Projekt Poslední šance (10. část)

 

 

     Reita se dlouho jen převaloval a nemohl usnout. Musel neustále přemýšlet nad tím, jestli udělal dobře, když prcka pustil. Marně hádal, kde teď Ruki je, co s ním je… Nemyslel si o něm, že by byl neschopný, ale obával se toho, kam šel a za kým. Nicméně zbývalo několik hodin a bude zpátky. To ho uklidňovalo a udrželo v posteli, jinak by asi musel jít k počítači studovat GPS záznam, kam se vydal.
     Ruki neměl ani ponětí o tom, jaké si blonďák dělá starosti. Byla sice hluboká noc, ale on i Jun se hlasitě smáli, chroupali opečené kousky pečiva a hráli spolu proti počítači střílečku. Naprosto bez starostí a bez nějakého povědomí o čase.
     „Uhni, uhni!“
     „Ne, já ho sejmu!“ odstrčil ho Jun a div nepromačkal tlačítka na klávesnici.
    „Ale tamti ho uzdravujou, nejdřív musíme je- no a je po tobě…“ žduchl do něj prcek, ale nepřestával se soustředit na hru.
     „To dáš i beze mě.“
     Snažil se, ale sám neměl šanci. Občas vyhráli, občas prohráli, ale nepřestávali se smát, a to ani neměli po ruce alkohol, jako tomu bývalo dřív.
     „Nějak se mi zavírají oči,“ zívnul Ruki a protáhnul se. „Asi už jsem fakt zkaženej. Ale moc se mi nechce jít spát…“
     „Jen se prospi, ten tě nenechá chrnět odpoledne. Co že jsi říkal, že máš zítra?“
     „Trénink v posilovně za dnešek a učení.“
     „Víš, co? Budem si volat. A jestli na mě přijdou, zažalujem je za omezování… jak to je?“
     „Nevím, ale je to dobrý nápad,“ uchechtl se prcek při představě, že by mohl mít v něčem před Reitou navrch, a sjel po opěradle dolů. „Dobrou noc.“
     „Dobrou.“
     Usnul téměř okamžitě, ale stejně rychle se i probudil při prvním otočení. Netušil, jak by se na prosezeném gauči uvelebil, pořád ho někde něco tlačilo, místa bylo jen střídmě, a když už by to samou únavou překonal, vzbudila ho ráno zima. Zvedl se a natáhl pro bundu, než se ale zpět položil, pohlédl na druhou stranu místnosti, na starou zašlou postel se zarezavělou pelestí. Junichi tvrdě spal, schoulený do klubíčka v mikině a napůl přehnutou dekou, aby lépe zahřála. Uhnul před tím pohledem a odhrnul si vlasy z obličeje. Mezi prsty se mu zasekávaly zacuchané prameny a v ústech měl nepříjemnou pachuť. S tímto uvědoměním byl sám překvapený, že za tu dobu neměl vši či jiné breberky a nepřišel o zuby. V klidu a bez jakéhokoli smíchu se rozhlédl a uvědomil si, jak hrozné toto místo je. Věděl to i předtím, ale snažil se to nevidět. Dokázal s tím žít, držel se myšlenky, že je to jen přechodné období, a rozhodně přijal raději tohle, než aby se vrátil domů.
     Přemýšlel, dokázal by zůstat i teď? Znovu se všeho vzdát? A měl k tomu důvod?
     Reita ho nejen několikrát seřval jako psa, ale rozhodně ho i zhýčkal. Dokázal mu vštípit pod kůži, aby chtěl víc, obzvlášť když to má na dosah. A stačil mu k tomu měsíc. Ruki za to byl na něj i na sebe naštvaný, ale na druhou stranu rád. Jako by se prolomily zábrany, či jakýsi strach nejen chtít pro sebe něco lepšího, ale skutečně si za tím jít.
