Chrám tisíců duší - 7. kapitola: Důvěra

Pustiny, listopad 4179

Uta

„Ticho… Cítíte to taky?“ Reiss ustal v chůzi a paží zabránil v pohybu i ostatním. Vypadal, jako by se zaposlouchal, ale Uta už věděl, že se snaží především vnímat jakýmsi šestým smyslem, který byl vlastní všem strážcům. Trochu mu záviděl, on se do této fáze ještě nedostal. Dokonce i Roca jako by těm pocitům už pomalu dokázal přijít na kloub, ale on ani ostatní dva členové týmu, Kata a Sal, do tohoto tajemství zatím nepronikli.

Zastavila i malá skupina lidí za nimi. „Děje se něco?“ zeptal se průvodce.

„Démoni, ale nepanikařte, prosím. Zůstaňte u sebe a pokuste se rozptýlit chmurné myšlenky, démoni nebudou cítit takové pokušení,“ řekl Uta tiše a mávl dozadu na Rocu. Stejné znamení od něj přišlo zpět.

Podíval se na Reisse a pak stejným směrem, kterým se díval on. Nejprve mu připadalo, že se kolem rozkládá jen bílá tma. Drobné sněhové vločky mu téměř neslyšně klepaly do pláště, hory obklopující stezku se topily v mlze a nejbližší brána ke střežené stezce byla v nedohlednu.
Ale pak mu vítr k uším zavanul tiché vrčení.

„Obávám se, že pejmani,“ zašeptal Reiss.

„Kluci jsou připravení. Ale bojím se, že tahle skupina nebude tak klidná, jako ta předchozí,“ ohlédl se Uta k lidem krčícím se k sobě. Ano, většina lidí vstupujících na nechráněné stezky věděla, jak to na nich vypadá, a snažili se dodržovat rady průvodců. Vzhledem k několika pisklavým hlasům, hystericky se dožadujících odpovědí od průvodce, se však zdálo, že s sebou měli především nepoučené nováčky. I přes chladné počasí se z průvodce téměř kouřilo, jak se snažil situaci držet pod kontrolou.

Vrčení se přiblížilo a brzy dokázal rozeznat i křupání sněhu pod opatrnými kroky. Chvíli poté už museli něco zaslechnout i lidé, jelikož se ze skupiny ozvalo vyděšené zajíknutí.

„Jednou to přijít muselo,“ uchechtl se Reiss, ačkoli i na něm byla nervozita znát.

„Co myslíš?“

„Výzva, po které ti ty ostatní přijdou jako prd,“ odpověděl mu a plácnul ho po rameni. „Snad to nezpackáme.“

„Snad to nezpackáme? Ty teda umíš povzbudit,“ zaremcal Uta už s meči v rukou.

Jeden po druhém se zkontrolovali pohledem, ale víc už nestihli. Reiss měl pravdu, jednalo se o pejmany. Nejdřív se zdálo, že jsou dva, ale pak se objevil třetí. Napřed se pomalu plížili, jako by hodnotili situaci, a pak se najednou dali do pohybu.

Sal odříkával verše z plných plic a podařilo se mu pozornost démonů odvrátit od lidí. Reiss pevně sevřel jílec meče oběma rukama a postavil se čelem proti dvěma párům pařátů, které toužily rozsápat jakoukoli překážku, ale nečekaly tak silný zásah.

Stačily mu dva údery a pejman zmizel v černé skvrně rozprášené ve sněhu.

Naštěstí se za Reisse postavil Uta a s Katou po boku odvrátili útok druhého, proti kterému by se Reiss nestihl napřáhnout. Zdálo se, že si s ním společnými silami poradí, a tak rychle běžel za Rocou, aby mu pomohl udržet třetího od Sala.

V půli cesty musel změnit plán.

„Přicházejí další!“ upozornil ostatní, i když tím i nešťastně zvedl nepokoj ve skupině cestujících.

