Projekt Poslední šance (6. část)

 

 

 

     „Ruki?“
     Jakoby zpovzdálí zaslechl zaklepání a svoje jméno. Trochu se probral a měl chuť brblat, dokud nepohlédl na budík a nezjistil, že spal skoro hodinu. Zvedl se, trochu se upravil, neochotně odťapal a lapnul na gauč.
     „Ještě než přejdeme k tomuhle,“ poukázal Reita na papíry, „chtěl bych se zeptat-“
     „Chceš mě se- chcete mě seřvat, co?“ zvedl k němu Ruki částečně ještě naštvaný, ale částečně i provinilý pohled.
     „Ne, jen mi řekni, co se stalo.“
     „Nic se nestalo.“ Jako by se právě probral, když si to vybavil. „Jen jsem seděl. Jako bych tam ani nebyl. A on do mě přišel rýt, protože se mu nelíbilo, že sedím na opěradle.“
    „Ruki, včera jsem ti říkal, že musíš poslouchat, když ti něco řekne. Vím, nějaké sezení na opěradle je pitomost, ale jde tu o princip. I já bych tě o to požádal, kdybych tě tak viděl, a musel bys slézt.“
     Cítil jakousi úlevu, že na něj nezačal vřískat ještě i on, přesto mu tyhle jeho poučky připadaly pitomé.
     „Poslechl bych ho, ale chtěl jsem, aby šel pryč. Jenže z něj sálalo, jak je zvědavej a na nějaký vyzvídání a promlouvání do duše jsem fakt neměl náladu. Ale on si nedal pokoj,“ odsekl.
     „Příště to třeba půjde líp.“
     „Už tam nepáchnu,“ zamručel a byl odhodlaný se venku neukázat, přinejmenším dokud bude mít službu ten Yasu.
     „To je na tobě, jestli chceš nebo nechceš jít ven, ale neměl by ses schovávat, jen protože tě někdo naštval. V životě je spousta věcí, před kterými nejde utéct nebo se schovat.“
     Reita mluvil celou dobu klidně, nakonec však svá slova zdůraznil vážnějším pohledem a jakýmsi úsměvem. Prcek nechápal, co tímhle sleduje, každopádně se k tomu raději nevracel, přestože by byl schopný se o tom hádat ještě půl hodiny.
     „Přejdeme teda k tomuhle. Musím říct, že jsi na tom velmi dobře. Jsou tu věci, které bys měl dohnat, ale-“
     „Kolik procent?“ optal se náhle.
     „Na číslech nezáleží a nejde to ani přesně porovnat. Ale celkově to vychází na sedmdesát čtyři.“
     Rukiho tvář náhle přeletělo zklamání a následované zděšením. Mlčky rty obkreslil ta dvě slova „sedmdesát čtyři“ a zahleděl se skrz stolek do prázdna.
     „Nemáš být proč zklamaný, to je opravdu dobrý výsledek-“
     „Dobrý tak leda pro nejchytřejšího mezi hlupákama! Není to ani tři čtvrtiny, je to špatný! Přímo šílený!“
     „Věř mi, Ruki, není-“
     „Cokoli pod devadesát je vážně špatný! Selhal jsem-“
     Zarazil se, když viděl blonďákův výraz a uvědomil si, jak je napřímený. Očima utíkal před jeho pohledem ještě víc, než obvykle.
     „Řeknu ti to takhle. Myslí ti to dobře a většinu informací lehce doženeš. Čísla nevypovídají o ničem, v něčem jsi byl úspěšnější, v něčem méně, ale to je normální. Nikdo není stoprocentní-“
     „Jen stoprocentní mají šanci to někam dotáhnout…“ vypadlo z Rukiho tenkým, provinilým hláskem, jako nějaká básnička, až se toho sám lekl. „Chci jít k sobě,“ polkl naprázdno.
     „Dobře, ale vysvětli mi, kdo ti řekl ty nesmysly?“
     „Nikdo,“ rázně zapřel.
