Štítky

13. 11. 2020

Projekt Poslední šance (16. část)

 


 

     „Ahoj, Ruki. Doufám, že nejsi moc utahaný, ať si večer užiješ. Prodloužená večerka, aneb udělejte si to, jak chcete, ale o půlnoci už budete i spát,“ vtipkoval blonďák a opět se snažil schovat starosti za z polovice falešným úsměvem. Milé pousmání, které věnoval Rukimu, nikdy falešné nebylo. Stál u gauče, na který rozhodil oblečení, pečlivě ho prohlížel a jakmile prcek vešel, začal si ho i víc poměřovat.
     „Uvidíme, třeba vydržím,“ pokrčil prcek rameny. Necítil se na to, ale chtěl si poslechnout Aoie s Uruhou a Reitou a taky se po delší době uvolnit.
      „Pojď si něco zkusit. Ne že bychom měli dress code, ale bavit se v teplákové soupravě…“
     Oblečení Rukiho zaujalo, teplákový stejnokroj nesnášel. Neváhal a přišel blíž, aby si prohlédl především odložené věci, o kterých si blonďák myslel, že by mu mohly sedět.
     „Um, máš dobrou náladu,“ odkašlal si jen tak mimochodem. Každý den ho víc zajímalo, co se skrývá za špatně udržovanou maskou v obličeji. Něco mu říkalo, že se to týká buď jeho, Aoie nebo Uruhy.
     Reita se pousmál ještě víc, také nebyl slepý a jeho taktiku okamžitě prokoukl, ani by nemusel slyšet náznak ironie v jeho hlase. „Abych se přiznal, spíš se snažím,“ vydechl, „ale nejsem sám. Nic si z toho nedělej, zase se to přežene. Starosti jsou tady pořád, jen někdy větší a někdy menší. Ale nemusíme si kvůli nim kazit večer.“
     „Je to kvůli tomu klukovi od Hira?“
     „Taky. Vrhne to na nás temnější stín u šéfů nahoře, ale nemůžeme mít Hirovi nic za zlé. Snažil se a hodně. Někdy to prostě nevyjde. Snažíme se vidět v každém něco dobrého, jenže někdy jsou to jen naše představy. Akorát mě mrzí, že jsi to viděl.“
     „Hiro říkal to samé,“ zamumlal prcek a převlékl si přes hlavu černou polokošili, která jako by byla ušitá přímo na něj. Raději by si vybral nějaké větší obyčejné tričko, ale s Reitovým „tadá“ tu myšlenku nechal být. Vyzkoušel si několik jeansů, než mu některé padly, ale ještě svůj večerní outfit shodil, aby si dal sprchu a upravil se.
     Blonďák se také hodil lépe do gala, ovšem nijak formálně, jako když šel něco vyřizovat. A seklo mu to, Ruki ho sjel očima od hlavy až k patě. Rovné modrošedé džíny s nízkým pasem, u zadečku trošku upnutější, a volná bílá košile s rozhrnutým výstřihem, který dal lehce nakouknout na linie jeho vypracovaného hrudníku. Málem by nad tím pohledem hvízdnul. Ovšem po poznámce, že ho v průběhu akce zavolají na malé a narychlo stlučené podium, aby se ukázalo, kdo je autorem jejich nové náplasti na starou zeď a něco řekl, už mu tak sympatický nepřipadal.
     Až v ten večer mohl vidět, kolik lidí v ústavu skutečně pobývá. Počítal, že někteří chybí, ale jiní se objevili navíc, přišli se podívat i „šéfové shora“, jak jim Reita říkal, a také holky, které byly usazeny v levé části. Dohromady mohli mít přichystaných asi sto padesát míst, ale purpurově polstrovaných židlí zejících prázdnotou stálo vzadu pořád dost.
     „Slušný výběr, co?“ křenil se Yukina. „Kluci mi ve městě splašili šprcgumy, nechceš?“
     Ruki taktak udržel obočí a čelist na místě. „Ne, díky. Dnes se necítím na navazování jakýchkoli kontaktů.“
     „Ale jdi. Která se ti líbí?“ nedal mu Yukina pokoj. Neměl jiných starostí, než hledět do řad dam o uličku dál, naculovat se a vzájemně na sebe s nimi pomrkávat. „U mě vede třetí řada, ta odbarvená hned na kraji, a kdybych přeci jen dostal košem, tak kousek za ní, ta černovláska s ofinou a dolíčky. Anebo třeba obě…“ uchechtl se pro sebe. „Co říkáš?“
     „Jo, ta černovláska vypadá sympaticky,“ odkýval Ruki, aniž by si ji víc prohlédl. Netrpělivě čekal jen na to, než se začne, a nenápadně zamával na zpět roztomilé slečně s nazrzle barvenými vlasy, která se na něj naculovala.
