Sám vlastně dělal skoro totéž a snažil se nedívat skrz čtvercové díry ve schodech. Občas ale neodolal a koukl se přes zábradlí. Po chvilce vzhlédl i vzhůru, když ho začaly nohy trochu bolet od ustavičného vyšlapávání, ale jen aby zjistil, že na odpočinek si ještě chvilku počká. Nakonec se ani nezastavoval a se všemi pokračoval až na nejvyšší schod, s každým krokem cítil žaludek těžší a srdce mu silně tepalo.
     Nahoře ho ale čekala sladká odměna. Výhled kolem byl přímo dech beroucí. Hory, které své vrcholky skrývaly v oblacích, rozlehlé lesy pod ním, louka plná jasně zelené trávy, řeka, která se kolem ní klikatila jako modro-stříbrná nit, tábor vypadal jako model mini vesničky z papíru a v dálce se rozléhala města jako hromádky mravenišť. Všechno bylo ozářené jasným dopoledním sluncem a každou chvilku se v přírodě měnily drobné detaily. Mraky se rozestupovaly a zase houstly, barvily se podle intenzity slunce, kterou propustily. Listí se ve větru a v odrazu záře lesklo a barvilo nejrůznějšími druhy zelené a nažloutlé až místy oranžové. Ze všech stran ho obklopovala klidná řeč lesa. Ani netušil, kdy se začal těšit z takových obyčejných věcí, ale teď… teď cítil něco, co se podobalo štěstí. Nebo možná byl skutečně šťastný, pod tou krustou všeho, co táhl s sebou.
     „Páni… tohle je příliš krásný na to, abych se pozvracel,“ zaslechl za sebou a ohlédl se po Yutovi, který stál uprostřed rozhledny a držel se sloupu, o který se opíral. Rozhlížel se kolem a i přes zelenou ve tváři jeho oči zářily.
     „Máš závrať?“
    „Ne, ale kolena jako z rosolu,“ špitl, aby ho slyšel jen Ruki. „Půjdeme poslední, jo?“ tiše ho požádal. Prcek nejdřív nechápal, ale jakmile pohlédl na schody směřující dolů, porozuměl. Mladík se obával jít na kraji a držet se zábradlí, na druhou stranu se jeho kolena třásla tak, že bez držení by šel jen velmi pomalu.
    „Chyť se mě,“ ponoukl ho a natáhl k němu ruku. Yuto nejdřív zaváhal, ale pak se nechal přemluvit, vložil svou ruku do jeho a křečovitě se jí držel, zatímco prcek pomalu sestupoval kolem zábradlí a částečně tak zakrýval pohled na mladíka. I když se nezdálo, že někdo ze sedících dole měl zájem se dívat, jak někdo chodí po schodech rozhledny.
     „Díky. Máš to u mě,“ pousmál se Yuto a ještě pořád si srovnával žaludek a nohy. Představa, že by se měl hned najíst, mu připadala trochu šílená, ale pořád lepší, než do sebe svačinu pak soukat za pochodu.
     Kus za rozhlednou se skrýval malý hrádek a v něm muzeum. Prckovi znovu hlavou prolétla Syumova poznámka o mateřince, když se každou chvíli ozývala upozornění, aby na nic nesahali, popřípadě stupidní otázky, jako „Proč bych si na to nemohl sednout?“
     Cesta zpátky ubíhala rychleji. Jednak se víc zabrali do řeči, jednak se šlo z kopce snadněji. Prcek přemýšlel nad tím, že až se vrátí zpátky do ústavu, mohl by namalovat svůj pohled z rozhledny. Sice se mu okamžitě před očima vybavila vzpomínka na obraz své matce, ale když dnes Yuto překonal svůj strach, měl motivaci také se sebou něco dělat.

     Oběd do sebe naházel, aniž by pořádně věděl, co jí. Tolik mu po tom všem chození vyhládlo, ale pak byl rád, když se na hodinu natáhl. Krátký zasloužený odpočinek. Ani se mu nechtělo na odpolední program, ovšem znamenalo to vidět Reitu a další zábavu s Yutem.
