Projekt Poslední šance (11. část)

 

 

     „Ahoj, Kai,“ usmíval se Reita a do kuchyně téměř přitancoval. Všichni už byli pryč, jen brunet seděl za jedním z jídelních stolů s šanonem a několika papíry kolem sebe.
     „Ale podívejme se, někdo tu má extra dobrou náladu,“ prohodil, „kdoví, k čemu jsi ten čas bez Rukiho využil, hm…? Tvářit se takhle Kensuke, myslel bych si, že tě vážně přeříznul.“ 
     „Já tě, myslím, taky přeříznu,“ usadil se k němu Reita.
    „Vydrž, brouku, jen co shodím rondon. Anebo mluv, kvůli čemu jsi přišel, dokud jsem při smyslech.“
     Pousmál se s obdivem, jak i ve své unavené tváři dokáže vykouzlit široký úsměv, a bez dalších vtípků mu prozradil důvod své návštěvy.
     „Přišel jsem kvůli Rukimu. Co bys řekl na pomocníka přes víkendy?“ nadhodil a zatetelil se očekáváním, jak brunet zareaguje.
     „Ne…“
     Stalo se přesně, co očekával. Kai přestal psát a v temném pohledu mu zajiskřilo. Napjal se s ještě širším úsměvem a potutelně si ho očkem prohlížel, jestli si z něj nedělá legraci.
     „A představ si, že jo. Kdyby se ti ho chtělo už zítra vyzkoušet, byl bych rád.“
    „Že se vůbec ptáš. Co předminulý týden otevřeli ten krám na rohu, chodí sem víc lidí a každá pomocná ruka se hodí. A co se tak najednou stalo?“
     „Nestalo se to zas tak najednou,“ pousmál se, „Ruki si jen uvědomil, co dávno věděl. Srovnal si možnosti, uklidnil se a upustil od přetvářky drsňáka. Je hodně paličatý a nemá rád, když mu někdo poroučí. Sám ty věci ochotně udělá, popřípadě když ho požádáš, nebo mu dáš seznam, ale nařiď mu to, ještě se zvýšeným hlasem, a zasekne se… Trochu s tím pokrok udělal, snad to teď bude zase o něco lepší. Věřím, že se bude snažit, líný není a motivaci má silnou.“
    Tahle slova se brunetovi líbila, jen doufal, že si Ruki zvykne na řvaní v kuchyni a časté popohánění. „Kdyby měl chuť stavit se i v týdnu, zlobit se nebudu,“ usmál se.
    „Chuť by byla, ale učí se na zkoušky. Vím, že na dvě, tři hodiny vyprázdnit hlavu by mu neublížilo, ale zatím je pořád jak posedlý devadesáti procentní hranicí.“
     „Jestli bude takový perfekcionista i tady, tak to bude eňo něňo,“ zakřenil se brunet a protáhl se. „A úplně nejdokonalejší by byl, kdyby to mohl za mě dopsat. Ještěže mi aspoň Aoi helfnul s tržbou.“
     Reita se pousmál a vypjal se samou hrdostí, co z černovlasého je. Při vzpomínkách na začátky s ním mu ještě teď hrůzou vstávaly vlasy na hlavě.
    „Ať přijde chvilku před šestou. Papíry si pak vyřídíme mezi sebou.“
     Poděkoval a už by se chystal na odchod, ale Kai ho zadržel. Podal mu papír a požádal ho, ať mu nadiktuje zbytek stránky, a práci měl hotovou.
     „Díky, konečně mám taky volno. Řeknu ti, že občas mě ten Kensuke fakt štve, už chybí jen vyplňovat formulář při vstupu k němu do kanceláře.“
     „Mně taky, ale víš, že jsme pořád na hraně, nejspíš ví, co dělá. Mimochodem, ještě před táborem má být školení, napiš si datum, ať se domluvíme, kdo tě zastoupí.“
     Brunet se doptal přesnějších informací a škádlivě blonďáka plácnul. Mohl se divit, že mu nic ještě nepřišlo, když to měl Reita z první ruky. Zkontroloval kuchyň i lokál, zdali je všechno vypnuté a zamknuté, a s vidinou sprchy a postele s ním kráčel chodbou.
