Projekt Poslední šance (8. část)

 

 

     Učení se do školy se stalo jedinou činností, kterou bral Ruki vážně. Zároveň to byla jediná páka, jak ho donutit, aby uposlechl. Blonďáka až překvapovalo, jak mu na vzdělání záleží, na druhou stranu nemohl tušit, jak až moc je jeho srdíčko nahlodané tím vším, v čem žil, a řečmi, kterým zřejmě i věřil. A vzhledem k jeho snaze najít si práci, měl i zkušenost, že to není jen tak. Možná ho hryzala i obava, aby neskončil opět u krádeží, protože nebude mít dostatek prostředků na zaopatření se.
     Ruki skutečně ráno vstával a procházel si látku, která mu byla zadaná, dělal všechna cvičení a ještě večer si nové věci přečetl, než šel spát. Soustředil se tak pekelně, že zapomínal na tykání a občas dělal některé věci sám od sebe. Možná o to víc byl zklamaný, když na prvním přezkoušení dosáhl pro něj jen chabých osmdesát čtyři procent. Blonďákova slova, jaký je to perfektní výsledek, se ho dotýkala jako urážka a vše začalo jít trochu z kopce.  
     Odmlouvání, odsekávání, ke všemu musel být dostrkávaný. Pořád seděl nad učebnicemi, ale už ne s takovým zapálením. Bylo znát, že je zklamaný, že očekával něco lepšího, když do toho vložil tolika energie. Nadával na sebe a svou tupost, na celé tohle místo, které mu dalo naději a akorát mu ukazovalo jeho slabosti, vylíval si zlost na Reitovi, ale brzy ho to naštěstí začalo přecházet. Naučil se ovládat a maximálně si pro sebe něco zaremcat, bohužel však ukládal vztek do sebe. Zabral o to víc, odhodlaný se podruhé nezklamat.
     Reita byl zpočátku nadšený. Nejen z jeho zapálení, jak se chopil své šance, ale i změny chování. Pod veškerým remcáním stejně byla kapka vděčnosti, když měl v rukou všechny potřebné učebnice a zadání, co musí znát. Ani nečekal, že mu Ruki začne tak brzy vykat, přestože mu to nešlo snadno přes pusu. Dennímu napomínání se sice stále nevyhnuli, alespoň už se ale nekřičelo při jakékoli žádosti.
     Po zkoušce ve škole ale přišla změna. Naštěstí se nevrátili na začátek, nebo dokonce ještě dál. Obával se ale selhání jediné motivace, kterou Ruki cítil. Sám nevěděl, jestli bylo horší vidět kamennou tvář, když po zkoušce opouštěli budovu školy, nebo výraz sraženého štěněte a slzy, když se Ruki po návratu zavřel v pokoji. Jeho nadávání a odmlouvání, že celé učení je stejně k ničemu, se snažil přecházet, ale nemohl snést jeho přesvědčení, že je hloupý a nestojí za nic.
     Naštěstí si brzy oddechl. Čas Rukiho tlačil a opět se začal horlivě učit, jen aby byl výsledek tentokrát lepší. Po týdenním trucování si prcek jen zaprskal pod nosem kdejaké poznámky, ale udělal, co se po něm chce. Nejhorší pro něj bylo přimět se udělat něco před Reitou a vidět jeho spokojený výraz. V takových chvílích by po něm nejradši něco hodil.
     Hned na druhém místě za prací, nebo tedy podle něj „poskakováním kolem Reity“, bylo takovou situací i chození do posilovny. Blonďákovo hraní si na trenéra mu přišlo vážně trapné. Nehledě na to, že trávit s ním v jedné místnosti hodinu a půl bylo nad jeho síly. Zezačátku se držel, ale ani ne v půlce tréninku už mu rupaly nervy. Pořád ale bylo zlaté, když tam byl jen s ním. Ta horší část se skrývala za společným cvičením, nebo když se tam setkali i s někým dalším. Nejenže byl alergický na ty nostalgické pohledy a chápavé „jo, to znám… taky se mi takhle nechtělo“, ale nedařit se mu před několika svědky bylo ještě víc deprimující. Nechápal, proč nemůže chodit sám, nebo ho snad Reita považuje za takové nemehlo?

