Chrám tisíců duší - 9. kapitola: Studená Nasramita

Eastal, leden 4180

Aitar

Mlčel víc než čtvrt cesty z Maremoonu. Yusa vedle něj kráčel také mlčky, a on sám nevěděl, jestli je za to rád, nebo jestli ho to ještě víc vytáčí. Ať už se snažil zhluboka dýchat nebo se uklidňovat pozitivnějšími myšlenkami, vnitřní pnutí ne a ne povolit. Vztek se v něm nahromadil doslova až po krk. Vřel a chtěl ven, ale Aitar mu to nehodlal dovolit.

„Aitare neval tolik!“ ozvalo se za ním. „Sice je mi taky zima, ale nemusíme utíkat, jako bysme něco ukradli.“

Černovlasý se zastavil a počkal, než ho Yusa pár rychlejšími kroky dožene. V zamyšlení ani nepostřehl, kde se mu ztratil.

„Jak můžeš být tak v pohodě?“ zaremcal.

„Vůbec nejsem v pohodě, jestli sis nevšiml.“

Založil ruce na hrudi a zpříma ho sjel pohledem. „Ne, nevšiml,“ odsekl, „protože zatraceně nevypadáš, že by se ti během roku rozpadl už druhý tým.“

„A co mám dělat? Svalit se na zem a řvát?“ rozhodil Yusa ruce.

Absurdní představa, ale stejně se Aitarovi zamlouvala. Popustit uzdu všem emocím, dovolit si vyhodit všechno ven a ponechat si jen blažený klid… Ale ne. K tomu by se nikdy nesnížil, na to byl příliš hrdý. Se vztekem bublajícím pod kůží si bohatě vystačil.

„Já sakra nevím,“ povzdechl si. „Víš, že tohle mi vůbec nejde.“

„Zkus na chvíli přemýšlet o něčem jiným. Utni ten koloběh, vidím, jak se ti odráží v očích.“

„Nic se mi v očích neodráží.“

„Ale jo,“ drcl do něj Yusa, „přemýšlíš, jestli to vzdali i kvůli té tvojí horké krvi, a jsi na sebe naštvaný. Pak myslíš na to, proč jsi takový. A začneš s tím, že nejsi dost dobrý pro nikoho a pro nic. A pak tě všechno štve víc a víc a víc, protože si prostě nemůžeš pomoct.“

Aitar tiše zabručel. Takové rozebírání jeho niterných pochodů se mu ani trochu nezamlouvalo. Tím spíš, že na něj ona slova skutečně seděla. „To není pravda,“ bránil se stejně. Otočil se a rozešel se dál po stezce.

„Znám tě dost dlouho na to, abych věděl, že je.“

„Není!“ houkl za sebe. „Abys věděl, jsem naštvaný i na ně!“

Yusa ho opravdu už znal. Ale jak za něj byl rád. Jako jediný dokázal ustát jeho nálady. Aitar se uměl chovat mile a zakládal si na přívětivém dojmu, zároveň se snažil vystupovat sebevědomě, aby skryl svou vnitřní nejistotu. Jenže když ho to popadlo, neznal bratra. Stačilo mu málo, aby ho něco rozčílilo, a málokdy se mu to podařilo vydýchat nebo rozumně přejít. Většinou došlo na malou neshodu a v tu chvíli už v něm začalo pobublávat. Jenže pak se něco zvrtlo víc a ráz naráz v něm vařilo, až to nedokázal udržet pod pokličkou.

Problém nastal, pokud se něco takového stalo během souboje, kdy obzvlášť na sebe tým musel spoléhat.

„Ber to z té lepší stránky,“ doběhl ho Yusa. „Když s tebou někdo vydrží, můžeš si být jistý, že mu na tobě fakt záleží. S příjemnýma lidma je snadný vyjít.“

„Jak pro koho,“ povzdechl si černovlásek. I s příjemnými lidmi měl někdy problém, jednoduše se bál, že je zraní. Když v jejich přítomnosti vybouchl, styděl se o to víc, a proto občas nejraději pobýval o samotě, ačkoli doopravdy toužil po společnosti.

