Projekt Poslední šance (2. část)

 

 

 

     Před čtvrtou se všichni sešli opět v hlavní místnosti, Eruma už tam postával a o něčem diskutoval s Yuuem, horlivě při tom házel rukama a jeho tvář byla vážná. Yuutaro pomalu přikyvoval, popřípadě ho doplnil. Vypadalo to, že si znovu opakují, jak přesně to uvnitř vypadá a jaké nástrahy by na ně mohly čekat.
     Jakmile dal každý poctivě najevo, že ví, co má dělat v jakékoli situaci, mohli se vydat na akci. Vycházeli postupně a každá skupinka to vzala jiným směrem. Junichi vypadal, že si do vlasů dal ještě více barevných pramínků, které mu vykukovaly zpod cylindru, na rukou měl rukavičky a v botách s vysokou platformou prcka převyšoval víc než o hlavu. Vyfiknul se jako elegán, co se chystá na procházku skrz Harajuku, a Ruki byl oblečený i namalovaný jako panenka. Dlouhé světlé vlasy se mu vlnily až pod ramena a třpytily se mu v nich květinové ozdoby. Pastelové, modro-růžovo-bílé šatičky byly nadýchané, div že se v nich neztrácel, štíhlé nožky schovával pod bílými punčochami a v bílých střevících, se špičkami neustále stočenými trochu dovnitř. Přesto se nezbavil pocitu, že stejně každý musí poznat, že to tělo nepatří dívce. Mužné rysy v obličeji kryl vrstvou make-upu, nehty si znovu přelakoval pastelově růžovou. Byl nervózní, ale v kupce krajek a pod vějíři dlouhých umělých řas to nepůsobilo nijak zvláštně. Pevněji sevřel uši kabelky, přijal rámě svého společníka a vydal se s ním na cestu.
     „Ty vole, zítra se zas nehnu…“ sykl Jun a snažil se jít co nejpřirozeněji. Navenek to zamaskoval, ale v duchu každou chvíli nadával a proklínal hloupý nápad s ještě hloupějšími převleky. Boty, které na sobě měl, mu neznámo kde sehnal Kiisa, a byly mu možná i o dobré dvě čísla menší.
     „Zítra ti to bude jedno,“ odvětil mu Ruki, jehož jediným problémem byla křeč ve tvářích od co nejsladšího úsměvu. Přestával vnímat jakékoli pohledy, zmizely myšlenky, že by ho někdo mohl poznat. Jen co uviděl cílovou budovu, přepadla ho nervozita a snažil se co nejvíc soustředit.
     Uvnitř se to hemžilo lidmi, pomalu se procházeli kolem výloh, nebo spěchali každý za svým cílem. Ruki s Junem zamířili k eskalátorům, potřebovali se dostat do prvního patra a obhlédnout zlatnictví dřív, než se tam objeví Ray. Zařadili se do fronty a nenápadně se rozhlédli. Prcek dole uviděl Yuua, rádoby znuděně sedícího na sedačce s notebookem na klíně, a na druhých eskalátorech Takerua, který nezahálel a pracoval už cestou. Dle jeho jemného úsměvu a ruky na tašce poznal, že už získal nějaký ten úlovek. Ucítil jemné zatahání a uvědomil si, že už jsou nahoře a Jun ho přivedl zpátky k vědomí. Zahnuli doleva a pomalu obcházeli jeden obchod vedle druhého, nezaujatě nahlíželi do výloh, dokud se nedostali do zlatnictví. Čas vycházel akorát, bez zaváhání tedy vešli dovnitř a na oko si začali vybírat. Chovali se jako šťastně zamilovaný pár, kromě svého vzhledu nebudili nijakou pozornost a Ruki měl krk nervozitou tak stažený, že mluvil jen tiše a ani se nemusel moc snažit o vyšší hlásek.
