Projekt Poslední šance (14. část)

 

 

      Ruki na sebe zíral do zrcadla a uklidňoval se pomalým dýcháním. Nervozita ho užírala, ale přeci jen měl tentokrát trochu lepší pocit. Vypadal o mnoho lépe a vizáž znamenala hodně. Už také věděl, do čeho jde a jak to bude probíhat, cítil, že je lépe připravený. V duchu si mohl být jistý, že zkouškou projde. Bál se však, aby neprošel jako hlupák, který ze sebe vysoukal sotva něco, aby prolezl dál, tak moc ho hlodala devadesáti procentní hranice. Ať se tomu bránil, jak chtěl, slyšel v uších otcův hlas, jak ho kárá, cítil pálení na kůži, a málem by dokázal i vidět dávno zahojené modřiny.
     „Můžeme jít?“ zaslechl blonďákovo volání. Naposledy vydechl a vyšel z koupelny. Snažil si uchovat sebevědomý výraz, který si dlouho nacvičoval, ale opadl mu krátce poté, co Reitu uviděl. Rei měl na sobě opět formální oblečení a ať Ruki chtěl, či ne, musel uznat, že mu to padne. A k tomu ho nutilo přemýšlet, co zase jde zařizovat a jestli je to kvůli němu.
      S povzdechem přikývl, že je připravený, vzal si sešit s poznámkami, aby si mohl před zkouškou opakovat a zároveň tím zabil čas.
     „Večer si nezapomeň zajít nachystat snídani,“ prohodil Reita ještě na chodbě. Jak očekával, napjatá ramena se prckovi hned uvolnila.
     Rukimu pár vteřin mu trvalo, než si uvědomil, o čem je řeč. Pousmál se, zítra ho čeká opět práce. Docela se těšil, kupodivu to byla příjemná změna od učení a samoty v pokoji, a nemusel být mezi tolika lidmi jako na dvoře. Cizí v lokále nepočítal. A hlavně tam nebyl Yasu, se kterým se během středečního odpoledne zase chytl. Příčinou nebylo nic jiného, než opětovné sezení na opěradle lavičky. Yasunori ho upozornil klidným hlasem, prcek přesto vybuchl, ujelo mu i tykání a oheň byl na střeše.
     Reita odemkl auto a dálkovým ovládáním otevřel i bránu. Vybídl prcka, ať nasedne, sám se usadil za volant a vyjel do ulic. Takto ve dvou a v klidu jen s tichými zprávami a písničkami z rádia, bylo Rukimu příjemně. Sledoval ubíhající cestu a v rukou muchlal roh sešitu. Blonďák se jen usmíval, nic na to neříkal. Věřil, že to dopadne dobře.
     Když konečně dojeli do města, znovu mu zopakoval instrukce.
     „Vysadím tě před školou a na stejném místě i vyzvednu v půl jedenácté. Nechoď nikam mimo školu, ano?“
     Ruki souhlasil a schoval obal od svačiny, i když udělat Reitovi v autě nepořádek bylo lákavé. Sice měl žaludek stáhnutý nervozitou, ale neustálé rady, že bez energie mu to nebude přemýšlet, ho donutily kývnout a vzít si jídlo s sebou. Dojedl akorát předtím, než zastavili. Jen lehce se pousmál, když mu blonďák popřál hodně štěstí, vystoupil a po velikých dlouhých schodech se vydal k hlavní budově.
    Přejížděl mu mráz po zádech pokaždé, když tu prosklenou budovu uviděl. Stát před jejími velkými dveřmi v něm vyvolávalo nepříjemnou nostalgii. Vzal za dlouhou kovovou rukojeť a zatáhl, v momentě se ocitl na rušné chodbě své školy. Nebylo mu dobře ze všech kamenných pohledů, skrývajících opovržení. Jako jediný mezi mnoha studenty na sobě neměl uniformu a navíc nebyl ani v žádném formálním obleku, jak by tu každý očekával. Zběžně si prohlédl bílou košili, jestli není někde pomačkaná, a vydal se nekonečnými chodbami do druhé části budovy. Ve čtvrtém patře našel prázdnou třídu. Usadil se na chodbě na lavičku proti jejím dveřím a začetl se do svých poznámek.
     Čas mu utíkal rychleji, než očekával. Najednou se objevil jeden z profesorů a Ruki ucítil v hrudi mravence. S tím se snad vše ještě zrychlilo a nestihl ve svých poznámkách ani dojít na konec, když ho volali dovnitř.