„Jsi rád, že jsem se tebou, že?“ usmál se Yusa. A konečně se úsměv objevil i na plných rtech.

„Jsem,“ přitakal mu Aitar. „Ani netušíš, jak.“

„Možná by ses to měl naučit víc projevovat. Nemyslím vůči mě, já v tobě už čtu jak v otevřené knize. Ale když ti na někom bude záležet, prostě to řekni nebo udělej jasnější gesto-“

„Mám tě rád, ale mohl bys, prosím, přestat s tímhle výkladem?“

„Do Eastalu jsou to ještě tři hodiny. V tomhle počasí možná i tři a půl. Nechceš se, doufám, celou dobu tvářit jako kakabus a být potichu.“

„To záleží na tom, o čem se chceš bavit. Protože tohle vážně rozebírat nebudu.“
Aitar opět umlkl. Slyšel za sebou dlouhý povzdech, ale naštěstí poučování skončilo. Yusa si začal tiše mluvit pod nosem, ale ne tak tiše, aby ho nemohl zaslechnout.

Také si dělal naděje, jinak by se do Eastalu nevydal. Nebo minimálně ne v takové zimě a když ho ledové vločky štípaly do očí. Zároveň si však žádné naděje dělat nechtěl a v duchu už myslel na to, jak bude jejich snažení marné. Jeho optimistická a milá stránka se jako obvykle prala s tou zabručenou a vznětlivou.

„Počkej…“ zarazil se a všechny myšlenky se náhle rozptýlily. Po páteři mu přejel mráz ne z chladu, ale z nepříjemného tušení. „Démon,“ houkl za sebe na Yusu, vytasil jeden z krátkých mečů a snažil se běžet, nehledě na vrstvu sněhu sahající mu až do půli lýtek.

Než se ale stihl dostat k postavě zápasící s malým vychrtlým meelisem, zbyla z démona už jen vrstva rozprášených sazí uprostřed vyšlapaného bojiště. „Dobrá práce,“ vydechl obdivně a schoval nůž zase zpátky.

„To jste se tak hnali kvůli mně?“ ozval se zpod kapuce a překvapivě mladý ženský hlas a na Aitara se upřely zelenohnědé oči v jemném obličeji. Pootevřel plné rty v němém údivu nad rozporem síly a něžnosti před sebou. Než se stačil vzpamatovat, žena před ním schovala za opasek štíhlý nůž a začala po zemi sbírat úlomky kamenů, které se jí vykutálely z brašen.

Aitar neváhal a i přes ostražitý pohled začal sbírat s ní. V úlomcích rozeznal stříbrnou rudu, o to víc jej překvapilo, že je žena sama.

„Není příliš moudré cestovat o samotě s takovým nákladem,“ poznamenal Yusa.

„Já bych nepovažovala za moudré pokusit se mě přepadnout,“ odvětila mu žena a hodila si brašnu přes záda, skoro jako by v ní místo kamení nesla jen slámu. Přesto se Aitar nedal a druhou jí odmítl dát.

„Dřív než v Eastalu vám ji nemůžu vrátit.“

„To by mě zajímalo, proč?“ obořila se na něj.

„Říkejte si tomu třeba chlapská ješitnost,“ tiše se zasmál.

Yusa zakroutil hlavou a oba je předešel. „Jestli vám můžu poradit, nehádejte se s ním. Nemá to cenu,“ řekl, když ženu míjel. „Hádám, že s vámi taky ne, takže se předem omlouvám, že vám nepomůžu.“

„Říká pravdu,“ pokrčil Aitar rameny a počkal, než se žena sama rozhodne pokračovat v cestě. Chvíli váhala, jako by čekala, jestli se Aitar opravdu nerozmyslí. „No, jak myslíte,“ řekla a rozešla se za Yusou. Černovlasý si pohodil brašnou v ruce a zařadil se jí po boku.

