Chrám tisíců duší - 5. kapitola: Tréninkový tábor

Xerra, srpen 4178

Roca

Po půldenním tréninku už padal hlady. Prázdný žaludek rozhodně nepřidával na jeho rozmrzelé náladě, ale aby taky nebyl naštvaný, když mu jeho tým připadal jako koule na noze.

Chtěl pracovat a byl ochotný pracovat tvrdě. Možná nebyl nejlepší ve skupině, ale troufal si tvrdit, že bojovou hůl ovládal velmi schopně, a s každým dnem dělal pokroky. Jenže členové jeho týmu pořád remcali něco proti. Možná měli větší talent pro boj se zbraněmi, které si zvolili, možná jen boj s meči vypadal efektivněji a zdálo se tak, že jim to jde lépe. Pravdu by odhalil až skutečný boj, ale ten zatím nepodstoupili. Možná proto se snadno nechali zlákat k odpočinku a hýření ve městě. Bylo to až k vzteku. Vůbec nedbali jeho slov, že neustálá práce na sobě je základ, a i poté budou potřebovat obrovské štěstí, aby se mohli stát skutečnými strážci a vybudovat si vlastní místo ve světě.

Skutečně vynikali jen v nevyžádaných radách: „Nesmíš to přehánět, uvolni se trochu.“

„Musíš i trochu žít,“ vysmívali se mu.

„Na co se tak dřít, nepotřebujeme vlastní město, stačí se dostat do služby,“ oponovali jeho snahám.

Ale to Rocovi nestačilo. Byl ochotný obětovat vše. Potom, pokud by to nevyšlo… co naplat, asi mu to nebylo souzeno, řekl by si. Nebyl by však na sebe naštvaný a dokázal by si bez výčitek najít jiný životní cíl, který by ho dokázal uspokojit.

Ani se nepřevlékl z tréninkového oblečení, přes vestu si jen přehodil plášť a vydal se do města. Na vrčení meelisů kolem si zvykl, však také nevydrželi vrčet moc dlouho. Naučil se prát s vlastními démony už ve své domovině, a že tam to s nimi měl složitější. Místo sebelítosti to však bral jako důležitou školu do života.

Ve městě se démoni vytratili anebo se možná jen smísili s hustým davem. Celý měsíc probíhaly výběry do tréninkových táborů, každý týden na jiném místě a kdekdo zkoušel své štěstí. Toto období si užívali i obchodníci, jelikož výběrové zápasy byly událostí přitahující zvědavé diváky, ochotné utratit více než kdy jindy.

Když zahnul na hlavní ulici, jen s povzdechem protočil oči. Možná by se se svou drobnou postavou dokázal protáhnout mezi lidmi, ale dostat stůl ve své oblíbené hospodě neměl šanci. Vrátil se tedy zpátky a vydal se naopak proti proudu, do klidnější čtvrti.

I tam se však setkal s neúspěchem. Hladové okno vyjedené, stánky napůl rozložené a hostinec obsazený. Nechtělo se mu táhnout přes půl města, kvůli kusu žvance, ale ach ten hlad… V táboře ho čekala jen slabá snídaně až další den.

Pomalu procházel ulicí a zvažoval možnosti, když ho na rohu zaujal pekařský vývěsní štít, nebo spíše ho na první pohled přitáhl mladík zápasící s otevřenými dveřmi. Bez rozmýšlení se vydal tím směrem a prošel za jeho zády dovnitř.

„Hej, už máme zavřeno!“ houkl na něj starší muž zpoza pultu místo pozdravu.

„Já vidím, že dveře jsou pořád otevřený,“ namítl Roca právě ve chvíli, kdy se je podařilo vyseknout z nerovné kamenné dlažby. „Nebo alespoň byly, když jsem jima procházel,“ pokrčil nevinně rameny, ačkoli při jeho rozcuchaném vzezření, náušnicích v uších a blátem na botách i lemech kalhot, nevinně rozhodně nevypadal.

Bez dalšího zaváhání požádal o knedlíčky plněné fazolovou pastou a závin s plátky vepřového a špenátem.

„Na sekyru nedáváme,“ ohradil se nadřazeně prodavač.

„A kdo to po vás chce,“ odsekl mu Roca stejným tónem zpátky a vytáhl z kapsy mince. Muž se tedy s neskrývaným remcáním dal do ukládání knedlíčků a závinu do papíru, zatímco si plavovlásek užíval pohledu, který na sobě cítil. Se zdviženým obočím se v jeden moment rychle ohlédl a spokojeně se usmál, když blonďák za ním pohledem okamžitě uhnul a věnoval se zase své práci. Tréninkový úbor na lidi uměl zapůsobit.

