Chrám tisíců duší - 8. kapitola: Schránka

Zettera, květen 4202

Uta

Ani neměl chuť snídani dojíst, jak se mu nervozitou smrsknul žaludek. Zvláštní pocit být nervózní z rozhovoru zrovna s Rocou. Jenže ta hromádka neštěstí sedící u stolu kousek od něj jen vzdáleně připomínala strážce, kterého znal ještě před měsícem. A také měl na paměti, co se stalo včera, když se ho pokoušel k něčemu přemluvit.

Koutkem oka ho sledoval, jak v ruce převrací pohár a nejspíš sleduje přelévající se zbytek čaje na dně. Už se nadechoval, že začne, ale poté si to rozmyslel. S tichým povzdechem si vzal do rukou misku a dorazil zbytek snídaně.

Roca vedle něj jako by trpělivě čekal, ale jeho trpělivost měla svá omezení. „No tak jen do mě,“ řekl a s klapnutím položil pohár na stůl.

„Co myslíš?“

„Jen se nedělej. Chceš vědět, co jsem dělal na severu. Sprdnout mě, že jsem šel ven bez rudé oceli. Jen do toho.“

Ta pobídka zněla tak prázdně a odevzdaně, že ho veškeré rozumování přešlo. Jako by snad toužil, aby mu někdo z plných plic vynadal, ale přitom mu to bylo jedno. „Nechci tě sprdnout,“ odvětil mu. „Sám ses poučil. Ale co jsi dělal na severu…?“

„Sám nevím,“ povzdychl si Roca. „Byl jsem tak rozčilený, na ty prodejce, na správce… Chtěl jsem jít do Krčmy se správcovým vyjádřením, ale nevím, co jsem si od toho sliboval. Bez Stary bych tam stejně nemohl strčit nos. K tomu se objevil ten démon...“

Odmlčel se, ale po dlouhé době se odhodlal napřímo pohlédnout do šedých očí. „Stalo se to znovu, Uto. Dokola a dokola…“ zlomil se mu hlas. „Kdyby ho Kammu ze mě nesetřásl, nejspíš bych zešílel.“

Uta hleděl do jeho medově hnědých očí plných zoufalství, nateklých potlačovanými slzami a podlitých tmavými kruhy. V tom jediném pohledu viděl tolik bolesti, na kterou se jen stěží dalo dívat, natož aby ji byl schopný unést. Nechtěl si vybavovat matné vzpomínky a nechtěl je přiživovat ani Rocovi. Raději svedl řeč k hlavnímu problému.

„Ten démon se vrací a dokonce mu neublíží prostředí chrámu-“

„Aitar má pravdu, musí se mnou být spojený. Jinak by se do chrámu nedostal,“ uhnul Roca pohledem. „Pamatuješ na Standu?“

„Jak bych nemohl,“ cuknul mu koutek úst. „Rei z něho pěkně kvetl, než ses ho zbavil.“

„Ty další si ale docela užíval. Hlavně Gerarda. Jenom on mohl démona pojmenovat, dát mu fiží a skládat mu pukrle pokaždý, co se objevil.“

„A Šmudlovi sebral hadry a nacpal ti je do batohu.“

„Myslel jsem, že ho tehdy přerazím! Nešlo ho pak zaplašit!“

Uta se tiše zasmál. „A přesně o to mu šlo. Aby ses s nimi vypořádal, ne je jen zaplašil. Zvykl sis žít se svými démony, ale pomalu tě přerůstali. Možná že tenhle prostě narostl o hodně rychleji. Ale bojím se, Roco. Kvůli tvým zraněním. Žádný z tvých démonů nikdy-“

„Na to nesmíme myslet,“ přerušil ho plavovlásek. „Budu připravený. Až se objeví, zničím ho. A jestli se objeví další, zničím je taky.“

„Roco… asi by bylo lepší jim předcházet,“ řekl opatrně. „Dobře víš, co je láká.“ Na chvilku se odmlčel, ale pak se přisunul blíž a vzal ho za ruce. „Aitar i Kammu mají pravdu. Měl bys s námi mluvit. Ani pro nás to není snadné, ale nikdo z nás by to nemohl nést sám. Ani Reiss by nechtěl, abychom se odcizili.“

Drobné ruce se mu vysmekly. Roca zakroutil hlavou a opět se zadíval dolů skrz stůl. „Já… já nemůžu.“

