Projekt Poslední šance (4. část)

 

 

 

     Ruki stále seděl na posteli, opřený o zeď a s koleny pod bradou. Pevně je obepínal rukama a v myšlenkách neustále přebíhal od toho, co bylo, k tomu, co asi bude. Netušil, jak ubíhá čas, na hodiny se nepodíval ani jednou. Oči měl neustále zabodnuté do prázdna skrz podlahu, pokud je zrovna s povzdechem nezavřel a nesnažil se probudit z toho snu, který snem nebyl.
     Dveře se otevřely v jednom z těch nehezky zasněných okamžiků, líně zvedl hlavu z kolen a věnoval blonďákovi nevraživý pohled.
     „Pojď, bude oběd.“
    „Ještě není dvanáct,“ oponoval mu, když letmo mrkl po číslech. Nehledě na to, že konečně ten hlas nezněl nadřazeně, do poledne zbývaly dvě minuty.
     „Jasně, a potom už zase nebude. Pojď.“
     Jedna minuta. Ruki trucovitě seděl bez jediného pohybu, kromě sepětí rukou, které ještě zesílil, až mu zarudlá kůže začala bělet. Reita se natáhl k budíku a jedním pohybem ho vypnul. „Tak jo, můžeš si vybrat. Buď půjdeš hned do kuchyně, nebo budeš o hladu.“
     Teď už v jeho slovech začínal znít onen důraz. Nehodlal se nechat vytočit a byl ochotný tam stát tak dlouho, dokud ta malá umanutá potvůrka nepovolí. Věřil, že je to paličák paličatá, ale nevěřil, že je v tomhle ještě horší, než on sám.
     Prckovi nezbylo nic jiného, než se zvednout. Uposlechnutí mu bylo nepříjemné, ale ne tolik, jako postava, která se nad ním autoritativně tyčila. Akorát včas, když se u dveří ozval zvonek.
     „No pokračuj,“ mávnul k němu Reita a vyzval návštěvu dál. Dovnitř vešel mladý muž, Ruki mu tipoval tak kolem sedmadvaceti. Delší černé vlasy měl stažené do culíku a mohl být vysoký asi jako ten blonďatý komandátor.
     „Díky, Aoi. Ruki, prosím tě, prostři na stůl.“
     Prcek se zamračil, ještě by mu měl za všechno to rýpání podstrojovat?
    Černovlasý se pousmál a pozdravil neznámého spolubydlícího. Poradil mu, co za nádobí bude potřebovat a k Reitovi poznamenal, že dnes vařil Yukina, ale pod přísným Kaiovým dohledem, takže to bude určitě v pořádku.
     „Jo a prodloužil bys nám s Uruhou večerku, prosím? Děláme zase až do sedmi,“ požádal a pod jeho pohledem by se musel rozpustit i kámen.
     Ruki si nemohl nevšimnout náramku, který měl ten muž na zápěstí. Nebyl mohutný, ani nepůsobil jako hlídací zařízení, ale i tak byl podobný tomu jeho. Zároveň nemohl přeslechnout, že Reitovi tyká a on ho za to nijak nepeskuje, naopak se usmívá a normálně se s ním baví.
      „Fajn, ale do půlnoci ať jste každý u sebe. A berte, prosím vás, ohledy na lidi kolem…“
     „Díky,“ zakřenil se Aoi radostí bez sebe a s tím zmizel zpátky, pro prcka neznámo kam. Ještě pořád hleděl jako opařený a moc nechápal, co se právě stalo. Reitova poznámka ho však dostatečně probrala.
     „Mohli bychom už jít obědvat?“
     „To tě mám-“
    „Něco jsem ti říkal, Ruki, a víckrát to opakovat nebudu,“ zvýšil blonďák hlas o něco víc, než posledně. Pořád ale působil naprosto v klidu. „A ano, máš vytáhnout nádobí a dát na ně jídlo,“ řekl podstatně tišeji a usadil se ke stolu. „Prosím, ať to máme ještě teplé.“
     Prcek byl opět na bodu varu. Vztekle pohodil na stůl hůlky, vytáhl po dvou miskách, ale polévku nalil jen do jedné. Položil si ji k sobě na stůl a chystal se začít jíst, ale dřív, než se posadil, zmizela mu pod nosem.