     Toto se však změnilo jednoho úterního odpoledne, kdy mu blonďák místo keců a pro Rukiho velmi nezáživného máchání rukama ve vzduchu, donesl boxerské rukavice a postavil ho před pilinami vycpaný pytel. Posledních pár dní mu Ruki přišel jako časovaná bomba. Místo nadávek uražené mlčení, už týden všechno dělal automaticky, jen aby se toho setřepal, a dokonce se s ním bavil. Tedy když byl tázán a musel odpovědět, vždycky vyprskl, co ho zrovna napadlo, jen aby se nemusel vykecávat a Reita ho nezdržoval hloupostmi. Ptát se ho, co se děje, nemělo smysl. A tak si stoupl naproti němu za boxovací pytel a vybízel ho, ať se nedrží zpátky. A prcek neváhal. Příležitost legálně uhodit do toho domýšlivého blonďáka nemohl promrhat. Pustil se do něj vší silou a s každou další ranou byl víc naštvaný. Pravá, levá… ještě silněji, celým tělem se do toho opřít… Reita a ten jeho pitomý úsměv a rady, jako by vůbec nic necítil! Rozmáchl se ještě víc, ale nebylo mu to nic platné. Udýchaně se zastavil a se vší zuřivostí na něj hleděl, v hlavě mu běžely myšlenky, které se mu tam za celý měsíc nastřádaly a nemohl je vyslovit nahlas. Znovu se do něj pustil, bez šance, aby Reita cokoli ucítil. Pohlédl na něj, jak rád by se rukou rozmáchl i do toho pitomě se křenícího ciferníku! Naposledy a silně, až ho zapíchlo v loktu, praštil do pytle, vzteky zakřičel, rukavice si strhal a švihnul jimi o zem.
     „Děje se něco?“
     „Jo…“ odfrkl. „Mám toho po krk!“
     „Čeho?“ zeptal se blonďák klidným hlasem. Zíral na jeho zamračenou tvář a odhadoval, jestli se na něj odváží skočit a bušit do něj jako do toho pytle.
     „Vá- Sakra!“ prskl Ruki, když si uvědomil, že mu už automaticky vyká a nadávat někomu, komu se nedá tykat, bylo k ničemu. „Mám dost všeho! Všech těch řečí, příkazů, vymývání mozku! ‚Uvědomit si osobnost‘, ‚vědět, co chceš‘, bla, bla, bla… Jsou to žvásty! Žádná osobnost, když mám být takový, jak se mi přikáže! Jak mám vědět a dělat, co chci, když nemůžu nic! V jednom kuse mám někoho za zadkem, jestli dělám všechno správně, jako bych byl nějakej lempl! Pořád tohle dělej, tohle nedělej, mluv takhle, tvař se takto…! Neustále všechno podle rozvrhu! Jak v ústavu!“ křičel, až z toho byl znovu celý udýchaný.
     „No… rád bych tě upozornil, že jsi v ústavu…“ odkašlal si Reita a jeho zuřivost tím ještě podpořil.
     „V pitomým ústavu! Za chvíli nebudu ani člověk! Jak pes – poslechni povel a dostaneš piškotek!“
     „Bolí to, hm?“
     Prcek zůstal nechápavě zírat, když se znovu ozval ten klidný tón v hlase, a blonďák nehnul ani brvou. Jako by na něj vůbec nekřičel, jako by neporušil žádné z jeho stupidních nařízení.
     „Cože?“ pokrčil obočí a tahle nechápavost v něm na chvíli potlačila i vztek.
     „Jít sám proti sobě.“
     „Pitomost!“ Začal znovu bušit do pytle holýma rukama, musel před ním ale uhnout, když se do něj Reita zapřel, aby ho přerušil.