     Stále měl ale starost o Juna. Netušil, jak by ho mohl dostat z jeho bludného kruhu, ale věděl, že mu nemůže pomoct, dokud bude pomoc potřebovat i on sám. Předtím velmi ochotně přijal jeho ruku, zdálo se to logické, byli dobří přátelé, a komu jinému by měl věřit, s kým jiným doufat, že bude lépe? Jenže on jeho stav nemohl zlepšit a oba se propadli ještě hlouběji. Asi byl čas zkusit to z jiné strany a obrátit se k tomu poslednímu, koho by byl ochotný požádat. A taky se dost snažit, aby od něj mohl odejít co nejdřív…
     Ač ho zmáhala únava, zůstal hledět na temný strop, na kterém bylo s každou hodinou, kdy slunce vystoupalo výš, znát, jak je špinavý, oloupaný a opředený pavučinami. Tohle si uvědomit předtím, asi by pod něj ani nevkročil. Ale sám už nevěděl, jestli to tak strašné bylo vždycky, nebo jestli až teď vidí pravdu.
     Z opačné strany místnosti se ozvalo nesrozumitelné zamumlání, po chvilce znovu a vzápětí s přidušeným výkřikem zavrzala postel, jak se Jun prudce posadil.
     „Ještě pořád se tě to drží?“ znovu se Ruki zvedl, aby na něj viděl.
     „Ty už jsi vzhůru?“
     „Už nějakou dobu,“ pousmál se. „Zvykl jsem si na větší komfort.“
     „Co Eruma odešel, zdá se mi o tom jen občas.“ Jun chvíli mlčky seděl a probíral se, pak i s dekou přes sebe vstal a šel se usadit k prckovi. „Nedělej si o mě starost, nejsem takhle sám poprvé. A něco je na tomhle přeci jen fajn. Máš neomezený počet pokusů a není tu z ničeho strach, protože horší už to být nemůže,“ uchechtl se. „Dáš si čaj?“
     „Já ho udělám,“ nabídl se Ruki, aby utekl jeho řečem i příležitosti vidět mu do tváře.
     „Jsem rád, že ses tu ukázal. Vědomí, že na mě ještě někdo myslí a dokonce v dobrém, mi hned zlepšilo náladu.“
     „Nevím, kdy se sem znovu dostanu, žádný vycházky nemám. Můžu být jen tam anebo venku,“ zalil dva hrnky a postavil je na stůl. Podíval se do skříňky, co by našel na snídani, lehce se usmál. Zdálo se, že se o sebe Jun přeci jen stará.
     „Říkal jsem, že si budem volat. Můžeš jednou za týden, ne? To stačí, tady se stejně nic dít nebude.“
     Nijak to nekomentoval, pokusil se jen na rtech vyloudit drobné pousmání.
     Pokusil se dát do kupy, jak jen se dalo, promluvit si s Junem o všem, na co během volných chvil v ústavu myslel, a neměl s kým probrat. Utíkalo to ale příliš rychle. Slunce stoupalo stále výš a nenápadně ho popohánělo.
     Nechtělo se mu loučit, ale měl nejvyšší čas, aby si vyšel. Slíbil Reitovi, že bude kolem oběda zpátky a hodlal svůj slib dodržet, aby si nepokazil důvěru. Nejdřív se jen nenápadně koukl po hodinách, pak už se nervózně tetelil a neměl se moc k tomu, aby vstal a sám to rozhodl. Jun však nebyl slepý a povzbudivě ho poplácal po paži.
     „Zvládni to tam s ním. A ať na tebe moc nekřičí.“
     „Díky,“ objal ho prcek. „Opatruj se a najdi si práci. Cokoli tě vždycky trochu posune z místa. A uklízej si tu,“ uchechtl se.
     „Budu. A přinejhorším ti pošlu S.O.S., abys mě přišel zachránit,“ vrátil mu Junichi úsměv a šel ho vyprovodit. „Příští týden se uslyšíme, tak se nemusíme kdovíjak loučit,“ zastavil se ve dveřích a mávnul mu. „Měj se.“
     „Ty taky. A mrkni mezi matrace na gauči… všechno ti uklízet nebudu,“ prohodil Ruki ledabyle a spěšnějším krokem se vydal na autobus. Co kdyby se Jun podíval hned a ještě za ním vyběhl…
     Junichi se za ním chvíli díval, než se s povzdechem vrátil zpět do své místnosti. Ačkoli to tam po tom velkém úklidu vypadalo líp, pořád to byl brloh bezdomovce. Každý den váhal, že by se přestěhoval do jiného pokoje, ale lepší měl jen Eruma, a pokud by se vrátil, čekala by ho slušná nakládačka.
