Projekt Poslední šance (75. část - Epilog)

 

  

O deset měsíců později

„Tuhle krabici můžu vzít?“

„Ano. Díky, Aoi. Jste zlatí, že jste dorazili,“ usmál se Ruki a schoval neposedný pramen vlasů za ucho. Dlouze vydechl a rozhlédl se po bytě. Holé stěny na něj působily stísněně. Část věcí odvezl Reita s Uruhou víc než před hodinou, hlavně Rukiho stojan, obrazy a veškeré knihy. Rozměrnější věci z Reitovy pracovny a ložnice se na novém místě zabydlovaly už od předchozího dne. O zbytek se postaral Ruki s Aoiovou pomocí, až v bytě zůstaly pouze základní věci, které patřily ústavu. Rukiho pokoj vypadal jako předtím, než se do něj nastěhoval, z pracovny zmizel stůl a křeslo. Police a regály působily smutně prázdným dojmem, když z nich zmizely všechny složky. Předevčírem Reita jen seděl a skartoval jeden papír za druhým. Nechal si záznamy pouze v elektronické podobě, kdyby se na něj obrátil některý z bývalých svěřenců, aby se dokázal lépe zorientovat. Přesto ho Ruki často přistihl, jak se nostalgicky pročítá zápisy a lehce se usmívá, než list vloží do skartovačky a promění ho v hromadu dlouhých úzkých pilin. Možná proto mu to trvalo opravdu od rána do večera. 

V ložnici zůstaly skříně, ale zmizela postel i s matracemi, v obývací části zůstala pouze sedací souprava. Zmizelo vše, na čem nezářila kulatá nálepka Ústav poslední šance s Reitovým jménem a inventárním číslem. Doteď si prcek ani neuvědomoval, kolik vlastních věcí Reita v bytě má, jedinou téměř nedotčenou místností zůstala kuchyň, ačkoli i z ní zmizelo několik hrnků a sklenic. 

Posbíral poslední drobnosti a odnesl je i s batohem na dvůr. Pečlivě je uložil do kufru blonďákova auta a zabouchl. S lehkým úsměvem si znovu povzdechl, natěšeně i nervózně, šťastně i smutně zároveň. Vše bylo nachystané k definitivnímu odjezdu. 

„Ještěže toho není víc,“ prohodil, když si všiml Aoiova výrazu. 

„Všechno vybalit a uskládat je snazší. Budete to tam mít hezký.“ Aoi zvedl obličej k budově ústavu a zaclonil si oči před sluncem. „Asi se nám po ústavu bude všem stýskat, ale za vlastní bydlení se to vyměnit nedá.“ 

V tomhle mu Ruki stoprocentně věřil. Na druhou stranu ho těšilo, že se s blonďákem nestěhují daleko, a vždy bude možnost navštívit Kaie, ochutnat jeho kuchyň, a znovu se podívat do ústavu. Uru a Aoi bydleli od nich co by kamenem dohodil. Aniž by to plánovali. Ruki si cestou z práce všiml inzerátu na ceduli a dům se mu na pohled moc líbil. Dýchl na něj svou zvláštní atmosférou a nenechal jeho mysl klidnou. Celou dobu s Reitou hledali spíše byt a raději blíž k centru města, ale malý domeček na předměstí ho jednoduše okouzlil. A sotva v ústavu otevřel dveře a přivítal se s Reitou, on už mu inzerát ukazoval také, jen na internetových stránkách. 

První prohlídka ukázala pár problémů, ale vzhledem k prodejní ceně s podobnými věcmi počítali. Nezalekli se a využili času, který jim v ústavu zbýval. Reita se činil a brzy za Rukiho obdivu i pomoci odstranil drobnější i složitější závady, svého milého nechal zařídit záležitosti především kosmetického charakteru. Pomaličku se zabydlovali během zbytku Rukiho lhůty a konečně nadešel první den volnosti a zároveň poslední den stěhování. Rukimu ještě zbývalo podepsat u Kensukeho potvrzení, Reitovi podepsat výpověď a odevzdat klíče. 

„Nestýská se mu nějak brzo?“ uchechtl se černovlasý, když se ozvalo zapípání Rukiho telefonu. Prcek po něm hned chmatnul a s lehkým pousmáním si přečetl SMS. 

