Projekt Poslední šance (5. část)

 

 

     Ruki musel nad jeho slovy přemýšlet ještě dlouho. Nedokázal si ho představit dělat takové věci, a pokud to byla pravda, co s ním sakra Reita udělal? A jak se asi Reita dívá na něj…? Co když si myslí, že je podobný? On by rozhodně na něco takového neměl. Eruma určitě, ale on by nemohl. Možná něco v náladě rozbít, ale nic víc, ty krádeže mu stačily až nad hlavu. Přesto další věc, kterou si nedokázal představit, bylo chovat se jako Aoi v současné době. Tipoval, že blonďák se to z něj bude snažit vykřesat, klidně i za použití násilí, ale takovou radost mu udělat nechtěl. Nehodlal se nechat zlomit a začít mu poslušně zobat z ruky. Přišlo mu to ponižující, stejně jako vyšetření první den.
     Celou noc se převaloval a v kuse nenaspal déle, než dvě hodiny. Ať už v něm vřel vztek nebo mu hlavou vířily myšlenky, jak to sakra Aoi myslel s tou pomocí, či fakt, že za pár hodin bude zase čelit blonďákovi a jeho otázkám a nařízením. A když už se na chvíli vymanil z tohohle světa příkazů a zákazů, ocital se u Juna a ostatních. Naštvaný za pitomý plán, ale i starostlivý, co s nimi je teď, hlavně s jeho spolubydlícím. Připomněla se mu opět Aoiova slova, jak jeho kamarád skutečně skončil zavřený… Kdo takto rozhodl a podle čeho? Přišel si s ním Reita taky promluvit a černovlasý se mu víc zalíbil?
     Ráno se cítil, jako by ho někdo zbil, a sám měl přitom chuť se do někoho pustit. Budík ječel přes celou místnost a musel vylézt z postele, aby ho vypnul. Zůstal chvíli stát a nepřítomně hleděl na čísla, než se trochu probral. Sebral veškerou odvahu i sebeovládání, podal si věci na převlečení a otevřel dveře.
     „Dobré ráno,“ zubila se na něj ta stvůra. Plná energie, s ručníkem kolem krku, do kterého se vpíjely kapičky vody, sjíždějící z mokrých, rozcuchaných vlasů. „Měl by sis vyvětrat, venku je fajn vzduch.“
     Podle těch slov prcek tipoval, že byl zřejmě běhat. Něco takového by mu bylo podobné. Beze slova se otočil a zalezl do koupelny, aby se opláchl a převlékl. Sotva však vystrčil nos do obývací části bytu, už zase ho slyšel.
     „Nasnídej se a umyj nádobí. Pak se vrhnem na ty testy.“
     Bylo to normální oznámení, ale v jeho uších to znělo jako rozkaz, ze kterého se mu ježily vlasy na hlavě. Kéž by ho mohl aspoň praštit, když už ho musel poslechnout.
     „Nesnídám,“ odsekl. Potřeboval říct aspoň něco na protest.
    „Tak ode dneška začneš. Máš předepsané léky a není dobrý to do sebe cpát na lačno. A mimochodem, i kdybys nejedl, to nádobí by tě stejně neminulo.“
     „Léky?“
     „Chybí ti vitaminy a zřejmě jsi něco nedoléčil. Až ty prášky dobereš, půjdeš na kontrolu.“
     Povzdechl si. Nepředpokládal, že by ho schválně cpal nějakými oblbováky, to by se s testováním a uklízením mohl rozloučit. Přesto se mu nelíbila představa něco takového si od něj brát.
     Nasnídat se a poklidit. Ničím se to nelišilo od rána s Junem, po tom taky musel všechno uklízet a kolikrát mu jídlo ještě vychystávat, protože on by byl zřejmě raději o hladu, než aby musel udělat o pohyb navíc. Jenže Reita byl někdo jiný a byla to jiná situace. A on byl paličatý.