Sám proti dvěma měl malou šanci, dlouhý meč nebyl konstruovaný pro samostatný boj a zatím nenabral ani tolik zkušeností. Už i Sal zapojil meč, Kata se statečně držel, ale čtyři pařáty byly čtyři pařáty. Bó se kolem Rocovy drobné postavy jen míhalo, dokud z démona nezbyly jen saze, a už spěchal proti dalšímu. Naštěstí měl i Uta brzy volnější ruce a mohl dorazit na pomoc.

Neklid ve skupině výrazně narostl. Vyděšené hekání a pištění zesílilo a přidalo se k němu rozčilené obviňování, že neměli chodit. Boj už pozornost démonů neudržel. Už se nesnažili ke kořisti probít s ohledem na vlastní přežití. Chtěli je hned a to za jakoukoli cenu.

Sal se je snažil přilákat na sebe stůj co stůj, ale marně. Blonďák se na chvíli nechal unést obavami a jeden z pejmanů se ho okamžitě chytil a útočil o to dychtivěji. Přívalem strachu a hněvu démoni naprosto zešíleli.

Situace se zdála bezradná. Lidé se začali rozprchávat na všechny strany ve snaze utéct démonům. Ti, kterým se to podařilo, se shlukli o kus dál, ale čtyři pejmani stále pronásledovali své oběti. Nedalo se jim však utéct a ve sněhu měli výhodu oproti lidem, ztěžka brodícím se co nejdál z dosahu, i strážcům, kteří jim byli v patách.

Běsnícímu pejmanovi se podařilo Reisse povalit a každou chvílí se zdál vzteklejší, jelikož se blonďák stále účinně bránil. Uta měl dilema asi jen dvě vteřiny, jestli honem utíkat na pomoc lidem nebo Reissovi. Věděl, že k lidem to nemůže stihnout včas, a možná ani k blonďákovi. Pejman nad ním byl příliš zuřivý a Reiss se mohl svou zbraní pouze bránit, pro útok neměl dostatek prostoru.

Ale pak se planinou rozlehl hlas. Naléhavý a sytý, tvrdě dorážel na smysly démonů, kteří k němu okamžitě obrátili pozornost. Uta Reissovi alespoň pomohl na nohy, když už blonďák využil onen moment překvapení a proti démonovi si pomohl sám.

„To je Roca…“ vydechl a hned se vydal směrem, odkud hlas zněl. Kata byl naštěstí poblíž a hned zasáhl, stejně tak Sal, který se i přes vyhrocenou situaci zdál zmatený. Sotva měl Roca zbylé dva démony na dosah své hole, začal naopak s ochrannými verši. Svými vlastními verši. Pejmani, přichystaní se na drobnou postavu vrhnout hlava nehlava, se poněkud zarazili. Než se stihli vzpamatovat, skončili pořádně ztlučení a doražení Utovým a Reissovým ostřím.

Když bylo po všem, zmohl se Uta pouze mávnout na průvodce, aby si skupinku zase sehnal jako pastevec ovce, a pokračovali k městu. Pohled ale nespustil z plavovláska.

„To bylo dost dobrý,“ řekl a vzpomněl si na den, kdy ho prvně slyšel co by kamelota vyvolávat žhavé novinky. Jako by to už tehdy tušil, ale nechával si tuto domněnku schovanou hluboko v sobě.

„Díky. Byl to i docela dobrý pocit,“ pokrčil Roca rameny a skryl si zardělé líce pod šálu. „Jdu radši za nima.“ Uta ho doprovázel pohledem až na konec skupiny, než ho opět rozptýlilo Reissovo povídání.

*****

Po dlouhém pochodu a náročném boji nepřipadalo v úvahu, aby se hned vydali zpátky. Volné pokoje v hostinci už nenašli, poslední zabrali lidé, kteří svou cestu museli odložit na ráno, ale našla se pro ně vhodná místnost na celnici.

