Desire (1. část)

18+

     Všichni o něm tvrdili, že neumí lhát. Možná to byla pravda, ale jestli se někdo uměl opravdu dobře přetvařovat, musel to být on. Jak jinak by mohl se zdvořilým úsměvem vnímat každé slovo moderátorky, srozumitelně jí odpovídat či poslouchat odpovědi ostatních, nevnímat při tom staff se všemi kamerami, světly a fotoaparáty a především se celou svou osobností snažit ignorovat teplo těla, které vedle sebe cítil. Dokázal by snad na centimetry určit, jak daleko od něj Reita je, jak málo chybí, aby se špičkou boty dotkl jeho, pamatoval si každičké otření jeho paže. Občas to bylo horší, když cítil kousek stehna na svém. A k tomu ho pořád periferně viděl, dokonce se mu podařilo střetnout s jeho očima. A rovnou dvakrát, aspoň zatím. Byl přímo mistrem přetvářky. Alespoň dokud si neuvědomil, že mistr přetvářky by svou rozptýlenost neskrýval rádoby přemýšlivým „Anoo~,“ „Unn~“ nebo „Hm~.“ I když po takové době už mu byl tento zlozvyk tak vlastní, že by bylo zvláštní, kdyby to párkrát během své řeči neudělal.      
     Moderátorka poděkovala za rozhovor, následovalo závěrečné společné foto a konec. Světla zhasla, všichni si vydechli, někteří si ze zad vytáhli pomyslná pravítka. Ale ne všechno tím zmizelo. I cestou do šatny Ruki pořád cítil blízkost Reitova těla, ačkoli basista byl několik kroků za ním.      
     Teď se cítil uvolněněji. Už si tyto pocity mohl i trochu užívat a smát se přitom s ostatními nad některými odpověďmi. Dokonce ho blonďák poctil i plácnutím a on si tento dotyk uvědomoval celou dobu, co se převlékali a odličovali. A spolu s ním i další doteky, ať už ho Reita jen obcházel, nebo ho prostě chytil, jako měl ve zvyku. Cítil je i dlouho po tom, co se dostal domů.

     Jak to bylo dlouho, co si ze sebe dělali srandu? Pár let to být mohlo, sám si ale nebyl jistý, čím to odstartovali. A když na to ostatní začali mít nepřívětivé komentáře, změnili toto pošťuchování v otevřené flirtování. Nejdřív jen když měli ve své pětici soukromí, pak se ale odvážili zajít dál. Když si zvykl domácí staff, nedělali si nic ani z cizích lidí v zákulisí ať už koncertů nebo jiných akcí, stage bylo samozřejmostí skoro od začátku, tam se to však snadno ztratilo mezi pošťuchováním s ostatními. Nakonec zůstaly jedinou hranicí kamery a fotoaparáty, když šlo o vážnější interview či komentář. Ale kolikrát jim ani to nemohlo zabránit v pokušitelských pohledech nebo v lepení se na sebe.          
     Co ale začalo jako nevinná hra, která neměla nikoho bolet, se v Rukim strhlo v tahanici pocitů a milionu otázek bez odpovědí. Pohledy, které ho dřív jen pubertálně rozesmály, mu podlamovaly kolena. Doteky, u kterých jen předstíral zájem a nakonec Reitu plácnul, ho rozpalovaly a jeho reakce na ně nebyly tak samozřejmé a nahodilé. Jedna část jeho já mu říkala, že by s tím měli přestat. Druhá mu našeptávala, že by nezaškodilo i přitvrdit. A obě mu radily, že pokud by toho nechali jen tak zčista jasna, mohli by lidé kolem nich pojmout nějaké podezření.           
     Kéž by se tak o tom mohl poradit s Reitou a vymyslet nějakou strategii. Anebo by ho Rei možná ubezpečil, že nemusí být paranoidní, ať s tím klidně seknou ze dne na den. Kolikrát už se pokoušel s Reitou na toto téma promluvit? Sám nevěděl, ale v krku měl pokaždé to stejné sevření, i když na to jen pomyslel. Znamenalo by to říct jejich basistovi pravdu. Komukoli jinému by stačilo říct něco jako „Už nejsme ti puberťáci, berme všechno vážněji, i hudbu děláme jinak, chovejme se podle toho,“ ale Reita by mu nesežral ani sto podobných výmluv. Hned by věděl, že se něco děje, a řešil by to, dokud by z něj vše nevypáčil. A po těch letech snad i ostatní kluci, jen by se možná drželi více zpátky.
     Ale říct Reitovi pravdu znamenalo odhalit mu své srdce, a to nemuselo dopadnout dobře. Jistě by udržel tajemství, jenže pak by každý jeho pohled vypadal úplně jinak. V každém jeho doteku by bylo váhání, zdali si to Ruki nepřebere jinak, než bylo zamýšleno. Celý jejich vztah by byl najednou krečovitý a tím by si nejspíš moc nepomohl.              
     Často se chlácholil představami, že se odhodlá a všechno mu poví. A basista se pak jen usmál, tím úsměvem, který si šetřil jen pro něj, a řekl mu, že cítí totéž. Že si také nevěděl rady, jak s tím naložit, a obával se mu s tím svěřit. A pak spolu skončili nejen v posteli, ale kdekoli, kde zrovna byli. Nerušeně si mohl prohlédnout jeho nahé tělo, nejen rychle a kradmo během převlékání. I když ve svých představách značně krátil prostor pro Reitův pohled na svou vlastní postavu, to klidně přeskočil až k věci a veškeré praktické záležitosti nehrály žádnou roli.  
     A pak se mu v mysli vyrojila další otázka. I kdyby mu chtěl odhalit každičký kousek své duše, jak říct něco takového člověku, se kterým už několik let flirtuje? Uvěřil by mu?