     Ruki čekal cokoli, ale závody na jezeře a běh lesem určitě ne. Soutěžilo se ve dvojicích a vítězové měli slíbenou polovinu dne volna a na druhé a třetí místo čekaly orosené půllitry piva poslední táborový večer při velkém opékání. Zároveň první polovině, která úspěšně závod dokončí, bylo slíbeno umazání trestného bodu, či jakási „imunita“ kdyby jim nějaký hrozil. Sagara a Sagawa se na sebe s úšklebkem podívali, mít volno, pít pivo a ještě si ulehčit od trestňáku, bylo pro ně lákavé.
     Na břehu čekaly dva čluny se dvěma pádly. Masaru si zaznamenal, kdo je s kým ve dvojici a organizoval pořadí startu. Yuusa a Reita stáli se stopkami a archy papírů na zaznamenávání výsledků, Shinchiro se účastnil závodu, jelikož byl svěřenců lichý počet, a zbytek opatrovníků se rozptýlil v lese, aby hlídali, že vše probíhá, jak má.
     Ruki a Yuto byli sedmí na řadě. Ze soutěživosti a trochy nervozity, aby neskončili poslední, je vytáhly záchvaty smíchu, když jedna z dvojic skončila převrácená v jezeře, a druhá zřejmě netušila, jak pádlovat, či se nemohli dohodnout, jejich plavidlo totiž nabíralo zcela jiný směr, než by mělo.
     „Chceš běžet nebo pádlovat zpátky?“ ptal se Ruki, aniž by spustil oči z průběhu závodu. „V běhu sice přeborník nejsem, ale že bych měl v rukách nějakou sílu, se taky říct nedá.“
     „Máš větší výdrž nebo rychlost?“
     „Spíš výdrž…“ prohodil, v závodech na krátké vzdálenosti býval horší, než na ty delší. „Co ty? Pádloval jsi někdy?“
     „To ne, ale mám radši sprinty a snad bych mohl zúročit brigádu u stěhováků,“ přiznal mladík.
    „Fajn, tak já se to pokusím doběhnout…“ rozhodl se Ruki a neplynulo ani pět minut a už se usazovali do člunu.
     „Hodně štěstí,“ mrkl na ně Reita a připravil si stopky. Odpočítal jim start a Ruki i Yuto zabrali z plných sil. Ze startu se zdálo, že jezero není tak velké, jakmile ale vypluli, vzdálenost mezi břehy jako by se natahovala. Byli sotva v polovině, když síly začaly ubývat a podruhé si vyměnili strany.
„Mám pocit, že to orosený bysme měli dostat už jen za to, že dorazíme na konec,“ přecedil Yuto mezi zuby.
     „Saga-duo nesmí vyhrát. Použij vztek na ně,“ vydechl Ruki, ale jinak mlčel. Nechtěl se vysilovat řečmi. Vypudit ze sebe zlost mu pomáhalo překonat bolest v pažích a vzbuzovalo v něm odhodlání to nevzdat.
     Ramena měl celá ztuhlá, že málem upadl, když z loďky vysedal, a vyběhl směrem k lesu. Na první pohled ho čekal spíš překážkový běh než sprint, vyznačená trasa byla samý vystouplý kořen a jen díky své drobné postavě byl ušetřen ošlehání větvemi a nemusel se skoro ani ohýbat, když se les rozestupoval a vracel se na rovinku. Dech nemohl skoro popadnout, ale utíkal dál. Před očima měl okamžiky, kdy byl běh jedinou šancí vyváznout bez trestu. Hnát se ulicemi nebo přeskakovat schody po tvou či třech, dokonce v podpatcích… jestli to má někdy zúročit, musí to být teď. Musí běžet, jako by ho naháněla policie, jako by mu Eruma dýchal na záda, jako by se ho snažil jeho otec chytit a přivléknout zpět do rodinného domu.