„Míříte za obchodem?“ zeptal se, aby řeč nestála. Teď mu ticho naopak nepřicházelo vhod.

„Tak nějak.“

„Nebylo by moudřejší svézt je po řece?“ poukázal na brašnu. Po několika minutách chůze mu začala těžknout v rukou a nedokázal si představit, jak může žena sama nést dvě a už očividně pár hodin.

Ucítil na sobě přímý pohled a zelenohnědé oči neuhnuly, ani když jej opětoval. „Co se děje?“ zeptal se a jen taktak se držel, aby pohledem neuhnul. Cítil, jak se jeho vlivem rozechvívá.

„Nic, jsem jen v šoku,“ řekla žena přehnaně vážným hlasem. „Přece řeka – že mě to nenapadlo dřív,“ povzdechla si, „,škoda jenom, že jsem to nezkusila, ráda bych viděla, jestli byste se za mnou hnali i do studené vody, až bych uvízla v ledu.“

„Omlouvám se, to mi nedošlo…“ sklonil pohled pod nohy a cítil, jak se mu do promrzlých tváří vhání krev, až ho začaly štípat. Teď si připadal jako hlupák. Obvykle by se už urazil, že mu to někdo dává takto teatrálně najevo, jenže u ní mu to připadalo… snad přitažlivé? Obzvlášť když úvaha na konci zněla opravdu upřímně. „Ale do vody bych se kvůli vám klidně vrhl.“

Tiše se zasmála pod šálem. „No prosím, potkala jsem romantika.“

„Pomoc ze mě přece ještě romantika nedělá.“

„Sama o sobě ne,“ souhlasila, ale z tónu jejího hlasu bylo patrné, že mu své myšlenky nehodlá objasnit. „A vy dva co v Eastalu?“

„Řekněme práce,“ odpověděl Aitar polovičně. Nechtěl lhát, ale nechtěl ani přiznat svou situaci. Tak trochu se za sebe styděl. Opustil vše – svou rodnou vesnici a v ní rodinu a přátele, dívka, která si na něj myslela a on by se možná nechal zlákat, s ním odmítla jít. Prošel výcvikem v Maremoonu, kde se setkal s Yusou a připojil se k prvnímu skutečnému týmu. Snad skoro až naivně si myslel, že vše půjde dobře, ale během krátké doby se vše rozpadlo. Ani druhý tým mu nevydržel dlouho.

Hnal se za svým snem, kterým si náhle nebyl tak jistý, a nemít Yusu, asi by se na nějakou chvíli vzdal. Ne navždy, stejně by jej to zase zlákalo, na to se příliš toužil stát strážcem. Jen ho počáteční trable vyváděly z míry víc, než bylo potřeba, ostatně jako vše s jeho vznětlivou povahou.

Odpovídal však s čistým svědomím. Pracovat budou muset i jinak než jako strážci, vzhledem k času, který hodlali ve městě strávit, a vzhledem k počtu adeptů na profesionální strážce, kteří se v něm nacházeli.

„Takže práce…“

„Obchod,“ připomněl jí, že ani ona nebyla štědrá na vysvětlení. Zasmála se, ale neřekla mu ke své cestě víc.

„Často takhle cestujete?“ zeptal se.

„Určitě častěji, než si myslíte,“ odvětila neurčitě. Tahala za jeho otázky jako na provázku, ale Aitar se nedal a úspěšně vždy zatáhl zpět, někdy i o kus víc, než ona. Celé téměř tři hodiny až do Eastalu probíhala jejich konverzace v podobně nejasném duchu, ale postupně stále příjemnějším. I přes to Aitar občas oslovil Yusu, aby ho zcela neopomíjel, avšak jeho přítel vždy dal jasně najevo, že se od jejich laškování raději bude držet dál.

