Projekt Poslední šance (1. část)

 

     Jako každé pondělí seděl Reita za stolem, pod rukama formuláře a zapisoval pokroky svých svěřenců. Za zády mu vlála bílá záclona, pootevřené okno se větrem houpalo v pantech a vpouštělo dovnitř tenké sluneční paprsky. Místnost, která byla už tak nažloutlá díky barvě na zdech, tak ještě ožila. Jeden by řekl, jak krásný a pozitivní den. Na blonďáka to ovšem tolik nepůsobilo, naopak byl zamlklý a jeho nálada příliš veselosti nepobrala. Sužovalo ho známé tušení. Věděl, že pěkné počasí bude lákat lidi do ulic, všichni budou z krásného jarního počasí rozčarovaní a nepozorní a vznikne tak spousta příležitostí k tomu, aby se stal nějaký průšvih. Vlastně bylo jedno, jestli šlo o parné léto či plískanice, kdykoli se mohlo cokoli stát a někoho, jako je on, pak přibít do židle za stůl a nedovolit mu, aby si bezstarostně vyběhl do světa a mohl si taky jednou něco užít. Odmítnutý víkendový sraz spolužáků, na který už podruhé nedorazil, a telefonát matce s blahopřáním k narozeninám místo osobní návštěvy, mu pozitivní myšlení zrovna nepřinášely.  
     Formulář už měl skoro dokončený, když mu oko zašilhalo k velkému monitoru. Obrazovku měl momentálně rozdělenou na čtyři úseky, které sledovaly kamery. Na jedné z nich se mihla tmavovlasá postava, pak na další a za chviličku už stála přede dveřmi a zvonila.
     „Pojď dál, jsem u sebe,“ zmáčkl tlačítko na přístroji vedle telefonu a příchozímu otevřel, aniž by zvedl zadek. Rychle se snažil dopsat, co potřeboval, tušil, že s jeho návštěvou to bude na delší dobu.
     Akorát k papíru připojil svůj podpis, když se před ním vynořil muž v obleku, jen o kousek vyšší, než byl on, s černou a nakrátko střiženou kšticí.
     „Ahoj, Kensuke. Dlouho ses tu neukázal,“ usmál se a založil lejstro do složky s nápisem „Uruha“. Pátral v paměti, naposledy ho ve své kanceláři vítal před necelým měsícem. Poškrábal se na zátylku, aby zahnal to neblahé tušení, vstal zpoza stolu a vybídl návštěvu, ať se usadí na pohovku. „Nedáš si čaj nebo kafe?“ optal se.
      „Ne, díky. Tolik času asi nemáme,“ vyhrnul si Kensuke rukáv saka a pohlédl na hodinky.
     Reita přeslechl to množné číslo a raději nechtěl vědět, co přijde. Tenhle výraz, ve kterém se odrážel jakýsi mix potěšení, starostí a trochu obav, už znal. Potěšení pramenilo z naděje, že budou spolupracovat o nějakou dobu déle. Starosti panovaly všude kolem, ale u nováčků a odchozích to platilo dvojnásob. Obavy mohly být jen z toho, aby nevybuchl a okamžitě neodmítl.
     „Co se děje?“ zeptal se narovinu. „Nemáš mě snad v plánu zase do něčeho zapojit?“
     „Totiž… Já to neplánoval, ale potřeboval bych od tebe pomoc. Naposledy.“
     „Běž za Torou, ten předminulý týden někoho propouštěl,“ rázně odpověděl a zvedl se. Nehodlal se nechat přemlouvat. Vypadalo to však, že Kensuke kvůli ničemu jinému nepřišel.