„No, prosím,“ položil prodavač balíček na pult a nedočkavým gestem požadoval peníze, aby se toho drzouna co nejdříve zbavil. „Chybí pět bunnů,“ konstatoval, jakmile si mince přepočítal.

„Závin je za sto dvacet a knedlíčky za pětadevadesát.“

„Ty knedlíky jsou tak oschlý, že nestojí ani za pětapadesát,“ pohotově mu Roca oponoval. „Berte, nebo si je vyhoďte.“

Prodavač zaskřípal zuby a prstem ukázal na mladíka leštícího výlohu, aby byla připravená na další den. „Ty,“ řekl rázně, „těch pět bunnů si dorovnám z tvého platu. Neměl jsi ho sem pouštět.“

Roca si spokojeně vzal svůj balíček a cestou se na blonďáka upřeně zahleděl. „Díky,“ řekl, jak nejzářivěji dovedl. Ani nemusel předstírat milý úsměv, když se střetl s něžnýma, ledově modrýma očima. Jen už neviděl, jak nesměle uhnuly, protože ve stejný moment se málem začervenal a raději vypochodoval ven.

*****

Do tábora se stihl vrátit před soumrakem. Knedlíčky si nechal i k posílení snídaně, omyl se a spokojeně si lehl na palandu. Jeho parťák na spodní posteli chyběl, ostatní tři už ale tvrdě spali ve svých postelích.

Zbývaly poslední dva dny do konce týdne a tedy do vyhlášení výsledků z výběrových zápasů a přijímacích rozhovorů do jeho tábora. V duchu doufal, že se do tréninku dostane někdo stejně odhodlaný, jako on sám, někdo, s kým by mohl utvořit nový tým. Jedna část jeho já ho sice odrazovala, našeptávala mu, jak ošklivé má myšlenky a že tu snová zradu svých parťáků, ta druhá jej ale ubezpečovala, že s těmito lidmi se daleko nedostane, ani se s nimi necítí natolik dobře, aby s nimi potřeboval utvářet pouto podobné rodině.

Jaké však bylo jeho překvapení následující den.

Vedoucí oddílu si ho zavolal hned ráno. „Mám pro tebe nemilou zprávu, Roco,“ začal svým strohým tónem. „Obdržel jsem na tebe další stížnost.“

„Od koho? Proč?“ podivil se.

„Na tom nesejde. Ale odpověz mi, upřímně: Dokážeš si se svým týmem představit budoucnost?“

Skoro zalapal po dechu, takhle přímou otázku nečekal. Kdo si, krucinál, zase stěžoval a na co?
Pár vteřin váhal, což bylo stejně nešťastné, jako kdyby zvolil nevhodná slova, ale potřeboval si odpověď napřed sesumírovat v hlavě. „Upřímně,“ polkl naprázdno, „si nemyslím, že můj tým má budoucnost, teda ne ve stavu, v jakým se nachází-“

„To mi stačí, vidím, že se komise rozhodla správně."

Roca se začal v duchu tetelit. Že by teď přišel ten okamžik a převeleli ho k někomu schopnějšímu?

„Do poledne vyklidíš své stanoviště a odevzdáš tréninkovou výbavu. Poté opustíš tábor. Je mi líto.“

Zůstal hledět jako opatřený. Na patře měl spoustu otázek, ale najednou sám sebe slyšel říkat: „To je snad vtip?“

„Mohl jsi to očekávat. Jsi příliš velká individualita, Roco, a na to tady není místo. Tady pracujeme v týmech a ty bys neváhal a své přátele bys klidně podrazil.“

„Vždyť můžou trénovat s kýmkoli jiným, nikdo je nevyhazuje!“ rozkřičel se. „Jaký podraz? Copak můžu za to, že jejich prdele jsou líný udělat trochu práce navíc? Že se nejsou schopní držet jakýhokoli cíle? Nevím, kdo komu ustavičně hází klacky pod nohy!“

Vedoucí si ale stál na svém. „Aby ses jednou o své ambice nespálil. Doufám, že tábor opustíš v poklidu, bez dalších výstřelků.“

Prý v poklidu… když už má odejít, tak za sebou pořádně práskne dveřmi. Prostěradlo a povlečení hodil chuděře pomocnici doslova na hlavu. Tréninkové oblečení se nenamáhal čistit, nože místo podání zbrojíři zapíchal do pultu a Bó místo uložení jen hodil ke stojanu.