     „Dobrou, a že se na něj těším,“ usmál se ještě ve dveřích, než vyšel do dvora. Blonďák už byl taky zralý do postele. Koukl na hodinky a doufal, že aspoň Ruki už spí, aby byl na svou první směnu fit.

     Ráno bylo hodně brzy. Ruki si pro jistotu natočil budík už na čtvrt na šest a než se z postele vykopal, ukazovaly hodiny skoro půl. Koupelnou musel prosvištět, převlékl se a už postával v kuchyni a hledal, co může posnídat.
     „Dobré ráno,“ zdravil ho Reita, akorát uvařil čaj. Byl ještě v tílku a kraťasech, vlasy rozježené do všech světových stran a zdálo se, že by se taky rád ještě natáhl.
     „Dobré… Co je na snídani?“
     Pousmál se a odkázal ho k lednici. „Co najdeš. Snídaně se teprve začnou chystat.“
     Ruki na něj chvíli zaraženě zíral, než si začal hledat něco k jídlu. Přišlo mu to na hlavu, pracující a nemají snídani? A když nic nedělá, může se nabaštit jak král?
     „Večer si nachystáš dopředu, co budeš chtít,“ ozvalo se za ním. Pár vteřin trvalo, než mu sepnulo, ale pak pochopil a usmál se. Zas tak na hlavu to tedy nebylo.
     „Tohle budeš určitě potřebovat,“ podal mu blonďák gumičku a pár pinetek. „A pokud bys to chtěl zkrátit nebo spravit odrosty, zajdi si za Uruhou. Bude rád, že se na někom pocvičí.“   
     „D-díky…“
     Tentokrát věděl okamžitě, o čem je řeč, ale něco takového nečekal. Spíš by věřil tomu, že ho Reita pošle do podobného zařízení, jako byl první den, nebo si ho sám vezme do parády, pokud by jeho vlasy vypadaly opravdu neúnosně.
     „Pospěš si, do deseti minut utíkáme dolů.“
     Na to se musel uchechtnout. On byl připravený, přinejhorším by měl menší snídani. Ovšem Reita nevypadal na to, že by měl někam za deset minut jít. Ruki ale nestačil hledět, když se během mžiku blonďák vrátil upravený a na sobě měl svou černou soupravu a v rukou botasky.
     Prcek dojedl, stáhnul si vlasy do culíku a přední prameny si upevnil pinetkami, přestože by mu už mohly držet za ušima samy. Bylo chviličku po tři čtvrtě, když vycházeli, a trošku ho začala zlobit nervozita. Následoval Reitu po schodech a tentokrát to nebyla obvyklá trasa vlevo a ven, nýbrž se vydali na opačnou stranu. Za rohem chodby skoro celou stěnu zaplňovaly velké bílé dvoukřídlé dveře, s prosklenými okýnky u vrchu.
     „Dobrý ráno.  Ah, Ruki, jdeš se na nás podívat?“ doběhl je Uruha.
     „Dobrý…“ pousmál se prcek a následoval ho dovnitř krátké chodbičky a za ní velké kuchyně. Ani nestačil odpovědět, okamžitě k němu přišel brunet, stejně vysoký jako Reita, s pohledem přísným, ale zároveň jaksi zářivým, stejně jako byl jeho úsměv a bílý kuchařský plášť.
     „Dobré jitro! Konečně posila! Rád tě poznávám, Ruki, já jsem Tanabe Kai a vedu to tady. Každou chvíli začínáme, takže tě rychle seznámím s ostatními a podělíme si práci.“
     Brunet ze sebe všechno tak nějak vyhrkal, rozloučil se s Reitou a už bral prcka dál do kuchyně. Ruki stačil sotva pozdravit a představit se, najednou měl na sobě zástěru a stál před ostatními.
     „Aoie a Uruhu, předpokládám, znáš…“
     Pokývl a na jejich téměř infantilní zamávání se nejistě pousmál.