     „Tora odjel, vrátí se až v srpnu na soustředění. Yuki má plno, Hiro tu teď není, Kai má dost svých starostí a víš, že mně nikoho svěřit nemůžou. Rei-“
     „Nezkoušej to na mě,“ přerušil ho, „měl jsem končit už dávno. Kooru měl být poslední, ale pak jsi přišel s Aoiem, potom s Uruhou a já idiot se nechal ukecat, že to je už definitivně konečná. Nebýt Yukiho, kterej se za tebe přimluvil, a že Uru už na začátku působil, že to po krizovým období půjde docela dobře, vyprovodil bych tě ze dveří. A nech si to svoje pomrkávání. Říkám ti, že dalšího už neberu. Chci volno a pak jinou práci, kdy si budu moct odskočit, kdy chci, marodit, kdy potřebuju, a mít nárok si vybrat alespoň polovinu dovolené. Za chvíli mi bude třicet a od školy jsem si na sebe neudělal snad ani chvíli. Jen co vejdu dolů ke Kaiovi, okamžitě vím, kolik dohromady hrotů mají vidličky na stole a vím, co sám kdy udělám ještě předtím, než mě to napadne. Už mi z toho hrabe.“
     Muž předním si povzdechl, nervózně se zavrtěl na pohovce, ale nepřestával na blonďáka zírat a přemlouvat ho i pohledem. „Sepíšeme smlouvu. Nikdo další už ti doopravdy nepřibude. A do roka budeš někde v luftu ve vlastním. Slibuju.“
     „Nezájem.“
     „Tenhle bude taky v pohodě. Za chvíli nebudeš mít, co dělat. A budeš mít dva týdny v přírodě, uvidíš se s klukama. A jen co bude možnost, někdo za tebe zaskočí, aby sis mohl dát oddych.“
     Určitě. Tenhle oddych Reita znal. Měl ho slíbený i na tento víkend, ale pak měl jeden kolega seminář, druhý byl marod, další u něj být nemohl, protože ještě nemá dokončený kurz, a ostatní měli své práce nad hlavu. „Kensuke-“ začal, ale nedostal příležitost říct své myšlenky i nahlas.
     „Víš co?“ narovnal se černovlásek a trochu se vyprsil, jako by mu chtěl naznačit, že šéf je tady pořád on. „Pojď se na něj aspoň podívat. Uděláš si obrázek, a když to nepůjde, tak to nepůjde, platí?“ usmíval se na něj a působil dojmem, že k tomu gauči přiroste, pokud neuslyší souhlas.
     „Ty neodejdeš, dokud nekývnu, co?“ zamručel Reita.
     „Přesně tak.“
     Blonďák mohl vrzat zuby a odporovat, jak chtěl. Kensuke se jednou rozhodl, že ho tam ještě chvíli udrží, a zdálo se, že nemá na vybranou.
     „Fajn. Ale když ho ani tak nepřijmu, dáš mi pokoj. Natrvalo.“
     „Jo, pokud bys uznal, že to bude moc, tak ho pošlem jinam.“
     Jeho návštěva se už usmívala a ve tváři se jí zračila spokojenost. Kensuke věděl, že není vyhráno, ale co by nadělal… Blonďák byl paličák a už bylo dost na tom, že aspoň zvedne zadek a pojede s ním. Anebo to dělal jen kvůli tomu, aby ho neměl šanci zase přemlouvat, ale rovnou ho odpálkoval na místě.

 

O dva dny dříve

    Ticho v celé místnosti narušovalo jen prskání oleje na pánvi, šustění prstů na klávesnici notebooku a občasná nadávka. Jediným světlem byla slabá zářivka nad ošuntělou kuchyňskou linkou a lampa za sedačkou, která občas zazlobila bzučením a zablikáním. Ze zvlhlých stěn se olupovala omítka a sem tam se v rozích opět ukazovaly tmavé plísňové fleky. 
