Chrám tisíců duší - 3. kapitola: Hyeny

Zettera, květen 4202

Roca

Uplynulo pár dní, během kterých se objevilo ještě několik dalších kříženců. Naštěstí na ně rudá čepel fungovala a šeptanda ve městě se trochu uklidnila, ačkoli nervózní a nejistá atmosféra přetrvávala.

Roca sledoval, jak si Uta před zrcadlem sundal dva ze svých kroužků v uších a na znamení úcty si nasadil Reissovy. Ačkoli je Reiss už chvíli nenosil, stále pro ně měly symbolický význam.

On sám ještě nedokázal ani sáhnout do skříňky pro prsten, který mu Reiss přenechal. Jak by jej mohl nosit? Vždycky ho vídal jen na jeho ruce. Nepřipadalo by mu to správné.

Nerozuměl, odkud Uta bere sílu. Nejen Uta, ale i ostatní. Jak se mohou soustředit na hlídkách? Jak můžou jen tak plácat o věcech, dokonce se bavit přímo o Reissovi, aniž by je porazila záplava protichůdných emocí?

Cítil se vyčerpaný. Vyčerpávaly ho noční můry i bezesný spánek, i noci, kdy se mu hlavou hnaly nezodpověditelné otázky. Dny, během kterých ho od šílenství zachraňovala jen práce, ale i během opisování znaků se jeho mysl často začala toulat směrem, za který se před ostatními styděl. Málem se bál i promluvit, i podívat se na ně mu vše příliš připomínalo, a nechtěl, aby věděli, jak moc zničený je. Na jednu stranu se za to cítil špatně, na druhou jim nechtěl přidělávat starosti.

„Zase se hryžeš,“ probral ho ze zamyšlení Uta. Ale i tohle byl původně Reissův nápad, pokaždé mu připomínat jeho podvědomý zlozvyk. Existovalo snad něco, co by mu ho nepřipomínalo?

„Na co myslíš?“ zeptal se.

„Na nic,“ zalhal Roca. „Ale i po té době, co vás znám, mě fascinuje, že jste si jen tak navzájem píchli uši v nějakém zablešeném hostinci.“ Ještěže uměl snadno odvést pozornost jinam.

Pokud Uta tuto lest prokoukl, nedal nic najevo, jen se před zrcadlem uchechtl. „A co přesně tě na tom fascinuje?“

„Už jen to, že vám ani jedno neupadlo,“ odfrkl si Roca pohotově. Prosím, ať ho někdo zavolá, ať můžu jít pryč, pomyslel si. Cítil, jak se v něm opět vzdouvá cosi, co neuměl pojmenovat. Vnitřní pnutí, které se chtělo vykřičet, vybrečet, vynadávat, vybít. Snažil se to skrýt a tvářit se nad věcí, ale jako by ho každý Utův pohled mohl odhalit.

Potřeboval to rozchodit. Zapálit si a chvíli prostě dýchat, rázovat po místnosti sem a tam a vše zase udusit, aby se mohl na cennou chvíli soustředit. Jenže teď nemohl. A místo důkladné kontroly znaků musel sedět v Utově ložnici, protože se ho prostě rozhodl vytáhnout ze samoty.

„Bylo to strašné,“ rozesmál se hnědovlásek, nehledě na zachmuřenou tvář kousek od sebe, „uši mě bolí pokaždé, co si na to vzpomenu. Holt jsme chtěli být velcí drsňáci…“ Schoval si sundané náušnice do krabičky a se stínem nostalgie se ještě jednou na sebe zadíval. Alespoň že se tehdy plácli přes kapsu a dovolili si koupit pravou ocel. „Pojď, je načase trénovat.“

Roca jako by se konečně probral a pořádně na něj pohlédl. „Ne, na to vážně nemám sílu,“ protestoval. Raději by dělal tréninkového panáka, třeba by fyzická bolest aspoň na chvíli přehlušila bolest duše. Ale trénovat? Div že v ruce udržel lžíci, jak má pozvednout zbraň?

„No právě.“

Vstal z křesla a nakročil si ke dveřím, ale přestože přímo fyzicky cítil touhu utéct a skrýt se v samotě mezi svitky, zatnul pěsti a přiměl se zůstat. „Nech to být,“ téměř zašeptal.