     „Co chceš, Ruki?“ zahleděl se na něj. „Řekni mi do očí, že odsud chceš pryč.“
     „Jasně, že chci odsud pryč!“ odsekl Ruki, avšak pohledem uhnul.
     „Do očí mi to řekni.“
    To pro něj byl velký problém. Chvíli hluboce dýchal, jako by doběhl maraton, než se po pár marných, snad cvičných pokusech odhodlal na něj pořádně pohlédnout a vyštěknout „chci pryč!“.
     „Fajn. Klidně můžeš,“ pokrčil Reita rameny. I pro případ, že by se Ruki sebral a vážně toužil opustit ústav, měl připravený plán. Byl riskantní, ale on věřil, že Ruki dokáže prolomit své hradby a otevřít se světu, znovu najít svou skutečnou tvář.
     Prcek se musel rozesmát jeho odpovědi. Bylo to jako by mrznoucího polil teplou vodou. Na pár vteřin úleva a pak ještě horší.  
     „Do vězení, určitě. Jaká skvělá pojistka-“
     „Ne. Vrať se, kam chceš. Po měsíci můžeme na zbytek trestu propouštět ven. Sice s náramkem, ale jinak budeš volný, a když to bude fungovat, po půl roce se nás zbavíš úplně. Nikdo po tobě nebude nic chtít, žádná omezení a nařízení.“
     Zůstal na něj zaraženě hledět, ovšem Reita vypadal, že mluví naprosto vážně.
     „Na to neskočím.“
    Blonďák se však natáhl po telefonu a začal vytáčet nějaké číslo. Nechal hovor zapnutý na reproduktor a za chvíli se k jejich přidal i třetí hlas.
     „Ahoj, Kensuke. Potřebuju formulář pro Rukiho, cítí se na odchod.“
     „Není to brzy?“
    „Myslím, že ne. Zkusíme to zatím třeba na tři měsíce, co myslíš? Když to bude zvládat, tak to prodloužíme.“
     „Fajn, zítra ho máš na stole.“
     „Díky. Zatím.“
     Reita odložil telefon, založil ruce a na vykuleného prcka se povzbudivě pousmál.
    „Pozítří už budeš moct být někde jinde. Čekal bych, že z toho budeš mít větší radost,“ prohodil, začal se protahovat a vybídl ho, ať se přidá. Ruki byl tak zmatený, že ani moc neprotestoval. Zapomněl na jakékoli rozhořčení, ale za to se mu hruď svírala, jakoby strachem. Bojí se snad toho, že Reita mluvil pravdu…?

     Bylo to potřetí za celou dobu, kdy nemohl samým zmatkem zamhouřit oka, a když už se tak stalo, měl před očima všechny kluky z bývalé party, ohavnou chatrč, která bývala slušným domem opravdu hodně dávno, další plány na krádeže a další utíkání před policií…
     „Bolí to, hm?“
     „Cože?“
     „Jít sám proti sobě.“
     Po každém probuzení o tom musel přemýšlet. Ano, bolely ty Reitovy pohledy, bolelo něco udělat k jeho vůli, ale to jen protože je to on! Protože to po něm vyžadoval a on to vnímal jako pitomost.
     Na druhou stranu po něm přece nechtěl nic tak těžkého, že? Nebylo to nic, co by nezvládl, a dřív to pro něj bylo normální. Co ho na tom tedy tak štvalo?