     „Tak jo,“ vydechl blonďák a neztrácel na úsměvu ani energii, která z něj stále sálala. Obešel Rukiho, vzal ho za ramena a snažil se ho do kuchyně dostrkat.
     „Nesahej na mě!“
     „Nemusel bych, kdybys šel sám. Sedni si a jez.“
     „Ano, mami,“ odfrkl Ruki, který už nevěděl, jak mu odporovat.
    „Reita-san mám radši,“ postavil před něj blonďák hrnek s čajem a s flashkou zašel k němu do pokoje. Zapnul mu notebook a nastavil program, propojil ho se svým počítačem a zbývalo jen počkat na prcka, až bude po snídani a splní své povinnosti v kuchyni.
     Neobešlo se to bez nadávání, několika upozornění na to, aby mu netykal, ale přesto to hodnotil pozitivně. Všechno nádobí zůstalo vcelku a skončilo čisté a na svém místě. Se založenýma rukama ho celou dobu pozoroval a snažil se udržet si pozitivní náladu, i když dobře viděl, jak Rukiho každý pohyb bolí. Věřil, že fyzická bolest by pro něj byla méně drastická, než půl hodiny odporovat, být nakonec přemožen nadřízenou osobou, zbaven veškerých argumentů a přinucen uposlechnout.
     „Super, tohle jsi zvládl dobře,“ pousmál se a pustil ho ven z kuchyně. „Než půjdem dál pracovat, chceš si chvilku odpočinout?“
     „Ne,“ zakroutil Ruki hlavou a v jeho odseknutí byl zvláštní úšklebek. Nemohl pochopit Reitovy myšlenkové pochody. „Jsem snad neduživej?“
     „Budeš potřebovat čistou hlavu a tvoje nervy dostaly záhul.“
     „Já jsem úplně v pohodě,“ odsekl a radši zalezl do pokoje dřív, než by mu to bylo nakázáno a on by se zase pral sám se sebou. I když stejně po chvíli vrzal zuby, když ho Reita vybídl, aby se usadil ke stolu, a začal mu vysvětlovat, co bude dělat.
     „Celé to zabere tři hodiny. Po prvních dvou částech si dáš svačinu, pak sfoukneš zbytek. Mezitím to můžeš kdykoli na chvilku pozastavit, kdybys potřeboval pauzu. Všechny potřebné instrukce dostaneš v průběhu vypracovávání, a pokud chceš, můžeš si dělat poznámky na papír. Začneš s všeobecným testem, pak bude Japonština, Angličtina a pak další obecnější test. Chceš se na něco zeptat?“
     „Pak už budu mít klid?“ prohodil Ruki znuděně.
     „Pak bude oběd, úklid, s něčím mi pomůžeš, a pak budeš moct jít ven. Potom ti sdělím výsledky a dostaneš rozvrh, vybereš si nějakou knihu, večeře, úklid, večerka a spát.“
     Dostatečně nahlas si povzdechl, aby dal najevo svou nechuť k čemukoli, co právě slyšel, a zahleděl se na notebook. Na obrazovce byla tabulka, oznamující o jaký test půjde, jaké bude mít části, a pod ní bylo velké modré tlačítko s bílými písmeny „spustit test“.
     „Nechám tě v klidu pracovat. Kdyby něco, víš, kde mě najdeš,“ pousmál se blonďák. „Hodně štěstí.“ S těmito slovy za ním zavřel, aby ho nemohlo nic rušit, a usadil se u sebe v kanceláři. Chvilku ho pozoroval, jak jen sedí a jakoby přemýšlí, zdali má vůbec cenu něco vyplňovat. Zpozorněl, když se zvedl, ale pak se potutelně usmál. Ruki si jen podal papír a tužku, kdyby opravdu potřeboval něco psát, pootevřel si okno a sedl si zpět za stůl. Klikl na ono velké tlačítko a začetl se do první otázky.
     Netrvalo ani půl hodiny a zahlédl na jiné z kamer vyšší osobu. Hned vstal a šel mu otevřít, nechtěl, aby zvonil.
