Projekt Poslední šance (12. část)

 

 

     „Oh, Ruki, opatrně. Ty prsty ještě budeš potřebovat,“ mírnil ho Uruha, od rána se mu prcek zdál napružený. Vidět ho takhle včera, asi by se obávali dát mu nůž do rukou.
     „Zvládám to,“ odvětil Ruki a dál si jel po svém, jako by za ním někdo stál a půl hodiny mu klepal na rameno, aby si pospíšil.
     Aoi s Uruhou se po sobě několikrát podívali, Yukina jen pokrčil rameny, nikdy předtím prcka neviděl, takže mu jeho nálada nepřišla divná. Jediné změny, kterou na pohled od včera postřehl, byly napuchlé oči s fialovými půlměsíci pod nimi a bílý obličej, jako by měl i noční směnu.
    „Ta rajčata nebudou na omáčku,“ upozornil ho po chvíli Kai, když procházel kolem. Také si nemohl nepovšimnout jeho nevraživé nálady vůči všemu, co se mu dostalo do rukou, a pověřil ho raději rozmixováním těsta. Tam aspoň mohl svou vášeň využít k dobru.
    „Vy dva, nevíte něco?“ špitnul brunet tiše, jak jen dokázal, směrem k jeho dvěma spolusvěřencům.
    „Ani ťuk, už ráno přišel napuchlý. Nejdřív jak bez života, potom jako by sám chtěl vraždit,“ odpověděl mu Aoi a nenápadně se ohlédl. „Možná se s Reitou nějak chytli…“ 
     Brunet raději Rukiho kontroloval každou chvíli a šlehačku svěřil Yukimu, jinak by z ní taky mohl mít stlučené máslo.
     Prcek se rozhlédl, jeho práci nakonec dělali všichni a on mohl jen zpracovávat těsto. Docela je i přes svou náladu chápal, přesto mu to moc nepomohlo. Potřeboval se zabavit, u téhle činnosti se nudil a měl dost prostoru na přemýšlení.
     Uruha se vydal s obědem nahoru, na Kaiovu žádost šel vyzvídat. Nejdřív jen mlčky chystal na stůl, tvářil se, že je vše v pořádku, a přemýšlel, jak začít, když ho blonďák předběhl.
     „Jak je na tom Ruki?“
     „Vlastně se mám zeptat, co s ním je,“ vychrlil to Uru narovinu. Objasnil mu, jak vypadalo celé dopoledne, od chvíle, co za nimi přišel. Jak byl nejdřív smutný, ale jako by se to snažil skrýt. Jak se zdálo, že jeho pomoc dnes nebude výrazná, ale potom se z něj stal stroj zapnutý na nejvyšší otáčky.
     „Což o to, asi by dnes zvládl práce za dva, ale ten výsledek…“ promnul Uru rty, skoro jako by za to sám mohl. „Nehledě na to, že několikrát málem posekal i sebe. Kai ho radši poslal od všeho ostrého pryč a nedivil bych se, kdyby byl moučník slaný.“
    Reita tiše přikyvoval na každé jeho slovo, něco takového očekával. Včera nebyla zrovna ta správná chvíle, aby si s Rukim popovídal o jeho rodině.
     „Včera večer ze sebe Ruki vychrlil nejspíš to, co nechtěl. Něco, co v sobě dlouho dusil a co je zřejmě jednou z příčin, proč je tady. V noci toho moc nenaspal a ráno se mnou neprohodil ani slovo. Prostě jako by tu chodil duch. Skoro nejedl, a než jsem se stačil převlíknout, už byl obutý a utekl do kuchyně. Dřív, než by se mnou musel jakkoli komunikovat.“
     Uru pokývl a dál se nevyptával. Sám věděl, jak těžké je nakousnout citlivé téma minulosti. Už si o sobě myslel, že je v pohodě, smířený. Ale poté, co se Reitovi svěřil se vším včetně detailů, se málem sesypal. A podruhé, když to objasňoval Aoiovi, nedopadl o moc lépe, ačkoli i z trochu jiného důvodu. Prostě byly věci, o kterých bylo těžké mluvit a znovu je tak prožívat.
     Ze zamyšlení ho vytrhl až blonďák. „Byl bych radši, kdyby si odpracoval celou směnu, přeci jen aspoň bude mezi lidmi. Ale jestli je to s ním fakt tak špatný, že je tam víc ke škodě, než užitku, ať ho Kai pošle za mnou.“

    Brunet si tiše povzdychl, potřeboval každou ruku, i tu nervózní. I přes pochopení si v duchu zabrblal, ale navenek nenechal nic znát. Sám sebe za to trochu pokáral a zkusil se na to podívat z pozitivní stránky. Bylo dobře, že se Ruki dokázal svému opatrovníkovi otevřít, a ať už chtěně či nechtěně ze sebe dostat, co ho tíží. S takovým postupem se dá dřív do kupy a bude příště fungovat o to lépe.
