Chrám tisíců duší - 6. kapitola: Temnota v srdci

Zettera, květen 4202

Aitar

Každý den Aitar chodil do Jeskyně duší a staral se, aby měl Reiss ve výklenku čerstvé květiny. Starší kytičky pečlivě přebral a ty hezké naaranžoval k novým do váziček vedle schránky. V duchu se musel Rocovi poklonit, nevzpomínal si, že by někdy vytvořil něco krásnějšího.

Schránky sloužily nejen pro uložení popela v uzavřeném dně, ale jak se věřilo, také pro odpočinek duše, kvůli které zůstávalo víko ne zcela uzavřené nebo vyzdobené průduchy. Většinou připomínaly lucerničky a zhotovovaly se přibližně ve tvaru krychlí. Základ tvořila převážně železná ocel, vyzdobená ušlechtilejšími kovy a drobnými výřezy vyplněnými sklem. Přední část bývala výhradně ze skla a dovolovala světlu zářit ven.

Roca vyhotovil Reissovu schránku zcela ze stříbra a doplnil ji bílou ocelí, čímž jasně podtrhl, jak moc pro ně Reiss znamenal. Použití bílé oceli na něco jiného než zbraně či amulety bylo kvůli její vzácnosti velmi zřídkavé a vzhledem k jejímu používání strážci se považovala za posvátnou. Roca však bez váhání vyložil tenkými plátky zkosené hrany schránky, vyryl do nich verše bezpečného přechodu duše, věčného života, klidného odpočinku a poslední hranu si nechal pro znaky lásky překonávající i propast smrti. Tenké linie znaků poté pečlivě vyplnil zlatem.

Boky vyzdobil filigránovými vrypy, jemnými plastickými ornamenty a výřezy, do některých místo sklíček vsadil opět bílou ocel. Víko zhotovil ve tvaru nízkého osmihranu, s bílými šikmými plošinkami. Vytvořil na nich průduchy ze stejných filigránových motivů jako na bocích, a do výzdoby horní části zakomponoval Reissův znak. Největší kus práce si však nechal na přední díl. Nespokojil se s pouhým plátem skla, od stran vedl ke středu několik stříbrných paprsků. Ač tenkých a postupně se vytrácejících, přesto i je vyzdobil ornamenty tak drobounkými, že nebyly vidět, dokud schránka byla prázdná, a ani samotné sklo nenechal zcela hladké.

Dokud schránka byla prázdná, vypadala na první pohled trochu hrubě, i přes velmi jemné a pečlivě vypracované zdobení. Ale ve chvíli, kdy se rozzářila… Veškeré jemné detaily vynikly nazlátlým světlem, odhalily její jemnou stránku a vpředu jako by se rozžehla sama hvězda.
„Nemusíš se zneklidňovat, zvládneme to,“ zašeptal Aitar při pohledu na hemžící se záři uvnitř. Většinou schránky svítily klidně a stále, ale někdy se jejich světlo míhalo, pulsovalo a jako by se přelévalo z jedné strany na druhou. Nikdo netušil, proč se to děje. Lidé si tento jev vysvětlovali nepokojem duše, ale zdali pravdivě, to se během života nedozvěděli.

V Jeskyni duší panoval všeobecný klid. Málokdo na toto místo zavítal, obyčejně v lidech vyvolávalo úzkost až nevolnost, mnozí také věřili, že v Jeskyni straší. Vzhledem k občasným, nevysvětlitelným jevům, se jim však nemohl nikdo divit. Dokonce i Aitar, přestože strážce, vstupoval do Jeskyně zpočátku s husí kůží a staženým žaludkem. Dnes už se však nedivil ani mihotajícím světlům v nekonečných odstínech barev, uhasínajícím tyčinkám, putujícím květinám dokonce ani občasným liniím na prašné podlaze, jakoby se do ní někdo pokoušel prstem kreslit obrázky.