     V tomto malém příbytku spolu hospodařili dva mladí kluci – Junichi a Ruki. Junichi byl starší a vyšší. Bylo mu dvaadvacet, ve skořicově hnědých a po ramena sestříhaných vlasech mu svítily výrazně růžové, modré a zelené proužky silonu, a pokud zrovna neměl co na práci, většinou seděl u notebooku a hrál hry. Ruki byl drobný a jeho tvář s jemnými, přesto už mužnými rysy lemovaly plavé vlásky, které neustále utíkaly z maličkého culíku. Nebylo mu ještě ani dvacet, veškerý jeho majetek byl batoh s pár věcmi a kufr s oblečením, přesto byl maličko zodpovědnější. Bez jeho ustavičné snahy mít vše uspořádané a aspoň relativně čisté, by to ponuré místo opravdu vypadalo jako brloh.
     Stál u linky, na pánvičce míchal vejce se slaninou, v malém kastrůlku vedle ohříval párky. Když usoudil, že je obojí hotové, rozdělil porce na dva talířky, přidal k nim housku a šel se usadit ke svému spolubydlícímu. Ten na svou večeři pohlédl s nechutí, ale přesto si ji vzal. 
     „Podej mi k tomu, prosím tě, pivo,“ zahuhlal s plnou pusou.
     „Už taky není,“ odvětil mladík. Pomalu žvýkal, ale přesto ani necítil, jakou to má chuť.
     Starší si povzdychl, talířek si vzal do ruky a nohy natáhl na oprýskaný stolek. „Kdy ti mají dát peníze?“
     „Až příští týden. Do té doby…“
     „Něco seženem při akci,“ pokrčil rameny.
Ruki však neměl náladu něco shánět až při akci. Vždycky byl nervózní a radši rychle udělal jen to, co bylo potřeba. Pro vlastní potřeby se zajistil v jiný den a někde úplně jinde. „Možná bych mohl ráno…“ chtěl navrhnout, ale Jun ho přerušil.
     „Ne, to není dobrý nápad. Eru nás bude chtít mít pohromadě a víš, jak umí být vzteklý, když není po jeho.“
     „Právě. Po akci se chvilku nikam nehnem. A při ní nebude čas…“ pípnul.
     „Času bude dost, jen nesmíš být pořád tak nerozhodný.“
     „Sakra, já nejsem-“
     „Tak pardon – nesmíš se tolik bát.“
     „Já se nebojím!“ Ruki se napřímil a zvýšil hlas. „Eru mě má za sráče, jen protože mu nelezu do prdele! A že mu to ostatní žerou, je mi jedno! Myslel jsem ale, že ty máš rozum!“ Mohl být rád, že už dojedl. Po tomhle ho chuť přešla už úplně.
     „Neříkám, že jsi sráč, ale jsi prostě nervózní. Vždycky jsi roztěkaný, jako by tě měl někdo chytit, jako bys dělal něco špatného-“
     „No tak mi promiň, že si opravdu myslím, že krádež není zrovna nic dobrého! A chytit tě můžou, vždycky tam ta šance je!“
     Jun se tiše zasmál, natáhl se pro sklenici se zbytkem limonády a spláchl pár nevhodných slov předtím, než začal znovu mluvit. „Tohle je přesně ten důvod, proč bys s náma neměl nikam chodit, ale radši obstarávat základní,“ pronesl pak tiše. Nedělal si nic z toho, že je mladík celý napjatý vzteky a křičí na něj. „Není to pro tebe. Bojíš se. A čím víc se bojíš, tím je větší šance, že tě dostanou – tím pádem i nás ostatní. Proto tě Eru nemá rád.“
     „Ale moje peníze rád má a myslí si, že nám poskytuje kdovíjaký luxus, když nám dovolí žít v téhle díře.“
     „Teče ti za krk? Neteče. Tak si nestěžuj. Pokud chceš větší pohodlí, můžeš se vrátit domů.“
     Tohle byla pro Rukiho poslední kapka, i přes pochopení, jak jsou oba nervózní. Sebral se a vyrazil ven na vzduch. Cestou nevnímal pokřikování ostatních, šel rychlým krokem a pak už i běžel. Vysoká tráva mu zamokřila boty i kalhoty, ale nevšímal si toho. Zastavil se až u železničního mostu a vlezl si pod něj. Vždycky tam utíkal, když chtěl být sám. Nikde ani noha, vidět nebylo dovnitř ani ven, i za deště tam bylo sucho. Jednou už tam dokonce i přespával, když se s Junem víc pohádali. A kdykoli nad ním projížděl vlak, urputně si přál, aby tohle jednou skončilo a mohl někde spokojeně žít.