     „Fajn, tak se nasvačíme a budeme pokračovat.“
     Ruki odmítal přistoupit na jeho podmínku. Být s ním u jednoho stolu v kuchyni na svačině, nebo v jakémsi obýváku nad papíry, mu přišlo stejné. Potřeboval být sám. Zavřít se, schoulit na posteli a zpracovat příval emocí, který ho zasáhl.
     „Pojď, nenuť mě na tebe křičet,“ stál Reita ve futrech a zíral na zkroušenou postavu sedící na gauči.
     „Já nemám chuť k jídlu…“
     „Ruki-“
     „Prostě nechci jíst! Chci být sám!“ ozvalo se hlasité vyštěknutí a prcek vystřelil z pohovky rovnou k sobě do pokoje, kde za sebou hlasitě zabouchl. Blonďák si jen povzdechl. Měl možnost ho potrestat, věřil, že někdo jiný by se nepáral a po pár důrazných povelech by se uchýlil k další ráně. Jemu však stačil ten jeden zdrchaný výraz a strach. Vytočil se na podpatku a zamířil za ním. Krátce zaklepal a vešel.
     Spatřil ho ležet schouleného na boku čelem ke zdi. Váhal, jak k němu promluvit, trochu očekával, že se Ruki ozve jako první a trucovitě se ho od sebe bude snažit vyhodit.
     „Ruki,“ začal, „víš přece, co jsme si říkali o tom poslouchání.“
     „Poslouchání… Nechápu, proč mě neposlali do vězení rovnou. Tam bych se aspoň mohl ohradit, nebo někomu vrazit, aby mě přestal ponižovat,“ mumlal si prcek pod nosem, sotva mu bylo rozumět.
     „Nikdo tě přece nechce ponižovat-“
     „A co to neustálé ‚udělej to a tamto, a když to neuděláš, buď rád, jestli ti noha zůstane celá‘, to je jako co? Mám tě obskakovat, uklízet po tobě, co přijde příště? A když chci být chvíli sám, tak nesmím?“
     Blonďák se usadil na židli a pohlédl na tu hromádku vzteku a neštěstí. „Tohle nedělám, abych tě ponižoval. Shodneme se na tom, že být tady si zasloužíš.“ Začal se základním faktem a sledoval, jak jsou jeho ruce stále křečovitě zaťaté a rychle dýchá rozčilením. „A pokud máš být někde za trest, je jasné, že to nebude legrace. Poslouchat bys mě prostě měl, a ještě bude v životě spousta lidí, které budeš muset uposlechnout, i když se ti to nebude líbit. Nemusíš být jako robot a časem, když se budeš snažit, mantinely trochu povolí.“ Mluvil pomalu, prckovo tělíčko se však ani nehnulo. Na chvíli se odmlčel, aby mu dal čas si srovnat, co mu zatím řekl. Až poté, co se přestal tak pevně držet, pokračoval o něco tišším a klidnějším hlasem.
     „Pro začátek mi musíš ukázat, že máš zájem se sebou něco udělat. Uklidit, nachystat jídlo, udělat nějakou práci… nechci po tobě nic těžkého, jsou to věci, o které by ses musel postarat, i kdybys byl sám. Za tvé neustálé tykání, sprostá slova a vzdorovitost tě ale musím potrestat, abys měl možnost si své chování uvědomit a zamyslet se nad sebou.“
     Ruki si mezitím hlasitě povzdechl, jako by se chystal nějak odfrknout a rozmyslel si to.
     „Testy, které jsi dělal, nemají ukázat nějaké číslo, na kolik jsi dobrý pro společnost, je to přehled pro mě, abych věděl, jak k tobě přistupovat, jak ti sestavit rozvrh, aby sis mohl informace doplnit. Zároveň se zasadím o to, abys mohl vykonat maturitní zkoušku. Tvoje vyhlídky v práci i možnosti se dál rozvíjet se tím zlepší. Taky bych chtěl upozornit, že tvůj trestní rejstřík se pobytem tady nezmění. Jak ale víš, tohle je poslední šance… na nějakou dobu je tohle místo tvým domovem a jsi tady proto, aby ses naučil, jak žít a mohl začít znovu, lépe.“
     Opět nastalo ticho, kdy ho blonďák jen sledoval a čekal na nějakou reakci. Ruki pořád ležel, mlčky hleděl do zdi před sebou a přebíral si každé slovo. Nejdřív se snažil neposlouchat, ale Reitův podbízivý hlas se mu celou dobu chtě nechtě zarýval do uší a teď se mu v hlavě míchala slova od Aoie se všemi novými od něj.