     S úklonou pozdravil a posadil se za stůl naproti čtyřem vyučujícím. Tři z nich zastupovali nejdůležitější předměty, čtvrtý měl vždy nějaké doplňující otázky a zajímal ho jeho obecný přehled i mimo obor. Jeden po druhém se ho tázali a diskutovali s ním nad problémy, které s ním chtěli probrat. Prcka štvalo, že není dostatek prostoru, aby si mohl udělat poznámky, než začne mluvit, přesto byl rád, že má vůbec nějakou možnost projevit své znalosti. Když se mu do rukou konečně dostal nějaký papír s jasnějším zadáním, které měl vypracovat, vstal a snažil se v klidu pracovat. Netušil, jestli na to má nějaký vymezený čas, ale neslyšel, že by za ním někdo pokašlával nebo dával jinak najevo, ať si pohne, popřípadě že tam má větší chybu.
     Po krátké diskusi nad svou prací se opět posadil. Na výzvu předložení svého sešitu nejistě předal své poznámky do rukou jednoho z profesorů a soustředil se na posledního z nich. Sice působil nejsympatičtějším dojmem, ovšem jeho otázky patřily k nejzáludnějším. Nikdy nevěděl, na co se ho zrovna zeptá, o čem ho napadne si s ním promluvit. A nemusela to být ani jasná otázka na letopočet, osobnost, reálie, nebo třeba krátký rozhovor v Angličtině, někdy šlo i o jeho vlastní názor na aktuální dění. Během deseti minut vyplnil test, který shrnoval učivo i vedlejších předmětů, a bylo hotovo.
     „Uvidíme se zase za měsíc,“ pousmál se jeho třídní, když se s ostatními vyučujícími dohodl na konečném verdiktu, a předal mu zpět sešit i index. Ruki poděkoval opět s hlubokou úklonou a vydal se zpět skrz dlouhé, sterilní a ultramoderní prosklené chodby. Tentokrát ale šel pomaleji a místo výtahu vzal patra po schodech. Reita měl přijet až za hodinu a on netušil, co do té doby bude dělat. Neměl drobné na kafe, nevzal si s sebou žádnou knihu, a jedinou jeho zábavou mohly být nástěnky a pročítání prospektů v pěti světových jazycích.
     Zastavil se ve skleněném tunelu a zůstal zírat na prázdné hřiště. Jen tu a tam nějaký človíček seděl na tribuně s učebnicí v klíně a jídlem kolem sebe. Většinou nikdo neztrácel čas procházkou ven, svačilo se v jídelně a při tom se diskutovaly projekty, které byly potřeba k pololetnímu ohodnocení.
     Nic se nezměnilo. I když někdo vypadal skutečně zapáleně, úsměv jako by tady byl zakázanou věcí. Rozhlédl se kolem, všichni tady museli pocházet z dobrých rodin, kde jim nemohlo nic chybět, popřípadě museli být géniové a dostat stipendium. Dostat se sem byla prestiž, vystudovat znamenalo pozlacenou cestu do budoucnosti, dostat vyznamenání bylo volným lístkem do zahraničí i na jakoukoli univerzitu. Očekával by trochu štěstí, trochu nadšení… ale jako by už na to nezbývala síla. Tiše se uchechtl, nebýt Juna a Kiisary, asi by se za ty tři roky zbláznil.
     Stále hleděl na hřiště a před očima se mu zjevil obraz, když hleděl ven ze svého okna v ústavu. Ti lidé tam se museli dostat na dno, či blízko němu, chovat se zoufale, dělat zoufalé věci, v podstatě neměli nic než pár vroubků na zádech a vlastní profil v policejních spisech. Přesto vídal úsměvy, ať už byly jejich tváře unavené sebevíc. Věděli, že se nedostanou na žádné prestižní místo, nepřekypovali znalostmi jako otevřená skripta, přesto byli šťastní. Přemítal, proč někomu stačí málo a někdo potřebuje tak moc? Anebo je potřeba nejdříve vědět, co vlastně málo znamená, aby si člověk uvědomil, že se mu dostává něčeho významného? A co vlastně znamená ona míra „málo“ a „moc“?
