Chrám tisíců duší - 1. kapitola: Kříženci

Zettera, květen 4202

Uta

Uta procházel přeplněnými ulicemi Birdy lane a znovu obdivoval rychlost, s jakou se město dávalo do pořádku. Ačkoli stále nacházel i pouhá torza poškozených budov nebo prázdná místa po stržených zdech, veškeré trosky už byly odklizeny, přes širší pukliny v zemi vedly provizorní mosty a obyvatelé usilovně pracovali na obnově svých domovů. Dokonce se mu zdálo, že se tato čtvrť rozrostla víc než kdy dřív.

Birdy lane byla kdysi jen malou uličkou s pár vývěsnými štíty, ale teď by se svou sítí ulic, uliček a samostatných čtvrtí mohla považovat za město ve městě. I přes brzkou ranní hodinu a dusný prach, který otřesy přinesly, zde proudily davy lidí všemi směry a malé hloučky diskutovaly klidně uprostřed cesty.

Naštěstí si každý víceméně hleděl svého. Ani oražené rameno či tiché „s dovolením“ nepřerušilo vášnivé diskuse, kterým se Uta snažil vyhnout, stejně jako těm několika pozornějším očím. I přes Staru – krátký verš vepsaný uhlem na tváři, který především odrazoval přímé pohledy – raději sklonil tvář k zemi a snažil se nepozorovaně proplouvat.

Jako každou hlídku v poslední době si nejprve namířil do samotného srdce Birdy lane, ke Zdi přání. Jak se blížil, potkával stále více zachmuřených tváří, stále více domů se smuteční výzdobou i vývěsních štítů popsaných znameními smutku, naděje a přáními pokojného odpočinku.

Polknul naprázdno. Věděl, že sem nemá chodit, ale přesto ho sem nohy zase zavedly. Ačkoli tuto scenerii vídal téměř každý den a v menší míře všude ve městě, úzkost jej sevřela, jako by vše viděl poprvé. A přesto doufal, že se mu konečně trochu uleví, neměla by být sdílená bolest o něco menší? Jenže všudypřítomný zármutek a vzkazy mířené do zásvětí i k samotnému chrámu, vepsané snad na každý kousek volné plochy, včetně uzamčených vrat ke Strážnému náměstí, mu trhaly srdce, přestože jej zároveň zaplavovaly vděčností.

Ze všech sil se snažil nenechat se tím ovládnout.

Krok za krokem přecházel kolem dlouhé zdi, doufal, že déšť ta slova ještě nesmyl, nebo je některý z dalších otřesů nepoškodil. Ale nad novými květinami, svitky a obětinami, se ta slova stále vyjímala, jako by byla čerstvě napsaná. Jako by je ani samotné nebe nechtělo narušit, ani zlé síly si netroufly je poškodit.

Přál bych si, aby tohle město stálo navěky.

Stál tam jako jeden z mnoha. Truchlící se tiše modlili, někteří jen plakali, jiné zármutek přemohl a porazil je na kolena v hlasitém vzlykání. Uta tiše potáhl a ignoroval bolest v krku z potlačovaného pláče.

„Nenechám ho padnout, slibuju,“ natáhl se k těm slovům, jako by se chtěl natáhnout k samotnému Reissovi. Ale místo velké hřejivé dlaně s pevným přesto něžným stiskem ucítil jen chladný kámen. Střet s realitou ho opět zlomil.

Ačkoli měli vlastní oltář v chrámu a mohl jej uctívat i v Jeskyni duší, položil i sem pod ta slova vlastní květinu a svitek, jako stvrzení svého slibu.

Na malý moment se zdálo, že se zvedl vánek, ale jako zázrakem nezvířil prach, a mezi temnými mraky proklouzl tenký paprsek slunce. Uta zaklonil hlavu k té nenápadné záři a hořkosladce se pousmál. „Opravdu jsi tu pořád s námi, viď?“ zašeptal a přivřel oči pod hřejivým dotykem, dokud se opět nezatáhlo.

Otřel si tváře a upravil si sjetou kápi. Obával se, že slzy smyly uhel, a někdo by jej snadno mohl poznat. Netoužil se s lidmi setkat tváří v tvář, obzvlášť v takovém rozpoložení, pokud to nebude nutné.

