Chrám tisíců duší - 4. kapitola: Krčma

Zettera, květen 4202

Kammu

Žaludek mu udělal takový kotrmelec, div se na místě nepozvracel. Užuž se málem rozkřičel na ženu nabízející úlomek kostěně bílé oceli jiné ženě. Ta jej s pláčem směnila za zlatý náhrdelník a bílou ocel si okamžitě přitiskla k srdci, nehledě na to, že si o ni pořezala ruce.

Kammu ani nemusel vidět, jak se v Aitarovi vzedmula vlna zlosti. „Hej, hej, hej…“ vzal ho za zaťaté pěsti a rychle ho vedl pryč. Tohle bylo zlé, viděl mu to v černých očích. Neměl ho brát s sebou, rozhodně ne, i když Aitar trval na tom, že chce být mezi lidmi. Drobnými gesty jim občas lepšil náladu a jejich víra a podpora mu očividně pomáhala z nejhoršího. Jenže pohled, který se jim naskytl, měl úplně opačný efekt.

„Podívej se na mě!“ zašeptal důrazně, jak jen nehlasitěji mohl kousek od lidí, a přirazil ho ke zdi. Rozlícený Aitar dokázal způsobit škody snad větší, než zemětřesení. „Nadechni se… to zvládneš.“

„Do prdele, to jsi to snad neviděl?!“

„Viděl, ale vztek nám nepomůže.“ Držel ho za ramena přitlačeného ke zdi a cítil, jak se mu tělo pod rukama vzdouvá v prudkých nádeších. Vidět jeho zamračený zlostný pohled nějaký démon, buď by se musel okamžitě rozplynout strachy, nebo ho naopak považovat za jednoho z nich.

Na druhou stranu byl za jeho rozlícenost vděčný. Neměl čas babrat se ve vlastní zlosti, když potřeboval usadit jeho. A Aitar zřejmě nechtěně převzal i část jeho emocí, ačkoli se mu to už dlouho nestalo.

Drzost prodejkyně byla o to větší, že se usadila přímo pod panstvím správce. Jako by tím zaručovala pravost čepele, která byla velmi sporná. Reissovy dlouhé nože se sice kdysi roztříštily pod náporem dashe a někteří lidé si jejich části ukořistili, snad pro štěstí, ale aby jich někdo sesbíral tolik? To se mu nezdálo. Ale i kdyby pravé byly, neměla žádný nárok využívat zármutku a snažit se z něj vytřískat, co se dá.

„Dívej se,“ ponoukl černovlasého, aby se podíval na mladíka s kyticí lilií a vyřezávanou hvězdou v rukou. Pod nosem si mumlal verše z jejich svitků a zřejmě měl namířeno na Birdy lane. „Necháš si tohle všechno zkazit nějakou pitomou vyděračkou?“ zeptal se, sotva mladík zmizel z doslechu.

Konečně napětí v Aitarově těle povolilo. „Máš pravdu,“ vydechl, přestože bouře v něm zcela nepominula. „Ale přece nedovolíme, aby takovým způsobem okrádali ty, kteří zůstávají věrní.“

„Ne, to nedovolíme,“ promnul si Kammu oči. „Ale tady na místě to nevyřešíme. Zajedu do Krčmy a ty si promluvíš se správcem.

„Neměl bys se správcem mluvit spíš ty?“

„Aby Krčma lehla popelem?“ zdvihl Kammu obočí.

„Stejně je zapovězená…“ zamumlal si Aitar pod nosem, ale souhlasil.

Vyšli zpoza rohu právě ve chvíli, kdy se na stánek vrhlo několik lidí a zaútočili na ženu nepříliš vybranými slovy. Kammu se zastavil a pozoroval dění. Obával se, aby mezi lidmi nedošlo k fyzické roztržce, ale naštěstí jediné rány schytal pouze stánek. Nátlak obyvatel ji přinutil vrátit náhrdelník a pod silou davu rychle sbalila plátno s vystavenými úlomky, nehledě na to, zdali nějaké vypadly ven, a rozčileně odešla, stále s velkou částí davu v patách.