„Připadám si jak ve vězení,“ rozhlédl se Kata po pokoji s jedním oknem a ještě k tomu zamřížovaným. „Minule byli vstřícnější.“

„Ty si nějak rychle zvykáš,“ rýpnul si Uta a začal se zbavovat promoklého oblečení. Po době strávené lovem v pustinách a hlídáním osad, mu toto ubytování připadalo skoro jako královské apartmá. Vždyť jim dokonce donesli i suché věci na převlečení!

„Člověk by se měl posouvat, ne?“ pokrčil Kata rameny a ušklíbl se bolestí. Prudké pohyby jeho levé ruce očividně nesvědčily.

Uta to nechal bez poznámky. Místo toho se chvíli dohadoval s Reissem, kdo koho první ošetří, a vzhledem k blonďákově tvrdé hlavě z této kratičké hádky raději ustoupil. Roca chtěl také pomoci, ale Sal i Kata jeho ošetření odmítali.

„Nechápu, o co vám jde,“ nafoukl tváře. Usadil se na lavici a začal si čistit vlastní rány. „Ošetřoval jsem se dřív, než jste vy dva vůbec věděli, co je to zbraň,“ remcal si pod nosem, zatímco si čistil dlouhý šrám způsobený pejmaním ostrým pařátem. A neměl na těle jen jeden.

„To je sice možný, ale ne každej je takovej masochista jak ty,“ ozval se konečně i Sal, který od příchodu do města vůbec nepromluvil.

„Zranění prostě bolí,“ ozval se Reiss, „a buďte rádi, že je Roca pečlivý. Až se vám do toho něco dostane, jistě se smíchy neudržíte.“

„No jo, ty aby ses ho nezastal.“

„A proč by ne, já se mu svěřit do rukou nebojím,“ odvětil sebevědomě. Uta se tiše uchechtl pod nosem. Pravdu měli tak trochu všichni. Roca skutečně byl schopný, pečlivý a vůči ostatním byl rozhodně o dost ohleduplnější, než vůči sobě, ale když si mohl vybrat ošetření od něj nebo od Reisse…

„Postarám se o tebe,“ ujistil Katu. „a Roca se postará o Reisse. V pořádku?“

„Naprosto,“ souhlasil Kata.

Ale stejně si nenechal řeči. Uta tušil, že jeho rozčilení nepramení ani tak z utržených ran, jako spíš z celkové únavy a nespokojenosti.

Tu a tam po očku mrkl na Reisse a Rocu. Tiše si vedli vlastní konverzaci, zatímco Roca pečoval o jeho předloktí. Blonďák vzhlédl jen na okamžik, nejspíš vycítil jeho pohled. Uta mu oplatil pousmání a soustředil se zpátky na svou práci.

Když se poté dočkali i teplé večeře, nálada se opět zvedla. Dokonce i Sal konečně roztál a dokázal se zasmát.

*****

Ráno vděčně přijali snídani a chystali se na cestu zpět. Potom už je čekala jen poslední nestřežená stezka zpátky do Xerry, kde chtěli nějakou dobu zůstat.

„Než vyrazíme, mám jeden návrh,“ začal opatrně Uta, zatímco se balili. Celou snídani s tím váhal, ale nakonec se rozhodl jít s tím ven. „Co kdyby si Roca a Sal vyměnili pozice?“

Nastalo ticho, jako by se i vítr venku zastavil.

Roca pohlédl na něj, na Sala, a zase zpátky. „Jako že bych byl hlas já?“ ujišťoval se, jestli správně slyšel. Vypadal trochu zmateně, ale Uta slyšel ten náznak nadšení v jeho hlase, jako by ho to samotného už někdy napadlo. „Nevím, jestli je dobré to řešit teď, Sal s tím má víc zkušeností…“ odpověděl nejistě.

„Čekal jsem, že to po včerejšku přijde,“ zamumlal Sal. „Jestli to chce zkusit, prosím.“

„Nepůjdu do toho, když s tím ty nebudeš souhlasit.“

„Já s tím souhlasím. Máte štěstí, že si s Bó dovedu poradit,“ usmál se s příliš přehnaným nadšením, vzal si Rocovu zbraň a vyšel ven.