Se svými, teď už bývalými, parťáky nepromluvil ani slova. Rozhodně se nenechal zasáhnout výmluvami, jak nikdo nečekal, že to takhle dopadne, ani rádoby omluvami, dokonce ani jakýmisi radami, že kdyby nebyl tak hrr…

Ochotný jim byl sdělit pouze jediné, při samém odchodu z brány, která se mu definitivně zavřela. „Až to jako jediný z vás někam dotáhnu, můžete mi všichni přijít políbit řiť.“

*****

S vyhazovem z tábora zároveň přišel o střechu nad hlavou, snídani a jedno teplé jídlo denně. Ani nepotřeboval přepočítávat úspory, na hostinec mu nezbude a na jídlo mu také dlouho nevystačí. Místo tréninků bude muset vzít za vděk pouze prací.

Alespoň se dnes dostal včas do své hospody a pořádně se najedl, než zamířil do pustin. Pro většinu lidí bláznovství, ale on se démonů nebál a držel se na dosah hranice města, kde ještě působila ochrana obnovené bariery. Bylo to jen málo přes rok, co bariera kolem města téměř padla a temní tvorové se proháněli ulicemi jako splašení. I jeho málem dostali. A nejednou…

Ochranné svitky jako by tehdy ztratily většinu své moci, strážci jako by neměli dost sil zajistit žádnou ochranu a nestíhali příval démonů likvidovat. Ulice tvořil jeden velký chaos, ve kterém se několik obyvatel stalo oběťmi i lačných dashů. Bohužel, našly se případy, kdy jejich napadení bylo fatální.

Měl tehdy pocit, že to neskončí. Skoro každý den, nehledě na situaci, chodil projevovat úctu náhle zemřelému strážci, který pro něj byl důležitým symbolem a životním majákem. Mezi boji o život a vlastní příčetnost začal chápat pravou podstatu démonů a poprvé si uvědomil, že sám dokáže vytvořit verše, které ho chrání.

Začal se angažovat v pomoci ostatním, seznámil se s několika lidmi, kteří smýšleli podobně jako on a brzy se dostal do vysněného tréninkového tábora. Příležitostně si vydělával na polích a za malé procento vypomáhal stánkařům. Nejvíce času a úsilí však věnoval táboru a lidem, kteří se zdáli, že v sobě mají stejný zápal jako on.

Teď už byla situace relativně pod kontrolou, ačkoli strážci se příliš nezdržovali v chrámu ani v ulicích, a město si v podstatě začalo žít po svém. A Roca byl opět na startovní čáře, jako před lety, když sem přišel.

„Nenechám se zlomit,“ zařekl se, když večer ulehal u ohně s brašnou pod hlavou a zabalený do pláště.

*****

Druhý den se upravil, jak nejlépe mohl, a zamířil do městské tiskárny. Vzhledem ke své odvaze a výřečnosti neměl větší problém získat práci, jediný problém představovaly pouze masivní náušnice, které však neodmítal sundat, a tak už dopoledne stál na rohu hlavní ulice a vyvolával nejčerstvější novinky, zabalené do atraktivních slovíček, že i největší odpůrce novin přemohla zvědavost.

„Naši nejodvážnější se vrhli do pustin! A je to síla, z tohohle čtení budete mít husí kůži! – Nové hvězdy mezi rekruty! Dosud neporažení spolu změří síly! Kdo má větší šanci? Co na to sázkové kurzy? – Drby z první ruky! U západní brány roste nová svatyně! Zdá se, že jeden ze strážců něco chystá, a je to teda překvápko! – Smrt za bílého dne! V hostinci „U špačka“ se chystají hody!“

Vyvolával přes dvě hodiny, dokud vše neprodal. „Lituji, už nemám ani výtisk,“ rozhodil prázdnýma rukama před hloučkem, co přišel pozdě, „ale zítra můžete očekávat čerstvý přísun informací a nejpeprnějších drbů,“ zazubil se. Hlouček se s remcáním rozešel a zůstal před ním stát jen vyšší mládenec s popelavými vlasy a šedýma očima.

„Vidět tě moc není, ale hlas máš dobrý,“ konstatoval a jako by si ho měřil svým kočičím pohledem.

„No jo, říká se, že malí psi štěkají nejvíc nahlas,“ uchechtl se Roca a dal se na odchod. „Ale pozor, i nejvíc koušou.“

Překvapenému personálu tiskárny odevzdal výdělek a za svou odměnu se dosyta najedl a zarezervoval si pokoj v hostinci. Usadil se na rozvrzanou postel a rozhlédl se. Maličký zatuchlý krcálek, ale na chvíli to stačilo. Mohl by takto vyžít i delší dobu, jenže nic víc. Ke spokojenosti mu to nestačilo.