Kammu se zvědavě přiblížil k opuštěnému stánku a zvedl ze země dva úlomky, ne větší než jeho palec. „Falešné,“ zavrčel a zahodil je zpátky na zem. Nic jiného nečekal, ale přesto se cítil ještě rozčilenější.

„Ale tenhle je pravý,“ ozvalo se za ním. Ohlédl se a viděl, jak černovlásek mezi prsty prohlíží malý úlomek a zkoumá jeho strukturu. Přišel blíž, aby se také podíval. Skutečně se jednalo o bílou ocel pocházející z jejich dílny. Zalil ho zvláštní pocit, najít takto kousek Reissovy minulosti. Nejraději by si ho nechal, ale přesně věděl, co s ním Aitar udělá, a souhlasil s ním.

Počkal, než přijde zpět od zapadlého domku a ženy, která pořád užasle stála ve dveřích, a vydal se s ním na panství. Tam se jejich cesty rozdělily. Pokývl mu na rozloučenou a zamířil do stájí, aby si půjčil koně.

*****

Než se vydal na cestu, vzal si do rukou malé zrcátko a uhel. Na líci si napsal lehce upravenou Staru - krátký verš, ochraňující ho před nechtěnými pohledy – a doufal, že si jej cestou nerozmaže.

Raději zvolil delší trasu, těsně při hranicích. Cítil, jak je bariera nad městem oslabená a v několika místech narušená, především kolem puklin způsobených zemětřesením. Lidé barieru nevnímali ani neviděli, i když citlivější jedinci si mohli výjimečně všimnout zamihotání jemného perleťového lesku zvláštní pevné mlhy, táhnoucí se kolem celého města a uzavírající ho do své náruče. Ani pro strážce nebyla snadno viditelná, ale dokázali dobře cítit její energii.

Kammua znepokojil pohled na temné zástupy za ní. Kromě bezpečných cest, na které dosahovaly zlomky bariery, se to všude hemžilo démony, číhajícími na příležitost schramstnout celé město i se základy. Nejistota, beznaděj, strach a žal je přitahovaly jako šváby pivo.

Vskutku nepříznivá situace.

Zahlédl několik hlídek, připravených zahnat případné vetřelce zpátky za barieru, ale nevyrušoval je. Až bude mít více času, osobně jim přinese nějaké zásoby a promluví si s nimi.

Už bylo dávno po poledni, když konečně dorazil k severní bráně. Nechal koně v místní stáji a pěšky se vydal ke Krčmě jen o blok dál. Ještě přesně nevěděl, co se chystá udělat, ale potřeboval vědět, co se děje v zapovězených koutech města, jelikož informace odtud se dostaly do celého města a nezřídka i mimo něj.

Zapovězená krčma byla monstrózní dřevěná budova se sedlovou střechou, která se z malé tiché hospůdky rozrostla v obrovský hostinec s nikdy prázdným lokálem, většinou plným sporů a spekulací. Málokdy odsud vzešlo něco dobrého. Když se městem začaly šířit drby a pomluvy, většinou pocházely odsud. Nikdo nevěděl, proč se zde rodí tolik záštiplných slov a nekonečných hádek, které často dokázaly vyústit ve rvačku. Někdo to sváděl na cizince, někdo na tvrdý způsob života, kteří tu místní museli ze začátku vést. Většina se však shodla, že jednou z příčin je odlehlost od chrámu a stálý přísun alkoholu.

Rychle zkontroloval znaky na tváři a vstoupil do víru překřikujících se konverzací, přehlušujících i zpěv melodií z chrámu, ozývající se z kouta vedle pultu. Už od vchodu natahoval uši, ale ani v nejmenším se mu nelíbilo, jaké pomluvy slyšel. Hned jako první se dozvěděl, že Aitar se záměrně snaží získat přízeň lidí, aby si polechtal ego; vzápětí k němu dolehlo rozčilování, jak si může Roca dovolit zůstat zavřený v chrámu a spekulace, jestli neodešel z města; od jednoho stolu zaslechl, že Uta údajně málo truchlí, za to od dalšího zase, že Uta nebojuje jako dřív a očividně je oslabený zármutkem; a i sám na sebe si vyslechl řeči, vyčítající mu jeho mlčení, horší boj nebo naopak, že vypadá, jako by se ho celá záležitost ani nedotkla. Remcání, jestli vůbec pro ně chrám ještě něco dělá, kromě marného ničení čím dál horších démonů, mu po chvíli připadalo jen jako neškodné cvrlikání.