     V šest hodin Kensuke celou akci zahájil, než mikrofon předal Kaiovi, který se ujal moderování večera. Yukina se sice aktivně nabízel, ale po zkušenostech s vtípky, které vedení nechápalo nebo jim přišlo nemístné, to raději neriskovali. Brunet byl ukecaný dost, až se občas z některých výrazů dalo číst něco jako „zkrať to“, přesto jeho úsměv a pozitivní tvář působila jako magnet, který si přitáhl pozornost, dokud se dobrou náladou nenakazili.
     Rukimu proběhlo v břiše pár mravenců, když zaslechl své jméno a byl vyzván na podium. Zděšeně cestou pohlédl na Reitu, jeho nadšený potlesk a nenápadné mrknutí ho příliš neuklidnilo. Nejistě si vzal do ruky mikrofon, s úklonou poděkoval za potlesk a zároveň vysmekl dík Kaiovi za inspiraci. Už se chystal zmizet, ale jejich vypečený šéfkuchař ho jen tak nepropustil. Jako správný moderátor měl nasbírané drby a musel si i rýpnout a zmínit se o sporu kvůli logu, které Ruki zakomponoval přímo dolů doprostřed. Výrazné a přesto nenápadné logo bylo trnem v oku nemálo svěřencům. Našli se i tací, co prckovi svou kritiku řekli přímo do očí už při chystání tělocvičny. Ruki to nechtěl rozebírat, ale stál na podiu, ve světle reflektoru, a dav před ním nesouhlasně šuměl. V takovém okamžiku nemohl utéct, aniž by se neshodil. Zhluboka se nadechl a polknul, aby se mu neroztřásl hlas.
     „Vím, že někteří proti němu protestovali,“ přiznal. „Ale nerozumím tomu, je to jen logo ústavu na malbě, která je také součástí ústavu.“ Vzápětí se téměř kousnul do jazyka, ta slova mu připadala jako naprostá pitomost. Ale Kai už pokračoval v otázkách.  
     „Mezi protesty se neslo, že to i ve volné chvíli připomíná naši situaci, nebo že někdo nebude moct ukázat v budoucnu své fotky, aniž by se vyhnul vysvětlování tohoto programu a svého pobytu tady. Co myslíš, je takový stud na místě?“
     Nejraději by jen prskl „ne“ a konečně zmizel, Kai ho ale svým pohledem a úsměvem pobízel, ať se nebojí a řekne, co má na srdci. Pokusil se tedy nevnímat horkost nejen ve tvářích, ale po celém těle, a modlil se, aby neřekl úplnou pitomost.
     „Co jsme udělali, nelze vzít zpátky,“ vydechl tiše, přesto se skrz reproduktory jeho slova zřetelně nesla celou tělocvičnou. „Schováním loga a utajováním pobytu tady svoji minulost nezměníme. A ať už se nám to líbí, nebo ne, neměli bychom se stydět za to, že tady jsme. Znamená to, že na sobě pracujeme a chceme, aby budoucnost byla lepší. Znamená to, že v nás někdo věří, přestože ostatní nás odepsali. Stydět se za pobyt tady znamená stydět se za lidi, kteří nám dali životní šanci a každý den dělají vše proto, aby z nás vykřesali nejlepší.“
     Ani pořádně nevěděl, co řekl, Kaiův lehce překvapený pohled ho znovu vyvedl z míry. Naštěstí se tělocvičnou roznesl potlesk, který ho uklidnil, a další otázky už nepřišly.
     „To jsi teda musel pořádně křesat,“ špitl Yasu a ohromeně na prcka hleděl.
     „Taky si sbírám bradu ze země,“ usmíval se Reita a v duchu zatlačil slzičku pýchy.
     Ruki na závěr znovu poděkoval a rozesmál se. Obdivné hvízdnutí přišlo z blonďákovy strany, překvapilo ho však, že ho zdvojoval i ten protivný muž s kaštanovými vlasy.