„To je mamka. Oba květináče jsou hotové, zítra si je můžu vyzvednout na prodejně,“ prohodil, krátce odepsal a telefon zase schoval do kapsy. Doteď ještě nevstřebal, že spolu dokážou mluvit. 

 

První den po předávání osvědčení doufal a nedokázal zabránit zvláštnímu rozechvění pokaždé, co se rozezvonil telefon. Druhý den už ho to nechávalo chladným a po týdnu si téměř nevzpomněl, že se vůbec s matkou viděl. Nechtěl na to ani pomyslet. Zbytečné zklamání, akorát by kazil náladu sobě i Reitovi, možná i celé partě v kuchyni. Vzdal to a přenesl se přes to. 

Jenže téměř po dvou týdnech za ním Reita přiběhl dokonce až do kuchyně. Beze slov mu vrazil do rukou svůj pracovní mobil a sám zastal jeho místo, aby Kaiovi nikdo nechyběl. Tušil, že to bude na dlouho a nemýlil se. Sotva Ruki zaslechl její hlas, naprosto zdřevěněl, ale velmi rychle se vzpamatoval a vyběhl nahoru do bytu, aby měl při telefonátu soukromí. Přecházel obývák až do pracovny tam a zpátky jako lev v kleci, po dlouhé době opět pocítil chuť na cigaretu. Alespoň si vzal do rukou propisku a neustále ji přetáčel a procvakával, aby se trochu uklidnil. 

Nechal mluvit především matku, ale ani ona toho vlastně dohromady moc neřekla. Zněla velmi nervózně, mezi každou větou, občas i mezi slovy se ozývalo dlouhé ticho. Nechtěla se omlouvat po telefonu, přesto mu řekla, že ji mrzí, co se mezi nimi stalo. Ruki nedovedl odhadnout, jestli to myslí upřímně, nebo se jen snaží, protože ví, že to chce slyšet. Ale ve skutečnosti mu to v tu chvíli bylo jedno. Jen tiše přitakával, aby věděla, že ji poslouchá. Dokonce se i pousmál, když se opravovala, aby mu říkala jeho novým jménem, pro ni tak nezvyklým. Věděl, jak jí to musí být nepříjemné, ale snažila se. A chtěla ho znovu vidět. Dokonce se sama zajímala, kdy má čas, a hodlala se mu přizpůsobit. Žádné „někdy“ které se neustále odkládá, jen o pár dní později už spolu seděli v Kaiově restauraci. Oběma to místo vyhovovalo – Ruki se tam cítil bezpečně a vnímal podporu všech, pro ni šlo o jistotu, že ji neuvidí nikdo z manželových známých, natož přímo on. Téma otce se oba snažili obcházet obloukem. 

Dlouho se jejich schůzky nesly ve znamení uhýbavých pohledů a nesnesitelných odmlk. Mluvit po telefonu bylo snazší, ale z očí do očí se pořád cítil nesvůj a i jeho matka jako by musela přemýšlet nad každým slovem. Reita s úsměvem říkal, že oba vstoupili na minové pole, na kterém vědí jen o vlastních nástrahách. Ale věřil, že ho společně projdou. Ruki se přestal zlobit na jeho naděje a snažil se nevybuchovat, když jeho matka narazila na nebezpečné místo, ona snášela jeho někdy naprosto rozdílné názory a nesnažila se mu vymlouvat jeho pohled na minulost. 

Zásadní zlom přišel v okamžiku, kdy měli oba jen kousek k výbuchu. Přišlo to ve chvíli, kdy Rukiho otec zjistil, že se spolu vídají. Nezapřela ho, ale jako by se na něj na chvíli dívala jeho očima, jako by na chvíli sdílela jeho zášť vůči Rukimu. A zásadně před manželem snad ani nepomyslela na Rukiho nové jméno a bavila se s ním jako o Takanorim. Po telefonátu, při kterém zčervenala a celá se napjala, chtěla odejít. Neseděli společně ani deset minut. Rukiho se to velmi dotklo. 

„To ho budeš poslouchat na slovo? Co přijde příště, necháš ho, aby ti zablokoval moje číslo?“ odfrkl. 

Prudce se nadechla, ale beze slova ústa opět zavřela a s přesvědčivě hraným klidem schovala mobil do kabelky. „Nebuď drzý,“ řekla o mnoho umírněněji, než se cítila. 