Našel si volné místo u zpola zabraného stolu, odkud se k němu dostaly náhodné vzpomínky na Reissovy schopnosti, a poručil si pivo. Než stačil vylovit tabák, přistál před ním korbel a spolustolovníci se přisunuli blíž, aby si s ním přiťukli.

„Na Reisse!“ zvolali téměř jednohlasně a přípitek se jako vlna roznesl i zbytkem Krčmy. Na malou chvíli přerušil většinu řečí a vpustil mezi ně pár známých tónů.

„Já myslím, že by si zasloužil přípitek něčím ostřejším,“ ozvala se starší žena a zřejmě by to nebyl její první panák.

„To beru. Pálenku? Rum?“

„Ne, děkuji,“ odmítl Kammu nabídku muže sedícího naproti.

„Ale notak, je to na jeho památku!“

„Nemyslím si, že by byl hrdý, kdybych se jeho jménem ztřískal pod obraz,“ odvětil a olíznul hranu papírku s tabákem. „Nemáte radši oheň?“

„Studený nebo teplý?“ uchechtl se muž, ale vytáhl z kapsy zápalky.

„Chce si zakouřit, jasně že teplý,“ rozesmála se žena nejprofláknutějšímu vtipu ve městě. Kammu její slova přešel mlčením, rozhořelou tyčinkou si zapálil a vtáhl do plic uklidňující kouř.

Málem si hřbetem ruky otřel tvář, na které ho lechtaly vlasy, ale na poslední chvíli si uvědomil, že by se tím prozradil. Lidé s ním mluvili, jako s kýmkoli jiným, jen o něj téměř nezavadili očima. Do tváře mu nepohlédl nikdo, a i kdyby se přeci jen objevil někdo velmi urputný, aby překonal jakýsi rozkaz na dně mysli, stejně by ho nepoznal a vůbec nic by si z jeho matných rysů nezapamatoval.

„Slyšeli jste o těch prodejcích s relikviemi?“ nadhodil a nenápadně se rozhlížel po lokále. Zaujal ho hádající se pár, už jen kvůli tomu, jak často od nich zaslechl Reissovo jméno.

„Říkáš nesmysly, to by Reiss nikdy neudělal!“ křičela žena.

„Nikdy nevíš, hm?“ pokrčil muž rameny a zapil chladná slova. „Prý měl poslední dobou divné nálady.“

„Chrám pro něj byl vším. A byl v něm šťastný. Ani ostatním by to neudělal. Nebudu tě poslouchat, jdu pryč.“ Žena se naštvaně zvedla a ráznými kroky vyšla ven.

Tušil, o čem je řeč. Raději svou pozornost přesunul zpátky ke trojici sedící s ním u stolu.

„...většinou jde o repliky. Lidi jsou blázni, kdo se zdravým rozumem by se chytil na úlomek oceli? A hlavně mimo tržiště?“

„Musejí to být cizinci,“ podotkla dáma. „Kdo odsud by na to měl žaludek?“

Muž vedle ní s ní nesouhlasil. „Cizinci chodí rovnou na tržiště a tam by s takovými cenami neuspěli. Tihle musí vědět, kde nejlíp prodají.“

„Tak tu možná žijí, ale určitě nemají svou svíci ve zdejší Hoře. Věrní by to neudělali.“

„V to doufám,“ vydechl Kammu a schválně zvýšil hlas. „Protože kromě pobytu v kobkách by si museli svou svíci z Hory odnést.“ Co na tom, že žádné z jeho slov nebylo oficiální. Potřeboval rozšířit drby a varovat všechny, kteří by se chtěli odhodlat k nekalému jednání.