     Prohlédl si pohovku, jak mu Ruki řekl, a mezi matračkami zahlédl kus papíru. Trochu je od sebe odtáhl a v ten moment měl chuť prcka přerazit. Na složeném listu bylo napsáno: „Já je teď potřebovat nebudu“ a skrývalo se v něm několik bankovek. Ruki si nechal jen to nejnutnější, aby se dostal zpět, a celý zbytek mu věnoval.

     „Ne,“ odsekl Reita, hned co vzal do rukou mobil. Už jen když viděl Kensukeho číslo, bylo mu jasné, na co se chce zeptat. „Poledne je ve dvanáct… Nebudu se dívat, kde je, dokud neuplyne čas. Jo, mám svoje metody a ty máš svoje papíry… No a co, že jsi šéf, to ty ukecáváš mě, abych tu pracoval, já se toho místa nedoprošuju… Ha ha ha, už se třesu. Počkej, přišel Uruha, promluvíme si večer. Zatím.“
     Vydechl a opřel se do křesla. Doufal, že Kensuke není zrovna v kuchyni, aby jeho lež prohlédl, a dál si už poněkolikáté procházel veškeré Rukiho záznamy, včetně všech novinek, které zjistil. Všechno, co o něm věděl, se snažil dát do jakési skládačky, najít správné místo pro každý dílek a složit dohromady alespoň přibližný obraz o tom človíčkovi, který o sobě dobrovolně nechtěl nic říct.
     Tiché zapípání ho vyvedlo z myšlenek, vstal a přinutil se jít dolů do prádelny. Znal se, neudělat to hned sám, nejspíš by zapomněl později Rukiho poslat. Seběhl schody až do sklepa, popadl koš a v rychlosti do něj skládal suché oblečení. Tiše si pod nosem mumlal, že přeci jen je docela fajn, když ještě někdo nepracuje a může ho zaúkolovat věcmi, jakou jsou tyto.
     Do schodů kráčel o něco pomaleji, v kapse už štrachal klíč, když se na sotva znatelný moment zarazil. Před jeho dveřmi stál ten drobný mladý muž, trošku rozcuchaný a vypadal sklesle. V rukou držel tác s kastrůlky.
     „Zdravím… Potkal jsem dole Uruhu,“ poukázal na tác v rukou.
    „Ahoj, Ruki,“ Reita měl ve tváři okamžitě široký úsměv. Podepřel si koš pod paži, aby mohl odemknout, a hned ho pustil dovnitř. „To je dobře, už mám docela hlad. Obědval jsi cestou nebo sis počkal?“
     „Taky budu jíst,“ zaslechl z kuchyně. Prcek věci položil na stůl a běžel se upravit a umýt. Než blonďák stačil své věci roztřídit, a co mohl, také uložit do skříně, nachystal oběma na stůl a čekal, až se Reita připojí.
     Oproti včerejšímu dni bylo jídlo o dost chutnější. Začínal pochybovat, jestli ho do té kuchyně vůbec vezmou s jeho kuchařskými dovednostmi.
     „Nebojte, nemám blechy,“ zamumlal, když viděl, jak si ho Reita prohlíží. „Nebo jsem měl prvně jít zas tam na tu hygienickou stanici?“
     „Ale to ne. Jen mi přijdeš poněkud smutný na to, že jsi mohl volně odejít. Nestalo se něco?“
     „Ne,“ zakroutil hlavou a nejdřív se k tomu netoužil vyjadřovat, nakonec však spustil. „Jen jsem asi čekal něco jiného.“
     Blonďák se trochu stáhl, obával se, aby nevstoupil na příliš tenký led, ovšem dokud si Ruki pořádně neuvědomoval svůj návrat a trochu mluvil, hodlal toho využít.