     „Tohle se mi nelíbí,“ pronesl Ruki rázně do mikrofonu místo zpěvu další fráze. Jakmile přestali hrát, pokračoval. „Ten přechod je divný. Něco mi tam vadí.“   
     „Bicí a rytmus v kytarách jdou proti sobě, ale mně se to naopak líbí,“ pokrčil Uru rameny, uměl si takové srandy užívat, když to sedlo. Ale zřejmě tu něco nesedlo všem. Znovu celý úsek zahráli o něco pozorněji, Ruki tentokrát nezpíval, jen poslouchal. Vlastně to znělo dobře, ale zároveň s tím nebyl spokojený. Bylo tam prostě něco. A nešlo o rytmus.          
     Zkusili to ještě dvakrát s ušima napjatýma na dvě stě procent. Každý měl vlastní pocit kolem toho místa, ale zároveň nevěděli, co přesně by tam chtěl Ruki udělat jinak. Nakonec Uru vzhlédl k hodinám a navrhl dát si na chvilku pauzu, občerstvit se, a pak pokračovat.             
     Přesto ale o tématu diskutoval i s energeťákem v ruce. „Ten rytmus bych tam nechal. Je to klidnější píseň a dobře se v tom rozčeří, není to násilné a i s těmi vokály to docela sedí, i když osobně bych si tu linku představoval maličko jinak.  Ale Ruki nemá problém, že by ho bicí s basou strhly.“          
     „Není to poprvé, kdy překopáváme skoro hotovou písničku kvůli něčemu,“ mávl Aoi rukou. Možná by to nebral tak v pohodě, kdyby to nebyl Uruha, kdo přinesl její základy. Sám by prskal, kdyby z jeho nápadu zbyla ohlodaná kost obalená úplně něčím jiným. Ale slovo měli všichni a nakonec byl výsledek více než slibný, pokud se hlavní autor nezasekl a nedal nápad raději pryč úplně, než přijde příhodnější doba, nebo jeho samotného nenapadne, jak ho jinak zpracovat. Oba se podívali po Reitovi s Rukim, jak opět sedí namáčknutí na sobě a Reita si z vokalistových řečí dělá srandu, načež se prcek naoko uráží, ať si to zkusí zazpívat sám. Což basista vzápětí udělal, ačkoli se při své parodické intonaci melodii jen přiblížil.                
     A tím sranda skončila. I když se Ruki nepřestal smát, protože by se urazil, ale protože už v hlavě začal pracovat s tím, co mu blonďák ve srandě předhodil. A po pauze nakonec svůj a jeho nápad zkombinoval, poupravil frázi textu, a změna přišla i v rytmu, i když jen nepatrně. Bylo půl jedenácté večer, oči drželi otevřené jen silou vůle, ale všichni byli spokojení. Píseň dokončili, zbývalo jen doladit aranžmá, a mohli si ji „dát bokem“ pro nahrávání.