Ale co dál? Pohlédl na své staré Bó, které se nemohlo přiblížit jeho oblíbené zbrani z tábora. Nepatřilo k nejkvalitnějším a po nesčetných soubojích s démony už mělo očividně nejlepší za sebou. Sehnat nové ale nepředstavovalo takový problém, jako si najít parťáky.

Ale možná…

Sice ho vyhodili, ale jak rychle se tato informace stihla za jediný den rozšířit? Pochyboval, že během výběrových zápasů měl někdo na starost zjišťovat, jestli nemají o člena méně. Byl to risk, ale riskování bylo jeho koníčkem.

Tréninkové tábory měly sice své základny za hranicemi, ale nábory se konaly ve městě, aby byly lépe přístupné divákům a aby zájemci všechno hned nevyzvěděli.

Roca si na truc vybral stanoviště, kde loni splnil potřebná kritéria a byl přijat. Postavil se k ostatním u zadního vchodu, tvářil se jako by nic, a když přišel na řadu, řekl své jméno, tréninkové zařazení a s poklonou vysekl moto, které nesla jejich hala, a které fungovalo jako heslo.

Pod nosem se nenápadně zazubil, když hladce proklouzl dovnitř. Našel si pod tribunami místo s ucházejícím výhledem a vyčkával.

Dav hučel. Myslel si, že se mu musí celá tribuna zřítit nad hlavu, když do arény vstoupili první uchazeči, horliví dobít si své místo v táboře. Ve skutečnosti už ale bylo víceméně rozhodnuto. Neporažení měli svá místa téměř s jistotou zajištěna a jejich zápas byl prakticky jen přehlídkou pro publikum. U ostatních záleželo z velké části na osobních rozhovorech, které vedli s vedoucími oddílů, na zbraních, které si zvolili, a na celkovém dojmu.

Rocu zajímala především první část. Rozhlédl se po osazení, a tu se poprvé zarazil. Jen kousek od něj stál vysoký mladík s popelavými vlasy, v rukou třímal krátké meče a postavil se proti stejně vyzbrojenému protivníkovi. Roca sjel pohledem na velké dlaně a dlouhé štíhlé prsty… nechtěl dávat na první pohled, ale něco mu říkalo, že ty by to se svými zbraněmi mohly umět. A uměly. Mladík možná nebyl tak zkušený a horlivý, jako jeho protivník, ale kruci, tohle byl přirozený talent. S dávkou elegance navrch.

Přinutil se od něj odtrhnout pohled a znova přelétl celou arénu. A zarazil se podruhé. Opravdu vidí toho nesmělého blonďáka z pekárny? Div že si neprotřel oči. V tom, co blonďák předváděl, nebylo za mák nesmělosti či studu. Možná jisté nervozity ve chvílích, kdy měl moment přemýšlet a taktizovat, ale vzápětí už se znovu rozmáchl velkým dvojručním mečem a tlačil svého soupeře se stejnou zbraní na ústup. V jeho pohybech se odrážela čirá energie a snad jako by pro něj boj byl stejně důležitý a přirozený, jako dýchání.

Zápas se nezvykle protáhl. Vysokého nakonec porazili, ale blonďák držel remízu tak dlouho, až museli rozhodčí stanovit limit na první zásah. Možná jej taková podmínka znervózněla, nebo to byl ohlušující řev z tribun, co jej rozptýlilo, ale po několika dalších minutách se o něj soupeřovo tréninkové ostří přeci jen otřelo a arénu opouštěl s velmi zdatně potlačovanou hořkostí v očích.

Teď měl Roca dilema. Na jednu stranu jim přál místa v táboře, protože měli slušně našlápnuto stát se nejlepšími a pro nejlepší měly tábory smysl. Ale na druhou by si je chtěl uzurpovat do svého nového týmu, mimo veškeré tábory. Ale to byla smělá myšlenka i pro odpadlíky.