     Chvíli po nich dorazil Ray a vyčkával jen na to, až budou Ruki s Junem obsluhovaní a odemkne se skříňka. Jakmile se tak stalo, všichni tři věděli, že jde o vteřiny a taky o každý pohyb. Ruki si vybral jeden z dražších přívěsků a choval se trošku jako umanutá puberťačka, která je ochotná se okamžitě rozejít, když jí ho nekoupí. Neustále Juna přemlouval, opakoval, k čemu všemu by se mu to hodilo a jakou obrovskou radost by mu udělal. Junichi se z toho snažil vyvléknout s tím, že tohle je moc drahé a ukazoval na jiné věci, které jsou krásné a které by si mohl dovolit. Prodavačka se snažila ze všech sil, když zaslechla špitání o konkurenci, a nabízela podobné přívěsky, které měly jen trochu menší kamínek a byly více či méně levnější. Jun nakonec poděkoval prodavačce za její snahu a s Rukim svůj problém vyřešili rozhodnutím, že pokud si prcek opravdu ani jinde nevybere, vrátí se a koupí mu tento.
     Ray už v prodejně nebyl a část zboží byla pryč. Prodavačka to zjistila okamžitě, ale chvíle šoku, než sáhla po alarmu, klukům přihrála do karet. Ruki se pustil do nadávání, že policie určitě bude vyslýchat i je, a kdyby Jun nedělal cavyky a hned přívěsek koupil, nemuseli by teď mít problémy.
     Junovi zabzučel v kapse mobil, věděl, že je nevyšší čas vypadnout. Zamumlal omluvu, popadl prcka za ruku a z obchůdku zmizeli. Věděli, že se policie ještě chvíli neukáže, pokud Yuu udělal vše správně. Snažili se v klidu odejít a zdálo se, že si jich nikdo všímat nebude. Jun se na prcka povzbudivě usmál a ruku v ruce pomalu pospíchali pryč. Ray mezitím svůj lup předal Erumovi, který se vytratil ven jako první, tmavší blonďáček zmizel chvíli po něm. Takeru a Kiisara okamžitě zbystřili, když spatřili povyk prodavačky, která se začala shánět po ochrance. Trochu je to rozhodilo a Takeruovi vyklouzla ukradená peněženka z ruky. Jeho společník zmizel nejkratší cestou, on se vydal směrem k zamilovanému páru a zbavil se své tašky dřív, než se za ním vrhla ochranka. Nic u něj nenašla a ještě si schytala, když se oháněl řečmi, že ten kluk před ním neměl dopnutý batoh a on jen chtěl pomoct, když vypadlou peněženku sebral ze země.
     Ochranka ho tedy pustila, avšak jen chvíli na to se dozvěděla pravdu. Nahánět Takera, který se rázem vypařil, bylo zbytečné, pustili se tedy k jeho komplicům. Bylo složité se k nim dostat, Yuutaro se za nimi vlekl s telefonem v rukou a sluchátky na uších a svůj směr změnil právě ve chvíli, kdy měli ti dva namále. Jun a Ruki věděli, že musí co nejdřív zmizet. Spěšný odchod ze zlatnictví, taška plná kradených věcí a dva uniformovaní muži, kteří se rozdělili a běželi za nimi každý z jedné strany. Všechny dveře se zablokovaly, ale Jun věděl, že nouzové schodiště bude fungovat vždycky. Musí se dostat až dolů a odtamtud na podzemní parkoviště…
     Veškerý klid zmizel, začalo to být vážné. Rukimu rychle tlouklo srdce, na jednu stranu bylo vzrušující dělat něco zakázaného, na druhou mu tohle přišlo moc. Zase tolik toho adrenalinu nepotřeboval. Naštěstí dokázal stále uvažovat a napadlo ho totéž, co Juna.
     Běželi po zastaveném eskalátoru, co jim nohy stačily. Vědomí, že jsou všichni pryč, moc neuklidňovalo. „Navzájem na sebe dohlížet je povinnost! Neber to jako projev statečnosti“, běžela mu hlavou Erumova slova, která ale platila jen pro určité osoby. Ke strachu se přidával i vztek, nejen na jejich samozvaného šéfa, ale i na sebe.