Uta protočil oči. Myslel to jako návrh do budoucna. „Měl jsem to říct až v Xeře,“ povzdechl si a modlil se, aby cesta šla hladce.

*****

K Utovu potěšení, avšak ne už tolik k Salovu, jim cesta přes planiny uběhla hladce. Roca si očividně svou roli užíval a démoni na to slyšeli. Sal skutečně dokázal ovládnout i Bó a neutržil vážnější zranění. Po návratu do Xerry bylo prakticky rozhodnuto.

Usadili se ve svém hostinci, kde už jim hostinský vyčlenil obvyklé pokoje. Neskrýval radost z jejich návratu. Především během zimy a dlouhých večerů se démoni snadno vyrojili prakticky odnikud, a ačkoli slaboučcí meelisové, neměl rád, když mu v lokále dělali nepořádek.

Prostor na trénink jim poskytoval zadní dvorek, kde k nim nedoléhal ruch města, a zajišťoval klid od pozornosti obyvatel. Od návratu ale tréninky poněkud drhly. Nikdo o tom nechtěl mluvit nahlas, ale jako by i každý nádech skrýval tisíc nevyřčených slov.

Roca se snažil pochytit Salovy rady a předat mu co nejvíce svých zkušeností. Zpočátku se zdálo, že Sal má skutečně zájem se od něj co nejvíce přiučit, ale postupně jeho zdánlivé nadšení opadalo. Kata se zdál také více roztěkaný, ale aspoň s nimi mluvil. Pořád se zajímal o jejich život v pustinách, kde ještě před půl rokem téměř nepřetržitě přebývali, avšak s jinými parťáky.

Uta se to snažil připisovat všemu. Od únavy až naopak po vnitřní touhu opět někam vyrazit.

„Tak na nás,“ zazubil se Uta s korbelem v ruce. Večery po dlouhém tréninku měl nejradši, navíc když po nich následovala horká koupel. „Příští rok už to vytáhneme k lepšímu,“ dělal si vyhlídky. „V Eastalu se shánějí po schopných týmech.“

„O tom jsem už taky něco pochytil,“ přidal se Roca. „Popravdě jsem slyšel i to, že pokud se nevydáš do Eastalu, nemáš moc šancí vybudovat město, takže jsem jednoznačně pro.“

„To je dobře, protože jsme dostali nabídku.“

„Vážně?“ zpozorněl Reiss.

„Někdo se zmínil po tom minulém převodu. V lednu se přijdou podívat na postupovky do táborů, a nás by chtěli taky zkusit. Pokud se jim zalíbíme-“

„Moc pěkný,“ ozvalo se z rohu, kde Sal seděl jako kakabus. „Jen jsi na něco zapomněl.“

Uta se nechápavě podíval po zbylých třech, než pozornost opět obrátil zpátky k němu. „V čem je problém?“

„V čem je problém?“ narovnal se Sal. „Nezapomněl ses tak náhodou někoho zeptat na názor?“

„Máš snad pusu, můžeš kdykoli říct svůj názor.“

Sal se však jen uchechtl. „Jasně, jako by tu na něm záleželo. Vy tři si vždycky něco upečete, a potom očekáváte, že vám na to kývnem.“

Uta nestačil žasnout. „Cože?“ zamračil se. „Dneska přišla zpráva, říkám ti to začerstva. A nediv se, že s tím počítám, vždyť je to jedinečná šance. Přece máme všichni stejný cíl, ne?“

„A co když nechci?“

Zůstal na něj zírat s pootevřenou pusou. „Nechceš?“

„Tak vidíš, že můj názor nebereš.“

„No tak se uklidni, Sale,“ vložil se do toho Reiss. „Co tě štve? Máš nějaký důvod, proč bys to nemohl přijmout?“

Sal si vydechl a zdálo se, že je o trochu méně rozčilený. Za to Roca se mračil víc a víc a Kata mezi nimi mlčky poletoval pohledem.

