Projekt Poslední šance (17. část)

 

      Jeho třetí přezkoušení probíhalo v podobném duchu jako obě předtím. Otázky z různých zákoutí oboru i doplňující mimo něj, testování slovní obratnosti a pohotovosti převést konverzaci do Angličtiny během pár sekund.
     Tentokrát však bylo něco jinak. Po závěrečném příkladu, testu a poradě o hodnocení následovala část týkající se jeho stipendia. V třídě tiché, jako by v ní nebyla ani noha nejméně dvacet let a stejně tak i několik bloků kolem školy, s Rukim seděli i Reita a Kensuke. Černovlásek sice neměl účast povinnou, ale Reita doufal, že to přidá na důležitosti a pomůže to k dobré věci.
     V první řadě vyslechli Rukiho, jako by snad žádný motivační dopis nečetli. Prcka to velmi znervóznilo, vzpomněl si na Juna, jak mu vždy vytýkal, že neumí lhát. I když dle blonďáka vůbec nelhal. Možná že na tom něco bylo, ale co když odhalí jeho předstíraný zápal pro celou věc?
     Vzpomeň si na začátky a představ si, jak mě nakopeš do zadku. Nenápadně vydechl, Reitova rada z něj setřásla trochu obav. Musí to prostě zkusit a dát do toho všechno.
     Obhájil svůj postoj i verbálně, přesto měl pocit, že na všetečné dotazy neodpověděl s dostatečnou pohotovostí. Následně byl požádán, aby počkal na chodbě, kde netrpělivě seděl a deset minut, možná i déle, si přebíral nehty, až si způsobil několik záděrů.
     Konečně se zvedl hluk, dveře se otevřely a probraly ho. S nadějí pohlédl na oba, jen co z nich vyšli. Mlčeli, tváře jako z kamene. V Reitových očích ale rozeznal vztek, netrpělivost, ovšem i naději, když se na něj přeci jen aspoň koutkem úst pousmál.
     „Jak to vypadá?“ tázal se Ruki, ale byl zpražen Kensukeho syknutím.
     „Potom.“
     Nejradši by si začal odpověď vydupávat, ale snažil se působit trpělivě a následoval je chodbami až ven a po schodech k parkovišti. Očima každou chvíli zabrousil k blonďákovi, který se svým šéfem vedl debatu na zcela jiné téma a jen občas se po něm ohlédl.
     „Už mám hlad jako vlk,“ postesknul si černovlásek a protáhl si šíji. „Chceš řídit?“
    „Jasně, že budu řídit,“ odvětil mu Reita a tichoučce špitl směrem k Rukimu: „Jinak cestou umřeme hlady,“ když kolem něj procházel ke dveřím řidiče.
     Počkal, až budou všichni sedět, ale ještě se k odjezdu nechystal. V první řadě Kensukemu rozhodil zrcátka a pak se do jednoho z nich zahleděl na prcka. „Věc se má tak, že se k tomu teď vyjadřovat nebudou,“ vydechl s podtónem rozhořčení.
     „J-jak nebudou? To jim nestojím ani za to, aby nad tím uvažovali?“
     „To ne, ale rozhoduje se o tom až první týden v září a do té doby se o stipendium může ucházet i kdokoli jiný. V podstatě jsi na seznamu a zbývá jen čekat, jestli tě vyberou do řízení, a pak jestli ti stipendium doopravdy přiznají.“
     Ruki s povzdechem klesl do sedačky a zapnul si pás. S rukama přitisknutýma na hrudi pohlédl z okýnka na budovu, kterou sice neměl v lásce, ale zároveň věděl, že ji potřebuje.