     Když se Aoi s Uruhou po poledni rozloučili, prcek jim automaticky odpověděl. Dál ale pokračoval v chystání kávy. Tiše, alespoň dokud na něj někdo nepromluvil, a téměř strojově. Brunet k němu pomalu přišel a snažil se na něj s opatrností promluvit. Poslední, co by potřeboval, by byly Rukiho myšlenky na to, že je někde zbytečný nebo nějak neschopný.
     „Ruki, běž si taky odpočinout,“ usmál se. „Dneska je klid a pomocníků bude dost.“ Milosrdné lži Kaiovy šly, až se za to styděl. Ale co, neuškodí mu, když se sám proběhne po lokále.
     „Omlouvám se.“
     Kai zvedl obočí, když se ozvalo tiché zmučené pípnutí.
     Vzal ho kolem ramen, opatrně, netušil, co si může dovolit. Cítil, že se prcek trochu ošil, ale nekrčil se před tím dotykem. „Za co, prosím tebe?“
    „Nepracoval jsem dnes, jak bych měl.“ Ruki se skoro obřadně sklonil, jako by se omlouval za nejhorší přečin, jakého se může v kuchyni dopustit.
    Kaiovi se z jeho gesta pořádně zamotala hlava. Rebely uměl stavět do latě téměř dokonale, ale s citlivkami to bylo horší, zejména pokud je neznal a nevěděl, co na ně platí a čím naopak vše ještě zhorší. „Ale nepovídej,“ zkusil to na něj pozitivně, „kdyby z těch rajčat měla být omáčka, byla by nejlepší, jakou jsme tu kdy měli,“ uchechtl se a poplácal ho. „Utíkej nahoru, uvidíme se příští týden.“
     Prcek se sebral, sundal si zástěru a z kuchyně odcházel pomalu, jako by vypotřeboval už veškerou energii. Brunet si otřel čelo a promnul šíji.
     „Co mi to sem posíláš…“ koukl nahoru do stropu, jako by ho snad Reita mohl slyšet. Zvykl si, že měl v kuchyni různé šarvátky, že tam někteří chodili jako za trest, spousta z nich to brala jako srandu nebo vyvlečení se z knih. Nebylo výjimkou, že ho bolelo v krku, jak po nich řval, když se nechovali, jak měli. Ale rychle přemýšlet nad každým slovem, jako by mluvil na trucující dítě, to se mu nestávalo často. Od Reity mu tam nejdřív Uruha chodil jako umučení a nedalo se s ním mluvit, protože si bral všechno osobně, teď možná Ruki. Kai jen doufal, že další víkend bude prcek v lepší náladě.

    „Ahoj, Ruki. Dnes už hotovo?“ ptal se Reita, i když neočekával žádnou reakci. A znovu zůstal překvapený. Ruki se zastavil přede dveřmi do svého pokoje, ruku nataženou ke klice nejistě stáhnul a otočil se. S tichým povzdechem na něj pohlédl unavenýma očima a dal si načas, než promluvil.
    „Nemohl byste dělat, že se to včera nestalo? Nepotřebuju, aby se ke mně někdo choval jako k labilnímu.“
    „Omlouvám se, ale nemůžu,“ zakroutil blonďák hlavou, ve tváři měl výraz soucitu a skutečné omluvy. „O to druhé se nesnažím. Mimochodem, mám pro tebe úkol. Až dočteš knihu, nechci, abys mi vyprávěl, o čem byla a co si o ní myslíš, ale chci, abys namaloval nějakou část, scénu, která se ti líbila.“
     Prcek nevěřil vlastním uším. Bez jakýchkoli dalších slov se otočil zpět ke dveřím a vzal za kliku.
    „A neprotáčej ty oči, všechno vidím,“ ozvalo se za ním sotva vteřinku předtím, než mu oči skutečně padly navrch hlavy. Tiše si pod nosem zavrčel a vykročil si do pokoje. Rázně, aby už nemusel slyšet jediného Reitova slova, ale sotva otevřel dveře, stejně rychle se i zarazil. Zůstal stát v naprostém úžasu. Dokonce párkrát zamrkal, aby se ujistil, že to není jen přelud z nedostatku spánku. Před knihovnou stál stojan s napnutým plátnem na rámu, na stole ležela paleta s různými druhy barev i štětci. Hned vedle vykukovala krabička s pastely, na ní uhly, oči mu rejdily i po pastelkách a tužkách. Pod tím vším se schovávaly malé i velké skicáky a přes opěradlo židle visela bílá pracovní košile.