     Musel z toho místa odejít, jinak by se propřemýšlel až ke vzpomínkám, možná i k slzám. Sedl si na lavičku poblíž hlavních dveří a začetl se do posledních stránek, ke kterým se předtím nedostal. Když skončil, zbývala mu skoro čtvrthodina. Celou dobu ho lákal index, ale bál se ho otevřít.
     Těsně před půl jedenáctou vyšel ven a rozhlížel se po zaparkovaných autech, nikde ho však do očí netrkla ta správná tmavě červená služební Toyota. Zůstal stát pod schody, opřený o zábradlí a doufal, že se blonďák moc nezdrží. Sotva na něj ale víc pomyslel, objevil se u něj. S ustaraným, přesto spokojeným úsměvem a otázkami na jazyku.
     „Tak co, jak jsi se sebou spokojený?“ vypadlo z něj jako první.
     Ruki pokrčil rameny. „Dá se,“ odpověděl a jeho pohled prozrazoval, že vůbec neví, jak dopadl. 
     Reita si od něj index a v celkovém průměrném ohodnocení viděl devadesát jedna procent. Spadla z něj veškerá tíha, která se mu cestou sem nasbírala na ramena, a těšil se, že spolupráce mezi ním a Rukim se opět posune kupředu.
     Pogratuloval mu a podržel před ním rozloženou dvojstránku, jako by mu chtěl pomoct překnat strach z nahlédnutí. Obrouvskou úlevu spatřil i na Rukim a největší radost měl z úsměvu, který se objevil na dosud pevně semknutých rtech. Rozehnal mu vlastní těžké myšlenky, a s poznámkou, aby se Ruki připoutal, se vydal na cestu zpět do ústavu.
     „Reito, můžu se vás na něco zeptat?“ vypadlo z prcka tiše. Blonďáka jeho otázka překvapila, ale příjemně, jakýkoli rozhovor mezi nimi byl posunem vpřed.
     „Samozřejmě,“ pousmál se. U Aoie či jiných svěřenců by byl ostražitější, ale od Rukiho záludnosti neočekával.
     Prcek chvilku váhal, nakonec se přeci jen zeptal. „Vždycky jste chtěl dělat tohle?“
     Trocha příjemného pocitu z otázky se vytratila. Pěkné, že prcek komunikuje, byl by však raději, kdyby přišel s trochu jiným dotazem. Nicméně musel být vůči němu upřímný.
     „Popravdě ne. Prostě to ve správný čas přišlo,“ vydechl a ramena mu klesla, když se s vyřčením těch slov uvolnil.
     „Jak?“
     Pousmál se nad jeho zvědavostí. „Poté, co mě vyhodili z několika firem, pokaždé se stejným oficiálním odůvodněním jako „nedostatek vzdělání“ nebo „nadbytečnost“, jsem se náhodou potkal s Kensukem. Znali jsme se z dřívějška, dali jsme řeč a on mi nabídl, že nedávno rozjeli tenhle projekt. Nevěřil jsem, že bych mohl pracovat s lidmi, protože lidi byli hlavním důvodem, proč mě vyhazovali. Jen z legrace jsem kývnul, byl jsem si jistý, že nemám šanci projít psychologickými testy a různými kurzy. A najednou jsem tady. Už osm let. Nezdá se to moc, ale už ten pátý rok byl krizový,“ uchechtl se. „Ale kdyby mě to nenaplňovalo, práskl bych Kensukemu před nosem hned na začátku.“
     „Baví vás lidi peskovat a nechat se obskakovat?“ zvedl Ruki obočí a hleděl na něj, jako by se mu to snažil vyčíst z tváře.
     „Baví mě práce, ve které vidím smysl a výsledky.“
     „A jaký výsledek vidíte u mě?“
     „Zatím jsem uprostřed rovnice o mnoha neznámých,“ pousmál se blonďák a dál se soustředil na cestu.
     Do ústavu přijeli chvíli po poledni, libá vůně pečeného masa je přivítala, sotva vešli do chodby. Reitovi znovu zakručelo v břiše, ale povinnosti volaly.
     „Zajdi, prosím, pro oběd. Tady je klíč od bytu, přijdu později, klidně se najez beze mě.“
     Prcek zůstal překvapeně zírat, to bylo vůbec poprvé, co mu Reita dal klíč, a nemusel na něj čekat. Mohl normálně přijít, odemknout si, dělat si, co chce, až na to, že jsou všude kamery a blonďák se za chvíli vrátí a bude chtít mít na stole nachystané jídlo.