*****

Vyhlášení mělo proběhnout navečer. Vždy se čekalo na setmění a zapalovaly se ohně, jakási symbolická brána do nového života. Dnes se na celý rituál díval jinak. A na tábory také. Přesto dostat znovu příležitost, dokázal by odolat? Možná by tajně doufal, že to tentokrát vyjde, podaří se mu postupovat výš a výš a jednou snad až na samý vrcholek hory…

Procházel se poblíž arény a vyčkával. Napřed se z tribun začaly hrnout davy lidí, rozesmátých a spokojených s představením. Až chvíli po nich se ven postupně trousili i více či méně zklamaní uchazeči. Roca počkal, dokud se okolí arény nevyprázdnilo, ale vysokého ani blonďáka neviděl. To muselo znamenat jediné…

Po chvíli bloudění a snědených nudlích se rozhodl vydat zpátky do hostince. Kráčel v zamyšlení, snažil se v hlavě utřídit nový plán. Pomalu mu začalo jiskřit za očima nápady, ale jako první chtěl využít svou práci. Tiskárnou prošlo mnoho zpráv a více se jich zahodilo, než dostalo do hotového výtisku. Tam na něco jistě přijde. Možná si někdo pokusí dát do novin inzerát?

Jeho vnitřní úvahy přerušily až hlasy a zdálo se mu to, nebo i vrčení démona? Popoběhl, aby se podíval blíž. Své Bó měl sice v hostinci, ale vždy při sobě nosil Tekko, dva kovové srpky, které mu rychle sedly do dlaní, když se náhle zjevil démon. Ani v nejmenším ho však nenapadlo, co, nebo spíše koho uvidí.

Po epickém boji v aréně nezbyly ani památky. Místo toho se blonďák plácal s obyčejným, i když docela drzým meelisem. Vyšší stál opodál, ruce založené na hrudi. Zdálo se, že měl zakázáno pomáhat, ale očividně ten pohled nenesl nejlépe. Roca si vyhlédl hromadu beden u domu, skryl se za ni a nenápadně je mezerami pozoroval.

„Reissi, už toho nech,“ promnul si ten vyšší čelo a spěšně se rozhlédl, jestli mají stále soukromí. „Tohle nemá smysl.“

„Ale má. Bude-mi-líp,“ odsekával blonďák, zatímco hlava nehlava švihal meelise kusem hadru. Ten si zřejmě myslel, že je jeho oběť neschopná ho zničit a stále více se osměloval a místo pouhého uhýbání podnikal jistější a jistější výpady. Tohle sebevědomí ho přešlo ve chvíli, kdy se proti němu blonďák napřáhl skutečným úderem, a po pár ranách pěstmi zmizel.

„Tak už lepší?“

„Jo,“ zamručel blonďák a popotáhl. Rocovi se ani nechtělo věřit, on skutečně brečí? „Pořád to ale nechápu. Jak tě mohli nevzít? To je nespravedlnost!“

Vyšší pokrčil rameny. „Na krátké meče je nátřesk. Prostě se jim někdo hodil víc. A jestli dávají i na předchozí záznamy-“

„Kdyby dávali na předchozí záznamy, nevzali by mě ani do výběru. Dobře víš, co říkali. Příliš slabý, příliš vznětlivý, citlivý, nejistý…“

„Nech toho, drsňáci se nepodceňují. Jsi schopný. A to, že se jim nelíbí to nejlepší, co v tobě je, není náš problém.“

„Je to náš problém, jestli sis nevšiml,“ odsekl blonďák. Opět vypadal, že se nechává vytočit. To bude asi ta vznětlivost, napadlo Roca.

„Uklidni se. Ještě máme týden a takto blízko jsme nikdy předtím nebyli. Zkusím to znovu, určitě to už vyjde. A pak požádám o převelení, prý je to možné.“

Po těchto slovech ale jako by se znovu objevil ten blonďák, kterého Roca viděl v aréně. Otřel si zbylé slzy a zpříma se postavil proti svému příteli, až jej skoro dorostl. „Zapomeň,“ zapíchnul mu prst do hrudi, „zapomeň, Uto, že bych do toho šel bez tebe. Buď společně, nebo nic. Nenechám tě za sebou.“

Teď to vypadalo, že se rozbrečí ten druhý. Roca je přestal pozorovat a na chvíli se usadil, opřený o zeď a zamyslel se. Hlavou se mu prohnala výčitka vedoucího oddílu. Jsi příliš velká individualita. Znamenalo to, že je sobec? Zvládl by se vzdát svého snu, pokud by si ho nemohl splnit společně s někým blízkým?

Jeho ambiciózní stránka mu říkala, že ne. Chtěl si jít za svým a s sebou bral jen toho, kdo viděl věci stejně a byl stejně odhodlaný, jinak by ho přeci nevyhodili. Ale něco v něm mu našeptávalo: Pokud bys skutečně měl někoho, na kom by ti záleželo, vše bys viděl jinak.