     „Proč…“ zamumlal potom, „proč to děláte?“
     „Protože jsou lidé, kteří potřebují pomoct a dostat druhou šanci.“
     „A o tom jako rozhoduje kdo? Proč sis- jste si vybral mě?“
     „Druhou šanci si samozřejmě zaslouží každý, ale někteří jsou prostě nepolepšitelní. Využívají to, jako možnost přitvrdit. Jsou dlouhodobě problémoví, ačkoli jim nic nescházelo. Nedokážou pochopit, co dělají špatně, jsou schopní jít přes mrtvoly. Manipulují s druhými, a tohle slovo nerad používám, jsou zlí. Pak tu ale máme lidi, kteří si uvědomují, co udělali. Třeba ani nechtěli, jen neměli jinou možnost. Anebo se v jejich životě stalo něco, co je přimělo k takovému chování, ale je tu ještě šance navést je na správnou cestu. A já pevně věřím, že tobě se to podaří, teď když si můžeš vše v klidu srovnat.“
     „A proč mi to teď říká…te…“ poslední slabiku prcek téměř nevyslovil.
    „Protože na tebe nechci v jednom kuse křičet nebo tě tělesně trestat. A hlavně nechci, aby sis myslel, že tě hodlám jen peskovat, trestat a nějak ponižovat.“
     „Aoi si prý dost schytával…“
    „Ano, ale ty nejsi Aoi. Každý máte jiné problémy a nejde jen o prohřešky proti zákonu. Tak, Ruki… půjdeš teď se mnou prosím vedle a můžeme v klidu pojíst a dokončit náš rozhovor, ohledně tvého rozvrhu?“    
     Ruki váhal. Pár řečiček a najednou se má chovat jako mílius? To tak… nenechá se jen tak ukecat. Beztak to byly jenom nějaké medové řečičky, aby si náhodou nevykřičel hlasivky, pomyslel si. Kdoví, jaké mínění o něm má doopravdy.
     Po chvíli se otočil a pohlédl do země, kamsi vedle Reity. „Nemám na nic chuť,“ odpověděl tiše. Proti jeho vůli mu však v břiše nahlas zakručelo.
     „No, máme o čem diskutovat,“ povolil blonďák s předtuchou, že jakmile před ním začne jíst, ani on se neudrží, hlad a chuť ho přemůžou. „Tak pojď, ať to máme za sebou.“
     Prcek se však ani nehnul.
     „Ruki…“
     Bylo ticho. Ruki zkoušel, jak dlouho ho vydrží přemlouvat, jestli jen zvýší hlas nebo nakonec použije i násilnějšího způsobu…
     „Neříkal jsem před chvílí, že na tebe nechci křičet?“       
     „Já říkal, že chci být sám,“ vydechl. Snažil se o sebevědomý tón, ale bylo znát, že si je nejistý.
     „Takže se opět vrátíme k přikazování?“
     Mlčel.
     „Vstávej a nebudu to opakovat stokrát…“
     Ruki se kousal do tváře a čekal, co bude.
     „Tak fajn, něco jsem ti o trestech říkal. Večer nebudeš mít klid, ale práci navíc. Pokračuj, jestli si ji chceš protáhnout i na zítra.“
     To už se mu tolik nelíbilo, přesto ležel a snažil se zjistit, jak vážně Reita svá slova myslí. Přišlo ještě jedno klidnější upozornění, ale poté už blonďák hlas doopravdy zvýšil a Ruki měl pocit, že tohle je strop. Musel by udělat něco opravdu vážného, aby si schytal ránu, ta první zřejmě byla jen jakési varování, že to s tím myslel doopravdy.
