Tři do páru (1. část)

     Prameny černých vlasů ho šimraly na hrudi. Něžně se v nich vískal svými dlouhými prsty, jemně Aoie škrabkal a usmíval se nad tichým, spokojeným mručením. Vůbec se mu nechtělo vstávat, utíkat z paží, které ho objímaly. Čas se ale nehodlal zastavit.              
     „V kolik že tam máme být?“ zeptal se černovlasý, když příjemné škrabkání ustalo a cítil, že se mladší kytarista začíná vrtět.                
     „V půl čtvrté. Ve čtyři začínáme.“ Uruha se odmlčel a pak si dlouze povzdychl. Mimořádná porada znamenala, že tam budou všichni. A on bude sedět mezi oběma a tvářit se, že jednoho miluje nadevše a druhý mu je v tomto smyslu lhostejný. Netušil, co z toho bude těžší. Kai pro něj byl důležitý a ještě donedávna si myslel, že pro něj znamená vše. Teď nad city k němu váhal. Ano, miloval ho, ale svědomí měl temnější než Aoiův pohled. Opravdu je to ještě láska, když ho sprostě podvádí?           
     Sám si ani nebyl jistý, co k druhému kytaristovi cítí. Nebyla to jen fyzická přitažlivost. S Aoiem se cítil prostě jinak. Ne lépe, nebo více milovaný. Jinak. Černovlásek byl velmi emotivní a odráželo se to v každém jeho pohledu, doteku, polibku, oddanosti… Připadal mu jako dílek, který mu chyběl u Kaie, ale zároveň se nedokázal Kaie vzdát, to by mu scházela ta jeho živočišnost. Ochota vyzkoušet vše, snad i nemožné, bez nejmenšího náznaku studu. Ty jiskřičky v jeho očích, když ho mohl spráskat, sledovat veškeré jeho prožívání z věcí, které mu prováděl, vychutnat si to s ním, a až někdy potom se k němu přitulit a konečky prstů přebíhat po rudých mapách na jeho kůži.          
     „Uru?“ připomněl se mu Aoi.              
     Uruha se probral ze zasnění a jeho snad až umělecky tvarované rty se chabě pousmály. „Promiň, zamyslel jsem se. Nevím, jak dlouho tohle vydržím.“        
     „Myslíš, že něco tuší?“           
     „Nejde o to, jestli má podezření, ale nedokážu mu lhát. Nemůžu se mu podívat do očí, jen tak bez výčitek. Být situace opačná, taky bych ti to netajil.“ Ruce mu samy sklouzly po širokých zádech, když na něj kytarista víc nalehl. Zlehka mnul vypracovaná ramena a hleděl do temnoty jeho očí. Věděl, na co se chce zeptat. Uhnul pohledem.      
     „Měl bych to udělat,“ špitl. Věděl, jak se do Aoie jeho slova zařezají, a upřímně byl rád, že tato situace není opačná. Aoiova citlivá stránka a výbušnost by takovou zprávu asi neunesly. Kai bude běsnit, ale zpracuje to líp.              
     Obával se však jedné věci. A to rozhodnutí. Pokud by došlo na ultimáta…     
     Nebyl na něco takového připravený. A popravdě neměl ponětí, pro koho z těch dvou by se rozhodl. A i kdyby mu Kai dal kopačky, nebo se Aoi z ničeho nic sebral a zpřetrhal tento kontakt, asi by nedokázal druhý vztah jen tak navázat.        
     Odvážil se pohlédnout kytaristovi do očí. Nebylo v nich tolika zoufalství, jako se obával, přesto to smíření bylo ještě horší. „Já vím,“ řekl tiše černovlasý. Na jeho poměry to pronesl dost klidně. „Abych se přiznal, taky mi není příjemné být s Kaiem v jedné místnosti a dělat, jako by nic…“              
     „Pokud by se to domákl sám, mohlo by to být ještě horší,“ hádal Uru. „A nevím, jestli je horší, když jsi naštvaný ty, nebo on.“ Tiše se zasmál, než jeho smích uklidnily plné měkké rty.