V duchu vyslovil tichou modlitbu a naposledy se podíval na záři ukrytou ve stříbře a bílé oceli. S jemným bolavým pousmáním se vydal na cestu zpět. Ven vyšel přes svatyni, nacházející se asi ve čtvrtině schodiště, kde se málem srazil s Utou. Když ho mladší strážce viděl vycházet od Jeskyně, s tichým povzdechem, ukrývajícím vděčný úsměv, se otočil na cestu zpátky. „Dám je teda k oltáři,“ řekl tiše a svěsil ruku s kyticí bílých lilií.

„Zase je neklidný,“ oznámil mu černovlásek se starostí v hlase.

„Vždyť nevíme, co to znamená,“ snažil se ho Uta ubezpečit. „Ale i kdyby to znamenalo, že je neklidný, v těchto dnech bych se tomu nedivil. Se vším, co se ve městě děje…“

Aitar tiše popotáhl, jak nejméně nápadně to šlo, a vyšel s ním na stále popraskané schody. Mlčky si zapálil a v duchu si přísahal, že udělá všechno proto, aby Reissovo světlo mohlo zase klidně zářit.

„Zdá se mi to, nebo se k nám řítí kůň?“ zaclonil si Uta oči a zahleděl se níž.

„Ty máš taky uši jak obecní drbna,“ zamrmlal v odpověď. „To bude Kammu, bral si koně na cestu na sever.“ Podíval se stejným směrem a konečně dokázal rozeznat jezdce. Ovšem ne jednoho. „Roca? Ale…“ Nestihl doříct, oba se ve stejný okamžik rozeběhli k příjezdové cestě.

Kammu se zastavil až těsně pod schody a opatrně od sebe odepnul bezvládné Rocovo tělo.

„Co se stalo?“ strachovali se a opatrně mu pomohli z koně. Kammu neměl odpovědi, předal zchváceného koně jednomu z pomocníků a snažil se, aby se ti dva co nejméně divili a co nejrychleji vzali Rocu dovnitř.

Černovlasý jej vzal do náruče, a i přes únavu z tréninku, pokud se tak onomu vybíjení zlosti dalo říkat, Rocu vynesl až nahoru. Připadal mu tak křehký. Dával si pozor, aby ho dobře podpíral a za celou cestu nahoru nepovolil, ani když chvilku počkal na Utu, než mu otevře hlavní dveře a ohlídá mu cestu až na ošetřovnu.

Když Rocu položil na stůl, nedokázal pažemi pohnout, aniž by se mu netřásly. Péči o jeho zranění musel nechat na Utovi, ačkoli se mu snažil asistovat, jak jen dokázal.

„Co se stalo?“ zeptal se znovu, zatímco velmi opatrně přidržoval plavovlasou hlavu, aby Uta mohl ránu vyčistit a ošetřit.

„Démon,“ odvětil Kammu. „Meelis, ale ne ledajaký. Šel přímo po Rocovi. Když jsem se k tomu nachomýtl, už na něm hodoval. Proč sakra odcházel tak daleko od chrámu a bez rudé oceli?“

„Kde jsi ho našel?“ hrozil se Uta.

Aitara však zneklidňovala jiná věc. „To mu udělal jen meelis?“ podivil se. Roca sice v poslední době netrénoval, ale pořád byl zkušený strážce a na meelise by mu měl hravě stačit jeho hlas.

Kammu zakroutil hlavou a začal se pomalu odstrojovat. „Našel jsem ho na Studničním náměstí.“

„Co dělal tak daleko?“ vzhlédl Uta od očištěné a zašité rány na hlavě a pipetou nabral trochu hojivé tinktury z nastavované lahvičky. „Myslel jsem, že jde za správcem. Rozrušili ho ti prodejci.“

