Desire (2. část)

     Chvíli mu trvalo, než našel volné místo, kde by zaparkoval. Ani se nezdržoval přemýšlením, že by mohl skončit s lístkem za stěračem, nechal v autě i všechny věci. Rázným krokem se vydal kolem parkoviště k bytovce, vysoké budově ve tvaru U, s prosklenou pavlačí. V ruce už držel telefon a snažil se prckovi dovolat, marně ale pořád doufal, že mu to vezme.       
     K jeho štěstí nebyl kolem klid, jaký by očekával, kdyby přijel k sobě domů. Stačilo mu za chůze sáhnout do vnitřní kapsy kožené bundy a předstírat, že hledá kartu, a na to se pousmát na právě vycházející ženu, která mu dveře ochotně přidržela. Ruki sice bydlel ve druhém vchodu, ale věděl, že se uvnitř dá projít.    
     Musel sjet do podzemních garáží a odtamtud přeběhnout do protějšího výtahu, který ho vyvezl na správné patro. Pomalu přecházel dlouhou chodbou, moc se nedíval skrz sklo dolů. Pamatoval si to tam ještě před rekonstrukcí, kdy pavlač nebyla prosklená. Zábradlí sice vyplnili a vystavěli až nad pas, ale ani to nezabránilo pár případům skoku dolů. Z toho pocitu se mu nedělalo dobře, raději se zaměřil na bílé dveře, které postupně míjel. Zastavil se až u těch na konci.     
     Jen na malý moment zaváhal, než stiskl zvonek. Vůbec netušil, čím začne, přestože měl víc mluvit Ruki. Na druhou stranu, Ruki toho svým způsobem řekl dost. Tak co tam vlastně dělá?
     Opřel se o futra a nervózně o ně poklepával prsty. Zevnitř se nic neozývalo, ale nevzdával se. Zazvonil znovu a pak ještě potřetí. Prcek jistě musel být doma, měl objednaný taxík, který neobjížděl půl města jako on.              
     Znovu se pokusil mu dovolat, ale opět marně. Že by se Ruki najednou zalekl toho, co udělal? Nepřipadalo mu. Jeho výraz byl dost sebejistý a… jen co si na něj Reita vzpomněl, projela jím vlna vzrušení.             
     Netušil, jak by navázal řeč, jak by se ho zeptal, jestli je to jen sex, nebo sex a něco víc? Nevěděl, jestli chce jejich přátelství a flirtování posunout na vyšší level, sám byl momentálně zmatený tím, jakou náklonnost vlastně k Rukimu chová. Potřeboval ho ale vidět a mluvit s ním dřív, než se potkají ve studiu.    
     Stál přede dveřmi další čtvrthodinu, tu a tam zazvonil a doufal, že Rukimu rupnou nervy a přeci jen vyleze. Nakonec to byl on, kdo už déle nevydržel a s povzdechnutím se odlepil ode dveří, zatímco v hlavě vymýšlel plán, jak vokalistu ráno nejlépe odchytit, nebo ho nenápadně odtáhnout stranou od ostatních. Sotva ale vykročil, aby zamířil zpět k výtahům, zarazil se. Přestože ho mohlo probudit z myšlenek cinkání klíčů, které Ruki svíral v ruce, procitl až při pohledu na drobné stvoření, které nejistě procházelo chodbou a valilo na něj své velké čokoládové oči. V jedné ruce igelitku, ve druhé klíčky a kolem zápěstí omotané vodítko. Přes sebe měl ještě tašku z práce, ačkoli ta byla snad ze všeho nejlehčí, a v první moment basistu napadlo, jestli nechce s něčím pomoct.               
     „A-ahoj…“ vypadlo z Rukiho náhle, když si připadal, že tam stojí příliš dlouho bez jakékoli reakce. Za to zakoktání by si nejradši vrazil. Po tom, co se dělo ve výtahu, se najednou zakoktává a hledí na Reitu jako na zjevení? Dokonce cítil, že se mu do líček dere červená, to musel okamžitě zarazit. Jen doufal, že to tiché „tak to byla rychlost“ bylo skutečně jen v jeho myšlenkách a neřekl to nahlas, nebo alespoň ne tak, aby to mohl slyšet i Rei. „Co tady děláš? Teď?“ prohodil a snažil se, aby to znělo nezaujatě. Srovnal si klíč mezi prsty a prošel kolem basisty ke dveřím.               
     Blonďák málem nestačil ani promluvit. Sotva ho s o něco větší jistotou pozdravil, najednou se mu kolem nohou motal Koron a Ruki byl napůl ve svém bytě a osvobozoval se od tašek. Nechtěl mluvit, dokud si zase nebudou tváří v tvář, a byl tak trochu vděčný za občasné Koronovo blafnutí, které přerušovalo napjaté ticho. Naštěstí to ve skutečnosti byla sotva minutka a Ruki mu opět věnoval svou pozornost. Ale zůstal stát za prahem svého bytu a Reitu dovnitř nepozval. Do náruče si vzal Korona, jako by mu měl dělat nějaký štít.             
     „Chci si promluvit,“ řekl Reita narovinu. „Nejlíp, kdyby to šlo trochu soukroměji.“    
     „O čem chceš mluvit?“ Ruki mu to nehodlal usnadnit. Když si vzpomněl na Reitův napjatý výraz i tělo, na jeho hlas… a teď tu byl u jeho dveří. Sice si chtěl jenom promluvit, ale prcek si říkal, že možná by to zašlo i dál, pokud by ho pustil dovnitř. Z těch myšlenek se mu začínalo dělat těsno v kalhotách. Ale chtěl by to Reita doopravdy? Přišel, aby si promluvil. Aby si nejspíš mezi nimi vše ujasnil, ne aby ho jednoduše drcnul dál do bytu, zabouchl za nimi a vrhnul se na něj. Musel si počkat.                