     Usadil se na zem, opřel se o kamennou stěnu a zavřel oči. Když z domu odcházel, ani ve snu by ho nenapadlo, že dopadne takhle. Představoval si, že si najde práci, byt, všechno zvládne. Netušil, kdy se mu to vymklo z rukou. Nejspíš hned na samém začátku, když zjistil, že to tak růžové nebude, přijal střechu nad hlavou od Juna a zůstal tam poněkud déle, než plánoval.
     Nechtěl poslouchat Erumovy výmysly, příkazy, zákazy… Nechtěl mu dávat nic ze své už tak skromné výplaty, ani být vděčný za to, že milostivě dovolí, aby u Juna zůstal. Bylo mu ale jasné, že přestat s nimi chodit na akce, vyštvali by ho. Občas si myslel, že je asi opravdu taková máčka, jak o něm říkali, ale snažil si všemožně dokázat, že má dost velkou kuráž. Jistě by svedl víc, než jen hlídat nebo odvádět pozornost. Není žádný slušňáček, patří mezi ně, či snad ne?
     Byla snad slabost, když toužil po něčem lepším? Když nechtěl krást, ale normálně si něco koupit? Když ho někdy napadaly myšlenky, že by chtěl skutečně s někým žít? Ne s kamarádem vedle sebe, ale skutečně s někým sdílet svůj život, který by nebyl jen o tom, aby mu neteklo za krk a měl vůbec něco k snědku…?

     „Promiň, Ruki,“ zaslechl tichý hlas, když se skoro před půlnocí vrátil. Neviděl mu do tváře, přesto z něj cítil provinění. „Vím, že by sis to sám nevybral, proto mě trochu štve, že s náma chodíš. Občas si říkám, že kdybych se ti nepokoušel pomoct, byl bys na tom líp.“
     Neodpovídal, znovu přemýšlel nad jeho slovy. Byl by na tom líp? Nemohl to vědět, ale předpokládal, že lepší by to nebylo. Nevěřil na zázraky, že by našel práci i s ubytováním a bez potřeby ukončeného vzdělání. Nejspíš by dál přespával po non-stop kavárnách či čítárnách a krást by stejně jednou začal, protože yeny se mu v kapse samy nemnožily.
     „Udělal jsi, co jsi považoval za nejlepší, a takhle se v tom aspoň neplácáme každý sám. Že jsou ti kolem nás idioti, za to nemůžeš.“
     „Ale začínám se chovat jako oni-“
    „Máš pocuchaný nervy. Všichni jsme ze zítřka nervózní, akorát oni to nepřiznají,“ vydechl a trochu se opláchnul. „A navíc je to pravda, mám být rád, že jsem schovaný pod střechou. Je tu voda, kluci zajistili i elektriku, a ty akce jsou jediná práce, která mě dokáže uživit.“  
     „Jenže pořád je tu ten pocit, že máme na víc.“
     S tím musel prcek souhlasit. Každý den ho to hlodalo, v duchu se uklidňoval, že to přijde, jen to nebude hned. Při pohledu na zbytek party si nebyl jistý, jestli jejich myšlenky sdílí i někdo jiný, ale to nebyla jeho věc. Jemu prostě tohle nevyhovovalo a čekal jen na jakýsi správný okamžik, chvílemi věřil i na znamení, která by mu pomohla se odpíchnout z tohoto mrtvého bodu.