„Město je plné démonů, Ro, nemůžeš přestat cvičit a vykašlat se na hlídky. Uvidíš, že ti to pomůže. Fyzic-“

„Nehraj si na Reisse, buď tak laskav!“ vykřikl, než se stačil zarazit, a jen těch pár slov jej samotným rozčilením zadýchalo. Jeho kroky definitivně zamířily pryč, rázně, skrz chodbu, skrz hlavní sál, kde ho zastavil až pohled na oltář. Ale jak to mohl vydržet? Ten starostlivý tu byl vždycky blonďák. Ačkoli se vždy starali jeden o druhého, byla to jaksi jeho role, být ten ohleduplný, obětavý, vždy s náručí nachystanou k obejmutí. Vždy připravený se rozplakat nad problémy druhých, ale přitom se tvářit, že ty slzy jsou jen schválně, naoko, aby to tomu druhému nebylo tak nepříjemné.

Kéž by tu byl. On by chápal, jak se cítí. Jenže kdyby tady byl, nepotřeboval by jeho útěchu...
Zhluboka se nadechl, roztřeseně, v krku se mu usadil bolestivý knedlík. Slyšel za sebou Utu, ale nepromluvil, dokud si nebyl jistý, že ho nezklame hlas.

Cítil na sobě jeho pohled a snad jako by i tíhu nevyřčeného. Díval se na tyčinky a jejich kouř, vinoucí se v tenkých kroutivých pramenech až k Reissovu dlouhému kostěně bílému meči, vystavenému na podstavci.

„Promiň, nemyslel jsem to tak…“ řekl tiše k oběma.

„Já vím,“ ujistil ho Uta. „Chybí nám všem. Ale nemůžeme zůstat stát na místě. Právě kvůli němu ne.“

Mlčel. Rychle mrkal a snažil se nedat najevo své vnitřní rozpoložení, aby Utu nestáhl s sebou. Už se vyplakal, velkou část svých pocitů dal najevo při veřejných projevech. Po uložení schránky očekával, že v sobě bude mít vše uzavřené, i ostatní se posunuli dál. Tak proč se jeho rány pořád nechtěly zahojit?

Ucítil na rameni dotek chladné dlaně. „Půjdeš se mnou, prosím? Kvůli němu. Víš, že by se o tebe bál, kdybys nebyl dobře připravený na souboj.“

Zatracené citové vydírání, jenže ta slova byla příliš pravdivá. „Dobře,“ přikývl.

*****

Tréninkový sál však nebyl prázdný. Roca na chvilku pozapomněl na chmurné myšlenky, při pohledu na spoušť, kterou Aitar natropil. Třísky i celé kusy rozlámaného dřeva z tréninkových panáků ležely snad všude, a uprostřed té spouště prováděl Aitar další výpady a seky, až mu havraní vlasy vyklouzávaly ze stuhy a po uřícených tvářích stékal pot.

„Krucinál,“ ozvalo se pronikavě a na zem letěla i druhá polovina zlomeného dřevěného meče. Černovlasý si až poté všiml příchozích. Odhrnul si přilepené vlasy z obličeje, rukávem z volné haleny si setřel pot a zamířil k nejbližšímu stojanu, ze kterého téměř vyrval novou zbraň.

„Jsou to hyeny,“ řekl cestou zpět k rozbitému panákovi. „Že jim to není sprosté,“ odsekával slovo za slovem a zároveň i kusy své dřevěné oběti.

„Co se stalo?“ zeptal se konečně Uta. Vytočit Aitara nebylo těžké, ale takto ho rozlítit… V takových chvílích považoval za moudřejší nechat jej promluvit prvního, nerad by obrátil jeho hněv i proti sobě.

„Co se stalo? Ha?“ Plné rty se roztáhly do úsměvu hodného šílence. „Vydělávají na neštěstí. Prodávají kdoví jestli vůbec pravé kousky Reissových svitků, jako nějaké relikvie. A za tyhle máme cedit krev? Takové by měli ti kříženci sežrat!“

Roca slyšel zbytek nadávání jen z dálky, jako neurčitý hluk. Zvedl se mu žaludek. Jak mohl být někdo tak odporný?