     Basista se musel pousmát, hodlal snad Ruki dělat, že se nic nestalo? „O dnešku, o tom, co se stalo… v práci.“            
     „Máš pro mě další inspiraci na nové songy?“               
     Pootevřel rty a s tichým smíchem je zase zavřel. Na první pohled byl prcek vážný, ale v jeho očích byla jistá hravost, dobře skrývaná, ale on ji přesto viděl. „Výtah,“ upřesnil.            
     „To není dobrý název.“          
     „Ruki, nechtěj po mně, abych na to zapomněl. Stejně by to ani nešlo, ale měli bychom probrat-“
     „Nechci o tom mluvit,“ utnul ho vokalista dřív, než se rozkecá o nějaké definici vztahu mezi nimi. Jemu stačilo, když se koutky plných rtů samovolně vytáhly do uspokojeného pousmání ve chvíli, kdy řekl, že by ani zapomenout nemohl. Potřeboval navázat tam, kde skončili. Hlavou mu náhle vířila slova, jenže která vybrat, jak je dát dohromady, aby vytvořil nějakou smysluplnou větu, kterou by Reitu dokázal svést? Čím by mu nasadil pořádného brouka do hlavy, aniž by na něj všechno přímo vyhrkl? Miliony nápadů a přitom vymeteno, sotva vzhlédl k mandlovým očím a měkkým rtům, které tolik toužil znovu políbit.       
     „Tak proč jsi to udělal? Lituješ toho natolik, že ta chvíle pro tebe už neexistuje?“ Reita měl pocit, že nic nechápe. Pokud k němu Ruki něco cítil… Jistě, dalo by se to vyjádřit i jinak, než jak se toho prcek chopil, ale proč teď couval? Měl ideální příležitost si všechno vyjasnit, mohli mít spolu na celou věc klid. Zítra budou oba předstírat, že se nic nestalo, a potom co? Každodenní přetvářky? Jak mají pokračovat v práci?     
     Vokalista tenhle výraz znal. I tón, jaký Reitův hlas nabíral. Hněv mu v této situaci moc nepomáhal, ale jeho slova mu přeci jen trochu nahrála. Musel se obrnit, vzpomenout si, jak dobře se cítil, když měl blonďáka ve své moci. Doteď by nevěřil, že je něco takového možné, a ještě k tomu, že by to dokázal on sám… ale šlo to tam, muselo to jít i teď. Snažil se zahodit stud a popustit uzdu chtíči. Položil Korona na zem a postavil se basistovi zpříma.      
     „Tak proč jsi přišel sem, když chceš jen mluvit?“ Opřel se o futra a očima se přímo zabodl do blonďákovy tváře. Zpozoroval každé mrknutí i sebemenší pohyb růžových rtů, sledoval, jak se mu na krku sklouznul ohryzek při těžkém polknutí. Svůdně si ho prohlížel, ale zároveň zněl vyčítavě. Jen moment čekal, dokud se Reita nenadechne k odpovědi, aby mu ta slova sebral. „Chtěl bys to znovu?“ zeptal se přímo, ale to už jednou rukou sahal po dveřích a pomaličku couval. „Nebo bys mi to chtěl oplatit? K tomu není potřeba mluvení.“
     Reita zalapal po dechu, v hlavě jen obrovské COŽE?! a marně hledal, jak by mu odpověděl. Přitom musel rychle, prcek mu mizel za dveřmi, i se svým chtivým a přitom naštvaným pohledem, snad jako by za všechno mohl on sám? „Ruki, počkej-“ snažil se ho zarazit, potřeboval chvilku, aby se z téhle situace nějak sebral, ale neměl šanci.  
     „Dobrou noc… Rei-chan.“      
     A dveře se zavřely. Jenže ještě předtím, sotva zaznělo „dobrou noc,“ se Rukiho výraz změnil a opět to byl jejich vokalista, tak jak ho znal, se svým pokušitelstvím v očích. Tedy než je sklopil a nezahořely mu tváře, jako by už nedokázal své rozpaky déle potlačit, a jeho „Rei-chan“ bylo sladké a táhlé jako med. I kdyby měl Reita dvě hodiny na přemýšlení a vzpamatování se, nejspíš by to bylo málo.       
     Ruki se opřel o zeď vedle dveří a pořádně si vydechl. To bylo o fous, ale zvládl to. Teď už si vůbec nedokázal představit, jak bude zítřek vypadat, ale doufal, že Reita bude mít v hlavě pořádný guláš. On to má alespoň srovnané, ale Rei musí chvíli tápat.

     „Dobré ráno,“ zdravil všechny patřičně hlasitě a s úsměvem. Dle hodin věděl, že jde jako poslední, ledaže by někdo zaspal a ještě ho trumfnul. To se však nestalo, všichni čtyři už byli ve studiu, Aoi seděl naproti Kaiovi s nezapojenou kytarou na klíně a tiše drnkal melodii do rytmu, který si bubeník plácal do stehen. A zatímco Kai se usmíval a zřejmě se dobře bavil, Aoi oproti tomu vypadal, že za chvíli vybouchne a kytaru někam zahodí. Uruha se občas ohlédl po jeho syknutí nebo tiché nadávce a uchechtl se nad tím, pozornost ale více věnoval Reitovi. Zdáli se celkem zabraní do Rukimu neznámé konverzace, ale jakmile vešel a pozdravil, měl blonďákovu plnou pozornost. Tedy téměř, po pár vteřinách zírání se Reita vzpamatoval a rychle Uruhovi odpověděl na těch několik vět, které kolem něj prolétly, a div že je stačil zaznamenat.               