     S úlevou se usadil zpátky na své místo a hned se dočkal uznalého poplácání po rameni. „To bylo dobrý.“
     „Díky. Ale bodla by voda, abych si smyl cukr z jazyka.“
     Svá slova sice myslel vážně, ale pořádně si je uvědomil až cestou zpátky na místo. Když stál na podiu a hleděl v přítmí do lidí, oni na něj, cítil se nejistě, ale zároveň dobře. Při potlesku se mu vybavily vydařené koncerty a uvědomil si, jak mu tohle chybí. Pak už ale přestal přemýšlet, pustil Yukinu, aby se mohl jít nachystat, a následovalo prvních pár písní. Yukina se blýsknul s brilantním klavírním číslem a romantickou sonátou, ale snad nikdo kromě naivních děvčat mu to nemohl sežrat.
    Než se nachystali další, předvedl se nějaký kluk se zpěvem doprovázeným na akustiku, následovaly tvrdší i jemnější skladby, překvapoval i Yasu se svým procítěným zpěvem a Hiro s glowlovací etudou. Aoi s Uruhou si neodpustili fanservis, ani rýpnutí, že když prcek odmítl, musí si to odzpívat sami a zároveň se tím omlouvali za poškozené ušní bubínky, ovšem jen aby ukázali, že se zbytečně podceňují. Po několika sladkých klavírech a jedněch houslí si Kai s Yukim zasoupeřili na bicích a jako překvapení se objevil další muž, kterého Ruki v ústavu ještě neviděl. Představil se jako Tora a ukecal pár opatrovníků, aby si s ním zaimprovizovali. Holky se také nenechaly zahanbit a pár z nich odvážně předvedlo, co v nich je. Prcek Yukinovu poznámku „a co v nich ještě bude“ raději přeslechl.
     V půl deváté už odklízeli židle, aby měli prostor si zatančit, seznámit se, či se nenápadně vytratit. Ruki se chvíli bavil se známou kuchyňskou partou, ale brzy se omluvil a vydal se k sobě. Byl unavený, zároveň dle pohledů dvou hrdliček tušil, že zřejmě taky co nevidět popolétnou do postele, a na seznamování neměl náladu. V deset spal jako zabitý, prodlouženou večerku vůbec nepotřeboval.

     Očekával u Reity lepší náladu. Hned následující den ráno si vyslechl nejvyšší pochvalu, ale pak jako když utne, a blonďák byl zasmušilejší ještě víc a neustále něco řešil zašitý u sebe v kanceláři nebo jinde s Kensukem a ostatními. Ruki se to snažil nevnímat a hledět si svého učení, ale stejně se mu občas na mysli vyrojily obavy, co se asi děje.
     Konečně se taky dal do čtení poslední knížky, kterou měl z Reitova výběru, a dokonce se usmířil s Yasunorim.
     „Opět na opěradle?“ poznamenal Yasu rádoby povýšeným hlasem.
     „Ale bez bot.“
     „A co ty ponožky…?“ začal se už usmívat. Věděl, že s prckem nehne, ale jistým způsobem se mu začínal líbit.
     Ruki se zakřenil a z každé kapsy vytáhl po jedné ponožce. „Náhradní. A při nejhorším, kolik času musím strávit v kuchyni, abych si mohl pořídit jeden pár?“ prohodil. Yasunori se začal smát, natáhl k němu ruku a nabídl mu tykání. Nejdřív se zeptal, než se usadil vedle něj, a nechal Rukiho, aby mu o sobě sám řekl, co uzná za vhodné.

     Ležel si na posteli, pročítal poslední stránky knihy, ale řádky se mu pomaličku začínaly rozjíždět. Čtení tedy odložil a jen tak, s rukama pod hlavou, zíral do prázdna. Nechal různé myšlenky volně plynout, stejně jako obrazy, které se mu tvořily před očima. Tu a tam ho vyrušilo zapískání z hřiště, až začínal uvažovat, že by si s nimi mohl taky někdy zahrát. Pro tuto klidnou chvíli, kdy byl sám, příjemně rozpoložený a měl čas, ho však napadla trochu jiná činnost. Chuť se ozývala už předtím, ale jen tak z jakési nutnosti během sprchy to nebylo ono.
