Ani už nevím, jak dlouho to je, co jsem napsala poslední delší
povídku... „Projekt poslední šance“ jsem jen editovala ze
starého blogu a poslední krátkou povídku jsem vyplodila víc než
dva roky zpátky. Ale i když to je se psaním bída, pořád jsem si
v hlavě uchovávala a rozmýšlela nějaké nápady. V rozepsaném
„šuplíku“ mám momentálně dvě povídky - jednu Reituki jsem
začala ještě před covidem, mám asi tři prakticky pořád úvodní
kapitoly. Naposledy jsem na to mrkla tak rok a půl zpátky a vůbec
netuším, jestli ji někdy dopíšu. Druhou jsem začala psát asi
před třemi roky, a i když jsem tomu psaní moc nedala a už asi
rok jsem ji ani neotevřela, docela mám v hlavě rozmyšlené, co a
jak... ale vzhledem k tématu se mi k ní nechce vracet, přestože
je to Aoika + hromada OC.
Po tom, co se stalo v dubnu, jsem si nejdřív
myslela, že už nikdy nenapíšu ani slůvko, ani řádečku.
Dokonce jsem zvažovala smazat i to, co tu už je a co mám
rozepsané. Úplně mě přešla chuť na psaní i čtení fanfikcí,
ani jsem nebyla schopná jen tak bloudit v myšlenkách nad nápady.
Psaní povídek a čtení příběhů pro mě ale vždycky bylo
způsobem, jak se srovnávat se stresem a utéct realitě. V půlce
května mi to už nedalo, ale nemohla jsem, ani jsem se nechtěla
pouštět do fanfikce jako takové. Pak jsem si říkala, že by
nemuselo být špatné napsat něco, kde by byla postava inspirovaná
Reitou... Prvotní nápady moc nevycházely a už jsem to prakticky i
vzdala, ale pak přišlo *cvak* odnikud (nebo už mi definitivně
přeskočilo) a pustila jsem se do něčeho, co se pro mě stalo
opravdovou terapií.
Rozhodně bych chtěla poděkovat Kristýnce, za
prvotní zpětnou vazbu. Asi bych se bez ní nedokopala povídku
vydat a možná bych se nepropsala ani tak daleko, kde momentálně
jsem.
Asi bych tuto povídku ani nevnímala jinak, než
jako vypsání se z celé situace. Psát kluky s jejich jmény by pro
mě bylo hodně těžké, a tak v povídce vystupují Roca, Uta,
Aitar, Reiss a Kammu. Příběh je fantasy a odehrává se v
alternativním světě.
Všech pět střeží město Zettera a
jeho obyvatele před démony. Sídlí v chrámu, který stojí na
posvátné Hoře, chrání zde svíce svých obyvatel, které jim
zároveň dodávají sílu pro své poslání, a opatrují i většinu
schránek zesnulých. Jelikož každý má své démony, kteří ho
více či méně sužují, poskytují strážci lidem ochranu v
podobě svitků a amuletů s ochrannými verši, aby se jim vyhýbali
a případně se s těmi slabšími snadněji vypořádali, a osobně
se angažují v boji proti těm silnějším.
Udržují nad
městem barieru, která ho chrání před náporem zvenčí a
společně se správcem se snaží, aby město prosperovalo.
To
se jim i dlouho daří. Mají tisíce věrných obyvatel, kteří jim
svěřili svůj život, ulice se neustále rozrůstají, a i přes
občasné útrapy je všechno jak má být. Alespoň dokud Zettera
nepřijde o jednoho ze svých strážců...
Protože jsem nechtěla
Reisse vynechávat nebo nechávat ostatní jen aby na něj
vzpomínali, přidala jsem i kapitoly z minulosti, kde se kluci
postupně poznávali a šli si za svým snem.
Povídka nemá žádný rating, ale očekávejte
babrání v emocích, a věřím, že ne všechno vám bude příjemné
číst. Možná dokonce celá povídka, eh...
Sice jsem mívala ve zvyku začít povídky
vydávat, až když jsem je měla celé dopsané, protože se pořád
vracím i těm dřívějším kapitolám a pořád s tím hýbu, jak
je vůči novějším kapitolám a aktuálním nápadům potřeba,
ale jsou to tři měsíce... a je to rok od finále Mass... a tak si
říkám, kdy by mohlo být vhodnější datum k tomu, abych začala
vydávat?
Kdybych uměla kreslit, udělám si k tomu
obrázek, ale bohužel neumím ani trochu, takže jsem se musela
spolehnout na internet. (Přiznám se, že jsem zkoušela i nějaký
AI generátor, ale teda buď byl výsledek příliš kubistický,
nebo to vytvořilo něco úplně jiného, než bych chtěla), takže
jsem nakonec vybrala sice též výtvor umělé inteligence, ale asi
trochu chytřejší... z téhle stránky (ať teda uvedu i zdroj).
Vzhledem k tomu, že nepoužívám jména kluků, tak mi přišlo
divné používat nějaké jejich oficiální fotky.
A to by bylo na úvod vše... už tak jsem toho
tady vypsala víc, než jsem zamýšlela. Teď jen doufám, že se mi
to podaří dopsat opravdu až po epilog.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat