Projekt Poslední šance (7. část)

 

 

     Reitu čekala dlouhá cesta, návštěva Rukiho střední školy byl však jen první bod programu. Měl smluvenou i jinou schůzku, a dle něj možná i důležitější.
     Po rozhovoru s Rukiho bývalým třídním učitelem a s ředitelem školy se zastavil na rychlý oběd a pokračoval v cestě. Zastavil na parkovišti u jednoho z větších obchodů a do užších ulic, plných jednosměrek, se vydal raději pěšky. Podle mapky, na kterou se díval, by to mělo být jen kousek.
     Čtvrť, do které se dostal, nepůsobila zvlášť obyčejně, a potkat tu cizince, dokázal by si možná představit, že není v Japonsku. Každý dům byl obehnán dřevěným či zdobnějším kovovým plotem, měl alespoň jedno patro, přestože to nebyla žádná úzká nudle, zaznamenal dokonce i nějaké to francouzské okno, jako by majitelé chtěli, aby ostatní nahlíželi dovnitř a záviděli. Předzahrádky byly vzorně pěstěné, chyběl za nimi už jen štěkající pes, toho nespatřil ani jediného. Místo toho u domu nezřídka stálo luxusní auto zahraniční značky.
     Díval se na čísla a tušil, že už by měl být blízko. A pak ho do očí trkla branka ze světlých tenkých latěk, nahusto skládaných vedle sebe. Jedna vedle druhé úplně stejných, jako by lpělo na sebemenším detailu. Vytáhl z kapsy lístek, aby se ujistil, že je na správné adrese. Kouknul na hodinky, byl tam akorát. Dlouze se nadechl a stiskl tlačítko na zvonku pod velkými a ze dřeva vyřezávanými znaky se jménem „Matsumoto“. Poprvé za celou dobu cítil v hrudi zvláštní chvění, jako by se obával, co se na prcka dozví.
     Za proskleným okýnkem bílých vstupních dveří se mihl stín a vzápětí se s tichým vrznutím otevřely. Objevila se v nich drobná žena ve středních letech, s rovnými vlasy po ramena, černými jako uhel. Přední prameny měla úhledně sepnuté, aby jí nepadaly do očí.     
     „Dobrý den,“ pozdravil blonďák, „jsem Suzuki Reita, z programu Poslední šance. Mluvili jsme spolu po telefonu,“ zdvořile se uklonil a pousmál. Žena mu úsměv opětovala, také se představila a vybídla ho, aby šel dovnitř.
     „Manžel ještě není doma… zdrží se v práci,“ omlouvala se, když za ním zavřela a vybídla ho, aby šel dál úzkou světlou chodbou, ve které nebylo nic zbytečného. Zdi byly bílé a černý nábytek se zlatými detaily oproti nim působil trochu tvrdě. Jediné, co na stěně viselo, bylo zrcadlo. Reita neviděl žádné fotky, ani obrazy, nikde na ničem nestál žádný doplněk, i kdyby to měla být jen vůně či košík na klíče.
     „To nevadí,“ ujistil ji a nechal se zavést do obýváku. Ten působil stejným dojmem, i když tady už se nacházely v jednoduchých rámech výjevy s tradičními motivy. Křeslo a gauč byly jako z minulého století ovšem televize, a jak si později všiml i jiná technika, byla snad nejmodernější, jaká se dala sehnat.
     Přijal pohoštění, a přestože na něm nebylo nic znát, při každém pohybu si ženu prohlížel a poslouchal v jejím hlase hlavně to, co se skrývalo za jednotlivými slovy. Nemohl si pomoct, ale působila na něj velmi nervózně až ustrašeně, podobným způsobem, jako občas znervózněl Ruki.
     „Takže Takanori je u vás?“ usadila se před něj a nevydržela, až promluví sám.
     „Ano. Nebojte, je v pořádku.“
     Pokývla, ale nevypadala, že by si výrazněji oddechla.