     „A tohle je Harada Yukina,“ poukázal Kai na muže jen o trochu menšího než Uruha s černým mikádem. Věkově se zdálo, že mu bude nejbližší.
     Prcek k němu nejistě natáhl ruku a byl překvapený silným stiskem. „Ruki,“ představil se.
     „Tak fajn. Bedny jsou jak vždycky- ne, Aoi, s Uruhou půjde Yukina, vy dva byste tam byli navěky. Ty nachystej nádobí a dej vařit vodu. Ruki, očistíš zeleninu, Yuki ti pomůže. Vy dva kilometr od sebe…“
     Nic dalšího Kai neřekl, všichni fungovali tak nějak automaticky. Ruki a Yukina se dali do čištění a případného oškrabování zeleniny, Aoi a Uru krájeli vše, co jim přišlo pod ruce, a Kai už kouzlil nějakou pomazánku a aranžoval talíře. Jakmile měli prcek i mladík hotovo, rozdělili se. Rukiho si zavolal Kai, aby mu pomohl s talíři. Vyzkoušel si chystání a už odnášel na tácy, aby bylo místo pro další.
     „Aoi…“
     Stačilo jen říct jméno, černovlasý na Kaie okamžitě zareagoval a věděl, co dělat. Otevřel výtah a skládal do něj jeden tác pod druhý. Prcek ani nepostřehl, kdy se co stalo, ale všichni ještě pospíšili, Uruha si do rukou vzal rovnou tři tácky a odcházel kamsi pryč, a takto prošel ještě párkrát. A než by se Ruki vzpamatoval, měl v každé ruce taky jeden a plavovlásek ho bral do další místnosti.
     Hned za druhým vchodem do kuchyně stál dlouhý pult a za ním spousta čtvercových stolů z tmavého dřeva a s kostkovaným prostíráním. Obsazených byla skoro třetina a do dveří vcházel někdo další. Pár obličejů už prcek v ústavu zahlédl, většina ale byla úplně neznámá, a jako by lidé nepřišli odsud, ale někde zvenku.
     „Zpátky druhou stranou,“ upozornil ho Uruhův hlas. „Ať se náhodou nesrazíme. Horký čaj by nebyl moc příjemný.“ Pult tedy obešli z opačné strany a v kuchyni se sotva mihli.
     „Jak to zatím jde?“ pousmál se blonďák, na snídani přiběhl rovnou ve své šusťákovce, potěšený, že vidí Rukiho v akci.
     Ruki si nebyl jistý, připadal si trochu marný, ale nikdo na jeho počínání nic neříkal. „Asi dobrý…“
     Reita na něj mrkl, aby ho ujistil, že to bude určitě dobré. Poděkoval za svůj tác a pustil se do jídla.
     Prcek se vrátil s otazníky v hlavě. Plánoval, že jakmile bude nějaká pauza, a on doufal, že nějaká bude, musí se kluků trochu vyptat na věci, které mu unikaly.
     Oficiální přestávka se nekonala, ale po snídani měli chviličku oddechu, při kterém už stejně přichystávali balíčky na svačinu a pouštěli se do příprav oběda. Lepší příležitost něco málo vyzvědět prcek neviděl. Tiše se zeptal plavovláska, stojícího nejblíž, jestli Reita chodí do lokálu i běžně.
     „Jo, když jsi v práci a nemá nahoře nikoho, chodí sem, nebo zavolá a jídlo mu vezmem při roznášce. To je běžný,“ usmíval se Uru a nepřítomně strouhal sýr.
     „A co ti další lidi? Spoustu z nich jsem neviděl, je tu ještě nějaká další taková budova?“
     „Ne, jsou to normální lidi zvenku. Většinou sem chodí ti, co mají poblíž práci. Snídaně jsou ale úplně v pohodě, jen dva druhy čaje, popřípadě si někdo řekne o kafe. Na oběd máš výběr ze dvou jídel, na večeři taky. Svačiny se jen balíčkujou a každý den se peče moučník. Kai má jídelníčky rozepsaný na měsíc dopředu, a pokud ví, že někdo nepřijde, uzpůsobuje tomu i jídlo, aby se to dalo zvládnout v určitým počtu lidí. Nebo spíš záleží na tom, kdo zrovna chybí. Všichni se tu zatím učíme.“
     „A kam chodí ostatní?“
     Rukimu bylo divné, že je kuchyně poměrně prázdná, oproti tomu, kolik lidí se v ústavu vyskytuje. Občas někoho vidíval za hřištěm starat se o zahradu, potkával kluky s hadry úporně leštit okna, i když to pokaždé vypadalo jako práce za trest. I tak to ale bylo málo.
