Chrám tisíců duší - 10. kapitola: Démon

Zettera, květen 4202

Roca

Osamění a vyčerpání. Nic jiného nedokázal cítit. Bolest hlavy, pálení v hrudi a ztuhlá záda ho netrápily ani v nejmenším, a že jeho tělo proti něčemu protestuje? Tak ať.

Strávil v Reissově pokoji celý den. Ven vyšel všehovšudy dvakrát, možná třikrát, jen na nezbytně dlouhou dobu, včetně oběda, ke kterému svolil jen na Aitarovo naléhání. Podle toho i vypadal – bledý, oči přivřené a při chůzi se houpal, jako by ho ani nohy nechtěly nést.

Ještě jednu věc chtěl dnes ale udělat. Obával se, že pokud se neodhodlá teď, neudělá to nikdy, nebo přinejmenším velmi dlouho ne. Po dni mezi Reissovými věcmi a bolestivým uvědomováním prázdnoty se však vyhecoval a rozhodl se navštívit Jeskyni duší.

Neriskoval cestu po schodech a hlavní branou ve svatyni, raději se vzdal čerstvého vzduchu a vstoupil do jeskyně chodbou určenou pouze strážcům. I louč se mu zdála příliš těžká a ruka, ve které ji držel, se mu brzy začala třást.

Našlapoval, jak nejopatrněji dokázal po svažující se cestičce a občasných schůdcích z nerovných kamenů, i tak občas málem uklouzl nebo se mu podvrtla noha. Vlhký chladný vzduch ho studil na holých předloktích, ale než se do něj stačila dát zima, došel k malé mřížové brance, za kterou už viděl záře barevných světel.

Uložil louči do držáku na stěně. S tichým vrznutím prošel brankou a úzkou chodbičkou, ve které by se dva neminuli, do širší chodby. Stěny kolem něj byly plné výklenků, většina z nich naštěstí ještě prázdných. I tak mu ale cestu osvětlovalo dost světel, aby pohodlně prošel nakonec a ocitl se v hlavní síni. Záře světel a třpyt kovu tvořily krásnou, ale smutnou podívanou.

Ode dne uložení Jeskyni nenavštívil. Vlastně ani přesně netušil, kde se Reissovo místo odpočinku nachází. V ten den nevnímal nic, než tíhu schránky, kterou třímal v roztřesených rukou, a snahu nezkropit ji slzami. Kdesi v koutu mysli měl však cestu jako vypálenou.

Tichý šepot mu prozradil, že v Jeskyni není sám. Došel až do samého srdce Jeskyně, do malé slepé síně s několika světly, ale jen jediným tak zářivým a zlatým. A divoce plápolajícím.

„Ah, Roco…“ trhl sebou Aitar. Vypadal obezřetně a zdálo se, že jej Rocův příchod spíš udivil, než uklidnil. Pootevřel rty, ale nakonec nic dalšího neřekl.

Roca se však nezaobíral Aitarem, oči měl upřené jen na schránku a světlo, které se mohlo rozskočit. Zářilo silně, téměř oslnivě, ale i přesto viděl, jak létá po celé schránce, jako by chtělo vyskočit a rozletět se celou Jeskyní.

Pro ujištění se rozhlédl po jiných schránkách. Jemná temně modrá zář svítila stále, v jiné se nafialovělé světlo jen pomalu přelévalo, v další viděl klidný tyrkysový svit, se sotva znatelným pulsováním, dokonce ani ohnivě červená zář neplanula tak divoce…

Co se dělo s Reissovou schránkou?

„To vždycky tak…“ splynula mu ze rtů sotva slyšitelná slova.

„Občas vypadá neklidně, ale tohle jsem taky ještě neviděl,“ zašeptal černovlasý ohromeně a starostlivě zároveň. „Začalo to před chvílí…“

„Chceš říct, že doteď byl klidný?“

„Víceméně ano,“ odpověděl.

Roca pomalu, nejistě přišel blíž. Světlo jako by se ale rozzářilo ještě jasněji, téměř jej oslepovalo, a zdálo se, jako by se kov jemně rozvibroval. Neodvážil se už udělat ani krok. „To mu dělám já…“ vydechl zlomeně. Bál se, že pokud se ještě přiblíží, schránka se rozskočí.

„To je hloupost, Roco, jak bys-“

Víc Roca neslyšel. Rychlým krokem se vydal pryč. Cestou spěšně utíral slzy, ačkoli se je snažil dusit v sobě, co to šlo.

Div, že se nahoru dostal nezraněný. Nebo téměř – když chtěl rozrazit dveře a vyběhnout pryč i od schodů, pozapomněl, že jsou z tepaného železa a narazil si ruku. Ale ani tato bolest mu nevadila. Naopak, na malou chvíli otupila vnitřní boj a získala mu pár drahocenných vteřin, aby se rozhlédl, zda na chodbě nikdo není, než se zhroutil.

Dlouze vzlykal, až z hloubi srdce. Hlasitě lapal po dechu, jen když ho k tomu v pudu sebezáchovy vlastní tělo přinutilo, a žal mu nedovolil ani přemýšlet. Ale bylo to tak dobře. Potřeboval chvíli bez otázek a vyčítání, beze vzteku i jakéhokoli uvažování. Jen ozdravný pláč.

Když ho k sobě zvedly čísi ruce, automaticky přilnul do náruče a veškerými zbytky síly, které v sobě dokázal najít, sevřel široká ramena.