„A on na tebe může být drzý? Může po tobě křičet?“ 

„Je to můj manžel,“ odpověděla tvrdě a rozhodně. 

„A já jsem tvůj syn,“ vyhrkl, až jí téměř skočil do řeči. Viděl v její tváři váhání a bolest, za kterou se zastyděl, ale velmi rychle zmizela v další přetvářce poslušné japonské ženy. 

„Omlouvám se, ale musím jít.“ 

Uhnul pohledem, na jazyk mu šla spousta slov, ale žádná příliš vstřícná. Cítil, jak se mu v hrudi dme hněv, ale když se doopravdy zvedla k odchodu, dokázal se na ni podívat a tiše, s rozvahou promluvit. „Nechoď, mami. Prosím.“ 

Viděl její rozervanost a věděl, že jediný způsob, jak ji z této situace osvobodit, je nechat ji jít. Ale už z principu nechtěl. „Řvát bude tak jako tak, ať už přijdeš hned nebo za dvě hodiny,“ zkusil prohodit s nadneseným pousmáním. 

„To ano, ale… nechci to dělat ještě horší.“ 

„Neříkej mi, že tě taky bije…“ 

Mlčky zakroutila hlavou, ale Ruki nedokázal rozeznat, jestli nelhala. Jen si oddechl, když se zpátky posadila. V krátkém tichu si promnul rty a odhodlal se k ní natáhnout. Zlehka položil svou ruku na její. „Jsi takhle šťastná?“ 

Uhnula očima, ale rukou neucukla. „O tom to není. Takhle to prostě chodí a netvař se, jako bys to nevěděl.“ 

„Já to vím. Jenže kdybych se tím řídil, nejspíš už bych se někde oběsil. To, že něco nějak chodí, nebo je normální, neznamená, že to tak musí být.“ 

„Jsi mladý Ruki. A vždycky jsi byl rebel, vidíš věci jinak a příliš jednoduše.“ 

„A ty nejsi stará. Zkus o tom přemýšlet, pokud ti vůbec dovolí používat mozek. Nechci, aby ses před ním musela krčit a bát se ho. Žiješ s ním tak dlouho, musíš na něj znát nějakou páku.“ Že na ni každý den myslí a strachuje se, aby se jí kvůli němu něco nestalo, neříkal. Vlastně ani nedokázal pochopit, kde se ten strach vzal a jak rychle k němu přišel. 

„Máš štěstí, Ruki,“ usmála se a přikryla jeho ruku svou. „Mužů, jako Reita, je velmi, velmi málo.“ 

 

„Nesednem ke Kaiovi, než ti dva přijedou?“ Podzimní vítr byl sice příjemně vlažný, ale z mraků plujících jim nad hlavami jako by se mělo každou chvíli rozpršet. A se zákuskem od bruneta by jim čekání mohlo utéct lépe. 

Ruki se usmál. Věděl, že touhle nabídkou nikdy nepohrdne. „Tak jdem.“ 

Ani nepřemýšlel, že ho Aoi vede předním vchodem. Oba už v kuchyni neměli co dělat, nebyli součástí personálu ani ničí svěřenci. Tahle myšlenka Rukimu poslední dobou pořád kolovala v mysli. Není ničí svěřenec, ani Reita není jeho opatrovník. Odteď jsou jen partneři. Zvláštně to v něm rezonovalo. 

Těšil se na vynikající Kaiův zákusek, který by bral jako skvělé rozloučení, ovšem Kai jim tentokrát nepodstrojoval. Nechal své pomocníky, aby jim donesli čaj a kávu, ale příliš se o ně nikdo nestaral. Normálně by to Ruki přivítal, ale tentokrát šlo o jeho poslední den. Nevydržel to a vydal se k pultu, nicméně ho odtamtud hned odehnali. 

„Pěkně si počkejte v lokále. To jsou předpisy. Už nejste členové ústavu,“ namítal brunet. 

„Ale Uruhu jsi sem pustil.“ 

„To bylo něco jiného, Uru tu tenkrát ještě bydlel, i když už měl po lhůtě,“ vymlouval se, ale koutky rtů se marně pokoušel udržet vážné a v očích mu hrály jakési nezbedné jiskřičky. A prcek si nebyl jistý, ale zdálo se mu, že Aoi něco tuší… 

 

Uruha se u nich objevil během necelé hodiny. Líbnul svého milovaného, omluvil se za zdržení kvůli dopravě, a ponoukl ho, aby šel s ním. 