„Můžeš. Věř mi, prosím.“

„Já ti věřím, Uto, ale tohle… Nemůžu vás stahovat zpátky,“ popotáhl, „dokázali jste se přes to přenýst a já jsem rád a jsem na vás hrdý, jak to dáváte a že jste schopní o něm mluvit. Je to můj problém, že nejsem s to se z toho vyhrabat.“

Uta zůstal sedět jako opařený, se rty pootevřenými v němém údivu. „Eh…“ dokázal ze sebe ochraptěle vypravit. Polkl naprázdno a snažil se pobrat, co právě slyšel. „Že jsme se přes to… že bys… Tohle si myslíš?“ Jeho rozum se s tím nebyl schopný vypořádat. Rád by Rocovi vše vysvětlil, ale slova mu utíkala z jazyka.

„Pojď. Musím ti něco ukázat,“ vstal a rozešel se, aniž by se ohlížel, jestli ho Roca následuje, ale po chvilce za sebou zaslechl jeho kroky. Zavedl ho až do křídla s jejich soukromými pokoji.

„Neříkej mu, že jsem ti to ukázal…“ otevřel dveře od Aitarovy ložnice. Uvnitř se nacházel nezvyklý chaos. Jindy uspořádaný stůl byl zaplněný knihami a zasypaný popsanými, zaškrtanými i zmuchlanými papíry. Snad na každém volném kousku místa kolem se jen tak ladem válely součásti zbraní, výstroje a všechny možné věci na jejich údržbu, které by za normálních okolností stály srovnané v policích. Uta však přešel rovnou k neustlané posteli.

„Takhle to zvládá Aitar,“ zvedl polštář a odhalil malou lahev. Vytáhl zátku a dal Rocovi přičichnout. Plavovlásek okamžitě ucukl.

„Co to sakra…“

„Pálenka. Když nemůže spát, což je skoro každý den. Kammu taky pije víc, než je u něj zvykem, a mimoto kouří jednu od druhé. A nechtěj vědět, jak to po něm vypadá v kuchyni, natož jak ty jeho výtvory chutnají. Vůbec to nezvládáme, Roco,“ přiznal Uta. „Mluvit o něm je těžké, ale pomáhá nám to, nemůžeme se napořád spoléhat na tabák a alkohol.“

„A co ty? Sjíždíš se meduňkou?“

Přešel jeho rýpnutí a jen s povzdechem poukázal na postel. „Jak myslíš, že o tomhle vím?“ Na moment se odmlčel, ale pak šel s pravdou ven. „Ještě pořád se k němu někdy vetřu, když zrovna není na hlídce. Někdy i ke Kammuovi, ale ten má tak neklidné sny, že už jsem skončil s modřinami,“ řekl tiše. „Prostě to na mě padne a nemůžu být sám. Když to nejde jinak, zavřu se a pomalu likviduju zásoby vína. Myslím, že kdyby nebylo hlídek a pocitu zodpovědnosti vůči městu i Reissovi, nedopadlo by to s námi dobře.“

„Ale proč jsi…“ začal Roca, ale poté rychle sklopil pohled. Jako by se divil, proč nepřišel za ním a vzápětí si uvědomil.

„Tolik jsme se snažili, ale vždycky jsi nám nějak vyklouzl. Mysleli jsme, že prostě potřebuješ chvíli prostoru pro sebe. Měli jsme se snažit víc.“ Potlačil osten viny. Nechtěl na Rocu naléhat, ale přitom viděl, jak se jim ztrácí. Dokonce i včera mu dovolil jen tak odejít. Kdyby šel za ním…

Ale to byly jen prázdné úvahy a ty se do něj v posledních dnech zakusovaly ze všech stran. Rychle je zase setřásl, jinak hrozilo, že jej ohlodají až na kost.

Vyšel ven z Aitarova pokoje, aby mu více nenarušoval soukromí svou přítomností. Nemohl se ale přimět jít zpátky do sálu. Dveře na konci chodby jako by nejprve přitáhly jeho oči, a pak i veškerou pozornost. „Byl jsi tam od té doby…?“ zeptal se.