V tiché chodbě, v šeru osvětleném pouze jedinou lampou, klečeli na chladné kamenné zemi. Oba přemoženi bolestí ze ztráty, se kterou se stále nebyli schopni vyrovnat. Ačkoli Aitar a Roca spolu netrávili tolik času, jako s ostatními, ačkoli si byli trochu vzdálenější, bolest tvořila most, přes který dokázali souznít a najít si k sobě cestu i jinak, než skrz povinnosti strážců.

Roca se nepřiměl vstát, ani když se trochu uklidnil. Znovu si uvědomil tíhu vlastního těla. Netušil, jestli ji zvládne unést. Paže, které ho objímaly, ale ještě zpevnily své sevření, jako by ho ujišťovaly, že tam pro něj stále jsou a nenechají ho padnout.

„Je už…“ vydechl po dlouhé chvíli.

„Ano,“ odvětil mu Aitar staženým hlasem. „Zase se uklidnil, i když ne úplně.“

„Proč…“

„Já nevím. Schránky vždycky byly tak trochu záhadné.“

Mělo ho to uklidnit. Dřív ho k odpovědím táhla především zvědavost, ale teď ho nevědomost a fakt, že na tyto otázky nikdy nedostane odpověď, přímo dopaloval. Ale ani na rozlícení mu už nezbývala síla.

Aitar náhle ztuhl. „Roco,“ řekl naléhavě a opatrně, přesto jistě, ho nadzvedl.

Roca pohlédl do tváře, ve které se ještě leskly stopy slz, ale v hlubokých očích se zračila starost a soustředění. Jen neochotně se ohlédl směrem, kam Aitar upíral svůj zrak. Démon. Už zase ten prokletý obrovský meelis, který od včerejšího odpoledne snad ještě zmohutněl.

Stál uprostřed cesty k hlavní síni, rozložený téměř ode zdi ke zdi. Vypadal, jako by věděl, že nemají kudy uniknout. To však nebyla zcela pravda. Roca se sice jen odevzdaně s Aitarovou oporou vytáhl na nohy, ale vedle sebe mohl málem slyšet cvakání, jak černovlasý horlivě uvažoval.

„Pojď,“ ucítil zatahání za ruku, poddal se. Pomalu, obezřetně couval s očima upřenýma na démona.

„Co máš za plán?“ špitl, když se meelis pohnul proti nim a jen tím jediným pohybem vyvrátil vitrínu.

„Hlavní síň. Potřebujeme zbraň.“

„Zapomeň!“ vytrhl se mu ze sevření. Reissův meč zničil velmi mnoho démonů, ale přesto by mu to teď připadalo jako znesvěcení, kdyby jej měli použít. Měl už jen odpočívat na oltáři, připomínat svého majitele a všechny jeho skutky.

Rozčilení mělo na démona okamžitý účinek, s hlasitým zavrčením se vrhl vpřed. Roca neměl déle času na uvažování a Aitar očividně předem vzdal jakékoli vysvětlování. Jednoduše plavovláska popadl a tlačil ho před sebou, aby ho dostal z dosahu dlouhých, ostrých pařátů.

Nebylo příliš moudré utíkat před démonem uvnitř chrámu, s každým krokem se za nimi šířila větší spoušť. Tohle nebylo správné. Nic z toho. Vůbec by uvnitř neměl být. Oni jako strážci by se mu měli být schopni postavit, ne před ním prchat. Pořád měli ještě jednu zbraň – jeho hlas. Minule však nefungoval a bál se riskovat.

Nejednou klopýtl, plíce ho pálily, ale neodvážil se zpomalit. Už chyběl jen kousek, dostat se na konec chodby, zahnout…

„K zemi!“

Náhle ho zaplavila bolest, až vykřikl. Aitarovy paže ho zachytily v poslední chvíli a zpomalily jeho pád na zem. Udýchaně lapal po dechu, snažil se tisknout na chladný kámen co největší plochou těla, ale proti ohni, který se mu rozžehl v hrudi, nepomáhal.

Slyšel nad sebou hlasy, ale zprvu je nedokázal pořádně vnímat, natož rozeznat jednotlivá slova. Teprve když oheň začal pomalu ustávat, stiskl zpět ruku, která ho držela. „Už je to lepší,“ dostal ze sebe sípavě. Pomalu otevřel oči a spatřil dvě vyděšené tváře. Uta váhavě pohlédl na rudý meč, který třímal v rukou.

„Promiň…“ řekl tiše. „Slyšel jsem hluk… Když jsem vyběhl ze síně, uviděl jsem vás a… krucinál, to je vážně obluda,“ vydechl téměř nevěřícně.

„Dobře, že jsi zasáhl. Díky,“ pokývl mu Roca a vyškrábal se do sedu. Rozepnul si vršek košile a pohlédl na třetí, čerstvou jizvu, táhnoucí se napříč té první. „Myslím, že tvá teorie se právě potvrdila,“ svěsil ramena a krátce opětoval Aitarovi pohled.

„Byl bych radši, kdyby ne,“ odvětil mu černovlasý. „Jak je na tom hlava? Neudeřil ses?“

Tolika starosti ho dojímalo i podráždilo zároveň. „Zatím drží na krku,“ odpověděl a snažil se neznít protivně. „Pečujete o mě jako o vlastního.“

Uta se nadechl, ale rychle svou myšlenku zavrhl. Plavovlásek se neptal, co si rozmyslel říct, ale tušil, že by to znělo jako „Reiss by nás chodil strašit, kdyby ne,“ a v tom případě byl jen rád, že si svá slova rozmyslel.

