Jestli pan Briggs aspoň trochu obdivoval Rukiho vizáž, se ani jeden z nich nedozvěděl. Ruki se s ním sešel hned ráno ve škole a okamžitě přešli k pracovním záležitostem. Prcka trochu zaskočilo jeho osobní jednání, jako by už byli plnohodnotní kolegové, stejně jako přímost a ukecanost, kterou u něj neočekával.
Blonďák seděl na chodbě a sledoval shon studentů. Výuka jim teoreticky odpadla, ale vzhledem k všudypřítomnému zapálení, prohýbání se pod těžkými taškami a batohy, spoustě skript, složek a rolí papírů v rukou a také diskusemi za chůze nad tablety, měli nejspíš napilno více, než kdyby seděli ve třídě a poslouchali výklad. Byl tak rád, že to má Ruki už za sebou.
Zpozorněl, jen co se otevřely dveře, ve kterých prcek předtím zmizel. Ruki se v nich znovu uklonil a s úsměvem vyběhl na chodbu. Vypadal o mnoho uvolněněji, než před vyřizováním.
„Hotovo?“
„Ano. Můžeme pomalu jet k úřadu, do sálu začnou pouštět asi za půl hodiny, máš tam zarezervované místo.“
„A co to papírování? Všechno v pořádku?“ zajímal se. Ráno se mu zdálo, že je z toho Ruki dost nesvůj, ale nedivil se mu. Učinil velký krok do neznáma.
„Všechno v naprostém pořádku, jenom musím zajít za Kensukem s potvrzením, až se vrátíme. No a od tebe vlastně taky budu něco potřebovat. Teď si ale pojďme užít slávu. Upřímně jsem na to zvědavý, protože má mít proslov holka a všichni jsou z toho u vytržení. Snad teda až na pana Briggse, protože ten asi bude pěkné kvítko.“
Ke staré, ale velmi pečlivě udržované budově bývalé univerzity, jim to netrvalo ani patnáct minut. Horší bylo popojíždění v jednosměrných uličkách. Blonďák oceňoval rychlost, s jakou Ruki pořídil, už teď brblal kvůli parkování.
„Tady máš volno.“
„Tam se nevlezu,“ ohodnotil mezeru tak akorát pro Kensukeho auto, kterému s oblibou přezdíval „nákupní taška“. Vjel do boční ulice a tam se začal usmívat, kousek od úřadu zbylo pár míst, které neměly označení rezervace, ani nikdo kolem nestál takovým způsobem, že by sice zaparkovali, ale vystoupit by museli leda tak kufrem.
„Nepřemýšlel jsi někdy o menším autě?“ koukl na něj Ruki. Když ale viděl blonďákův bolestivý pohled, raději to zamluvil.
„…takže je to poprvé, co za studenty pronese řeč ženská. Slyšel jsem, že prý musejí od loňského roku dokládat všechny testy, aby se neprokázala manipulace u přijímaček. Doteď bylo v ročnících vidět dvě, tři holky. Některý ročník neměl vůbec žádnou, největší výjimka bylo pět. Zajímalo by mě, jestli se ty počty teď zvednou.“ Prckovi vydrželo vysvětlování kolem humbuku celou cestu až k nádherně vyzdobenému sálu, který bral dech. „No, ještěže to nevidí Hiroko s Torou.“
„Čteš mi myšlenky,“ rozhlédl se i Reita a dokázal si představit jejich touhu vytvořit něco podobného. „Smí se tu fotit?“
„Chceš je snad zabít?“
„Chtěl jsem ti udělat památku, nevycházíš školu každý den.“
Prcek ho uklidnil, že si škola určitě zajistila profesionálního fotografa, který udělá památek víc než dost. Chvíli s ním pobyl u židlí, srovnaných snad i na tisícinu milimetru, kolem kterých aby se jeden bál projít, natož si sednout, ale poté ho zanechal o samotě a šel se připravit za ostatními absolventy.
Čas Reitovi utíkal pomalu. Neměl rád tyto prostoje, kdy jen seděl a nic nedělal. Kdyby s sebou měl alespoň notebook a stihnul vypsat formulář ke školení, anebo nějaký zápis pro Kensukeho. Ani knihu si s sebou nevzal.