    Přesvědčil se, že Reita skutečně odešel, zavřel okno, aby ho nic nerušilo, nejistě mrkl po kamerách nad sebou, ale během telefonátu s Junem měl příležitost se přesvědčit, že na posteli mu zůstává naprosté soukromí. Raději se ale posunul trošku výš, svlékl si tepláky i boxerky, po vteřině zaváhání i tričko, pohodlně se opřel a rukama začal putovat po svém těle. Sklouznul si do klína a uchopil do dlaně své mužství, provokoval se, pomalu si po něm přejížděl. Vzrušením se chvěl, příjemné pocity se plížily jeho bříškem, které se začalo napínat, a putovaly jeho tělem až po konečky prstů na nohou. Neudržel se a zrychlil, pevněji ruku obemknul kolem toho nástroje rozkoše a nechal se unášet vášní a představami, že jeho ruce patří někomu jinému. Mužnému, silnému, ale něžnému… Dal by jeho tělu okusit skutečné slasti, nutil by ho sténat, prohýbat se, vahou svého těla by ho věznil pod sebou, ale zároveň by si ho hýčkal. Jako by cítil jeho polibky, jeho horké ruce, i tu slast… I ve skutečnosti se napínal, skousal si prsty, aby nevydal ani tichého zasténání, zaplavovala ho horkost, ocital se v úplně jiném světě.
     Jeho tělo ale bylo pořád reálně v pokoji a Reita se vrátil dřív. Potřeboval s Rukim mluvit, jen zaklepal a po chvíli se zavoláním jeho jména vešel. Stačila mu vteřina, aby okamžitě vycouval, ale i na to, aby se mu ten obraz vyryl do paměti. Věděl, že na to nesmí myslet, snažil se to vyhnat, co nejdřív zapomenout, byl to jeho svěřenec a nic takového nepřipadalo v úvahu ani jako představa, avšak drobné tělíčko, svíjející se slastí…
     Zatímco se Reita pral sám se sebou, Ruki zůstal strnule ležet, naprosto probraný, rudý až za ušima, ale tentokrát studem. Obrovským studem. Veškerá slast i chuť na cokoli zmizela, srdce mu bušilo ještě prudčeji, div mu z hrudi nevyskočilo. Nejistě se zvedl a sám sebe se ptal, jestli se mu to jen nezdálo. Dával si naději, že blonďák mohl jen otevřít a zavolat, nemusel ho vůbec vidět, ale jak velká ta šance byla? A jak se dozví, jestli to tak bylo či ne?
     Pomalu se oblékl a chvilku musel počkat, než vychladne. Vzrušení bylo pryč, takový kousek od sladkého finále, a momentálně neměl pomyšlení ani na rychlé uvolnění ve sprše. Skoro rozklepaně sáhl po klice, nechtěl vidět Reitův výraz, vůbec by se nejradši do konce života zamkl v pokoji. Nechtěl s Reitou ani promluvit byť přes dveře. Ale znal jeho neodbytnost a věděl, že by se u něj mohl za chvíli opět zjevit. Raději tedy sám otevřel, ale sotva na malou škvírku.
     „Volal jsi?“ Ven nakouknul jen po očku a znovu cítil, jak mu žhnou uši.
     „Ano, potřebuju s tebou mluvit, ale není to tak akutní,“ prohodil blonďák tónem, jako by se nic nedělo. Svou mysl už zklidnil, a i kdyby mu před očima běželo hotové porno, považoval to za lidské a za nic, za co by se měl stydět.
     Ruki se rozechvěl horkou zimnicí. Až po vyzvání opustil bezpečí dveří a pomalu vešel do obýváku. Oči neodlepil od koberce ani ve chvíli, kdy se posadil na gauč a Reita naproti němu. Nevnímal jediného slova a probral se až ve chvíli, kdy do něj blonďák drcl.
     „C-cože?“
     „Raději to probereme později, tohle je docela vážné.“
    „Já poslouchám. Snažím se,“ zrudl ještě víc a schoval si obličej do dlaní. Z Reitova chování i růžové ve tvářích, které se jeho opatrovník neubránil, a kterou on zahlédl i koutkem oka mezi prsty, poznal, že ho uviděl. „Tohle je fakt trapas.“
     „Nevím, co je trapas, ale potřebuju, aby ses uklidnil. Nejde o nic, co by nedělali druzí a co by nebylo normální. Moje chyba, neměl jsem k tobě tak vtrhnout. Víc o tom netřeba mluvit.“
     „Já vím, ale… Dobře, vnímám tě.“
     Blonďák už to chtěl mít taky z krku, a proto vsadil na jistotu, že prcek zpozorní minimálně při slově „škola“. Velmi nerad mu oznámil situaci, do které se ústav dostal, a objasnil mu důvod, proč je poslední dobou tak ustaraný.