     „Měl jsi vážně dobrý nápad,“ usmíval se vokalista. Chvíli zůstal s Reitou o samotě, blonďák si zády k němu balil věci. Využíval toho momentu a sjížděl ho očima od hlavy k patě. A především se zdržoval v sedacích partiích.           
     Reita se tiše uchechtl, skoro jako by s tím neměl nic společného. „Byla to jedna z dobrých náhod. Ale díky, že jsi ji využil.“                
     „No, zachránil jsi mě. Nerad bych byl zase za rýpače, až by si dvě hodiny lámali hlavy a já pořád nebyl spokojený. Tohle na sobě vážně nesnáším.“               
     „Jsi detailista. Prostě se jen snažíš, aby to bylo jako vždycky perfektní,“ ujistil ho blonďák, tentokrát bez náznaku rýpání nebo jiné legrace v hlase.          
     „Všichni se snažíte a děláte, co můžete.“      
     „A všichni taky míváme námitky vůči věcem, které uděláš. Ať už jsou to postupy, které by ti jakýkoli kytarista omlátil o hlavu, melodie, která by zabila nebo naopak byla zabita sólem, nebo slovíčkaření… A buď to vyřešíme kompromisy, jinak to předěláme, zavrhneme… anebo prostě jeden z nás zatne zuby a zvykne si na rozhodnutí většiny. A výsledky znáš. Nepřemýšlej nad tím, bez kritiky se člověk nikam neposune.“ Pronesl to jen tak během ukládání basy do pouzdra a zapínání zipu, ale asi by jeho hlas nevydržel být tak lehký a nad věcí, kdyby viděl, co jeho slova dělají s Rukim. Jak se mu zaleskly oči a rty se mu vyhouply do nepotlačitelného úsměvu. Tváře měl vokalista rázem narůžovělé a skoro jako by zapomněl, jak se vlastně dýchá.
     „Děkuju,“ vysoukal ze sebe tiše. „Děkuju, že to říkáš.“           
     „A co bych na to měl říct jiného?“ Reita jako by si vůbec nevšiml změny v Rukiho hlase ani tváři. Hodil si tašku na rameno, do ruky vzal basu a klíče si schoval rovnou do kapsy, když viděl, že Aoi i Kai tam ještě mají věci. „Jdeš, nebo se ještě zdržíš?“                
     Prcek jako by se probral ze zasnění a vykročil ke dveřím. Cesta dlouhou chodbou k výtahu mu připadala nekonečná a mlčel jako zarytý. Tu a tam na sobě cítil blonďákův pohled, jistě mu byla jeho zamlklost podezřelá. Oni dva, jen tak vedle sebe a potichu. Ruki měl pocit, že někde slyší tikat bombu. Místo ohlušujícího výbuchu se ale ozvalo tiché cinknutí výtahu. Nastoupili dovnitř, basista stiskl tlačítko přízemí a jediným zvukem byl strojový hlas, který jim oznamoval, že se dveře zavírají a výtah se rozjede.        
     Reita už to ticho nemohl vydržet. Naposledy slyšet zanícené poděkování a od té chvíle nic? Většinou mívali opačný problém, když Ruki mluvil, mluvil a mluvil, přestože už byli unavení a chtěli jen mít klid. „Ruki, stalo se něco?“                
     A bylo to tady. Vokalista měl pocit, že mu z té otázky praskla hlava. Nebo mu jen možná křuplo za krkem, když k Reitovi okamžitě vzhlédl. Srdce se mu rozbušilo slovy, která se mu ne a ne vydrat na jazyk. Pootevřel ústa, ale co chtěl říct? Vysypat pravdu, nebo se pousmát a vymluvit se na únavu a nějaký zvláštní splín, co na něj padl nejspíš kvůli počasí? Než ale ze sebe stihl vypáčit alespoň „unn,“ sáhl blonďák po tlačítku STOP. A Ruki si náhle uvědomil, že nemá kam utéct. A že Reita musí svou otázku myslet skutečně vážně a chce pravdivou odpověď, když udělá něco takového v budově, ve které je stále spousta lidí, a brzy tento problém někdo začne řešit.   
     „Dost dlouho už nejsi ve své kůži a asi se na to nevydržím déle dívat. Jestli ti můžu pomoct, pomůžu ti, ale neumím číst myšlenky. Víš, že mi můžeš věřit. Zůstane to jen tady mezi námi.“        
     Ruki se nadechl, připravený všechno říct. Způsob, jakým se na něj Reita díval, to skutečné zaujetí a touha pro něj cokoli udělat, by z něj vytáhl i přiznání k vraždě, nepomohlo ani uhnout očima. Ale jak celou věc podat? Na rovinu se mu vyznat, nebo ještě nějakou dobu chodit okolo horké kaše, aby se na tu skutečnost oba vnitřně připravili? Vždycky mu to se slovy šlo, ale teď si připadal nemožný. A věty, které si v duchu kdysi nacvičoval, zmizely v prázdnu jeho mysli. Ale musel něco říct, udělat. Cítil, snad i slyšel, jak utíkají jednotlivé vteřiny, a věděl, že jejich čas tady je omezený. Mohli mít hodinu, ale také jenom pár dalších sekund, které se nehodlaly zastavit.               