     „Dobré ráno, Rei.“
     „Ahoj, Uru, pojď dál,“ usmál se a vybídl ho, aby šel dovnitř. Uruha byl o trošku vyšší než on a měl tmavší vlasy, spíš než blond připomínala světle hnědou. V ruce držel tlustou knihu, od pohledu měla minimálně šest set stran, a složený papír s poznámkami.
     „Budem trošku tišší, Ruki má práci.“
     „Aha, v pořádku. Aoi mi už o něm říkal.“
     „Slyšel jsem, že se včera dali do řeči. Nezmínil se Aoi o něčem bližším?“
     Reita momentálně odsunul Uruhův úkol stranou a soustředil se na každou informaci, kterou by mohl o prckovi dostat.
    „No… zdál se mu trochu plachý. A prý říkal, že s ním zacházíš jako s hadrem. Potřebuje porozumět, co se vlastně kolem něj děje.“
     Mlčky přikývl, toho už si všiml. Ruki se cítil nepochopený, ale byl to i on, kdo nechápal.
     „Ale podle Kaie je v pohodě, pokud netříská nádobím a nehrozí, že by někoho zapíchl nebo si sám ublížil. Totiž… trochu nám v kuchyni chybí pomocná síla, všichni jsou buď ve městě, nebo skončili, ještě než Tora odjel.“
    „Můžeš mu pak vzkázat, že se posnažím,“ usmál se a pohlédl na knihu v jeho rukách. „Tak, povídej.“
    Ruki slyšel přes dveře tlumené hlasy, z nichž druhý nepoznával, ale zněl mu o hodně sympatičtěji, než blonďákův. Povzdechl si a vytěsnil to z mysli, při pohledu na obrazovku se mu začaly protáčet panenky. Nebavilo ho to a navíc se otázky zdály stále složitější. Už ani neměl dobrý pocit, když si byl něčím naprosto jistý, spíš si lehce oddechl, že je krůček dál od hrozby být za úplného idiota.
     Papír měl skoro celý popsaný a začínal cítit jakousi krizovku a potřebu test pozastavit, když se konečně objevila tabulka, oznamující konec a volba, odkazujícího na druhý. Oddechl si a zvedl se ze židle, potřeboval se protáhnout a napít.
     „Na to jsem měl myslet předtím, teď budu muset počkat, než to zapomenu,“ viděl, jak se blonďák směje, plavovlasý na něj taky, a nemohl uvěřit tomu, jak uvolněná atmosféra mezi těmi dvěma muži panuje. „Ruki, hotovo? Jak to šlo?“ optal se Reita a pohledem ho sledoval až do kuchyně. Úsměv mu neopadl, ani když nedostal žádnou odpověď. Počkal si, než se prcek vrátí a zkusil to znovu. Tentokrát trochu pomaleji a srozumitelněji. „Jak to šlo?“
     „Nevím,“ prohodil Ruki a hodlal rychle zmizet před návštěvou.
     „Ruki, tohle je Uruha. Uru, tohle je Ruki, je tu teprve pár dní.“
    Až poté, co byl přinucen pozdravit, věnoval plavovlasému větší pozornost a trochu si ho i prohlédl. 
     „Těší mě. Doufám, že se ti tu brzy zalíbí,“ usmál se Uruha a dobře viděl, jak se Ruki taktak drží, aby neprotočil oči. Slovo „zalíbí“ mu zřejmě přišlo jako největší šílenost.
     „To určitě,“ zamumlal prcek a zmizel zase u sebe. Za dveřmi, schovaný před jakýmikoliv pohledy, dalšími otázkami a přihlouplými poznámkami. Chvilku pochodoval tam a zpátky, než se opět usadil za stůl a spustil si další test. Šel mu od ruky trochu lépe, minimálně na začátku. A i když byl v polovině dost unavený, nezastavoval. Chtěl to mít z krku, ať si s tím Reita dělá, co chce, a dá mu pokoj. Jakmile měl splněno, vydechl, sjel na židli tak, že na ní spíš ležel, a na chvilku zavřel bolavé oči, než se pustí do poslední části.