„Taky že jsi náš,“ řekl místo toho Aitar, „a to znamená, že to stejně zkontrolujeme, ať se ti to líbí nebo ne. Kammu by měl brzy dorazit, takže v tom nejspíš nebudeš sám.“

„Nemusíte to-“ přehánět, nedořekl Roca. Všichni tři se naráz otočili ke dvěma mužům, kteří obezřetně nahlíželi do zdemolované chodby.

Zatrnulo v něm a očividně i Aitar začal uvnitř trochu panikařit. Měli s tím počítat, spíš bylo štěstí, že během útoku nikoho nepotkali. Naštěstí personál respektoval jejich prosbu dopřát jim větší soukromí, a i po návratu z města či sídla správce se zdržovali především v částech budovy jim určených.

„Nemusíte se obávat. Měli jsme tu problém,“ řekl Uta a snažil se o vyrovnaný, sebevědomý tón. „Do chrámu se dostalo něco podobné démonovi. Tušíme, že to zapříčinila špatná energie, která se příliš nakupila… Podařilo se nám to včas vyřešit a máme představu, jak tomu předcházet, ale bohužel,“ povzdechl si a rukama poukázal na spoušť kolem „škody už jsou napáchány. Budeme vás muset požádat o pomoc s odklizením a opravami.“

Muži vypadali, že si trochu oddechli. „Zajisté,“ pokývli.

Roca s Aitarem se sebrali a snažili se s Utou předstírat jistotu. „Díky,“ pousmál se černovlasý, když kolem nich procházel, a popostrčil Rocu rovnou směrem k ošetřovně.

*****

„Jsi si jistý, že ti na to skočili?“ zamračil se Kammu.

„Nemyslím si, že byli úplně přesvědčení,“ povzdechl si Uta, „ale něco jsme říct museli. Zapírání by jen uspíšilo drby a nejspíš bychom už teď měli správce za krkem.“

Brunet mlčky pokyvoval. „Dobře, že jsi jim prakticky nelhal. Drbům se nevyhneme, ale snad bychom se mohli vyhnout nečekané návštěvě.“

„I kdyby přišel, co by s tím jako hodlal udělat?“ opřel se Aitar do židle a založil ruce. Roca přestal hypnotizovat podlahu a zvedl k němu unavený pohled, když slyšel rozčilený podtón, a po chvíli zírání rozeznal bouři, která se mu odrážela v očích. „Chce se snad tomu démonovi postavit sám? Nebo by hodlal Rocu někam zavřít?“ S odfrknutím černovlasý prudce zakroutil hlavou. „Správce mi starosti nedělá, ať si říká, co chce. Bojím se jediného – že se to dostane mezi lidi. Už tak se bojí, ale zůstávají, jen protože nám věří. Pokud by se dozvěděli, že se do chrámu dostal démon…“

„To mi taky dělá starosti,“ ujistil ho Kammu. „Ale jeho přítomnost tady by nepomohla. Personál už by nemusel jen tiše spekulovat a tím spíš by se to dostalo ven. Navíc nepotřebuju, aby nám hleděl pod ruce a diktoval, co máme nebo nemáme. Nechci znít nevděčně, ale toho už jsme si užili dost, a teď na to není zrovna nejvhodnější chvíle.“

„Objeví se znovu,“ zamumlal Roca. Hlava mu připadala podivně těžká. Pokusil se párkrát pořádně zamrkat, ale ani to nepomohlo, stále měl pocit, že se mu mlží před očima. „Ten démon. Kdekoli… zjistí se to…“

Po večeři se zavřeli v Aitarově pokoji, aby mohli problém s démonem projednat v absolutním soukromí. Všichni tři trvali na tom, že to musí být Aitarův pokoj, když namítl, že jeho pracovna je také naprosto bezpečná, a mohou zároveň projednat i problém se svitky. Za celý den toho ale měl dost na to, aby se s nimi přel, a tak rychle ustoupil.

Stačilo chvíli sedět a únava na něj padla celou vahou. Konverzaci se mu dařilo sledovat hůř a hůř. Z posledních sil se je snažil vnímat a reagovat, ale jejich slovní výměny jako by ho ukolébávaly. Hlava opřená o křeslo mu sjela k opěrce, poprvé ji byl ještě schopný zvednout.

„Ne, když toho démona včas zničíme,“ zaslechl jakoby kdesi z dáli Utův hlas. „Musíš nabrat síly, Roco, čeká tě těžký úkol.“

„Tohle by nám Rei…“ rozeznal ještě tiché Aitarovo mručení, ale pak mu hlava klesla podruhé. Znovu už ji zvednout nedokázal.

*****

Byla to sladká, ne bolestivá prázdnota, která se jej ujala. I ve chvíli, kdy se postupně začal probouzet, dokázal být klidný a nemyslet vůbec na nic. Jen se s dlouhým zívnutím přetočil na bok a zmuchlal si polštář pod hlavou, aby se mu lépe leželo.

Pomalu mu však začalo docházet, že něco nesedí. Neměl pod hlavou svůj polštář a neležel ve své posteli. Rozespale otevřel oči a zamžoural po místnosti – rozhodně se nenacházel ve svém pokoji.