     „Rei…“ vydechl a znovu se na něj odvážil podívat. Vše se ještě zhoršilo, když se jejich oči střetly, když ho celého sjel pohledem. Rázem věděl, že mu musí všechno říct, ale také věděl, že by se nesmířil s odmítnutím. Ať už by se to Reita pokusil podat jakkoli taktně, jakkoli by utěšoval. Nezvládl by to. Ruki věděl, že slova jsou málo, musí blonďáka přimět, aby také toužil. Aby alespoň částečně cítil, co on. Nehodlal ze sebe vyklopit city a čekat, jak na to Reita zareaguje, vrhnul se rovnou do boje.             
     Dvěma krůčky zrušil vzdálenost mezi nimi, uchopil jeho tvář do dlaní a vytáhl se k ní. Tvrdě se přitisknul na měkké plné rty, které nesčetněkrát toužil políbit. A jen tak se od nich neodtáhl. Bylo mu jedno, co na to Reita, vjel mu prsty do vlasů a silně je sevřel. Celý se natiskl na jeho tělo a přitom si hlasitě vzdychl, sál jeho rty, které neměly jinou možnost, než mu polibky částečně oplácet, ačkoli se to mnohokrát pokusily ukončit. Velké dlaně sevřely vokalistovy paže v jakési snaze se z jeho pobláznění uvolnit, ale Ruki věděl, že proti němu Reita nepoužije sílu. Ale on použil všechnu, co měl.
     Jednou rukou opustil basistovu tvář a sjel jí po širokých ramenou a hrudi, po liniích, které se zužovaly až k bokům. A šel ještě dál. Sevřel v dlani jeho vypracovaný zadeček, chtivě přitom mezi polibky vydechl. Netušil, jak dlouho mu jeho počínání bude procházet, snažil se jeho mysl oblbnout tak, aby neměl šanci přemýšlet. Aby neměl sílu ho odstrčit. A v neposlední řadě, aby to vůbec nechtěl udělat.            
     Sjel dlaní až na stehno, ale hned se zase vrátil, zaklenul ruku mezi jejich těla a s nepředstíranou nedočkavostí mu rozepnul pásek a za tím i kalhoty.           
     „Ruki~“ vydechl blonďák, když se mu díky jeho přesunuté pozornosti podařilo uhnout chtivým rtům, pevněji sevřel jeho paže, aby ho přiměl se zastavit. Nechtěl mu způsobit modřiny, ale vokalista jako by necítil žádnou bolest, a on si byl jistý, že ho svírá až příliš silně. „Ruki, poslouchej mě-“  
     „Nemluv,“ odsekl prcek. Vzhlédl k němu, nenasytně, plný touhy. Paže ho bolela a oplatil mu to silnějším stiskem vlasů, až Reita přivřel oči a tiše syknul. V duchu se musel uchechtnout. K čemu všechno posilování, když ho může tak snadno ovládat někdo jako on? Ještě trochu zatáhnul, aby se dostal až k oušku. „Chtěl jsi mi pomoct,“ zašeptal a ouško mu skousnul. „Zůstane to jen tady mezi námi.“ Jemně mezi rty vsál lalůček a vtiskl mu pár kousavých polibků na krk. Rukou se mu mezitím vedral do kalhot, sevřel v dlani jeho mužství, zlehka po něm přejížděl, zatím jen přes boxerky. Jemně, pokušitelsky se usmál a zahleděl se do zmatené hloubky jeho očí. Rychlý dravý polibek a najednou na něj pohlížel od jeho klína. A když ho nemohl držet rukama, přišpendloval ho ke zdi svým pohledem a skousnutým rtem. Jistě, měl ho ve své moci, jinak už by všemu Reita udělal přítrž. Teď měl skvělou příležitost to celé zastavit, ale neudělal to. Pohlížel na vokalistu ze své výšky, s rukama na jeho ramenou, připravenýma ho odstrčit, ale nedokázal jim poručit. V hlavě měl naprosté temno, sotva postřehl, jak mu Ruki stáhnul kalhoty do půli stehen a za nimi i boxerky. Neudržel vzdychnutí, když se mu jeho měkká dlaň obemkla kolem mužství. A najednou byly ty toužebné oči pryč, neviděl ani skousnutý ret, ani jazyk, co by po něm provokativně přebíhal. Měl před očima milion hvězdiček a jediné, co vnímal, bylo horko a vlhko Rukiho úst.   