     „Vidím, že se tu někdo dobře vyspal,“ rýpnul si Kai a ani o setinku přitom nezaváhal v rytmu. Nebylo pochyb o tom, jak svou poznámku myslel, ale prcek se nehodlal červenat a nadávat mu, že je jako puberťák.      
     „Ani se mi nechtělo vstávat. Z některých snů se probouzí dlouho.“  
     „Hlavně z těch mokrých, viď?“            
     „Tak to máme společnou zkušenost…“ zakřenil se prcek a vedle Reity se ozvalo tiché „Ooh, Ruki dneska válí.“ Basista šlehl po Uruhovi pohledem a sám sebe udivil, že se musel k úsměvu přimět. Obvykle by byl první, kdo by se rozesmál a pronesl podobnou poznámku, možná by i zatleskal a dodal, že tohle je jeho Ruki. Dnes ale nedokázal být takto uvolněný. Pořád měl před očima jeho rozohněnou stránku i růžová líčka a téměř stydlivý útěk za dveře.      
    Bylo divem, že večer trefil domů. Dal si dlouhou sprchu, ale ani ta nepomohla, spíš jako by se v koupelně myšlenky ještě snáze rozbíhaly všemi směry. Sotva že něco pojedl, už ležel v posteli, ale nemohl zabrat. Dobré dvě hodiny se jen převaloval a snažil se dostat z hlavy, co se stalo, potom to vzdal. Nedokázal uvěřit, jak ho Ruki mohl v tom výtahu tak ovládnout? Kdyby chtěl, odstrčil by ho od sebe jak nic, nebylo nic snazšího. Jenže pak tu byla otázka, proč to neudělal? Sem a tam převaloval výmluvy, že mu nechtěl ublížit, že ho nechtěl rozčílit, zranit rázným odmítnutím… Pokoušel se najít kdejaká slova, jak se před sebou obhájit. Nezbývalo mu ale, než si alespoň trochu přiznat, že byl jednoduše zvědavý, kam až to zajde. A možná ani Rukiho zastavit nechtěl… Jeho počínání bylo velmi příjemné, místo si sice nevybral zrovna ideální, ale o to bylo možná vše více vzrušující.           
     Celé dvě hodiny mu trvalo, než si přiznal, že se jím nechal pohltit. A to nejen pro tu situaci, ale i jeho okamžitá cesta k němu domů, vždyť byl jako nějaká loutka. Ale co sakra mohl dělat? Ruki s ním rozehrál nějakou zvláštní hru, ale on neznal její pravidla. A měla vůbec nějaká, byla potřeba? Představa, že se do toho zapojí a tentokrát to bude on, kdo se ujme iniciativy, ho upoutala na další hodinu, ale to už se ozýval jiný kout mysli. Opravdu se mu do toho chtělo? Tohle už nebylo nevinné pokoušení, jistě to věděl i Ruki. Jak to tedy nazvat? A proč vlastně uvažuje nad tím, že by něco takového podnikl?                
     Než konečně usnul, dobral se ve svých myšlenkových pochodech k závěru, že Rukiho nejspíš přitahuje víc, než si myslel. A Ruki je nejspíš zmatený sám v sobě, možná si chtěl ověřit, jestli jsou jeho touhy skutečné. Celé to uzavřel, ale jen aby ho ve snech doprovázel milý obličejík s nemravnými ústy a jazykem…       
     „Rei…“ Uruha ho musel chytit za rameno a zatřást s ním, aby ho probral. Protočil oči a očima zapátral k Aoiovi. Starší kytarista mu pověděl, v jakém stavu Reitu včera našel, a on si teď začínal dělat starosti. Už ráno dorazil basista bledý jako stěna, a ani energeťák mu zřejmě nepomohl, aby se vzpamatoval.       
     Kai se na Reitu zkoumavě zadíval, tentokrát ale ne s provokací v očích. Tiše vydechl, raději se na nic neptal a znovu přednesl změněný plán nahrávání. „Začátek bude v úterý, devět třicet,“ ukázal na velký kalendářní rozpis druhého čtvrtletí, který měl rozkreslený na tabuli. „Středa a čtvrtek máme prostor od osmi, ale ve čtvrtek prý musíme ve dvanáct vypadnout. V pátek pro změnu jedeme až od dvanácti. Rei, měli jsme mít od půl třetí interview, přesouvá se to na ten čtvrtek. Od soboty už zase normálka. A abych nezapomněl, Aoi a Uruha tu mají v srpnu další radio show.“ Bubeník jako by měl najednou osm rukou, když na tabuli rozmisťoval další barevné magnety s popisky.       
     „Zapomněl jsi na Rock and Read,“ upozornil ho prcek.            
     „Pravda, takže tady ještě Ruki… To bychom měli.“

     Vokalista se raději na Reitu příliš nedíval a snažil se k němu moc nepřibližovat, když viděl, v jakém rozpoložení je. Stejně ale vnímal jeho pohledy a postřehl i nervózní okusování rtu. Před ostatními si troufl jen na provokativní poznámky, na které blonďák dokázal zareagovat, ale jakmile byli chvilku sami v kuchyňce, začala na něj jít zlobivá. Postavil se těsně za Reitu, ale ne tak, aby se ho dotýkal. „Cítíš to horko a zároveň mrazení?“ zeptal se. A zmizel dřív, než se k němu blonďák ohlédl. Nevinně si kousek od něj chystal čaj, s jemným úsměvem pod nosem.              
