Projekt Poslední šance (3. část)

 

 

     Mlčky hleděl z okýnka, na kterém se začínaly objevovat drobné kapičky vody a sjíždět šikmo dolů. Netrvalo dlouho a z jasného dne zbylo jen nažloutlé šero a přes hustý déšť bylo sotva vidět. Jako by se počasí snažilo vyjádřit jeho náladu. Znovu si začal okusovat ret, cesta na něj byla příliš dlouhá a každý ujetý kilometr ho víc a víc znervózňoval. Spoutané ruce už ho trnuly a měl pocit, že se vyvrátí, jakmile vstane. Přemýšlel nad ostatními, co si asi teď říkají? Jun ho možná brání. Možná že i někomu jinému to přijde jako smůla, ale Erumovi a jeho přicmrndávači Rayovi půjde jistě jen o to, že jeho vinou přišli o půlku kořisti.
     Občas na sobě cítil Reitův pohled, ale přemýšlet nad tím, co si on o něm myslí, bylo marné. Připadal si před ním, jako to nejhloupější děcko. Jistě, za to, co provedl, si nezasloužil jednání v rukavičkách, ale tenhle muž se nechoval jako ti důležití policisté, kteří byli buď samá rádoby vychytralá klička, slušnost sama, nebo naopak výhružky a rozčilování. Byl podivně nad věcí a zdál se dost přísný, jeho pohledy byly jako rentgenové, každé slovo se zarývalo do uší. Rukimu vrtalo hlavou, pro koho asi pracuje, co je vůbec zač…?
     Auto najednou zastavilo v klidnější ulici. Blonďák si přes sebe hodil tenkou bundu, přetáhl si přes hlavu kapuci a bez jediného slova vystoupil. Promluvil, až když otevíral jeho dveře a vybízel ho, aby z auta vylezl.
     Prcek se nenápadně rozhlédl, cítil se příliš nepohodlně s želízky na rukou. Bál se, že by ho někdo mohl poznat, přestože neměl ponětí, kde jsou.
     „Očisti si boty,“ zaslechl znovu ten hlas a kov se mu pevněji zaryl do zápěstí. Povzdechl si a udělal krok zpátky na rohožku.
     „Lepší?“ zamumlal otráveně. Nesnášel tohle poučování, jako by snad byl v mateřské škole.
     „Mnohem.“
     Očekával, že po něm vyjede, aby nebyl drzý, ale tohle zpětné odseknutí bylo možná ještě horší. Kráčel vedle něj a snažil se dýchat, připadalo mu, jako by v té budově nikdo nevětral. Navíc ho okamžitě přes nos praštil pach desinfekce. Kolem bylo všechno bílé – od kachlí na podlaze, přes nábytek i stěny. Absolutní čisto, až se z toho dělalo špatně.
    Následovaly schody do patra, do kterých sotva lezl, a nahoře prošli delší chodbou až k polstrovaným dveřím, u kterých byl zvonek. Blonďák ho stiskl a chvilku na to se z reproduktoru nad zvonkem ozval ženský hlas.
     „Ahoj, Kumi, tady Rei. Mám pro tebe práci,“ odpověděl jí a pohlédl na papír v ruce. „Jedna-sedm-pět-tři-čtyři, lomeno dvanáct.“
     Rukimu se sevřel prázdný žaludek, když zahlédl složku se svojí fotkou a pod ní onu řadu čísel. Žádné jméno, nýbrž čísla… jako by byl nějaký kus v pořadí. I když asi pořád lepší, než kdyby mu říkali „Takanori“.
     Chvilku stáli na chodbě a on cítil, jak mu začínají brnět končetiny. Na blonďákovu starost odsekl, že je v pohodě a odmítl se usadit, jen doufal, že to tu brzy skončí. Zavřel oči a snažil se zhluboka nadechnout, začínal ho polévat studený pot. Teď už si chtěl sednout, ale než stačil udělat krok k židlím, dveře se otevřely a objevila se v nich menší, baculatější žena, jak jinak než celá v bílém, s černými vlasy sepnutými ve skřipci. Donutil se přimět k pozornosti, aby vyslechl její jméno a sám se představil, ale poté už se všechno začalo zatmívat za miliony šumivých teček před očima.