     Znovu si to všechno prohlédl, aniž by si uvědomoval, že pořád stojí v otevřených dveřích. Ve tváři se mu odráželo nadšení a nevěřícnost, okamžitě ho přešel hněv na Reitu, co si to vymýšlí za kraviny. O něčem takovém kdysi snil, ale věděl, že od rodičů se mu toho nikdy nedostane. Málem se rozbrečel, kdyby ho neprobrala přítomnost blonďáka za zády a nepíchlo ho vědomí, jak dlouho už nemaloval.
     Ohlédl se, sám sebe slyšel, jak děkuje, a sledoval tvář, ve které se odrážela jakási samozřejmost. Jako by tohle běžně měli v nějakém společném skladu. Něco z toho možná ano, ale takovou výbavu tam mít nemohli. Stát Reita hned vedle něj, byl by ho samou radostí v tom záchvatu překvapení objal, ale než stačil udělat krok, uvědomil si, že až taková blízkost mezi nimi není. Znovu tedy jen poděkoval a zmizel v pokoji.
     Asi čtvrt hodiny jen nečinně seděl na posteli a hleděl na věci před sebou. Skoro se toho bál dotknout v posvátné úctě, co kdyby všechno jediný dotyk pokazil? Cítil uvnitř touhu sáhnout po štětci, nebo alespoň po tužce, na místě ho ale držely obavy. Zvládne vůbec ještě něco nakreslit? Dokáže nanášet barvy, aby to vypadalo alespoň trochu k světu? Co když barvy vypiplá na hlouposti, které nebudou k ničemu?
     Možná by mohl zkusit sáhnout alespoň po tužce a skicáku, ale neměl žádnou inspiraci. Nuceně, jen protože na to dostal vybavení, nic tvořit nechtěl. Přemýšlel, že by si mohl něco zopakovat do školy, a v knize mu zbývala poslední kapitola, ale nemohl se přimět k ničemu. Stále cítil únavu, i přes bušící srdce, rozptyloval ho pohled na dárek, jaký snad nikdy nedostal, a zároveň měl v hlavě včerejší večer. Potřeboval zmatek v sobě uklidnit.
    Pak si vzpomněl, že mu Reita říkal něco o Uruhovi. Možná to byla jediná možnost, jak smysluplně strávit toto odpoledne, tedy kromě spánku, to se ale obával, že by potom znovu nespal v noci. Takové setkání se spolusvěřencem vnímal jako přínosné. Nedělal si žádné naděje, ale viděl u spolusvěřenců větší šanci na kloudný rozhovor, možná i kamarádství než blonďákem. Od nich by se mohl dozvědět něco víc o tomto místě a lidech. A sám se otevřít někomu, kdo na tom byl podobně, mu připadalo snadnější. 
     Trochu se protáhl a vstal. „Jdu za Uruhou,“ prohodil nejistě u dveří. Ta věc nad kotníkem ho sice hlídala, ale pořád měl zvyk se hlásit, snad ze strachu z další rány do nohy. Vzal za kliku a vyšel na chodbu, pomalu procházel dveře ode dveří, dokud nenašel ty Uruhovy. Teď jen doufat, že není někde pryč.
     Zazvonil na něj a nejistě vyčkával, zdali se před ním plavovlásek objeví, nebo bude muset odejít s nepořízenou. Přešlapoval z jedné nohy na druhou, netrpělivě zvedl ruku, že zazvoní podruhé, ale vzdal to. Pokud tam Uru je, má jistě na práci důležitější věci. Otočil se a chtěl se vrátit, když se za ním ozval plavovláskův překvapený hlas.
     „Ruki, jdeš za mnou?“
    „Jo, nebo teda… jen jsem se tě chtěl na něco zeptat,“ nejistě si shrnul rukávy mikiny, až mu nebyly vidět ani konečky prstů. „Reita říkal, že když budu potřebovat spravit vlasy, budeš rád.“
     „No jasně!“ Uruha se přímo rozzářil a pospíšil si k němu. „Máš odvahu, když mi věříš, ale jsem rád za každého odvážlivce. Máš čas hned?“ Odemkl dveře a vyzval ho dovnitř.