Naposledy se ohlédl k zářivě bílým slovům na kamenné zdi a vydal se přes Hedvábnou ulici. Kolem Zdi se kupodivu démoni nedrželi, ale obával se každé uličky opodál. Snad by se ale situace mohla začít trochu lepšit?

„Utíkejte! Pejmani!“

Nestačil si ani setřít poslední zbloudilou slzu a myšlenka na naději se mu vypařila z mysli.

Vyběhl proti proudu lidí, kteří raději změnili svou cestu, aby se vyhnuli temným netvorům. Zanedlouho už dokázal vytušit jejich přítomnost a o dvě ulice dál je i uviděl. Z dálky hodnotil situaci, která se mu vůbec nelíbila. Démony poznával, ale jistým způsobem vypadali jinak a nedokázal je ani pořádně nacítit. Ještě za běhu si stáhl kápi, aby mu nepřekážela v rozhledu, a sáhl pod kabát pro dva krátké meče z kostěně bílé oceli.

Každý hned poznal majitele popelavě hnědých vlasů sahajících až ke známé ostře řezané čelisti, stejně jako nezaměnitelných velkých dlaní svírajících bílou ocel. Největší hysterie opadla, jakmile se temně šedé oči upřely na dva démony. Jeden třímal ve spárech již bezvládné tělo mladého muže. Oběť druhého démona se stále snažila bránit, ale bez šance. Našli se sice odvážlivci, kteří se snažili pomoci, ale démoni byli oproti obyčejným lidem příliš silní.

Uta nechal ze rtů splývat útočná slova, díky kterým se měla pozornost démonů okamžitě obrátit na něj. Nikdy nepůsobila tak silně, jako když je pronesl Roca, ale tentokrát bylo něco jinak. Aby se ani neohlédli? Ani v nich netrhlo? Nenechal se znepokojit, zatím ne, zesílil hlas a jednotlivá slova téměř plival jako příkazy. Konečně k němu černí tvorové zvedli své holé hlavy a strážce div nezalapal po dechu – tam, kde by se měly nacházet mléčně zakalené oči, vězela jen natažená víčka. Jeden z démonů ke strážci konečně obrátil i příliš kostnaté tělo potažené slabou vrstvou napjaté kůže a s hlasitým řevem zaútočil.

S lehkostí se oháněl čepelemi, odvracel dlouhé pařáty, ovšem každý náraz do tuhé končetiny cítil silněji a pohybovat se musel obratněji než jindy. Tento démon byl rychlejší, silnější, místo čtyřech paží jich vlastnil rovnou šest, jeho skřípavé a chraplavé ječení sráželo přihlížející na kolena a i jemu se nepříjemně zarývalo do uší. Alespoň dokud skrz kostnatou hruď neprošlo bílé ostří. Zvláštní však, že se démonovo tělo nerozprsklo v oblaku sazí.

V tu chvíli už si Uta získal pozornost druhého, tentokrát však byl připravený na silné paže a dravé spáry. Jedna otočka a srazil démonovy končetiny na jejich obvyklý počet. Zablokoval jeho výpad a chystal se mu uštědřit smrtelnou ránu, ale netvor se vysmekl a za jeho křikem jako by se ozval i výsměch.

Ale vysmívat se strážci byla bláhovost a démon to okamžitě poznal, když mu dýka prošla krkem a jeho křik ustal.

Smích ale ne. Hruď se mu chvěla a strážce náhle ztratil rovnováhu, když mu silná paže podkopla nohy. Tiše zaklel. Okamžitě zaujal zpět bojový postoj a téměř kočičím pohledem si přeměřil tvory, kteří měli být mrtví, a nejen to, měli doslova zmizet. Místo toho se první vrávoravě sebral ze země a druhý se už zvedal také, rovnaje si spadenou hlavu na krku.

Nervozita opět narostla. Lidé si šeptali, někteří přeci jen uznali, že jejich strach je větší než zvědavost, a utekli.

Uta se zklidnil pravidelným dýcháním, aby se mohl lépe soustředit. Pomalu a obezřetně schoval ostří, které třímal v pravé ruce, a místo něj vytáhl dlouhou rudou dýku posetou ochrannými znaky. Hranou dlaně zlehka přejel po ostří, stačila kapka krve a znaky se jasně rozžehly.