„Dobré ráno,“ zaslechl Aitarův hlas a přivřel oči nad náhlým světlem, které dovnitř proniklo odtaženými závěsy. „Jak se cítíš?“

Zarazil se. „Kupodivu…“ protáhl se, ale až na známé potíže s jizvami si připadal docela v pořádku. „Líp než bych čekal,“ dořekl a posadil se. „Co se stalo?“

„Vlastně vůbec nic, jen ses dobře vyspal,“ usmál se černovlasý a posadil se k němu. „Snídani máš na stole.“

Zamračil se. Něco se mu na tom nezdálo. Slunce jasně zářilo a stihlo se vyšplhat podezřele vysoko. Ani v době, kdy vše bylo ještě v pořádku, nespával tak dlouho ani tak tvrdě. „Vy jste mě uspali…“

„A jen co jsi usnul, vypálili jsme svitky na posílení a uzdravení,“ přiznal Aitar. „Nechtěli jsme v noci riskovat další napadení… v tak hlubokém spánku tě ten démon nemohl najít. Alespoň jsme v to doufali a očividně to vyšlo,“ pokrčil omluvně rameny. „A taky jsi potřeboval nabrat síly. Utu napadlo toho démona vylákat. Musíš ho zničit sám, ale možná se na něj můžeš připravit. Nenechat ho objevit se ve špatnou chvíli na špatném místě.“

Po takovém přívalu informací už byl zcela probraný. „Cože ho napadlo?!“ vyprskl.

„Roco, než se rozčílíš, zkus se nad tím zamyslet.“

„To mi říká ten pravý,“ odfrkl. „Proč jste mi to podstrčili tajně? Chováte se jako nějací traviči…“

„Nesouhlasil bys s tím.“

„To nemůžeš vědět!“

„Roco…“

„Sakra práce s váma!“ odfrkl si. „Takhle se mi domlouvat za zády…“

„Promiň. Kdyby nebyla situace tak zoufalá, neudělali bychom to. Bariera má stále více trhlin. Pokud nejsme schopni ji zcela obnovit, musíme se pokusit opravit alespoň ta nejhorší místa. Potřebujeme tě, Roco. Ale už tak tam na nás bude čekat nápor démonů, nemůžeme ještě táhnout dalšího za sebou. Nemůžeme si ani dovolit, aby se nám objevoval v chrámu. A všichni se snad shodneme na tom, že je potřeba jednat co nejrychleji.“

Roca si povzdechl a trochu se uklidnil. Pořád se mu nelíbilo, co mu provedli, ale dokázal pro to najít jisté pochopení.

„Kdy to chcete provést?“ zeptal se rezignovaně.

„Asi za dvě hodiny. Sejdeme se v tréninkovém sále, tam nebude hluk ani nepořádek nápadný,“ odpověděl Aitar. Vypadal při tom nervózněji, než by chtěl dát najevo.

„Fajn,“ pokývl Roca, „jestli to vyjde, alespoň už to budeme mít z krku. Najím se a půjdu se připravit.“

Počkal, než Aitar odejde, a usadil se ke stolu. Dlouze si povzdechl, a když se opřel čelem o ruku, uvědomil si pod dlaní obvaz. Opatrně ho odmotal a zlehka sáhl na místo na zátylku, které měl ještě včera nateklé a bolavé, ačkoli roztržená kůže se už zatáhla. Tinktura a svitky však zdárně pomohly. Otok zmizel a nahmatal pouze citlivý nerovný strup. Zkusil trochu zatřást hlavou a ani tento pohyb nedoprovázelo tupé pulsování. Alespoň něco.

*****

Pořád v něm ještě pobublávalo rozhořčení z kroku, ke kterému se ostatní uchýlili. Jistě, zamítl by to, i kdyby mu naservírovali dryják kompletně i s vysvětlením plánu. Nehodlal by riskovat nejistou noc, představa, že by museli vést jeho boj, zatímco on si klidně spí, se mu příčila.

Nápad vylákat démona přijímal už lépe, i když nevěřil, že to může vyjít. A trochu se bál. Necítil se v kondici a k tomu ty tři jizvy… jenže měli pravdu. Do boje s sebou skutečně nemohli vláčet dalšího démona, k tomu zřejmě křížence a takto obrovského.

Oblékl se do pevných, ale pružných kalhot a přes halenu si natáhl vestu. Vybavil se pevnými, pohodlnými botami, na ruce si nasadil rukavice bez prstů a na předloktí nátepníky. V černé kůži se z drobného křehkého strážce, se vzhledem o mnoho mladším, než jeho skutečný věk, náhle stal silný muž a neohrožený bojovník.

Připnul si opasek s rudým mečem a do ruky si vzal meč z bílé oceli. Do tréninkového sálu vstoupil pomalu, ale s jistotou, jako by mu pouhé převlečení dodalo na sebevědomí a síle. Přesto byl rád, že uvnitř nikdo není. Potřeboval se soustředit jen sám na sebe.

Protáhl se, aby se mu výstroj lépe přizpůsobila a aby se i sám trochu rozhýbal po dlouhé nečinnosti. Poté už vytáhl krátký meč a zavřel oči. Dlouhý nádech, pomalý výdech. Začal napřed s tichým mručením, aby si postupně uvolnil krk, a zopakoval si několik ochranných i útočných veršů. Ochraptění se postupně začalo vytrácet, i když nezmizelo zcela, a celou místnost naplnil sytý sametový zpěv. Co na tom, že předtím na démona hlas nefungoval, předtím také nebyl připravený. Už se nenechá zaskočit.

Pevněji sevřel jílec, pohlédl před sebe, zaujal základní postoj a snažil se vnímat celé své tělo a každičký jeho pohyb. Krok, výpad, ústup. Krok, výpad, ústup. Výpad, otočka, výpad, dva kroky zpět…

Postavil se před figurínu a prošel si pohyby vedené z pravé i levé strany, zespod i shora. Během chvíle se začal potit, ale nepřestával. Znovu dokázal pocítit to zvláštní uspokojení, které přicházelo ať už při cvičení nebo při skutečném souboji, ovšem cítil i každý den, kdy se tréninku nevěnoval. Svaly si dobře pamatovaly vedení jednotlivých pohybů, ale dříve potřebovaly odpočinek.