     „Zkus na to teď nemyslet. V srpnu máš volno, bude tábor, a do té doby se toho může stát ještě spousta.“
     Kensuke nenápadně pohlédl na Reitu vedle sebe, do jeho očí, které prcka tak bedlivě pozorovaly. Hruď jako by se mu na chvíli stáhla a musel se dlouze nadechnout, aby ten nepříjemný pocit zahnal. Zdálo se, že blonďák to vzal jako upozornění, že by už měli jet. Ovšem černovlásek dobře věděl, co za tím stojí. Byla to jeho vlastní žárlivost. Bolel ho ten Reitův pohled. Na něj se takto nikdy nepodíval, ať už se mu svěřoval s čímkoli. Věděl, že část jeho osobnosti je vyhrazena pro soucítění a dokázal svýma očima utěšovat, ale nikdy to nebylo tak intenzivní. Bylo to, jako by měl pro Rukiho vyhrazenou nějakou speciální část sebe sama, ať si říkal cokoli o individuálním přístupu. Cítil, že tohle je jiné, nedokázal se na Rukiho dívat jako na jednoho ze svěřenců, vnímal ho jako soka.

     „Myslel jsem, že ti částečně spadl kámen ze srdce, když to máš za sebou a bez okamžitého zamítnutí, ale spadl spíš z žaludku…“ uchechtl se Reita, když se spolu usadili v restauraci a Ruki do sebe oběd téměř naházel.
     „Co jsi mi o tom stipendiu řekl, nemohl jsem pořádně jíst ani spát.“
     „To by ses měl pořádně vyspat, protože Kai tě bude zítra ráno čekat.“ Blonďák v klidu dorazil svou porci a poděkoval Aoiovi, který je obsloužil.
     „Jaké to je?“ optal se Ruki, aniž by se nějak výrazněji hnul. Zíral kamsi do prázdna na ulici, snad jako by tu otázku položil sám sobě a neuvědomil si, že ji vyřkl nahlas.
     „Co myslíš?“
     „Vidět je takhle. Aoie, Uruhu, mě… Asi je to hloupá otázka. Samozřejmě, že na sebe musíš být pyšný.“ Stále se na blonďáka nepodíval ani koutkem oka. Tiše ze sebe nechal vycházet slovo za slovem, jako by se odpovědi částečně bál a částečně ho vůbec nezajímala. Často ale přemýšlel nad tím, že Reitu musí něco popohánět, aby dokázal zkrotit každého z nich. Musí tam být něco, kvůli čemu z toho ještě nezbláznil, pokud už tedy blázen není.
     „Nejsem na sebe hrdý tolik, jako jsem hrdý na vás všechny. Jistě, je to o nervy, o hledání slov a přístupu, ale stejně se to nejdůležitější odehrává tady,“ poukázal Reita na jeho hlavu.
     „Nevím, jestli bys byl tak hrdý, kdybys věděl, co se mi odehrává v hlavě…“
     Reita nemohl vědět, v jakém slova smyslu prcek tuto poznámku prohodil. Obyčejně se před každým slovem svých svěřenců míval na pozoru, dokud necítil, že jim opravdu rozumí a vzájemná důvěra nefungovala natolik, že i přešlap z jeho strany by na tom nic nezměnil. S Rukim v takové fázi ještě nebyl, a přesto se rozkašlal, když se začal smát v okamžiku, kdy usrkával ze sklenice.
     „Plánuješ mě utopit v limonádě?“ pohlédl na něj a až tehdy se uvědomil. Zlomek sekundy, ve kterém Ruki spustil předstíraný smích.
     „Ideální stav. Nikdo by mě tady nemohl podezřívat.“
     „Ruki-“
     „Už to běželo. Ne každý den je vhodný na žertování.“
     Prcek litoval, že musí být neustále závislý na jeho rozhodnutí, kdy se půjde domů. Nejradši by se zvedl a šel se zašít k sobě, ovšem klíče od bytu měl Reita a on si nechtěl nic vyškemrávat. Raději znovu upřel oči skrz sklo a pozoroval ulici s představou, že je v obyčejné restauraci.

     Naštěstí se Ruki vyspal téměř do růžova a stíhal tak pracovní tempo, které Kai hned ráno nasadil. Pomocníci se mu sešli v plném počtu a rád takových chvil využíval pro náročnější kousky. Vůně masa se tak linula přímo z grilu a na otevřeném ohni se opékaly i brambory a zelenina. A aby toho nebylo málo, jako druhé jídlo si vymyslel sushi a málem se při svých pečlivých kontrolách mezi vařením polévky uběhal, aby vše bylo dokonalé. Nebo se to dokonalosti alespoň přibližovalo, vzhledem ke schopnostem osazenstva kuchyně.