„Doufal jsem, že to mi řeknete vy,“ rozhodil Kammu rukama. „Ten meelis… vypadal tak, ale hádám, že šlo o křížence. Byl vážně obrovský a byl Rocou jako posedlý. Neslyšel verše, nevnímal rány, za každou cenu se snažil dostat zpátky k němu. A co víc, doutnala v něm temnota. Zabrala až rudá ocel. Jakoby ho napřed probrala z transu a pak… nejsem si jistý, jestli ho zničila. Prostě se vypařil.“

„Vypařil?“ zamračil se Aitar, tohle se mu nezdálo. Démoni buď skončili jako hromádka sazí, nebo utekli. Jedině dashové se mohli vypařit, ale i tak se spíš jejich temná aura jen smrskla a zmizeli či utekli, jako by je odfoukl vítr. Ale meelis?

Dál nad tím neuvažoval. Když pomohl nadzvednout drobné tělo, aby jej mohli svléknout a zkontrolovat, znepokojila ho malá, přesto výrazná rána na hrudi. „Sakra, tohle nevypadá dobře,“ strachoval se. Vypadala spíše jako jizva po bodnutí, zatažená a hladká, ale na jizvu byla kůže příliš zarudlá a sálala z ní horkost.

Kammu od ní nedokázal odtrhnout zrak. Děsil se, jak hluboko mohla zasahovat. „Tohle předtím neměl, že ne…“

„Určitě ne,“ odpověděl mu Uta a lehce přejel po vystouplém okraji. S kdejakou ranou si dovedli poradit, ale tohle nikdy neviděli. Zkusil ránu ošetřit tinkturou. Společně se svitkem a studeným ohněm dokázala téměř okamžitě zacelit lehké odřeniny, škrábance a větším ranám pomoci v hojení. Třeba pomůže i na tohle.

„Já udělám zbytek, ošetři Kammua,“ vzal si černovlasý do rukou delší pruh pevného papíru s léčivými verši a zadíval se na pečlivý, dobře známý rukopis. Pomoz mu, pomyslel si a zapálil jej studeným ohněm. Ze speciálního papíru se začal pomalinku linout hustý světlý kouř. Nechal ho působit na rány a jeho ozdravná vůně brzy zaplnila celou místnost a uklidnila i Kammua, který se bránil, že jemu nic není.

„Ah Roco…“ pohladil ho Aitar po tváři. Zdálo se, že se mu konečně začíná vracet barva. Uta ho vzal z druhé strany za ruku a s napětím všichni čekali jakoukoli reakci.

Plavovlásek tichounce zamručel a neklidně se zavrtěl. Zdálo se, že mžourá kolem, ale nedalo se poznat, jestli je vzhůru či blouzní.

„Roco?“ stiskl Uta jeho ruku.

„Rei… Rei-ssi…“ vyšel ze suchých rtů tichý povzdech. Všichni tři se po sobě mlčky podívali. Na tohle neexistoval žádný svitek ani tinktura.

„Zůstanu ho hlídat přes noc,“ řekl nakonec Aitar.

„Dobře. Já si vezmu hlídku ve městě. Kammu, jdi se vyspat, ať se můžeme ráno vystřídat.“

*****

Černovlasý hlídal každičké zachvění i zamumlání. Pravidelně mu měnil obklad na rozpáleném čele a mezitím čistil čepele a opravoval oplety na rukojetích.

Během noci jej ale stejně začala přemáhat únava. Když mu poněkolikáté spadla hlava a s leknutím se znova probral a zkontroloval, že je vše v pořádku, vstal a trochu se protáhl. Zadíval se z okna do spoře osvětlených ulic a myslel na veselejší dny. Na dny, kdy se s Reissem vydávali na hlídky za hranice, na střežené stezky i do blízkých vesnic. Na chvíle, kdy se pošťuchovali, na Reissovy vtípky a jak se nad nimi zpočátku urážel, než jej skutečně poznal.