    „Učí se, zařizují jiné věci kolem ústavu, nebo utíkají do města, jen co dostanou povolení od opatrovníka. Je tam středisko s opravdovou velkou restaurací, sportovní centrum, salon krásy… co se naučíš, to děláš. Ale nenech se zmást, ono se jen zdá, že je nás tu tolik.“
     „A co vás přimělo tady zůstat?“ optal se a po očku mrkl i na Aoie.
     „Jednak tu můžeme být spolu…“ usmály se ty dvě hrdličky na sebe, ale vzápětí si schytaly letmý pohlavek od Kaie, takže se raději zase pustili do práce, „a jednak bychom v tom Kaie nemohli nechat jen tak, že?“
     „Jo, to vaše ocicmávání by mi chybělo nejvíc.“
     Prcek se tiše zasmál a odložil další umytý talíř. Ruce měl celé rozmáčené, ale dobrá nálada ho zatím neopouštěla. Opět si ale povšiml, že ostatní Kaiovi tykají. Byl jediný, který ho takříkajíc choval v úctě. Ono ani nebylo divu, když se brunet hlasitěji ozval, pokaždé v něm trhlo, a i přes všechny své vtípky a dobrou náladu, mu připadal poměrně přísný.
     Odpoledne se osazení vyměnilo, zůstal jen Kai a on. Dva mladíci, kteří dorazili na svou směnu, nebyli hovorní jako Aoi s Uruhou a atmosféra celkově upadla. Nebýt bruneta, asi by v kuchyni bylo slyšet jen „kdy už bude konečně večer“, „už abych si mohl jít lehnout“, či „nevím, jak stihnu to ostatní, když musím trčet tady“. Naštěstí se kolem večeře opět objevili Aoi s Uruhou, kteří byli ochotní přiložit ruku k dílu, jelikož byl lokál plně obsazený.
     Ruki se cítil vyčerpaný a zralý akorát sebou praštit na matraci a okamžitě usnout. Dvanáct hodin na nohou bylo příliš. Nechápal Kaie, jak to může zvládat každý den, a pro něj to jistě nekončilo kolem šesté.

     „Ahoj, jak to šlo?“ Reita vyšel z kanceláře a hned se zajímal, jaký měl prcek den. Sice už něco věděl od Kaie, zbytek si přečte z jeho zprávy, ale rád by slyšel Rukiho pohled.
     „Já myslím, že dobrý. Hlavně jsou všichni fajn.“
     To se mu poslouchalo hezky. Jestli se něčeho obával, byl to konflikt skrz nějaké vyptávání. Věděl, jak je Ruki háklivý, když se o něj někdo víc zajímá. A moc dobře si uvědomoval, jakým semeništěm drbů kuchyně někdy je, a mohl jen doufat, že jeho osoba nebude před prckem rozebírána.
     „A práce v pohodě?“ optal se, ale musel se spokojit s přikývnutím a tichým zamručením. Usmál se nad jeho únavou a tušil, že dnes z něj nic nedostane. Hodlal tedy vyřídit formality a nechat ho odpočinout, to ale netušil, jak se celý večer ještě obrátí.
     „Pojď ještě za mnou, Kai ti nachystal smlouvu, je potřeba ji podepsat,“ ponoukl ho, aby ho následoval do kanceláře. Usadil ho do křesla, aby si mohl lejstro pohodlně přečíst, a podal mu propisku. Ruki s tím byl rychle hotový, ale když mu papír vracel, všiml si krabice položené na jedné ze skříněk. Chvilku zůstal zaraženě zírat, krve by se v něm nedořezal, polévalo ho horko, ale ruce měl jako kus ledu.