     „Vrať se, kam chceš. Po měsíci můžeme na zbytek trestu propouštět ven. Sice s náramkem, ale jinak budeš volný, a když to bude fungovat, po půl roce se nás zbavíš úplně. Nikdo po tobě nebude nic chtít, žádná omezení a nařízení.“
     Copak se ale měl kam vrátit? Domů ani omylem, to by radši skočil z okna. K bývalé partě? A jak by ho asi přijali…? A i kdyby ho vzali zpátky a vše bylo v pořádku, byl by skutečně volný? Opět by to bylo to samé, akorát by to nebyl Reita, ale Eruma. Nebylo by to napomínání, aby se snažil být slušný, ale vybízení ke zločinu. Nebyl by to Reita a nevybízel ho, ať řekne, co se mu nelíbí, byl by to Jun, který by říkal, ať je potichu a rád, že mu neteče za krk. Mohl by hledat práci týdny, a pokud by se přeci jen něco našlo, co by z toho měl? Základní věci, trochu jídla, přinejlepším balíček cigaret z Erumovy „štědrosti“. Tady stačí požádat a ukázat, že si pomoc zaslouží. Jídlo tu měl, i teplou postel. A směl by vůbec dál studovat? A i kdyby si směl vzít učebnice a chodit na zkoušky, místo klidu na učení by si schytával posměšky, v té velké „legraci“ by přišel o všechny poznámky, a kdoví, jak by to dopadlo s knížkami…
     Horečnatě přemýšlel, jak to udělat, aby nemusel ke staré partě, ale nenapadalo ho nic. Bylo by to pořád stejné. Na byt jít nemůže, nemá minimálně dva, tři měsíce z čeho, a i potom by vše dal jen za nájem.
     „Bolí to, hm?“
     „Cože?“
     „Jít sám proti sobě.“
     Neustále mu to znělo v hlavě. Jít sám proti sobě…
     Až někdy kolem půl šesté ráno mu došlo, co tím Reita myslel. Uvnitř nechtěl odejít. Uvnitř byl rád, že někdo má čas jen a jen na něj, že má možnosti, jaké by sám mít nemohl. Byl rád, že se dostal z toho hrozného místa, že nemusí dělat, co se mu skutečně příčí. Nemusel být mezi partou kluků, z níž se snad jen jeden dal považovat za kamaráda. Nemusel být na tom hrozném místě, které si kdysi říkalo jeho domov, a přitom o něj bylo postaráno. Vlastně líp, než kde jinde. Pořád byl na tomhle místě, v tomhle ústavu, nejsvobodnější za celý svůj život. Neměl proč odtud odcházet, nechtěl odejít. Nechtěl jen pozorovat Reitův úsměv, poslouchat jeho příkazy, jako by nebyl dospělý. Nechtěl jen být tím slabým Rukim, nechtěl být Takanorim, který zatnul zuby a nechal by na sobě dříví štípat, nechtěl být pejskem, kterému jde jen o ten hloupý piškotek.
     Bohužel ale tohle přirovnání viděl ve všem. Dělej tuhle práci a dostaneš odměnu. Chovej se takto, a lidé se k tobě budou chovat takhle. Udělej toto a stane se tamto. A nebude to Reita, který ho bude peskovat. Bude to šéf, se kterým když se nenaučí jednat, poletí a třeba nebude mít na jídlo. Budou to kolegové, ke kterým když bude nevraživý, budou nevraživí i oni k němu. Snaž se, a i kdybys stoprocentně neuspěl, tvoje snaha se ti vrátí…
     „Nejhorší je začátek, překonat sám sebe… Než se tohle přelomí, je to fakt hnus. Ale ať už ti Reita řekne cokoli nebo si od něj schytáš, snaž se pochopit, kam tím míří. Věř, že ti chce pomoct.“
     V hlavě mu zněl Aoiův hlas. Měl pravdu, neustálé odporování blonďákovi i kvůli pitomostem, které nechtěl dělat, jen protože on mu řekl, byl fakt hnus. A Reita… To, že za něj jel do jeho bývalé školy orodovat, že se snažil nekřičet a každý den mu dával další a další šanci, jako by předtím neporušil nic z toho slavného seznamu zakázaných věcí, nebyla to snad jakási pomoc? Že by ten černovlasý přeci jen nebyl blázen?
     Tyhle myšlenky bolely za celé dva měsíce dohromady. Nějaká rána z náramku se tomu nemohla ani z dálky vyrovnat.