Naštěstí nemusel čekat věčně. Sál se plnil čím dál víc a dle usedajících profesorů a nachystaných složek s osvědčeními hádal, že zahájení musí přijít co nevidět. Pousmál se, tak moc se těšil, až uvidí Rukiho mezi absolventy. V zádech však cítil zvláštní chvění. Snad chlad, nebo zatuhlost z dlouhého sezení? Obojí? Měl nutkání se ohlédnout, a ačkoli mu to přišlo hloupé a neslušné, neudržel se. Seděl na druhé židli od kraje v uličce, což mu umožňovalo relativně dobrý výhled. Stačila mu chvilka, nenápadně prohlédl vedlejší řady i část za sebou. A i během té chvilky pochopil. Známý obličej ženy sedící až vzadu. Drobná postava a jemné rysy, oči obdivně těkající po sále, ale zároveň plaché, jako by tam jejich majitelka přišla tajně a obávala se, že si jí někdo všimne. Reita trochu znervózněl, ale tentokrát uvnitř převládala radost. Ruki může běsnit, jak chce, ale tohle gesto nezapře.
Radostné rozjímání přerušila hudba. Všichni vstali a posadili se zpátky, až znovu nastalo ticho a ředitel se postavil za pultík. Představil přítomné členy pedagogického sboru i další důležité osoby, pronesl krátkou řeč a uvolnil místo mladé dívce s uhlazeným drdolem, v tmavě modrých šatech pod kolena. Celá při svém projevu zářila a Reita si všiml, že se několikrát podívala Rukiho směrem. Jistě, její pohled mohl patřit i některému z kluků vedle prcka, ale stejně měl zvláštní pocit… Reita si navykl na něj dávat, navíc dnes už jednou zafungoval.
Netušil, podle jakého pořadí jsou osvědčení předávána. Sám si ze svého předávání pamatoval, že je volali podle abecedy, tady bylo ale zřejmě vše jinak. Písmeno „M“ zaznělo i v příjmení i ve jméně, písmena „R“ a „T“ také, ale Rukiho stále nevolali. Prcek se dočkal teprve až po slečně, která měla projev, a jako předposlední si vzal složku s osvědčením. Div blonďákovi neukápla slzička, vidět, jak mu za potlesku všech kolem ředitel potřásá rukou, stejně jako všichni ostatní profesoři. Jeho bývalý třídní mu věnoval snad největší a nejupřímnější úsměv a sám Ruki zářil a vypadal neskutečně nádherně. Ale kromě toho zůstala tato poslední trojice stát pod stupínkem. Udělali jim zvláštní fotografii a pan Briggs jim pogratuloval zvlášť a nezapomněl se zmínit o výsadě, jaké se dostane těmto nejlepším studentům.
Na závěr celého ceremoniálu pronesl řeč další z profesorů a poté se znovu rozezněla hudba. Veškeré obecenstvo vstalo, profesoři vyšli na chodbu, za nimi i studenti, a jakmile hudba dohrála, všichni se začali chystat na odchod.
„Moc ti to slušelo,“ nadšeně se Reita usmíval a nejradši by prcka umačkal. Hned si musel prohlédnout osvědčení, ale složku raději zavřel, když se přiřítila ona slečna v modrých šatech. Zřejmě zahodila veškerý stud i zásady dobrých mravů a vrhla se Rukimu kolem krku.
„Děkuju ti!“ vyhrkla a blonďák netušil, jestli má větší strach z toho, že by ho mohla ulíbat k smrti, anebo uškrtit.
„To je v pořádku, Momoe-san. Hodně štěstí.“
Reita si připadal s každou vteřinou zmatenější. Zejména když kolem prošli i její rodiče, Rukimu pogratulovali, poděkovali a i s dívkou zmizeli.
„Co se tu děje?“ optal se, přestože začínal tušit.
„Lidi se radují,“ pousmál se Ruki. „To je dobře, ne? Pojď, taky to oslavíme.“
Se spokojeným úsměvem na tváři se rozešel směrem k hlavní chodbě a ke schodům. Nepotřeboval už s nikým mluvit, s třídním si krátce povídal už před ceremoniálem, a jinak neměl ani zájem. Ven ho vedl pocit, že jakmile opustí i tuhle slavnostní budovu, vše bude definitivně za ním.