„Chci zpátky svou pozici,“ řekl. „Jinak do toho nejdu.“

Uta si povzdechl, obával se, že to přijde. A bude si to muset vyžrat, protože to byl jeho nápad. Jenže si za ním stál. Věděl, že Roca bude vynikat. Plavovlásek potřeboval jen čas a zkušenosti, ale měl pro to cit a talent, větší než pro boj s holí.

Jenže nemohl Sala jen tak odmítnout. „Tohle není jen na mě. Jasně, navrhl jsem to, ale nikoho jsem nenutil a nikoho nebudu nutit ani teď. Pro mě za mě buďte na té pozici oba, ale nevím, jestli nás vezmou bez Bó,“ řekl a pohlédl na Rocu.

Roca mlčel. Pohled zabořil do korbelu, ale nezdálo se, že by o něčem přemýšlel. Spíš jako by jen nechtěl něco říct nahlas. Uta i Reiss věděli, co to znamená, a Sal si také domyslel.

„Fajn. V tom případě končím. Abyste ale neřekli, odejdu až po té tvojí akci.“ Dopil korbel do dna a ráznými kroky odešel. Uta si promnul obličej a zůstal chvíli sedět bez hnutí.

„Promiň,“ řekl tiše Roca.

„Ty za to nemůžeš.“

„Ale jo, prakticky jsem ho vyštípal z místa. A chápu ho. I po tý chvíli už se mi nechce k Bó vracet. Myslel jsem si, že jsem se v soubojích našel, ale teprve teď ve mně něco zaklaplo na správný místo.“

„Já ho taky chápu, ale mohl to říct jinak,“ zamručel Reiss.

Kata se nevyjadřoval. Seděl zkroušeně, nervózně v rukou přetáčel korbel a mlčel. Ani očkem k ostatním nepohlédl.

„Neboj, Kato, třeba si to ještě rozmyslí,“ zkusil do něj Roca drcnout. „A když ne, najdeme někoho jiného. Tu příležitost nepromarníme.“

„Vlastně,“ zamumlal Kata tiše, „už nějakou dobu mi připadá, že tohle není pro mě. Chci se vydat jiným směrem… a když odchází i Sal…“

„No fajn,“ odfrkl si Uta, „má ještě někdo něco na srdci?“ Na ex vypil skoro půl korbelu a chtěl zvednout ruku pro další, ale Reiss ho chytil za předloktí. „Mám ještě jednu ruku,“ ohradil se, ale nečekal, že se pro ni natáhne Roca.

„Tak co, to už ani pít nemůžu?“ rozlítil se.

„Pij si, jak chceš, ale do těch schodů tě nepotáhnem,“ zamručel Roca. „Navíc nám teď padají další převody, se kterýma už jsme počítali, takže se rozmysli, jestli chceš chlastat, nebo mít teplý jídlo na oběd.“

Uta si povzdechl a trochu se uklidnil. „Jak dlouho už o tom přemýšlíš?“ zeptal se.

Kata mlčky pokrčil rameny. „Asi dva měsíce. Hele, myslete si o mně, co chcete, ale to převádění a pustiny, to je na mě prostě moc.“

„Víš ale o tom, že to je začátek?“ upozornil ho Reiss. „Když se udržíme, půjde to líp. Najdeme si lidi, kteří nám pomůžou a-“

„To jste říkali, už když jsem přišel. Je mi jasný, že přijde léto, a já s váma budu hnít na planinách, v lepším případě pod stanem. A Sal má pravdu. Vy tři jste pořád jen pro sebe, takže teď už mě tu vážně nemá co držet.“ Kata vstal a odešel. Roca založil ruce na hrudi a pohodlně se opřel do lavice, zatímco ho sledoval, než odejde.

Reiss si mlčky pohledem porovnával Utu i Rocu. Nakonec se také opřel se založenýma rukama a tiše si odfrkl. „Vážně takhle působíme?“

„Buď v klidu. Když jsem vás poznal, byli jste vy dva jak siamský dvojčata. Ale prostě buď se zapojíš, nebo utečeš. Kdyby neutekl, mohli jsme se mít pro sebe čtyři,“ odpověděl mu Roca.