     „Myslíte, že na mě zacukrujete, a já se roztřesu a poddám,“ prskl, když kolem něj procházel a lapl na pohovku. Reita raději z hlavy vytěsnil všechny myšlenky, aby ho nemohlo napadnout nic, co by proti tomu řekl. Beze slova se usadil naproti Rukimu, teď už opět s klidem, jako by se to předtím vůbec nestalo, a vzal si do rukou dva papíry.
     „Tohle je tvoje,“ podal Rukimu rozvrh a zároveň se díval do vlastní kopie. „Od zítřka se budeš podle něj řídit, plus nějaké výjimky, jako například práce navíc, ale vždy ti řeknu předem. Každý den se budeš od osmi do dvanácti učit, mezitím budeš mít dvacetiminutovou přestávku. Od jedné do tří budeš mít další dvě hodiny na učení, nebo se budeš věnovat klavíru, kreslení a podobným věcem, pak máš možnost jít na dvě hodiny ven. V případě úterý a čtvrtku máš po obědě nejdřív klid a potom trénink.“ Na to mu podal rozpis, co se bude kdy učit.
     Prcek na to nic neříkal, jen do papíru hleděl a v jednotlivých kolonkách si přebíral, co v testech asi zpackal.
     „Dnes si po večeři vezmeš na starost chodby. Zamést, vytřít, dole i tohle patro. Pokud budeš pokračovat ve svém chování, jako doteď, bude to příště celá bytovka i s okny.
     Ještě ti předem řeknu plán na zítřejší odpoledne. Po svačině musím odjet pryč. Budeš tu sám, ale znova upozorňuju, všude jsou tu kamery a Yasu tě bude hlídat. V jednu si pro tebe přijde Hiroko-san, bude tě učit na klavír. Poté máš volno, můžeš ho strávit venku, ale do pěti budeš zpátky tady. Pokud bys to porušil, náramek se sám aktivuje a do konce týdne polezeš po čtyřech. Navečer doporučuju využít čas k četbě. Do večeře bych se měl vrátit a nechci tu nikde vidět binec. Nádobí bude uklizené, umyté, nachystané, aby si ho mohl někdo z kuchyně vyzvednout. Rozumíme si?“
     Nečekal na odpověď. Po tomto výčtu informací vytáhl nějaký dokument a položil ho před Rukiho. Vybídl ho, ať si vše pořádně pročte, klidně ať se na cokoli zeptá, a upozornil ho, že připojením svého podpisu potvrzuje srozumění a souhlas se vším, co je tam napsané.
     Ruki se zamračil už ve druhém odstavci. Byla to jakási smlouva, kde potvrzoval souhlas se všemi metodami, které na něj Reita může použít, včetně sledování skrz kamery a rány z náramku. Zároveň se tím měl zavázat k plnění svých povinností a při porušení některé z položek jejich dohoda končí.
     „Co když nepodepíšu?“ optal se.
     „Potom si můžeš sbalit, čeká tě soudní proces a trest v docela jiném zařízení.“
     Tiše si odfrkl, ale nezbývalo mu nic jiného, než podepsat.
     Po tomto krátkém rozhovoru následoval blonďáka dolů do jedné z neobydlených částí, kde se nacházela knihovna. Věděl, že v tomhle případě klidně může trucovat, ovšem raději šel, než by mu Reita vybral něco, co ho nebude bavit ani trochu.
     Prohlížel regály nacpané všelijakými romány i komiksy, nacházel více i méně známá jména, ale spíš kolem knih jen bezduše procházel. Neměl náladu cokoli číst, a i kdyby měl, na oddíl s horory či nějakou temnější četbou zatím nenarazil.
     Procházel dál, prohlížel hřbety v naducaných regálech, občas se ohlédl po Reitovi, který skládal jakési jiné knihy a sešity do krabice. S povzdechem se otočil zpět a tu jeho oči přeci jen cosi zaujalo.