     „Přišel jsem, abych si o něm s vámi promluvil-“
     „Provedl něco hrozného?“ napjala se. Hlas se jí nervozitou zachvěl a ve tváři jako by se jí mihlo provinění a stud.
     „Na světě se stávají horší věci, než udělal váš syn. Pokud by to bylo opravdu tak vážné, byl by ve vězení a to není,“ pousmál se. Tušil, že bude složité z ní něco dostat. „Potřeboval bych se o něm něco dozvědět. Jaký byl, jaký je… kdy se staly nějaké změny v jeho chování.“
     Nadechla se a vypadala, že zvažuje každé slovo. Musela nad tím hodně přemýšlet, v tichu byl dokonce slyšet i tikot hodin.
     „Omlouvám se, je to pro vás jistě těžké, poté co odešel…“ ztišil Reita hlas a zároveň se jí snažil trochu napovědět. „Ale mluvte, prosím, přímo. Moc to pomůže mně i jemu.“
     „Já… uvnitř jsem si byla téměř jistá, že to jednou udělá. Vracel se čím dál později, nebral nás vážně, s každým naším slovem byl jen víc trucovitý…“
     „Nebylo to tak ale vždy, nebo ano?“
     „Ne,“ zakroutila hlavou. „Dřív býval poslušný a svědomitý. Jak rostl, přibývalo nějakých výměn názorů, ale vždy měl jasno, co si může dovolit.“ Poslední slova obzvlášť zdůraznila a zněla, jako by ji zpovídal z nějakého zločinu. „A pak asi přišla puberta. Začal bývat zakřiknutý, měl méně přátel, ale přešel na jinou školu, takže… A pak z něj najednou byl někdo jiný. Jako bychom ho vůbec nevychovávali.“
     Reita pečlivě naslouchal a upil pár doušků kávy. Když nastalo delší ticho, opět nadhodil otázku.
„Co se v té době stalo?“
     „Nevím…“
     Odpověď, kterou předvídal, a nehodlal se s ní smířit. Zkusil to z jiné strany, nemuselo dojít k žádné velké události, ptal se po detailech.
     „Bylo mu asi patnáct,“ Rukiho matka vypadala, jako by to věštila z desky stolu, „v pokoji měl samé plakáty s těmi strašnými dlouhovlasými… Ten kravál, který poslouchal a říkal tomu hudba, oblečení, co začal nosit… Zezačátku to bylo jen venku, když si vyšetřil trochu času, ale pak si stále víc troufal i před námi. Dokonce se sám barvil, dokud se muž nepostaral, aby neměl co barvit. Dokonce si začal říkat jinak a lidé kolem něj ani nevěděli, jak se skutečně jmenuje. Jako by se za svou rodinu styděl… Bylo to opravdu hrozné období neustálého křiku, marného usměrňování a zoufání, kde jsme udělali chybu. Mohli jsme dělat cokoli, ale nepřešlo ho to. “
     Vypadala opravdu otřeseně a jako by tu dobu měla přímo před očima. Reita ani nečekal, že přijde s takhle vyčerpávající odpovědí a dá mu prostor i číst ve své tváři a omluvném tónu v hlase. Hádal, že jestli se Ruki za svou rodinu skutečně styděl, nebylo mu co vyčítat, jistě to bylo a pořád je oboustranné.
     „Ve škole měl ale skvělé výsledky a jeho docházka byla taky v pořádku. Dokonce žádné provinění proti školnímu řádu. Není možné, že by byl takový jen doma?“
     „Ne, určitě ne. A co se spustil s těma dvěma… Nikdy neprojevoval o hudbu až takový zájem, ale pak měl najednou v batohu cigarety a paličky na bicí. Domů chodil pozdě, venku dělal ostudu s tím svým zjevem a kraválem…“
     Reitovi se nechtělo věřit, že by Ruki dělal ostudu, choval se hrozně a přitom dokázal dosahovat takových výsledků a nemít žádné poznámky. Co na něj slyšel, jeho prospěch sice býval občas jako na houpačce a během posledního půlroku klesl maličko prudčeji, ale pořád byl nadprůměrný.