     „Ruki-“           
     „Zase se na mě díváš… Tomu nutkání se těžko odolává, že?“ krátce se na něj ohlédl, ale rychlý odchod si rozmyslel, místo toho položil dlaň na tu zmatenou tvář. „Jsem si jistý, že tohle budeš cítit až do večera.“             
     Basista ho okamžitě chytil za zápěstí a ruku ze sebe sundal, hruběji, než zamýšlel. Zhluboka se nadechl, aby se ho zeptal, co tímhle vším sleduje, ale neměl příležitost svou otázku vyslovit. Leda by chtěl, aby byl Kai svědkem jejich dohadování.                
     Kai se uculil, když je takto viděl. Většinou si něco rýpnul Reita a pak Ruki dělal napučeného, teď se zdálo, že se jejich role prohodily. „Milenecká šarvátka?“ tiše si odkašlal.           
     „Jen přátelská,“ odvětil mu prcek. „Aspoň teda myslím.“ Znovu se na blonďáka pousmál a nevinně pokrčil rameny, než i s hrnkem horkého čaje zmizel z kuchyňky.        
     Měl pravdu, Reita se doopravdy nemohl zbavit doteku vokalistovy dlaně. Snažil se, jak mohl, aby po něm nebloudil očima, ale Ruki si stejně našel způsob, jak jeho oči přitáhnout. Nebo se mu to jen zdálo? Možná že prcek nedělal vůbec nic zvláštního.         
     Přesto se ani v dalších dnech nedokázal pořádně soustředit, natož aby rozklíčoval, jestli se s ním Ruki jen běžně hašteří, nebo mu naznačuje něco jiného. Vokalista se s ním nehodlal o ničem bavit a vždycky si našel výmluvu, proč by se neměli sejít nebo proč by ho nemohl odvézt domů. A v těch krátkých momentech, kdy nebyli nikým rušeni, jako by mu dával nenápadné náznaky. Přitiskl se k němu, když se pro něco natahoval, zachytil se, když zavrávoral, nebo ho prostě jen tak pohladil a usmál se. Bylo to k nevydržení.          
     Nervy měl potahané i sám Ruki. Sice ho tato hra bavila a líbilo se mu sledovat blonďáka, jak si prochází podobnými problémy, kterým se on už naučil čelit, ale jeho vlastní touha nikam nezmizela. Každý den se přemlouval, aby už toho nechal a konečně si s Reitou promluvil. A zároveň s tím se ujišťoval, že pokud počká, bude mít větší jistotu, že nebude odmítnut.          

     Ale příliš dlouhé čekání by se mu také nemuselo vyplatit. Týden musel být tak akorát a Ruki si v hlavě rýsoval plány, jak to provést. Bolestivě si uvědomoval, že mu drahoty celou věc zkomplikovaly, teď už za ním Reita sám nepřijde a nezačne vést debatu na tohle téma. Musel to udělat sám a dát mu jasně najevo, jak se celá věc má.              
     Ideálním místem pro něj byl výtah, tam by třeba stačil nějaký pokoutný pohled a basista by byl hned v obraze. Vyhnul by se tak trapnému a nesmělému soukání, že by si s ním rád o něčem promluvil, což by jistě nezvládl bez růžových tváří a odkašlávání za každým druhým slovem. Při zkoušce se tedy choval jako obvykle a jakmile skončili, schválně se zdržel, než se Reita sbalí a vykecá s Uruhou. Chvíli se obával, že se budou vybavovat i cestou, ale naštěstí pro něj Uru spěchal. Zůstali tak jen oni dva.       
     Hodil si tašku přes rameno a postavil se do dveří. „Mám zamknout?“ zeptal se.         
     „Jo, už tu nikdo není,“ odpověděl mu blonďák a prošel kolem něj. Na malý moment si Ruki myslel, že půjde dál a nebude si ho všímat, po pár krocích se však zastavil a čekal na něj, než otočí klíčem a přidá se k němu.                
     Ruki se jemně pousmál, zatím mu jeho plán vycházel. Jen z toho byl nervóznější, než předpokládal. Opět šel v tichosti vedle něj a ani jeho společník nic neříkal. Zkusil tedy celou věc načít trošku dřív. „Jako bych zažíval deja vu,“ řekl tiše a po očku k basistovi vzhlédl. Pohled mu byl okamžitě opětován, s jasnou vzpomínkou v očích a marně potlačovaným pousmáním.     
     Reitu šokovala reakce vlastního těla na ta slova. Začal se vzrušovat víc a víc, snad s každým krokem, který je přiblížil k výtahu. Netušil, jestli prcek jen popichuje, nebo se skutečně odhodlá zopakovat, co minulý týden? Jeho potutelné pohledy mohly znamenat cokoli. Sice doufal, že si vše mezi sebou vyjasní, ale teď převládala tělesná touha, kterou teoreticky také mohl brát jako vyjasnění. Tentokrát byl ale odhodlaný nenechat Rukiho utéct, musel se po jeho přepadení vzpamatovat rychleji. Nebo by snad mohl…      
     „To jsme se dlouho neviděli.“ Celý výtah jako by se najednou rozsvítil, když se Kai vytrhl ze zamyšlení a uvědomil si, kdo do výtahu přistupuje. Oba poctil širokým úsměvem, ale zpět mu přišlo jen předstírané pousmání. Reita s Rukim se na sebe podívali a najednou nepotřebovali přemýšlet nad tím, jestli si ten druhý něco nevyložil jinak, v každém případě měli po srandě.               
     „Vypadáte nějak přepadeně,“ okomentoval Kai jejich vzezření a mobil, do kterého až doposud něco ťukal, schoval v kapse. „Ještě mi řekněte, že jste unavení,“ tiše se zasmál, ale sám si zívnul.