     „Jsi- aha…“ vydechl blonďák, když mu došlo. Natáhl se pro tu starou, různými nálepkami polepenou krabici a položil ji před něj. „Chci o tom s tebou mluvit už nějakou dobu…“ vydechl a vzhledem k Rukiho stálému děsu ve tváři, mluvil raději tiše a pomalu. „Nemusíme to teď rozebírat, pokud nechceš. Byl jsem u tvých rodičů a při odchodu mi ji dala tvoje matka. Řekl bych, že je to všechno, co zbylo z tvého pokoje.“
     „Vy… vy jste byl…“ začal Ruki s nevěřícným tónem v hlase, ale netušil, proč to říká. Krabice, na kterou zíral, před ním stála jako důkaz. Všechno, co zbylo z jeho pokoje… Nedivil se, že to dopadlo takhle. Vlastně bylo divem, že vůbec něco zůstalo. Obával se na ni sáhnout, netušil, jestli ji zvládne otevřít.
     „Ano. Měl jsem možnost mluvit s tvou matkou a vidět se s tvým-“
     „Neříkejte to slovo.“
     Blonďák polkl konec věty, stejně by mu nemohl říct, co si od něj vyslechl.
     „Vypadá to tam, jako bych nikdy neexistoval, co?“ Ruki se držel ze všech sil, aby nedal svůj hněv na odiv. A nepotřeboval slovní odpověď na svou otázku, Reitův pohled mu stačil. „Nedivím se. Ale je mi to jedno. Oni pro mě taky neexistují. Tohle je jen matčin alibismus,“ bradou kývl ke krabici. „Něco jako ‚když už jsem si dala tu práci tě porodit, budu se o tebe muset i zajímat.‘ Kolikrát jsem přemýšlel, jestli ‚jen‘ nesplňuju jejich představy, nebo jestli jsem opravdu nechtěný…“
     „Nemyslím si, že by tě neměla ráda. V podstatě mi řekla, že jsi byl hodné dítě a-“ 
     „Jasně…“ odsekl prcek a teď už i popotáhl, „poslušný, věděl jsem, co si můžu dovolit. Dokud jsem se bál, byl jsem hodný. Jakmile jsem začal myslet a začala mi vadit jejich skvělá výchova, stal se ze mě spratek.“
     Reita seděl jako přibitý a neodvažoval se nic říct. Netušil, jestli je to Rukiho únavou, že se najednou rozpovídal, ale nechtěl ho nějakou svou poznámkou či otázkou probrat a zastavit.
     „Ale proč by se někdy zamysleli nad sebou? Jednoho dokonalého syna už měli, ten druhý se holt tak nepovedl. Ale bacha, on nám nějak dělá ostudu, jeho slova nejsou z naší hlavy, co to z něj zkusit vymlátit? Dřív to fungovalo, třeba to půjde i teď. Tělesné tresty nepomáhají? Proč nezničit to jediné, na čem mu záleží, stejně je to hovadina, nehodná jejich ocenění.“ Prcek ze sebe sypal slovo za slovem a stále víc ho ovládaly emoce. Slzičky se mu kutálely po tváři a jeho hlas byl stále nenávistnější.
     „Nepochlubila se, jaký je Kazuhiro talent? Diplomy z kde čeho možná už ve školce, všelijaké olympiády na škole, vyznamenání… všechny si je schovala. Co je proti nim pitomý obrázek? Proč si přijít poslechnout svého syna zpívat na besídce, když je to jen šaškárna a nikdo jí za to nesloží uznání? Proč svého manžela zastavovat, aby jí dítě nezmlátil do bezvědomí, když z něj stejně nikdy nic nebude? Ještě pořád mi chcete položit otázku, proč jsem odešel?“
     Blonďáka až zamrazilo, když se najednou prckova pozornost obrátila na jeho osobu a upřel na něj svůj uslzený pohled.
     „Ne-“
    „Klidně si to nechte. Jistě tam není nic, za co bych se mohl stydět,“ otřel si Ruki načervenalé tváře a zvedl se. Chtěl být od Reity pryč dřív, než si uvědomí, co všechno mu řekl.