„V kobkách?“ ozval se kdosi od vedlejšího stolu. „Za co?“

„Za vydělávání na neštěstí,“ odpověděl. „Prý už někoho chytili za prodej falešných úlomků kostěných čepelí. Až ho pustí, bude vyhoštěn, pokud tedy není zdejší. A jestli tu má svíci… kdo ví.“

Od stolu na opačné straně místnosti se zvedl poměrně mladý muž, možná ani ne dvacetiletý. Kuráže však měl víc než dost. „Tss, co by strážci ještě chtěli?“ postavil se před Kammua. „Nedokážou nás už ani pořádně chránit před démony a budou si klást podmínky? Měli by být vůbec rádi, že tam nějaké svíce mají.“

„Sedni si zpátky, Ragi,“ snažil se ho jeho kumpán stáhnout zpátky na místo, odkud vstal.

„Proč? Zavře mě snad správce, nebo dokonce někdo ze strážců do kobky za můj názor?“

„Takové názory si strč do prdele,“ ozval se kdosi jiný. „Strážci tohle město vybudovali, mají právo klást si podmínky. Nehledě na to, že úcta k mrtvému by měla být samozřejmostí.“

„To je pravda,“ souhlasila žena u Kammuova stolu, „ale taky je tu otázka, co budou bez Reisse dělat? Ti démoni jsou vážně vopruz.“

„Démoni také jen využívají situace,“ podotkl Kammu.

„Jo, kříží se a strážci neví, co s nima,“ ozval se kdosi další a vzápětí byl umlčen jiným názorem.

„Myslím, že kdyby nevěděli, bylo by jich daleko víc.“

„Pokud by nebyla oslabená bariera, nebylo by jich tolik. Můžou vůbec barieru obnovit ve čtyřech?“

„Měli by to radši vzdát, jestli vážně nechtějí nikoho na Reissovo místo.“

„A nechat Zetteru ladem? To myslíš vážně?“

Kammu ztrácel přehled, odkud se hlasy ozývají. Začaly se víc a víc překrývat, až prakticky všichni křičeli na všechny, dokud nezasáhl hostinský. Silný úder zvonu přiměl všechny, aby zmlkli.

„Tak se zase trochu uklidníme, co vy na to?“

„A jak máme být klidní, když netušíme, co bude?“ oponoval kdosi.

„Jsi hluchý nebo nečteš?“ ozvalo se odjinud. „Přece řekli, že to zvládnou.“

„Neřekli, že to zvládnou, jen že budou pokračovat, a vypadá to, že fakt pořád počítají i s Reissem. Jsou to blázni, když si myslí, že jim pomůže duch.“

„Drž klapačku. Dokud na Reisse budeme vzpomínat, pořád tady bude.“

„A co pomůže nám?“

Strážce se sotva držel. Korbel se mu v rukou téměř třásl a doušek za douškem v sobě nechal pivo nebezpečně rychle mizet. Ještě chvíli a vypění zlostí, nebo pod tíhou všech slov propukne v pláč. Možná obojí najednou. „Důvěra,“ pronesl tiše.

Muž sedící naproti němu přikývl. „Přesně tak, musíme věřit. Strážci sice Zetteru vybudovali, ale bez naší podpory by se jim příliš nevedlo, ne? Takže pokud by město padlo, byla by vina i na naší straně.“ Vysloužil si pár uznalých kývnutí, ale také několik nesouhlasných remcání.

„Na Zetteru,“ pozvedl Kammu korbel a vypil do dna zbytek obsahu, aniž by vnímal, kdo připíjí s ním. Tato návštěva se vyvinula poněkud jiným směrem, než plánoval, ale dobře věděl, že je to jedna z těch klidnějších.

Pro dnešek už víc nesnesl. Zaplatil a vyšel na čerstvý vzduch, pryč od hádek a pochybností. Svůj hlavní úkol splnil, nastal čas vrátit se do chrámu a pokračovat v jiné práci.