     „Díky,“ prohodil Reita, vzápětí přidal i „itadakimasu“ a začal jíst. Ruki se vztekle zvedl, div že se židle za ním nepřevrátila. Nejdřív si chtěl znovu nalít, vzápětí si to rozmyslel. Při pohledu na svou společnost ho absolutně přešla chuť. Beze slova si nakročil ke svému pokoji a nedbal ani blonďákova volání.
    „Řekl jsem, aby ses vrátil!“ zopakoval Reita potřetí a to už se i rozkřikl a upozornil ho na následky. Když prcek jeho slov nedbal a naopak k tomu přidal „táhni do prdele!“, s povzdechem se uchýlil k nejhoršímu.
     Ozval se výkřik a Ruki se v ten moment svalil na zem a chytil se za kotník. Netušil, co se stalo, ale prudká bolest mu projela nohou, až se mu podlomila. Skoro půl minuty jen ležel a měl pocit, jako by si ji až do půli lýtka vymáchal ve žhavém uhlí. Tepavá bolest sotva pomalu ustupovala. Ani si neuvědomil, že blonďák najednou stojí u něj.
     „Co to dop-“
    „Myslím, že se umíš zeptat líp,“ odkašlal si Reita a musel si chvilku počkat, než se Ruki sebere, aby se pokusil položit otázku znovu.
     „Co to bylo?!“
     „Říkal jsem ti, že pokud budeš dělat naschvály, nebudu brát ohled.“
     Bez dalších slov nastavil ruku, aby mu pomohl vstát, prcek ji ale odmítal přijmout. Nevěřil, že by si na bolavou nohu mohl ještě někdy stoupnout, nakonec se však ze země sebral a zůstal stát naproti té nesnesitelné osobě.
     „Vrať se do kuchyně a najez se.“
    Váhal, nehodlal uposlechnout, ale vzhledem k bolesti, kterou pořád ještě cítil, a zároveň k Reitovu ostrému příkazu, se po chvíli odkulhal zpátky k lince, skoro třesoucí se rukou si nalil vlastní porci a usadil se k tmavému čtvercovému stolku. Pomalu do sebe soukal sousto za soustem, skrčený až na kraji, a snažil se Reitu ze svého zorného pole úplně vystrnadit.
     Blonďákovi se to moc nelíbilo. To, že Ruki uposlechl a vrátil se, by bylo v pořádku. Nadávky a další odporování by byly také na místě. Co se mu nezdálo, byl jeho strach a stud, který najednou tak očividně vylezl na povrch, a nenávist či vztek už ho nedokázaly překrýt. Obavy z dalšího trestu měl snad každý, ale po takové podpásovce by mu měl tu polévku spíš chrstnout do obličeje, či do klína, jak se mu podařilo u Aoie, a ne mermomocí v třesoucích se rukou svírat misku s hůlkami a vše sníst, i kdyby se měl pozvracet.
     Po jídle si raději nádobí umyl sám, ze svého prvotního plánu však neustoupil. Zavolal si ho znovu na pohovku a hodlal se o něm něco dozvědět. Když se Ruki vztekle došoupal, bylo znát, že už má zase svoji umanutou náladičku. Nějaké povídání nehrozilo, takže přišla řada rovnou na otázky.
     „Začneme třeba od konce… co za knihy čteš?“
     „Je mi to jedno,“ zabručel prcek.
    „No, tím líp, nebudu muset nic shánět… Mimochodem, chci po tobě, abys přečetl minimálně jednu knihu za měsíc. Pokaždé mi pak řekneš, o čem byla a co si o ní myslíš.“
     Reita si opět něco napsal a pokračoval dál. „Čemu ses ve škole věnoval?“
     A znovu tu byla ta tichá půlminutka. Čekal, ale když se pořád nic nedělo a připadal si, jako by tam byl sám, zkusil to podruhé.