     Myslel si, jaký nebude mít klid, ale neuplynulo snad ani deset minut a Reita už mu klepal na dveře.
     „Pojď, ať nemáš studený oběd.“
     Nejradši by aspoň v něčem odporoval, ale hlad ho přemohl. Vstal a pomalu se táhl do kuchyně, odkud akorát odcházel černovlasý. Usmál se na něj, ale Ruki jeho vřelost v nejmenším neopětoval. Za to si všiml jiné věci. Řetízkový náramek, který měl Uruha, měl i Aoi. Viděl ho už včera, ale až teď ho to trklo. Nebylo to žádné z Reitových super-zařízení, ale stříbrný řetízek, který spojoval rozličně tvarované stříbrno-černé oválky. Byla to jen chvilka, kdy ho teď zahlédl, ale byl si tím naprosto jistý. Až teď mu došla i jeho slova ze včerejšího poledne, kdy se černovlasý ptal, jestli si můžou prodloužit večerku…
     Na moment ho napadla zvláštní myšlenka. Jestli ti dva jsou pár a Reita se na něj opravdu domákl všechno… Co když k sobě přijímá jen gaye?
     „Nachystej to, prosím,“ zaslechl vedle sebe jeho hlas a vrátil se do reality.
     „A co ještě? To se ti nechce platit služka nebo co?“
    „Zaprvé, tykání. Zadruhé, jen jsem tě požádal, abys dal jídlo na talíř a ten postavil na stůl. A myslím, že se ti žíly nezkrátí, když to uděláš dvakrát.“
     „Všude je to stejný,“ odsekl a vzápětí si uvědomil, že víc nahlas, než by chtěl. Radši už mlčel, se značným odporem udělal, co po něm bylo žádáno, a pokoušel se co nejvíc v klidu najíst. Reita poděkoval i za tu hrůzu a snažil se o totéž. Když viděl, co na stůl přistálo, hrozil se, jak skončí jeho porce a plánoval ji vyměnit. Ale i kdyby měl šanci, nepomohl by si, obě vypadaly stejně. Přeci tu však byla jedna věc, která ho dokázala potěšit. Ruki obsloužil první jeho, až pak sebe. Hádal, že je to pro něj jaksi automatické, i tak se musel usmát a viděl jejich soužití v trošku lepších barvách.
     Mytí nádobí mu však růžové brýle shodilo z nosu. Opět musel nasadit ten protivně důrazný tón a ke všemu prcka dokopávat. Naštěstí ho nemusel moc nutit k dokončení testů, ale věděl, že pak znovu přijde krize.

     „Mám pro tebe úkol, Ruki.“ Už jen to založilo plamínek, radši trochu zvolnil. Byl by rád, kdyby prckova štěkání ubývalo. Už při začínajícím lamentování ho uklidňoval, že nepůjde o nic složitého, a poté teprve pokračoval. „Tohle roztřídíš na originály a kopie a seřadíš je podle těchhle čísel. Až to budeš mít, nemusíš nic říkat, klidně jdi ven. Jestli ale zdrhneš a nebude to hotové, nepřej si mě.“
     Prcek polkl poznámku, že si ho ani nikdy nepřál, a s očividným znechucením se přinutil sednout na pohovku a pustit do hromádky papírů. Bolelo jen pomyšlení, že by měl uposlechnout, natož opravdu něco udělat a nepříjemnou tečkou byl přímý výhled na blonďáka do jeho kanceláře. Držel se zuby nehty, aby nevybuchl a nepraštil s tím.