     „Buď ho nějak ti kamarádi navedli, nebo to byli ti rádoby umělci a filmy, co když i něco bral… Měli jsme být důslednější“, pokračovala, ale její hlas byl stále tišší a bylo pro ni složitější ho ovládat. Zdálo se, že byla naštvaná na sebe i na Rukiho.
     „Mohl bych vidět jeho pokoj?“
     Vstala a vedla ho po schodech nahoru. Skrývaly se tam dvě menší místnosti. Za pootevřenými dveřmi byl vzorný pokojík, o dost modernější a svěžejší, než jakákoli jiná část domu.
     „To je pokoj jeho staršího bratra, často nás navštěvuje,“ odkašlala si a ponoukla ho ke dveřím vedle. Místnost za nimi však byla prázdná, stěny jako nově vymalované, žádný nábytek, jen pár krabic a odložených věcí, které se asi nikam jinam nevešly nebo nehodily.
     „Jeho věci jsou pryč. Po tom svém odchodu už by je stejně nepotřeboval. Támhle ale měl postel, tam pod oknem stůl, tam skříň… a celá tahle stěna byla polepená nebo počmáraná,“ vysvětlila mu krátce. Reita si stěny pomalu obešel, jako by doufal, že někde pod barvou na něj vysvitne cokoli z Rukiho tehdejší přítomnosti. Rozpoznal ale jen zamazané díry, nejspíš po hřebících, a rýhy na parapetu.
     Pohled té ženy na sobě necítil. Celou dobu stála na chodbě, jako by se neodvážila vkročit dovnitř, s hlavou skloněnou a očima upřenýma na podlahu. S tichou omluvou, že mu nemůže víc pomoct, poodstoupila z cesty a vzápětí se s Reitou znovu usadila v obýváku.
     Něco takového Reita očekával. Nedělal si velké naděje, že by Rukiho pokoj nechali dva roky nedotčený v naději, že se vrátí. A rozhodně nemohli nechat na zdech ty strašné rádoby umělce a čmáranice, které prcka svedly na scestí.
     „Nemyslíte, že se vám snažil svým chováním něco naznačit?“ zkusil to na ni z jiné strany.
    „Naznačit? Ale jistě, jak jinak vyjádřit, jak moc námi opovrhuje. Měl všechno, ale ničeho si nevážil.“
     Blonďák promnul rty. Neříkal nahlas nic, ale s tím, jak slovo „všechno“ zdůraznila, odhadoval, že mu chybělo to nejdůležitější. „Zkoušeli jste si s ním někdy-“
     Jeho otázku přerušilo zabouchnutí dveří a poté rázné kroky. Sotva se muž objevil ve futrech obýváku, Reitovi se málem zježily vlasy. Nebylo potřeba slov, bylo znát, že se vrátil pán domu.
     Blonďák vstal a s úklonou slušně pozdravil a představil se. Dle výrazu Rukiho matky raději vynechal tu část, že jejich schůzka byla domluvená.
     „A co si přejete?“ zeptal se Rukiho otec. Byl jen o kousek vyšší, než Ruki, zato ale o dost pevnější postavy. Vlasy měl prošedivělé, na tváři vrásky a známky únavy, přesto v ní dominovala jakási ostražitost a přísnost. Stál napřímený jako pravítko a nevědomky si upravil kravatu. Pohledem se do Reity zabodával, až to bylo nepříjemné.
     „Přišel jsem si promluvit o Takanorim,“ řekl blonďák co nejvyrovnanějším hlasem. Bylo zvláštní se na něj dívat, doteď by řekl, že je Ruki podobný na matku, minimálně měl její rysy a podobné tiky. Oči a rty však byly tolik podobné jeho otci. Nebo spíš kdysi bývaly. Způsob, jakým se dívaly na svět a jak jeho otec mluvil, se mu nepodobaly ani v nejmenším.