„Prodávají cože?“ zamumlal nevěřícně.

„A dokonce jsme viděli i stánek, kde nabízeli rádoby úlomky jeho meče. Nechutné. A nejhorší, že s tím nemůžu nic pořádně udělat. Naštěstí se proti nim ohradili jiní, protože já bych je…“

Rocova mysl se okamžitě zatemnila a nechal se vést hněvem. Dlouhou chodbou z tréninkového sálu, skrz hlavní síň, dolů po dlouhých schodech. Ani prudké polední slunce jej neprobudilo z transu, letěl kroky dlouhými, jak jen mu jeho drobná postava umožňovala, skrz úzké, řídce osídlené uličky, přímo ke správci.

*****

Nečekal, až ho uvedou. Ceremoniář jej rychle předběhl, aby ohlásil jeho příchod, a Roca vešel do přijímacího salonku jen pár vteřin poté.

„Ano, vím o tom,“ předběhl jej správce Kanata, dřív než se vůbec stačil nadechnout, „už jsem o tom jednal s Aitarem a vydal prohlášení.“

Převzal si od něj dlouhý list papíru. Podíval se na slova, která měla údajně zabránit té šílenosti a připadalo mu to jako výsměch. Upozornění, jasně stanovené hranice i trest při jejich porušení. Ale pořád to byl jen cár papíru, žádný konkrétní zásah. „To nestačí. Musíme udělat víc.“

„Sám víš, že v tuto chvíli jsou tu důležitější záležitosti, které je potřeba vyřešit. Pokud si myslíš, že to bude mít větší dopad, můžeš prohlášení přednést i sám.“

„Právě protože jsou tady důležitější záležitosti, musíme proti tomu co nejrychleji zakročit. Copak nemůžeme nic udělat? Upozornit dav, který má o tyto věci zájem, zabavit všechno podezřelé, prověřit prodejce?“ Tvrdý pohled správce, mlčení a sotva znatelné zakroucení hlavou mu sebralo veškerou naději. „Ještě nedávno byste proti pitomým opisům roznášeným v jiných městech organizovali málem razie,“ rozčiloval se, „teď při takové věci nic?“

„Můžeme rázně zasáhnout, ale zeptej se sám sebe, komu to nejvíc ublíží?“

Touto otázkou se odmítal zabývat. Chtěl udělat cokoli, klidně ty stánky i s falešnými svitky zapálit. Ale co mohl dělat? Ačkoli město fakticky patřilo jim, správce jako by vlastnil i strážce samotné.

Znovu se pohlédl na cár papíru s jasným varováním, které jen rozlítí slušné obyvatele a vytrhne je z truchlení, nic víc.

„Jak je na tom bariera?“

„Kammu už ti o tom určitě všechno řekl,“ snažil se ho odbýt. Bariera… další strašák, kvůli kterému nemohl spát.

„Chci slyšet tvůj názor.“

„Snažíme se zjistit, jak moc je oslabená,“ odpověděl. „Pořád si nejsme jistí, jaké poškození utrpěla a co bylo hlavní příčinnou.“

„Kdy ji budete moct obnovit?“

„To nevíme. Ale možná nám to prozradí zaručeně pravé úlomky Reissova meče,“ odsekl Roca a zamával před sebou papírem. „Omluv mě, teď mám na práci tohle.“

Uvědomoval si svou neuctivost, ale uvnitř už se nenacházel prostor pro hlodání svědomí nebo obavy z důsledků svého jednání. Možná se ozývaly i střípky jeho starého já, když správci pohlédl do očí a vyřkl tím vše, co by si nahlas dovolit nemohl. Hodilo by se poděkovat za alespoň nějakou snahu zasáhnout, ale co je slušné a co ne, pro něj v tuto chvíli ztratilo význam. S hlavou hrdě vztyčenou a bez dalších slov se jednoduše vytočil a odkráčel.