     Uruha počkal na volné dva dny mezi interview a focením. Zařizování sice bylo mnoho, ale kvůli zdržení seshora se jim vytvořila v programu mezera. Oficiální znění bylo, že mají společnou poradu a malé zkoušky. Neoficiálně se sice ráno sešli, ale odpoledne už si udělali po svém. Pořádný odpočinek a chvíle času jen pro sebe byla taky důležitá součást úspěchu.                
     Před třetí došel ke Kaiovi. Uvnitř celý stažený nervozitou a jako by cestou ztratil hlas. Div se mu ruka netřásla, když sáhl po zvonku. Bál se momentu, kdy uvidí jeho rozzářený pohled a úsměv od ucha k uchu. Ještě víc se bál, až opadne. A kdesi v koutku mysli zel strach z toho, že mu nedokáže říct ani slovo.              
     Bubeník se přihnal téměř okamžitě. Energicky otevřel dveře a slušně počkal, než k němu Uru vejde. Poté už se však neudržel a vášnivě se mu vpil do rtů, zatímco v rukou už pevně svíral jeho zadeček a váhou svého těla ho tlačil proti zdi. „Nemohl jsem se tě dočkat,“ zamumlal mezi polibky. „Uděláme si pořádně žhavé odpoledne.“             
     „Kai…“            
     Jeho vlažný a odmítavý postoj Kaie zmátl. Žádné chlípné poznámky, dobývání se pod oblečení… Trochu se od něj odtáhl. Schoval si odrostlou ofinu hnědých vlasů za ucho a starostlivě se na kytaristu podíval. „Nejsi na hraní fit?“       
     „S tebou nejde nebýt fit…“ prohodil Uru a laškovně se usmál, vzápětí si ale připomenul, co mu chce říct. „Musím se ti ale s něčím přiznat. Hned… co nejrychleji. Radši se na to posaď.“  
     Brunet se zarazil a pořádně si prohlédl jeho zkroušený výraz. Nechtěl předbíhat a zpovídat ho na chodbě. Pokusil se zachovat chladnou mysl a přesunul se s ním do obýváku, kde se usadil do křesla. Očekával, že si Uru sedne s ním, ale on zůstal stát. Nervózně si mnul ruce, než je nakonec založil, a udělal pár roztěkaných kroků. Nespouštěl z Uruhy zvědavý a zároveň zmatený pohled. Jeho výraz mu říkal, že by se měl začít bát, ale strach si nepřipouštěl.             
     Uruhovi trvalo, než začal. Párkrát se nadechl, ale jako by nenacházel správná slova. A Kaiovo trpělivé čekání mu nepomáhalo. Nakonec se ale obešel bez naléhání. „Víš, já… Já ti nemůžu lhát. Nemůžu to před tebou déle tajit… Já…“ Hluboce se před ním sklonil. „Před pár týdny jsem si začal s Aoiem.“ A bylo to venku. Rázem se mu odlehčilo, přesto mu kámen ze srdce nespadl. Koutkem oka si troufnul pohlédnout do bubeníkovy tváře, ve které se zračila nevěřícnost.  
     Kai se okamžitě zvedl, uchopil kytaristu za bradu a přiměl ho narovnat se. Nepůsobil nijak pozitivně, nezůstala mu ve tváři ani troška jeho nakažlivého optimismu. Vypadal spíš vražedně, jako na některých pracovních fotkách. „To myslíš vážně? Ty mě podvádíš a ještě k tomu s Aoiem?“               
     Očima uhnul. Chtěl odpovědět, ale zmohl se jen pootevřít rty, hlas se vytratil. Stejně tak zmizel i Kaiův dotyk a jeho blízkost. Bubeník poodešel o pár kroků a otočil se k němu zády, nervózně měl přitom založené ruce a silně si mnul předloktí. „Proč?“ zeptal se. „Řekni mi, proč?“
     „Já…“              
     „Hlavně nechci slyšet, že nevíš.“ Zvýšil hlas a otočil se k němu. K jeho dokonalé postavě, která byla jako vytesaná z mramoru, a úplně stejně teď stála před ním. Nehybná. Bez jasného výrazu. Prázdný pohled. Jediný rozdíl byl v tom, že sochy nemohly plakat a Uruhovy oči se teď leskly slzami. Jedna z nich si našla cestu po jeho růžovém líčku až ke slastným rtům, když se konečně pohnuly.            