„Takže zase na začátku…“

„Nebyli to první, ani poslední bojovníci,“ snažil se je povzbudit. „Prostě to zkusíme znovu.“

Blonďák zakroutil hlavou a pohlédl na něj lesklýma očima. „Kde pořád bereš tu naději?“

„Nevím,“ odpověděl Roca. „Ale něčeho se držet musím, ne?“

Uta se nevěřícně uchechtl a zakroutil hlavou. Začínal mít pocit, že je brzy dožene doba, kdy přijde definitivní rozhodnutí: buď to přeci jen nějakým zázrakem vyjde, nebo se budou muset začlenit do běžného života. Nemohli riskovat a nechávat si proklouzávat roky jen tak mezi prsty donekonečna. Pokud by chtěli žít slušný život, jednoho dne budou muset honbu za vzdušnými zámky opustit.

Neřekl to nahlas, ale věděl, že Reiss to cítí také. Za to Roca… Jako by se na nic neohlížel. Ani po společně strávené době do něj pořádně neviděl, přestože dokázal odtušit, že se za jeho pevnou vůlí a démony v patách skrývají nehezké zkušenosti a možná i bolestivé ztráty. Co konkrétně se mu ale v minulosti přihodilo, Roca nikdy neřekl. Dozvěděli se od něj, jen že brzy odešel z domova, přenesl si svíci do Xerry a začal se protloukat na vlastní pěst.

„A čeho konkrétně se držíš teď?“ zeptal se.

Ticho. Že by to byly jen plané řeči? Roca sklopil hlavu a zdálo se, že poprvé nemá slov. Už by s radostí ocenil tento historický okamžik, ale plavovlásek se nakonec odhodlal promluvit.

„Předtím jsem se mohl držet jenom sám sebe, ale teď mám vás,“ zamumlal tiše, skoro jako by se styděl. „A to asi něco znamená.“

Uta viděl, jak ho Reiss drcl pěstí do ramene, a už zase se mu leskly oči, tentokrát snad dojetím.

„To sis teda vybral ty pravé,“ rozesmál se. „Jednoho rozbrečí každé páté slovo a druhého abys každé ráno tahal z postele párem volů.

„Nic nemůže být dokonalé,“ oplatil mu Roca s úsměvem, „i když dojatý Reiss má k dokonalosti velmi blízko.“

„Ha ha ha,“ ozval se jmenovaný, už opět naprosto vážný. „Pojďte radši spát, nebo ráno tohohle nevytáhnem ani tím párem volů.“

„Hm, zodpovědný Reiss taky není k zahození,“ rozplýval se Roca a Uta si schytal nevraživý pohled modrých očí za to, že se jen směje, místo aby se ho zastal.

*****

Uta zprvu nedokázal usnout. Pořád se mu hlavou hnaly starosti, co bude dál, ale potom jako by ho definitivně vyčerpaly. Tma přišla náhle, odplavila všechny těžké myšlenky a přinesla mu sladký odpočinek a klid.

Uvědomil si to až ve chvíli, kdy ho probudilo zavanutí chladu, tichounké vrzání podlahy a šepot. Zpozorněl, ale pokud by šlo o lupiče, nechtěl hned dávat najevo, že je vzhůru. Raději ho bude nenápadně pozorovat zpod řas a zaútočí v pravou chvíli.

Hned ale věděl, že o žádného lupiče nejde. „Pššt, ať neprobudíš Utu,“ zaslechl kousek od sebe Rocu. Neviděl ho, ale podle šustění látky se zdálo, že se svléká.

„Kde jsi sakra byl? Jsi celý promočený,“ šeptal Reiss.