Stále se uvnitř trápil, ale začínal si uvědomovat, že v srdci necítí úplnou prázdnotu. Reiss tam stále obýval své místo. Vzpomínky na něj nezmizely. A když dnes ošetřovali Rocu, měl Aitar na paměti, jak by si s tím asi poradil on. Přesně věděl, že by se od Rocovy postele nehnul, dokud by neměl jistotu, že je v pořádku. Hodlal to udělat stejně. Nejen kvůli starosti o Rocu, ale také aby mohl Reissův duch v klidu odpočívat.

Jemně se usmál a otřel si zbloudilou slzu. Vždyť by se jeho duše musela trápit, kdyby věděla, jak je jeho odchod ničí. Lepší bude radovat se ze vzpomínek, uctívat a pečovat o jeho památku a nechat se vést jeho vzorem.

Odstoupil od okna a pohlédl na drobné tělo zmítající se v horečkách. Napadlo jej… možná by to mohl dokázat…

Posadil se na kraj lůžka. Otřel mu z tváře krůpěje potu, dal mu na čelo nový obklad a chystal se proniknout k jeho emocím. Převzít těžkosti, které jím zmítaly, a na chvilku mu odlehčit, aby alespoň ve spánku našel trochu klidu.

Ale nestihl začít. Bylo to velmi tiché, nenápadné a nečekané, přesto Aitar okamžitě poznal to vrčení a chlad, který mu zalezl až do morku kostí. Nestačil se divit, jak to, že se démon odvážil do chrámu, na posvátné místo, kterého by se měl bát a kde by neměl vůbec přežít. Rychle sáhl po první zbrani, kterou koutkem oka zahlédl, a postavil se obrovskému meelisovi, zaplňujícímu místnost až po strop, čelem.

Démon se lačně natahoval k němu, nebo spíše k posteli, na které ležel Roca. Černovlasý neváhal a zaútočil proti němu, rána za ranou, ale meelis jako by nic z toho necítil. Údery ho jen zdržely a vyvedly z rovnováhy, v mžiku se opět přibližoval.

Rudé ostří, blesklo Aitarovi hlavou. To by ale znamenalo vzdálit se od postele… Nestačil přemýšlet, meelis se po něm dravě vrhl a odhodil ho proti zdi. I přes mžitky před očima se rychle zvedl, aby démona nabral a odstrčil bokem. Popadl ze země nůž a ve skoku mu ho zarazil do krku. Kotoulem zmírnil dopadl, ale místnost byla příliš malá, nestihl minout skříň a jeho loket zaúpěl prudkou bolestí. Myslel však na to, že nemá ani vteřinu navíc a honem se natáhl pro meč s rudou čepelí.

Očekával, že démon už se bude sápat po Rocovi, ale temná postava se sbírala ze země a se zachrčením si vytahovala nůž z krku. Z rány se valil černý dým a nepřítomné oči měl ještě více vykulené. Obrátil je proti němu, ale pak hlavu otočil zpátky k posteli a udělal k ní krok. Vypadal oslabeně, zřejmě jej rána na krku vyčerpávala. Aitar vytáhl meč z pouzdra, přejel ostřím po dlani a jedním jistým hodem zpečetil démonův osud.

„Roco!“ přiběhl k posteli, zdálo se mu, že plavovlásek zalapal po dechu. Ale nevypadalo to, že by se probouzel. Sáhl mu na čelo, horečka se zřejmě nezvýšila, avšak přetrvávala. Když jej ale vzal za chladnou ruku, cítil, jak se třese. Sedl si vedle něj a nespouštěl z něj oči. Dlouho sledoval každý jeho nádech a snad až příliš poklidnou tvář, dokud ho únava a vyčerpání nepřemohly.

*****

„Co se tady… Aitare, jsi v pořádku? Proč jsi mě nevzbudil?“
Černovlasý se probudil s prvními poplašenými slovy. Uvědomil si, že slyší Kammua a cítí jeho starostlivý dotek, a místo náhlého vyskočení se v klidu pomalu probral a rozpomínal se. Paměť mu osvěžily památky na noční souboj, jen co se začal zvedat, a do zívnutí se mu prodralo syknutí bolesti. Nejenže měl ztuhlý krk, jak zbytek noci prospal natažený přes Rocu, ale k ráně na čele mu přischla přikrývka. Jakmile se zapřel, aby vstal, ozval se i loket. Alespoň že rána v dlani se stačila zatáhnout.