Zatvrdil se. Nesnášel tuhle měkkou stránku svého já, která ho nahlodávala. Prostě a jednoduše byl ambiciózní sobec a chystal se ty dva pouze sprostě využít. Tečka. Nemá cenu si o sobě myslet cokoli jiného.

Odhodlal se vstát a jít za těma dvěma, společně s dalším ze svých riskantních nápadů. Zdálo se, že je po dohadování, a musel je trochu doběhnout.

„Eh, omlouvám se, že vás ruším,“ odkašlal si a protáhl se mezi nimi, aby se jim dostal do cesty. „Viděl jsem vás v aréně a mám pro vás návrh.“

Oba vypadali napřed zaskočeně, ale rychle se dokázali vzpamatovat a tvářit se nad věcí. Blonďák založil ruce a zatvářil se nepřístupně, i když se mu v očích odrážely jiskřičky naděje, zatímco ten s popelavými vlasy se zahleděl napřed na svého přítele, jako by předvídal nějaký neuvážený krok, a až poté vyzval toho prcka před sebou. „Ty jsi ten kamelot,“ konstatoval. „Hledáš nějakou senzaci?“

„Je z tábora,“ procedil blonďák skrz zuby, jako by ho tak snad nemohl slyšet. „Možná nás tam dostane společně.

Roca cítil, jak mu pod dychtivým modrým pohledem rozpaky rudnou uši. „Ehm… um… ano,“ začal opatrně, „byl jsem v táboře, ale… už nejsem. Asi potřebovali vyčistit sklad, než naberou nováčky, ehm.“ Ještě než se stačili oba nadechnout k jakékoli odpovědi, pokračoval. „No ale kdo potřebuje tábor?“

„Kdo potřebuje tábor?“ zopakoval po něm vyšší. „Třeba budoucí strážci? Správci?“

„Správcovy podržtašky?“ zvedl Roca obočí.

„Takhle říkáš lidem, kteří se můžou rozkrájet, aby strážci mohli dělat svou práci?“ zeptal se blonďák a svou otázkou jej přiměl zalapat po dechu, nejen svými slovy, ale především jejich pohotovostí a pevným hlasem.

„No, takhle jsem to úplně nemyslel.“

„Tak jak jsi to myslel?“ zeptal se pro změnu ten druhý.

Roca si rychle utřídil myšlenky a snažil se udržet vyrovnaný hlas. „Jen narážím na to, že projít dokonce všechny cykly tábora není záruka, že se z vás stanou strážci. Nebo že tam najdete někoho, kdo do toho půjde s váma za každých okolností. Nebo že vás nevyrazí kvůli tomu, že cestě za svým cílem chcete dát všechno.“ Poslední větu si téměř zamumlal pod nosem.

Uhnul pohledem a začal si uvědomovat, jak uboze musí působit. Neodvážil se podívat blonďákovi do očí, natož tomu druhému, a děkoval za tmu, že skryla jeho rudé líce. Ale přeci jen pomaličku vzhlédl a zdálo se mu, že za zdí nedorozumění zahlédl kapku soucitu.

„Takže máme zavrhnout všechny tréninkové tábory, protože jeden z nich se dotkl tvé ješitnosti? Paráda,“ rýpnul si vyšší.

Roca si povzdechl a odvážil se vzhlédnout k té tváři rozumu. „Takhle. Viděl jsem vás a viděl jsem, že jste dobří. A že můžete být zatraceně skvělí a že si za tím chcete jít. Vzhledem k tomu, že to neviděli ti tupci z tábora, rád bych vám nabídl jinou cestu… Hodlám jít do pustin a držet se svýho, protože když nezkusím všechno, budu se asi celý zbytek života nenávidět. A to bych nerad, protože dosud jsem dokonalostí jen hýřil.“

„Do pustin?“

„Jasnačka, město je pro děcka. A táborové uchazeče,“ zazubil se.

„Nebyl jsi taky náhodou uchazeč?“ zakroutil hlavou blonďák.

„Jasně, asi milionkrát. Ale vyrostl jsem.“

„To vidím,“ poměřily si ho ty kočičí oči, šedé jako kámen. „Když se rozmyslíme, tvůj dům v pustinách nemůžeme přehlédnout.“ Tahle slova mu připadala jako definitivní odmítnutí. Přesto se nepřestával usmívat.

„Hlavně nezapomeňte zaklepat. Nerad bych, aby moje Bó zlomilo takový delikátní nos.“ S hlavou vztyčenou opět prošel mezi nimi a nedával znát jakékoli zklamání ani výčitky, dokud neměl jistotu, že jej nevidí. Pak se teprve sesunul na zem a nadával si, jaký je pitomec. Mohl přeci celou věc vyložit jinak. Mohl zatajit, že ho vyhodili. Mohl jim místo nervózního žblebtání vše vysvětlit, mohl…

Teď už to bylo jedno. Jeho paličatá hlava a ukecaná huba si zase šly za svým, aniž by počkaly, než je doběhne i rozum.