Nevěděl, jestli to zabere, ale jinou možnost neměl. Koutkem oka zkontroloval poraněné mladíky, o které už se kdosi snažil postarat. Znovu začal odříkávat, tentokrát slova z ochranných veršů, a plně se soustředil na pět párů paží zakončených ostrými drápy, připravenými zatnout se do masa. Tu šanci jim nedám, pomyslel si, a udělal první výpad.

Tihle démoni byli velmi chytří, předvídali. Věděli, jak zaujmout pozornost a najít si slabé, nechráněné místo, Utu však ani tolik nebolely utržené šrámy, jako téměř sborové lapání po dechu přihlížejících. Nemohl si dovolit ukázat, že je zranitelný, ne v této době.

Nenechám ho padnout, zazněly mu v hlavě vlastní slova, vyřčená jen před chvílí. Uvědomil si tíhu zodpovědnosti vůči němu, vůči městu, vůči všem jeho obyvatelům.

Příliš zariskoval, do boku se mu zakousl oheň, ale nepolevil a mečem se opět zaryl démonovi do hrudi, přesně do místa, kde lidem tlouklo srdce. Tvor se konečně s dusivým zachrčením proměnil v oblak sazí a druhý jen malou chvilku po něm, když Uta využil nejen moment překvapení, ale i dráp, který se démonovi zaklínil za jeho opaskem a znemožnil mu pohyb. Zvítězil, avšak příliš těžce.

Snažil se na sobě nedat znát jakékoli těžkosti a okamžitě se vrhnul k raněným. Nejprve nad bezvládným mladíkem pronesl řadu ochranných slov, vtiskl mu do vláčné dlaně svitek a zapálil jej studeným ohněm.

„Už je vše v pořádku,“ uklidňoval jej, když přišel k vědomí. „Jsou pryč.“ Ujistil se, že mu démon nezpůsobil vážnější zranění, a věnoval mu nový ochranný svitek. S druhým mužem měl složitější práci. Lidé po napadení reagovali různě a občas strážce čekal další souboj. Naštěstí muži nezbylo mnoho sil a nakonec se nechal přivést zpět k rozumu.

Muži, kteří se snažili mladíka bránit, dokud se neobjevil strážce, byli jen trochu potlučení. „Mockrát děkujeme,“ uklonili se, jistou rozpačitost nedokázali skrýt. „Ale vy...“

Uta jim kývl zpět. „Vypadá to hrozně, ale je to jen škrábnutí,“ usmál se a protlačil se davem na odchod. Nenechal ve tváři odrazit ani obavy, ani bolest.

„Děkujeme!“ ozývalo se z davu.

„Jste skvělí!“ vykřikl někdo další a i malé pokývnutí, že jej strážce vzal na vědomí, jej zahřálo u srdce.

Snažil se jít co nejrychleji, zmizet z dohledu zvědavých očí. Marně. „Co bude s městem?“ zastavila ho starší žena a očima se upnula na krev prosakující mu pod dlaní.

„Budeme jej i nadále chránit,“ odvětil a snažil se ji co nejslušněji obejít.

Ale jiní se ptali také. „Co když se ale objeví víc takových démonů?“ Lidé nebyli hloupí, dokázali poznat, že je něco jinak, i kdyby jen v počtu končetin.

„Dokážete nás ochránit, i když jeden strážce chybí?“ křikl někdo zpovzdálí.

Zatnul čelist a raději se rozhodl tyto otázky ignorovat. Chápal jejich strach i podráždění, nakonec jemu samotnému se hlavou hnaly stejné věci. Ale ptát se ho veřejně, zatímco krvácel... snad i do těch nejvěrnějších srdcí musela ta slova v tuto situaci zasévat zrnka nejistoty.

Raději se protlačil boční uličkou do méně rušné části. Natáhl si kápi a pokusil se splynout s okolím. Na většinu obyvatel to fungovalo, ale ne na všechny.

„Stále ve vás věříme!“ vstoupila mu kousek za Birdy lane do cesty skupinka mladých a jedna z dívek mu stydlivě předala do rukou kytici bílých chryzantém.

„Děkuji,“ poklonil se jim zpět.

„Jsme připraveni vám s čímkoli pomoci!“ ozval se dychtivý mladík a vyběhl za ním, naději však vystřídal šok. „Krvácíte... prosím, vezměte si tohle,“ podal mu čistý vyšívaný šátek, a trval si na svém, i když se Uta snažil skromně odmítnout. Nepolevil, dokud si jej nepřitiskl na ránu.