     Kytarista se trhaně nadechl a doufal, že bude schopný promluvit. „Je… jiný. Něžný. I když je vždycky dominantní, nepřipadám si, jako by si mě bral, ale jako by se mi odevzdával. Jsme si odevzdaní navzájem a já prostě potřebuju občas i to milování.“          
     Kai se ani nehnul. Přebíral si v hlavě každé Uruhovo slovo a do očí se mu vypálil každý milimetr jeho provinilého obličeje. Uvnitř byl vzteklý, ale zároveň jako by sám cítil vinu, když ho viděl takto zkroušeného. Rád způsoboval fyzickou bolest a vzrušoval ho pocit slasti z ní, jenže toto vnitřní trápení nenáviděl. Nezpůsobovalo mu radost, přenášelo se na něj. Musel chtě nechtě začít uvažovat i nad sebou. Jak je sakra možné, že on si nedokázal Uruhu udržet pro sebe? Uruhu, takové krásné jemné stvoření, které nikdy neviděl v ničem podvádět? Možná se mu Uruha snažil něco říct, naznačit, ale on to nepoznal. Možná zůstalo jen u toho chtění, ale nedostal příležitost. Kai ale uvažoval, jestli by mu vůbec dokázal vyhovět. Jak moc něžnosti a odevzdanosti jeho milý potřeboval? Našel by v jeho očích a chování to, po čem touží?        
     „Já tě mám rád, Kai, opravdu. Neměl jsem to takhle řešit, jenže…“  
     „A proč nejsi s ním, když ti tak vyhovuje?“ Musel se zeptat. Ta otázka se jasně nabízela.      
     „Protože mi nevyhovuje. Ne sám o sobě,“ přiznal Uruha. „On má část, která mi u tebe chybí, ale ty máš to, co mi chybí u něj. Už nedokážu být jen s jedním z vás. Teď nebudu mít nic, můžu si za to sám. Ale nejvíc mi vadí, že jsem vám oběma ublížil svou sobeckou nenasytností.“    
     Bubeník uvnitř pěnil, ale slova o nenasytnosti jako by jeho myšlenky na malý moment přenesly jiným směrem. Rychle se musel začít soustředit na realitu. „Takže mi chceš dát kopačky?“ naklonil hlavu a uvrhl na Uruhu zvědavý pohled. Jeho zdvižené obočí vypadalo přísně, ale zároveň jako by mu dodávalo na jakési přístupnosti.          
     Uru byl malinko zmatený. Očekával scénu, možná i sešlehání bičem, ze kterého by se týden neposadil, ale Kai dokázal zastavit příval slz a ty hodně snaživé rozmrkat. Jen tak tam stál a jako by se ho ptal, jestli to je vše a jestli se teď konečně můžou přesunout do postele, jak si plánoval.  
     „Nechci se s tebou rozejít.“  
     „Tak proč potom-“    
     „Problém je, že se nechci rozejít ani s Aoiem. A oba vás mít nemůžu. Tohle vůči vám není fér.“
     Kai se dlouze nadechl a už se zdálo, že zapomněl dýchat, když konečně promluvil. „Ne to není.“ Jeho postoj se uvolnil. Vypadal pořád stejně naštvaně, ale jako by to prostě přešel. Pár kroky zničil vzdálenost mezi nimi a dlaní mu přejel po boku až do kapsy jeansů. Vytáhl z ní jeho mobil a vtiskl mu ho do ruky.          
     „Abychom si rozuměli,“ začal a tentokrát přísně i zněl, „tohle ti jen tak neodpustím. A to ani, když si za tvoji nenasytnost nejspíš můžu sám…“ Jedním koutkem se přitom chtivě ušklíbl. „Nemůžu to odpustit ani Aoiovi, i když jeho výrazy poslední dobou taky stály za to. Aspoň už vím, co za nimi bylo.“
     Uruha začal cítit nějakou podmínku. Jedné jeho části se to nelíbilo, ale pro druhou to začínalo znít zajímavě a chtěl vědět víc.        