Roca vypadal zděšený jen tou otázkou. Nemusel odpovídat. „Ty jo?“

Přikývl. „Jen se postarat o Kena. Chtěl jsem ho přenést k sobě, ale vždycky se vrátil. V kleci by se byl schopný utlouct, kdybych ho nevzal zpátky.“ Odmlčel se. Váhavě došel blíž ke dveřím, zastavil se na dosah kliky. „Ale stejně od toho dne nejedl ani nepil. Vytrhal si peří. A pak odešel za Reissem.“

Otřel si slzu, která se mu svezla po tváři. Stále se nezbavil pocitu selhání. Reiss by určitě věděl, jak si s tím paličatým papouškem poradit, ale on se v těchto věcech tolik nevyznal. Snažil se ze všech sil, i když pokaždé skončil s poklovanýma rukama. Nakonec mu stejně sešel steskem.

Natáhl se po klice a pomalu dveře otevřel. Srdce se mu rozbušilo, když uviděl Reissův pokoj, stále ve stejném stavu, v jakém ho opustil. Na stole pořád ležely rozepsané svitky, a pod nedovřeným perem poslední rozepsaný papír.

Personál se o pokoj očividně staral. Na žádné z polic či skříněk neležel prach a otevřeným oknem dovnitř proudil čerstvý vzduch.

Zaslechl za sebou tlumené zajíknutí. Ohlédl se a viděl Rocu, jak si dlaní zakrývá ústa a snaží se nevzlykat. Dobře tomu pocitu rozuměl. „Jako by měl každou chvíli přijít zpátky, sednout za stůl a pokračovat,“ řekl tiše a hřbety dlaní chytal jednu slzu za druhou. Plavovlásek jen mlčky přikývl. „Nedrž to v sobě, Roco. Nemusíš se přece stydět za svůj zármutek,“ vysoukal ze sebe ještě tišeji, než mu pláč vzal hlas.

„Musím,“ oponoval mu Roca a vyděsil ho svým náhlým sesunutím na zem. „Protože nejde jen o smutek. Já…“ Roca potřeboval několik hlubokých, roztřesených nádechů. „Já ho nenáviděl, Uto,“ vydechl zlomeně. „V duchu jsem na něj křičel a vyčítal mu, že nás opustil. Já vím, že to nechtěl, ale… Pořád jsem se ptal: ‚Proč, proč, proč?!‘“ Klečel na zemi, dlaněmi se opíral o zem, ale s posledním „proč“ do země silně udeřil. „Nenávidím se a stydím se za sebe, že jsem vůči němu dokázal pocítit něco takovýho. Nenávidím se za to, že jsem mu nedokázal pomoct. Nenáviděl jsem vás, protože jsem si myslel, že to zvládáte, rozčilovalo mě, když jste se o něm bavili a nechápal jsem, jak se můžete smát… Tolik jsem se držel, abych na vás kvůli tomu nevyjel… Nenávidím se za to, že jsem se k vám obrátil zádama…“

Uta si k němu pomalu sedl a stáhl jeho třesoucí se tělíčko na sebe. Pevně ho držel, mlčky se s ním pohupoval. Měl pocit, že jakákoli jeho slova by byla zbytečná.

„Četl jsem to… jeho přání…“ vzlykal mu Roca do ramene. „Jenže ulicema se prohánějí zkřížení démoni, proti kterým pořád nemáme svitky. Fakt jsem se snažil, ale nezvládám se soustředit. Svitky a amulety, který fungovaly, jsou oslabený, a některý naopak démony přitahují, místo aby před nima chránily. I my jsme oslabení, nezvládáme démony nacítit, dokud nejsme skoro u nich, poplach nefunguje. Všichni mluví o barieře, ale bojím se, že pokud se ji pokusíme obnovit bez něj, padne úplně. Slyšel jsem Kammua, jak se baví s posly z hraničních hlídek. Za hranicema jsou stovky démonů, bariera je rozbitá je jen otázkou času, kdy některá z porušených částí povolí úplně. Lidi sžírají pochybnosti, přišli jsme o několik svící, správce na nás tlačí. A do toho máme démona i v chrámu. Bojím se, Uto, že to nezvládneme.“

„Ale ano, zvládneme,“ ubezpečoval ho a částečně i sebe. „Vždycky jsme všechno zvládli, pamatuješ? Ať už se stalo cokoli, vždy jsi hleděl kupředu. Nikdy neexistovala překážka, kterou bys nepřekonal. A já vím, že uděláš všechno proto, abys jeho přání splnil. Všichni to společně dokážeme, ano?“