„Meelis,“ řekl jen a zkontroloval Rocu. Stále spal, ale vypadal lépe. Do tváří se mu trochu vrátila barva a zdálo se, že horečka je na ústupu.

„Tady? V chrámu?“

„Máš pocit, že jsem si v noci chtěl zatrénovat?“ odpověděl a nezraněnou rukou poukázal na převrácený nábytek a rozházené věci na zemi. „Nerozumím tomu o nic víc než ty. Prostě přišel, uprostřed noci, a zajímal ho jen Roca. Vypadal jako ten, co jsi nám popisoval. Obrovský a po ráně rudým ostřím se rozplynul v dýmu.“

Kammu tiše zaklel. „Neříkej mi, že tu máme napůl dashe.“

„Dashové potřebují čas na regeneraci. Vyčkávají, až se jim vrátí síly, a zasáhnou v nejméně očekávanou chvíli. Dash by se nevrátil prakticky ještě tentýž den.“

„Poslední dobou nic nefunguje, jak má.“

V tom mu musel dát za pravdu, ale přesto doufal, že se mýlí. Pokud by po Rocovi šel dash, vážně by to ohrozilo jeho život. A navíc i veškeré záležitosti chrámu, včetně Reissova přání. Dlouze se nadechl a snažil se přemýšlet. V čele mu pulsovalo a hromada obav, která na něj udeřila jako vlna, veškeré úvahy rozháněla a znemožňovala mu přijít na jakékoli řešení. Přetrvával v něm ale pud ochránit Rocu, ať to stojí cokoli.

„Musím víc trénovat. Na tyhle masochistické kolohnáty si připadám slabý,“ zamručel.

„S tímhle?“ poukázal Kammu na jeho ruku. „To chce nechat chvíli v klidu.“

Černovlasý ani nestačil odporovat, že to nic není a ani to tolik nebolí. Brunet zmizel, jen aby se objevil s lahvičkou tinktury, obvazy v rukou a Utou v patách.

„Tohle vypadá na pernou noc,“ poznamenal Aitar při pohledu na jeho špinavé oblečení, šrámy na chráničích a sedřenou líci.

„Nápodobně.“ Strážcovy oči rychle přelétly celý pokoj a starostlivě se zastavily na Rocovi. Aitar si všiml, jak jeho ostražitý pohled zjihl, a uklidnil se při zjištění, že Roca vypadá lépe.

Podrobně mu vylíčil, co se v noci stalo. Nebýt nepořádku a jeho zranění, snad by tomu Uta ani neuvěřil, přítomnost démona v chrámu ho velmi znepokojila. Jako jediný ale vyslovil nahlas i jinou obavu. „Ví o tom někdo další?“

„Zdá se, že ne. Zatím.“ Aitar přemýšlel, jestli mohly zvuky boje dolehnout až do křídla personálu, ale nezdálo se mu to pravděpodobné. A i kdyby, snad už si zvykli i na noční tréninky? Trocha rozruchu je nemusela hned rozhodit. Doufal v to. Ačkoli svým lidem věřili, nechtěli na ně nakládat takové starosti, spolu s břemenem dilema. Sloužili správci i strážcům, ale komu v tuto chvíli zachovat věrnost? Mlčet nebo oznámit znepokojující situaci?

Raději tyto myšlenky vytěsnil z mysli. Dokud to nebude nutné řešit, raději se tím nenechá znepokojovat. Nechal Kammua, aby mu očistil čelo a obvázal ruku, a usmál se nad marnými Utovými pokusy vyhnout se ošetření. Kammu se ale nedal, nehleděl na výmluvy, a když měl Uta řeči, přestal se k jeho šrámům chovat šetrně, dokud nevzdal vzpírání se jeho péči.