Před touto úlevou ho ale čekala ještě jedna překážka. Reita mu to nestihl říct, prckovy nohy jeho slova předběhly. Reita ani nedokázal odhadnout, jestli na něj bude jeho matka opravdu čekat, dokud ji neuviděl podruhé. Ruki ji zahlédl pod schody jen o malý moment později a okamžitě se zarazil.
„Tys ji pozval?!“ udeřil na Reitu tiše, ale s náhlým důrazem. „Měl jsi snad opatrovnické nutkání starat se-“
„Nepozval jsem ji. Volala o víkendu, ale měl jsi službu v kuchyni, tak jsem jí řekl, ať zavolá později, ale už se neozvala. Nečekal jsem, že přijde.“
Ruki se odmlčel a snažil se uklidnit.
„Ruki-“
„Nech mě, prosím…“
Blonďák viděl, jak se pere sám se sebou. Hněv i obrovská nejistota se mu odrážely v očích. Po další chvíli, kdy se pokoušel ovládnout sám sebe, konečně sestoupil první schod. Držel se u Reity tak blízko, jak jen slušnost na takovém místě dovolovala. Zarytě hleděl pod nohy, ale tu a tam to nevydržel, musel se přesvědčit, že to nebyl jen blud. Reita si připadal, jako by z těch schodů hodil granát, a teď jen čekal, jestli na konci cesty vybouchne, nebo dole zůstane ležet bez reakce.
„Takanori-kun…“
Div se prckovi nezježily všechny vlasy. „Nejsem Takanori,“ odfrkl rázně a sestoupil i posledních pár schůdků. Jeho matka se na moment odmlčela, těžce to dostávala přes ústa, ale opravila se.
„Ruki… prosím,“ špitla. Ona i prcek pošilhávali po blonďákovi, jako by měl rozhodnout. Ale on se od toho rozhodl distancovat. Neradil prckovi, ať jí dá šanci a zkusí si s ní promluvit, ačkoli by to tak rád udělal. A nepronesl ani jediného slůvka směrem k ní. Mlčky na pár kroků poodešel, prohlížel si malby na sloupu podpírajícím schodiště, a čekal, co se z této situace vyvine.
Paní Matsumoto měla v očích téměř zoufalství. Zoufalství matky, která si pozdě uvědomila a teď se bála, že svého syna ztratí skutečně navždy. Ruki se ani nehnul. Jako by vrostl do kamenné dlažby. Uvnitř ohromený tím, že jeho matka přišla, na povrchu ze stejného důvodu rozezlený. Váhal, jestli si s ní má promluvit. Nepotřeboval školu, aby si dal dohromady, že další příležitost dostat nemusí. Při tom by se ale nejradši sebral a utíkal snad až k ústavu.
„Moc ti to sluší,“ pousmála se jeho matka. Využila synova rozpolcení a pořádně si ho prohlédla. Zaháněla přitom všechny myšlenky, co ji napadaly, při pohledu na jeho světlé a na její vkus nevhodně dlouhé vlasy. Polkla i rozhořčení nad jménem, které nechtěl používat. Raději dělala, že nevidí ty jiskřičky v očích, které měl, když se díval na Reitu, ani blízkost, v jaké se u něj držel. Věděla, kdo Reita je, ale netroufala si posuzovat jeho profesionalitu.
„Rei…“ Jediné další slovo, které zaznělo, než se prcek rozmyslel, co chce říct dál. A že mu to trvalo. „Dáš nám chvilku?“
„Počkám tě u východu,“ usmál se blonďák a nenápadně ho pohladil po zádech, když se kolem něj protáhl. Ruki byl za to gesto vděčný, cítil to pohlazení a s ním Reitovu přítomnost i ve chvíli, kdy se s matkou postavili bokem a troufli si k sobě přijít blíž.
„Proč… proč jsi přišla?“
„Chtěla jsem tě vidět. A pogratulovat ti.“ Dělalo jí nesmírnou námahu držet se zpátky a nevyhrknout žádnou přísnou poznámku na otázku „proč“. Ale uvědomovala si, že musí přistoupit na prckovy podmínky a ovládnout se, jinak bude po všem.