     „Není nic o čem se bavit,“ ozval se pevný hlas.
     „Věřím, že je. Ke své práci se o něm potřebuji dozvědět co nejvíc,“ zkoušel to Reita dál, ale cítil, že je to předem prohraná bitva.
     „Dozvědět?“ Tohle uchechtnutí bylo napůl výsměšné a napůl děsivé, vystřídal je však upřímný hněv. „Je to bastard a budižkničemu. Stačí?“
     „Promiňte, ale nezajímá vás, co s ním je?“
     „Ne,“ odpověděl otec rázně, až se žena vedle něj zachvěla „a není důvod, proč by mělo.“
     Blonďák se chystal položit další otázku, ale neměl k tomu už příležitost. Byl požádán, aby odešel, a nechtěl celou věc lámat přes koleno. Co viděl a slyšel, mu bohatě stačilo.
     Co nejzdvořileji se rozloučil a připadalo mu, že slyší v jeho hlase sarkastický podtón. Rukiho matka ho zavedla zpět do strohé chodby, místo rozloučení ho ještě zastavila. Zmizela a chvíli ho nechala rozpačitě čekat, vzápětí ale vypadala mnohem nervózněji než na začátku.
     „Tohle jsem schovala. Ani nevím, proč… nevím, jestli vůbec chci, aby se tu ještě objevil.“ Její oči prozrazovaly, že by ho ráda viděla, ale bojí se toho pohledu. Bojí se, co z Rukiho je, jako by to měl být chodící důkaz jejího selhání. A jako by měla strach, že by se mohla ocitnout mezi ním a jeho otcem.
     „Pokud by snad někdy dostal rozum, třeba to bude chtít zlikvidovat sám…“ předala Reitovi do rukou krabici, o něco větší než jsou krabice od bot. Nebyla těžká. Pak už ho vyprovodila s přehnaně předstíraným poděkováním a radostí z návštěvy.

     Reitova mise dozvědět se o Rukim co nejvíc pro dnešek skončila. Došel zpět na parkoviště, usadil se do auta a krabici položil vedle sebe. Na šířku byla skoro přes celé sedadlo, trochu časem zaprášená a celá polepená samolepkami s logy skupin, motivy z filmů či seriálů. Už se chystal nastartovat a vydat se na cestu zpátky, ale nedalo mu to. Neustále po ní pošilhával a nakonec ji přeci jen vzal, položil si ji na klín a odklopil víko. Na první pohled to působilo, jako krabice s odpadem, kterou někdo zapomněl hodit do kontejneru. Nahoře ležely zmuchlané papíry, pod nimi další pokrčená lejstra a prázdná krabička na pastelky či tužky s popraskaným víkem. Když ji Reita vytáhl, zjistil, že pastelky a všelijaké tužky v ní jsou, ovšem sesypané na jednu stranu. Zkusil rozložit jednu ze zmuchlaných papírových koulí a pousmál se. Tušil, co Rukiho matka myslela tím hrozným hudebním vkusem, teď se mu to potvrdilo. Držel v rukou starý plakát, na kterém bylo několik mužů, v černých kožených kostýmech, černým lakem na nehtech, reálné obličeje skryté za vrstvou výrazného make-upu a barevné vlasy pečlivě natupírované do všech směrů. Plakát odložil a nahlédl dál, na pokrčených papírech rozeznal nějaké náčrty a pod nimi byla složka. Jen do ní nakoukl a úsměv se mu na rtech objevil znovu. Kresby to byly nádherné a byly důkazem, jak je Ruki talentovaný a jaká obrovská škoda by byla, kdyby s tím přestal. Po dalším prozkoumání zjistil, že nejde jen o samotné umění kreslit, ale vytvářel dokonce i vlastní návrhy na oblečení. Pod oloupanou složkou se válelo pár kazet bez obalu a několik CD a DVD, krabičky od nich byly všelijak popraskané či ošoupané a některé se dokonce válely jen tak. V rohu krabice byla zakutálená malá lahvička vyschlého laku na nehty, zmuchlaný jakýsi šátek a kožené rukavice bez prstů.