     Hned z rána se začali scházet v největší místnosti z celého jejich příbytku, tedy až po Erumově pokoji, který sdílel se svým nejvěrnějším společníkem.
     Jako první přišel Ray, nejvyšší kluk z celé party, ale zřejmě s nejmenším mozkem. Jediná jeho náplň dne byla kontrolovat, jak se Eru chová, o čem jak přemýšlí, ve všem s ním souhlasit a být snad i něco víc, než osobní sluha.
     Chvíli po něm se doplazil Yuutaro, ale jen aby se rozvalil v křesle, zavřel oči, ve kterých měl spadené své už trochu vybledlé tmavě modré vlasy se značnými černými odrosty, a spal, dokud nenastane důvod, aby dával pozor. Vypadal, jako by si ráno přivstal, jen aby si vlasy mohl pořádně natužit a upravit, ovšem ať už se pokoušel o cokoli, pořádně to nedrželo a očividně mu to nakonec bylo jedno.
     V jeho patách dorazil kluk, který byl úplným opakem. Vzorný sestřih jako bankovní úředník, žádná barva ani výstřední oblečení. I jeho chůze a pohledy byly zcela jiné a od začátku byl v pozoru, jako by očekával, že vůdce téhle smečky může každou chvíli rozrazit dveře. Když seděli vedle sebe, vypadali jako nějaké komické duo.
     „Posránek prý včera utekl,“ ozval se Yuu. „Byl u nich docela řev,“ usmíval se a dál jakoby napůl spal.
     „Jo, něco po sobě hulákali a vypadal dost přepadený. Řeknu ti, že neumět se tak dobře maskovat a nebýt tak nenápadný, když-“
     „Nenápadný?“ Yuutaro dokonce otevřel oči. „Vždyť to jeho mlácení srdce jde vždycky slyšet na celé kolo. Jestli nás někdy dostanou, jenom kvůli jeho nervům.“
     „Jo, ale musíš uznat, že i přesto se my dva nemůžem jeho schopnostem rovnat. Je fakt smůla, že je není schopný využívat. Navíc je jediný, kdo je ochotný obstarat jídlo a kdo Erumovi platí penězma.“
Ač nikdo z nich Rukiho neměl zrovna v lásce, museli uznat, že Kiisara má v něčem pravdu.
     „Mluví tu někdo o tom děcku?“ objevila se ve dveřích dlouhá ofina, až bylo divem, že dotyčný přes ni vidí.
     „Je tu snad někdo posranější?“
     „Yuu, udělej mi místo.“
     „Nasrat, sedni si jinam,“ zamumlal modrovlásek. Víc místa, než pokrčit nohy, aby se na opěradlo vešel Kiisa, už nikomu poskytnout nehodlal. Bylo by to příliš proti jeho pohodlí.
     „Kreténe,“ zamumlal si pro sebe Takeru a podrbal se v dost nakrátko střižených vlasech. Jako by si tou ofinou chtěl celý ten zbytek hlavy kompenzovat. Sedl si naproti Rayovi, ale radši se otočil jinam. Jestli nemohli někoho snést víc než Rukiho, byl to právě Ray a jeho vlezdoprdelismus, ale před Erumou se to nesmělo říkat.
     Konečně dorazili i poslední členové, Jun a Ruki, akorát včas, než se objevil i Eru. Oddechli si, protože ten mazec, který by nastal při pozdním příchodu, si nechtěli ani představit. Na druhou stranu by si aspoň ušetřili Rayovy pohledy a cukrování. A nemohli ani přehlédnout, že si opět nabarvil odrosty i obočí, snad si připadal, že tak mezi ně lépe zapadne. Doteď však zřejmě netušil, jak na to, protože měly opět o něco žlutější odstín, než zbytek jeho hlavy.
     Nebyl však čas přemýšlet nad takovými hloupostmi, museli dávat pozor a předstírat, že se zájmem hltají každé Erumovo slovo. A vzápětí by ani to předstírání nepomohlo, protože se začaly projednávat věci, které byly klíčové k akci.