     „Radši ho rovnou polož,“ zaslechl zpovzdálí, když ho chytily silné paže a málem odnesly k řadě židlí. Stačila chvilka a svět kolem se začal rozjasňovat, protivný šum v uších ustával. Vzápětí by byl raději opět mimo, než ty poučky, že nemá cenu hrát si na hrdiny a pokud je mu špatně, musí to hned říct.
     Přijal sklenici s vodou a poté, co si chvilku poseděl a blonďák ho zbavil pout, rozešli se chodbou na druhou stranu. Za dveřmi se skrývalo něco, co vypadalo jako koupelna, až na to, že tam byl i stolek, dvě křesla, lehátko a plenta.
     „Zatím skočím pro věci,“ řekla lékařka a odešla s úřednickým papírem v rukou.
     Ruki poznal, že jeho domněnky byly správné. Nejen hloupé děcko, ale prostá špína. Když ho Reita pobídl, aby pokračoval, pomalu zalezl a shodil ze sebe věci. Horká sprcha mu sice bodla a bylo pravdou, že i o teplé vodě si mohl ‚doma‘ nechat jen zdát, navíc ze sebe konečně mohl sundat rozmazaný make-up. Přesto se mu jejich chování z principu nelíbilo.
    „Oblékni si tohle,“ dostaly se mu do rukou neforemné dlouhé bílé kalhoty, košile s krátkým rukávem a pantofle. Pohled, jaký na něj Reita i ta žena upřeli, mu byl víc než nepříjemný. Jako by si oddechli. Na ruku dostal náramek se svým číslem a blonďák byl ujištěn, že stačí, když přijde druhý den dopoledne.
     Ruki ani nepípnul, když na rozloučenou opět přišla poučka, a za dveřmi zahlédl stát nějaké další muže v bílém, snad ochranka, když Reita musí odejít. Jakmile byli sami, dáma před ním ho vybídla, aby se posadil do křesla, a začala se ho vyptávat. Od základních informací, přes závislosti, nemoci, rodiče a nakonec ho vyšetřila, jako by se chtěla přesvědčit, že nelhal. Po odběru krve ho chvíli nechala v klidu, ujistila se, že sebou po cestě nesekne, a vzala ho do dalšího patra.
     „Tady budeš do zítřka, pokud bude vše v pořádku. Máš tu vše, co potřebuješ. Pošlu za tebou někoho s obědem, večeře je v pět, zhasíná se v osm. Musím tě upozornit, že tu chodí kontroly, takže pokoušet se o cokoli je zbytečné. Kdyby něco, zazvoň.“
      Ač se zdála milejší, než Reita, povýšený tón měla v hlase taky. Zavřela za Rukim dveře a krátce se na něj zadívala skrz malé skleněné okýnko, jak se jde usadit na postel.
     Ruki si promnul krk a zahleděl se na zamknuté dveře. Tápal, jestli je nějaký větší rozdíl mezi vězením a tímhle, obzvlášť když jídlo dostal skrz otvor pod okýnkem a nějakého mladíka doprovázela opět dospělá osoba, očekávající problémy…
     Ani nepostřehl, kdy byla noc. Po večeři usnul a probudil se nad ránem. Myšlenky ho donutily chvíli jen tak ležet na zádech a dívat se do prázdna, nakonec ho ale znovu přemohla únava z předešlých dní. 

     „Zdravím, Ruki.“
     Neodpověděl a zdálo se, že blonďák dnes nemá náladu ho pérovat za každou hloupost.
     „Převlékni se. Co máš na sobě, poskládej, pantofle si vezmi s sebou,“ nařídil mu Reita a počkal, než prcek udělá, co po něm žádal. Ten byl rád, že tentokrát si na sebe může vzít relativně normálně vypadající tepláky, tričko a tenisky. Vyšel ven a následoval Reitu o patro níž, do prvních dveří, kde včera zvonil. Převzali si další složku s papíry, blonďák s tou dámou prohodil pár slov a už vedl Rukiho ven k autu.
     Cesta tentokrát trvala jen asi deset minut. Vjeli do otevřené brány, která se hned zase zavřela, a zaparkovali pod přístřeškem na malém dvorku. Viděl tam jen chodník z betonových dlaždic, vyšší zídku a plechovou branku. Skrz malou mezírku mezi panty ale zahlédl trávu a kousek něčeho, co vypadalo jako skleník.
     „Pojď za mnou,“ zaslechl a pod nosem si zavrčel, že není pes. Dle Reitova výrazu to zřejmě nebylo tak tiše, jak si myslel, ale žádné peskování nepřišlo. Nevrlé myšlenky však byly brzy rozptýleny. Uvnitř toho velkého domu, nebo spíše bytovky, to vypadalo úplně jinak, než v tom ráji desinfekce. Podlaha měla dřevěný vzor, stěny jemně zelenou barvu, přes okna visely záclony, na parapetech stály květiny a jejich nenápadnou vůni přebíjela jen vůně čerstvého jídla, jako by hned někde tady musela být kuchyně.
     Opět si musel vyšlápnout do poschodí a na první pohled to vypadalo, jako klasický činžák. Před každými dveřmi ležela rohožka, boty či přezůvky, v rozích a na balkoně stály květináče se zelení.
     Prošli asi do půli chodby a zastavili se u dveří s nápisem „Suzuki R.“ Tato cedulka byla ale jiná. Ruki viděl všude zastrčené lístečky, kde bylo nějaké jméno a pod ním další, na některých i ono Suzuki, tady však byla kovová a přišroubovaná.
     Ze zamyšlení ho vytrhl blonďákův hlas. Protočil oči, když zaslechl upozornění, aby se přezul, a vešel do světlého bytu. Přímo proti sobě měl průchod do prosluněné místnosti a vpravo od něj bíle přetřené dveře. Šikmo vlevo zahlédl místnost s kuchyňskou linkou, tmavým dřevěným stolem a židlemi. V levé stěně viděl zasazené dvoje dveře ze stejného tmavého dřeva jako kuchyň. Zřejmě stáli v obýváku, podle sedací soupravy a stolku, co měl po pravé ruce. Byt to nebyl nijak malý, ale docela dost rozkouskovaný.
     „Sedni si támhle,“ ukázal Reita na černou koženkovou sedačku a na moment zmizel u sebe v kanceláři. Vrátil se s šanonem a v rukou měl ještě jednu věc. Vypadalo to, jako nějaká krabička či silnější náramek. Usadil se naproti Rukimu a vytasil se opět se svým rázným tónem.
     „Tady teď budeš tak dlouho, jak bude potřeba. Minimálně půl roku, nanejvýš tři. Po celou tu dobu budeš dodržovat pravidla a poslouchat, co ti říkám. V nejbližší době beze mě nebo mého svolení z tohoto bytu nevykročíš. Budeš se učit a rozšiřovat si obecné znalosti, osvojovat si základní dovednosti a slušné chování. Jak se zlepšuješ, si samozřejmě budu ověřovat. Časem – a je jen na tobě, jak dlouho to bude trvat – dostaneš práci. Pokud budeš chtít a budeš se hodně snažit, můžeš mít i svůj byt. Část výplaty půjde na tvé vlastní potřeby tady, část si budeš spořit, abys měl z čeho začít, až odsud odejdeš. Za dveřmi za mnou je tvůj pokoj a hned vedle tvá koupelna. Tam je kuchyň a támhle moje kancelář. Budíček je v sedm, večerka v deset. Pokud o sobě potřebuješ dát někomu vědět, můžeš si jednou za týden zavolat. A měl bych tě upozornit, v celé budově, i v tomto bytě, jsou kamery. Ať už se rozhodneš pro jakoukoli blbost, dozvím se to.“
     Na moment se odmlčel a sledoval prcka, jak informace vstřebává. Zdálo se mu, že se chce na něco zeptat, ale jako by nechuť promluvit byla silnější.
     „Otázky?“ nadhodil.
     „To… to tady budu jak pod mikroskopem?“
     Zněl nevrle, ale nedivil se. Ani jemu by se nelíbilo, kdyby někdo sledoval každý jeho krok a přehodnocoval každé jeho rozhodnutí.
     „Samozřejmě ti zůstane i soukromí, do sprchy nebo do postele ti nemá co kdo hledět. Ale měj na paměti, že i pomyšlení na nějaký nekalý úmysl na tobě poznám. A pak tu máme ještě jedno opatření…“ Vzal do rukou ten černý, široký náramek. „Samozřejmě tě nebudu hlídat na každém kroku, takže tu mám něco, co mi pomůže. Radil bych ti, abys skutečně poslouchal, co říkám, a spolupracoval, protože dostat ránu vážně bolí.“ Mluvil s jakousi samozřejmostí a rozdělal od sebe dvě poloviny náramku. „Vyhrň si nohavici.“
     Ruki zprvu zaváhal, pak ale uposlechl. Nechal si nad kotník upevnit tu zvláštní věc, nebyla těžká, ale rozhodně to nebylo nic příjemného a na první pohled viděl, že to sám nemá šanci sundat.
     „Pokud bys plánoval zdrhnout, musím tě upozornit, že jednou ranou to nekončí. A pokud mi budeš dělat naschvály,“ zvedl blonďák jakýsi ovladač, „nebudu brát ohledy. Tady mám výsledky vyšetření a vím, co si můžu dovolit, aby tě to neskolilo. Věř, že v krajním případě bych se nezdráhal k možnému maximu. Každopádně doufám, že tohle opatření bude jen formalita.“
     Reita přetočil pár listů ve složce a krátce se začetl. Poté si vzal do rukou desky, propisku a opřel se do křesla. Se zájmem si prcka prohlížel a ani teď neměl šanci si vybojovat přímý pohled do jeho očí.
     „Chtěl bych se o tobě něco dozvědět. Nechci tě vyslýchat, takže budu rád, když se mi sám představíš. Pověz, cokoli tě napadne, nebo co uznáš za vhodné, že bych mohl slyšet.“
     Ruki zarytě mlčel. Chvíli ještě přemýšlel o té věci, která se mu obepínala nad kotníkem, a snažil se vypudit z hlavy jeho hlas. Každé jeho slovo ho popuzovalo a na nějaké tlachání s ním neměl chuť ani v nejmenším.
     Reita ho vybídl znovu, tentokrát s upozorněním, že přijdou konkrétní otázky. Chvilku počkal, ale prcek byl zatvrzelý a bylo vidět, že s ním nehne po dobrém ani po zlém.
     „Dobře. Nedodělal jsi střední školu, v čem to vázlo?“ optal se.  
     „Do toho ti nic-“
    „O tom tykání jsem ti něco říkal,“ zvýšil hlas, jinak ale nehnul brvou. Bylo to odseknutí, ale konečně nějaká reakce. „A něco o spolupráci jsem zmínil taky.“
     „Všechno to tam máte na mě zjištěný, nevím, co bych měl říkat,“ zavrčel prcek, tohle vyptávání mu už vážně cuchalo nervy.
     „Byl bych rád, kdybys mi to řekl sám. Byl jsi to ty, kdo tam přestal chodit a jen ty víš, proč ses tak rozhodl.“
     Povzdechl si. Věnoval mu jen o maličko delší pohled než obvykle a drze zavrčel. „Prostě protože jsem chtěl.“
     Vypadal náhle víc nervózně, než naštvaně, a ošíval se úplně stejně, jako by mu začal říkat jeho původním jménem.
     „Fajn… a kromě takového talentu umíš ještě co? Sporty nebo hrál jsi třeba na něco?“
     Neodpovídal. Měl toho plné zuby.