„Nevím, jak tohle překonat. Snažil jsem se dívat dopředu, ale…“

Roca se mu z ničeho nic vysmekl a místo pláče se začal vztekat. Bál se, že si začne rvát vlasy, stejně jako Ken peříčka. „Sakra, proč je to tak… Nah…“ Znovu udeřil pěstí do země, jako by se snažil jednu bolest přehlušit jinou. „Jak můžu cítit tolik vzteku a nenávisti a strachu a přitom… přitom si připadám tak zoufale prázdně… Připadám si sám, i když jsi vedle mě…“

„Chceš křičet, brečet, něco rozbít, možná i sebe, jen abys ten pocit na chvilku otupil…“ vydechl Uta. „Mám to taky tak.“

Roca tiše přitakal. „Všechno se ve mně překrucuje,“ otřel si obličej do rukávu. „Pořád na něj musím myslet, na všechno. Říkám si, že není úplně pryč, že na nás dohlíží. Ale pak to akorát víc a víc bolí.“

„Možná se tomu prostě nesmíme vyhýbat. Ta bolest nejspíš nezmizí, ale pořád doufám, že si na ni nějak zvyknu, že se stanu imunní vůči té facce, která mě vždycky porazí, když si uvědomím, že…“ Odmlčel se a s povzdechem si schoval pramen popelavých vlasů za ucho.

Po chvilce váhání vstal a pomalu přešel k jedinému nedotčenému kusu nábytku v místnosti. Když přejel po desce stolu konečky prstů, usadila se mu na nich vrstvička prachu. Nedovolili, aby se s čímkoli na tom stole pohnulo, ale jednou se i tady bude muset vše posunout vpřed. Pohledu na postel naproti se ale vyhýbal, jak se dalo. Ačkoli byla úhledně ustlaná, nedokázal poručit vzpomínkám, aby neviděl něco jiného.

„Pracoval na nových svitcích,“ zaslechl ochraptělý šepot. „Dva jsou hotový. Ostatní…“

„Dokončíme je společně,“ dořekl za něj, aniž by tušil, odkud se ta jistota v něm bere. Pohlédl na list papíru, na rozepsaný verš, ke kterému se už Reiss nevrátil. Poznal znaky určené pro léčení, používané na speciální papír k pálení studeným ohněm. Svitek měl pomoci s uzdravením mysli po útoku démona, a tušil, že bude fungovat lépe než ty, které používali teď. K dokončení mnoho nechybělo. „Tímhle začneme,“ vzal list do rukou a položil ho bokem. Narušil tak to poslední nedotčené místo.

Opatrně otevřel hlubokou zásuvku. Čekal v ní hromádku listů, návrhů, kterých by se mohli chytit, včetně hotových svitků, které by mohli rovnou začít používat. To v ní sice také našel, ale hned vedle ležela tmavě červená lakovaná skříňka se zlatým zámkem. „Roco…“ ohlédl se k plavovláskovi, stále sedícímu na zemi. Vzal skříňku do rukou, nebyla příliš těžká. „Myslím, že jsme našli zámek k tomu klíči.“

Každému Reiss i jmenovitě odkázal některé ze svých věcí. Aitarovi dlouhý nůž z bílé oceli, posetý ochrannými znaky, a nátepníky. Utovi amulet, krátký bílý meč a své první náušnice, Kammuovi věnoval taktéž amulet, spolu s návrhem na třídílné Bó, a Rocovi krátký, téměř kapesní nožík z rudé oceli, svůj prsten a klíč.

Dosud nevěděli, k čemu klíč náleží, a Roca se po tom odmítal pídit. Teď ale téměř s posvátností hleděl na vyleštěnou skříňku a na zámek, který nesl stejné vyzdobení jako hlava klíče. Nejistě se po ní natáhl, ale jako by ho dřevo spálilo, stáhl ruce zase zpět a spěšně z pokoje vyběhl.

„Roco-“ stačil říct, sotva mu zmizela i jeho záda, křičet v Reissově pokoji nechtěl. Než se však stačil víc znepokojit, Roca se vrátil zpět i s malým zlatým předmětem v ruce. Do zámku seděl dokonale.

Rozechvělýma rukama si odemknutou skříňku od Uty převzal a váhavě ji otevřel. Nahoře ležel lístek a úhledným Reissovým písmem na něm stálo pouze „Rookie.“ Roca se zajíkl, když po dlouhé době uviděl přezdívku, kterou používal jen blonďák. Rozevřel ten kousek papíru a očima přejel po vzkazu.