*****

Pokud si při setkání myslel, že se s ní rozdělí hned za branami města, mýlil se. Než vůbec dorazili na dohled prvních budov, stihl si to rozmyslet. Napřed se společné putování protáhlo skrz okrajové části města a nakonec se rozdělili až v obchodní čtvrti.

Odluka však neměla dlouhého trvání. Žena si pamatovala název hostince, kde Yusa a Aitar obvykle přespávali. Už na něj čekala, když se vydali na pozdní oběd.

Nedala se přehlédnout s medově hnědými vlasy volně splývajícími přes skoro odhalená, pevně stavěná ramena. Když se na ni Aitar podíval, už podruhé strnul v úžasu. Okamžitě ji poznal. Ten pohled si pamatoval. Jeho přísnost a nedostupnost tvořila velmi přitažlivou kombinaci s něžnou kulatou tváří, jemným, snad nervózním úsměvem a něžnými, přesto prořízlými ústy.

Ne že by nedobýval rád. Ale sebevědomé ženy, které se dokázaly o sebe samy postarat a jasně dokázaly dát najevo, co chtějí, mu imponovaly. Když se tyto vlastnosti navíc snoubily s neobyčejným půvabem a přednostmi, jak by se mohl ovládnout?

„Budu tady,“ zamručel Yusa, „ale s jídlem na tebe nečekám,“ rýpnul si a rukou odmávl vděčný Aitarův pohled.

„To je milé setkání… neříkej, že jsme ubytovaní ve stejném hostinci,“ přisedl si k ní.

„To ne, jen sem ráda chodím jíst,“ pokrčila trochu nejistě rameny a pár pramenů jí sklouzlo do sice vysoko položeného, ale o to širšího výstřihu.

„A pořád máš ještě hlad?“ nadhodil. On sám byl po dlouhé cestě zoufale hladový, ale když pohledem následoval nejistý pohyb prstů po odhalené klíční kosti, možná by napřed utišil jiné touhy.

Když cestou do pokoje míjel Yusův stůl, jen na něj spiklenecky mrkl.

*****

Zpátky do lokálu přišel skoro po dvou hodinách. Ještě hladovější, ale přesto s dobrou náladou a myšlenkou, že bude muset Yusu na pozdní oběd pozvat, aby mu alespoň trochu vynahradil svou nepřítomnost.

Rozhlédl se po místnosti, když ho neviděl na místě, kde ho předtím opouštěl, a k jeho překvapení se docela dobře bavil s nějakými lidmi. Trochu to uklidnilo nenápadné škrábání svědomí. Objednal si u pultu a šel si k nim přisednout.

„No ne, kdo se nám vrátil,“ široce se na něj Yusa usmál a posunul se, aby mu udělal místo na lavici. „Tak tohle je Aitar. Aitare, tohle jsou Roca, Reiss a Uta.“

„Ah… ahoj,“ pousmál se Aitar a pořádněji si je prohlédl. Vypadali docela sympaticky. Nemohl se ale zbavit dojmu, že jeho osobu už u stolu probírali. „Noví kámoši?“

„Ano i ne. S Rocou jsme se poznali před pár lety díky tréninkům s Bó. Kde máš tu svou… um… známost?“

„Šla se upravit,“ řekl Aitar prostě. V duchu se pousmál, předtím slečna neuvažovala nad nevhodností svého konání a málem ruku v ruce s ním odešla nehledě na další hosty kolem. To až teď, když opět byla schopná přemýšlet, si začala dělat starosti. Odešla první a on se o chvíli později vydal do lokálu.

Setkal se s Yusovým pohledem, ale i když se ozvala malá varovná jiskřička, byla příliš slabá, aby mohla zažehnout plamínek rozčilení. Jeho ego se momentálně tetelilo na obláčku spokojenosti. Když k tomu před ním přistál korbel, co víc si mohl přát.