Až tiché zamumlání přerušilo veškeré dohady a vynutilo si jejich plnou pozornost. „C-co… co se stalo?“ ozval se Roca a zmateně se rozhlížel rozespalýma očima.

„No dobré ráno!“ vydechl Aitar s úlevou v hlase a posadil se k němu na kraj postele. „Jak ti je?“ staral se. Zdálo se, že je konečně plně při vědomí a z nejhoršího venku. Ostatní si k němu také přisedli, až se z toho plavovlásek začal mračit.

„Tohle je hrozný pohled,“ zamručel a pokusil se posadit. S pomocí se mu to i podařilo, ale mračit se nepřestával. Nikomu neušlo, že se nápadně drží za levou část hrudi. Bolest ho dokonce přiměla rozepnout si košili a prozkoumat, co se mu stalo. „Kde jsem k tomu přišel?“

„To nevíme,“ odpověděl mu upřímně Uta, ale zarazil se, když se látka více odhrnula. „Tohle jsi ale včera neměl.“ Včerejší rána trochu vybledla, ale z boku hrudi měl novou „jizvu“. Čerstvou, rudou a trochu větší.

„Co tím myslíš?“ zamručel a zkusil se dotknout okraje rány. „Krucinál, jako bych měl mezi žebry rozžhavené uhlí.“

„Včera tě napadl meelis… pamatuješ si z toho něco?“

„Byl obrovský. Skoro nereagoval na hlas… a pak…“ Dlouze se nadechl a rychle se snažil vymrkat z očí slzy. „Pamatuju si, že jsi mě vezl na koni,“ obrátil se raději na Kammua. „Jak dlouho jsem byl mimo? A proč je tu takový bordel?“

„Ještě cestou jsi znovu odpadl a spal jsi až doteď. A ten bordel tu je, protože po tobě v noci zase šel meelis. Dost možná ten stejný, vzhledem k tomu, že se vždycky jen rozplyne. Poděkuj Aitarovi, že u tebe držel stráž.“

Aitar však nevnímal žádné poděkování, mlčky se zamyšleným výrazem vstal a podal si krátký meč s rudým ostřím. „Kammu, půjč mi svůj nůž.“ Druhý strážce zatím nerozuměl, kam tím míří, ale nůž mu přinesl a sledoval Aitarovo počínání, jako by se snažil zaslechnout jeho myšlenkové pochody.

Černovlasý si prohlédl obě čepele a pak svou pozornost přesunul k Rocovi. „Ukaž ty rány,“ řekl prostě. Porovnal je pohledem, ale pak je zkusil s „jizvami“ porovnat blíž. „Tys ho včera zasáhl nožem,“ ukázal na světlejší ránu, „a já po něm dneska hodil meč. Stál jsem k němu bokem a mířil jsem na srdce. Sem.“

„Chceš říct, že tohle jste mu udělali my?“

„Ten démon jde jen po Rocovi, doslova je jím posedlý,“ mluvil s ostatními, jako by dotyčný vedle nich neseděl, nebo stále spal. „Co když je tu nějaké spojení?“

„V tom případě ho budu muset zničit sám,“ odpověděl Roca s takovou samozřejmostí, jako by takové záležitosti řešil každý týden, ale jeho výraz vyjadřoval opak. Pokud už jen za zahnání démona platil ranami na vlastním těle, co se stane, když ho zničí?

V místnosti zavládlo výmluvné ticho, které přerušilo až zakručení v břiše, a Roca si oddechl, že se starosti přesunuly k mnohem obyčejnějším věcem. „Um, uvažovat můžeme i jinde. Já bych se teď s dovolením rád najedl, zbavil se tohohle příšerného pyžama a čeká mě práce.“ K překvapení ostatních se docela energicky začal drát z postele, nedbaje na bolest hlavy a hrudi, které se v závislosti na konkrétním pohybu střídaly v prvenství, a málem skončil rozplácnutý na zemi, jelikož nohy nebyly s to spolupracovat, jak by potřeboval.