     „Stephen King…?“ špitl si tiše a sehnul se do spodního regálu. Byla tam jen jediná kniha od něj, s názvem „Different Seasons“. Prohlížel to kolem, ale jako by ji tam někdo jen tak hodil a neobtěžoval se najít příslušné místo, ať už podle autora či názvu.
     „Vybral jsi?“
     Málem se lekl, když se za ním ozval hlas. Tiše zamručel na souhlas, neřešil jeho pohled na první volbu a k tomu hned v angličtině, a zamířil zpět nahoru do pokoje. K jeho obrovské radosti ho blonďák následoval a věci z krabice mu začal skládat do jeho knihovny při zdi.
    „Tady máš vše, co budeš potřebovat. Pokud by sis chtěl rozšířit obzory i v jiných oborech, popřípadě se do něčeho zabrat hlouběji, stačí říct.“
     Ruki to nijak nekomentoval. Ke svačině se nenechal přemluvit, ovšem o to rychlejší to bylo s večeří, kdy měl skutečně hlad. Úklid byla opět záležitost se zvýšeným hlasem a poté následoval jeho trest. Dostal do rukou kýbl s vodou a saponátem, smeták, hadr a skončil sám v prázdné chodbě. Povzdechl si a přemýšlel, odkud začít.
     Sešel až dolů, vyklepal rohož a celou chodbu nejprve zametl. Pak se chopil hadru a s odporem a nadávkami, že by mohli mít aspoň mop, se pustil do drhnutí. Během chvilky mu bylo horko a bolela ho záda, ruce měl celé rozmáčené a nejradši by se na Reitu vykřičel. Naprázdno však polkl jakékoli poznámky, i kdyby měly být jen pro něj samého, a pokračoval v práci. Byl už za polovinou, když se dveře otevřely a vešel do nich Uruha. Hned měl na rtech široký úsměv a s omluvou se stáhl na stranu, aby mu moc nenašlapal. Nejdřív chtěl jen proběhnout, ale když ho viděl, jak se s tím párá, u schodů se zastavil a podal si smeták.
    „Takhle je to jednodušší,“ usmál se a hadr na něj namotal. Jen krátce mu to předvedl a s mrknutím zmizel nahoře.
    Prcek si povzdechl a připadal si ke všemu jako pitomec. Proč ho taková jednoduchá věc nenapadla dřív?

     Úklid chodby jako by vyřešil jeho problém se spánkem. Poté, co se dal trochu do kupy, se jen usadil na postel, aby se převlékl, a najednou už bylo ráno. Protivný budík si nedal pokoj, dokud ho nevypnul, a s dlouhým zívnutím se začal shánět po svých věcech. Prohrábl si vlasy a zůstal zaraženě stát s myšlenkou, jestli není blázen. Byl si jistý, že zůstaly na posteli anebo pohozené vedle. A vlastně si ani nepamatoval, že by si lehl. Teď však bylo oblečení úhledně přehozené přes opěradlo židle a uvědomil si, že se probudil zachumlaný pod peřinou. Tiše si odfrkl, Reita u něj nejspíš byl na návštěvě…
     Vyhrabal se z pokoje a šel se opláchnout studenou vodou. Po včerejším večeru ještě pořád cítil záda a taky se k nim přidaly paže a stehna. Nejen Uru se v tu dobu vracel, ale za chvíli procházelo i pár neznámých tváří a pak také Aoi, který měl jakýsi nostalgický pohled.
     „Dobré ráno, Ruki,“ zdravil ho blonďák od stolu. Jeho slova, natož pak úsměv, mu však oplacena nebyla. Prcek si naložil svou porci, nalil si čaj a doufal, že Reita z kuchyně co nejdřív odejde.