     „J-jo,“ zamumlal prcek a rozhlédl se kolem. Za dveřmi se nacházel malý byteček s jednou větší místností, stejně prosluněnou jako Reitova pracovna, ale bylo tam vše. Malý kuchyňský koutek hned za vchodem, naproti u okna pracovní stůl a komody s knihami, za tenkou zástěnou skříň a postel. Dveře naproti ní mohly vést jedině do koupelny. Uruha tam na chvíli zmizel a ozývalo se odtamtud nesrozumitelné mumlání a šustění. Prcek stál uprostřed místnosti a mlčky si vše prohlížel, s každou chvílí méně jistý.
     Konečně se Uru vrátil zpět a mluvil přímo na něj. „Tuhle barvu už ti nechytnu, mám tu jenom blond a zbytek tohohle,“ ukázal na svoji hlavu. „Ještě jsem měl hnědou, ale tu na mě vyptal Yukina. Mohl bych se ho zeptat-“
     „Ne, tohle postačí, díky, hlavně když nebudu svítit, jak Reita,“ pousmál se s hřejivou vděčností. Překvapilo ho, jak se plavovlásek začal okamžitě točit kolem něj. Rád by dodal Cokoli, jen ne Erumova platina, popřípadě Rayova sláma, ale nedokázal ta dvě jména přenést přes rty, ani by nechtěl vysvětlovat, o koho jde.    
     Uruha se usmál a přitáhl si dvě židle. Na jednu si Rukiho usadil a přehodil přes něj staré prostěradlo, na druhou si položil hřeben, nůžky, misku na barvu, štětec a další věci. Nejdřív mu vlasy rozpustil a rozčesal, chvilku si je prohlížel. Prckovi rostly vlasy docela rychle, už měl hřívu až na ramena.
     „Kdo se o tebe staral naposled?“
    „Jun-“ vyhrkl to tak rychle a automaticky, až ho to překvapilo. „Kamarád. Vlastně jsem byl jediný, kdo se od něj nechal,“ řekl trochu tišeji a v duchu se ponořil do vzpomínek. Dřív to byl ještě Kiisa, koho si bral do parády, ale ten se pak raději svěřoval do přesnějších Yuutarových rukou. Především co se stříhání týkalo. „Vím, že jsou spálený.“
     „Není to tak hrozný a už ti toho většina odrostla. Půlku z toho ustřihnem a budou jak nový. Teda pokud nebudeš protestovat.“
     Ustřihnout půlku? Ruki se udržel, aby nezvedl obočí, ale tenhle kluk působil, že ví, co dělá. Na rozdíl od pokusů, které dřív s Junem vyváděli. „Už jsem byl i dohola,“ uklidnil se a odkašlal si, „takže za půlku toho, co mám, budu maximálně vděčný.“ Při té vzpomínce na něj opět začaly jít chmury. Zahleděl se očima kamsi do země, ani si nepovšiml náhlého Uruhova rozhození.
    „Můžu- můžu se zeptat…“ začal Uru opatrně a v misce nepřítomně míchal, div že její obsah nevylil. Místo odpovědi se dočkal dlouhého povzdechnutí a všiml si, jako by si prcek otíral slzy. Odběhl mu pro kapesníčky a už cestou se omlouval. „Promiň, neměl jsem-“
    Prcek se snažil ovládnout, co to šlo. Náhlý příval emocí ho zasáhl naprosto nepřipraveného, únava a Uruhovo přátelské chování v něm otupilo ostražitost. „To je v pohodě. Vyprovokoval jsem k tomu otce, když jsem se sprejem obarvil na červeno,“ přiznal.
     „Ah tak.“ Plavovláskovi se výrazně ulevilo. „No, asi to zní hloupě, ale trochu jsem si oddechl, že za to nemohla třeba nějaká nemoc…“
     „Ne, to naštěstí ne,“ pousmál se Ruki. „Mohla za to jen rebelie. Jak mi narostly zpátky, chtěl jsem to udělat znovu, ale to už jsem bydlel jinde a ztratilo by to smysl.“ Odmlčel se a snažil se odhodit všechny vzpomínky, které na něj dorážely. Teď bylo načase si užívat, že se o něj někdo stará, a netrápit se minulostí.
     Uru do rukou pečlivě bral pramen po prameni a nanášel na ně směs pro odbarvení. Ruce mu běhaly s jistotou, dokonce nic neskončilo na zemi ani na prostěradle. „Teď si chvilku počkáme,“ usmál se, pro jistotu si nastavil budík a šel pootevřené okno otevřít dokořán. „Nedáš si něco?“
     „Ne, díky,“ odmítl Ruki s pousmáním.
    Potichu naproti sobě seděli a hledali nějakých slov. Neměli ještě příležitost se poznat a více mluvit, zdálo se, že z toho byli oba nesmělí, když jen seděli a neměli kromě čekání nic na práci.
