Chrám tisíců duší - Prolog

 

Seděl na nejvyšším schodu chrámu, pomalu vdechoval ze špičky řídký kouř a se stejným soustředěním ho nechal vycházet z plic ven. Tu a tam popotáhl a otřel si tvář, na víc mu nezbývala síla. Cítil se prázdný. Tíživě prázdný. 

Kammu už chvíli poslouchal pravidelné šoupání nohou po schodech, stále hlasitější tím, jak stoupaly nahoru. Škrt, škrt... Jako by příchozí neměl ani špetku síly nebo se nahoru plahočil z donucení. 

Až na samém vrcholku, těsně vedle něj, utichly. „Uta už je zpátky?“ zaslechl nad sebou hlas, kdesi pod povrchem známý, ale jeho jemnou ostrost zastřel chrapot. 

„Hm,“ přikývl a znovu si přiložil špičku u ústům, aby si potáhl, ale náhle mu zmizela od úst i z rukou. „Aitare!“ rozkřikl se rozčileněji, než by chtěl, a upřel pohled na černovlasého, který mu spotřeboval snad veškerý tabák na jeden nádech. Ani mu tolik nevadila ta loupež, jako vytržení z letargie, z místa v neznámu, kde nic neexistovalo. Možná ani on sám. Až musel přivřít oči nad bodnutím reality. 

Nevnímal tiché díky a automaticky si od Aitara vzal špičku zpět. Rozhlédl se po městě rozprostírajícím se dole pod nimi, po vcelku potemnělých ulicích na to, že se blížilo poledne. 

„Tam dole je svět ještě v pořádku, co?“ zamumlal podrážděně. 

Černovlasý si k němu přisedl a zahleděl se stejným směrem. „Jak se to vezme. Správce už to šel oznámit.“  

Seděli mlčky, nepřítomně hleděli na město. Náhle Aitar skryl tvář v dlaních a silná maska zmizela. „Proč…“ roztřásly se mu ramena.

Kammu se k němu přisunul a pevně ho objal. „Pořád čekám, že se otevřou ty zatracený dveře a uslyším ho vyrypovat, co se tady flákáme,“ řekl tiše, ale i přesto se mu lámal hlas. 

„Jo a pak by se přidal.“

Zasmál se s ním, ale i smích mu připadal jaksi dutý. Pokoušel se znovu skrýt do neznáma, ale už se mu to nedařilo.

Černovlasý se dlouze nadechl a udeřil dlaněmi do stehen. „Tak pojď,“ odhodlal se a vstal. „Nebudeme se flákat, pomůžeme těm dvěma s přípravou svatyně-“ zarazil se. Kammu věděl, že chce říct na uložení, ale nejde mu to ani přes myšlenky, natož přes ústa. S pokývnutím jeho ruku vděčně přijal a nechal si pomoct na nohy. Pohlédl na tvrdé pousmání na plných rtech, na masku skrývající hlubokou ránu.

Zamířili dovnitř, ale nestihli se k velkým dvoukřídlým dveřím ani natáhnout. Země se pod nimi začala chvět a pak přímo otřásat, až se museli zpátky posadit, aby se neskutáleli dolů. Náhle se ozvala ohlušující rána, jako hrom bez blesku, jako lámaní samotné země. Převalila se přes celé město a její ozvěna se ještě několik vteřin nahodile odrážela ze všech směrů.

Z naprostého bezvětří se zvedl vítr a sílil, dokud se neproměnil v divokou vlnu, která se zakousla do všeho, co jí přišlo do cesty, a ničila to, co ještě nestačilo zničit zemětřesení.

Živly nemilosrdně útočily, dokud se nezdálo, že se pohnula i samotná hora.

Ale klid přišel stejně náhle. Tíživé ticho, do kterého začaly padat drobné kapky deště.

Dveře chrámu se rozletěly dokořán a ven vyběhli Uta s Rocou v patách. Oběma padl zděšený pohled na spoušť ve městě, povaha i druh jejich práce jim velel okamžitě se vydat doprostřed toho chaosu. Ale nedokázali se hnout. Ne když viděli dlouhou prasklinu, která se zakousla do kamene hory. Prošla spodním nádvořím, větvila se do stále drobnějších žil, pronikla do zdiva v branách a vystoupala téměř do poloviny schodiště, kde se konečně zastavila. 

Hleděli na ten úkaz jako v omámení. Chrám by měl být přeci posvátný. 

Nedotknutelný. 

A přesto...