     Krajina kolem se mu míhala před očima, aniž by ji vnímal. Ze svého zasnění se probudil až při cílové rovince, zatnul zuby a ještě přidal. V cíli už ho bude čekat Reita. Musí mu předvést, že na něj může být hrdý. Věřil, že on by byl nadšený za každý tým, který porazí. A chtěl, aby na něj byl hrdý, toužil po tom skvělém pocitu, kdy něco dokáže a někdo jiný to nebude brát automaticky, ale bude mít radost i za něj.
     Ruce ani nohy téměř necítil, před očima se mu dělaly mžitky, když konečně tu blond palici zahlédl. Proletěl kolem něj jako střela a nohy už ho dál neunesly. Rozplácl se na zemi, v jeho případě spíš jak krátký-tak štíhlý, před očima bílo.
     „Ruki!“
     Zpovzdálí zaslechl Yutův hlas, všechny okolní zvuky přehlušoval jeho vlastní tlukot srdce. Bilo tak silně, div mu neprorazilo ušní bubínky, tepaly mu i žíly na spáncích a přes sucho v krku nemohl ani polknout, přesto se smíchy otřásal.
     „Byl jsi tu skoro stejně jako já!“ smál se na něj mladík a tahal ho na nohy. Prckovi se nechtělo zvedat, ale sám Reita ho s hrdým poplácáním přiměl vstát a trochu své uřícení rozchodit.
     „Máte druhý nejlepší čas,“ zubil se pak na ně. Ruki se neubránil, v náruči Yuta div neumačkal. „A jak tak koukám, tak jste mezi vítězi i v souboji nadšení,“ smál se blonďák, než je opustil, aby se věnoval další dvojici.
     „Jo!“ plácl Ruki svého parťáka do ramene a měl štěstí, že on je z toho pádlování stále necítil, jinak by mu takovou ránu musel vrátit. „Víš, co to znamená?“ ztišil hlas.
     „Ještě to nic znamenat nemusí, kdoví, jakou páru má Shinchiro a taky tamten má dost dlouhý nohy-“
     „To už je jedno, ale Saga a Saga…“ pošeptal mu to tak tiše, sotva jeho hlas Yuto zachytil. Po dvou dnech, které s nimi strávili prací, jim z nich doslova vřela krev, v čele se Shinchirem a dalšími z modré skupiny. Porazit je bylo stejně dobrým pocitem, jako vidět Reitovu nadšenou tvář.
     V závěru závodů Ruki opět pociťoval soutěživého ducha. Nejdřív bral druhou příčku jako štěstí, jako něco navíc, ale potom co byli sesazení na třetí místo, najednou cítil touhu udržet se na stupínku vítězů. S poslední dvojicí div si neukousal nehty. K jeho radosti dojeli až pátí a on a Yuto se mohli společně radovat.
     I zbytek dne se nesl ve sportovním duchu, i když už byl volnější. Kdo chtěl, mohl si zahrát fotbal, Ruki ale zvolil možnost zaplavat si v jezeře. Voda byla příjemná, nechal se jen tak unášet a s Yutem nezavřeli pusu až do té doby, než museli vylézt a jít na večeři.

    „Zítra celý den na poli. Doufám, že nám dovolí zase koupačku v jezeře, protože na tom slunci se upečem,“ zíval Yuto, když vycházeli z hlavní budovy. Masaru po večeři vyhlásil vítěze a rozdával organizační pokyny pro další dva dny. Prcek se tetelil radostí nejenom z malého bronzového pohárku, první trofeje, kterou v životě získal, ale také vědomím, že je na poli povede Reita. Do poloviny pobytu tam měl své pracovní místo, poté měl den volna a noční hlídky.
     „Jestli nemáš krém, klidně ti půjčím,“ pokrčil rameny. „Jsou to jenom dva dny, to přežijeme. Pak bude zase volno.“
     „A pak půjdem do lesa, to už možná radši to pole.“
    „A pak zase volno a čeká nás kuchyň, která bude oproti všemu flákárna,“ usmál se Ruki. Do kuchyně už se těšil.
     „Tobě ten bronz nějak drží náladu. Hlavně ať ti to vydrží.“