     Reita si vnitřně povzdechl, ale pak ho napadlo, jak dát jistou indicii Rukimu i trochu odpálkovat Kaie. „To víš, chystal jsem se tu Rukiho přehnout a teď mám smůlu,“ pokrčil rameny a věnoval prckovi krátký, ale dostatečně výmluvný pohled.                
     „To bych nedělal, kamery vidí všechno.“       
     „Cože?!“ Ruki leknutím a uvědoměním si situace z minulého týdne skoro nadskočil. „Tady jsou kamery?“   
     „Dělám si srandu, ale měli byste se vidět. Jako byste tu už něco prováděli, hm?“ Bubeník provokativně pohodil obočím a úsměv jako by měl najednou přes celou hlavu.               
     Ruki s Reitou v duchu popoháněli výtah, ať už jsou dole a zbaví se tíhy téhle situace. A hlavně Kaiova tichého hihňání. Slova „Bohužel, ale co kdyby náhodou“ bubeníkovi evidentně nestačila a dusil je vlastním pohledem, alespoň dokud mu nezapípal telefon a neupřel oči na display.        
     V garážích se už jen zběžně rozloučili a Reita si uvědomil, že s ním Ruki stále jde, ačkoli se na ničem nedomluvili. „Chceš hodit domů?“ zeptal se. A viděl, jak se prcek náhle zarazil.        
     „Um, to bych byl rád,“ vysoukal ze sebe. „Vlastně jsem šel tak automaticky, že mi to nedošlo. Ten Kai mě dostal… a vlastně i ty.“     
     „Já?“               
     Ruki počkal, až nasednou do auta a zajistí si alespoň částečné soukromí. „To, že mě chceš přehnout, znělo docela vážně.“                
     „Minulý týden jsi vypadal, že to taky bereš docela vážně, ale pak…“ Basista si povzdechl a chtěl nastartovat, ale drobná ruka ho zastavila.           
     „Myslel jsem to vážně.“         
     Podíval se na něj. Věděl, že Ruki nevydrží dlouhé pohledy, ale tentokrát neuhnul. „Proč jsi teda… Víš, jak nepříjemný to je?“      
     „Vím. A věř, že to umí být i horší, jen se v tom časem naučíš chodit. A pak přemýšlíš, co by s tebou udělalo odmítnutí… a chceš udělat všechno proto, aby se tak nestalo. “          
     Chtěl mu na to něco říct, nadechl se, ale nevěděl, co odpovědět. Vyčítat, že ho ulovil na léčku, byl nesmysl, vlastně se mu líbilo být jednou uloveným a ne lovcem. A při tom pohledu zapomínal, kde je, a nejradši by se na něj vrhl.      
     „A je to tu zas,“ tiše se vokalista zasmál. „Nebýt v autě… nebo možná nebýt zrovna tady v garážích, asi bych neodolal, jak hladově se díváš.“ Jeho poznámka Reitu okamžitě probrala, až mu to bylo líto. „Takže pořád to platí?“               
     „Um, co přesně…“    
     Vokalista měl chuť se rozesmát, ale věděl, jaké to je, být takhle mimo. A tak se raději jen pousmál a sebral se, aby dokázal znít odvážně a nad věcí. „Hele, Rei, já tě prostě chci. Co nejdřív. Takže se rozmysli, ke komu z nás chceš jet, a pojďme s tím vším něco-“          
     Když se do toho tak zhurta pustil a touha z něj sálala na dálku, Reita neodolal, popadl ho a tentokrát to byl on, kdo převzal situaci, tedy alespoň na ten okamžik. Vpil se mu do rtů tak prudce, že Rukimu chvilku trvalo, než si uvědomil a začal mu polibky oplácet. „To máš na cestu…“ vysvětlil mu, než konečně nastartoval a vyjel z garáží.

     Ruki seděl jako zařezaný. Lehce se usmíval, ale přesto se cítil i trochu trapně. Možná za to mohl způsob, jakým si vše vyjasnili, že se Reitovi ke všemu přiznal a v tu chvíli, když sám sebe slyšel, si připadal jako chudinka, a pak přišel marný pokus být opět ten nad věcí, ale tím polibkem mu blonďák vzal veškerý vítr z plachet a on jen cítil, jak mu hoří tváře. Rei ho určitě musí mít za schizofrenika.
     A do toho se mu na mysl začala vkrádat otázka, jak to udělají. Zkoumal profil blonďákovy tváře a přemítal, jaké to s ním asi bude. Vrhnou se na sebe hned za dveřmi? Tak dravě, že si stáhnou jen to nejnutnější? Bude ho chtít Reita pomalu svlékat a dívat se? Do toho si uvědomil, že by si rád dal po celém dni sprchu, rozhodně by se pak cítil lépe, ačkoli myšlenka na jeho zkoumavé pohledy ho lehce znervózňovala. Přeci jen nebyl tak nestydatý, jak se prezentoval.             
     „Nebude Koronovi vadit, že bude dnes sám doma?“              
     A do toho Koron, ještěže Reitovi zůstal kousek praktického myšlení. Ruki rychle popadl telefon a napsal SMS. „Zůstane na prázdniny. Myslel jsem, že to dnes bude na dlouho, tak jsem ho ráno odvezl na hlídání.“    
     Sotva pár prohozených vět a opět chvíle ticha. Raději svou pozornost upřel na výhled z okýnka, aby měl klid od té spousty myšlenek, ovšem Reitova ruka ho velmi rychle vrátila zpět. Jen lehce mu stiskla stehno, ale i tohle malé gesto mu stačilo, aby se mu rozbušilo srdce a celý se cítil jako v ohni. A na to se dlaň posunula výš. Rukimu prolétlo hlavou, že jestli s tím bude blonďák pokračovat, nejspíš se na sebe opravdu vrhnou hned za dveřmi na zemi. Kdyby to bylo na něm, momentálně by nejradši někde zastavil a udělal to hned v autě.            