Z hradeb, taktéž poničených zemětřesením, se rozhlédl po městě. Odsud jej viděl úplně jinak. Chrám stál na východní straně a stále více obydlí rostlo kolem celé hory, město jako by pomaličku uzavíralo chrám do své náruče. Každé ráno mohl vidět, jak se první paprsky slunce dotýkají střech, pronikají do oken a odráží se v ochranných zvoncích. Spousta domů nesla jako poctu znaky užívající chrámem, ať už vyryté, vypálené, vytepané či vyskládané sklíčky. Některé domy nesly v úctě dokonce i konkrétní strážce. Vše se lesklo a třpytilo ve vycházejícím slunci. Lidé se probouzeli a zvedal se ruch v ulicích, mnoho z obyvatel provedlo svou první cestu ke chrámu, než se dalo do svých povinností.

Panství správce se nacházelo na severozápadní straně, na odlehlém okraji. Oproti chrámu bylo utopené – vysoký kopec se zdaleka nemohl rovnat hoře. Snad aby ale mělo něčím navrch, svou rozlohou předčilo chrám i se svatyní. Obyvatelé se tu hemžili jako mravenci, každý lopotící se s vlastními úkoly. Nemálo z nich přitom snilo, že se jednou dostanou do služby i přímo v chrámu.

I přes nižší uložení mohl vidět prázdné uzavřené náměstí a chaotické ulice Birdy lane. A když očima putoval úzkými průchody dál a dál na sever, až k samotné bráně města, padl mu zrak na velkou nápadnou stodolu, která nebyla ničím jiný než Zapovězenou krčmou, místem, kde se rodily pomluvy, nepravdivé zprávy, a kde se i z nejnevinnějšího drbu dokázala stát informace, rovnající se démonům.

„Možná se vám bude hodit tohle,“ ozval se za ním hlas správcovy družky. S trhnutím se ohlédl a uviděl zesláblou ženu nabízející mu klobouk a šátek. Až v tu chvíli si uvědomil, že vyběhl naprázdno a nepřipraven.

„Děkuji,“ převzal si klobouk s lehkým pousmáním a nasadil si ho na hlavu. Bylo by bláhové myslet si, že něco takového postačí, ale společně s šátkem ho snad nikdo nepozná. Pofukoval vítr, nebude nijak nápadný, kdekdo se chránil proti vířícímu prachu.

„Je vám lépe? Měla byste být na sebe opatrnější.“

„Děkuji za optání, je to trochu… Teď je to trochu lepší,“ pokývala odhodlaně. „Od včerejška nepřišel žádný útok. Aitar démony zničil a dal mi amulet. Zatím se zdá, že mě dobře chrání.“

Odmlčela se a zahleděla se směrem, kam se před chvílí díval Roca. Ticho mezi nimi narušovaly jen vzdálené kroky správcova personálu a šumění větru. Ale tato sdílená chvíle jako by toho říkala víc, než dlouhý rozhovor. Roca by i málem pozapomněl, že se chystal pryč, kdyby za sebou Haimo nenápadně nenahmatala zeď a neopřela se o ni, aby ulevila slabému tělu.

„Jste-“

„Jsem v pořádku,“ ujistila ho. „Jen si musím odpočinout.“

„Doprovodím vás dovnitř,“ nabídl se, ale s lehkým pousmáním jeho nabídku odmítla. „Ne, děkuji. Máte teď důležitější úkol,“ kývla k listu papíru v jeho rukou. „Reiss si tohle nezaslouží. Rozumím, že smutek dokáže zatemnit rozum, ale některé věci…“

„Uděláme, co je v našich silách,“ přislíbil.

Haimo se pousmála a opět narovnala, jako by jí jeho slova dodala sílu. „O tom nepochybuji. Ale Kanatova slova si neberte příliš k srdci. Sice má také pravdu, ale teď víc než kdy jindy musíte myslet na sebe. Pokud budete v pořádku vy, bude i vše ostatní.“

Pomalu se vydala zpět do svých pokojů, s dlaní poblíž stěny, aby se mohla kdykoli opřít. Rocovu pomoc zdvořile odmávla, a tak se za ní alespoň díval, dokud nezašla za bránu. Bez dalšího přemýšlení si přes nos ovázal šátek, klobouk nasadil více do čela a panství opustil.