     Reita vše urovnal zpátky a znovu zavřenou krabici položil vedle sebe. Oprášil si kalhoty a s hromadou nových myšlenek nastartoval a vydal se zpátky k Rukimu. Jen doufal, že v kuchyni nenajde spoušť a hned ve dveřích nepotká někoho, kdo by si na něj chtěl stěžovat.

     Prcek nejdřív odmítal jít ven, ale když zjistil, že tam není Yasu, přeci jen si vyšel a byl rád, že to udělal. Potřeboval se vyvětrat po celém odpoledni, kdy se držel, jak jen mohl.
     Hiroko si pro něj v jednu skutečně přišla. Byla to doslova dáma, na první pohled ve středních letech, i když veselé vějířky vrásek kolem očí, linky na čele a kolem úst prozrazovaly vyšší věk. Vlasy měla uhlazené a stažené vzadu do spony, nesla se hrdě, jako by měla v zádech pravítko a ramena k němu přitažená. Přesto ale nepůsobila nesympaticky a Rukiho velice překvapilo, jak byla hodná. I přes veškerou nechuť, kterou dával značně najevo, k němu nešetřila milých slov a každý krok, který se zdál proti jeho vůli, mu trpělivě a stručně vysvětlila. Neuběhla ani hodina a bylo mu vyloženě blbé dělat něco proti nebo dokonce vyvést scénu. Dokonce se cítil provinile, když při jedné chybce neudržel jazyk za zuby a ujela mu ne zrovna mírná nadávka. Při jejím pohledu se omluvil a očekával nějaké řeči, byl však poeticky ujištěn, že ani květiny nevykvetou s jediným slunečním paprskem. Říct to Reita, asi by protočil oči a prskl by mu do obličeje, jaká to není stupidita. U ní se jen vděčně pousmál a nepřišlo mu to ani divné.
     „Nezapomeň cvičit,“ ponoukla ho na konci lekce. „Každý základ musí být pevný, aby se na něj dalo stavět, a návyky je dobré vytvářet od začátku, později se těžko dohánějí,“ usmála se a propustila ho ze své třídy, kde se vystřídal s nějakým jiným klukem.
     Cestou nahoru zahlédl z okna na hřišti hrát basketbal nějakého vyššího muže, co vypadal, jako by většinu svého života věnoval posilovně. Ještě ho tu neviděl, ale tušil, že to nebude nikdo nový, na to byl se všemi moc přátelský. Chvíli sledoval celé dění a na konci zápasu mu docvaklo, že to musí být další opatrovník.
     Odnesl si k sobě věci a hladově se porozhlédl po něčem k snědku. V lednici našel rajčata a sýr, vylovil nějakou tmavou bulku a utišil kručící žaludek. Chystal se hned vyběhnout, při pohledu na hodiny a na nepořádek v kuchyni se však ještě zastavil. Po obědě neměl čas vše umýt, teď to bylo něco jiného. Představoval si, co by asi řekl Reita, kdyby se vrátil a našel linku se špinavým nádobím? Na jednu stranu se musel pousmát a jaksi ho uspokojovalo, když se rozčílil. Na druhou stranu nesnášel, když ho peskoval a tohle by jen tak nepřešel. A pokud by měl být upřímný, u sebe takový nepořádek nestrpěl. Sám sebe uvnitř přehlasoval a nejdřív uklidil.
     Pohlédl na hodiny, pořád ještě měl dost času chytit teplejší sluneční paprsky a nadýchat se čerstvého vzduchu. Seběhl schody a vyšel na dvorek. Nejistě procházel kolem malé, zastřešené haly, chtěl se zašít do rožku a skrýt se na lavičku ke stromům, nepodařilo se mu ale projít bez povšimnutí.