     Jun se skoro na konci schodiště ohlédl, aby se ujistil, jaký náskok mají a jestli je Ruki hned za ním. Úzkou a nepohodlnou trasu si ale moc nevypočítal, mladou paní, která zůstala na eskalátoru zaseknutá a pomalu teď scházela dolů, jednoduše smetl. Pád to nebyl z velké výšky, přesto vypadal ošklivě. Žena zůstala ležet pod schody bez známek vědomí, ale jeho to nezastavilo. Drze ji přeskočil a pokračoval ve svém útěku, Ruki to však nedokázal. Pokud by vyskočila a začala jim nadávat, ignoroval by ji, takhle ale nemohl.
     „Do prdele, pohni!“ zaslechl, když zpomalil. Nebyl schopen své nohy přimět, aby dál utíkaly, naopak se pod schodištěm zastavil, nejistě se k ní sklonil a opatrně ji odsunul, kdyby se náhodou eskalátor zase rozjel.
     Oddechl si, když se žena začala probírat a hýbat. Aniž by dokázal sám sebe ovládnout, najednou slyšel svůj obvyklý hlas, jak se tiše omlouvá a ujišťuje se, zdali je žena v pořádku. Než se však dočkal jakékoli reakce, byl rázně navrácen do reality hrubým úchopem silných rukou a odtáhnut bokem.

     Všechno se stalo příliš rychle, než aby dokázal vnímat. Tašku mu vyrvali z rukou a nalezli v ní dost zajímavých věcí: od peněženek, přes mobily až po šperky a hodinky. Vyžádali si od Rukiho doklady a nestačili se divit, když z občanky sloupli falešnou slídu a zjistili, že ta roztomilá a zřejmě rozmazlená fiflenka je vlastně muž. Vzápětí se také dozvěděli, že už před nedávnem měl opletačky s policií.
     Ruki se bránil, nehodlal si nechat přede všemi prohledávat spodničky, ovšem jeho chování způsobilo jen další nepříjemnosti. Vzdal to tedy a ať už se zkroucenými pažemi za zády či nikoli, chtěl být co nejrychleji pryč od špitajícího publika.
     Sám netušil, co se mu žene hlavou. Nejdřív nemohl uvěřit, že ho opravdu chytili. Možná spíš nevěřil, že jenom jeho. Nadával si, měl chuť něco vzteky rozbít, jinak se obával, aby ho to nepřemohlo a nerozbrečel se. Uvědomoval si, že je v háji, a jak moc v háji… Děsila ho představa vězení a snad ještě víc představa, že by se o tomhle dozvěděli jeho rodiče.
     Od chvíle, co skončil na stanici, skoro nepřetržitě mlčel. Jediné jeho odpovědi byly „ano“ „ne“ a „nevím“, pokud se tedy nestala nějaká výjimka a jeho krátká věta neobsahovala více slov. Když ale ani to nestačilo a začali na něj naléhat, semknul rty jako na zámek. Dlouho do večera seděl se skloněnou hlavou, až ho bolelo za krkem. Přespat musel zavřený, na tvrdé lavici, bylo mu chladno a bolel ho žaludek. Každou chvilku se probouzel a hleděl do tmy, přemýšlel, co a jak se semlelo, obával se dívat dopředu na to, co s ním bude, pak únavou zase usnul. Takto se to opakovalo, dokud místo do tmy nehleděl do šera, pak už bylo opět denní světlo a opět na něj měli otázky. Tentokrát nejen že nepromluvil, ale vůbec je nevnímal.