     „Zeptám se ještě jednou: Čemu ses ve škole věnoval?“
     Znělo to vážněji a hleděl na něj tak dlouho, dokud prckovi neruply nervy a nevyštěkl sotva srozumitelné „kreslil jsem.“
     „Dobře, chci, abys to dál rozvíjel. Do něčeho takového tě nemůžu nutit a stanovovat počty, ale budeš se snažit. Co nějaký sport?“
     Opět z něj odpověď doslova páčil, i když očekával, že to bude fotbal. Ať už to byla univerzální odpověď nebo jediný solidní koníček jeho svěřenců, většinou s tím přišli hned na prvním místě.
     „Hm, fajn… to bychom zatím měli. Teď mi řekni něco o tom, proč jsi přestal chodit do školy.“
     Zaslechl, jak si povzdechl, a viděl, jak se náhle změnilo nejen celé jeho držení těla. Nebylo tak napjaté, jako by se ho chystal poslat do patřičných míst, ale stáhnul se do sebe. S tím mu bylo jasné, že z něj odpověď jen tak nevypáčí.
     „Ruki, na něco jsem se tě zeptal.“
     „Proč s tím máš furt takový-“
     „Vykání…“ upozornil ho, když po dalším naléhání prcek spustil a opět po svém.
     „Proč je to problém?“ prskl Ruki. Vypadalo to, že se bude snažit vykání vyhnout, jak jen to bude možné.
     „Není to problém. Jen vidím, že jsi chtěl práci a snažil ses, tvoje škola nebyla jen tak nějaká. Měl jsi před sebou poslední půlrok. Tvoje vyhlídky by s takovým vzděláním byly výborné, přesto jsi skončil. Taky sis krátce poté změnil jméno a adresa, na kterou ses přihlásil, už neexistuje.“
     Každé slovo jako by prcka jen víc popíchlo a zároveň uzemnilo.
     „Nic vám do toho není,“ zamumlal a nehodlal se o tom bavit. Nechtěl už vlastně říct ani slovo, ale další poznámka ho naprosto rozlítila.
     „Co na to tví rodiče?“
    „Já nemám žádné rodiče!“ vybuchl a bylo mu jedno, co se stane. Sebral se a odešel do pokoje, zavřel se tam a litoval, že v zámku není klíč. Hned by se i zamknul, aby na něj blonďák nemohl. Nenáviděl, když se ho někdo ptal na rodiče, a tohle místo a samotná Reitova existence to ještě tisíckrát znásobovala.
     Reita promnul rty, položil papíry na stolek a šel si uvařit kafe. Neustále mu v hlavě vrtala Rukiho slova, potvrzující jeho domněnky, křížem krážem mu na mysli běhaly teorie a pral se s tím obvyklým pocitem, kdy si připadal hnusný a příliš přísný. U někoho to bylo skutečně potřeba a neměl kvůli tomu černé svědomí ani v nejmenším, ale neměl rád, když musel být takový na někoho, kdo ve skutečnosti není zlý. Věděl, že časem Ruki pochopí, proč je na něj takový, ovšem ty začátky…
     Nahlédl v kanceláři na obrazovku a viděl schoulenou postavu sedět na zemi opřenou o dveře. Neviděl mu do tváře, ale drobné tělíčko se netřáslo a nezdálo se, že by plakal. Blonďák pohlédl na hodiny, čas utíkal rychleji, než si uvědomoval.
     Zvedl telefon a z předvolby vytočil číslo. Nemusel dlouho čekat a z druhé strany ho zdravil známý hlas.
     „Kensuke, stav se ke mně, jak budeš moct. Potřebuju něco potvrdit… Díky.“
     Hned poté si vytáhl formuláře a dal se do vyplňování. První se hodlal podívat do Rukiho školy a blíž si o něm něco zjistit. Taky se chtěl podívat na jeho adresu uvedenou v průkazu a v neposlední řadě ho čekala cesta k jeho rodičům. Z toho byl trochu nervózní, ale nepotřeboval s nimi vést žádné dlouhé rozhovory. Zajímalo ho především, co je to za lidi a jaký mají k Rukimu vztah, a hlavně chtěl vidět jejich prvotní reakci.