Jednoho velmi, velmi vzdáleného dne. V jiné době, na jiném místě…

Víc tam nestálo. Zamračil se, ale pod lístkem se něco ukrývalo. Rozvázal látkový uzlík a zalapal po dechu, když na něj vykoukla nádherná stříbrná schránka. Její hrany byly pečlivě vytepané do poctivé krychle, ale zároveň tak akorát zahlazené. Boky schránky a víko zdobily jednoduché detaily, plná okénka různých tvarů zdobená hrubším gravírováním a vyřezaná okénka vyplněná sklem a místy bílou ocelí. Zdánlivě nesourodý mišmaš ale dohromady tvořil krásnou a uhlazenou mozaiku z tvarů a znaků. Přední straně dominovalo sklo protkané tenkými vrstvičkami bílé oceli, že už teď vypadalo jako mramorované.

Uta poznával svůj rukopis na zapracované plošce na víku. Jednoho dne ho Reiss požádal, aby mu na tenký plátek stříbra vygravíroval znaky pro ochranu, a zřejmě s podobnou žádostí obešel i Aitara a Kammua, jelikož viděl práci jejich rukou v dalších znacích, tvořících verše, které se běžně používaly nejen na amulety, ale také na schránky. Poslední verš s příslibem věčnosti si Reiss nechal pro sebe. Prakticky se tak na schránce podíleli všichni.

Roca mlčel. Zdálo se, jako by se schránkou chtěl praštit o zeď, ale zároveň na ni hleděl s posvátnou úctou.

„Je to nádherná práce,“ vydechl Uta a podíval se na ni blíž. Sotva znatelně se sám pro sebe pousmál; tak jako Roca vytvořil schránku v podobě, jakou Reiss často používal pro své amulety, stejně se i blonďák inspiroval v Rocově vkusu, ale oba do svých děl vložili kus sebe a pohledu na toho druhého svýma očima.

„Proč jste mi o tom nic neřekli?“

„Já to nevěděl a pochybuju, že Aitar s Kammuem ano. Byl jsem zrovna v dílně a opravoval jsem si meč, když za mnou přišel, jestli bych mu nepomohl s amuletem. Netušil jsem, že pracuje na něčem takovém. I když…“ zaváhal, „vlastně mě to neudivuje.“

Zdálo se, že se plavovláskovi náhle vrátil jeho vztek. Zabalil schránku zpět do látky, uložil ji do skříňky a zamkl.

„Nejsem slepý, Roco. Už dřív mě napadlo, že-“

„Mlč!“ vykřikl do tichého pokoje. Svíral lakované dřevo tak silně, až mu bělely konečky prstů. „Mlč, prosím tě,“ zašeptal a znovu se rozplakal. Přitiskl si skříňku na hruď a uslzenýma očima se rozhlížel po pokoji, jako by něco či někoho hledal, ale přitom věděl, že jeho pátrání nebude mít úspěch.

Strážce poslušně mlčel a nechal druhého, aby se vypořádal s hurikánem emocí, které se v něm znovu bouřily. Chtěl, aby Roca věděl, že před ním nemusí nic tajit, ale asi bylo lepší nechat to být. Ani sám Reiss mu nikdy nic neřekl. Veškeré jeho náznaky či nenápadné vyzvídání smetal vtipy, nebo je rovnou zamluvil.

Možná tu bylo cosi tak intimního a cenného, že se to nedalo pojmenovat. Možná by slova mohla zničit křehkou krásu nevyřčeného.

Ale pak se mu na rtech usadil úsměv, který Rocu očividně pobouřil. Nevšímal si jeho zamračeného výrazu a vyslovil nahlas svou myšlenku. „Skoro to vypadá, jako by měl nějaký plán.“

„Cože? Plán?“

„Víš, v co věřil,“ prohodil s nadějí v hlase a potěšilo ho, že Roca samým zmatením zapomněl na vztek. Vzal ze stolu rozepsané i hotové svitky a znovu se na ně zadíval.

„Vím,“ odvětil mu Roca a papíry mu z rukou vzal. „Necháš mě tu, prosím, o samotě?“

„Chceš být sám, když jsi zraněný a jde po tobě démon?“

„Víš, že je marné mi to vymlouvat. Zbytečně ztrácíš čas.“

To věděl. Když si tenhle malý paličák něco vzal do hlavy, chtělo to buď pořádnou dávku diplomacie, nebo mít eso v rukávu. Jinak se mohl prakticky rovnou vzdát.

„Dobře,“ ustoupil. Možná že to pro něj přeci jen bude to nejlepší místo k rozjímání.