Ohlédl se, a právě včas, jelikož mladá žena se vrátila do lokálu. Celá zářila a nedokázala to skrýt. Nenápadně se rozhlížela, dokud se nesetkala s jeho pohledem. Aniž by chtěla, na rtech se jí usadil široký úsměv, rázem však ztuhl, když očima uhnula někam za něj.

„A sakra…“ zaslechl za sebou. Netušil, který z těch tří to byl.

Aitar pochopil, že zřejmě neočekávala společnost jiných lidí, ale stejně se dohodli, že už se dnes spolu zdržovat raději nebudou, proto se rozloučili už v pokoji. Že by si to rozmyslela? Nebo tichá poznámka, která se za ním ozvala, nebyla vlivem obdivu, ale něčeho jiného?

Dáma se však obrnila odvahou a pomalu se chystala projít kolem stolu plného mladých mužů, upírajících na ni své oči.

„Zdravím,“ ozvala se a tvářila se nad věcí. Do očí se Aitarovi podívala jen jednou a letmo. Její pohled zcela ztratil onu spokojenou zář a dokonce i sympatické sebevědomí nahradila spíše jedovatá odměřenost.

„Dobré odpoledne, Sarmito,“ zaslechl Aitar druhého ze společníků, sotva se stačil nadechnout, aby zjistil, co se děje. Místo toho se ohlédl a spatřil blonďáka, jak se ležérně opírá o ruku a probodává ji pohledem. I ten druhý mladík, tušil, že se jmenuje Uta, se tvářil podobně. Alespoň ten drobný vypadal, že neví, která bije, stejně jako on.

„Už bylo i lepší,“ odpověděla ostrým tónem a oči se jí opět letmo svezly k Aitarovi. „Co vy tady? Chytáte lelky místo démonů, nebo jste konečně přišli k rozumu?“

„Neříkej, že tvé srdce se u kovářské výhně konečně rozehřálo,“ vrátil jí Uta.

„Naštěstí mé srdce není tvoje starost.“

„Naštěstí ani jiné orgány,“ rýpnul si blonďák.

„Pardon, ale tohle už by stačilo,“ ozval se Aitar. Netušil, co mezi sebou mají, ale nelíbilo se mu, jak se Sarmitou mluví, obzvlášť ne po tom, co společně prováděli. Navíc měl pocit, že se toto rýpání dotýká i jeho a to se mu nelíbilo taky. „Nekazme si den,“ pohlédl na ni a potěšilo ho jemné cuknutí koutku, které neudržela. V mžiku ale její oči opět potemněly a úsměv zmizel. Ani si nemohl být jistý, že tam skutečně byl.

„Pozdě,“ odfrkla si. „Proč jsi neřekl, že jsi strážce?“

Tohle se mu přestávalo líbit. V hrudi se mu rozrůstalo klubko chaosu, jen vzplanout. „Copak na tom záleží?“ řekl stroze, ačkoli to neměl v úmyslu.

Na otázku neodpověděla. Místo toho si je mlčky poměřila pohledem a tiše si odfrkla. „Na nějaký zítřek zapomeň. Nemám náladu se zahazovat s šašky, co se honí za bludnými představami.“

Tentokrát se jiskra hněvu uchytila a začala doutnat v předzvěsti požáru. „Kdybych věděl, že ti to bude vadit, rozhodně bych ti to řekl. A rozhodně bych s tebou nedělal nic z toho, co se ti tak-“

Jeho slova uťala až facka. A to pořádná. Tvář ho pálila i chvíli poté, co Sarmita ráznými kroky opustila hostinec.

„Au…“ nakrčil Yusa nos. „Ty se budeš červenat ještě zítra.“

„Tohle zmizí, ale jí už ty vzpomínky nikdo nevypálí a červenat se nepřestane nikdy,“ prohlásil blonďák. „A mimochodem, nemáš zač.“

„Nemám zač?“ udeřil Aitar dlaněmi do stolu, až se otřásl. Hostinský na chvíli zaváhal, než před něj mlčky položil tác s voňavou pečení. Na malý moment ho vůně pečeného masa a zeleniny rozptýlila, ale vztek v něm stále planul.