     „Na něco jsem se tě ptal, bylo by slušné odpovědět.“
     Uraženě seděl a očima těkal po koberci pod stolkem.
     „Fajn, budeš se učit na klavír.“
    A už slyšel jen zašustění propisky po papíře. Nadechl se, jako by chtěl namítat, pak ale jen protočil oči a vše v něm vařilo ještě víc.
     „Nějaký cizí jazyk?“
     Reita čekal, jestli se náhodou nerozmyslí, nakonec si pro sebe tiše zamumlal „zjistíme si úroveň angličtiny a uvidíme, jestli k tomu pak něco najdeme…“ něco si zapsal a opět se k Rukimu obrátil s další otázkou.       
     „Co nějaké knížky, časopisy, filmy…? Oblíbená hudba? Lehčí otázky už na skladě nejsou.“
     Opět ticho. To už si povzdechl i blonďák, na chvíli se napřímil, než odhodil desky i s propiskou na stůl a opřel se lokty o kolena.
     „Je tak těžký si normálně promluvit? Chci toho po tobě tak moc?“ snažil se působit trochu vlídně, přesto se v jeho hlase odrážel už známý důraz.
     „Nechci mluvit,“ ozval se konečně prcek, aniž by se víc hnul. Zněl umanutě a zdálo se, že bude paličatě sedět a nenechá ze sebe nic vytáhnout.
     „A jsi ochotný mi aspoň říct, co vlastně chceš?“
     „Být sám,“ prskl.
     „Dobře. Ukážu ti pokoj a budeme pokračovat později.“ Blonďák se zvedl a nemohl si nevšimnout jeho překvapeného výrazu. Ruki skutečně nemohl uvěřit, že mu ustoupil, až ho v jeho umanuté hlavě začalo hryzat, že by mohl dál jen paličatě sedět… Nakonec se přiměl vstát a následoval Reitu do svého nynějšího příbytku.
     Veškerý nábytek byl z tmavého dřeva a vypadal docela masivně. Přímo naproti dveřím stála velká šatní skříň, stejně velká knihovna a mezi nimi komoda. Vlevo stál široký stůl se skříňkou a několika šuplíky, vedle něj pod oknem piano, naproti stolu byla nepovlečená postel. Na zemi ležel hrubý, tmavě šedý koberec, stěny měly krémově bílou barvu, ale viselo na nich několik prázdných a docela velkých nástěnek a polic. Každý roh tu byl pečlivě zaoblený a vše zabezpečené, jako by to byl pokojíček pro malé dítko a každou chvíli hrozilo, že si může nějak ublížit. Překvapilo ho však, že na stole vidí notebook a k němu dokonce i zvlášť repráčky. Než by se ale začal radovat, uvědomil si, že to zřejmě bude všechno jen na to, aby jeho osobní rozvoj šel rychleji.
     „V poledne je oběd,“ poukázal Reita na polici nad stolkem, kde stál budík s velkými červenými číslicemi. „Potom už nechci žádné ticho ani odmlouvání.“ S tím odešel a nechal Rukiho o samotě. Ten teď prohlížel pokoj o něco pečlivěji a zahlédl nad postelí v rohu dvě malé kamerky. Zavřelo v něm ještě víc, ale trochu se uklidnil, když zjistil, že postel je opravdu ve slepém úhlu. Na každém kusu nábytku taky viděl nálepku s kulatým razítkem loga nějaké společnosti a kolem něj drobnými písmenky Ústav poslední šance, Reitovo jméno a inventární číslo. Sám se divil, že nedostal nějakou nálepku, pak si ale vzpomněl na číslo na složce v tom depresivním hygienickém zařízení a na náramek, co měl připevněný na noze.