„Reita přijde hned, jen se zakecal s Hirem,“ mrknul po prckovi a najednou oba zmizeli. A ke všemu za ním místo Reity během chvíle přišel Tora a nenechal ho ani dopít druhý hrnek čaje. 

„Pojď, potřebuju, abys mi s něčím pomohl.“ 

Protáhnul prcka kolem kuchyně i přes Kaiův ostrý pohled, ovšem s takovou rychlostí, že si Ruki neměl šanci ničeho všimnout. 

„Co, prosím tě, tak spěchá?“ mračil se Ruki. Nelíbilo se mu, jak nekompromisně ho táhne. Cítil za tím nějaké spiklenectví a moc se mu to nelíbilo. 

Tora mu neodpověděl, jen ho dál postrkoval chodbou. „Tu mikinu shoď,“ zatahal ho za rukáv. 

„Tak prr. Teď už tě nemusím poslouchat,“ křenil se Ruki od ucha k uchu. Byl to dobrý pocit. Tvrdohlavě se zarazil a dobýval se odpovědí. Marně. 

„Sice mě nemusíš poslouchat, ale já tě pořád dokážu složit na zem-“ 

„Trochu si pospěšte, jak dlouho budeme čekat?“ přiběhla Hiroko od tělocvičny. Prohlédla si prcka od hlavy až k patě. Jí nešlo odporovat tak snadno a tak musela Rukiho mikina dolů, vzápětí i triko. Ruki už se bál, že mu nakáže sundat i černé jeansy. Místo vínového trička mu podstrčila bílou košili a přes ni černé sako. Málem by se mu chystala i sama uvázat kravatu. Převlékl se bez remcání, ale když si spravil rukáv a pohlédl na Hiroko, která se na něj chystala vyřádit s hřebenem, jelikož jeho vlasy neposlušně trčely vinou práce i větru, zarazil se.

„Může mi někdo konečně vysvětlit, o co tady jde?“ 

Ale oba spiklenci stále mlčeli. Hiroko ho chmatla za paži a odtáhla k tělocvičně, i když se rozhodl stát na místě, dokud mu vše neobjasní. Téhle ženské se prostě nedalo vzepřít. 

Tora šel před nimi, zastavil se u dveří tělocvičny a lišácky se zazubil. „Na nic se neptej, ničemu se nediv a usmívej se,“ řekl. Pootevřel dveře a tiše do nich zavolal: „Můžete!“ Hudbu, která začala hrát, Ruki dobře znal. Mlčky na Hiroko vyvalil oči. Proč sakra hrají svatební pochod?! Začal si pomalu dávat věci do souvislostí, ale neměl čas si domýšlet. Dala se do chůze a Rukimu nezbývalo nic jiného, než jít s ní. 

Tora otevřel dokořán a prcek se rázem rozesmál. Jako by to tušil a obával se, že opravdu spískali něco podobného, připadalo mu to jako obrovské sladké klišé, ale co taky čekat od Tory a Hiroko. Smích, který taktak ovládl, jej zcela uvolnil. Několik posledních dní byl jako na drátkách, ale teď uvnitř pocítil klid a vděk vůči všem, které zahlédl. 

Tělocvičnu ti spiklenci proměnili v obřadní síň. Sice ne tak velkolepou, jaká se dala vidět v romantických filmech, ale věděl, že na podmínky ústavu se překonali. Všichni, kteří do té doby seděli na židlích, vstali. Šlo o malý hlouček, spolupracovníci z kuchyně, které měl Ruki čest poznat a se kterými sem tam pracoval i Reita, nechyběli ani opatrovníci. Nejblíže před nimi stála Taira v lehkých béžových šatech s Yoshinem vedle sebe, stojícím na vratkých nožkách. Kai se u nich zjevil jako duch, tentokrát bez rondonu, nýbrž také ve slavnostním a vzal si malého do náruče. Na samém konci uličky stál Reita a hleděl stejně zmateně, jako Ruki, a zároveň se smál Mayi, která poskakovala kolem a rozhazovala drobné růžové lístečky všude po podlaze. Uruha s Aoiem se na sebe spiklenecky křenili a Kensuke, který stál uprostřed, se tvářil vážně, jak jen dokázal. 