     Netušil, jak dlouho tam je, občas mu ještě spadla hlava i vsedě. Celá tahle situace byla nepříjemná, na druhou stranu mu začínalo být vše jedno. Doufal, že jeho prohřešek nebude natolik vážný, aby ho dali mezi surovce a k přísné ostraze, a že trest nebude moc dlouhý. Zamýšlel se nad ránem, kdy si z něj ostatní z party utahovali, jako ozvěna mu v mysli kolovaly jejich nadávky. Co si o něm asi říkají teď? A vědí o tom vůbec? Junovi sice docela věřil, ale těžko říct, jestli to Erumovi nevyklopil skutečně tak, jak to bylo. Byl by z něj posránek na druhou.
     Probralo ho až zacinkání klíčů a cvaknutí zámku. Na vybídnutí vyšel ven a nechal se dovést zpět do té malé místnosti, usadil se za stůl a upřel prázdný pohled kdesi vedle uniformovaného muže před sebou. Tušil, že mu bude pokládat ty samé otázky, co včera. Ale on mu nehodlal vyklopit nic o Junovi ani ostatních, a vůbec se s ním nechtěl bavit. 

~

     Kensuke s Reitou se postavili k polopropustnému zrcadlu a zahleděli se do místnosti. Reita si prcka prohlédl a tiše se uchechtl. Make-up měl rozmazaný, vlasy rozcuchané, jeho paruka ležela na stole kousek od něj a bez ní i dlouhých řas jeho „pracovní úbor“ vypadal spíš komicky.
     „Tady je jeho spis.“
     Blonďák si vzal složku papírů a nahlédl do nich. Po očku nahlížel skrz zrcadlo a zpět do dokumentů, neříkal nic, ale cítil na sobě nadějný pohled od nadřízeného kolegy.
     „Promluvím si s ním sám,“ řekl po chvíli. Vyměnil si místo s mužem uvnitř a zahleděl se na drobnou osobu naproti sobě. Viděl vyčerpání i vzpurnost, zároveň stud a strach. Představil se a dál nic neříkal, jen si ho prohlížel a jako by s jeho očima hrál hru, jak dlouho vydrží koukat do prázdna.
     „Čekal bych, že jsi pobral víc slušnosti, Ruki,“ prohodil, ale nic se nestalo, kromě toho, že Rukiho víčka klesla ze zdi kamsi na desku stolu. Prohlížel si ho se zájmem a úvahou, zdali je takto zničený či odevzdaný. Mrkl do spisu a přemítal, čím by ho mohl popíchnout, aby se víc projevil.
„Ruki, dokážeš mě ještě vnímat?“ optal se. „Ruki… Nebo ti mám raději říkat Takanori?“
     V Rukim náhle škublo a jako by se v jeho očích odrazilo zděšení. Polilo ho horko a ruce pevně semkl do sebe. „Jsem Ruki,“ odpověděl tiše, ale přesto své jméno vyslovil s rázností. To byl pro blonďáka dobrý impuls, v duchu se pousmál, navenek ale nedal nic znát. Tahle věc ho začala docela zajímat, možná by mohla být dobrým základem…
     „Změnit si jméno není nelegální, takže mi do toho nic není,“ pokrčil rameny, „přesto bys mi nechtěl říct, proč jsi to udělal?“
     „Ne,“ odsekl mu prcek.
     „Dobře, Ruki… Vidím, že včerejšek není jen taková náhoda. Bylo vás tam víc a nebylo to poprvé, co ses dostal do průšvihu.“
     Reita mluvil pomalu a téměř z něj nespouštěl oči. Všiml si, že prcek není schopný se na něj podívat, kromě toho momentu, kdy vyslovil jeho původní jméno. Čekal, jestli se nějak sám vyjádří, ale bylo ticho. Rozhodl se tedy pokračovat. „Proč se ty věci dějí?“
     Stále ticho, ale všiml si, že se jeho víčka opět trochu sklopila a nepatrně pokrčil rameny.