„Nezáleží na tom, co se stane, budeme vás vždycky podporovat!“ zakřičel ještě za odcházejícím strážcem.

*****

Zprávy o útoku se okamžitě rozkřikly, a tak než Uta dorazil zpět do chrámu, už na něj u paty schodiště čekal Kammu, opět se špičkou mezi rty.

„Zase kouříš? Neměl bys to přehánět.“

„Mlč a opři se,“ chtěl si přehodit jeho paži kolem krku.

Ale Uta odmítl. „Potřebuju se snad opřít?“ zamračil se. „Nic mi není, dojdu to sám.“

„Tak pardon. Jen že před chvílí si tu byla nějaká ženská pro svíci a hysterčila, že tě málem zabili pejmani.“

„Odnesli další svíci?“ Tiše si povzdechl, od zemětřesení už by to byla několikátá. Odnést si svíci a odejít z města... stávalo se to. Někteří odešli, jiní přišli. Ale od zemětřesení se k chrámu vydávaly zástupy. Většina si to rozmyslela cestou, někteří po krátké rozpravě, ale stále se našlo dost obyvatel, kteří si sbalili nejnutnější, vyzvedli si svíci a odešli.

Bez svící by chrám nemohl existovat. A bez chrámu by se z města stalo jen torzo v pustinách.

„Aitar si s ní promluvil. Ani ji nechtěla vyzvednout, byla jen ještě zmatená po útoku meelise. Čemu se směješ?“

Uta zakroutil hlavou, ale drobné hořké pousmání mu na rtech zůstávalo. Nemusel vysvětlovat, Kammu si rychle domyslel sám.

„Taky mi chybí jeho smysl pro humor.“

„I když Aitarovi asi zrovna nechybí narážky jako ‚jak moc fyzický rozhovor to byl?‘ pokaždé, když s někým mluvil.“

„Ale to víš, že chybí. Rozbrečel se, když si uvědomil, že už si do něj kvůli tomu nikdo nerýpne, ale neprozraď, že jsem ti to řekl.“

„Doufám, že Roca není příliš zaměstnaný, jinak budu taky brečet, až mě bude Aitar šít.“

„Neříkal jsi, že ti nic není?“ zvedl Kammu obočí, ale po mlčenlivém zamračení, které se mu dostalo jako odpověď, raději ustoupil. „Už ten třes zvládá. A kdyžtak tě pořád můžu zašít já.“

„Díky, ale o další zranění nestojím.“

*****

Ačkoli byl Roca zaměstnaný, Utovo zranění jej přesvědčilo, aby vytáhl paty z pokoje. Uta navíc trval na tom, že má informace, které musejí slyšet všichni.

„Tohle ale nevypadá jako od pejmana,“ řekl Roca při prvním pohledu na ránu. „Riskoval jsi s tímhle dojít zpátky až z Birdy lane.“ Mluvil stroze a jeho hlas jako by v poslední době dokázal vytvořit jen rovný přísný podtón.

„V téhle době si nemůžeme dovolit hledat léčitele ve městě,“ namítl a pevněji sevřel hořící svitek. Nelíbilo se mu, jak Roca mluví. Nejenže to vůbec neznělo jako on, ale ještě k tomu si připadal jako kárané děcko. „Stačilo, že byl ten souboj příliš dlouhý. Určitě si všimli i mého zmatení. Nemohl jsem dát najevo ještě tohle.“

„Zmatení?“ nerozuměl Aitar.

„To je to, co vám chci říct,“ přikývl Uta. Počkal, než Kammu přijde z Jeskyně duší, kde uložil chryzantémy k Reissově schránce. Alespoň se Roca mohl plně soustředit na ránu a on se nemusel nechat vyrušovat tichým sykáním. Roca měl sice pečlivé a opatrné ruce, ale přišlo mu lepší zatnout zuby a mít to raději rychle za sebou, než si dát jemnou práci a empaticky pálit jeden svitek za druhým tak jako Reiss.

„Díky,“ vydechl Uta a zkusil se v obvaze pohnout. Tohle vypadalo bledě. Při prvním střetu s démonem by buď celé město okamžitě prokouklo, že není v pořádku, nebo by mu popraskaly stehy a zjistilo by to pak.