      „Ahoj, Ruki. Tak co, nedusili tě moc?“ vítal ho Uruha a hned se dal do vychystávání kastrůlků.
     „Ne tak jako Kai to hovězí. Prošel jsem.“
     „Nic jiného jsme ani neočekávali,“ usmíval se Aoi a sotva zaregistroval Kaiův pohled, rozmyslel si svou chůzi směrem ke svému milému a raději zamířil do placu.
     „Kai vás zase rovná do latě?“ ztišil Ruki hlas a krátce se za černovláskem ohlédl.
     „Ne, ale včera večer nás přistihl v zápalu vášně, když jsme uklízeli na place… Zítra povím víc, pojede pryč. Přijdeš, že jo?“
     „Určitě. A díky,“ pozvedl s úsměvem kastrůlky a zamířil nahoru do bytu. Užíval si pocit, kdy přišel, odemkl si a cítil se, jako by to tam patřilo jemu. Byla to velmi krásná představa a doufal, že se mu jednou vyplní.
     Nachystal si oběd, usadil se za stůl a dohnal ho zvláštní pocit. Dlouho nejedl sám, až teď si to uvědomil. Musel nad sebou zakroutit hlavou, dnes se mu v ní hnalo tolik podivných myšlenek. Netušil odkud a kam plynou, ale trochu ho skličovaly. Stačilo, že Reitův výraz byl jaksi skrytě ustaraný, nemuseli být oba jak leklé ryby.
     V klidu dojedl, umyl nádobí a zašil se do pokoje. Jako první se snažil rozpomenout, v čem měl při zkoušce mezery, a hned si to poznamenal. Koutkem oka přitom pošilhával po plátně. Lákalo ho něco vytvořit, ale stále měl obavy a nevěděl, co. Chvilku váhal, že by se natáhl po tužce a skicáku, pohled mu při tom padl na staré návrhy. Vzpomněl si na kresbu hor a vodopádů, které se snažil vykreslit, jak slyšel z úst své matky. Měla kdysi sen o dovolené, navrhovala jeho otci, že až bude chvíle času, bylo by krásné najít nějaké takové místo, jako se jí promítlo ve spaní. Ruki její myšlenky promítl, pracoval čtyři dny skoro do noci, málem byl přistižen a schytal si další pohlavky za nedodržování večerky, ale vyplatilo se. Při pohledu na obraz měl pocit, že nic krásnějšího dosud nenamaloval.  
     Když jeho matka měla narozeniny, hrdě jí ho předal. Dočkal se ale jen nejistého úsměvu, snad jako by už na svou představu zapomněla a nerozuměla, proč jí dává zrovna takový výjev. A pak, jen pár dní potom, když šel vynést smetí, našel v koši zmuchlaný papír a na něm hodiny své práce. S každým roztrženým milimetrem papíru jako by cítil pukliny na svém srdci. Bylo to naposled, co kreslil pro někoho. Pak už to bylo jen pro sebe a nic velkého, jen tak, spíš aby nezapomněl. A po odchodu nevytvořil už vůbec nic.
     „Ruki?“ trhl sebou, jak ho zaklepání na dveře a blonďákův hlas přivedlo zpátky do přítomnosti. „Pojď, prosím, za mnou.“
Reita se snažil skrýt starosti ve tváři i v hlase, přesto je prcek vycítil. Neptal se, co se stalo, vlastně ho to nemuselo ani v nejmenším zajímat. Automaticky zamířil do kuchyně, aby jídlo přihřál, byl ale zastaven a usazen na gauč.
     „Podej mi nohu.“
     Ruki viděl zapeklitost v jeho očích, rychle ale zase uhnul. Posadil se a nejistě nohu natáhl. Nejdřív nerozuměl, pak nemohl uvěřit. Blonďák vzal do rukou speciální klíč a sundal mu z kotníku ten protivný náramek, kterým ho mohl sledovat a trestat. Místo něj dostal na ruku stejný, jako měli všichni ostatní, a stále ještě ohromeně vykoktal poděkování.
     „Snažíš se, Ruki, a děláš mi radost. Je načase, abych taky trochu povolil. A pokud budeš chtít, nemusíš dodržovat vykání.“
     „To si děláte srandu…“ Prckovo poděkování zůstalo v pozadí, jako by ho vůbec nevyslovil. Teď zněl spíš naštvaně, než že by měl radost. „Až si na to konečně zvyknu, mám si zase odvykat?“
     „Říkám, jen pokud budeš chtít. Ale s ostatními je to pořád na jejich vlastní domluvě.“
     „Proč?“ nechápal. Ne že by se mu to nelíbilo, ale byla to zase změna, navíc ho mátla. Jak se měl najednou k Reitovi chovat jinak, tak nějak víc přátelsky, po tom všem?