„Tak tady jsem,“ odfrkl Ruki. „Předpokládám, že otec o tom neví.“
„Ne. Možná by se umírnil, kdyby věděl… ale obávala jsem se, že by nesouhlasil, abych přišla.“
„Tak on by se možná umírnil…“ uchechtl se. Nic jiného ale nečekal.
„Vždycky pro tebe chtěl to nejlepší, to-“
„Už musím jít,“ přerušil ji. Tohle poslouchat nechtěl.
Jeho matka se za ním rozběhla a zastavila ho. Na poslední chvíli se přeřekla, aby si ho nerozzlobila kvůli jménu, takto jejich setkání ukončit nechtěla.
„Taka- Ruki, neodcházej ještě. Řekni mi, prosím, co s tebou teď bude. Alespoň něco o tobě chci vědět.“
„Najednou? Zajímala by ses, i kdybych neměl ten pitomý diplom?“
Promnula si rty, nemohla souhlasit, jenže ani ne úplně zapřít. „Víš… nejde tak úplně o ten diplom. Ale to, že ses vrátil do školy a nejspíš tedy půjdeš i někam pracovat… Po tom všem jsem se obávala, jaký z tebe bude člověk. I ten ústav… že ses tam dostal…“
„Možná jde i o to, kdo mě k tomu všemu dohnal,“ založil ruce.
„Ta- Ruki, tohle přece-“
„Ano, myslím to vážně,“ skočil jí do řeči. „Přišla jsi, protože jsi měla nějakou jistotu. Nezajímala by ses o kriminálníka. Mohla ses ozvat kdykoli předtím, mohla jsi přijít do ústavu… mohla jsi něco udělat, když jsem odcházel z domu. Ale neudělala jsi nic. Stejně tak, jako se otec nebude zajímat, dokud nebudu mít nejmíň dvě univerzity a nepovedu nějakou společnost. Nestačí, že jsem jenom váš syn. Nestačí jenom to, že jsem se snažil… Pořád něco nestačí. Přijdi, až se smíříš s tím, že jsem jenom obyčejný člověk, co netouží neustále někam šplhat. Mám svoje chyby, udělal jsem věci, na které nejsem hrdý, ale musíš mě brát i s tím. A co já vím, jaký máš ještě problém, že si barvím vlasy, že jsem gay, že jsem si změnil jméno…“
„A pořád jsi drzý,“ dodala.
„Po tom všem, na co jsi už jistě zapomněla, anebo jsi to nechtěla vědět, můžeš být ráda, že vůbec jsem.“ Ani sám netušil, jak dramaticky tato řeč skončí, ale měl pocit, že právě tohle je ten důležitý impuls. Nechtěl se hned pouštět do drzostí, ale něco uvnitř ho přimělo vysypat všechno, co mohl. Bez dalších slov se dal na odchod.
„Ruki-“
„Je to na tobě. Chci se vykašlat na to, co bylo, brát tě takovou, jaká jsi. Najít si cestu, pokusit se náš vztah napravit. Ale nemůžu jen tak. Já už ustupovat nebudu.“ Ohlédl se, ale nezastavoval. Nechtěl, aby se za ním rozběhla, ale zároveň si přál, aby se tak lehce nevzdala. Nepřekvapilo by ho, kdyby se už nikdy neozvala a definitivně na něj zanevřela, ale posunutí kupředu a snahu z její strany by uvítal. Věděl, jaký dobrý pocit by z toho měl. Po tomto rozhovoru už ano.
Reita postával venku a tiskl si ruce k tělu. Když viděl prcka vycházet, přidal se k jeho svižné chůzi.
„Jak to šlo?“ zeptal se.
„Nic moc. Řekl jsem jí, co jsem měl na srdci, a ať se sama rozmyslí,“ prohodil a kráčel dál směrem k autu. Nastoupil, usadil se a na chvíli zavřel oči. Potřeboval se uklidnit, uvědomit si, kvůli čemu přijeli, a náležitě si vychutnat pocit jakéhosi vlastního vítězství.
„Dáme si oběd v ústavu?“ pohlédl na Reitu, už opět s úsměvem ve tváři.