     „Smím se zeptat, kam jsi šel?“
     Odpovědělo mu dlouhé ticho a Ruki dokonce přestal jíst. Led zřejmě začínal praskat.
     „Neměl jste mě snad celou dobu na očích?“ zeptal se prcek nakonec.
    „Ne. Samozřejmě je povinnost zaznamenat celou trasu, kde ses pohyboval, ale to dělá počítač sám. Nedíval jsem se, a pokud mi to nechceš říct, zůstane to jako tvoje soukromá záležitost.“
     Další chvíle ticha, kdy prcek váhal, ale nakonec se znovu chopil příboru.
     „U kamaráda. Měl jsem o něj starost,“ odpověděl na jeho otázku a vzápětí si uvědomil, že by mu měl říct něco navíc. „A chtěl jsem se zeptat… Ty hovory jednou za týden… Pořád to platí?“
     „Jistě. Potřebuješ nějaký konkrétní den?“
     „Ne, to je jedno,“ trochu se s úlevou pousmál a dorazil svou porci.
     Automaticky umyl a sklidil nádobí, nachystal věci, aby si je zase někdo mohl odnést, a zalezl k sobě do pokoje. Usadil se hned za stůl, aby se vrhl na učení, vyrušilo ho ale krátké klepnutí na dveře a blonďatá hlava v nich.
     „Něco jsem ti slíbil, než jsi odešel.“
     Nadechl se, zvědavost ho znovu pokoušela, ale v duchu si říkal, kdoví, co to bude za hovadinu. Člověk jako Reita mohl být nadšený klidně i z informace, že má být teplý prosluněný týden. Na úsměvné tlachání náladu neměl a na rozebírání minulosti teprve ne.
     „Asi ještě pořád není ta správná chvíle,“ tiše pronesl, aniž by se na něj podíval. Otevřel si sešit a začal listovat v učebnici. Doufal, že ho svou zaměstnaností odežene.
     „Dobře. Ale měl by ses nejdřív vyspat, takhle v hlavě stejně nic neudržíš.“
     Když se po něm nevěřícně ohlédl, dveře už byly zavřené. S povzdechem se podíval na stůl zpod těžkých víček a neochotně mu dal za pravdu. Oči sotva držel otevřené a o soustředění ani nemohla být řeč.
     Reita cítil velkou úlevu i potěšení, že se Ruki vrátil. Spokojeně se usadil v kanceláři a hned si vše zapsal, jeho dobrou náladu narušoval jen fakt, že je Ruki posmutnělý. Doufal, že až si odpočine, bude to lepší.
     Dal hned vědět Kensukemu a ani si neuvědomoval, jak hrdě zní. Za to černovlásek si to uvědomil okamžitě a v duchu tiše vrčel. Nicméně si také oddechl, že se prcek nenechal stáhnout žádnou z jeho nástrah a může tak dál pobývat v ústavu. A nejen kvůli němu, ale i kvůli papírům a dalším věcem, kvůli kterým tak bude moct za Reitou chodit a při té příležitosti s ním prohodit pár slov.

    „Odpočinul sis trochu?“ usmál se blonďák, když viděl prcka mátožit se z pokoje. Jeho sotva rozlepené oči, záhyby polštáře otlačené na obličeji a rozcuchané vlasy dávaly důkaz tomu, že jeho spánek byl vydatný.
    „Jo,“ vydechl Ruki a na chvíli zmizel v koupelně. Ven vyšel už upravený a trochu probranější. Převlékl se do volnějšího oblečení a zamířil s Reitou do tělocvičny. Byl vděčný za lehčí program, dnes by na nějaké posilování nebo běh na páse asi nestačil. Přesto některé cviky nebyly zrovna snadné a oproti jiným dnům neudržel rovnováhu tak snadno.
     „Vydechni si.“
     Sotva že od blonďáka lahev s pitím chytnul. Poděkoval a osvěžil se, trochu se protáhl, až mu v zádech zakřupalo. Myšlenkami byl občas stále u Juna, ale snažil se nedělat si s ním těžkou hlavu. Znal ho dobře a věděl, že kdyby něco, řekl by si. Bez Erumy mu jistě bude líp a třeba se nakonec nastěhuje do jeho bývalého pokoje. Třeba se dá trochu víc do kupy a podaří se mu najít lepší práci. A ať se stane cokoli, on si nějak poradí.