     „Ty budeš Ruki, že?“ promluvil na něj ten muž s širokými rameny a vypracovanými pažemi. Měl krátké, černé vlasy a v uších černé tunýlky. Na první pohled na něj působil sympatičtěji než Reita.
     Místo odpovědi jen přikývl a vysoukal ze sebe neurčité „hm“. Obával se, že s ním bude chtít mluvit anebo ho nutit, aby se přidal k ostatním, ale byl dnes podruhé překvapený. Muž se mu představil jako Hiro, pevně mu stiskl ruku a popřál mu, ať začátky vydrží, a nabádal ho k poslušnosti a naslouchání. Vlastně mu svými řečmi připomněl Aoie. Po tomto krátkém seznámení ho však nechal a jen občas po něm mrkl.
     Ruki si vděčně našel klidnější místo. Měl dost věcí, nad kterými se dalo přemýšlet. Hlavou mu vrtalo, kam se blonďák vydal a jestli to bylo skutečně kvůli němu. Pokud ano, k čemu mu to vlastně je…? Snaží se zajistit něco ohledně úřadů, jel do školy žádat o individuální učební plán a možnost zkoušky, nebo tu byl ještě i jiný důvod?
     Ale ať už by byl jakýkoli, stejně moc nerozuměl, k čemu to dělá. Jistě, všichni se tu snažili pomáhat. Přese všechno vysvětlování mu ani tak ale nešlo do hlavy, proč. Takové beznadějné případy, jako je on… z jakého důvodu má někdo potřebu se jimi zabývat? Nejsou tak trochu padlí na hlavu, když se místo o svůj vlastní život starají o druhé, navíc takové vyvržence? Připadalo mu to divné. Kdesi v koutku duše by byl i rád za trochu takové pozornosti a vděčný za možnost zkusit žít znova, ovšem tenhle koutek byl silně zabarikádovaný pocitem nedůležitosti. Navíc při způsobu, jakým mu Reita pomoc nabízel, se v něm vše přelo a nejradši by mu prskl, aby si takovou pomoc strčil někam.
     K tomu dumal nad tím, jak dlouho tenhle pobyt bude trvat. Aoi i Uruha mu přišli natolik zmanipulovaní, že nerozuměl, co tu ještě dělají. A co když se ani po těch třech letech nic nezmění? Skončí to tak, jak to je, nebo ho odešlou do vězení, když si s ním neporadí jinak?
     Z toulek myslí ho vyrušil zvuk motoru, někdo právě přijel a parkoval před dvorkem. Nebylo těžké hádat, kdo by to mohl být. Mrkl po hodinách, blonďák dorazil dřív, než plánoval. Že by něco nevyšlo? Anebo mu chce udělat tak trochu přepadovku? Tiše se uchechtl a znovu se zahleděl do prázdna. Mohlo mu to být jedno. Vše měl v pořádku a ve volnu si mohl dělat, co chce.
     Pátá hodina se však rychle přiblížila a vyšel si raději dřív. Co kdyby se ciferník na dvoře míjel nějakou minutkou s Reitovým nastavením a on si schytal zbytečně? Do dveří vešel pomalu a tiše, v hlavní části nikoho nezahlédl, takže doufal, že hladce proklouzne do pokoje. Ale ještě se ani nestačil natáhnout po klice, a ucítil za sebou přítomnost té panovačné osoby.
     „Ahoj, Ruki. Jaký jsi měl den?“
     Pozdrav mu neopětoval. Chvilku na něj zíral, než z něj vypadlo tiché odfrknutí.
     „Žiju.“
     Reitův výraz se mu zdál trochu jiný. Rád by doufal, že je naštvaný, protože mu nemá co vytknout, ale zdálo se, jako by byl ze stejného důvodu nadmíru spokojený.
     „Rád bych, aby sis tohle přečetl a uvážil.“
     „Co to je?“
     Blonďák se pousmál nad jeho netrpělivostí. Místo toho, aby si sedl a dokument přečetl, hned vyzvídal, jako by se chtěl ujistit, že si tím nějak neublíží.