     „Ruki. Dobré ráno…“ pozdravil ho Reita, trochu šokovaný, když otevřel dveře a za nimi se náhle zjevila drobná postava, mumlající si pod nosem cosi jako „To vypadám tak hrozně?“ Ruki kolem něj bez jakékoli jiné reakce jen prošel do koupelny, aby se opláchl studenou vodou. Když na sebe pohlédl do zrcadla, málem by se lekl taky. Oči měl celé narudlé a nateklé, tvář bílou jako stěna. Potřeboval se vyspat, ale už nesnesl to převalování a neustálé bombardování myšlenek. Potřeboval se zaměstnat.
     Netušil, jak dlouho tam stojí jen tak opřený o umyvadlo a hledící skrz svůj vlastní odraz. Probralo ho, až když slyšel jekot budíku z pokoje a přinutil se ho jít vypnout. Reita už nebyl ve své černé šusťákovce, ve které chodil každé ráno běhat, nýbrž ve volném bílém tričku a tmavých kalhotách, ručníkem kolem krku a z vlasů mu kapala voda, takže si musel stihnout dát sprchu. Prcek si poprvé uvědomil, že tu zřejmě musí být ještě jedna koupelna.
   „Snídaně už je v kuchyni,“ zaslechl z jeho kanceláře. Převlékl se a pomalu tam došel. Bezmyšlenkovitě si nalil čaj, po blonďákově příchodu s povzdechem vytáhl ještě jeden hrnek. Ani netušil, co jí, jakou má čaj chuť, Reitu vůbec nevnímal a vlastně jako by ani neseděl v žádné kuchyni. Užíval si prázdného místa, kde nebylo nic, hlavně žádné myšlenky, a nechtělo se mu z něj vracet.
    „Pak to tu ukliď, prosím. Za chvilku jsem zpátky,“ zaslechl odkudsi z dáli. Až po dalších pár minutách se probral a zjistil, že je o samotě. S povzdechem se zvedl, provedl obvyklý úklid a zalezl si do pokoje.
     Podíval se na rozvrh, vytáhl si podle něj učebnice a chtěl začít s učením. Dostihl ho však stejný pocit, jako v noci, a netušil, jak si s tím poradit. Jen seděl a díval se skrz linkované listy sešitu, v hlavě mu probíhal nespočet scénářů, které ho tížily na hrudi, přesto je nedokázal pořádně vnímat. Nevědomky si okousával vnitřní stranu tváře a rty, po chvíli si všiml, že se mu chvějí ruce. Polévalo ho horko a odhodlával se vstát a promluvit si s Reitou. Nemusel mu nijak dávat najevo svůj postoj vůči tomuhle bytu ve srovnání s jeho předešlým bydlením, jen prostě odseknout, že nikam nejde.
     Za celé dvě hodiny nedokázal nic udělat. Snažil se ze všech sil začíst se alespoň do knihy, ale z jediné přečtené stránky, ke které se přinutil, si stejně nic nepamatoval. Neměl na nic chuť, přesto vstal a vydal se na svačinu, rozhodnutý, že si s blonďákem promluví o té hlouposti odejít.
     „Ah, Ruki.“
     Prcek zůstal zaraženě stát ve dveřích. Přes vlastní myšlenky ani neslyšel debatu Reity s oním mužem, kterého viděl už na policii. Uhlazený kravaťák, který mu vzdáleně připomínal Kiisaru.
     „Jdeš akorát. Předpokládám, že už se znáte, ale pro zopakování – Mineta Kensuke. Kensuke, tohle je Ruki,“ promluvil Reita do absolutního ticha. „Posaď se k nám. Snad nemáš moc hlad, ale nebude to dlouho trvat.“
     Co Rukimu zbývalo, než při blonďákově nenápadném upozornění pozdravit a pomalu doťapat ke křeslu, které mu blonďák uvolnil, aby se usadil vedle svého nadřízeného. Prcek si znovu připadal jako u výslechu, akorát jeho nervy už značně povolily a neměl síly na jakékoli prskání a vzdorování.
     „Prosím, přečti si tenhle formulář.“
     Zvedl ze stolu list papíru a letmo na Reitu pohlédl, než oči zabořil do textu. Kensuke nenápadně mrkl na blonďáka, nemohl přehlédnout, jak se papír v drobných rukou chvěje. Reita nedal najevo jakékoli rozrušení, sotva znatelně kývnul a rukou pod stolem naznačil, že není tímto stavem nijak překvapený.