    „Kdyby sis chtěl promluvit, víš, že jsem tady,“ opatrně Reita prohodil. On ale jen zakroutil hlavou, netušil, co by mu měl říct. Odložil lahev a dal se do dalšího cviku, mlčky jako doteď.
     „Vypadám, že mě venkovní pobyt porazil?“ optal se, nemohl přehlédnout blonďákovy pohledy.
     „To ne. Jen bych čekal, že ti spíš zvedne náladu. Nebo je to kvůli návratu?“
     „Ne. Vlastně jsem hodně přemýšlel,“ vydechl a přešel do jiné polohy. Dokonce ani neprotestoval, když k němu Reita přišel a spravil mu držení těla. Trochu ho ještě otravovalo, když na něj sahal, ale už na něj kvůli tomu neprskal.
     „To je dobře. Stalo se kolem tebe hodně věcí, se kterými je třeba se srovnat.“
     „Já…“ Neříkalo se mu to zrovna snadno. Začal větu, ale pár minut přemýšlel, co vlastně řekne dál, a jestli vůbec chce něco říct. Nakonec to nechal volně vyšumět a byl vděčný, že z něj Reita nic nepáčí.
     Vzpomněl si na jejich rozhovor, když tam byli naposledy, na nekonečnou noc plnou vzpomínek a slz, na setkání s Junem a probděné ráno u něj…
     Možná se cítil po spánku a cvičení uvolněnější, možná pro něj byl ten malý koutek s podložkami příjemnější, než chodby či byt nahoře. Když svou podložku položil na Reitovu a chystal se k odchodu, na chvilku se zarazil. Promnul rty, jen krátce po blonďákovi bleskl očima, než je sklopil. Dlouze se nadechl a naprosto klidným a vyrovnaným hlasem pronesl větu, o které nevěřil, že ji někdy řekne.
     „Chci tady zůstat.“
     Reita se zarazil a zůstal stát i s CDčkem v rukou. Na rtech se mu objevil široký úsměv, krabičku zavřel, položil k ostatním a pomalu přešel k Rukimu.
     „Mám z tebe radost,“ poplácal ho po paži. Věděl, že prcek k takovému závěru dojde, ale nečekal, že tak brzy, ani že by mu to přímo sdělil. „Hlavu vzhůru. Tohle rozhodnutí chtělo hodně kuráže, je vidět, že ji v sobě máš. Nemusíš se cítit špatně nebo si připadat hloupě kvůli tomu, že jsi změnil názor.“
     „Jenže je to hrozně divné.“ Ruki by mu nejradši řekl něco jiného, už ho zase začínal štvát jeho spokojený výraz. Ale úspěšně se pral sám se sebou. Byl skutečně jak na jehlách a zároveň naštvaný sám na sebe, že přece najednou nebude poslušný klučina. Cítil se trapně. Za vše předtím, i za všechno teď. Kdyby se od začátku choval stejně nebo si dokázal tu drsnou tvář udržet, ale takto…
     „Věř mi, že je to úplně normální,“ uklidnil ho blonďák a pomalu s ním kráčel po schodech zpět do bytu. Taktak se přitom zadržel, aby ho nevzal kolem ramen. Obával se, že to by bylo na prcka už trochu moc.
     „Smím se tě zeptat,“ nedalo mu to nakonec, „ten kamarád… je to spíš něco jako tvůj parťák?“
     „Nemusíte se bát, že by mě zpátky kazil,“ posmutněl Ruki a čekal, než mu odemkne dveře.