„Vypadáš skvěle,“ ozvalo se ode dveří uznale.

Ohlédl se a spatřil Aitara i s Utou po boku. Oba měli na sobě také základní výstroj a u pasu krátké meče, černovlasý si vzal i nůž. Uta v ruce třímal meč z rudé oceli. Očividně se pro jistotu vybavili.

„Už to bylo i lepší,“ zamumlal zpátky. Rozhlédl se po odklizeném sálu a uložil si do paměti místa, kde se nacházely přichystané tréninkové meče. Při nejhorším scénáři by se i ty hodily, ale nevěřil, že by ti dva v takové situaci nezasáhli.

„Potřebuješ ještě chvilku?“ zeptal se Aitar.

„Ne, rozehřátý jsem dost. A kdybych si šel odpočinout, těžko by se mi pak vstávalo.“

Věděl, že teď musí démona přivolat, ale nikdy se o to nepokoušel a netušil, jestli to jde udělat záměrně. Celý život usilovali o jejich ničení či zapuzení, ne o přivolávání. Pochodoval sem a tam, aby se udržel v pohybu a nevychladl, ale částečně i aby rozehnal nervozitu. Ani v nejmenším nechtěl myslet na to, co si musí připustit k srdci.

Po očku se podíval na ty dva kumpány, kteří si v rohu zkoušeli totéž, co on před chvílí, jen s tím rozdílem, že na sebe viděli a vzájemně si upravovali pozice. Dobře, že si ho nevšímali. Obával se, že skončí pod drobnohledem a sprškou nevyžádaných rad.

Zastavil se a pokusil se znovu soustředit. Myslí se mu hnal chaos vzpomínek, draly se o jeho pozornost, ale pořád nedokázal uchopit ani jedinou. Věděl, že si je k sobě musí pustit, ale zároveň je odmítal ve chvíli, kdy si je vybavil. Stačily však i ty malé útržky, aby se v něm zvedla další vlna smutku i rozčilení, pramenící z neschopnosti ovládnout své pocity.

Povzdechl si. Znovu se dal do pohybu, ale tentokrát s verši na rtech. Dokázal jimi velmi snadno stáhnout démonovu pozornost na sebe, jenže na nepřítomné démony to zřejmě nefungovalo.

Nevzdával se snadno. Zesílil hlas a znovu verše zopakoval, podruhé potřetí… nic se však nedělo.

„Nefunguje to,“ zamručel nakonec.

„Ani jsme přece nečekali, že se objeví hned,“ uklidňoval ho Aitar. „Zkus si vybavit včerejšek, než se objevil. Byl jsi celý den v Reissově pokoji.“

To Rocovi nepomohlo. Paradoxně se za Reissovým pracovním stolem cítil nejklidněji, dokonce se zvládl soustředit natolik, aby dokončil jeho svitek a rozpracoval vlastní verše proti křížencům.

„Vzpomeň si na Jeskyni…“

Jeskyně duší. Reissova schránka se světlem až děsivě žhnoucím. Skutečně to mohla způsobit jeho přítomnost? Od večera se nad tím pořádně nezamyslel, starosti s démonem a obavy o budoucnost chrámu a města tuto otázku zastínili. Pokud však světlo bylo klidné před jeho příchodem i po jeho odchodu…

Trhl sebou leknutím, když se ozvalo bouchnutí vstupních dveří do sálu, vzápětí se však zase uklidnil. „Kammu, co tu děláš?“ podivil se.

„Na chvíli jsem se utrhl z hlídky. Říkali jsme si, že bude lepší, když při tobě budeme všichni.“

Roca je všechny přelétl pohledem, něco na jejich postoji se mu nezdálo. „Vždyť jsem pořád strážce,“ ohradil se, „ničit démony je moje práce.“ Nedokázal dál pociťovat vděčnost, kterou cítil dosud. Uznával, že pomoc by se mu hodila, pokud by se démon skutečně objevil, ale aby se jeden po návratu z noční hlídky nevyspal a druhý odbíhal z hlídky, kde ho může být potřeba víc? To mu spíš připadalo jako projev nedůvěry a podceňování jeho schopností.

Černovlasý nervózně přešlápl. „Pochop, prosím, že nevíme, co se může stát, Roco. Ty jizvy…“

„Ah, takže jste tu chtěli být všichni pro ten poslední případ?“ odsekl plavovlásek. Rozčílilo ho to víc, než by čekal. Možná i kvůli tomu, že ho tato možnost také trápila.

Uta rázně schoval meče do pouzder a založil ruce. „Musíme počítat se vším,“ řekl ostře. „Ještě nedávno by nás nenapadlo ani pomyslet na to, že by Reiss mohl zemřít, a kde je teď.“

„Uto…“ ohradili se šokovaně Kammu i Aitar. Brunetovi div nespadla brada. Ale Uta se zatvrdil a po těžce skrývaném zaváhání pohlédl Rocovi zpříma do očí.

„Alespoň, že schránku už máš. Jen nevím, jestli by tě Reiss rád viděl takto brzy. Pokud vůbec… po tom, co v poslední době předvádíš-“

Umlčela ho až facka a výčitky od Kammua, ale obojí ustál a s hrdě vztyčenou hlavou se dál zamračeně díval na Rocu.