„V pohodě, Aitare,“ uklidňoval ho Yusa. „Najez se a kluci nám to objasní. Že jo?“

„Já bych to taky rád pochopil,“ přidal se Roca, který dosud jen napůl pobaveně, napůl zvědavě sledoval celou scénu před sebou. „Z kama ji znáte?“ otočil se na své dva společníky.

Blonďák cosi nesrozumitelně zamručel pod nosem a rezignovaně mávl rukou. Založil ruce a nechal Utu, ať mluví.

„Známe se od dětství,“ povzdechl si Uta. „Vyrůstali jsme ve stejném městě a všichni tři,“ ukázal i na blonďáka, „jsme navštěvovali i stejný ústav. Reissovi jednu dobu pěkně ztrpčovala život a mně málem zpřelámala a vynadala mi za celé mužské pokolení, když jsem se jí chtěl dvořit.“

„Z malé domýšlivé záškodnice vyrostla zatrpklá ledová královna,“ zamručel Reiss.

„Myslím, že trochu přeháníte,“ ohradil se Aitar. „Kdybych neviděl tu změnu na vlastní oči, nevěřil bych, že by mohla být v jistém směru… zatrpklá. Ale ledová královna? Kdeže.“ Dokonce se znovu pousmál.

„Já to vážně nechápu,“ zakroutil Uta hlavou. „Ta si od chlapa nenechá ani polichotit. V Rivercoldu jí neřeknou jinak než ‚Studená Nasramita‘.“

Yusa na černovlasého pohlédl a široce, škádlivě se pousmál. „Aitar má na ženy velmi silný vliv. Nejspíš ty jeho oči. Stačí mu jediný pohled a úplně z něj zblbnou.“

„Nepřeháněj,“ odstrčil od sebe Aitar jeho obličej zase zpátky.

„Tak na ně hoď ten svůj pohled, ať ví, že nekecám.“

Aitar se s povzdechem zadíval na všechny tři svýma temnýma očima. Napřed jen zpoza dlouhých hustých řas, ale poté se narovnal a jednoho po druhém polapil do jejich nekonečné hloubky a přidal k tomu povytažený koutek úst v laškovném úsměvu. Roca uhnul první a se stydlivým smíchem zamumlal cosi, co znělo jako „Fajn, chápu.“

„No myslím, že stačí,“ odkašlal si Reiss a spěšně mrkl po zardívajícím se Rocovi.

„A to jsem se ani nesnažil.“

„Skládám ti svůj obdiv,“ sundal si Uta pomyslný klobouk a spíš vypadal, jako by se neobratně pokoušel o pukrle.

„Už jen za tohle bych tě vzal do party. Dokázal jsi něco, co jiní předpokládají za nemožné,“ řekl Reiss. „Dá se snadno opít, aby nám řekl víc?“ zakřenil se na Yusu.

„Ne, ale za to se dá snadno naštvat.“

„Tak to je dobře, že je Sarmita pryč, ta umí vytočit i kliďase,“ pokývl hlavou, ale pak si tiše povzdechl. „Přitom je to skvělá kovářka a vážně kus. Škoda.“

„Zas bych nepřeháněl,“ ozval se Roca a zamračeně si Reisse poměřil.

Aitarovo ego se opět lehce tetelilo a pobublávající vztek byl tatam. Přesto ho pořád mrzel spěšný Sarmitin odchod. I po všem, co na ni slyšel. I po letmých narážkách, které během cesty na strážce a muže obecně sama měla. Možná že byla ledová královna, ale i ledové královny občas potřebují hřejivou náruč.

Do starých křivd mu nic nebylo a nehodlal si dělat úsudek jen z řečí. Třeba ji jen vytočila přítomnost starých známých, které rozhodně neviděla ráda. A náhlému vytočení on dobře rozuměl.