     „Ne, o to se nebojím. Jen mě to napadlo, když jsi říkal, že o něj máš starost.“
     „Věci se změnily. Jsem za to na jednu stranu rád, ale po tom, co jsem se dozvěděl, se bojím. Nechci na nikoho práskat, ale mám z toho špatný pocit.“
     „Ruki, chci, abys věděl, že cokoli mi řekneš, zůstane jen tady a mezi námi. Pokud by ses rozhodl proti někomu svědčit, jsou tu na to zvlášť postupy.“
     Nic na to neříkal, protáhl se sotva pootevřenými dveřmi a zmizel v pokoji. Po chvíli vylezl, opět převlečený, a vytáhl si na stůl svačinu. V hlavě mu běžela spousta myšlenek, které by rád pustil ven. Prokecat skoro celý den a noc s Junem, mu velmi pomohlo, a najednou tu zase byl zase ten stísněný pocit, že by měl držet jazyk za zuby. Blonďák ho sice vybízel, aby mluvil, ale zrovna jemu se netoužil svěřovat.
     „Ruki, měl bych pro tebe návrh. Zeptal bych se ti v kuchyni na práci, ale zabrala by ti víkendy, mohl by ses učit jen přes týden. Nebo je tu taky možnost brát věci za kluky, když by nemohli, ale doba by byla nejistá.“
     Prcek zvedl pohled z neznáma a po dlouhé době se mu v očích mihlo nadšení.
     „Víkendy. Stihnu se učit v týdnu.“
     „Dobře. Pro jistotu se připrav už na zítřek. V šest bys měl být v kuchyni.“
    Reita si vzpomněl na Kaiova slova a očekával, že brunet nebude protestovat, i kdyby mu ho přivedl až ráno.

     Prcek byl nervózní i nadšený. Dobrý pocit ale převažoval a po svačině se s jemným úsměvem zašil do pokoje a začetl do knihy. Posledně mu vyprávění o knize moc nevyšlo. Neměl ani špetku zájmu mu něco říkat nebo s ním cokoli rozebírat, po naléhání ze sebe vysoukal možná čtyři věty, knížku nechal ležet na stolku a místo vybrání nové se zabarikádoval za dveřmi. Blonďák se nerozčiloval, večer mu donesl tři další knihy, beze slova je položil na stůl a odešel.
     Jednu si Ruki rozečetl, ale absolutně ho nechytlo ani téma a rovnou ji vrátil. U druhé už byl skoro na konci a věděl, že by si měl trochu spravit reputaci, proto si občas udělal i nějakou tu poznámku. Skrz pootevřené dveře slyšel tiše puštěnou televizi, což se stávalo každý večer, občas i kolem poledne. Nikdy ale nezaslechl jiný program než zprávy. Novinky ho extra nezajímaly, ale věřil, že pokud by někoho napadlo vyloupit zlatnictví nebo by se ztratilo něco cenného, museli by se o tom aspoň zmínit. Už několikrát se přistihl, že si přeje, aby se něco takového stalo…
     „Můžu ve středu přijít s knížkou?“ nadhodil u večeře. Blonďák se na vteřinku zasekl, jako by přemýšlel, jestli se nepřeslechl. S úsměvem ho ale ujistil, že může.
     „Čteš docela rychle,“ poznamenal.
     „Je dobrá. Čte se sama.“
     Od chvíle, co se Ruki vrátil, mu přišel trochu jiný. Sice v něm stále doutnal smutek, ale choval se uvědoměleji a ochotněji. Vše dělal s větším klidem. Jako by se uvnitř přenesl v čase o pár měsíců dopředu. Reitu hodně zajímalo, co za tím je, i když to tušil. A nebyl daleko od pravdy se svými domněnkami, že prcek teď vidí svou minulost realističtěji a zároveň se namlsal lepší představou budoucnosti a možností jí dosáhnout.
     „V pátek musím jet něco zařídit. Kensuke chtěl, aby tě na zkoušku odvezl Hiro, ale já věřím, že hodina před zkouškou se ti bude hodit a chvíli potom na mě zvládneš ve škole počkat.“
     „Nemusíte si dělat starosti,“ odvětil mu Ruki, „když tak si s sebou vezmu další knížku.“
    Blonďák ani nemohl uvěřit tomu, že se pousmál. Jen takové cuknutí koutku a v očích stále strasti, přesto se dnes už poněkolikáté radostí málem rozplynul a v duchu se sám sobě chválil za nápad dovolit mu opustit ústav.