*****

Možná že přeci jen stačilo hlavu trochu sklonit a skrýt obličej pouze za krempou. Lidé ho míjeli zahledění do sebe a svých myšlenek, a i když k němu někdo stočil pohled, neprohlížel jej příliš dlouho. Možná že volná tunika, upnuté kalhoty a pas beze zbraní dokázaly vytvořit lepší krytí než plášť skrývající ostří.

Krok za krokem došel až do ulic Birdy lane s očima přilepenýma k prašné cestě. Myslel na dny, kdy byl svět ještě zdárně v pořádku, i na temnotu, která se snažila pohltit jeho srdce ode dne, kdy mu začalo připadat, že v pořádku už nikdy nic nebude. Snažil se nepřipouštět si bolest, která by jej svazovala, neustále si připomínal, že Reiss nikam neodešel. Přestože s nimi nebyl fyzicky, jeho duše si k nim našla cestu, věděl to. I tak měl neustále tendenci si lhát a předstírat, že až se vrátí zpět do chrámu, budou tam všichni… a ve chvílích, jako tato, by tomu bylo velmi snadné uvěřit.

Ale koutkem oka přeci jen viděl hromady darů a květin položených snad všude. Dokonce četl i Reissova slova, která lidé převzali za svá a tesali je do kamene, pokládali je jako modlu před své domy a každý den na kámen přísahali, že jeho přání dostojí. Pevně sevřel čelist a trhaně se nadechl, co nejvíce to šlo. Pod tíhou vší lásky mu málem znovu vhrkly slzy do očí, urputným mrkáním se mu je však podařilo zahnat.

Chůze mu přeci jen pomáhala upustit trochu napětí. Možná že klíčem ke klidu ostatních byly jejich pravidelné hlídky? Ve dne i v noci procházet město, pomáhat lidem a ničit démony… Po téměř dvou hodinách chůze začínal pociťovat snad i příjemnou únavu a zatoužil se konečně pořádně vyspat a nabrat síly.

Nohy jako by ho samy vedly skrz město, klikatými uličkami, kolem zahrad i zadních východů. První stánek zahlédl překvapivě brzy za nejrušnější čtvrtí, jen kousek od dřevorytu s Reissovou podobiznou a květinami pod ní. V hrudi se mu usadila úzkost a hněv. Nejen na drzého prodejce, který lákal ztrápené duše a prodával jim svitky za přemrštěnou cenu, ale i na sebe, že se neodvažoval jít proti vůli správce.

Nenápadně se připojil k lidem a přišel blíž, aby si svitky prohlédl. S podivem zjistil, že byly pravé. Docela staré a zjevně opotřebované neustálým nošením při sobě, některé roztržené. Proti démonům už toho příliš nesvedly, určitě ne proti pejmanům nebo silným křížencům, ale na vlastní oči viděl, jak zármutek působí na obyvatele, schopné i utržený růžek vyvážit zlatem. Chápal jejich pohnutí a neměl nikomu za zlé, když si svitky přeprodávali nebo vyměňovali, klidně i v jiných městech. Jenže muž stojící z druhé strany pultu s radostí využíval nepříjemných okolností a třískal na smutku těžké peníze.

Kéž by měl u sebe nože, kéž by mohl celý stánek rozsekat napadrť a vykřičet na celé město, aby lidé netruchlili, protože Reiss by chtěl vidět jejich usměvavé tváře, ne bolest. Reiss by jim řekl, ať nejsou hloupí, že žádný svitek jim ho nevrátí, a ani nemusí, protože navždycky s nimi bude v jejich srdcích. Při pohledu na vyděrače by se dvakrát neohlížel, dokázal by najít míru, jak mu dát co proto a přitom nejít proti správci.

Rozhlédl se kolem, něco přeci musel udělat… a pak to ucítil. Mráz mu přeběhl od zátylku až na záda. Těžký pocit mu svíral žaludek už týdny a tak bylo snadné jej přehlédnout, teď však náhle zesílil.

Roca zahodil opatrnost a snažil se zorientovat. Měl by vycítit, kde se démon nachází, věděl ale jen, že je blízko a může zaútočit odkudkoli.

Ale démon se neukazoval. Snad ve svitcích zbylo ještě trochu síly, snad vycítil strážce, ale nezaútočil. Pocit přítomnosti pomalu ustoupil a Roca si oddechl. Proti kříženci by pouze hlas nestačil a na takovém místě by nechtěl bojovat holýma rukama.