     „Barbarství. Čiré barbarství. Dáme do toho vše, včetně svého osobního kouzla a on to spláchne Redbullem,“ remcal si zrovna pod nosem, zatímco na pánvi připravoval další porci omáčky. „Jako by ho jedna sklenka červeného zabila. Nebo aspoň pivo kdyby si dal.“
     Ruki měl co dělat, aby stíhal odnášet, tuto poznámku ale zaslechl a okamžitě věděl, o koho se jedná. Vzpomněl si na předešlý den a Reitu málem utopeného v energeťáku.
     „Uke Kai?“ ozvalo se od zadních dveří. Brunet protočil oči a zavolal na Yukinu, aby jeho práci převzal. „Tanabe,“ upozorňoval už cestou. „Je to Tanabe Kai,“ založil ruce a se skoro uraženým pohledem si něco převzal od velmi vysokého a také velmi hubeného muže. Jeho vlasy byly uhlově černé a oči tmavě modré. Modré? prolétlo prckovi hlavou.
     „Ta barva je strašná,“ procedil Uruha mezi zuby, když si všiml, jak se Ruki zasekl při pohledu na návštěvu. „Ten je tu skrz školení. Myslí si, že černé vlasy z něj udělají Japonce. Jednu chvíli nosil i tmavě hnědé čočky, ale dráždily mu oči. Tváří se jako důležitost sama a zjevně má problém s Kaiovým příjmením.“
     „Co je na jeho příjmení špatného?“ nechápal prcek a rychle odnesl další talíře. Doufal, že brunet bude s tím panem důležitým ještě zabraný, aby mu to Uru mohl vysvětlit.
     Naštěstí spolu stále hovořili, když se Ruki vrátil, a čekal na další porci sushi, které Uruha aranžoval na talířky a misky.
     „Pochopil jsem to tak, že je to jen pár let, co se tak Kai jmenuje,“ šeptal Uru. „Předtím byl Uke, stejně jako Hiroko. Prý si vzal její dívčí jméno, protože si z něj utahovali. Chápeš, uke…“
     „Já slyšel, že si vzal jméno své manželky,“ ozvalo se tiše od plotny.
     „Kai a ženatý?“ odfrkl si Aoi. „Kdy by to tak stihnul?“
     „Svatební obřad není zas tak dlouhá záležitost,“ prohodil Yukina. Teoreticky by mu stačil jeden výlet do města a hotovo. Ale zažil už i dobu, kdy byl Kai pryč skoro týden.
     „Svatba sice ne, ale kdy a kde by si tak našel ženskou? Od rána do večera je tady nebo v restauraci ve městě. Navíc nemá prstýnek,“ namítal Uru, to se mu zdálo nepravděpodobné, přestože by mu to přál.
     „Říkám jen, co jsem slyšel…“ pokrčil Yuki rameny a na poslední chvíli stáhl velkou pánvici z plotny a začal servírovat, protože dalších pár vteřin už by mohlo být katastrofálních. Nevyplácelo se šířit drby kolem poledne.

     Přesto to Rukimu vrtalo hlavou až do večera. Utvářet si nějaké vztahy, touha s někým sdílet život, to přeci bylo naprosto normální a snad i pro každého potřebné. Ať už měli opatrovníci nervy z oceli, celí z kovu být nemohli, a každé blonďákovo slovo ho utvrzovalo, že v nich tluče živé srdce. A přesto tu všichni byli od rána do večera i od večera do rána, s výjimkou pracovních výletů. Jen školení a další semináře, důležité schůzky, zařizování… a vše jen po nejnutnější dobu. Pochyboval, že by to byly výmluvy. Stejně tak pochyboval, že by si blonďák v ložnici ukrýval nějakou ženskou, ačkoli ta představa, jak za ním lozí přes balkon, byla docela vtipná.