Plavovláskovi se po tváři svezla slza, jen jedna jediná. Hrudník se mu zvedal náhlým vztekem, jako by škrtli zápalkou. Mísil se v něm žal, vztek i vlastní výčitky a především neuvěřitelná zlost. „Jak můžeš takhle mluvit!“ přešel blíž k Utovi. „Zrovna ty!“ Pevně sevřel v rukou meč a chystal se jít proti němu, nestihl se však ani napřáhnout.

„Roco, pozor!“ rychle ho Kammu popadl za paži a otočil zpátky čelem do místnosti. Jen kousek od nich se vzedmul oblak dýmu a v momentě se přetvořil do obrovské postavy. Mohutné, přesto vychrtlé, se sinalou kůží a dlouhými končetinami zakončenými ostrými drápy. Připadal jim zase o kousek větší i rozložitější, ale plavovláskovi se zdálo, že jeho monstróznost už je mu spíše na obtíž.

Zlost ho sice nepřešla, ale trochu ochladla a obrátila se jiným směrem. Démon svou pozornost upřel na všechny strážce a především na jednoho konkrétního. Hluboce zavrčel a přikrčil se, jako by se chystal ke skoku.

„Vezmi si ho,“ cítil Roca, jak mu Aitar připnul k opasku svůj nůž, „něco mi říká, že se ti bude hodit víc.“

Roca sotva znatelně pokývl. Oči měl upřené na meelise a pomalými kroky stranou se posouval pryč od svých přátel, pronásledovaný nepřítomným, ale přesto velice zaujatým pohledem.

„No tak pojď,“ řekl tiše, jakmile byl z dosahu ostatních strážců, a vzápětí na něj vyprskl útočný verš, který démona okamžitě vyprovokoval. Jediný skok a démon jej měl na dosah, ale s tím počítal. Rychle uhnul, odrazil pařát a kotoulem se dostal za něj. Trochu si oddechl, skutečně démonovi trvalo déle, než své obrovské tělo rozpohyboval, ale radoval se brzy. Meelis jako by předem odhalil jeho záměr, hned se otáčel za ním a jediným máchnutím poslal Rocu proti zdi.

„Ne! Zůstaňte tam!“ křikl, když viděl, jak k němu ostatní nervózně vybíhají s rukama na zbraních. „Musím si s ním poradit sám,“ řekl tvrdohlavě. Okamžitě stál zpátky na nohou a sotva se proti němu démon napřáhl, vyběhl dlouhému pařátu naproti.

Skrčil se, stačil vnímat jen lehký poryv větru, který mu pocuchal vlasy, když mu ohavná ruka proletěla těsně nad hlavou. Spěšně se nadechl a zaťal zuby. Úder vedl napřímo a vší silou. Ostrá čepel snadno prošla tuhým masem, ale neváhal, a v otočce už odrážel ostrý dráp. Nárazem mu skoro zapraštělo v kostech. Drápy démonů byly tvrdé a nedaly se přetnout.

Viděl temný dým, který se hned shlukl kolem místa, které zasáhl, a jen za malou chvíli měl démon nohu opět jako novou. Tiše si sykl pod nosem nadávku. Takto může souboj trvat, dokud ho meelis neutahá a nezmocní se jej jako předtím na severu. A obával se, že vzhledem k jeho velikosti i zkřížené povaze, pro něj nemuselo být smrtelně nebezpečné jen to zvláštní pouto.

Pro démony bylo nepříjemné, pokud jejich oběť zemřela. Ztratili tak zdroj obživy a v mnoha případech to znamenalo i konec samotného démona – u dashů dokonce vždy. Ale pokud ho ovládala takto silná touha, mohl způsobit zranění natolik vážné, že mu oběť podlehla. Ještě předtím si ji však v posledních okamžicích vychutnal.

Roca už ho ale nehodlal nechat na sobě přiživit. Pokud zrovna nepopadal dech, pomáhal si ochrannými verši, přestože téměř nefungovaly. Využil sílu jeho paže a odrazil se od ní, pokusil se zasáhnout bezkrvou tkáň na předloktí, ale nedosáhl a byl potrestán. Naštěstí ránu ustál. Dvěma rychlými kroky ustoupil, odrazil pařát, překulil se, aby se vyhnul druhému, sekl do masa na boku, rychle využil oslabení a znovu zaútočil proti dlouhé noze. Doufal, že se mu podaří tentokrát ji zranit natolik, aby se meelisovi podlomila, ale sek nebyl dostatečně hluboký.

Na chvíli se zastavil, zahleděl se do nepřítomně zaujaté tváře. Hrudník se mu zvedal v prudkých nádeších a cítil, jak se mu potí ruce. Lépe si přechytil meč a zkoncentroval se. Meelis vypadal podobně. Jako by si byl jistý, že se dnes dobře nakrmí, a zřejmě cítil i Rocovo nervózní napětí. Jako by ochutnával i z dálky. Zprvu vypadal, že zůstane klidný a bude si se strážcem jen hrát, ovšem náhle se dal do pohybu.

Roca neuskakoval, šel mu naproti a uhnul až v poslední chvíli před úchopem pařátů. Zariskoval, využil setrvačnosti jeho váhy, a vyplatilo se. Dokázal démonovi zarazit meč do těla téměř až po rukojeť. Z rány se okamžitě začala valit temnota, ale nedokázala zranění zahojit.