     „Zamítli nám grant, neprodloužili jednu smlouvu a jednání se vlečou. Navíc pokud to někdo nezvládne, musíme zaplatit výlohy a ústav je trochu v tísni. Smlouva v rámci ministerstva nám zaručuje jen určité vzdělání a tvoje škola je soukromá-“
     „A příliš drahá,“ dořekl za něj Ruki už naprosto probraný.
     „Ano. Kensuke tě tím nechce zatěžovat, školné máš do září a do té doby se situace může změnit, ale myslím, že je lepší s tebou mluvit narovinu a včas se pokusit zažádat o stipendium.“
     „Já ale nemám nárok na stipendium, moje situace a výsledky-“
     „Stipendium je záležitost individuálního posouzení. Tvé výsledky jsou dostačující a tvá situace už teprve. Vím, že se budou i tak cukat, a problémem bude tvé předčasné ukončení studia, ale musíme to zkusit.“
     „Ale pokud to nevyjde-“
     „Nemysli takto dopředu,“ vzal ho Reita za ruce a potlačil myšlenku na to, kde se jedna z nich před malou chvílí nacházela. „Tuto možnost budeme řešit, až pokud k ní dojde. Teď je jen potřeba, abys vyplnil formulář, napsal motivační dopis a učil se, ano?“
     Ruki stále cítil horkost nejen ve tvářích, ale po celém těle, jeho myšlenky se však stáčely vážnějším směrem. Pokud nedostane stipendium, ani se do konce září nepodaří nic vyřídit…
     „Popřemýšlej nad tím dopisem. Kdyby sis nevěděl rady, klidně za mnou přijď, něco už vymyslíme,“ zkusil se na něj blonďák pousmát a trochu ho podpořit poplácáním po paži. On sám se cítil uvnitř lépe, když Rukiho postavil před problém, místo pokoušení se ho vyřešit za jeho zády.
     Ruki žádnou úlevu necítil, ale cenil si upřímnosti. S poděkováním se sebral zpátky k sobě, pohledem minul postel a rovnou sedl za stůl. Jak by měl napsat motivační dopis, který by přímo čpěl touhou studovat zrovna na jejich škole a získat co nejlepší uplatnění v oboru? On, který tu školu nesnášel a nechtěl v oboru nikdy pracovat? Hleděl na papír obsahující pouze úvodní fráze a pár přeškrtaných vět. Snažil se srovnat myšlenky v hlavě, přece nemůže být tak těžké lhát.
     O co by se mohl opřít? Přestal tam chodit, už jen za to by se na něj mohli vykašlat. Začal tedy svým prospěchem, který byl nadprůměrný, ať už s ním byl spokojený či nikoli.

     „Dobrý ráno,“ promnul si prcek oči a snažil se potlačit zívnutí. Reita mu sotva stačil odpovědět, už měl v ruce přímo román.
     „Tak ukaž. No máš toho dost, spal jsi vůbec?“ usmál se při pohledu na jeho utahaný výraz.
     Ruki zívnul a pomalu pokývl. „Kupodivu líp než vypadám. Učil jsem se do půlnoci. Omlouvám se za překročení večerky.“
     „Byl jsi v posteli?“
     „Jo.“
    „V tom případě, jaképak porušení večerky,“ prohodil blonďák s pobaveným tónem v hlase, zatímco pročítal jeho dopis. „Stejně bys neusnul, jak tě znám. Hledět do sešitu je užitečnější, než hledět do zdi.“
     Ruki na to nic neříkal, nalil čaj do dvou hrníčků a pustil se do snídaně.
     Až po pár soustech a přečtení i posledních řádků dopisu se odvážil znovu promluvit. „Ty procenta potřebuju. A ještě nemám pořádně promyšlené, jak vyřešit to přerušení studia.“ Neustále ho to trápilo a uvědomoval si, že tohle ukecat nemůže. Očekával, že to bude rozhodujícím faktorem, jestli mu stipendium přiznají, či ne.