*****

Dlouho nemohl usnout a i poté se vzbudil brzy. Nemělo cenu se hodiny převalovat, počkal, jen dokud se neprobere i první personál, a sešel dolů do lokálu.

Snídani pomalu a bezduše přežvykoval, aniž by pořádně tušil, co jí. S hlavou opřenou o ruku, aby odlehčil její tíze, hleděl na odřenou desku stolu a snažil se rozluštit kdysi dávno vyrytá slova na něm. Cokoli, jen aby nemusel myslet na to, jak včerejšek zpackal.

„Dobré ráno,“ zaslechl vedle sebe a položený tác mu skrz desku stolu zarezonoval až do lokte. Líně se zvedl, aby se podíval, kdo ho vyrušuje, a v ten okamžik byl zcela probraný.

„Kocovina?“ uchechtly se plné rty a modré oči jako by si jej poměřovaly.

„Výčitky svědomí,“ slyšel sám sebe říkat jako by zpovzdálí. „K-kde-“

„Kde se tu beru?“ zeptal se mladík za něj. „Bydlíme tu už skoro rok. Není to nejideálnější, ale za to levné. A taky jsme nepředpokládali, že to bude na tak dlouho.“

Roca na něj stále hleděl jako opařený. „A kde…“

„Kde je Uta? Ten ještě spí. Na rozdíl ode mě nemusí vstávat tak brzy, ale stejně ho půjdu za chvíli probudit.“

V celém lokále nebylo nikoho, než těch dvou. Ani hostinský se neobtěžoval vytahovat nos z kuchyně, když se neozýval žádný zvonek žádající si jeho pozornost. Nejspíš nejideálnější chvíle na probrání důležitých záležitostí, ale Roca jako by přišel nejen o jazyk, ale snad i o mozek. Hleděl do modrých očí a kdesi na dně mysli mu běžela úvaha, jestli někdy viděl něžnější a upřímnější pohled.

Blonďák se tiše zasmál. „Věděl jsem, že nejsi takový drzoun,“ prohodil a pustil se do snídaně, než mu vychladne.

„Cože?“

„Však víš, včera… a předevčírem v pekárně…“

Teprve tehdy plavovláskovi sepnulo, uhnul očima a začal uvažovat. „Ehm, omlouvám se,“ řekl tiše. „Občas se prostě moc nadchnu a melu, aniž bych věděl, co,“ nejistě se uchechtl. „Ale to, že jste dobří jsem myslel vážně,“ dodal.

„Díky,“ pokývl blonďák, „snažíme se. Ale na tábor to nestačí.“

„Ale vždyť tě vzali-“ začal Roca, ale pak si uvědomil, že zase mluví, aniž by přemýšlel. Vždyť ti dva přeci o tom vůbec neví!

„Á, takže někdo poslouchal…“

Zdálo se mu to, nebo se začal červenat? Zřejmě si uvědomil, že viděl i to plácání se s démonem, anebo se zastyděl za své rozčilené slzy?

„Promiň, nechtěl jsem, ale prostě jsem na vás cestou narazil. Teda, napřed jsem na vás čekal u arény, kdyby náhodou…“ přiznal.

„Abych pravdu řekl, myslel jsem, že Utu musí přijmout všude. Že nás nevezmou nikam, nebo nakonec jen mě, to jsem nečekal.“ Roca viděl, jak ho to mrzí, a píchl ho osten závisti. Těm dvěma na sobě skutečně záleželo.

„Jinde jste to nezkoušeli?“ zeptal se.

„V Maremoonu je jen jeden tábor přímo ve městě, kde jsme prošli základním výcvikem, víc to tam člověku nedá. A lidi tam o nováčky nestojí.“

„Jo, slyšel jsem, že se tam vše dělá jen pod jménem strážců. Když nový svitky nejsou alespoň z poloviny opisy, neujmou se. Ale chápu, že pro lidi to musí být těžký, po tom, co strážci odešli.“

„Přesně tak. Bylo to naše vysněné místo a asi k němu vždycky budeme tíhnout, ale nastal čas posunout se dál, a tak jsme tady.“ Blonďák pokrčil rameny a s pousmáním se zahleděl na svého spolustolovníka. „Jak ses tu ocitl ty?“

„Xerra je zase moje vysněný místo,“ pousmál se Roca zpátky. „I když moje sny sahají ještě dál.“

„K vlastnímu městu.“

„Jo,“ přikývl. „Dá se říct, že základní výcvik mi daly ulice, seznámily mě i s pár lidma. Pak jsme se společně hlásili do táborů. Po pár pokusech to vyšlo, a dokonce jsme už měli uznaný tým, ale… Můj cíl se obrátil proti mně.“

„To je mi líto,“ řekl blonďák upřímně. „Co se přesně stalo? Jestli se můžu zeptat?“

„Proklepáváš si mě snad?“ rýpnul si Roca.