Meelis se rozzuřil a svými pokusy zbavit se zbraně si napřed ještě více ublížil, ale nakonec se mu podařilo meč z těla dostat a odhodit neznámo kam. S ohlušujícím řevem se znovu vyřítil proti drobné postavě. Plavovlásek se zatím rozběhl obloukem, cestou chytil meč, který mu Uta rychle podával, a ve druhé ruce sevřel rudé ostří. Zlehka přejel prsty po oceli těsně za záštitou a nechal na ní zazářit ochranné znaky.

Odrazil ostrý pařát, měl ideální polohu, ale zaváhal. Silný úder do hrudi mu téměř vyrazil dech, ale díky vestě naštěstí neskončil z polámanými žebry. Rychle se sebral ze země, ale démon byl rychlejší a znovu ho srazil. Ještě před pár vteřinami byl Roca odhodlaný použít rudý meč, ale najednou se zdráhal, bál se… Opět ho ovanul děsivě známý chlad. Už neměl na vybranou. Převrátil si zbraň v ruce a bodl pod dlouhou paži.

Démonova váha okamžitě zmizela. Roca si až poté uvědomil, že zatíná zuby a zadržuje dech, v očekávání, co rána způsobí jemu, ale nestalo se nic. Úlevou si oddechl a s novým odhodláním se rozeběhl a utržil meelisovi jednu ránu za druhou. Spíše drobná škrábnutí, ale nehojila se, a to bylo důležité.

Jediné, co ani rudá ocel nedokázala přetnout, byly dlouhé drápy, a démon na to velmi rychle přišel. Tlačil Rocu na ústup, nejednou s ním zametl podlahu přes polovinu sálu.

Roca se vždy rychle postavil a čelil dalším útokům, snažil se najít mezeru mezi drápy a dostat se k měkkému tělu. Horlivá snaha se protlačit mu ale jen ubírala síly. Když znovu skončil na zemi, pouze se překulil na záda a lapal po dechu. Cítil, jak mu stroužky potu stékají po spáncích. Slyšel zděšené volání svého jména, i že mu ostatní vybíhají na pomoc, ale věděl, že to nestihnou. Démon už byl ve skoku.

Koutek úst mu zlehka vyběhl nahoru. Nedíval se očima, nechal se vést vnitřním pocitem a v poslední možné chvíli zmobilizoval veškeré potřebné svaly k jedinému útoku.

Zasáhl. Cítil odpor masa proti ostří, i praskání kostí, ale křupnutí se ozvalo i v jeho vlastním rameni a jako z dálky slyšel vlastní zaúpění. Meelis na něj navalil většinu své váhy a Roca meč upustil pozdě.

Přitiskl si bolavou paži k tělu, ale nehleděl na bolest, nevnímal nic kolem, kromě démona ležícího zpola na boku na zemi. Vydrápal se na něj, aby mu zasadil poslední ránu, a skrz zuby cedil ochranné verše, díky kterým se vážně zraněnému protivníkovi nedařilo tak rychle sebrat. Jenže rudý meč byl zaklíněný na opačné straně démonova těla. Roca nemohl ztratit ani vteřinu, musel využít šanci na zásah, alespoň aby démona udržel na zemi tak dlouho, než se k němu dostane rudá ocel.

Jediná zbraň, kterou teď při sobě měl, byl Aitarův nůž. Musel pro něj sáhnout levou rukou a doufal, že dokáže ostří zarazit dostatečně silně a hluboko. Pohlédl na bílou čepel s vyrytými znaky. Napadlo ho něco velmi nejistého a možná bláznivého. Přejel si ostřím po odhalených prstech, nahlas pronesl verš pro ochranu a vytrvalost vyrytý do čepele, zatímco se přehoupl přes mohutnou hruď a veškerou silou zarazil nůž démonovi přímo do srdce.

Poslední slovo se proměnilo ve výkřik. V levé části hrudi jako by se mu polámala žebra. Sípavě lapal po dechu, ale netušil, jestli není schopný dýchat nebo vzduch kolem něj zmizel. Ocitl se zahalený ve víru démonovy temnoty. Tělo pod ním sebou škubalo, ale držel konec nože pevně.

Bolest však náhle povolila, nebo spíše ustoupila do pozadí natolik, že ji nevnímal. Za to pocítil cosi jiného, tak silného a vroucného, až to s ním zacloumalo. Viděl sám sebe v tolika situacích, mladičkého i staršího, že je ani nestíhal zachytávat. Svůj úsměv, svůj šibalský kukuč, zaujetí, soustředění při psaní veršů, rozohněnost při boji i starostlivý pohled. Slyšel se dotčeně prskat, mocně pronášet verše i tiše si broukat, popichoval se, ale připadalo mu, že vypadá jaksi jinak, lépe, a cítil k sobě zvláštní a velmi silný tah. Pokaždé ho zalila vlna radosti, v některých chvílích i s trochou rozpaků, uvědomoval si obdiv a respekt. Jenže vše zastiňoval smutek a strach. Cítil potřebu se chránit, ale věděl, že před tím, co ho čeká, se neochrání. To pomyšlení mu vhánělo do srdce tíseň. Kdesi hluboko se v něm vzdouval vztek, tak moc si chtěl být blíž a napořád, a tak moc se bál, co se s ním stane. Nikdy neuměl lhát a nedokázal skrýt své starosti, už teď vypadal zničeně a zároveň pořád nadějeplně, a netušil, co z toho je horší…