    Tu radost mu blonďák dopřál docela brzy, ovšem trochu mu z ní srazil svými slovy, ať nezapomene uklidit. Ruki na to nic neříkal, ale uvnitř vrzal zuby. Mělo to ale jednu světlou stránku – bude tam sám. Úklid tedy provedl co nejrychleji a zavřel se zase v pokoji. Lapl na postel, nechtělo se mu dělat nic, na druhou stranu netušil, čím by se jinak zabavil. Vzpomněl si i na Reitova slova, že by si mohl dodělat maturitu, a chtě nechtě v něm zahořela jakási naděje. Jestli něčeho na svém odchodu z domova mohl litovat, tak jen že musel ze školy odejít. Neměl pořádně na vyžití, natož si zaplatit školné.
     Částečně i proti své vůli se podíval na rozpis, co se má učit. Vytáhl si blok, učebnice a začal si číst a zapisovat nejdůležitější. Zezačátku s tím měl chuť švihnout, stačilo mu pár odstavců, aby se v něm začala vařit krev. Pitomý blonďák, pitomé celé místo, i učení… Když to však překonal, uvědomil si, že má od Reity klid. Nepřišel za ním ani jednou, kromě dopoledne, kdy mu zaklepal na dveře a zavolal ho na svačinu.
     Ruki se nezvedl hned, ačkoli mu v břiše kručelo už asi poslední půl hodiny, nejdřív si dopsal odstavec. Nechtěl prostě přijít na zavolání, jako poslušný pejsek. Sotva ale vyšel ze svého pokoje, zarazil se. Blonďák nevypadal uvolněně, jako obvykle. Neměl své volné tričko a kalhoty, ani jeansy a koženou bundu. Jeho vlasy nebyly rozčepýřené do všech stran a náušnice zmizela. Stál před ním uhlazený, učesaný, nudný chlápek v černých upnutějších kalhotách, bílé košili a saku. Chyběl mu snad už jen nějaký slušivý kufříček a kravata.
    „Ruki, chovej se, jako bych tu byl. V jednu buď nachystaný a k Hiroko se chovej slušně, ano? Nezapomeň, že se všechno dozvím. Do večeře jsem zpátky.“ S krátkým rozloučením zmizel a prcek zůstal v celém bytě sám. Uvědomoval si však, že zas tak sám není – pořád ho sledoval Yasu a mohl kdykoli přijít. A s tím by se znovu pohádat nechtěl… Pokračoval tedy ve své cestě do kuchyně, najedl se a po chvíli odpočinku se opět pustil do práce.
     Čas utíkal docela rychle, přestože ke konci neustále těkal po hodinách. Krátce před dvanáctou se ozval zvonek, trochu se zarazil. Došlo mu, že to nejspíš bude někdo z kluků s obědem, ale taky by to mohl být někdo jiný. Pro jistotu nahlédl kukátkem a oddechl si.
     „Ahoj, Ruki. Jak tu sám válčíš?“ vešel dovnitř Aoi a podnos s kastrůlky nesl hned do kuchyně. Obvykle jen zazvonil a vešel, Reita míval často otevřeno, když byl doma on nebo někdo ze svěřenců, ale obával se, že by měl Ruki špatný pocit ze sprostě narušeného soukromí.
     „Mnohem líp, když tu ten otrava není.“
    „Ale notak, už jsem ti to přece vysvětloval,“ pousmál se a chvilku ho sledoval, jak si chystá nádobí.
     „Ty sis možná nechal vymýt mozek, ale u mě se mu to nepovede,“ prskl Ruki a nechtěl o něm moc mluvit, aby ho nepřešla chuť k jídlu.
     „No, jak myslíš. Vsaď se ale, že je teď pryč jen kvůli tobě.“
     „To těžko-“
   „Nemáš někde něco nevyřízeného? Nedokončeného? Anebo někoho, kdo by tě mohl postrádat…?“
     Užuž chtěl říct ne, pak si ale vzpomněl. Zároveň se zasadím o to, abys mohl vykonat maturitní zkoušku. Tak tohle byl skutečně cíl jeho cesty a důvod, proč se tak vyfiknul?
    „Máš o čem celý den přemýšlet,“ pousmál se černovlasý a stejně rychle, jako přišel, se zase vypařil.