     „Uděláme z toho přednost,“ oznámil mu Reita s naprostou samozřejmostí. „Nehledě na to, kdo pozná, že ses tomu nevěnoval? Nastoupil jsi s výbornými výsledky, jako bys měl jen týdenní prázdniny. Nemáš vlastní domov, a přesto myslíš jen na školu, na svou vizi zářivé budoucnosti, kterou mají v rukou jen oni.“ Reita se zdál do té věci až děsivě zapálený. „Prostě jim zahrajeme na city.“
     „Na city? Těm? To neprojde.“
    „Ti ještě budou mrkat, jak to projde. Tohle,“ ukázal na papír v rukou, „je skvělé. Plus trocha emocionální máčky a máme to v kapse.“
     Ruki se musel rozesmát blonďákovu nadšení. Ač to viděl beznadějně, při poslechu jeho zapálených slov si sám sebe představoval s hrdě vztyčenou bradou při předávání maturitního vysvědčení. Tak jednoduše to znělo. A především věděl, že ať už se stane cokoli, v Reitovi má oporu. Těšil ho jeho zájem a upřímná touha dovést ho k cíli. Pokud by se to povedlo, obával se, že mu samou radostí skočí kolem krku.
     „Mimochodem, víš o tom, že mě učíš lhát?“ tiše si rýpnul s potutelným úsměvem na rtech. A ještě se mu rozšířil při pohledu na Reitu, který našpulil rty a ruce založil do pasu. Už si myslel, že ho dostal, ale opět se zmýlil.
     „Chceš tu školu dostudovat?“ zeptal se Rei.
     „Samozřejmě.“
    „Ne ledajakou, ale tuhle jejich prestižní školu? Chceš mít díky tomuhle oboru otevřené dveře dokořán u spousty zaměstnavatelů?“
     To už Rukimu sklaplo. „Jo. Ale stejně, to že myslím jen na školu a po ničem jiném netoužím-“
     „Učíš se od rána do večera. A určitě sis při kradení mnohokrát přál, abys ji tenkrát dokončil, hm? Tvůj momentální nejvyšší cíl je získat maturitní diplom. Je to tak?“
     Bylo to tak. Paličatě však hledal způsob, jak blonďáka obelstít. „Fajn, tak mě učíš překrucovat pravdu. Protože ve skutečnosti to tam nesnáším, v nejmenším mě ten obor nebaví a nejradši bych se tam už nikdy ani neukázal.“
     Reita si ale spokojeně olíznul ret a ruce uvolnil. „Ani trochu nemáš dobrý pocit z toho, když tam vejdeš? Není tam ani trocha načepýřeného ega, že jsi součástí něčeho tak prestižního? Že jsi jeden z mála, který se tam dokázal dostat, udržet a navíc i vrátit zpátky? A nenajde se ve tvém oboru jediný předmět, který by tě trochu bavil? Není tam nic, co bys mohl někdy využít k věcem, které bys chtěl dělat?“
     Věděl, že ho dostal. Jeho zavrčení a málem umanuté zadupání mu vše jen potvrdilo.
     „Nesnáším tě,“ prskl Ruki. A ještě víc nesnášel to, jak v něm četl. „Tady máš pravdu, se kterou nehneš.“ Ani v nejmenším ale nečekal, že kolem něj blonďák projde a šťouchne ho mezi žebra. Okamžitě sebou cukl a ještě se rozesmál, byl tam strašně lechtivý.
     „A vida, ani to pohnutí moc nechtělo,“ ohlédl se Reita a jakoby nic zmizel v kuchyni.

2 komentáře:

  1. Jsem docela zvědavá, co Reitu tak trápí.
    Bože ten Yukina je ale slizoun. Brrr...
    Yukina se sice aktivně nabízel, ale po zkušenostech s vtípky, které vedení nechápalo nebo jim přišlo nemístné, to raději neriskovali. Hehehe, to si dovedu představit.
    Vypečený šéfkuchař, miluju tyhle slovní obraty. Je to tak nevtíravě vtipné. A proto to je vtipnější než knížky, které se o to intenzivně snaží.
    Ouch, on tam dal logo. Hmm, to je nepříjemné stát před negativním davem. Ale věřím, že Ruki to zvládne.
    Páni, pěkný proslov. Tak to vypadá, že Ruki už definitivně úplně otočil od svého příjezdu. Už mu došlo, že si tím otevře dveře do života.
    „To jsi teda musel pořádně křesat,“ špitl Yasu a ohromeně na prcka hleděl. Nemám ho ráda!! Teď to úplně shodil.