     Konečně byl  Reitův dům na dohled a o malou chvíli později už parkovali v jeho garáži. Prckovi se do nosu vetřel pach benzínu a kovu, sotva otevřel dveře, ale nebyl to tak silný odér, jak očekával. Stačilo to ale k představě blonďáka v montérkách, jak něco kutí. Na tom by nebylo nic zvláštního, tedy pokud by mu to teď nepřipadalo jako výjev z pornofilmu. Protože teď by určitě neměl obyčejné montérky a určitě by pod nimi nic neměl.           
     „Ruki?“ Basista stál ve dveřích a čekal, než jeho návštěva projde, prcek ale stál na místě jako přikovaný, oči upíral do prázdna a na tváři měl mlsný úsměv. Dokázal si domyslet, kde jeho myšlenky běhají. „Na tom stole bych to nedělal… teda pokud nechceš mít v zadku i hřebík nebo pár třísek,“ prohodil a nestačil se ani divit, s jakou samozřejmostí to řekl.     
     Ruki se vrátil do reality a šlehl po Reitovi pohledem. Už o tom přemýšlel? „Ehm… fajn, tak tohle vynecháme,“ přikývl a prošel do hlavní chodby, kde se přezul, a nejistým krokem pokračoval do kuchyňky s obývákem.         
     Ani se nepotřeboval rozhlížet, nebyl u blonďáka poprvé. Rovnou se tedy otočil k němu a očima se ptal, jak to bude pokračovat? Klidně by se po něm vrhnul, kuchyňská linka vypadala bezpečněji než ponk, gauč nebyl daleko… Jenže se nezmohl na krok. Pořád ještě cítil jeho dotek na stehně, touha nikam nezmizela, naopak ho čím dál více dusilo napětí, které mezi sebou a jím cítil. A přesto zůstal jen stát a civět na něj jako idiot.
     Basista měl podobný pocit. Ačkoli měli mezi sebou jasno, pořád si nebyl jistý, jak si to Ruki představuje. Má ho okamžitě povalit? Má mu nejdřív uvařit večeři? Při vzpomínce na výtah tipoval první možnost. Navíc tam byl odhodlaný opravdu po prckovi skočit, natlačit ho na stěnu, a pokud nic jiného, tak ho alespoň pořádně zulíbat a osahat. Teď byl doma, nikdo je nemohl rušit, a momentálně nechtěl nic víc, než skutečně prcka popadnout a užít si ho. V hlavě měl dosud spoustu vášnivých představ, ale teď si připadal neskutečně křečovitý. Prckův výraz, tázající se „tak co teď?“ moc nepomáhal. Nepohnul se, ani si neodložil, žádný úsměv ani provokativní poznámka?           
     „Půjdu pustit hudbu,“ řekl tiše a byl rád, že se dal do nějakého pohybu. Připadal si hůř než na prvním rande.            
     Ruki si oddechl a přitakal, že to je dobrý nápad. Mohli by alespoň předstírat zájem o píseň, když by jim nešla žádná slova na jazyk. Ticho, ve kterém slyšel každé auto projíždějící ulicí i přes zavřená okna, bylo neskutečně znervózňující a trapné. Až teď si uvědomil, že na sobě má pořád tašku, a trochu si odlehčil.           
     Očividně si ale nepřipadal sám jako pitomec. Zdálo se mu, že Reita hledá hudbu nějak dlouho, nahlédl tedy za roh a viděl, jak stojí před zapnutým počítačem, hlavu zvrácenou s obličejem sevřeným v dlaních. Byl tak pár sekund, než si dlouze vydechl a prohrábnul vlasy, prcek raději zase kousek ustoupil. Nerad by ho přivedl do ještě větších rozpaků, než se momentálně oba nacházeli.      
     Tak moc se nemohli dočkat soukromí a té chvíle, kdy všechny provokace promění ve skutečnost. Najednou to ale nešlo. Reita se přistihl při obavách, aby vůbec dokázal vyhovět Rukiho představám, když si vybavil jeho přepadení. Vždyť ho chtěl tak dlouho, jistě čekal něco, co mu všechno vynahradí a navrch dá tomu čekání smysl. Možná taky předpokládal, že ho samým chtíčem popadne, nebude se ohlížet a prostě si udělá, co si zamane… a on na něj místo toho hledí jako tele.  
     Sám Ruki se bál, že blonďák bude očekávat toho dravého Rukiho, který si jednoduše vezme, co chce. Toho, který je nad věcí a v žádném případě se nestydí. Nehledě na všechno, co dělal na stage a všechno, co si kdy řekli. Ale on věděl, že se bude stydět, minimálně chvíli po tom, co se oba svléknou a rozdíl mezi jejich těly bude očividný. Z jistého úhlu pohledu by se cítil líp, kdyby byl Rei úplně někdo cizí a ne tak dokonalý.      
     „Možná jsme to měli udělat hned v garáži,“ pokrčil rameny a usadil se na židli. Rezignoval, nemělo smysl se pokoušet na něco navazovat a nehodlal se do ničeho pokoušet na sílu.         
     „Možná nám to jde jen v práci,“ uchechtl se Reita. „Že by nějaký skrytý exhibicionismus?“ Anebo jednoduše vědění, že v práci to nemůže zajít tak daleko a mohou se kdykoli na něco vymluvit. Na chvilku se zaposlouchal do pomalých tónů balady, hudba napjatou atmosféru přeci jen odlehčila, ale nebyl vhodným adeptem na romantické požádání o tanec a ploužení se až do ložnice. Jiný nápad, jak vše zachránit, neměl. „Mám docela hlad. Dáš si taky něco?“ zeptal se tedy a bylo mu jasné, že z dnešního večera nic nebude.     