     A vše mělo být ještě intenzivnější, když ho vokalista pojal celého. Pomalu ho sál, mučil každým tahem rtů i jazyka, hladil jeho stehna, bloudil mezi ně i k bříšku, svíral mu zadeček. Být jejich čas neomezený, vydržel by si s ním hrát dlouho, obzvlášť když cítil, jak Reitovi v prstech proklouzává látka jeho saka, když slyšel jeho marně zadržovaný hlas. Zrychlil, pomáhal si rukou a nepřestával ho dráždit jazykem. A přestože si chtěl pospíšit, vždy zpomalil, když cítil, jak se Reitovo břicho zatáhlo a prohnul se v neovládnutelné vlně slasti. Vychutnával si jemné dráždění a chvění jeho těla. Na moment k němu vzhlédl a málem byl sám hotový. Reitova napjatá čelist a pootevřené rty, hrudník, který se mu rýsoval přes tričko a rychle se zvedal. Znovu ho vsál celého a viděl, jak blonďákovi vystřelila pěst k tváři. Zakousl se do ní, ale i přes to bylo slyšet tlumené zasténání.       
     Basista nedokázal na nic myslet, toužil po vyvrcholení, ale zároveň si přál, aby tohle trvalo věčně. Tentokrát to byl on, kdo vjel prsty do vlasů a sevřel je, cítil pod rukou vokalistovy pohyby. Vše bylo stále intenzivnější, stále více se jeho tělo zatínalo a zároveň chvělo. A Ruki neustával. A nepřestal ani ve chvíli, kdy se v něm snad všechno sevřelo a vystřelilo ho do oblak. Trhaně vzdychal a stále se prohýbal pod tahy pevně semknutých úst, které ho přiměly si vše vychutnat až do konce.
     Zůstal opřený o stěnu výtahu, přes rozpálené a zpocené tělo ani necítil chlad kovu. Popadal dech a jen pomalu k sobě nechal přicházet realitu.             
     Ruki se pro sebe pousmál, když viděl ten hotový a spokojený výraz. Cítil, jak se basistovi chvějí kolena, to snad mohlo být dobrým znamením. Naposledy mu dlaněmi přejel po stehnech, než se zvedl a bez váhání si znovu uzmul jeho ústa a věnoval mu nasládle slaný polibek. A jak doufal, byl mu oplacený, stejně náruživě, jako se on tisknul k němu zpočátku.                
     Ale nechtěl se dočkat vysvětlování, doufal, že není třeba nic dodávat a Reita pochopí. Teď možná ne, ale až se za chvíli vzpamatuje. A on nechtěl být u toho, až basista opět začne myslet.     
     Natáhl se k tlačítkům a znovu výtah spustil. Sotva je hlas upozornil na poschodí a dveře se začaly otevírat, odtáhl se, aby si Reita mohl v rychlosti natáhnout zpátky spodní prádlo i kalhoty. A tento krátký moment využil ke zmizení. Stiskl tlačítko k opětovnému zavření dveří, aby za ním blonďák nemohl hned vyběhnout, ani kdyby chtěl, a najednou byl pryč.        
     Reita mohl být rád, že nad přízemím nikdo nepřistupoval, natož aby si mohl stěžovat, že mu Ruki utekl dřív, než si skoro třesoucíma rukama zpátky zapnul pásek. A když byl konečně upravený, dveře byly opět zavřené a on zůstal ve výtahu sám.                
     Mohl by taky vystoupit a jít ho hledat, ale nezvládl to. Znovu se opřel o stěnu, ale ani to nepomohlo. Nechal rozechvělá kolena, aby se mu podlomila, a zůstal na místě dřepět. Zavřel oči a vracel se zpátky v tom krátkém čase. Čím sakra Rukimu pomohl tím, že se nechal přeblafnout? Nedokázal myslet, jak by si přál, ale i tak mu závity pomalu docházelo, že Rukiho podivné chování souvisí s ním a nevyřčenými touhami.               
     „Sakra, Rei, jsi v pohodě?“ Trhlo v něm. Okamžitě otevřel oči a vytřeštil je na Aoie, který akorát nastupoval do výtahu s batohem na zádech a kávou v ruce. Poslal výtah zpátky směrem k přízemí a dřepl si k němu.               
     „Jsem v pohodě.“     
     „Zas tlak, co? Měl bys pít kafe a jíst víc cukru, na Uruhovy čajíčky se vykašli,“ natáhl k němu kytarista svůj kelímek, který Reita vděčně přijal, a do vyprahlého krku poslal pořádný doušek. S díky mu kávu vrátil zpátky a až ve chvíli, kdy se Aoiova ústa dotkla téměř totožného místa kelímku, si uvědomil, že už si ji možná měl nechat. Ale v duchu nad tím mávl rukou, však on se neotráví.
     Aoi mu pomohl zpátky na nejisté nohy a i přes Reitovo ujišťování, že mu nic není, ho doprovodil až k autu a raději se přeptal, jestli to domů odřídí.   
     „Fakt je to dobrý. Neboj, už s tím mám praxi. Díky za doprovod a… za kafe. Uvidíme se zítra.“ Pousmání se mu na tváři objevilo snadno a zřejmě Aoie definitivně uklidnilo. Nastartoval a vyjel z garáží obvyklým směrem, avšak na první křižovatce zahnul na opačnou stranu.