     „Ruki, počkej ještě…“
     Neochotně se zastavil a ohlédl k Reitovi, který k němu téměř přiběhl.
    „Nestahuj se opět do sebe,“ vzal ho za ruce. „Zkus využít všechno, co cítíš, jako materiál, na kterém můžeš stavět. Vím, že se tady snažíš, jen abys byl co nejdřív venku a mohl jsi normálně žít, ale máš teď dostatek času pracovat na tom, abys nejen nuceně přežíval. Pokus se zbavit toho, co v tobě zasadili-“
     „Dobrou noc.“
    Jeho štíhlé ruce mu proklouzly a prcek zmizel za rohem a posléze se zavřel u sebe v pokoji. Blonďák si tiše povzdechl a ohlédl se na krabici, která zůstala ležet nedotčená na stole.

    Ruki padl na postel, neplakal, nekřičel, jen rychle a zhluboka dýchal, jako by právě uběhl maraton. V hlavě měl změť myšlenek, vzpomínek, ve svalech mu trnulo. Měl takovou chuť něco rozbít, rozkřičet se, udělat alespoň něco… Všechno se ale dělo uvnitř, navenek působil nápadně klidně, zvlášť když rty přimkl k sobě a nehybně zíral do jednoho místa na zemi. Setrval tak skoro půl hodiny, aniž by vnímal čas. Poté se zvedl, vzal si věci a s klidem, jako by se nic nestalo, odkráčel do koupelny.
     Až ve sprše se zoufale rozplakal, jako by ho předtím brzdil pocit, že ho bude slyšet nebo že za ním přijde Reita. Seděl opřený o stěnu, vzlykal, až se celý třásl a bolela ho hlava i v krku. Nedokázal to zastavit, před očima měl spousty obrazů, jeden nesouvisel s druhým, slyšel v hlavě hlasy svých rodičů i bratra, ale nic z toho pořádně nevnímal. Všechen vztek i zoufalství, jakási vnitřní síla, díky které by byl snad schopný holýma rukama prorazit zeď a necítit při tom žádnou bolest, odcházela. Hrachy slz mu voda smývala z tváře a jako by ho uklidňovalo, když mu dopadala na kůži.
    Trvalo mu dlouho, než se sebral. Snažil se pospíšit, aby čas nahnal jinde a nebyl blonďákovi podezřelý, ale to už měl stejně marné. Reita přešlapoval na místě několik minut, tu a tam se zarazil, že zaklepe, ale stejně to neudělal. Ruce zatínal v pěst, nervózní jak už dlouho ne. Nesnášel tenhle pocit, když nevěděl, co udělat. Nejradši by za ním šel a objal ho, něco mu však říkalo, že to by mělo opačný efekt, než jaký zamýšlel. Jenže nechat ho v takovém stavu o samotě v koupelně… Mohl prostě jen potřebovat klid a pobrečet si, ale kdoví, co by ho mohlo napadnout? Sice si neměl čím způsobit vážné zranění, nicméně při troše fantazie by si mohl ublížit kde čím. Nevěřil, že by byl Ruki takový, přesto ho hned napadaly nejčernější scénáře, kvůli kterým by ty dveře nejradši okamžitě rozrazil.
    Oddechl si, když se pomaličku otevřely a prcek, jako by se chtěl stát neviditelným, nenápadně proklouznul. Neměl však šanci uniknout blonďákově pozornosti.
     „Je hloupé se takto ptát, ale jsi v pořádku?“
     „Nechte mě být, prosím…“ špitl, na hlasitější mluvu měl příliš stažený krk.
     „Kdyby cokoli, víš, kde mě najdeš.“
     Reita se nezmohl na nic jiného. Co by mu taky měl říct? Prcek nechtěl nic slyšet, nechtěl se bavit a klid a čas jen pro sebe mu mohl prospět nejvíc. Popřál mu klidnou noc, aby se alespoň trochu vyspal, a sám se šel uložit do postele. I tak ale hleděl dlouho do tmy a zabral až nad ránem.