Původní datum vydání: 11. 5. 2020

Komentáře

1  Tenshi | 14. května 2020 v 19:21 | Reagovat

Teda musím říct, že jsem se do tohohle dílu hodně začetla a vlastně nevím, jestli se mi podaří prezentovat svoje myšlenky tak, jak bych ráda. Nad tím Rukiho chováním si člověk říká jedno velké WTF a zároveň mu hrozně rozumím a líbí se mi to. Rei klasicky, přímočaře jde pro svoje odpovědi, protože tak se to má udělat, ale i přes to, jak Rukiho zná, narazí na zvláštní odpor a nový flirt. To, že mu odmítá vysvětlit podobnou situaci, to je něco, za co by měl Rukiho vytahat za uši a zároveň je Rei tak krásně zmatený... Luxusní psychologie postav, fakt pěkný! Ruki se ho nejdřív lekne, pak ho trápí, pak se lekne sebe, pak zas vytasí růžky... no je to s ním slušná horská dráha a nakonec ho tam nechá stát jak tvrdé Y. Otázka Chtěl bys to znovu a následné Reitovo Cože? to dokonale vystihuje.
Milý obličejík s nemravnými ústy a jazykem - nejvíc vystihující Rukiho popis XD
No a pak následují dny mezi klukama a další Rukiho chování přesně v tom duchu, jaký na něj vytasil u dveří do svého bytu. Já být Rei, tak snad proskočím oknem nebo mu jednoduše někde na hajzlíku nařežu. Odmítání, svádění, odmítání, svádění, narážky, další odmítání... tvl! XD
Výtah nemá chybu. Ať už samotný Kai v něm nebo ty hlášky o přehnutí a kamerách. Konečně Ruki taky kouká jak bacil do lékárny XD
No a nakonec ho Rei dostane do auta ani to moc nebolelo. Tady se ta chemie hodně stupňovala a já jsem si říkala né tam, né kluci, to někdo uvidí, vyfotí... A pak se Ruki konečně přiznal, i k tomu, jak dlouho to cítí. Nebylo úplně fér v tom Reitu máchat, aby si to taky vyzkoušel, protože ten za to nemohl, ale plamen vyšlehl hodně vysoko a nevím, jestli klukům došlo, že sedí na nádrži s benzínem XD
No a pak přišel ten závěr a já jsem se musela nahlas smát. Říkala jsem si, jaká to jsou paka, ale že je i hrozně chápu. Konečně tam spolu, jedou tam za jasným účelem a najednou jako vážně nic? Najednou se před sebou neumíte chovat přirozeně? Mělo by mi to být líto, ale tím je tahle povídka nesmírně originální a asi to chce i odvahu napsat takový krok. Neohýbat to tak, jak to chceme číst XD
Jako fakt se nemůžu dočkat toho rozuzlení, co se jim v těch palicích ještě vyklube XD

2  Bara-chan | Web | 16. května 2020 v 19:54 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že si kolem Rukiho říkáš WTF, celkově to sedí s tím, jak se cítí :'D Jakože jasně ví, co chce, ale stejně má v sobě bordel a snaží se udělat bordel v hlavě i Reitovi... protože proč to dělat jednoduše :D
Rei sice má pocit, že ví, co Ruki chce, ale jen do chvíle, než mu Ru předvede etudu dvaceti stránek své osobnosti a zavře mu před nosem :'D
Och, děkuji :33
Reita je z toho chudák mimo, dokonale se té potvoře chytil na háček :D Už se nad tím nesnažil ani přemýšlet, ale Ruki ho stejně vždycky dostane a ještě víc povaří :D
Jo, přesně to měl udělat :'D Neptat se, nemluvit, jednoduše mu nařezat :D Nebýt teprve v té prvotní fázi a tak v háji, možná by to i udělal :'D
Kai je taky dobrá potvůrka, ale jak říkáš, Ruki si takovou lekačku po tom týdnu zasloužil :'D
No jo, nebýt ve veřejných garážích, asi by to v tom autě dopadlo jinak... Konečně se Ruki přiznal, vyznal a všechno, Rei konečně mohl přestat dusit mozek na nejvyšší otáčky a věděl, na čem je, zároveň chápal, čím si Ruki dlouho procházel... Ale museli vydržet až domů :D
Kluci si v těch povídkách žijí vlastním životem :'D Truhlíci jedni, nejdřív tak nadržení, a když má dojít na věc, nějak se jim to rozleží :'D Měli dost dlouho na přemýšlení, jak to provedou, jaké to bude, ale když už to mohli provést, dokonalé představy zmizely (nastoupila realita ala "tak jsme přišli domů grogy z práce, svlíknem se, vrznem si, usnem a snad ne v jiném pořadí :D) a prostor v tu chvíli dostaly myšlenky, které všechnu jejich romantiku zadupaly :D
Aww, děkuju :33 Jsem moc ráda, že se ti líbí :33 Snad se bude líbit i dál :D

3  Akurai | Web | 21. května 2020 v 22:22 | Reagovat

Tak jsem se dopracovala i k druhému dílu a jako jsem zvědavá, co ti dva vyvedou. XD Hlavně ten Rukiho útěk a moje myšlenky na to, že Rei jel samozřejmě za ním…Aaaa, no tak jen do mě. XD