Ještě se ale vydal směrem k náměstí, aby si krátkou procházkou pročistil mysl. Možná by si mohl najít nějaký klidný kout, kde si bude moci zakřičet a něco rozbít, aby mu přestalo vařit v žilách, napadlo ho. V téměř prázdných ulicích si připadal trochu jako v jiném světě. Sever zůstával stále nejméně obydleným místem, kvůli velmi častým útokům démonů v minulosti a skutečně příliš velké dálce, která je dělila od chrámu. Lidé, kteří setrvali, se neshlukovali v ulicích a na náměstí, nýbrž trávili volný čas nejraději buď v centru Birdy lane, nebo právě v Krčmě.

Zapálil si další cigaretu. Poslední dobou opravdu kouřil příliš, ale nemohl si pomoct, potřeboval zmírnit vnitřní neklid. Když si v hlavě přehrál některá slova, vzdouvala se v něm hořkost. Jako by někteří lidé vůbec neznali své vlastní strážce. Nebo jim žal zatemnil rozum?

Chápal obavy, ale tohle hlasité zpochybňování bylo jako políček do tváře. Ale jako by nevěděl, že to přijde. V Zapovězené krčmě se řešilo všechno a pěkně nahlas. Přišel ve chvíli, kdy byli hosté ještě klidní, večerní rozpravu by asi ani on sám neustál a možná by skončil zapojený ve rvačce.

Zatřásl hlavou a popotáhl. Možná se ho vše dotýkalo právě proto, že se mu hlavou hnaly podobné myšlenky. Zvládnou to bez Reisse? Půjde bariera zcela obnovit? Nepřestanou je lidé podporovat?

Byl to jeho vlastní hlas, který zmínil důvěru, přestože ani on sám jí v sebe neměl tolik, kolik by potřeboval. Ještěže i v tomto koutě se našli lidé, kteří mu dodávali odvahu a sílu jít dál a věřit, že se jim podaří dostat situaci pod kontrolu a nechat tyto temné dny daleko za nimi.

A především si stále v srdci nosil jednoho člověka, který v ně pevně věřil až do samého konce.

Při myšlence na Reisse se definitivně rozplakal, ale byly to ozdravné slzy, odplavující bolest. Uvolnily napětí, vztek i lítost a vyčistily mysl.

Pohlédl na pomalu vyhořívající cigaretu v ruce, už ji nepotřeboval. Naposledy si potáhl a s povzdechem schoval uhašený nedopalek do kovové krabičky k ostatním. Nejvyšší čas vrátit se zpět do chrámu.

Otočil se, aby se vydal zpátky, přesto ho něco znovu zastavilo. Po zádech mu přejel mráz a usadil se v něm nejistý pocit, podobný cítění démona. Rozhlédl se, zaposlouchal se do větru, až mu místní ticho narušované jen vzdáleným pokřikováním připadalo nepřirozené. Udělal pár kroků zpět a skutečně, někde poblíž se musel nacházet démon.

Nechal se vést sílícím pocitem a náhle jej udeřil tak silně, až zalapal po dechu. Rychle si vytáhl zpod pláště rozloženou hůl, tři části světlého osmihranného dřeva s vyrytými znaky a zpevněnými bílou ocelí. Složil ji dohromady, setřel si z tváře zbytek uhlu a rozběhl se k náměstí, kde démona tušil.

S každým krokem, kterým se přibližoval, jím začínalo vibrovat zlověstné vrčení. Procedil skrz zuby udýchanou nadávku, tohle se mu vůbec nelíbilo, takové reakce vzbuzovali dashové a on byl bez parťáka a u sebe nesl pouze jeden ne zrovna velký nůž s rudým ostřím. Přesto by si nedovolil nezasáhnout.

Jakým pro něj bylo překvapením, když uprostřed náměstí, pod kamennou fontánou, spatřil obrovského meelise. Tělo pod ním se takřka ztrácelo.

Kammu neváhal, vrhl po démonovi nůž z kostěné oceli a začal okamžitě s verši, aby démona vyprovokoval a stáhl na sebe. Ale meelis jako by neslyšel. Z rány způsobené bílou ocelí se pouze vyvalil temný kouř a zacelil ji.

Co se to sakra dělo?