„Padá tam pořádná břečka,“ slyšel odpověď. „Nemohl jsem spát, tak jsem šel rozhodit sítě.“

„Tak brzy? Vždyť se sotva šeří.“

„V tiskárně začínají brzo, aby všechno stihli včas předat kamelotům. A poštu taky odnášejí hned ráno. Napadlo mě pár lidí, kterým dát vědět, tak jsem to šel udělat hned.“

Zaslechl blonďákův tlumený smích a prohrabávání ohně. Ze skoro vyhaslého krbu pomalu opět začalo jít teplo.

„Zkusím se ještě dospat. Dobrou,“ zašeptal plavovlásek a uložil se na postel. Reiss mu odvětil tichým „dobrou noc“ a také si opět lehl. Na malý moment nastalo ticho, ale blonďák ve své posteli nevydržel dlouho.

„Reissi!“ zaslechl téměř vypísknutí. „Nemáš snad svoji postel?“

„Přestaň se ošívat. To tvoje drkotání musí být slyšet až v pustinách.“

Nenápadně se ohlédl a uviděl blonďáka, jak pevně objímá Rocu a dělí se s ním o svou deku.

„Není to trochu divný?“

Tichý smích ho přiměl podívat se jejich směrem pozorněji. „To záleží, na co myslíš…“

„Rei!“

„Měl bys myslet na to, že jako náš hlas by sis měl dávat dvakrát větší bacha na nachlazení,“ oponoval jeho rozčilení blonďák naprosto rozumným vysvětlením a i přes šepot zněl vážně. Přesto mu Uta z neznámého důvodu ne úplně věřil.

„Funíš mi za krk, je mi z toho ještě větší zima,“ remcal Roca.

„Ještě si stěžuj. Tak se otoč.“

„To by bylo ještě divnější,“ zaslechl Uta tiché odfrknutí, ale nakonec se Roca přeci jen otočil a on raději odvrátil pohled, než si ho všimnou.

Konečně nastalo ticho a pomalu začal znovu usínat. „Co se na mě tak díváš?“ uzurpoval si jeho pozornost Reissův hlas a znovu ho probral.

„Nedívám. Spím.“

Stále šeptali, jak se dalo, ale přesto i v tom dokázal Uta rozeznat blonďákovo popichování a Rocovo rozčilení.

„Tak to se mi asi něco zdá,“ povzdechl si Reiss.

„To asi jo.“

„Něco hezkého…“

Plavovlásek to očividně nechal bez komentáře.

„Roco?“ zaslechl po chvíli. „Myslel jsi to vážně? S tím, že se nás držíš?“ Blonďák se ptal, jako by to nevěděl. Roca sice mohl být ukecaný, ale byly věci, které neplácal naplano.

Opět nastalo krátké ticho. Když Roca znovu promluvil, zněl jeho hlas vyrovnaně a vřele. „Dávno, jestli vůbec, jsem nezažil pocit, že bych se na někoho mohl spolehnout. Natož někomu věřit. Naučil jsem se spolíhat sám na sebe a nikomu nedůvěřovat, ale s váma je to jiný. A možná že se posunujeme vpřed pomalu, ale pořád je to posun, ne?“

Uta se vlivem jeho slov téměř zapomněl a užuž by mu odpověděl. Naštěstí si ani jeden z nich nevšiml jeho náhlého nádechu ke slovům, která opět polkl. Nevěděl, co se tam děje, ale dle Reitova tichého dojatého smíchu a Rocova tlumeného huhňání, to znělo, jako by ho dusil objetím.

„To jo, ale občas je to vyčerpávající.“

„Občas jste příšerně vyčerpávající i vy dva. Hlavně ty,“ rýpnul si Roca, sotva mu bylo zase rozumět.

„To je mi ctí,“ rýpnul si Reiss zpátky.

Nastalo opět ticho, po chvíli přerušované jen pravidelným oddechováním, ale Uta ho příliš nevnímal. V hlavě si přehrával Rocova slova, která ho hřála víc než oheň z krbu. Doufal, že jeho rozhození sítí zabere. Už jen kvůli jeho snaze a naději, kterou v nich opět rozdmýchal.