     „Myslím, že ‚trhni si‘ se říká líp, než ‚trhněte si‘,“ uchechtl se blonďák. „Když mi dokážeš vykat a držet si odstup i ve chvíli, kdy jsi naštvaný a nejradši mě poslal někam, vím, že se tvůj respekt neztratí, ani když se k sobě budeme chovat přátelštěji. A teď mi, prosím, nachystej ten oběd.“
     „Trhni si.“
     „Zas to nepřeháněj, jo?“ chytil zavčas za brzdu, i když viděl, že si z něj prcek dělá legraci.

     Ruki ulehl do postele příjemně unavený a s dobrým pocitem. Dokonce měl úsměv na tváři, ač příliš nerozuměl, odkud se vzal. Možná za něj mohl rozhovor s Junem, ujištění se, že mu nic neschází a pochvala, jak snaží. Možná i krátká debata o Reitovi, že není tak špatný, jak se mu na začátku zdálo. Vlastně nic nebylo špatné. Do budoucnosti sice neviděl, ale na přítomnost si nemohl stěžovat.
     Uprostřed noci ho z hlubokého spánku vytrhlo pronikavé houkání sirény. Sotva rozlepil oči, už u něj byl Reita s batohem v ruce a tahal ho z postele.
     „Pojď, musíme ven.“
     Prcek okamžitě celý vyplašený vyskočil a jen v tílku a teplákách vyběhl z bytu. Sotva si nazul tenisky, dal mu blonďák svůj batoh a vedl ho před sebou dlouhou chodbou.
     „Běž s ostatními,“ poslal ho napřed a otevřel dveře u Aoiova bytu. „Aoi?“ Nahlédl dovnitř, ale postel byla ustlaná a nezdálo se, že by v ní ještě před chvílí někdo ležel. Dveře naproti s Uruhovým jménem byly pootevřené, pro jistotu však v rychlosti nahlédl dovnitř, aby se přesvědčil, že tam nikdo nezůstal.
     Zařadil se mezi poslední odchozí, kterými byli především opatrovníci. Během krátké chvilky se celý ústav vzorně seřadil na dvorku. Kensuke a postarší vysoký muž v uniformovaném obleku stáli v čele a spokojeně si prohlíželi čas na stopkách.
      „Lepší než posledně. Ale mohlo by to být ještě o chlup rychlejší.“
     „Oni by si pohli, kdyby jim hořelo za zadkem,“ špitl zpátky ten vyšší muž, kterého Ruki nikdy předtím neviděl. Po ujištění, že jsou skutečně všichni venku a nikdo se neflákal, se rozloučil a odjel.
     „Konec cvičení, můžete se vrátit do postelí. Dobrou,“ mávl Kensuke a sám se šel zpět uvelebit do své ložnice. Ruki však zahlédl rozezleného Kaie v teplákách a s bundou narychlo přehozenou přes ramena, jak za Kensukem spěchá, jako by mu chtěl pořádně vyčinit. I přes únavu se koutkem úst pousmál a pomalu se rozešel zpátky k sobě. Klid mu ale znovu narušil Reitův hlas.
     „Co to mělo znamenat?“ ptal se. „Aoi, víš, kolik je hodin?“
     Ruki si všiml, že si vzal Aoie i Uruhu stranou. Oba vypadali provinile, obzvlášť černovlasý. Bylo mu jasné, že nějaké omluvy ani výmluvy nepomůžou.
     „Reito, mrzí mě to. Usnuli jsme-“
     „Neomlouvej ho,“ obrátil se Reita i na plavovláska, „taky máš mít rozum. Už jsi jednou nohou venku a měl bys jít příkladem. Já chápu, že chcete být spolu, ale jsou tu nějaká pravidla. Aoi, na rovinu: Děláš si ze mě dobrý den, nebo se prostě dneska stalo? A varuju tě, že se to stejně dozvím.“
     Čekal, co mu řekne a zdálo se, že Aoi je každou chvilku provinilejší, anebo možná jen naštvaný sám na sebe.