Zakřičel na démona z plných plic útočná slova a s rozběhem do něj udeřil dlouhou tyčí. Konečně se mu jej podařilo srazit z téměř bezvládného těla, ale ve stejný okamžik mu ztuhla krev v žilách, když jej poznal…

Nechal se příliš rozptýlit. Tupá rána, kterou jen jako zázrakem vykryl a ustál, přestože ho odsunula dobré dva metry v písčitém povrchu, mu připomněla, že se musí soustředit. Prohlédl si velké pokroucené tělo, na první pohled patřící meelisovi, avšak kolem něj jako by se nenápadně stahovala temná aura a dodávala mu na síle. V nepřítomných očích nedovedl rozeznat, kam jeho pohled směřuje, ale napovídal mu to jeho postoj i další krok směřující zpět k Rocovi.

Okamžitě se před něj postavil a tyčí opsal spodní oblouk. Nabral démona pod bradou, v otočce získal švih a znovu jej udeřil, tentokrát do hrudi. Pomalu a neúnavně postupoval vpřed, blokoval jeho pařáty a jistými údery ho kousek za kouskem tlačil pryč od jeho oběti, ale přestože ho každý úder očividně ranil, démon jako by to necítil. Oháněl se po Kammuovi jako po otravné mouše, a když se mu jej konečně podařilo odhodit bokem, hned přiskočil zpátky k Rocovi.

Naštěstí byl Kammu dostatečně rychlý. Vymrštil se zpět na nohy, a co mu síly stačily, pelášil zpátky. U kašny sebral ze země nůž a vrhl se tomu stvoření na záda. Zpoza krku mu ho zabodl do hrudi až po jílec a stáhl ho pryč od jeho oběti. Meelis přepadl na záda a na okamžik strážce málem zalehl. Z hrudi se mu valila temnota, ale nevšímal si zbraně, rány ani toho, kdo mu ji způsobil. Jako posedlý se okamžitě plazil zpátky.

Kammu popadl tyč a s výkřikem dal veškerou sílu do jediného úderu, který démona povalil na znak. Obkročmo se na něm usadil a vyrval mu z těla bílou ocel, jen aby mohl do hrudi zanořit rudé ostří. Bodl rázně, silně a s okamžitým účinkem. Démon jako by se probral z transu a uvědomil si, jak má namále, přesto strážce tušil, že ostří je příliš krátké. Zatnul zuby a krvácející pěstí udeřil do jílce trčícího z těla, znovu a znovu, s každým napřáhnutím vyprskl několik ochranných slov, dokud nůž zcela nezmizel v bezkrvém mase a pokřivené tělo se nerozptýlilo v oblaku černého kouře.

Nejradši by se svalil na záda a chvíli jen ležel, ale místo toho se rychle vydrápal na nohy, až se mu jedna podlomila, a přiběhl k Rocovi. Ležel celý bledý, zpocený se stružkou krve pod hlavou. Na krku, části tváře a uchu mu pod našedlou kůží vystupovaly pavučinky tenkých černých žilek.

„Roco… Roco!“

Snažil se ho probrat, ale bezvýsledně. Tiše zaklel a vytáhl kousek plátna, aby jej připevnil na ránu na hlavě. Teď a tady s tím nemohl udělat víc. Rozhlédl se, jako zázrakem byla ulice stále liduprázdná, ale to se mohlo kdykoli změnit. Složil bezvládné ruce na hrudi, vtiskl do nich malý svitek a zapálil ho studeným ohněm. Rocův dech se prohloubil, ale oči se stále neotevíraly.

Vzal jeho tvář do dlaní, své čelo položil na jeho a tiše odříkával verše, které jak doufal, pomohou zatáhnout rány na duši, znovu rozervané démonem. Když se opět zvedl, viděl jak se z kůže stahuje i zbytek černých žilek. Znovu mu vložil do dlaní malý svitek, aby mu jeho slova a kouř vrátily alespoň část sil. Pevně držel jeho ruce, zlehka jej hladil po tváři a jako na smilování očekával jakoukoli známku vědomí. Srdce mu bušilo jako splašené, když v obavách sledoval dohořívající svitek. Pak ale konečně ucítil jemné napětí v rukou. Zdálo se, že vláčné tělo si začíná uvědomovat svou existenci.