No a jako kudy si myslíš, že jdeš! XD Tvl a Rei chudák čeká u dveří a neví, co sám se sebou. Je mi jasné, že Ru není zrovna ve stavu, kdy by to chtěl nějak moc řešit. Ale jako tohle udělat a pak zdrhnout….XD No nevím, já bych ho asi na místě zastřelila. Na Rukiho fleku bych udělala to samé. Ok. Beru zpátky. XD
Jooo, žádný takový Ru. Jen se hezky musíte potkat a ideálně hned. Muhaha. No ještě, že je tam Koron, ten vždycky zachrání situaci a prolomí to ticho. *Popostrkuje je k sobě, aby už si konečně padli do náruče.*
"Výtah," upřesnil."To není dobrý název." Ru mě tady naprosto skvěle vraždí. XD XD Chudák Rei, co mu to děláš? Ten to ze sebe tlačí a ty na něj takhle. Že se nestydíš. =.= XD
Oh, ho, ho….Tak rovnou svést.😈 No teda, mě začíná být asi zase horko. Nic prostě to udělej, jak ve výtahu a bude klid. Tím mu zaručeně přesuneš mozek o něco níž. No dobře, o dost níž. XD Neee, co to zase děláš? Chceš mě zabít? (Začínám mít pocit, že u tebe tuhle otázku používám dost často. XD) Tak jo, udělat v hlavě guláš. Fajn, už ho mám taky fakt díky. XD
Přiznám se, že teď jsem se do toho dost zažrala. XD Ruki je teda pěkný potvora, jak ho trápí. Poznámky, gesta, jeden by se z toho na místě zbláznil. Není divu, že to Rei probírá zleva, zprava. Dobře ho napíná a začíná to být trochu na facku. XD *Rei souhlasně přikyvuje.*XD
Hm, že by další kolo ve výtahu? No co, mě by vůbec nevadilo opakování. XD Neee, promiň Kai ale teď tě vůbec ráda nevidím. XD Tak z výtahu očividně nic nebude. 🤨 XD
XD XD Umírám. XD Tohle byla skvělá narážka. Kamery. XD To Rukiho nenapadlo a mě taky ne ale teď ho málem chytali v přízemí, někde pod kabinou. XD Opravuju myšlenku, ráda tě vidím Kai. Zabil jsi to. XD XD
Výborně, tak už by si to konečně mohli trochu vyříkat. A taky, že jo. Stejně mě baví, jak ho Ruki pořád špičkuje. Jemu se to říká, když v tom má už chvíli jasno. Rei už asi taky ale o dost později a je to znát. Ale teď si pán zpravil reputaci. Muhaha, to máš za to Ruuuu…XD
Začínám mít malinko pocit, že pánové jsou až moc zařezaní a ta cesta autem jim úplně nesvědčí…Doufám, že si to jeden z nich nerozmyslí. To by mě už vážně kleplo. :O Rei to očividně vidí úplně jinak a nedává k tomu Rukimu moc prostor. XD A s tím ponkem. XD Dobře, tohle byla skvělá poznámka. Ale z druhé strany, nemusel na něm mít zadek...No nic. XD
Jak jsem se nemohla dočkat, tak jsem dorazila celý a jako facepalm pánové. XD Nadržení, ještě v autě a doma ..nic? *Tahá je oba zpátky do toho výtahu, kde to očividně šlo.* No dobře, z druhé strany to asi trošičku *Právě jí upadly ruce.* chápu a nedivím se. Když je to spontánní, tak to jde asi o trochu líp. Jet domů s tím, že se to stane a pak má dojít na věc…a nic. Moc plánované. Asi má Rei s exhibicionismem pravdu. XD Jak nehrozí, že je někdo uvidí…Nechcete si zavolat třeba Kaie, když měl tak hezké poznámky? XD Asi ne, dobře. Tak já budu natěšeně vyčkávat další díl. Chtěla jsem říct, že okusuju tužku ale…Ne, klávesnici fakt hlodat nebudu, možná. XD Díky za skvělé počtení a těším se na další. <3

4  Bara-chan | Web | 24. května 2020 v 10:13 | Reagovat

[3]: Já když to psala, tak jsem byla čím dál zvědavější, jak se mi to pomalu ubíralo jiným směrem :'D
Ruki chce být strašná potvůrka :D Jakože "mrkej na mě, Rei, takovýho mě neznáš a strašně tě to láká" :'DD Takové to že když se Rei doteď nechytl na žádný jeho pohled a všechno pořád bere jenom jako hru a flirt, tak jak jinak ho přesvědčit, že nevinné popichování je málo a prostě ho musí mít :D Chudáka Reitu ale dusí ve vlastní šťávě :'D
Jestli Gaze vydají songu, ve které někde uvidím "elevator", tak se asi fakt smíchy popo :'DD
Zabít si vás? To já neee... :DD To oni! :'DD
No jo, leader-san se přifaří, znemožní jim nemravné plány, přivodí jim málem infarkt a zase si jde :'D No ale nebýt tam... Reita by si ještě vypěstoval nějaký výtahový reflex :'D
Když nebyly hrátky ve výtahu, tak Rukimu nezbývá, než spustit :D Ale aspoň si to konečně vyříkali... toto trvalo :D Ale jak říkáš, cesta jim moc neprospěla, být spolu nějaký ten pátek, asi by to nemělo vliv, ale takhle se každý opájel svými představami a u Reie přišlo uvědomění, že ten druhý si asi taky něco představoval... a co teď, jaký je plán? :'D Chudáci se nějak zasekli :'D
Omg, kdyby se tam Kai někde zjevil za oknem :'DDD
Och, okusování tužky, klávesnice a vůbec čehokoli dělá autorovi velkou radost :D :33 Moc děkuju a doufám, že se bude líbit i poslední část :)