     Třídění byla rychlá a ubývající práce s hned viditelnými výsledky. To druhé mu ale připadalo nekonečné a najít dvě stránky se za sebou jdoucím číslem byl snad zázrak. Každou chvíli hleděl po hodinách a obával se, aby nemusel nakonec celý den trčet jen zavřený s tím protivou. Naštěstí to netrvalo tak dlouho, jak očekával, a po obrovském nepořádku a nekonečném hledání začaly papíry za sebe zapadat a on byl na chvíli volný.
     Na zahradě opět hlídal Yasu a na jedné z laviček viděl sedět Aoie, zabraného do knihy. Pečlivěji si prohlédl jeho náramek a ujistil se, že je opravdu stejný jako Uruhův. Raději se otočil a zašil se dál od něj, hlavně ať si s ním zase nechce o něčem povídat. Neměl na to chuť a nechtěl mít v hlavě dalšího brouka.
     Částečně zakrytý dlouhými převislými větvemi, usazený na opěradle lavičky, se cítil docela dobře. Když zavřel oči, dokonce si uměl představit, že je někde úplně jinde. Třeba v Yoyogi parku, kde se seznámil s Junem. Ten se tam tehdy pokoušel o výstup se svou kapelou, která se skládala jen ze špatného zpěváka, a celkem obstojného kytaristy, i když ani to nebyl žádný zázrak. Junichi hrál na klávesy, kde měl zároveň zapnuté rádoby bicí. Rukimu to tehdy nedalo. Viděl, že jemu prsty po klávesách běhají velmi dobře a je ho mezi nimi škoda. Jen tak s ním dal řeč a dozvěděl se, že Jun dřív hrál na klavír, a tohle je jen, aby kluky trochu podpořil. Jun sám cítil, že to není ono, a o to větší radost měl z Rukiho, který nejenže zvládal kytaru, ale něco zvládl i na bicí a otevřít pusu pro něj nebyl problém. Základ si začali nahrávat na skutečné bicí, Junův kamarád Kiisara byl ochotný se k nim přidat na baskytaru a prcek si s kytarou stoupl za mikrofon. I když to trvalo jen necelý rok a půl, stálo to za to a rád na to vzpomínal.
     Otevřel oči a přemýšlel, kde se to zvrtlo. Kiisa byl vždycky volnomyšlenkář, Jun se lehce nechal strhnout ke kdejaké lumpárně, ale kdy se stalo, že se najednou sešli v partě, kde se kradlo, podvádělo, občas něco rozbíjelo? Ani on sám nebyl žádný svatoušek, ale byl oběma víc než překvapený. Tři čtvrtě roku je nevidět a pak zjistit, co se s nimi stalo… a pak byl překvapený i sám sebou.
     Ve kterém momentu dosáhl toho kritického bodu? Nebo byla od začátku chyba odcházet z domu? Zatřásl se při té myšlence a nemohl uvěřit, že mu vůbec proběhla hlavou. Jestli někdy v životě udělal něco opravdu správně a protože z celého srdce chtěl, byl to právě úprk od jeho rodičů. Promnul rty, i tady mu bylo lépe, i ten protivný blonďatý otrava mu byl milejší, než jeho rodiče. Přesto nesnášel jeho kázání, zařekl se, že už si bude žít jen po svém a nebude nikoho poslouchat. Toho měl dost. Naposloucháno a odpykáno trestů v podstatě za nic měl na deset životů dopředu.
     Jak ironické, že právě v tom okamžiku se u něj zjevil Yasu a upřel na něj své tmavé oči. Nic neříkal, jako by vyčkával, jestli si ho Ruki všimne, případně jestli mu dojde trpělivost a přestane dělat, že hledí do prázdna.
     Ruki si ale všiml a leknutím sebou málem trhl. Povzdechl si, neobtěžoval se se zdravením a nechtěl ani přemýšlet, co by po něm mohl chtít.