Připomněl si, kam měl namířeno, a s těžkým sebezapřením zamířil dál na sever. Každý stánek, který minul, si prohlížel. Našly se takové, které mu udělaly radost – když si lidé dali tu práci a vytvořili vlastní amulety s připomínkou jejich drahého strážce, namalovali portréty, nebo tvořili vlastní svitky s úryvky jeho slov. Při pohledu na padělky se mu ale naopak zvedal žaludek a měl co dělat, aby ze stánku nenadělal třísky. Ovládl se však a spokojil se s našeptáváním. Když pár lidí zaslechlo byť podezření „odnikud“, že se jedná o padělky, znejistěli a mnoho z nich si nákup rozmyslelo.

Uličky postupně prořídly a Studniční náměstí u samého kraje města bylo liduprázdné. Tušil, kde v tuto dobu budou lidé zalezlí a najednou pocítil obavu. Nemůže si přeci jen tak nakráčet do nejprofláknutější hospody bez řádného krytí. Pohlédl na srolovaný papír v ruce a znovu se nad ním rozčílil. Nevěřil, že něčemu zabrání, ale pokud ho dostane alespoň ke dveřím Zapovězené krčmy…

Znovu se ozvalo mrazení, tentokrát silněji. Roca zpozorněl se srdcem až v krku. Neměl z démonů strach, a od doby, co se stal strážcem, se neobával ani těch silných. Zároveň se mu ale dosud nestalo, že by ho nedokázal vycítit, když mu musí být takto blízko. Připadalo mu, že démon je na stopě jemu, ne naopak. Ale jak by to bylo možné?

Tiché zavrčení jej zastavilo. Pomalu se ohlédl a spatřil mohutné křivé tělo, s bledě našedlou kůží sotva skrytou pod zteřelou roztrhanou látkou. Nepřítomné oči se na něj soustředěně upíraly zpoza zplihlých pramenů vlasů, zatímco dlouhé pařáty vypočítavě přecházely v půlkruhu, připraveny zaútočit.

Roca si oddechl. Jen meelis, přestože neobvykle velký, uvědomělý a zpola krytý aurou. Odhodlaně se postavil proti němu, nadechl se a spustil verše, které měly démona zapudit. Jenže to nefungovalo. Rocův hlas byl pevný, vázal na sebe jednotlivá slova v hluboké melodii, která je měla ještě posílit, ale meelis jen víc a víc vrčel, cenil zkažené zuby a stále nervózněji přecházel sem a tam.

Dokud neskočil.

Roca zvládl uhnout jen díky letům tréninku. Nespouštěl z rozlíceného démona zrak, znovu začal zpívat a odhadoval jeho další útok. Přišel záhy, a ačkoli se mu opět podařilo vyhnout se lačným čelistem, dlouhé vetché paže jej srazily na zem.

Démon jako by získal na sebevědomí i síle. Neustále se celou svou bytostí tlačil na drobné tělo snažící se dostat situaci opět pod kontrolu. Uchránit se před vážnějším zraněním Roca zvládal, ale přemoct meelise a mít chvíli navrch se mu nedařilo. V duchu proklínal probdělé noci i zameškané tréninky v uplynulých dnech; jeho fyzická kondice na tom opravdu nebyla dobře.

Jeho jedinou zbraní teď mohl být jen hlas, ale jako by i ten ztratil svou moc. Nebo byla chyba ve verších? Možná to byl bláhový nápad, ale napřed jen tiše, a pak trochu silněji, začal melodizovat jeden z Reissových svitků.

Tlak pařátů trochu ochabl a Rocovi se podařilo jeho váhu konečně odrazit a dostat se alespoň na kolena. Dodal si odvahy a přidal na hlase. Jeden úder, druhý, úhyb… Chytil dlouhou vyzáblou paži, vytáhl se po ní na nohy a vykroutil ji z vetchého ramene. Meelis zaúpěl a ohnal se černými zuby, Roca neměl jinou možnost, než povolit, aby se jim vyhnul, a démon se mu vysmekl. Postavil se proti němu, se shnilým úsměvem v bledé tváři. Ačkoli mu paže bezvládně visela podél těla, jako by získal ještě větší odhodlání. Jako by si uvědomil, že mu žádná z ochranných slov nemohou příliš ublížit, a ani strážce není natolik silný, aby jej přemohl.