     Večer padl do postele naprosto vyčerpaný. Nedokázal si ani představit, že by měl druhý den zase vstávat. Ani k tomu neměl příležitost – než si stačil pořádně zívnout, už spal. V noci ho bavily sny o blonďákovi a jakési postavě, šplhající se na balkon za jeho ložnicí. Možná se tomu i ze spaní zasmál. Jednou to byla akrobatka, protože dostat se do čtvrtého patra jen přes balkony chtělo slušnou dávku zdatnosti. Podruhé to byla hasička, ta už to měla s vysunovacím žebříkem snazší. Pak to ale byla záhadná silueta, ze které se nedalo nic poznat, skrytá ve tmě. Vyhoupla se přes zábradlí, s tichým vrznutím otevřela prosklené dveře, závěs se jí přilepil na tělo. Ale když ho odhrnula a odhalila svou pravou tvář…
     Prcka probudilo zděšení i vlastní výkřik. Rychle si zadělal ústa a doufal, že ho nebylo tak slyšet. Cítil v hlavě tlak vlastního tepu, jak mu prudce bilo srdce, ruka přitisknutá na chladné rty se mu třásla. Rozhlížel se ve tmě, nikdo u něj nebyl. Všude jen tma a ticho.
     Pomalu se položil, snažil se uklidnit, ale známé kroky jeho snahu narušily. Slyšel vrznutí i tiché klapnutí svých dveří, rychle zavřel oči a dělal, že spí.
     Reita tichoučce vešel, připravený na hysterický pláč i na ránu, pokud by se prckovi zdálo opravdu něco ošklivého. Dovnitř vpustil z obývací části jen slabé nažloutlé světlo, odhalilo orosenou tvář a ruce svírající přikrývku. Trochu se mu ulevilo, pokud je Ruki schopný se během chvilky uklidnit a předstírat spánek, zřejmě to nebyla tak strašná noční můra. Položil mu dlaň na čelo, bylo chladné. Sjel po vlhkých, přesto nadýchaných vláskách, na moment zaváhal, ale stejně rychle se i rozmyslel. Pokud by s ním chtěl prcek hovořit, příležitosti by se chopil. Nechal ho tedy a potichu odešel.
     Ruki vzápětí znovu otevřel oči a vydechl. Buďto má blonďák na nočním stolku chůvičku, nebo opravdu vřískal, že ho bylo slyšet skrz dvě zdi. Ale nemohl si pomoct. Dlouho se mu o tom člověku nezdálo a nerozuměl, proč právě teď.
     Pohlédl na budík, pořád měl dost času se vyspat. Jen doufal, že už bude zticha, jinak bude Reita potřebovat další Redbull a Kaie z něj trefí. Myšlenky na kuchyň a veselo v ní ho dokázalo utěšit natolik, že po chvíli začal znovu usínat.  
     Reitův klid ho po ránu velmi potěšil. Očekával starostlivé vyptávání a rozebírání, jaký by ten sen mohl mít význam, ale blonďák se jen zeptal, jestli se mu podařilo na dnešek trochu vyspat. V jeho očích se zvědavost nedala přehlédnout, ale nenaléhal.
     Ruki se nechal rozptýlit pracovním shonem a veselou náladou, kterou na všechny Kai přenesl. Na svou noční můru brzy zapomněl, ale s každým dnem se ho pomalu začínaly chytat jiné strachy.

     „Ty, Aoi…“ odchytl si Ruki černovlasého, který stál nejblíže u něj, „na tom táboře prý taky budeme nějak rozdělení na práce. Funguje to tam jako tady?“
     „Tak trochu,“ pokrčil Aoi rameny, příliš se soustředil na vykrajování ředkviček, aby mu dokázal víc odpovědět. Až když byl spokojený a celou várku poslal dál, věnoval se víc Rukimu. „Je to makačka, ale zároveň si tam za ty dva týdny užiješ víc zábavy než tady za celý rok,“ špitl a pomohl mu vytahat horké talíře. „Určitě se máš na co těšit. Jestli tě Reita pustí, večer uklízím altán, můžem si o tom popovídat.“
     Dnes nebyla vhodná příležitost pro konverzaci v kuchyni. Kai byl na školení a v takové dny obvykle nestíhali, bez jeho podpory se nepracovalo tak snadno, ani tak rychle. Navíc je měl na povel Yasu a s tím si to nechtěl nikdo rozházet.