„Vystřídám tě. S tímhle zpátky na hlídku nemůžeš,“ poukázal Kammu bradou směrem k obvazu. „Na co si mám dát pozor?“

„Na tři páry pařátů,“ odvětil a opatrně si přes hlavu natáhl halenu. Ještěže měli k dispozici svitky a tinktury, díky kterým se dokázali hojit rychleji, a síla svící je činila odolnějšími. Doufal, že do dvou dní se bude moci vrátit zpátky na hlídky. „Nebyli to pejmani, ne tak docela. Z dálky tak vypadali, ale tihle démoni měli těla kostnatá jako dashové, jen si pořád zachovávali kůži, i když seschlou. Ani nebyli krytí temnou aurou. Ale rozhodně měli jejich sílu-"

„A očividně i drápy,“ poznamenal Roca.

„Ano, ostré jako nože, ale pořád ještě na lidských prstech,“ dodal Uta. „Uvažovali, jako by bojovali denně, spolupracovali. Když jsem s nimi bojoval, jako by dokázali předvídat každý můj pohyb. Bílé meče je jen na chvíli zranily, musel jsem je zničit rudým ostřím.“

„Síla dashe a obratnost pejmana… Kosťáci, ale s kůží… Bez aury, ale zabít je jde jen rudou ocelí…“ uvažoval Kammu nahlas. „Zní to, jako by se zkřížili, ale jak je to možné? Nikdy jsem o tom neslyšel. Reagovali na slova?“

„Skoro vůbec,“ zakroutil Uta hlavou. Povzdechl si a otevřenými dveřmi se přes chodbičku zahleděl na hvězdu uprostřed síně, na špici, která zůstávala prázdná. „Lidé to viděli,“ řekl tiše. „Vědí, že jsem měl problém je zničit. A sám si kladu otázky, jestli já jsem oslabený, nebo ti démoni o tolik silnější.“

„Jsme unavení a nesoustředění,“ pokrčil Aitar rameny. „Je toho moc… Ale podle toho, co říkáš, museli démoni posílit. Může to být následkem zemětřesení? Ve městě je spousta trhlin, kdoví odkud ty potvory vylézají.“

„Od zemětřesení je sice město plné démonů, ale proč by se tihle objevili až teď?“

„Bariera,“ ozval se Roca a pohlédl směrem, kam před chvílí Uta. „Víme, že je oslabená. Co když ale padá úplně?“

Nikdo se neodvážil položit otázku, zdali by ji zvládli obnovit. Ochrannou barieru tvořili v pěti. Hvězda před oltářem měla pět tenkých hrotů, pět paprsků vyrytých v šedé mramorové podlaze, vyložených kostěnou ocelí, mírně se svažujících ke středu, pro pět strážců.

„Zajdu za správcem a informuju ho,“ rozťal Kammu tiché úvahy. „Budeme potřebovat víc rudé oceli. A musíme zkombinovat ochranné znaky. Pokud jde o křížence, musíme se přizpůsobit. ‚Co když?‘ nám teď moc nepomůže. Musíme zkusit, co bude fungovat.“

„Postarám se o to,“ přikývl plavovlásek a okamžitě zmizel. Kammu se vydal přichystat na hlídku a Uta se s povzdechem ujistil, že obvaz dobře drží. „Zkusím zapátrat v archivech, třeba o těch démonech něco najdu.“ Se svým zraněním si připadal neužitečný. Pohlédl na Aitara, který jej zřejmě neslyšel. Jeho temné oči zíraly do prázdna, naprosto bez jiskry. Plácnul ho do ramene, aby si vynutil jejich pozornost. „Ty bys měl spát. Víš, že Rocu na hlídku poslat nemůžeme, a já jsem teď ze hry.“ Aitar dorazil ráno s modřinou pod okem, promoklý a unavený ale jinak v pořádku. Řada na něj měla přijít až další den, ale to už teď neplatilo.

„Rád bych, ale…“ Černovlásek si povzdechl. „Je to přesně měsíc. Nejde mi na to přestat myslet.“

Ani on to nedokázal pustit z hlavy. Pořád to bylo příliš neuvěřitelné. „Já vím,“ objal ho. Cítil, jak se rozechvěl, a držel ho, dokud se alespoň trochu neuklidnil. Sám přitom musel opět překonat bolestivý knedlík v krku. „Zvládneme to,“ zašeptal.

„Pro něj.“

„Jo. Hlavně pro něj.“ Víc říct ani udělat nedokázal, aniž by se nesesypal.