„Nechme avantýry už spát,“ odmávl Aitar na jeho vkus už příliš vleklou debatu na příliš soukromé téma. „Radši to vezměme od začátku. Co to bylo za řeči s tou partou?“

„Včera jsme dorazili z Xerry,“ řekl Uta. „Nedávno se nám rozpadl tým, takže hledáme bó a druhé krátké meče by byly ideální. Ale není snadné někoho najít, když se zmíníš o pustinách.“

„V jistém směru zlaté pustiny, oproti výběrům tady v Eastalu. Nejspíš i spravedlivější. A určitě tě toho naučí víc než tábor v Maremoonu.“

„Ty jsi byl v Maremoonu?“ zpozorněl Uta. „Nějakou dobu jsme tam pobývali a prošli jsme tam základním výcvikem… počkat. Já věděl, že už jsem tě někde viděl bojovat.“ Vypadal, že mu v hlavě jedou všechna kolečka naráz, jak se rozpomínal. „Stejně si s tebou ale chci dát duel,“ řekl nakonec.

„Proč ne? Znám tady fajn místo.“

*****

Se setměním je Aitar dovedl až skoro na okraj města a jak sliboval, nacházel se tam klidný a dokonce zastřešený plácek. Světlo se k němu dostalo jen z luceren v okolí, ale stačilo.

„Jen to tady bude trochu klouzat,“ upozornil je a jistým krokem se vydal po hladké zamrzlé hlíně. Vytáhl meče a sledoval, jak Uta nejprve zkoumá terén, ale poté už se o něco jistěji postavil proti němu a vytáhl své zbraně.

„Hezké kousky,“ pochválil mu je.

„Díky. Tvoje taky nejsou špatné.“

Prý nejsou špatné… Byl hrdý na své meče. Neříkal, že nejsou lepší, ale říct, že jen nejsou špatné, ho trochu pobouřilo.

„Nechcete si radši vzít kus klacku?“ zamračil se Yusa.

„Bojíš se?“ uchechtl se Aitar. To je dobře, pomyslel si. První boj měl vždycky radši naostro a okamžitý souhlas jeho soupeře mu imponoval, ať už se na věc díval stejně, nebo nehodlal dát najevo strach.

„Ne že bych se přímo bál, ale…“

„Reiss je dobrý léčitel,“ uklidňoval ho Roca. „Radši se s sebou vybavil, kdyby něco.“

„Dobré vědět,“ pokývl černovlasý. Zaujal postoj a bez zbytečného otálení přešel do útoku. Napřed jen zlehka, trochu si chtěl mladíka před sebou oťukat. Musel uznat, že měl lepší techniku, než od něj na první pohled očekával. Uta na něj upíral své šedé oči a snažil se v něm číst, zatím se zvědavým pousmáním.

Aitar chvíli čekal, co se z toho vyvrbí. Brzy ho ale obcházení kolem sebe a lehké výpady přestaly bavit. Udělal první rychlý krok do pomyslného středu, naznačil pohyb vlevo a rádoby úhyb, ale rychle mu opět vyšel proti pravé ruce. Mladík útok okamžitě vykryl a zřejmě si myslel, že ho potrestá, když mu okatě půjde k levé straně, ale to se zmýlil.

Od té chvíle se téměř nezastavili. Kov řinčel a chrastil, občas se ozvalo tiché heknutí k dodání síly nebo naopak při schytání tupé rány, kolem úst se jim srážela pára ve zrychleném dechu.

Mladík bojoval velmi dobře, i když ne příliš rázně a s jistou rozvahou. Dával si velmi dobrý pozor na povrch, na kterém stál, a snažil se nenechat si rozhodit těžiště. Co Aitar ale nevybojoval tak čistou technikou, dokázal dohnat zapálením.

