Chrám tisíců duší - 2. kapitola: Stará věž

Rivercold, říjen 4172

Uta

Každý odmalička slyšel o démonech. Od nejútlejšího věku dávali rodiče svým dětem ochranné svitky a amulety, přestože z nějakého důvodu zůstávaly téměř všechny malé děti útoků ušetřeny. Ale i ty, které takové štěstí neměly, zůstávaly částečně chráněny ne přímo posvátnými znaky, ale spíše gestem rodičovské lásky a starostí, které se na svitek přenesly.

V jistém věku se naopak útokům nevyhnul téměř nikdo. Kolovaly vtipy i pověry, kterými se starší děti vysmívaly mladším a strašily je, už vysvobození od strachu, kdy přijde ten den, kdy přijde první útok, a jaký bude. Pomůže jim někdo? Dokážou si pomoct sami?

Většinou šlo o slabší, nedovyvinuté meelisy, kteří by si na dospělého člověka netroufli, za to u dětí a mládeže se snadno napásli na nejistotě, bujné fantazii a strachů z ní pramenících. Ale ne vždy. Někdy se i silnějšímu démonovi zachtělo ušetřit si energii. Obzvlášť když zavětřil citlivou povahu.

„Ne, fakt mě nemusíš doprovázet,“ ujišťoval Uta svou druhou starší sestru, „dostanu se domů v pořádku.“

„Máš u sebe svitek?“

„Mám,“ protočil v duchu oči. „A už dlouho mě žádný netvor nenapadl. Nejspíš se poučili, že to nemá cenu,“ pokrčil rameny a hrdinsky se pousmál. Chápal obavy své sestry. Když byla mladší, napadali ji snad v jednom kuse. Vždy se jim sice snadno ubránila a tvářila se nad věcí, ale muselo to být velmi otravné.

„Dobře. Matce nic neříkej, kdyby se ptala, doprovodila jsem tě až k domu, jasné?“

„No jasně,“ odkýval a se zašklebením se nechal políbit na čelo. Rychle se rozhlédl, jestli kolem není někdo ze spolužáků, to by zase bylo popichování... horší jak celí démoni.

Sotva se k němu sestra otočila zády, vykasal si z kalhot košili a rozcuchal si vlasy. Takto i na pohled uvolněný se cítil nejlépe – jako jeden z mála v jeho věku si uvědomoval, že pokud se cítí dobře, ochrání ho to lépe než deset svitků.

Vydal se domů po své obvyklé trase, kudy chodíval, pokud mohl jít sám. Obě starší sestry vždy volily tu nejkratší cestu skrz rušné ulice, on ale dával přednost klidnějším a mnohem zajímavějším částem města.

Nejraději se vždy rád kochal pohledem na maremoonskou Horu svící v dáli, a při krásném počasí na záblesky ze střechy chrámu u jejího vrcholu. Vždy se tak trochu cítil, jako by zrazoval vlastní chrám, jenže svitky ze sousedního Maremoonu mu připadaly jaksi zajímavější. Ať už jejich složení, rukopis, snad i papír byl lepší. A při pálení studeným ohněm se z nich linula příjemnější vůně. Rád se bavil s přistěhovalými obyvateli, učil se od nich úryvky veršů, na které si ještě vzpomněli, a pak si je potají broukal.

Zrovna si jedny vybavil i teď, když si dlaní zastiňoval oči a vzhlížel k vrcholku hory. Možná by i zahlédl kousek chrámové zdi, kdyby trošku zafoukal vítr a rozehnal mraky... Ale dnes počasí nepřálo.

S tichým prozpěvováním přidal do kroku, aby domů nepřišel pozdě. Dny se začínaly zkracovat a ještě ho čekalo sekání dříví na otop. Nebo spíše jeho otce, zatím jej v tomto směru nedokázal zastat a velká sekyra by ho spíše převážila, než aby s ní dokázal rozetnout špalek. Avšak jako jediný syn se musel umět postavit ke každé „mužské“ práci, jak mu bylo neustále zdůrazňováno.

A možná proto, možná i díky zvídavosti, se nezalekl ani ve chvíli, kdy se dřevěný plot těsně vedle něj otřásl prudkým nárazem. Zpoza latěk zaslechl zlověstné syčení přehlušující tichý nářek a občasné vyjeknutí. Zůstal stát na místě, nerozhodný, co udělat. Utéct? Přivést pomoc? A byla pomoc potřeba?