Původní datum vydání: 24. 4. 2020

Komentáře

1  Aiiawa | 24. dubna 2020 v 23:09 | Reagovat

Páni, po (až moc) dlouhý době jsem se sem vrátila a čeká tu na mě nová povídka? Hezká shoda náhod :3. Jinak povídka je moc pěkná, hodně se mi líbí jak dokážeš popisovat pocity a myšlenky a rozhodně se těším na druhou část! :) a z dlouhodobějšího hlediska je zajímavý pozorovat, jak se tvoje psaní vyvíjí, i když to jsem v minulosti asi už psala :)
Jinak k tvému problému s blogem ti popřeju pevný nervy a snad se ti brzy podaří rozhodnout se, co s tím uděláš :)

2  Týna | 25. dubna 2020 v 10:54 | Reagovat

No paaaaaani 🙂 pokaždé mě dostane tvé popsání situace i pocitů do kolen 🙂

3  Tenshi | Web | 26. dubna 2020 v 22:22 | Reagovat

Tak si dáme hnedka intro vhled do situace Rukiho mysli, kdy se nám asi všem honí hlavou, co by se jim honilo hlavou, kdyby Reituki existovalo. (Existuje, ehm! XD) Zatím to vypadá, že Rei o tom ještě neví. Za to Ru je totálně v pr... v háji a divým se, že s tím, jak má radar natočený jeho směrem, vůbec vnímal jakékoliv otázky moderátorky. No a doma... Ru, hochu zlatá, fotka a pravačka to jistí...
I když ve svých představách značně krátil prostor pro Reitův pohled na svou vlastní postavu, to klidně přeskočil až k věci a veškeré praktické záležitosti nehrály žádnou roli. - Tohle je velmi typické XD Hlavně, že sám by si prohlížel. Nicméně chápu každou jednu jeho obavu i scénář, který se mu honí v hlavě a upřímně si myslím, že život s tímhle v palici po boku Reity musí být doslova k zešílení.
"Není to poprvé, kdy překopáváme skoro hotovou písničku kvůli něčemu," mávl Aoi rukou. - Další typický prvek, Aoi mě zabije a divím se, že to nemělo odezvu XD
Ale zpívající Rei mě rozesmál ještě víc XD Ru, hlavně se moc nenafuč.
Oukej tak né, vymyslel to Rei, co jsem vlastně čekala. Samozřejmě, že je to dokonalé XD <3
Rei je tady velmi uvědomělý, takový pan psycholog, ale je to hezké, že dovedl Rukiho ukonejšit. Dokonce byl dost vnímavý i v tom výtahu, ale jakmile ho zastavil, bylo mi jasné, že se jen tak nerozjedou. Podle toho, co se Rukimu honilo hlavou bych čekala všechno možné, jen ne takovou odvahu, ale olalá, Ru máš pravdu, věci se lépe ukazují, než říkají, aby druhý správně pochopil jejich význam. Jen nevím, jestli jsi to nepřehnal s tou rukou v poklopci, ale zase na druhou stranu...
"Nemluv," odsekl prcek.
Jo nemluv! *Říká Tenshi a cpe se popcornem. Postupně valí oči víc a víc a pak zapomene jíst.* XD
Takže si to Ru vyjasníme... *Popadne ho za flígr a vede za sebou.* Ty tady děláš rok drahoty, plaché myšlenky, celý roztopený a pak se na něj vrhneš jak hejno piraňí a ještě se mu v duchu směješ, jak snadno se nechal ovládnout? Ty jedna malá potvoro XD *Pats pats.*
O pár řádků později. OO! -Musíme si promluvit- Dostává to úplně nový rozměr, co v těch ústech má, co? Slova to nejsou OO
Ovšem Reiova konečná reakce je kouzelná. Je to jenom chlap, někdo mu sáhl do gatí, udělal dobře, jak by mohl vzdorovat a jak by vůbec mohl myslet, aby tohle rozklíčoval? Ani se nedivím, že tím výtahem odjel zase kdo ví kam a ten Aoi, to musela být sprška. Rei musí vypadat jak před diabetickým kómatem XD
A tohle je hodně vražedné:
S díky mu kávu vrátil zpátky a až ve chvíli, kdy se Aoiova ústa dotkla téměř totožného místa kelímku, si uvědomil, že už si ji možná měl nechat. Ale v duchu nad tím mávl rukou, však on se neotráví.
Hehe perverzní, ale to my máme rádi. Co Aoi, chutná? Můžeš se přidat Oo
Tak a teď jsem hodně hodně hodně zvědavá, až se pánové vyspinkají a všechno jim dojde, co se bude dít. Protože dít se může opravdu cokoliv!
<3