Aitar ho pohotově chytil, ačkoli natažené ruce k němu měli okamžitě všichni. „Ještě by ses měl učesat,“ rýpl si do něj a dělal, že si nevšiml závrati.

*****

Kammu se nechal přemluvit ke společné snídani, i přes okolnosti ve městě. V noci měl Uta plné ruce práce s několika zkříženými pejmany, ale našel se i jeden obyčejný, narazil na docela silného meelise, a přestože nechávali na lidech, aby se naučili poradit si se slabšími jedinci, tentokrát se nechal unést příležitostí a dopomohl i ve snadném souboji.

Noční hlídky bývaly nejtěžší. Nejen kvůli únavě a horšímu vidění ve tmě, ale především kvůli domácí aktivitě démonů. Po setmění útočili nejvíce a nejdravěji a často doma v soukromých ložnicích. Ne vždy členové domácnosti vyběhli na ulici hledat pomoc, a tak se někdy stalo, že strážci museli do chalupy vlézt oknem. Taková rozhodnutí dělali jen pokud cítili, že je démon skutečně silný, ovšem teď byli silní snad všichni a cítění strážců se od jejich ztráty zhoršilo.

Kammu dorazil ke stolu později a nachystaný v plné polní. Při pohledu na jídlo si však ještě přinesl malý vak a udělal si zásobu, jako by se chystal hlídkovat dva dny. „No co, hladový strážce není dobrý strážce,“ vrhl na Utův marně potlačovaný úsměv výmluvný pohled.

„Však nic neříkám.“

Černovlasý nenápadně pozoroval personál chystající tabuli, nezachytil však jediný potměšilý pohled ani náznaky znepokojení. Rocova přítomnost u stolu zahnala nejistotu po včerejším kvapném návratu, ačkoli zatím se nikdo neodvažovat vyptávat. Zdálo se, že události noci zůstaly tajemstvím.

Seděli mlčky. Na každém ze čtyř srdcí ležela tíha, ale neodvažovala se ven. Aitar si přál, aby ho myšlenka na spojení s démonem a Rocou ani nenapadla, ale čím víc nad tím uvažoval, tím se mu celá věc zdála pravděpodobnější. Jenže jak k tomu mohlo dojít?

„No tak, ven s tím,“ odložil Roca hůlky a opřel se do židle, sotva personál zašel za roh. „Jestli mi chcete udělat kázání kvůli tý cestě na sever, prosím. Tohle už se nedá vydržet.“

„Nikdo ti nechce dělat kázání,“ ujišťoval ho Aitar a Utovo tiché „mluv za sebe“ raději přešel. „Jen o tebe máme starost. Máme pocit, že se nám vzdaluješ… mrzí nás to a znepokojuje zároveň. Mluv s námi, prosím,“ natáhl se k němu, aby ho vzal za ruku, ale Roca si založil ruce na hrudi a sklonil pohled kamsi pod stůl. Všichni si připadali, jako by kolem sebe nechal růst vlastní barieru.

Nakonec už to Kammu nevydržel. „Ne že nás to mrzí, ale přímo drásá, Roco,“ zvolal a nechal dlaně hlasitě dopadnout na desku stolu. „Jestli si už nemůžeme důvěřovat, co potom? Teď se víc než kdy jindy potřebujeme semknout, ale ty před náma pořád utíkáš. Sakra, kde jsou ty časy, kdy bych dal všechnu ocel světa za to, abys na chvíli zavřel hubu!“ rozhodil ruce a s dalším bouchnutím je nechal přistát na stole.