Plné rty se pootevřely, jako by se plavovlásek pokoušel něco říct, ale nakonec jen naprázdno polkl. Těžká víčka se zachvěla nad nafialovělými půlměsíci a brzy na něj zamžouraly zmatené oči.

„Ah, konečně…“ oddechl si. „Už je to v pořádku.“

„Kammu…“

„Ano, jsem to já,“ ubezpečil jej. „Musíme se vrátit do chrámu. Dokážeš vstát?“ Rychle odběhl, aby ze země zvedl a rozložil svou hůl, posbíral zbraně a schoval je pod pláštěm. Po očku přitom sledoval, jak se Roca pokouší pomalu rozhýbat. Nezvládl se ani pořádně posadit, přesto se alespoň pokoušel zastírat svou slabost.

„Asi jo,“ odpověděl. „Když mi pomůžeš.“

Kammu ho opatrně objal a vytáhl na nohy. Cítil, jak je vratký, a neodvážil se ho ani na chvíli pustit ze sevření. Sehnul se a přehodil si jeho paži kolem krku, marně doufal, že se alespoň sám udrží. Pokud je takto někdo uvidí, z důvěry zbude jen sfouknuté chmýří.

Vytáhl tedy kousek zlomeného uhlu a rychle jej naostřil, aby byl schopný si na tvář nanést precizní znaky Stary. Rocovi přes tvář přetáhl šátek, nevěřil, že by v jeho stavu znaky fungovaly, a doufal, že zůstane nepoznaný.

Pomaličku se společně protloukali skrz ulice, nejkratší cestou k bráně. Napřed nepotkali téměř nikoho, ale blíže ke Krčmě přeci jen narazili na skupinku alkoholem posilněných rozumbradů, hádajících se, jestli je možné, aby Reisse na jeho místě někdo zastoupil, či ne. Naštěstí si jich nevšímali, ale i kdyby je vzali na vědomí, Roca působil jako by hodně přebral. Tentokrát Kammu doufal, že je příliš slabý, aby vnímal cokoli, co přijde z Krčmy.

„Já ho slyšel…“ zaslechl najednou vedle sebe tichý, ochraptělý hlas. „Slyšel jsem Reisse…“

Očekával by snad cokoli, ale ne tohle. Prudce se nadechl k okamžité odpovědi, ale nedostal ze sebe ani hlásku. Nemohl mu odporovat ani přitakat. „C-co říkal?“ zeptal se po chvíli namísto toho.

Roca ustal v pohybu a pro malou chvíli se dokázal solidně udržet na nohou. „Já vlastně ani nevím,“ zamumlal a zněl při tom poraženě. „Jen myslím… že chtěl, abych se probudil.“ Jako by ho zrada vlastní paměti zlomila, přenesl opět většinu své váhy na Kammua.

„To se ani nedivím, schytal jsi pořádnou šlupku do hlavy,“ odvětil mu opatrně hnědovlásek. „Vydrž, už budeme u brány. Mám tam koně.“

„Koně?“ dokázal ze sebe vypravit.

„Ne každý je jako ty, aby se vydal k hranicím skrz celé město a pěšky,“ odpověděl mu odměřeněji, než zamýšlel. Koneckonců na tom nebylo nic zlého, ačkoli dnešní následky vypovídaly o opaku.

Připadalo mu to jako půl dne, než se konečně dostali k bráně a usadil Rocu na koně. Vyšvihl se za něj a raději si jej připoutal k sobě, i když ho pevně držel. Nehodlal riskovat jeho pád. Pobídl ryzáka ke cvalu a nejdříve sice slyšel tichá syknutí a cítil odpor zraněné hlavy proti otřesům koňských kopyt, ale po chvíli jízdy tělo před ním opět ochablo.

„Za chvíli jsme v chrámu,“ pošeptal mu, a netušil, jestli tím utěšuje víc jeho nebo sebe. Opatrně jej podpíral, aby s jím jízda tolik necloumala, a doufal, že jeho zranění vypadají horší, než skutečně jsou.