     Sedl si na kraj postele a trochu se zahoupal. S povzdechem zjistil, že i spát by se mu mělo o dost líp, než s Junem stočený na staré posteli a proleželých matracích. Modrozelené povlečení leželo vedle čisté, vyžehlené, peřina byla měkoučká a polštář nadýchaný. Nejvíc ho štvalo, že kromě těch kamer by si neměl na co stěžovat. Tímhle si o dost polepšil, a když dostane i práci, údajně by mohl mít i něco do začátku a to by znamenalo možnost zkusit to znovu, sám… Jenže ho neuvěřitelně vytáčelo chování všech kolem, kteří si na něj sice vyzvěděli kdejaké drby, rozebrali si pod mikroskopem kdejaké buňky, ale stejně o něm věděli houby. Urazilo ho to zacházení, jako by byl nějaký bezdomovec, nalezený někde ve stoce, co umí jen nadávat a krást a hrozí u něj sebepoškozování.
     Promluvit si… Jak si jenom Reita mohl myslet, že by si s ním normálně promluvil, když se neustále chová tak povýšeně? Jistě, udělal chybu a ne jednu, vlastně má těch vroubků docela dost, ale sám pořádně netušil, kde se vzaly, a kdyby mohl vrátit čas, u spousty věcí by se rozhodl jinak. Ale po takovém jednání nehodlal svěsit hlavu. Stačily mu posměšky od Erumy a ostatních, nepotřeboval komandovat ještě z druhé strany.  Když už si o něm všichni myslí a mermomocí k němu přistupují jako k delikventovi, bude se podle toho chovat.

     Blonďák si sedl do křesla v kanceláři a začal vyplňovat formuláře k Rukiho složce. Tu a tam mrkl po kamerách v jeho pokoji, nikde však nezaznamenal žádný pohyb. Předpokládal, že sedí na posteli a trucuje. To bylo pochopitelné, jistě se mu momentální situace nelíbila, přestože jeho pokoj nebyl vězení. Rozuměl i jeho touze po soukromí, během dvou dní se kolem něj událo mnoho věcí a hlavně se teprve až teď dozvěděl, co s ním bude.
     Automaticky během pohledu na obrazovku, rozčleněnou teď už na devět polí, natáhl ruku pro telefon, sotva se ozval. Na druhé straně nebyl nikdo jiný, než Kensuke, zajímající se o to, jak se mu s Rukim daří.
     „Zatím normálka,“ odvětil mu, „naštěstí žádný drogy a s cigaretama holt bude muset skončit.“ Zněl rázně, ale jen dokud mu Kensuke nepřipomněl závislost dalších svěřenců. Povzdechl si a trochu se do telefonu umírnil. „No beztak si najde cestu, jak se k nim dostat. Ti tři ale dostanou po čuni, jestli mu něco na tajňačku dají,“ vyhrožoval, ale usmíval se při tom. Znal ostatní svěřence dobře, věděl o jejich občasných cigaretových procházkách a bylo mu jasné, že jakmile se s Rukim seznámí, přiberou ho do party. Vcelku proti tomuto zlozvyku nic nenamítal, pokud si na to sami vydělali. Do té doby ale viděl nerad, když provozovali jakési výměnné obchody.
    Vrátil se ze zasnění a znovu pohlédl na neměnný obraz. „Teď je u sebe, nechám ho trochu srovnat a začnem znovu. Nechci na něj tlačit, i když se obávám, že to stejně nepůjde bez toho, aby si schytal. Ale musím to s ním zkoušet po dobrým, dokud to půjde, mám pocit, jako bych byl něčemu na stopě.“ Jeho tvář zvážněla, nepřítomně otáčel propiskou v ruce a v mysli si připomínal rozhovor na stanici. „Je tu jedna věc, které jsem si všiml hned na začátku, a mohla by být klíčová. A ne, tím nechci říct, že to s ním bude snadné. Sám víš, že bych to nebral, kdyby to byl ztracený případ. Víc ti povím zítra, zatím se měj.“
     Položil telefon a promnul si rty. Kdy naposledy si vlastně o někom pomyslel, že je to ztracený případ? Zezačátku mu tak připadali všichni, ale teď málokdo. A čím zapeklitější osoba, tím možná lépe – i přes touhu konečně začít žít a pracovat jinak, měl rád ten pocit, když někoho kousek po kousku poznával, odhaloval jeho minulost a našel si k němu přístup.