     „Oficiální doklad o tom, že si během tohoto školního roku můžeš dodělat maturitu. Každý měsíc budeš chodit na přezkoušení a domluvíš se, co je potřeba.“
     Prckova nálada i výraz se změnily jako lusknutím prstu. Tvrdý pohled změkl, ústa semknutá do úzké zatrpklé linky se šokovaně pootevřela a zazářil jako dítko, co vidí vánoční stromeček. S neuvěřením se zahleděl do papíru a rychle ho přejel očima, chtěl se ujistit, jestli mu Reita nelže, a taky najít podrobnosti.
     „Ale já…“ vypadlo z něj tiše, snad si to ani neuvědomoval.
     „Chtěl bys do toho jít?“
     Byl náhle nervózní a netušil, co říct. Mít v ruce dokument, který by dokazoval jeho vzdělání a otevřel mu dveře k práci, co by ho uživila, moc chtěl, jen nečekal, že to bude skutečně z téhle školy. Z jistého důvodu ji nenáviděl, ovšem po uplynulém roku to trochu přehodnotil a viděl v její prestiži lepší šanci na uplatnění a usazení se. Zároveň to ale znamenalo platit nemalé školné…
     „Nemůžu,“ vrátil papír Reitovi a zalezl si do pokoje. Usadil se na posteli a přitiskl si kolena k hrudi. Tiše si povzdechl, když se dveře vzápětí otevřely a objevila se v nich blonďatá hlava.
     „Ruki, smím se zeptat na důvod?“
     „Je to jedno, prostě ne.“
     „Není to jedno,“ podal si Reita židli a usadil se naproti němu. „Vidím na tobě, že bys chtěl, tak proč odmítáš?“ Obával se ptát přímo, poté co se od jeho třídního učitele dozvěděl, jak moc si jeho otec zakládal na co nejlepším vzdělání a vynikajícím hodnocení. Vrátila se mu i vzpomínka z obýváku. Bastard a budižkničemu. Rukiho slova, že cokoli pod devadesát je špatné a jen stoprocentní mají šanci uspět. Už chápal, kde k tomu přišel, a věděl, že bude velmi těžké z něj tohle dostat.
    „Nemusíš to tajit. Klidně mi to řekni, a pokud to bude vážný důvod, tak s tím holt nic nenaděláme,“ snažil se ho přimět k řeči.
     Prcek si tiše povzdechl, chvilku se odhodlával, ale pak nakonec promluvil. „Nemám práci…“
     „Myslíš kvůli školnému. S tím si teď nemusíš dělat starosti.“
     „A-ale to po vás nemůžu chtít…“
     Reita nemohl přeslechnout, jak se zdráhal to slůvko vyslovit, ale přeci jen se k tomuto oslovení odhodlal. Přitom se usmál nad jeho zoufalou skromností a zahřála ho u srdce starost, že by je mohl stát příliš mnoho peněz. Jiní by se z nich snažili naopak vytřískat co nejvíc.
     „Ale ano, můžeš. Stejně jako já chci, aby ses snažil a abych na tebe nemusel křičet. Papírově už si to vyřídíme sami. Když to půjde dobře, brzy můžeš mít i práci, zatím třeba o víkendech pomáhat v kuchyni. Tak co, bereš to?“
     Musel si na odpověď počkat. Rukimu vše šrotovalo hlavou a jako by mu z jedné strany někdo našeptával, ať přijme, pracuje na sobě a získá i práci, kde si něco vydělá, a z druhé strany ho kdosi naváděl, ať pošle Reitu do háje, že mu na takové milosti není zvědavý a žádné snažení kolem sebe nepotřebuje. Odmítnout by bylo mnohem snazší. Ale tady dostal šanci, úplně poslední, nemohl si ji nechat proklouznout mezi prsty.
     „Dobře,“ vydechl nakonec, „beru to.“