„Spíš jsem myslel na nějakou restauraci.“
„Jakože ‚lepší‘ restauraci?“ rýpnul si. „Budu dělat, že jsem to neslyšel.“ Tiše se zasmál a povzdechl si. „U Kaie bude fajn. Klid, možnost nevhodného chování, jistota příjemného personálu… a hlavně to nebudeme mít daleko, až se přežerem.“
Reita ho nepřemlouval, tyto důvody na něj zabraly. Vtiskl mu polibek na tvář, nastartoval a rozjel se zpátky domů.
V lokále si Ruki připadal jako superhvězda. Všichni si ho prohlíželi od hlavy až k patě, museli vidět jeho osvědčení, jeden po druhém mu chodili gratulovat a poplácávat po zádech i Reitu, který div nepraskl, jak se naparoval. Avšak s polévkou, kterou jim donesl samotný Kai, už chtěl mít od všech pokoj a Rukiho jen pro sebe.
„Nádherně záříš,“ prohodil. Pokud by náhodou ještě nebyl do prcka blázen, teď by mu musel naprosto podlehnout.
„Je mi skvěle.“
Zadíval se na něj, skvěle se zdálo jako slabé slovo. A pak si vzpomněl na moment, kdy na něm ten spokojený úsměv dnes viděl poprvé. Na ráno, po jednání s panem Briggsem. A pak také na vřelé objetí od absolventky Momoe.
„Ruki, ta slečna, která se na tebe tak vrhla…“
„Neříkej, že žárlíš,“ uchechtl se prcek.
To blonďák nemohl úplně popřít. V ten moment záviděl, že ona ho může objímat a on jen stát vedle jako solný sloup.
„Jen mě zajímá důvod, proč se rozplývala tím vděkem? Mám pocit, že nešlo o poznámky nebo malou radu během zkoušek. Navíc se mluví o dvou nejlepších studentech, ale dnes jste se s Briggsem fotili tři.“
Ruki odložil hůlky a s úsměvným povzdechem se na něj podíval. „Tobě taky nic neuteče,“ zakroutil hlavou. „Jo, domyslel sis dobře. Odmítl jsem to a Momoe byla sotva půl bodu za mnou. Pan Briggs nadšením nehýřil, přemlouval mě, ale s tím jeho přemlouváním jsem se jen ujistil, že dělám dobře.“
„To mi vysvětli.“
„Podívej. Ve společnosti, v jaké žijeme, by nemohli nechat někoho, jako jsem já, jen tak dostudovat, ještě k tomu se stipendiem a navrch mu dát nejprestižnější nabídku. Jsem kriminálník, přiznejme si to, a prostě jsem měl jen trochu štěstí. Dobře, měl jsem obrovskou kliku. Ale i kdybych se ocitl na prvním místě, neměl bych tu šanci dostat. Pokud by měl absolventy vybírat ředitel, vzal by prvního Ogawu a čtvrtého Hanazumiho, protože jak by mohl poslat do Ameriky kriminálníka a holku? Jenže je teď všechno přísně kontrolováno a mluví do toho i Briggs.“
„Ten člověk mě zajímá čím dál víc…“
„Tomu člověku moje minulost vyhovuje. Doslova mi řekl, že by se mu hodil někdo ambiciózní, s ostrými lokty, co se jen tak něčeho nezalekne. V jeho očích jsem vypadal jako osoba, co by se nezdráhala mu sem tam vypomoct s nějakým prospěšným švindlem. Dost schopná toho, aby na to nikdo nepřišel, a pokud by se stalo, byl bych jen student, kterého potichu a snadno vyhodí.“
Reita poslouchal se zdviženým obočím, ale pak začal pomalu pokyvovat. Už se setkal s pár podobnými typy lidí a jen mu to potvrzovalo teorii, že absolutně nezáleží na vzdělání nebo pracovním postu, všude se našli tací, kteří pod maskou slušnosti a pracovního nasazení skrývali chování horší, než jeho svěřenci před nápravou.
„Takže jsem nakonec za své rozhodnutí rád.“
Pousmál se a natáhl k němu ruku. „Nakonec…“ zamumlal tiše. „Co dalšího tě přimělo odmítnout?“ Věděl, jak romanticky tohle vypadá i zní, ale užíval si to. Rukiho spokojenost, okouzlující úsměv, rozzářené oči, které po této otázce téměř stydlivě uhnuly.