     „Vyjdem ve čtyři, musíme to stihnout chvíli před zavíračkou, ale zas tam musí být dost lidí. Dneska uděláme to zlatnictví ve třetím patře, Ray, vykašli se na cetky a ber jen pořádný věci, Yuu, postaráš se o kamery, jasný?“
      Modrovlásek okamžitě přikývl, ale otevřít oči se neobtěžoval.
     „Yuutaro, přestaň do prdele chrápat a poslouchej-“
     Erumova slova přerušil zvednutý prostředníček, vzápětí však na něj letěl kus prkna z rozbité podlahy.
    „Kurva, Eru, to mě chceš zabít?“ oprašoval se Kiisara, který to schytal za právě se uchechtávajícícho kamaráda.
     „Polib si,“ došla odpověď, „ale předtím mu vraž za mě.“
     Stalo se, ale Yuu jako by to necítil, nebo byl líný byť na pouhé zamručení. „Vždyť je to pokaždý stejný,“ zívnul.
     „Jestli něco posereš, tak tě fakt zabiju.“
     „Jediný, co se tu posere, bude Ruki,“ zamumlal a všichni se na mladíkovu adresu téměř jako na povel rozesmáli.
     „Vy mi taky můžete,“ bránil se prcek. „Posledně jsem ti tu tvoji nóbl prdel taktak zachránil-“
     „Hele, drž paštěku, jo?“ zvážněl Eruma a prohrábl si svou platinově blond kštici a zvedl se tak prudce, až se mu celé železářství v odhaleném uchu rozhoupalo. „Navzájem na sebe dohlížet je povinnost! Neber to jako projev statečnosti. Tak sis dal pokec s chlupatýma, jaký to velký skutek.“
     „Nasrat na takové skutky,“ tiše si Ruki prskl pod nosem, ale jeho poznámka už byla ignorována a přehlušena smíchem a dalšími nadávkami.
     „Takeru, ty víš, co máš dělat. Budete v druhým patře spolu s Kiisou. June, dneska nechmatáš, budeš odvádět pozornost. Ruki, máš ženskou roli… stejně ti to svědčí nejvíc,“ odkašlal si samozvaný vůdce a těžko potlačoval smích. „S Junem obhlídnete zlatnictví a postaráte se o to, že Ray v klidu provede svou práci. Kdyby se něco posralo, všechno převezmete.“
     „Jasně, cokoli žádáš,“ vydechl Jun s nadšením a zároveň s ironickým podtónem, za který si schytal nevraživý pohled.
     Přes dvě následující hodiny diskutovali o provedení celé akce. Yuutaro byl mezitím několikrát napomenut a dostal pár dalších pohlavků od Kiisy, který si za něj schytával rány přímo od zdroje. Ustalo to až tehdy, když Yuu jako básničku zopakoval, jak bude kdy a kde hlídat, popřípadě kohokoli blokovat. Stihl při tom i nadávat, že kus práce už stejně udělal, když zjišťoval, jak to uvnitř přesně vypadá, kde všude jsou kamery, kde se nejčastěji zdržuje ostraha, a poslat všechny do patřičných míst.
    „Ještě před odchodem mi všichni všechno přeříkáte,“ zamumlal Eru, přeměřil si je ostrým pohledem a prohrábl si vlasy, že mu spadly i na vyholenou část hlavy a zakryly propíchané ucho. Dost mu záleželo na tom, aby všechno dopadlo. Byly tam osoby, u kterých by mu bylo jedno, co se s nimi stane. Třeba takový Ruki a Junichi, i proto měli ten riskantní záchranný úkol. A ze zbytku by postrádal Yuua, i když Ray se mu taky hodil. Každopádně on se do vězení dostat nehodlal a ostatní nutně potřeboval k tomu, aby se nějak uživili.