Než se stačil rozhodnout, plot se na druhé straně rozrazil a do slepé uličky se vyvalil chumel špinavých cárů hader spoře pokrývajících křivou sinalou postavu. Démon se okamžitě zvedl, Uty si ani nepovšiml, zato svůj pohled upíral zpět do zahrádky. Odporně toužebný úsměv odhalil řadu řídkých černých zubů a vpustil mu do úst pramen mastných splývajících vlasů.

Bylo zvláštní, jak se dal do pohybu, pomalu, výživně, s černým pohledem upřeným na svůj cíl. Uta ještě nikdy neviděl meelise takto zaujatého, většinou se pohybovali rychlými a dlouhými skoky. I jeho kdysi překvapil náhlým skokem, kterým jej srazil na zem, ale při prvních známkách obrany i stejně rychle zmizel.

Náhlé zakřičení Utu téměř vylekalo. Zpoza rozbitého plotu se vyřítil chlapec, kus laťky v rukou, a vší silou se pustil do démona. Uta okamžitě poznal ty blonďaté vlasy. Nechodili spolu na hodiny, ale už se několikrát potkali během kolektivních odpolední. Vždy mu ten kluk připadal zvláštní, nervózní a melancholický, necítil potřebu se s ním blíže seznámit. Ale když teď viděl jeho marnou snahu, ačkoli ze sebe vydával všechno, nedokázal být nečinný.

Po jeho vzoru se ozbrojil kusem plotu a přidal se k souboji. Démon na chvíli vypadal zaskočeně, ale nenechal se snadno odehnat.

Chlapec se také nechal přemoci momentem překvapení, ale snad jako by při pohledu na pomoc získal nový dech. Začal se soustředit a snažil se vybavit jakákoli ochranná slova. Napřed tiše, ale poté s větší jistotou odříkával verše, aniž by si uvědomoval, odkud pocházejí.

Uta jen nevěřícně poslouchal a snažil se jej doplnit v částech, které znal. To na démona konečně zapůsobilo. Zahnaný do kouta neměl kudy utéct. V posledním pokusu se odrazit ke skoku mu podrazili dlouhé pařáty a démon dopadl naznak přímo na přelomený plot. S posledním zachrčením se vypařil v oblaku sazí.

Uta si otřel pot z čela a odhrnul si ofinu spadenou do očí. Zahleděl se na otřesené klubko, schoulené u sousedního plotu, v ruce stále pevně svírající laťku, i přesto, že dřevo pod ní se barvilo do ruda.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se a dřepl si k němu. V odpověď mu přišlo jen mlčenlivé zakývání blonďatou hlavou. Zkusil mu vzít z ruky improvizovanou zbraň, nejprve jen marně zatáhl, ale pak chlapec své sevření povolil.

„Takový meelis si troufne tak na dospěláka,“ řekl, zatímco si prohlížel sedřenou dlaň plnou třísek. Okamžitě ale zmizela a přitiskla se k rychle se zvedající hrudi. Pláče? Trochu se naklonil, ale nezahlédl ani kousek z jeho tváře. „Byl to tvůj první útok?“ zkusil se zeptat. Zakroucení hlavou značilo, že ne. „A to jsou vždycky takhle silní?“ Hubená ramena se zvedla a zase spadla.

„Asi se jim nějak líbím,“ zamumlal tiše a konečně zvedl hlavu zpoza kolen. Po umouněných a odřených tvářích kanuly slzy jako hrachy, ale hlas měl pevný a vzdorovitý. „Když už si myslím, že to bude v pohodě, objeví se něco jako tohle. Pitomý meelis,“ poukázal k místu, kde démon zmizel.

„Jo, tenhle byl vážně děsivý. Jak to, že na něj nefungovaly svitky?“

Neodpověděl, ale oči mu na moment zaběhly do zahrádky a dál k domu. Uta se podíval tím směrem, v obavě z dalšího démona, ale pak mu došlo, co ten pohled znamenal. Malý ošuntělý domeček předtím úplně přehlédl. Ne každý si mohl dovolit nové svitky, a pokud byly porušené, téměř jako by člověk u sebe žádný neměl. Mohl ale odříkat jejich verše, ledaže by se je neučil?