     Ruki už věděl, že ani Yasunori není špatný a dá se s ním vycházet. Tolikrát ho viděl v záchvatu smíchu, dokonce vřele objímat a podporovat jednu ze zlomených duší, přesto z něj sálala jakási chladná autorita a jeho tvář jako by se uměla na povel přepnout.

     Poté, co Rukimu v šest padla směna, s radostí kolektiv opustil. V rychlosti do sebe nasoukal večeři a běžel blonďáka požádat, zdali smí jít ještě na chvíli ven. Reitův výraz trochu zpřísněl, nerad dělal takové výjimky. Nebýt Ruki celý den zavřený v kuchyni a nemít ten svůj kukuč, zřejmě by ho nepustil.
„Do sedmi buď zpátky,“ nařídil mu a díval se, jak mu s díkem mizí za dveřmi.
     Ruki seběhl ze schodů, měl jen delší půlhodinku a chtěl ji využít, co nejvíc. Jen co otevřel hlavní dveře, zhluboka se nadechl. Večerní chladný vánek byl příjemná změna, oproti horku v kuchyni. Zamířil k altánu vedle hřiště, černovlasý stál zády k němu v tmavých teplákových kalhotách, volném světle modrém tričku a černou mikinou kolem pasu. Při tanci se smetákem mu zřejmě bylo dost horko.
     „Ahoj, Aoi,“ pozdravil. Reakce nepřišla žádná, asi nebyl dost hlasitý. Přišel blíž a zkusil to znovu, trochu hlasitěji, když si všimnul, že má v uších sluchátka.
     „Ah, Ruki,“ široce se černovlasý usmál a položil malý přehrávač i se sluchátky na jeden ze stolů. „Angličtina,“ pokrčil rameny. Holt každá volná chvíle byla potřeba, když se rozhodl pracovat po celý týden. „Už to budu mít hotové, hned se ti budu plně věnovat.“
     Nabral větší tempo, hromádku smetí hodil do černého pytle a pořádně vyklepal rohož. Pak už se usadil na lavičku k prckovi a protáhl si šíji. Už se taky těšil do postele, i když nerad sám.
     „Tábor už je za týden, že?“ optal se.
     „Hm. Co jsem se o něm dozvěděl, utíká to ještě rychleji,“ povzdechl si Ruki. Absolutně neměl tušení, jestli se tam má těšit.
     „Nebuď skleslý, určitě si to tam užiješ. Co bych dal za to, kdybych odtud mohl vytáhnout paty,“ uchechtl se Aoi. „Ne že by se mi tu nelíbilo, ale aspoň krátká změna by se hodila.“
     „Odpočinek to tam ale zrovna není… ne?“
     Prcek nebyl líný, to jenom při únavě, jakou vždy druhý den pociťoval, si nedokázal představit, že by takto trávil prací celé dva týdny v kuse. A k tomu rentgenové pohledy dalších opatrovníků. Bál se, že pokud by jen trochu zaostával, nebo si dokonce pod nosem zanadával, začali by se na něj dívat skrz prsty. Lehko si odvykl na nabité dny plné učení, společenských aktivit a projektů ve škole, zkoušení s kapelou a brigády, najet zpátky bylo těžší.
     Datum odjezdu se blížilo a potřeboval vědět, na co se psychicky připravit. Dal by snad i duši za jakékoli informace od někoho, kdo si to prožil z jeho strany.
     Aoi ležérně mávnul, jakoby tím chtěl rozehnat jeho nervozitu, a opřel se o loket. „I odpočinek se najde, nejedete tam, aby vás strhali z kůže. Probíhá to zhruba takhle: Po příjezdu vás všechny naženou do hlavní budovy, kde každý dostanete papír s pravidly a podobnými kravinami, které budou bod po bodu rozebírat a upozorňovat vás byť jen na myšlenku nějaké lumpárny. Pak začnou volat každého zvlášť, dostanete klíče od své buňky a upíšete se jim, že chápete, co se po vás chce, a budete poslouchat. Zároveň dostanete náramky – každá skupina jinou barvu. Jen obyčejné gumové, pro přehled. Skupiny se rozdělují podle toho, co má kdo na práci.“