„Co když jo?“

„Tak to nesmím pokazit jako včera,“ zakřenil se a veškerý vztek z vyhazovu i včerejšího trapasu ho přešel. Při vzpomínání na dobu v táboře ale zvážněl. „Občas jsem porušoval pravidla. Třeba tréninky dlouho po večerce. Nebo jsem moc mluvil a nezáleželo na tom, jestli mám pravdu nebo ne. ‚Jsi v tréninku, musíš mlčet a dělat, co se po tobě chce.‘ To jsem nezvládal. Věděl jsem, že nás to omezuje, ale klukům jako by to bylo jedno. Víš, v táborech je hodně pravidel, mezi kterýma se musíš naučit chodit, protože když na konci cyklu dojde na zkoušky, žádný pravidla tam neplatí. Buď to v sobě máš, nebo ne. Chtěl jsem, aby to kluci pochopili, abysme se vytáhli, jenže oni… prostě neměli ten tah. Ani nevím, jestli se spíš báli, nebo jestli se jim nechtělo. A já byl zas moc hrr.“ Promnul si rty a s nevinným úsměvem si povzdechl. „Hranice nejsou nic pro mě. Když za nima vidím možnost, která mě může dostat dál, jdu si za tím. Kluci si stěžovali, já nezapřel nedůvěru ve svůj tým… a tak jsem vyletěl.“

Ani netušil, proč se mu tak svěřuje. Jenže blonďák naslouchal a přikyvoval, jako by chápal každé jeho slovo.

„A pak ses rozhodl jít do pustin.“

„Jo. Nemám s démony zrovna malou zkušenost. A věřím, že dobrá parta by obstála. V pustinách je spousta nechráněných cest, různých osad, zbloudilců… Nejlepší táborové týmy chodí na čistky, rozhánějí meelisy v opuštěných jeskyních, zatímco na nechráněných stezkách slídí a číhají pejmani. Navíc uprostřed města si nové město nevybuduješ, vždycky musíš zariskovat a začít na holém poli.“

„Tak mi připadá, že se ti po tom vyhazovu spíš ulevilo,“ prohodil blonďák. „Konečně můžeš roztáhnout křídla a dostat se za hranice.“

Roca se tiše zasmál. „Možná jo.“

„Ale chybí ti ta prestiž, co?“

„Hele nerýpej si,“ drcl do něj, ale rozesmál se. Byla to pravda. Trochu mu chyběly ty obdivné a kolikrát i závistivé pohledy. Chyběla mu hrdost, kterou při tom pocítil, ačkoli vždycky měl na paměti, že zatím ještě nemá být na co hrdý.

Uklidnil se, ale pořád se jemně naculoval. Najednou na něj netoužil všechno vyhrknout a druhý den tradá do boje. Nechtěl ho přemlouvat a něco mu dokazovat. Ať už mají s tím druhým jakékoli plány, nebo jestli už poznali někoho jiného během náborových týdnů, měli by se sami rozhodnout, jak se svými možnostmi naloží.

„Tak jo. Čeká mě práce,“ zvedl se. „Užij si den,“ zakřenil se a odešel od stolu. Cinknul zvonečkem u pultu a přivolal si ne příliš nadšeného hostinského.

„Zůstanu další dva dny,“ oznámil a položil mince na pult. „A napište na mě i tu druhou snídani.“

„Hej!“ ohradil se blonďák.

„Á, někdo tady poslouchá,“ otočil se Roca a založil ruce na hrudi. „Nedlužím ti náhodou pět bunnů?“

„Ta snídaně stojí víc.“

„V tom případě teď dlužíš ty mně. Asi se budeme muset znovu sejít, jestli tě to tak pálí…“ pokrčil rameny a s úsměvem na tváři vyšel ven na čerstvý vzduch. Najednou se mu šlo lehce, a i přes zamračenou oblohu, která slibovala pořádný liják, mu dobrou náladu nemohlo nic zkazit.