Odkašlal si, aby narušil nepatřičné ticho. Mohl se jednoduše zvednout a odejít, ale něco mu říkalo, že má ještě setrvat.

„Znáš ochranná slova ze Maremoonského chrámu…“ nadhodil.

„Ale i ty jsou ti k ničemu, když je tvoje pitomá hlava v tu nejpitomější chvíli zapomene.“

„Já jen... pochází tvá rodina odtamtud?“ Dělal, jakoby jeho sebekritické rozčilení přeslechl.

Chlapec zakroutil hlavou. „Ne, ale... mám je radši, než ty naše. Víš, že je úplně jedno, který chrám je udělá? Démoni jsou všude stejní a fungují na ně jakékoli verše. Záleží, čemu věříš.“

Uta měl na jazyku trpkou myšlenku, že se rouhá, ale pak si uvědomil, že ten kluk má asi pravdu. Proč by jinak na meelise ona slova zafungovala?

„Odkud je znáš ty?“

„Um, spíš z doslechu a od přistěhovalých,“ pousmál se. „Nějak se mi víc líbí. Ale moc jich neznám. V naší čtvrti by to neprošlo.“ V tu chvíli si uvědomil, že měl být dávno doma. Otec bude rozčilený a sestra bude mít průšvih. „Vlastně bych už měl jít domů, ať nemají starost. Ty... máš někoho doma?“

Opět jen mlčenlivé zakroucení hlavou. Uvědomil si, že po takové odpovědi se raději nemá dál vyptávat. „Tak se asi uvidíme zítra?“

„Díky za pomoc,“ zvedl se blonďáček ze země a natáhl k němu nezraněnou ruku. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Uta. A nemáš za co.“

„Já jsem Reiss. Um, a kdybys někdy chtěl... znám místo, odkud je skvěle vidět Maremoonský chrám.“

*****

Samozřejmě že Uta toužil vidět chrám z toho nejlepšího úhlu. Hned další den přišel domů poctivě nejkratší cestou se svou sestrou, splnil si povinnosti, a už utíkal za Reissem, celý zvědavý, kam půjdou.

Reiss ho vedl do okrajové čtvrti, kde žili lidé nehodní kvůli svému povolání bydlet mezi ostatními „slušnými“ obyvateli. Alespoň tak to všichni říkali a vyhýbali se jim. Zdálo se ale, že blonďák si z těchto míst nic nedělá, místních se nebojí a naopak některé zdravil nebo jim pozdravy nadšeně oplácel.

Nedočkavě spolu běželi skrz dlouhou ulici, i když Reiss se pokaždé brzy zpomalil, aby popadl dech, než pokračovali. Zastavil až už staré tvrze s vysokou věží. „Musíš dávat pozor, kam šlapeš, ty schody jsou strašně starý,“ upozornil ho a šel jako první.

Uta se nestačil divit víc. Ten hoch mu připadal slabý a bázlivý, ale přesto měl odvahy a energie na rozdávání. Nebo to nebyla odvaha, ale bláznovství?

„Tak pojď!“ houknul na něj a on už se nenechal více vybízet. Následoval jeho kroky a pomalu stoupal po úzkém, točitém schodišti a snažil se nemyslet na vrzání a prohýbání dřeva při každém došlapu.

Po dlouhém výstupu se ocitl ve staré zvonici, Reiss už na něj nahoře čekal, ležérně opřený o zábradlí a hledící do dáli. „To je paráda, co?“ zakřenil se na něj. Uta se užasle rozhlédl, celé město měl pod sebou jako na dlani, až se z té výšky točila hlava. Přešel ke svému novému kamarádovi a postavil se po jeho boku.

Ten pohled do dáli stál za všechny schody i strach, který jejich stoupání doprovázel. Hora jako by mu byla blíž, dokonce na ní rozeznával schody a brány, a na samém vrcholu se ve večerním slunci nazlátle leskla střecha i okna chrámu. 

„Mít dalekohled, možná bysme viděli i strážce,“ zamumlal vedle něj Reiss.

„Je to bezvadný,“ přitakal mu. „Jednou bych se tam chtěl podívat.“

„Já taky. Nejradši bych se tam přestěhoval. Ale bylo by mi líto tu nechat mámu a ségru.“

„A co taťka?“ zeptal se.