„Ty časy jsou pryč,“ řekl tiše Roca, aniž by se pohnul, ale Aitar z něj cítil potlačované chvění. „Stejně jako mnoho dalšího.“

„Myslíš si, že jsi jediný, komu chybí?“ pokračoval brunet. „Myslíš si, že my snad netruchlíme? Neviděl jsi snad, jak tady lidi chodí jak ponocní, neviděl jsi, co se děje ve městě?! Slíbili jsme mu, že půjdeme dál, ale nevím jak, když hlas mlčí a démoni se nám producírují v chrámu!“ Přestával se ovládat, ale na poslední chvíli se zarazil před další sprškou slov a pohlédl do Aitarových hlubokých očí. Zastyděl se a vděčně na něj kývl. Křičet na sebe bylo to poslední, co by potřebovali, ani netušil, odkud se to v něm všechno bere.

„To stačí, Kammu…“ ozval se tiše Uta.

„Omlouvám se,“ povzdechl si a skryl obličej v dlaních.

„Proč?“ syknul Roca. „Jen jsi řekl, co jsi potřeboval.“ Zněl nabručeně, ale svá slova myslel vážně.

Aitar zavřel oči a snažil se zhluboka dýchat. I po letech mu tu a tam dělalo problém oddělit se od cizích emocí. V tuto chvíli, kdy jej přemáhaly vlastní pocity, tolik podobné těm, od kterých se pokoušel odlehčit Kammuovi a které na něj téměř útočily z Rocovy strany, mu vše splývalo v jeden velký chumel strachu, vzteku a smutku.

„Tare?“ ucítil na ruce lehké poklepání, ale mlčky zakroutil hlavou. Raději se neodvažoval promluvit. Hlavně klid, hlavně klid… Snažil se utěšovat, jenže utěšování mělo většinou spíše opačný efekt. Nervózně si začal podupávat a pokoušel se zklidnit rozpínající se klubko v sobě. A najednou zmizelo, s leknutím zalapal po dechu a otíral si oči.

„Co…“ zmateně se podíval napřed na mokré ruce a pak kolem sebe. Všichni mlčeli, Roca se snad ani nehnul, Uta si s kamenným výrazem trhal lístky meduňky do poháru a Kammu nápadně tiskl rty k sobě. Když si ale vytřepal vodu z vlasů a začal z nich lovit lístky meduňky a zpoza výstřihu vytáhl kousek citronu, už to brunet nevydržel, rozchechtal se na celý sál a zakláněl se, div nepřepadl. Jako tonoucí, který se konečně dostal na vzduch, se opájel tím náhlým přívalem radosti a ozvěna jeho smíchu se nesla celým chrámem a nakazila i ostatní u stolu. Dokonce i Roca se pousmál, ačkoli mu to nešlo od srdce. Ale Aitarovi stačilo vidět i tu stopu úsměvu. A slyšet znova Kammuův zvonivý smích… kvůli tomu by na sebe nechal klidně vylít i celý sud.

„Díky,“ řekl potom a shrábl si před sebou hromádku nechtěných ozdob, „vždycky jsem toužil po snídani v koupeli, ale o koupeli u snídaně se mi ani nesnilo.“ Po vroucím klubku emocí nezbyly skoro ani památky.

„Ještěže jste mě k té snídani přemluvili,“ rozdýchával Kammu bolavou bránici. „Teď si připadám nabitý na celý den. Démoni, třeste se.“ Spěšně dosnídal a vyrazil na hlídku.

Černovlasý očekával, že Uta půjde dospat uplynulou noc a on zůstane s Rocou. Chtěl si s ním promluvit, ačkoli po tom na poslední chvíli odvráceném výbuchu už se necítil tak sebevědomě, ale zdálo se, že není jediný, kdo stojí o rozhovor. Při pohledu na šedé oči, nápadně soustředěné na misku s vejci, a téměř neubývající snídani mu došlo, že Uta čeká jen na chvíli soukromí.

„Půjdu do dílny. Máš tam nějaké zbraně na opravu?“ zeptal se ho nenápadně. „Neboj, ruku budu šetřit,“ dodal.

„Jo, nechal jsem je s kabátem na ošetřovně,“ odvětil mu Uta. „Díky.“