Hiroko prcka dovedla až k blonďákovi, pěkně pomalu, aby si všichni tuhle chvíli užili, kde mu ho předala. Ruki semknul rty, aby se nerozřehnil nahlas, když si uvědomil, že i jeho milého musel někdo ustrojit. Sako mu vážně slušelo a místo pohodlných tepláků mu dali i oblekové kalhoty. Očividně se mu někdo pokoušel udělat uhlazený účes, ale nepochodil, a jemu tak zůstal jen více zkrocený rozcuch. 

Zahleděl se do hlubiny Reitových veselých očí, které ho při jeho příchodu nejen doprovázely, ale jako by i přitahovaly. Možná byli ještě před chvilkou zmatení, možná měli chuť všem vyčinit, co si to na ně přichystali, ale teď stáli přede všemi spolu, ruku v ruce, a nemohli být šťastnější. Reita by se nejradši hned vpil do usměvavých rtíků, ale věděl, že si musí počkat. Stiskl drobnou ruku ve své a vpaloval si do paměti každičký rys té rozradostněné tváře. Hleděli na sebe jako zasnění a přítomnost jim připomnělo až zavrzání židlí, na které se posadili všichni kromě nich, Aoie s Uruhou a Kensukeho, jehož přítomnost na těch několik okamžiků dokázali úplně ignorovat. 

Černovlásek si je změřil pohledem, potlačil nutkání se rozesmát okázale hlasitým pokašláním a začal s proslovem. 

„Vážení přítomní. Sešli jsme se zde, abychom oslavili důležitý životní krok tohoto zamilovaného páru. Pokud s tím má někdo problém, sem s tím, víckrát se ptát nebudu.“ 

Zdálo se, že obřad nic nenaruší. Nikdo neprotestoval, do ticha se ozvalo jenom zachrochtání, jak se Kai snažil zadržovat smích, Yoshinovo zabrumlání a ťapání Mayiných nožek. 

Černovlásek tedy pokračoval. „Drazí zamilovaní. Vy dva, samozřejmě,“ podíval se na Reitu s Rukim zvlášť, jelikož si byl vědom, že zamilovaných tam má poněkud víc, a také aby si vynutil jejich pozornost. A možná si i myslel, že to bude působit vtipněji. „Je mi ctí vás odtud v tento výjimečný den vyprovodit. Ještě větší ctí mi je, že jsme zde mohli spolupracovat. Dovolte mi vám co nejsrdečněji poděkovat. Reito, jsi opravdu člověk na svém místě a velmi si vážím veškeré tvé práce. Mám obrovskou radost, že chceš pokračovat v podobné cestě, a doufám, že nám sem pošleš někoho, kdo bude alespoň trochu jako ty. Ruki, jsi úžasný člověk a ušel jsi tady velký kus cesty. Dokázal ses chopit šance jako málokdo a dokázal jsi téměř nemožné. Jsem velmi rád, že jsem tě mohl poznat a věřím, že tvé úspěchy budou pokračovat. A teď bych byl rád, kdybyste poděkovali vy mně. Ty, Reito, za to, že jsem tě dokopal vzít Rukiho případ, a ty, Ruki, že jsem se zasadil o tvé přijetí do našeho ústavu.“ Odmlčel se. Ruki s Reitou se po sobě podívali a každý vyslovili své díky. 

„Hm,“ usmál se Kensuke s jakousi samolibostí. „Takže když jste se tu spolu tak sešli, úspěšně jste spolu pracovali, až jste se do sebe zamilovali a o dalších detailech raději pomlčím, jste jistě připraveni dát se na svou společnou cestu, kde budete obývat stejný dům i všechny místnosti bez toho, aby vás k tomu vázala smlouva nebo vás k tomu někdo nutil pod pohrůžkami, a to vše bez přítomnosti kamerového systému a vyplňování formulářů a testů. Samozřejmě, pokud se Reita bude flákat někde na fotbale, máš, Ruki, plné právo ho nahánět a tahat domů jako správná stíhačka, a Reita tě na oplátku může držet ráno v posteli a nepustit do práce. Můžeme nyní přejít ke slibům.“ Kensuke si na to důležitě vytáhl tahák z kapsy. Kus papíru vypadal, jako by ho v těch kalhotách nosil už nějaký ten pátek. 