     „Stalo se… jen dneska a předtím jsem jednou odcházel chvilku později,“ přiznal a doufal, že si neudělal zas až tak velký vroubek. Blonďák byl chápavý, ale stejně ho mrzelo, že si to u něj Aoi trošku pokazil.
     „Fajn. Odpoledne si přijď pro práci. Odchod, dobrou,“ mávnutím poukázal na dveře a nahlas si povzdechl, když se za nimi zavřely.
     Skoro se leknul drobné postavy, která v kuchyni seděla potmě jako duch. „Ruki, už jdi taky spát. Za chvíli vstáváš na směnu,“ řekl o poznání klidnějším hlasem. Prcek se mu zdál trochu nabručený. Nedivil se, taky neměl rád, když ho takto tahali z postele. Naštěstí se to nestávalo moc často.
     „Jenom zaspal. I kdyby vážně hořelo, dostal by se ven s Uruhou.“
     „Tak o tohle jde,“ tiše vydechl a taky si podal sklenici. „Neboj, uvědomuju si to. A věřím, že mi nelhal, prostě se stalo a zrovna dnes. Proto to taky nebudu víc řešit a nebudu na něj naštvaný.“ Přesto ze své povinnosti opatrovníka věděl, že i přes veškerou důvěru bude muset jeho náramek zkontrolovat.
     „Nezněl jste tak,“ pokračoval Ruki ve své rozmrzelosti.
     Reita postřehl vykání, v této situaci však nemohl hodnotit, jestli to Ruki udělal schválně, aby tím potvrdil svůj nesouhlas k celé věci, nebo v rozespalosti zapomněl.
     „Ano, protože bychom z toho mohli mít všichni nepříjemnosti,“ pokývl a hodil do sebe půl sklenice čaje. „Co se stane mezi námi, je jen mezi námi. Pokud Aoi nelhal, opravdu mu to nezazlívám, jsou s Uruhou zamilovaní a nic hrozného se nestalo. Jenže pokud by se mu to stávalo častěji, náramek vše zaznamenává. Šéfové by nám to dali sežrat, až by přišla inspekce, a popravdě, moji důvěru by tím taky nepotěšil. “
     Zdálo se, že prcek pochopil jeho rozhořčení. Usrkl pár doušků vody a chystal se do postele. U dveří se však zastavil.
     „Kdyby lhal anebo se rovnou přiznal, že pravidla porušil častěji, poslal byste ho do vězení?“ zeptal se Ruki tiše. Nemohl odhadnout, jak mu blonďák odpoví, přesto zdrženlivost v jeho odpovědi mu nevěstila nic dobrého.
     „Měl bych…“, zaslechl po chvíli tichý hlas. „Lhaní už by bylo vědomé porušování pravidel, navíc by do toho tahal i Uruhu. Správně bych se neměl nechat ničím obměkčit, nemít k vám přátelský vztah. Že ze mě kurz nebo školení profesionála neudělá, mě neomlouvá.“
     „A udělal byste to?“ Nezajímalo ho, co by, kdyby. Chtěl konkrétní odpověď.
      Reita si tiše povzdechl, Ruki mu kladl velmi ošemetné otázky, na které by mu neměl odpovídat. Ale pokud mezi nimi měla být skutečná důvěra, nemohl lhát ani se vykrucovat. „Asi bych to s ním úplně naposled zkusil. Pokud by se o tom tedy nedozvěděl někdo výš, to už bych nemohl udělat nic.“
     Ruki se navenek tvářil stále stejně rozmrzele a ospale, uvnitř si však oddechl. Reita možná nebyl profesionál, ale z každého slova i skutku cítil, jak jim všem věří, a to se mu zdálo důležitější, než nějaká školení. Už i on pochopil, přestože to dlouho nechtěl vidět a pořád by se jen vzpíral.
     „Dobrou noc, “ špitl a zavřel se v pokoji.
     Blonďák ještě chvíli přecházel po kuchyni. Probral se a měl pocit, že je zbytečné se snažit znova usnout. Usadil se tedy v kanceláři, rozevřel si složku a zamýšlel se nad Rukiho otázkami i jeho chováním. Připadalo mu, že hned za výletem na něj byla největší pákou krabice, která mu pomohla upustit část zloby, sídlící mu na srdci. Co ze sebe nechtěně vyhrkl své soužení, zmizela snad veškerá vzpurnost. Tiše se pousmál a byl zvědavý, co přinesou další dny.