    "překvapoval i Yasu se svým procítěným zpěvem" Wow O-O Hiro s glowlovací etudou. Tak to mě nepřekvapuje. :DD
    I fanservis joo? To se muselo slušně rozjet... O-O
    Oh, co tě trápí Rei??
    „Opět na opěradle?“ poznamenal Yasu rádoby povýšeným hlasem.
    „Ale bez bot.“
    „A co ty ponožky…?“ začal se už usmívat. Věděl, že s prckem nehne, ale jistým způsobem se mu začínal líbit.
    Ruki se zakřenil a z každé kapsy vytáhl po jedné ponožce. „Náhradní. A při nejhorším, kolik času musím strávit v kuchyni, abych si mohl pořídit jeden pár?“ prohodil. Yasunori se začal smát, natáhl k němu ruku a nabídl mu tykání. Nejdřív se zeptal, než se usadil vedle něj, a nechal Rukiho, aby mu o sobě sám řekl, co uzná za vhodné. Tak to smekám. A to s těmi ponožkami mě dostalo. :DD
    Raději se ale posunul trošku výš, svlékl si tepláky i boxerky, po vteřině zaváhání i tričko, pohodlně se opřel a rukama začal putovat po svém těle. O-O.................. LOADING...
    "Jeho tělo ale bylo pořád reálně v pokoji a Reita se vrátil dřív." EROR!!!!!! (Vade, jsem začala slintat :D)
    "Potřeboval s Rukim mluvit, jen zaklepal a po chvíli se zavoláním jeho jména vešel." ....Blue screen of death Fakt TRAPAS.
    Ufff, musím se sebrat a konečně to dočíst.
    Hmmm, co asi má Rei na srdci? Aha, tak to je hodně špatná zpráva. Chudák Ruki. (už poněkolikáté)
    "Jak by měl napsat motivační dopis, který by přímo čpěl touhou studovat zrovna na jejich škole a získat co nejlepší uplatnění v oboru? On, který tu školu nesnášel a nechtěl v oboru nikdy pracovat?" Myslím, že tímto si projde každý alespoň jednou za život. A je to i docela přesné.
    Ježiš, tak doufám, že to Rukimu s tím stipendiem vyjde! A Reitu bych teď potřebovala jako motivačního trenéra. Vážně hodně hodně moc potřebovala!!! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rei na sobě nese všechno - co se sype seshora před Kensukeho až po problémy svěřenců, nehledě na osobní záležitosti, pro které ale nemá příliš prostoru... Momentálně se to ale týká především Rukiho
      To je jen zastydlá puberta :D A navrch po dlouhé době vidí ženské, a ještě tolik, tak s ním šijí hormony :D
      Jojo, toho by moderovat nenechali :'D A Kaie jsem si tak trošku představovala z jeho pozice leadera - jak kolikrát mluví a mluví a ostatní tam tak postávají a xichtí se a vypadají všelijak, jenom ne že vnímají, co říká :'D
      Aww, moc děkuju :33
      Ruki se setkal s chválou i kritikou a k obojímu se musí umět postavit... a Kai mu k tomu dal takovou (ne)hezkou (ne)dobrovolnou příležitost :D Ale Ru to krásně zvládnul a všem vytřel zrak i sluch :)
      Chudák Yasunori je tam za takového toho negativistu :'D Ale jo, je tam takový přísný bručoun, někdo ty optimisty musí vyvažovt :D I když teda když si představím skutečného Yasunoriho a hlavně na některá PV od Acid Black Cherry... no, nevadí :'D
      Když je příležitost se trochu rozjet, tak se to rozjede :D
      Jojo, i Yasu umí polevit, když vidí z druhé strany pokroky, a to i když s ním Ruki pěkně vydrbal :D
      Nom, Ruki se v ústavu už hezky zabydlel, uklidnil se, dokázal se uvolnit a dohnaly ho i jisté potřeby... akorát to měl chudák hned s načapáním, a ani to nestihl... Reita to sice bere tak, jak to je, prostě normálka, jen ať se tu chlapec cítí dobře, ale Rukimu studem div neshořela hlava a trapas to pro něj v tu chvíli opravdu byl...
      Jo no, Ruki je chudák v jednom kuse, pořád se mu to nějakým způsobem mele :(
      Jj, tohle je takové ze života asi ve všech světových končinách. Ruki je ale chytrý dost na to, aby to zvládl vyřešit, ale důležitější je pro něj v tuhle chvíli Reitova podpora :)

      Vymazat