Za to Roca se i přes soustředění cítil nesvůj. Jak to, že nic nefungovalo? Jak to, že není schopný přemoct nejslabšího z démonů, obvykle nepříliš chytrého a plachého? Jak to, že se sinalá paže začala v temném oblaku sama vracet na své místo?

Než stačil najít odpověď, křivá postava se rázně rozešla proti němu. Zaujal bojový postoj, připravil se na úhyb a odražení pařátu, ale náhle pocítil tupý úder do trupu a ztratil pevnou půdu pod nohama.

„Probuď se…“

Jako by zpovzdálí někoho slyšel, dobře známý hlas. Chtěl otevřít oči, ale víčka byla příliš těžká.

„Musíš se probudit, Rookie...“

Tak známý hlas… Ano, věděl komu patří. Sladký pocit zaplavil celé jeho tělo. Přeci jen to všechno byl jen zlý sen. Anebo ne?

„Rei… Jsem… jsem snad…“ vysoukal ze sebe tiše.

„Ne, ale pokud se neprobudíš, možná brzy budeš.“

Jako by ho něco podepřelo, jako by ho něco vytahovalo zpět na nohy.

„Otevři oči… teď.“

Tiše zaúpěl, když si opět uvědomil tíhu vlastního těla a tupou bolest vystřelující ze strany zátylku. Se zachvěním přinutil víčka, aby se alespoň pootevřela, právě včas, aby uviděl rozmazanou siluetu sklánějící se k němu. Netušil, kde se v něm vzala síla, aby se vzepřel tělu nad sebou, ani jakým způsobem se mu podařilo jej na chvíli ze sebe odkopnout.

Démon byl ale příliš lačný. Vzápětí jej znovu zaklekl a volným pařátem mu sevřel krk těsně pod čelistí. Roca cítil smrdutý ledový dech na své šíji, přestože se z veškerých posledních sil snažil hladovou čelist od sebe odtlačit. Něco mu našeptávalo, aby se nevzdával, ale jeho ruce se třásly vyčerpáním, marně se pokoušel kolem sebe kopat a zrádná mysl se začala ptát: Opravdu mě přemůže ubohý meelis?

Nepřestával se vzpírat. Dokonce ani ve chvíli, kdy to znova uviděl; ten poslední úsměv na srdcovitě vykrojených rtech. Znovu cítil syrový pocit bezmoci, když psal na pevnou kůži ochranné znaky, ale mizely pod perem. Růžová ústa, která pomalu bledla, oči, o kterých věděl, že už se nikdy neotevřou. Opět se v něm hnulo svědomí, když se slyšel, jak na Reisse křičí, a viděl jeho klidný, utěšující pohled, chápající jeho rozčilení. Cítil, jak pevně svírá bezvládnou dlaň, slyšel své vlastní prosby, navždy nevyslyšené. Šok, když spatřil Reissovu svíci. Znovu ho udeřil čerstvý zármutek a jako by tam právě stál, viděl na oltáři bílé plátno lemované znaky pomáhající duši překlenout propast mezi světy, pod kterým se rýsovalo bezvládné tělo. Dokola a dokola viděl několikery ruce zapalující oheň, a jak se mu v rozechvělých dlaních rozzářila schránka jasným nazlátlým světlem, když bylo po všem.

Z plných plic by křičel, kdyby ho netlumila ruka svírající mu hrdlo. Z očí mu kanuly slzy, když znovu a znovu viděl a prožíval nejbolestivější okamžiky, dokonce i ty, o kterých si myslel, že je z paměti vytěsnil.

Skrz agonii ani neslyšel rozkazovačný hlas. I ve chvíli, kdy sevření povolilo a démon zmizel, se nedokázal pohnout. Jen se třásl vzlyky mezi lapáním po dechu, stále plytčím a slabším. Opouštěl ho i zbytek síly, temnota mu vzala zrak, sluch a nakonec i vědomí.