    Prcek četl pravidla, která musí venku dodržovat. Počínaje pravidelným hlášením se, přes upozornění, že při sebemenším přestupku jde rovnou do vězení, až po uvědomění, že bude neustále sledován skrz náramek a je tedy zbytečné prchnout mimo okruh padesáti mil. Když přelétl i poslední větu, opět papír položil na stůl a zadíval se na oba muže před sebou.
     „Pokud se nechceš na nic zeptat, stačí tady tvůj podpis a odpoledne můžeš jít,“ ozval se lehce nakřáplý Kensukeho hlas a před Rukim přistála propiska. Očima se na Reitu zahleděl déle než obvykle, těch pár vteřin ho mlčky prosil o soukromější rozhovor. Nedokázal ho ale požádat nahlas, ani jasně říct, že zůstává. Při pohledu na vážného muže vedle něj a uvědomění si, že tahle schůzka je jen kvůli němu… nechtěl vypadat jako pitomec, co neví, co chce. Měl pocit, že blonďák pochopí, věřil, že mu to nebude mít za zlé, jenže i pouhé protočení očí či povzdech, který od Kensukeho očekával, by v něm probudil další vlnu vzteku. Věděl, že by se neudržel a možná by udělal i scénu.
     Byl jako v transu, když sáhl po propisce a podepsal. Ani si nepamatoval na ten moment, jako by měl při něm oči zavřené. Kensuke s lehkým úsměvem vstal, popřál mu hodně štěstí a rázem ho nebylo.
     „Kdykoli se mi budeš moct ozvat, hm?“ povzbudivě se na prcka Reita usmál a položil mu dlaň na pevně semknuté ruce. Viděl, jak se pere, jak se jeho odhodlání vytratilo. „A pokud se ti bude chtít zpátky, tvůj pokoj ti bude k dispozici-“
     „Chci jen dva dny. Zatím…“ vyhrkl Ruki ve stejném transu, jako když se podepisoval. Stejně jako by ta ruka byla cizí, tak i jeho hlas jako by patřil jinému člověku.
     „Dva dny?“
     Přemýšlel, jak to zaobalit. Nakonec ze sebe vysoukal tiché „jo“, víc to nerozebíral a s vděčností, že se blonďák dál nevyptává, se zvedl a odešel do kuchyně. Najednou pocítil i hlad, když se mu začalo v hlavě všechno urovnávat a tvořil se mu jakýsi plán.
     „Kdy půjdeš?“
     „Zítra ráno. Vrátím se pozítří.“
     „Myslel jsem, že se odsud chceš dostat už napořád a co nejdál.“
     Rukimu trochu zhořklo v ústech, tiše si povzdechl, ale nedržel ta slova v sobě.
     „Já taky…“
     Reita zapomněl i žvýkat, když ta slova zaslechl. Neznělo to, jako by si to Ruki prohodil jen tak sám sobě pod nosem, zůstal na něj chvíli zírat, jako by mu někdo propálil díru do hlavy, a pak už byl zaražený i sám ze sebe. Nestávalo se zrovna často, aby ho něco takhle překvapilo. Na druhou stranu i sám prcek netušil, co ho k tomu vedlo. Měl všeho dost a po dlouhém únavném přemýšlení a bezesné noci chtěl trochu vnitřního klidu, který kupodivu začínal mít. Představa, že tu zůstane, mu nesvírala žaludek tolik jako pomyšlení na další zpackaný začátek.
     Po svačině se na učení vrhl s novou energií. Nejenže měl špatný pocit, že ráno nic neudělal, ale chtěl si nadehnat látku i na nadcházející dva dny. Ne že by byl náhle tak zodpovědný, ale pořád ho hlodal výsledek minulého přezkoušení. Zbytek dne pak trávil přemýšlením nad svými plány, musel jen doufat, že se vše podaří, jak si představuje.