Usmál se pod nosem, když Uta opět popojel, jelikož rána, kterou odrazil, byla silnější, než předvídal. Vzápětí ale provedl chytrý obrat a dostal se mu málem na záda, černovlasý se musel pořádně hýbnout, aby zabránil zásahu, ale zradil ho klouzavý povrch. Tiše syknul, na zemi rozhodně skončit nechtěl. Místo účinné obrany zvolil raději úhybný manévr, aby se dostal zpět na nohy.

Zamračil se. Ten široký úsměv na rtech prohnutých jako luk, mu nedaruje.

Do obrany se stavěl minimálně. Vzhledem ke stejným základům dokázal docela dobře předvídat Utovy další kroky a využívat je ve svůj prospěch, ale nedal mu příliš času a možností k předvídání jeho vlastních záměrů. Zároveň si však uvědomoval, že není dobré jej podceňovat – jinak už by muselo být dávno po zápase.

Látka zapraskala a na předloktí se mu objevil tenký proužek červené. Ale spokojeně se usmál.
„Konečně jsi to začal brát vážně,“ řekl a vzápětí mu tu troufalost vrátil.

Jeho energické údery a neustálý nátlak zapůsobily. Mladík se musel odvážit k větším krokům a riskovat, i když stále si zachovával jistou opatrnost. Ale měly také jednu velkou nevýhodu. I v chladu se Aitar brzy zpotil a potřeboval se vydýchat, nenechával si na to ale prostor. Uta to zřejmě dobře věděl. Jako by jen čekal na příležitost. Místo odrazu dalšího z rázných úderů uhnul, zablokoval černovlasému paži a přiložil mu čepel ke krku.

„Nevím, jestli je tohle moudré,“ vydechl Aitar. Stále měl druhou ruku volnou a momentálně s mečem namířeným mu na játra. V náhlém zastavení si uvědomil, jak je uhnaný, nebyl však sám.

„Pořád bych žil dost dlouho na to, abych tě vzal s sebou. Ale s uříznutou hlavou asi těžko něco svedeš.“

„To bych chtěl vidět, jak bys mi v tomhle úhlu chtěl uříznout hlavu,“ zasmál se.

„No, na tepnu by to stačilo,“ uznal Uta. „Tak co, remíza?“

„Vážně?“ poslal mu Aitar vzdušný polibek těsně předtím, než si obratně v ruce otočil meč a udeřil ho jílcem do žeber. Mladík tiše zaúpěl, a sice mu dovolil vyhnout se čepeli na krku, ale úchop nepovolil.

„To stačí. Stačí!“ vložil se do boje Reiss. „Nemusíte ze sebe udělat špízy.“

Aitar tiše zavrčel, ale přikývl, a v Utových doširoka otevřených očích viděl také jen neochotný souhlas. Když složili zbraně, Yusa i Roca si znatelně oddechli.

Planiny mají něco do sebe,“ poplácal ho černovlasý po rameni.

„Maremoonský tábor očividně taky,“ uznale Uta pokývl. „Ale řekl bych, že ta dravost nepochází odtamtud.“

„Vždycky si říkám, že budu rozvážný, ale stejně si nikdy nemůžu pomoct.“

„Tak to si budeš rozumět s Reissem. Pokud se teda k nám budete chtít přidat…“

Yusa si div neposkočil a drapl ho za zraněnou paži. Nehleděl na jeho syknutí a ještě ho zatahal. „Jasně, že budem chtít,“ horlivě kýval.

Černovlasý se i přes semknuté rty zasmál jeho nadšení a ucítil na sobě tázavé pohledy. Vypadal snad, jako by chtěl odmítnout, nebo chtěli jasné ‚ano‘ i od něj? „Že váháte,“ odpověděl a konečně se vyvlékl z Yusova odolného úchopu.

Ani v nejmenším neočekával tak rychlé přijetí, vždyť se poznali před pár hodinami. Ale proklepávání měl už stejně plné zuby, v předchozích týmech to bylo k ničemu. Proč se do toho jednou nezkusit vrhnout po hlavě?