Reita i Ruki už vypadali uvolněněji a s celou situací smířeně. Když se černovlásek zmínil o slibu, mrkli na sebe a vzali se za obě ruce, aby se do celého obřadu také řádně ponořili. 

„Ruki,“ pohlédl na něj Kensuke. „Reita ti tímto slibuje, že upustí od workoholismu a vždy ti věnuje dostatek času. Že nebude trousit své věci po bytě a vše, včetně ponožek, si bude uklízet. Vždy ti bude oporou. Nebude odmlouvat. Nikdy se nepokusí sám vařit, ale vždy ti nabídne pomoc.“ Koutkem oka na Reitu pohlédl. „Slibuješ?“ 

„Ano,“ rozesmál se Reita. 

„Rei,“ pokračoval černovlásek. „Ruki ti tímto slibuje, že svou přítomností rozzáří každý tvůj den. Nebude doma dělat vše sám. Nebude ti nadávat. Tvou pomoc v kuchyni vždy raději odmítne. Nikdy ho nebude bolet hlava v nevhodnou chvíli… Slibuješ?“ obrátil se na prcka. 

Ruki mírně zrůžověl. „Ano.“ 

„Vyměňte si prosím přívěsky.“ 

Teď už i Hiroko vyprskla smíchy, když přišel Yasunori, a na malém polštářku měl dva stejné malé přívěsky na klíče s písmenem R. Blonďák podal prckovi své klíče od domu a nechal ho, aby mu tam přívěsek připnul, totéž udělal i on. 

„A protože tohle není tak romantické, vyměňte si ty svoje náramky a dejte si první, oficiálně partnerské a nově i spolubydlící, políbení.“ 

V obou hrklo. Náramky, které dostali od Aoie a Uruhy loni o Vánocích zrovna neměli, ovšem jejich svědci jim je pečlivě hlídali, aby si je mohli vyměnit v pravý čas. Jak se k nim dostali, věděli jen oni. Když oba náramky našly své místo, vytáhl se Ruki na špičky a pevně se chytil Reity kolem krku. Reita také nevypadal, že by chtěl prckovi dát jen tak nějakou pusu. Žádné šizení, je to jejich okamžik, tak si ho pořádně užijí. Veselý potlesk a výskání naznačovalo, že hosté ani nic jiného neočekávali. 

„Ah, ještě se nám nesežrali,“ poznamenal Kensuke, když se – tentokrát oba lehce růžoví – opět postavili před sebe. „Budu tu potřebovat nějaké podpisy.“ 

Černovlásek se vytasil s dokumenty, které potřeboval podepsat. A jen co bylo splněno, obrátili se ke všem a rozesmáli se při dalším potlesku. 

„Vy jste vážně blázni. Kdo má tohle na svědomí, přiznejte se!“ smál se Reita a podezíravě se díval na Aoie s Uruhou, ale také na Kaie, Hira i Kensukeho. Tohle mohl být nápad kohokoli z nich. 

„My všichni. A teď to půjdeme zajíst. Kai, můžu tě poprosit…“ 

Kai odběhl i s Tairou a po chvilce se vrátili s dortem a nádobím. Reita s Rukim nemohli uvěřit svým očím. Blonďák sice očekával nějaké malé rozloučení, ale něco takového ani v nejmenším případě. Musel ocenit, jakou si s tím dali práci, i když je měl chuť i přerazit za tajnosti, jaké s tím dělali. Dokud mu nesundali šátek z očí a nezačala hrát hudba, neměl nejmenší tušení, co se bude dít. Ovšem vidět stejně vyjukaného prcka ho uklidnilo a uvolnilo. A poslechnout si Kensukeho proslov a pobýt se všemi ještě kousek času, mu udělalo velkou radost. 

Ruki se na něj zadíval a okamžitě věděl, na co myslí. Pohladil ho po tváři a rozhlédl se kolem. Z každého cítil, že jim na nich záleží. Mít vedle sebe Reitu, vědět, co vše se za poslední rok a půl změnilo, a jejich snaha užít si poslední den, než se dají na cestu domů – a vlastně i novou cestu životem – ho nejen opět rozesmálo, ale učinilo skutečně šťastným.

~ Konec ~

 

 

Původní datum vydání: 1. 12. 2017 - 14. 12. 2018