     Dopsal do Rukiho složky další poznámky, uložil je v počítači a kopii vytiskl a založil do jeho složky. Nachystal si papíry k podepsání pro Kensukeho, dopil zbytek kafe a začetl se do zpráv od Kaie. Při tom pořád pokukoval po obrazovce a všiml si, že se Ruki zvedl a usedl ke stolu. Pokusil se z desky zvednout notebook a byl naštvaný, když zjistil, že to nejde. Vzápětí ho zpátky zavřel, jelikož neměl možnost dostat se na internet, a lapl na postel.  

     Ruki se nudil, ale jediný rozdíl oproti dosavadnímu životu byl ten, že se nudil sám. Předtím si aspoň mohl povídat s Junem nebo zkusit něco vytvořit. Na tvorbu ani hraní ale neměl náladu. V rohu sice stála kytara, na jinou tvorbu tu toho bylo taky dost, ale nechtěl Reitovi dělat radost a neměl náladu ani na nějaké jeho kritizování.
      Trochu se lekl, když zaslechl tiché zaklepání na dveře, které se po chvilce pomalu otevřely.
     „Můžeš jít ven, je tam hezky,“ stál před ním blonďák, jako nějaká matka, co se snaží vykopat znuděného puberťáka. „Anebo mi můžeš o sobě ještě něco říct a na programu jsou taky testy.“
     „Testy?“ zamračil se prcek. Nelíbilo se mu samotné slovo, natož představa, co se za ním skrývá. Okamžitě si vybavil tu odpornou, bílou, desinfekcí načichlou budovu.
     „Všeobecné znalosti, Japonština, Angličtina. Podle výsledků ti sestavím učební plán na míru. Tak, co z toho si vybereš?“
     Mlčky se zvedl, ze židle si podal mikinu a šel ke dveřím. Nejistě radši počkal, než se k němu Reita přidá. Jeho společnost ho ubíjela, ale pořád to bylo snesitelnější, než kdyby měl dostat další ránu do těla.
     Vyšli opět na dvorek a odtamtud za onu plechovou branku. Nacházelo se tam malé pole i skleník, za živým plotem o kus dál však bylo i dost místa na fotbal, čehož několik kluků využilo, vyasfaltovaný plácek s koši na basketball, kovová konstrukce, na které kdosi posiloval, našlo se kolem i několik laviček a k sezení ve stínu sloužila dlouhá řada lavic a stolů pod střechou u malého dřevěného domku.  V jeho blízkosti seděl a vyhříval se na prvním slunci onen černovlasý muž, který přinesl oběd, a byl začtený do knihy.
     „Vrať se nejpozději do pěti. Pro svačinu si zajdi támhle, večeře bude v šest,“ prohodil blonďák a ukázal na druhou část budovy a na hodiny. „Ahoj, Yasu, tohle je Ruki. Ruki, toto je Yasunori. Kdybys něco potřeboval, můžeš se obrátit i na něj. Musím tě ale upozornit, že i on po tobě může něco chtít a pro vlastní dobro bys ho měl poslouchat. Ode mě si teď odpočineš, budu u sebe nahoře. Zazvoň, jak přijdeš.“
     Ruki neodpověděl, na Yasunoriho se pořádně ani nepodíval. Pozdravil až s napomenutím a ne zrovna mile. Jen co blonďák odešel, vyhlédl si lavičku co nejdál od toho muže s kaštanovými vlasy, sestříhanými po ramena, a výraznýma očima a doufal, že po něm nebude nic chtít.
    „Ahoj, máš tu místo?“ objevil se u něj Aoi a prcek měl chuť protočit oči už jen nad jeho připitomělým úsměvem. Nechápal, z jakého důvodu by se někdo mohl chtít usmívat.
     „Ne,“ odsekl. Černovlasého se přesto nezbavil. Zůstal stát a vypadal, že se s ním hodlá bavit i takto.
     Prcek to nevydržel, už doopravdy převrátil oči v sloup a s povzdechem zavrčel.
     „No tak si sedni.“
     „Díky.“
     „Jako by tu nebylo kolem místa dost…“ tiše vrzal zuby.
    Aoi uhnul pohledem a s jakýmsi nostalgickým uchechtnutím se opřel. „Jen bych se chtěl seznámit, promluvit si-“
     „Proč… Kurva, proč furt chcou všichni mluvit a vyzvídat?! Hleďte si svýho a mě nechte být!“ vyhrkl Ruki a naštvaně vyskočil z lavičky. Jeho společník byl ale rychlejší a stihl ho chytnout za zápěstí.