     „Řekni mi, jak se k tomu Aoi stavěl? Chtěl, aby ses se mnou rozešel, nebo mě měl za idiota, co nemusí nic vědět?“                
     Kytarista popravdě odpověděl o Aoiových provinilých myšlenkách, které míval i on sám. „A dokonce ti to chtěl říct místo mě.“     
     „Fajn. To mi hraje do karet,“ pousmál se. Tenhle výraz byl Uruhovi dobře známý. Natěšený, lehce vzrušený představou, kterou on zatím neznal. „Něco po tobě budu chtít. Po vás obou… za trest. Chci se na vás dva dívat.“    
     „Kai-“              
     „Ale ne hned. Chci si to užít, žádné nervózní ohlížení, jestli tam jsem, nebo jestli se opravdu dívám. Až si oba zvyknete…“                
     „Jak zvykneme?“      
     „Až si dáme pár trojek, třeba. Sám jsi chtěl mě i jeho, ne? Tak si měj. Měj si Aoie, ale podělíš se o něj. A Aoi se musí chtít podělit o tebe i nabídnout mi sebe.“    
     Uruha na bubeníka vyvalil oči. Mlčel a zíral mu do obličeje, jako by hledal sebemenší náznak, že si z něj jen utahuje. Ale tohle byl Kai. Sex ve třech pro něj musel být někde na spodních příčkách různých dobrodružství. A Uruha by lhal, kdyby řekl, že se mu představa vztahu ve třech nelíbí. Možná by se i sám rád podíval, jak si užívá Kai s Aoiem… A když na to pomyslel, uvědomil si jednu věc. Není to jen o nich dvou. Vše už by bylo o třech.         
     „Na tohle on nikdy nepřistoupí.“ Nedovolil to jemu ani nikomu předtím. Pochyboval, že by to dovolil Kaiovi. „Jako trojku možná, ale… nikoho do sebe nepustí a-“            
     „Tak se uvidí, nakolik o tebe stojí. Jestli tě chce, dovolí mi to. A možná ho nebudu muset ani takto vydírat… Dnes na vás budu ještě hodný. No, na Aoie míň, přeci jen ho bude potřeba přesvědčit a to u něj slovy nepůjde. Ale co, můžeme to brát jako takový další malý trest.“    
     Kytarista na něj chvilku mlčky zíral a přemýšlel, jestli se přeslechl, nebo jestli opravdu slůvko „dnes“ zaznělo.           
     „Zavolej mu. A půjdeme se připravit.“            
     A další chvíli zůstal zírat na mobil, jako by si potřeboval uvědomit, k čemu ta věc slouží. Hlavou mu přitom běžely útržky bubeníkových slov. Budou si dnes hrát. Ovšem trochu jinak, než si oba představovali. Otázkou bylo, co na to Aoi a jak ho hodlá Kai zpracovat.      
     Bez řečí vytočil jeho číslo. Bylo mu ho trochu líto, ale zároveň cítil v břiše příjemné mrazení už jen ze svého předstíraného tónu a lákání ho do pasti. Viděl v bubeníkových očích touhu a nezbedné jiskřičky. Ačkoli byl z celé věci stále nesvůj a trochu i nervózní, začínal se těšit. 

Původní datum vydání: 25. 3. 2019

Komentáře

1  Tenshi | 26. března 2019 v 20:29 | Reagovat

Od prvního do posledního slova dokonalé. Před očima mi běžel celý příběh i jejich výrazy a gesta. Kromě toho tohle téma je mi blízké. Trochu si zvykám na představu Kaie jako dominanta ale kruci... sem s tím zbytkem. Fakt tleskám.

2 Týna | Web | 26. března 2019 v 22:19 | Reagovat

Trošku jsem se děsila, co na to Kai, ale příjemně mě překvapil :) zákeřák na něho opravdu sedí, ale nemusel tak trápit Uru :(
Jsem zvědavá na reakci Aoie a na zbytek :)

3  Bara-chan | Web | 27. března 2019 v 18:29 | Reagovat

[1]: Awww :'33 Nechtěj vidět, jak se červenám :D :33 Moc děkuju, jsem ráda, že se líbila :33

[2]: Uru si trochu toho trápení zaslouží :D Ale zákeřák Kai tedy je... :D Snad se bude líbit i druhá polovina :)