„Samozřejmě na tom máš svůj podíl,“ odvětil mu Ruki a po očku se na něj podíval, než opět pohledem uhnul. Poděkoval Koukimu za odnos misek a usmál se při poznámce, že jim Kai chystá něco speciálního. Na moment i zapomněl, co vlastně chtěl Reitovi říct. Jeho napjaté očekávání mu však rychle připomenulo.
„Nejen ten romantický,“ ujistil ho s úsměvem, ačkoli by nejradši řekl, že se do něj tak zbláznil, až mu z toho přeskočilo. „Prostě to není pro mě,“ řekl a nakoukl směrem k pultu. I vyhlídka na práci v kuchyni se mu jevila příjemnější. „Od začátku jsem o to nestál a vlastně celý ten obor není to, co bych si sám vybral. Sice tomu rozumím, jde mi to a nejspíš u toho zůstanu, ale nepotřebuju dřít dalších několik let, škrábat se na nejvyšší posty, pořád se ohlížet a snažit se odhadovat, kdo se mnou jedná upřímně, kdo mě hodlá jen využít a kdo mě chce na tom místě nahradit.“
„Ale na začátku jsi byl nadšený a vypadalo to, že se těšíš.“
Pokrčil rameny a znovu se rozzářil, když uviděl Kaie s talíři v rukou. Poděkoval i s komplimentem, jak nádherně jeho dílo vypadá, a div se mu samou vůní masa, omáčky, zeleniny a rýže nespustily z koutků sliny. Ale nepustil se do jídla, viděl na Reitovi, jak netrpělivě naslouchá. „Ano, ale uvědomil jsem si, že bych to nedělal pro sebe,“ vydechl vážným výrazem, ve kterém ani tak nemohl skrýt spokojenost. „Nadchlo mě to – dostat takovou nabídku je prestiž. Jistá forma uznání. Zvedlo mi to sebevědomí a vzpomněl jsem si na otce, jak občas nadával, že se svou tupostí nemám šanci prolézt ani jako poslední. Můj veleúspěšný bratr se k takové možnosti ani nepřiblížil. Říkal jsem si, co všechno to ovlivní? Jak teď asi budu vypadat v očích své rodiny nebo lidí odsud?“ Usmál se a opět se vrátil ten rozzářený Ruki. „A pak jsem si uvědomil, že je mi to úplně jedno,“ řekl a znovu cítil úlevu stejnou, jako při odchodu ze školy. „Otec mě bude navždy nenávidět a matka už se mnou nejspíš nikdy nepromluví, ale to není moje chyba. Nepotřebuju školy, abych s nimi mohl upravit vztahy, které stejně zůstanou pokřivené, a jestli oni ano… jejich problém. Kašlu na to, co si myslí ředitel nebo Briggs, ať si mě mají třeba za hlupáka. Pro tebe bych byl pořád stejný Ruki, i kdybych propadl. Pro Aoie, Uruhu, Kaie… pro všechny tady jsem prostě Ruki, a nezáleží na tom, jestli s osvědčením, bez, nebo s titulem z Ameriky. A proto mi záleží jen na tom, co si myslíte vy. S váma jsem to prostě já. Pomohli jste mi k tomu, abych se nebál jít za tím, co chci. A já se chci učit a zabývat věcmi, co mě baví, a najít alternativu, jak to skloubit se školou, co mám.“
Reita na něj zůstal hledět téměř s pootevřenými rty. Seděl naproti němu jako socha a pozoroval ty jiskry v očích, sebevědomý a téměř bezstarostný úsměv od ucha k uchu, uvolněná gesta… Tohle byl Ruki, který ví, co chce, který má sny, a je si jistý sám sebou.
„Klidně mi teď můžeš říct, že jsem sebestředný idiot,“ prohodil prcek, konečně si pořádně prohlédl tu dobrotu a chytal se do ní pustit.
„Ne, Ruki…“ Reitovi došla slova. Natáhl se k němu, a bez ohledu na lidi v lokále, ho vzal za šíji a vpil se mu do rtů.
Žádné komentáře:
Okomentovat