     „Sedni si. Nechci po tobě nic vyzvídat. Jsem taky u Reity, už skoro rok a půl.“
     „Css, zřejmě oblíbenec, když s tebou tak cukruje… nebo jenom se mnou má potřebu zacházet jak s hadrem?“ mumlal prcek naštvaně a lapl zpátky na zadek. Od Aoie se však odtáhl, jak jen bylo možné.
     „To si jen myslíš. Časem ti všechno zapadne do sebe a zjistíš, že věci jsou jinak, než se zdají. Už sis schytal šlupku do nohy?“
     Jen ze sebe tiše vysoukal „hm“ a doufal, že je tohle téma uzavřené.
    „Vždycky jsem myslel, že mi ta noha upadne, a div že Reitovi z toho nadávání neupadly uši.“ uchechtl se černovlasý. „Dělal to nerad, i když já osobně jsem si fakt zasloužil a nejen od něj. Sem jsem mohl asi až po třech měsících a nepřestává mě udivovat trpělivost, jakou tu všichni musí mít.“
     „Sakra, co do toho jídla cpou? Jestli jsi byl někdy rebel, jak můžeš být a mluvit tak…?“
     „Jak? Úplně normálně, jak bych měl. Jasně, že se nadávání nezbavíš a nezačneš mluvit jak kniha, ale všechno začíná u toho, kdy si uvědomíš, co vlastně od života chceš a jak by sis za tím měl jít. S něčím nic nenaděláš a musíš se s tím smířit, na něčem můžeš sám zapracovat. Nejhorší je začátek, překonat sám sebe. Myslíš si, že tě všichni berou jako největší spodinu, nehodláš jim dělat nic po chuti. I když bys rád něco udělal, ve chvíli, kdy to slyšíš od nich, jdeš od toho pryč. Přeš se skrz každou hloupost, myslíš si, že jen ty máš pravdu. Svět ti ležel u nohou a oni to zničili. Každý den ti dýchá na záda nějaký blonďatý kretén, ustavičně tě peskuje za každou kravinu a diktuje ti, co máš kdy dělat, a za tohle všechno máš mít ksicht jak sluníčko a oslovovat ho jako nějakého mistra, který pobral rozum světa… Nenávidíš ho a ještě víc sebe. Než se tohle přelomí, je to fakt hnus. Ale ať už ti Reita řekne cokoli nebo si od něj schytáš, snaž se pochopit, kam tím míří. Věř, že ti chce pomoct.“
     Ruki se nadechl, ale pusu opět naprázdno zavřel. Po těch slovech mu nebylo nejlíp. Zpočátku to naprosto vyjadřovalo, jak se cítí, ale ten konec to zabil. Nechápal, co za pomáhání je, když se někdo snaží někoho zlomit a předělat k obrazu svému. Takovou pomoc si Reita mohl strčit někam.
     „Smím se zeptat, za co tě dostali?“ zeptal se Aoi po chvíli.  
     „Kradli jsme v obchoďáku… a podobný věci.“
    „Jo, to jsme taky dělali,“ znovu se rozesmál, tentokrát s nádechem nervozity, „akorát kámoš opravdu skončil v base. Možná měl u sebe zrovna ještě trávu, nevím. Přijde mi to tak dávno, kdy byla největší sranda se pomlátit. Nejlíp důležitýho kravaťáka, co na nás měl blbý řeči. Nebo dělat nebezpečný věci, šmírovat lidi, jak si to rozdávají ve skrytých zákoutích parků… Hulili jsme, pili a měli tohle kino. Občas jsme ulovili nějakou ženskou a rozdali si to s ní, klidně někde na rohu, bez přemýšlení nad jakýmikoli riziky. Baseballovou pálkou jsme z rozmaru rozbíjeli, co se nám zrovna zamanulo, bylo jedno, kde jsme, co je za den. Doma jsme byli všude a k čemu čas, spát můžeš i ve dne, žít i v noci… Ne že bych se občas do některého ze dnů nechtěl vrátit, ale za spoustu věcí se vážně stydím a trochu se bojím, co bude, až odsud odejdu.“