Blonďák pokrčil rameny. „Nevím. Prostě je pryč. Ani si ho pořádně nepamatuju.“

Něco mu říkalo, že se neměl ptát, ale zdálo se, že Reisse se ta otázka nijak nedotkla. „Já mám dvě starší sestry,“ řekl „někdy je to fakt otrava, ale stejně je mám rád. Ale neříkej jim to.“

Blonďák se uchechtl. „Mám to úplně stejně. Někdy mě úplně vytáčí, ale běda kdyby si na ni někdo troufal.“

„Pral by ses?“

„To si piš.“

„Já myslím, že bych pak dostal od těch mých ještě přidáno,“ zasmál se a po jeho vzoru se pokusil opřít o zábradlí. Když se pod jeho pažemi opovážlivě zhouplo, raději se zase narovnal, i když to znamenalo čelit blonďákovu smíchu. „Ty se fakt nebojíš, že to rupne?“

„Bojím,“ začal se Reiss smát ještě víc, „ale to mě nezastaví.“

„Co když to opravdu rupne a zabiješ se?“ snažil se ho přivést k rozumu. Začínal si myslet, že jeho odvaha je opravdu jen bláznovství.

„Nerupne,“ zněla sebejistá odpověď. „Mám to vyzkoušený. Nejsem blb ani se nechci tam dole rozplácnout jak žába. Ale jestli tě to tak znervózňuje...“ Sedl si na zaprášenou podlahu a opřel se v rohu. Uta si trochu oddechl a sedl si stejně naproti němu.

„Takový jsi doopravdy?“ zeptal se.

„Jaký?“

„No…“ zaváhal, „ve škole nebo na odpoledním jsi vždycky takový… no, plachý?“

Reiss si přitáhl kolena pod bradu a objal je pažemi. „To jsem. Ale když je mi dobře, jsem prostě i trochu blázen.“

Uta při těch slovech pocítil jakousi zvláštní hrdost, ještě nikdo mu takto otevřeně neřekl, že je mu s ním dobře, ale nedal to najevo.

„Víš, chtěl bych být jednou taky tak neohrožený a odvážný a drsný, jako jsou strážci. Něco dokázat… A taky vydělat dost peněz, pak bych mohl mámě koupit nějaký hezký dům a nemusela by se tak dřít a lidi by ji přestali pomlouvat. Ale jsem slabý, a jak ty tomu říkáš, plachý. Prostě se občas až moc stydím. To je jedno.“

„Myslím, že to v sobě máš. Tu odvahu a drsňáka. Jen jsi to ještě nenašel,“ pokrčil Uta rameny.

„Víš, že asi budeš moudrý, a ne trouba, jak říkají ve škole?“ zavrtal se do něj blonďák svýma modrýma očima. „Akorát jsi tu moudrost ještě nenašel.“

Napřed na něj hleděl, jestli to má brát vážně, ale pak pochopil a nahlas se rozesmál. Trochu se zastyděl, že mu to tak trvalo. „Vážně říkají, že jsem trouba?“ zeptal se.

„Jen jedna známá parta. O mně říkají, že jsem divný.“

„A tobě to nevadí?“

„Ať si. Radši budu divný, než být jako oni.“ Nahlas si povzdechl a pak si Utu opět poměřil pohledem. „Ne, vážně si myslím, že nejsi trouba. Na odpoledním ti to fakt jde. Asi máš ve škole hodně kamarádů.“

Pokrčil rameny. „Asi jo,“ řekl prostě. Neměl problém se s někým bavit a úplně neoblíbený ve třídě nebyl. „Ale nevím, jestli bych s někým z nich šel do staré věže podívat se na sousední chrám.“

„Já bych ani nikoho jiného nevzal,“ přiznal Reiss. „Mám sice kamarády, ale nevím, jestli by mě měli rádi i s mými démony. Natož aby se jim se mnou postavili.“

„Pak to ale nejsou praví kamarádi,“ namítl Uta a znovu se setkal s jeho pohledem. Tentokrát se mu však v očích zračil tmavší a hlubší odstín modré.

Tehdy tomu ještě tolik nerozuměli, ale přesto oba měli pocit, že v tu chvíli zpečetili cosi důležitého.