     První se přeci jen odvážil k otázkám Ruki. „Mohl bys dělat v nějakém salonu, proč sis vybral kuchyň?“
     „Nejdřív jsem nechtěl mezi lidi, a pak se mi nechtělo od Aoie a nechat tam Kaie bez dalšího člověka,“ pousmál se Uru. „Ale teď mám půl roku na hledání práce a přemýšlím, že se zapíšu do kurzu. Pak se uvidí, jestli seženu místo, nebo můžu zase do kuchyně, než si pořídím vlastní bydlení. Co bys chtěl dělat ty?“
     Ruki netušil, co říct. Ať se zamýšlel, jak chtěl, netušil, co by měl odpovědět. Bavily ho různé věci, byly tu taky možnosti, které mu nabízela jeho škola, ale co by si skutečně přál jednou dělat…
     „Já nevím,“ odpověděl popravdě. „Bavilo mě kreslit, hrát, zpívat… ale co s tím?“ pokusil se o smích. „Stát se nějakým malířem bych nechtěl, ani bych na to neměl. Možná, kdybych se tomu dřív pořádně věnoval, ale teď už je pozdě. Hrát a zpívat můžu tak doma. Kdoví, třeba jednou budu za tu školu opravdu rád, i když to nesnáším.“
     „A jakou děláš?“
     „V podstatě obchodní akademie.“ Slyšet ho kdokoli ze spolužáků nebo učitelů, nejspíš by při tom označení omdleli.
     „To se potkáváš s Aoiem, ne?“ usmál se plavovlásek. „Taky tu s tím začal, na podzim bude končit. Pořádná škola by sice byla lepší, ale i tak má pořád šanci dostat se na místo nějakého asistenta.“
     Prcek se úsměvně nadechl, přeci jen to bude muset vysvětlit. „Um, nepotkávám. Já jezdím jen na přezkoušení na soukromou školu. Na Pegasovku.“
     „Ty chodíš na Pega…?!“
     Uruhovi  v údivu přeskočil hlas, než byl umlčen gestem. Nestačil valit oči. Nejlepší škola v Tokyu s tímto zaměřením a on o tom mluví tak ledabyle? „No počkej, vždyť to není jen tak obchodní akademie, ne? Aoi říkal, že je to jako samostatný svět pro ty, kdo milují čísla, obchod a politiku a takové věci. Jen dostat se k přijímačkám je prý zázrak. Sen pro studenty zámožných rodin, kteří pak přebírají firmy jako rodové dědictví…“
     „Spíš noční můra,“ opravil ho prcek. „Zas tak horký to tam není.“
     „Prý se musí připravovat nejen na přijímačky, ale na celé studium.“
     „Jo, je to pro pokročilejší studenty. Skoro se začíná tam, kde na některých státních obchodních akademiích končí. Celý prvák na nás dupali, vyždímali z nás půlku, která, když přežila druhý ročník, si mohla vybrat zaměření. Personalistika pro mě byla nejmenší zlo. Skoro u konce posledního ročníku jsem skončil… Díky Reitovi ho ale můžu studovat znovu a snad příští rok absolvovat.“
     „To je ale úžasný!“
     „Ani ne. Nikdy jsem tam nechtěl být. Jenže je to jedno z mála míst, který se rodičům zdálo jako dost vhodný. Základka i nižší střední byly soukromý a jen pro vybraný žáky. Být napřed je tam automatický a něco nevědět nebo v něčem nestačit je ostuda pro celou rodinu. Chtěl jsem být normální, mít normální kamarády… Zatímco v jedné rodině vrstevníci ještě žerou na pískovišti kameny, ve druhé už počítají rovnice, starají se o domácí hospodářství a připravují se na budoucí střední a vysoký školy. Dokončuju to jen kvůli papíru.“
     Plavovláska to však z nadšení nevyvedlo, i když dokázal pochopit jeho nechuť. Co mu ale nešlo na rozum, bylo, jak se Ruki dostal z takové školy do ústavu. Opatrně se ho na to zeptal a prcek mu svou cestu ochotně vysvětlil. Od útěku kvůli rodinným poměrům, přes kamaráda Juna a partu, ve které kradli. Vyhnul se přitom spoustě věcí kolem, na které nechtěl myslet, natož o nich mluvit, základ ale prozradil. Vysypat se Uruhovi nakonec nebyl takový problém. Vlastně se mu odlehčilo a líbilo se mu, že mu někdo naslouchá, hlavně bez potřeby to rozpitvávat a nakonec použít proti němu.