     „Nechtěl by sis sednout trochu civilizovaněji?“ prohodil Yasunori svým nadneseným hlasem. „Nebo je v pořádku někomu ušpinit zadek…?“
     „Nemám špinavý boty.“
    „To si jen myslíš. Pojď dolů,“ sedl si vedle a s pohledem upřeným do jeho tváře čekal, kdy uposlechne. Zatím se usmíval, ale jako by jeho rty samy tušily, že jim to dlouho nevydrží. „Ruki…“
     „To už ani nemůžu sedět, jak chci?“
     „Pokud to bude jako člověk-“
     „Sakra, vždyť nikomu nic nedělám!“
     Yasunoriho pousmání zmizelo, přivřel oči a rty jakoby měl rázně našpulené v přísném výrazu. I jeho hlas zněl tvrději.
    „Ruki, věřím tomu, že tě Reita důkladně seznámil s tím, jak to tu chodí. Takže mě teď poslechneš.“
     „Tak ode mě jdi aspoň pryč.“
    „Nejsi ten, kdo klade podmínky, a to tykání si nech od cesty!“ ohradil se vůči němu a prcka až překvapilo, jak se umí rozkřiknout. Koutkem oka kdesi kus od sebe viděl, jak se pár lidí zastavilo, dokonce i černovlasý zvedl hlavu od knihy.
     „Dejte mi všichni pokoj!“ odsekl Ruki, a když už mu nemohl tykat přímo, aspoň se osopil vůči všem. Seskočil z lavičky a doslova utekl zpátky do bytovky, zpomalil ale hned na chodbě. Sotva se za ním zavřely dveře, neudržel slzičky a cítil horkost ve tvářích. Pořád někoho poslouchat, všechno, co udělá, je špatně… Není kam se schovat, aniž by tam nebyl někdo, kdo by měl nějaké připomínky na každou blbost. Rychle utíral slané hrášky do rukávu od mikiny a pomalu šel nahoru. Přede dveřmi Reitova bytu se rychle dal dohromady, ať ho blonďák nevidí a nemá pitomé otázky.
     Uklidnit se a přestat plakat se mu podařilo, neslyšitelně zavřít a proběhnout skrz hlavní místnost do pokoje taky. Tam raději nezavíral, panty trochu vrzaly, a doufal, že jeho přítomnost zůstane nepovšimnuta. Neuvědomil si ale, že na chodbách jsou kamery, a i bez nich by si ho Reita všiml.
     „Ano, Yasu?“ zaslechl a zpozorněl. Seděl v koutku postele a ještě pořád se snažil utišit napětí v hrudi a touhu zakřičet z plných plic, když si uvědomil, že na něj ten druhý nejspíš žaluje. Slyšel, jak blonďák tiše zamručel, ovšem neznělo to souhlasně.
     „Tohle jsi nemusel- Já vím, Yasunori. Jo, mně taky tyká, ale je tu dva dny…“
     Nejdřív jako by spolu klidně rozmlouvali, po delší odmlce však blonďák zvýšil hlas. „Je mi jedno, jak si to děláš ty, ale s prominutím o něm vím víc… Ano, má povinnost tě poslouchat, ale snad nečekáš, že to bude okamžitě… Ne, já ho nebráním, jen se ti snažím vysvětlit, že nemáš důvod si stěžovat…“
     Ruki úplně zapomněl na své rozčilení a s neuvěřením dál pozorně poslouchal.
    „Hele, já ho mám na starost a já o něm rozhoduju, Ruki není žádný násilník ani vandal a já ho nebudu držet zavřeného v bytě, jen protože si ještě zvyká. Jestli chceš, promluvíme si o tom večer, ale teď mám práci. Zatím.“
     Stále seděl na posteli jako přikovaný a nemohl uvěřit svým uším. Opravdu se ho Reita zastal? Sice tvrdil, že ho nijak nebrání, jenže právě tak to znělo. Vzápětí si uvědomil fakt, že on o něm musel vědět. Ale neběžel za ním a nijak ho okamžitě nezpovídal. Raději však nechválil dne před večerem a na chvíli si lehnul, aby trošku dohnal, co v noci neustálým převalováním zameškal.