4  Bara-chan | Web | 29. dubna 2020 v 1:13 | Reagovat

[1]: Tak to jsem ráda, že tě tu přivítala rovnou povídka :D Asi na to máš nos :D
Aww, děkuju moc :33 Jsem ráda, že se ti líbila :33 Hm, snad se to psaní bude posunovat i dál :)
A díky, nervy jsou s blogem potřeba :) I když už jsem byla na stránkách blogspotu a vymýšlela uznatelnou adresu, nakonec se to tu trochu umoudřilo :) Tak snad to aspoň chvilku vydrží :)

[2]: Děkujuu :33 Těší mě, že tě povídky dokážou tak vtáhnout :33

[3]: Reituki is real! :D No, prostě u nich ta Brumbálova hláška o realitě a dění v hlavě sedí :D
Jo, Ruki je tu dost v háji, ale statečně bojuje... a trochu bláhově si myslí, že si nikdo ničeho nevšimne :D Ale to by nebyl Rei, kdyby si nevšiml a nedokázal říct přesně to, co je potřeba, ale zároveň nebyl i natvrdlý (a nejen tam dole :D)
No, pravda, že se mi tu Ruki rozjel, ale tak nějak to vyplynulo z té doby, jakou Reitu prostě chtěl, a zároveň toho zoufalství, že je to marné... Rei mu dal příležitost a Ruki v ten moment strhnul všechny zábrany a doufal, že to Reitu přiměje, aby chtěl víc, nebo mu to třeba oplatit... Momentálně teď píšu na Rukim v "běžném" stavu a doufám, že se do toho moc nezamotám
a že to bude dávat smysl :D
No, Rei z toho pak byl v "no wow, ale jakože, cože?" stavu :D Ještěže si to Aoi přebral po svém, a za dobrotu s kafem... a pak že bílé nepije :'D
Aww, moc děkuju a doufám, že se ti bude líbit i pokračování :)