Z toho uviděl Utu a uvědomil si jiný druh radosti a jako by mu žilami kolovala čirá vděčnost, že ho má pořád po boku. Uvědomoval si, že by pro něj udělal cokoli. Tu viděl, že mu něco říká, věděl, že mu odpovídá, ale neslyšel nic, avšak cítil, že se směje. Zaplavila ho vlna euforie, když spatřil, jak spolu bok po boku bojovali. Dokonce viděl jakési dítě, které mělo Utovy rysy, jak nejistě a s přehnanou opatrností přechází po nějaké snad zvonici a s úžasem se rozhlíží. Viděl jeho první snahy s meči a cítil pevné odhodlání i nervozitu při pohledu na bránu tréninkového tábora. Stále ho bral úžas a nevěřícnost, když stál na vrcholku hory a sledoval s ním město pod sebou. Všechno to krásné ale protínaly obavy, pocit nespravedlnosti a odtržení. Něco si slíbili a vědomí, že svůj slib nedodrží a způsobí mu trápení mu svíralo srdce víc, než strach z vlastního osudu. Tak moc se bál, že s sebou vezme i kus něj…

Zahlédl Aitara, jak nehledě na vlastní nebezpečí přispěchal Rocovi na pomoc, a znovu si připomněl, kolik laskavosti je za tím temným, někdy nepřístupným pohledem. Viděl ho i v jednom z jeho rozohněných rozpoložení, které však nepramenilo z něj samotného, a jak s ním bojoval. Viděl ho dojatě plakat a viděl i slyšel jeho hlasitý smích. Aitar prostě byl takový, když něco cítil, tak naplno, a nedokázal to skrýt. Občas mu to záviděl, i když věděl, že kolikrát je to spíše na obtíž. Pocítil obavy, když ho viděl v rozhořčení a alkoholovém opojení odcházet branami chrámu, ale zároveň v něj nepřestal věřit. Prostě věděl, že to není naposled, co ho vidí, ať si ostatní říkají cokoli. Viděl ho v plné zbroji po posledním vítězném zásahu, rychle se rozhlížet po ostatních a následnou euforii, která v něm převládla. Viděl ho přijímat Utovy rady a trénovat s ním. Při tom pohledu cítil vlnu uznání a obdivu, jelikož věděl, co to jeho ješitnost stojí. Ale také strachu. Bál se, aby neztratil motivaci a netopil, nebo spíš neupil se v beznaději, ale zároveň doufal, že ho to možná ještě víc popostrčí tím správným směrem. V jeho mysli znělo velké „kéž by,“ ale stálo tak na hraně, že mohlo snadno přepadnout…

Měl pocit, že se mu třese celé tělo. Viděl Kammua, jak se smíchy plácá do stehen, a i on sám přicházel o vzduch v plicích tímto radostným záchvatem. Náhle se objevil v provizorním tréninkovém sále, viděl mladičkého Kammua jak celý zchvácený stále dokola a dokola opakuje nacvičené sekvence, s nespokojeností ve tváři a snahou o co nejrychlejší a nejpreciznější pohyb, a žasl nad jeho odhodláním. Viděl starost v jeho tváři a neústupnost v péči o něj i ostatní, přestože jemu samotnému očividně nebylo dobře. Vzápětí ho viděl jednat se správcem, s tváří naprosto vážnou a s rozhodnutím neustoupit a co nejlépe se dohodnout ke spokojenosti obou stran. Obdiv, vděčnost a uznání kolovaly celým jeho bytím stejně jako u ostatních, ale zároveň i důležité uvědomění. Věděl, že bude muset tvořit nejenom most, ale tentokrát i štít mezi strážci, správcem a obyvateli města. I když si uvědomoval, že je to tvrdý chlap, poznal i jeho měkké jádro. Věděl, že to zvládne, ale starosti, co to s ním udělá, mu zahlcovaly mysl…

Viděl spoustu dalších tváří, některé jasně poznával, některé ne. K některým cítil hlubokou lásku, k jiným možná vlažnější vztah, ale přesto pro něj byly důležité. Všechny ale spojovalo jediné – jakýsi pocit viny za to, co jim způsobí, co některým způsobuje už teď. Ačkoli si pořád snažil udržovat krapet naděje, věděl, že je to nevyhnutelné. Snažil si říkat, že za to přece nemůže, ale co když někdy v životě udělal něco, čím k tomu přispěl?

Smíření s osudem, spokojenost s tím, co dokázal, a vědomí, že měl možnost toho zvládnout a zažít více, než spousta lidí, kteří se dožili uctivého stáří, se pralo s touhou toho dokázat ještě víc. A ačkoli si to nechtěl přiznat, i s obavami ze svého odchodu. Nebál se smrti samotné, ale cítil, že slábne. Bál se, že jednoho dne bude jako strážce k ničemu a ostatním jen na obtíž. Možná by přeci jen bylo nejlepší završit svůj život v dramatickém souboji…

Sevření strachu o město samotné mu téměř nedovolovalo spát. O ostatní, jak budou schopní plnit své povinnosti strážců, o obyvatele. Už byl svědkem měst a chaosu v něm způsobených porušenou barierou a děsil se představy démonů hemžících se ulicemi, ubližujících lidem a ničících vše, co za léta těžce budovali. Věděl, že všechny zasáhne těžké období, a dával si to za vinu. A věděl, že s tím nemůže vůbec nic udělat.

Rocu probral náhlý náraz na zem a opětovný příval fyzické bolesti. Zůstal ležet schoulený na zemi, zatímco si sbíral a třídil myšlenky a snažil se uspořádat chaos, který měl v hlavě. Najednou však všechno zapadlo na své místo. Cítil, jak se rozechvěl, a nejdřív tiše, ale pak stále více nahlas, se rozesmál.