5  Akurai | Web | 13. května 2020 v 16:55 | Reagovat

Tak okey, kafe uvařeno, pohodlný posed  a můžu se do toho pustit. 😎 A hned ze startu raiting…Oh, těším se čím dál víc. *Tváří se nevinně*
Ty mě chceš zabít hned ze začátku?? Teplo těla, otření čehokoliv…Joo, ten raiting začíná být vážně potřeba. XD Mě to na to, abych je měla před očima asi stačí. Uhm. XD Ruki má očividně štěstí, že to umí zakrýt. Ale myslet na něco takového při rozhovoru je…Na co ještě myslíš, Ru-chan? Hm.😈
Stačí mi první odstavec a Ru je teda pěkně v...Není potřeba určovat přesné partie, že ne? No jo, ono ne nadarmo se říká, co se škádlívá…Jen tak dál pánové. To chci! XD
Hm, tak je to snad ještě horší, než jsem čekala, Ru se očividně dost trápí a je to znát na jeho myšlenkových pochodech. Chudáček. Já bych mu poradila ale myslím, že bych schytala minimálně asi kabelkou a možná by v ní byl i Koron, jak rychlé by to bylo.😂
Je super, že kluci Rukiho za to jeho něco nekamenují. Já bych asi tolik trpělivosti neměla.XD Jenže on taky ví, co slyší. A Aoi…XD XD Tak ten to hezky shrnul. XD Jo jasně, měj si své něco, hlavně, že to není moje práce. XD Žeru ho. XD
A Reie taky. Ten aby si do Rukiho nerýpl, to by snad musel být smrtelně nemocný.XD Možná tím trochu rozptýlil atmosféru, což je fajn. Ono je to asi občas potřeba.
COŽE?? Rei zpívá!! Kde mám nahrávku?? *Obrací barák na ruby.* Tohle si nemůžeš dovolit jen tak napsat a nemít k tomu důkazní materiál, to mi nedělej!! XD XD Dokonce mu to i projde. No tak já smekám. XD
Teď jsem se trochu začetla, přiznám se a musím říct, že Rei je…Tahle podpora je neskutečná. Všechno říct nahlas, někdy pomůže úplně nejvíc. A Rukiho děkuji, toho je jasným důkazem. V hlavě mám ale pořád část věty, 'zůstal s Reitou o samotě‘. Doufám, že tady začíná část, ke které bych připíchla ten raiting a ne, vůbec nejsem netrpělivá. *Odkašle si*XD
Výtah….? Že by výtah? Jooo, je to výtah. Hell YES! XD Už jsem říkala, jak moc mám ve výtazích ráda tlačítko stop? XD Nečekala bych, že se Ruki po těch myšlenkových pochodech do toho tak obuje. Ale nadšeně poposedám na židli, protože přesně tohle je scéna, kterou chci číst. Tak jen do mě a plnou palbou. XD
‚Bylo mu jedno, co na to Reita…‘ Magická část věty, po které mi snad naskočila husí kůže. XD Začínám ztrácet nit ale…to uhm snad nevadí.XD Ano, přesně tak Ru. Jak přimět přestat někoho odporovat, sáhni mu rovnou tam.*Tleská.* Začíná mi být vážně horko a myslím, že jsem jediná. Rei teda dostává pěkně zabrat (v tom nejlepším slova smyslu). Jen tak dál, protože jestli ti zdrhne, tak mě máš na svědomí. XD
‚Nemluv.‘ XD XD Jooo, prostě mlč a nech se…No nic. Já asi přestanu komentovat, protože tohle by mohlo být taky 18+ za chvíli. XD Začíná mi tu být teď pěkné horko a vážně jsem zvědavá, jak daleko to plánuje Ruki dotáhnout.
Fuuu, tak tohle byla pekelně žhavá nálož ve výtahu. Představa, že to stopl někde v blízkosti patra a něco málo jim uniklo ven. XD XD Myslím, že bych byla schopná v hlavě vytvořit obraz Uruhy a Aoiho, jak se tváří, kdyby tam stáli zrovna oni a pak ti dva vystoupili. No a teď, co na to Rei, protože se ke slovu zatím chudák nedostal. XD Ruki taky moc ne, ale u něj to chápu, měl plné…Hm, ne ruce ne…práce. XD
Oh ho, cože? Ru zdrhá? To neee, kam letíš? Run, Rei, run! Kruci, tak tohle jsem nečekala. Jak ho tam mohl chudáčka nechat?? No tak nic. :O A co teď jako? Rei  má asi hodně o čem přemýšlet, i když mu to pomalu dochází.(Není se divit po té Rukiho starosti. XD) Dveře se otevírají a Aoiii. XD XD Pán má starost. Kdybys věděl XD Myslím, že Rei má tlak dost vysoko i bez kafe. XD
Ne, to neotráví, ale asi by tě zabil, kdyby na to někdy přišel. XD Tak tohle byla úplně luxusní tečka. Tady umírám smíchy a zároveň jsem vážně zvědavá, jak tohle celé dopadne. A doufám, že Rei míří rovnou za Rukim, jinak ho tam násilím nasměruju. XD Jinak to ani nejde!  Jo, tohle počteníčko si rozhodně zaslouží pochvalu. Aneb ať žije Bara a výtahy. 😍Díky.❤

6  Bara-chan | Web | 13. května 2020 v 20:20 | Reagovat

[5]: Ruki z Reity umíral hodně dlouho a hodně často :D Jak píšeš, chudák v tom nejen lítá, ale je i přímo tam... :D Ale není tak dokonale nenápadný, jak si myslí, a zlatíčko Rei si dělá starosti :)
Jo, Ruki ví, co dělá, ale to ostatní taky... ale už si na něj tak nějak zvykli :D A hlavně, že se do sebe nepustili zostra a hezky to za pomocí pošťuchování dovymysleli...
Aoi mi na tohle připadá nejcitlivější :'D
Reita umí být cíťa a taky se vcítit do druhých... je to zlatíčko, i když  se to občas snaží schovávat za trollení :D Teď to ale byla upřímná podpora a to nejenom protože prostě věděl, že to Ruki potřeboval slyšet :) A Ruki z toho měl o to víc srdíčko a mozek na kaši :)
A ano, výtah... V Rukim prostě hrklo, že by Reitovy sympatie nemusely být tak silné nebo spíš takového druhu... :D A odmítnutí by prostě byla tragedie! Jak jinak ho přesvědčit, že on je pro něj to nejlepší a přimět ho o něm smýšlet jinak, než zahodit stud a nekompromisně se na něj vrhnout :D Jen ať si Rei hezky užije a pak taky chvíli vaří mozek :D
Joo, Ruki je teď trochu i paf ze sebe, protože to u něj není běžný stav :D Ale hlavně, aby to na Reitu fungovalo :D
Aaa, neříkejte to na mě Aoiovi! *Schovává se*
Aww, děkuju, jsem ráda, že se líbilo :33 Snad se bude líbit i pokračování :)