     „Ukrást čaj, tričko… no fajn, ale krást v obchoďáku, napomáhat krádeži ve zlatnictví a u toho chodit převlečený za lolitku, nechat se chytit za ostatní, co zbaběle utekli, to jsi myslel vážně, chceš být jen zajímavý nebo chceš být za hrdinu?“
     Ruki si nevědomky okousával ret, začínal se dost stydět. Kdyby aspoň opravdu provedl nějaký pořádný přestupek, ale krást jídlo, oblečení či základní věci, a při něčem větším se okamžitě nechat chytit… anebo ze sebe dělat pitomce, jen aby se zavděčil v partě, a stejně zbytečně…
     „Ty cennosti a peněženky nebyla tvoje práce, hm? Zachránili si vlastní zadek a na tebe se vykašlali. Na tvým místě bych se s nimi nepáral, proč nechceš říct, kdo jsou ti ostatní?“
     „Nejsem práskač,“ procedil skrz zuby.
     „Měl by sis uvědomit, že tímhle si to zhoršuješ, a jim je to úplně jedno-“
     „To není pravda,“ vyhrkl, až ho píchlo vědomí, že lže sám sobě.
Reita si povzdechl a pokrčil rameny. Hořkost jeho slov mu nemohla uniknout. „Fajn, nechme je být, vrátíme se k tobě. Dokážeš mi vysvětlit, proč tohle všechno?“
     Znovu viděl, jak znervózněl a k okousávání rtu si i založil ruce a pevně je přimkl k hrudi. Očima byl zapíchnutý do stolu, zdálo se, že usilovně nad něčím přemýšlí, ale nad odpovědí to zřejmě nebylo.
     „Naváděl tě někdo?“
     Opět se to stvoření uzavíralo do sebe, trochu změnil tón a otázku, aby ho popíchnul.
     „To jsi chtěl sám? Jen tak tě napadlo, že by to bylo fajn?“
     „No a co?“ ozvalo se prsknutí.
     „Jen že je to pěkně ubohý a hloupý. Neříkáš si teď, že by bylo lepší, kdybys měl opravdu dost té kuráže nebýt jen článek řetězce, vzal věci do vlastních rukou a všechno udělal sám?“
     „Polib si! Nevíš o mně vůbec nic!“
     Ruki vypěnil, ale pohlédl na něj jen na zlomek vteřiny, nedokázal se očima střetnout s jeho. Tolik by si přál mít dost té kuráže, ale kdyby ji měl, nebyl by tak hloupý, aby vymýšlel takové věci, jako krást ve zlatnictví.
     „Tak zaprvé, mně nebudeš tykat, a zadruhé, budeš se chovat slušně!“ zvedl Reita hlas a každé slovo mu důrazně vyryl do uší. Nekřičel, nijak neztrácel nervy, ale jasně stanovil podmínky jejich rozhovoru. Prcek se však znovu nestáhl, čím větší důraz, tím měl větší potřebu se bránit a křičet zpátky.
     „Tak to sorry, že jsem té slušnosti moc nepobral!“ Prsty si pevně zatínal do paží a byl nadechnutý, jako by chtěl být připravený kdykoli oponovat.
     „Tak to sorry, když si to nenechám líbit. Sranda skončila, Takanori,“ držel si blonďák pořád svůj důrazný tón a nemohl nepostřehnout to trhnutí při vyslovení jeho starého jména. „Máš toho na hrbu docela dost. Když sečteme celkovou škodu, přidáme k tomu, že se to děje opakovaně, už ti bylo osmnáct, je tu i nějaké falšování dokladů, křivé vypovídání, výtržnosti, odmítáš spolupracovat a nelíbí se mi, že jsi vůči mně vulgární…“ Při tom výčtu po něm mrkl, bylo načase, aby se opět trochu uklidnil. „Jo, a pár svědků tvrdí, že jsi včera při útěku zranil ženu a pokusil se ji okrást-“ nadhodil.
     „Tak to nebylo! Já jí nic neudělal a chtěl jsem jí pomoct…“ Ruki se zarazil a tvářil se, jako by právě řekl něco, co nechtěl. Reitův výraz se však nezměnil, ani tón v jeho hlase. Uvnitř se ale znovu pousmál, část zloby byla pryč a konečně slyšel jasnou a jistou odpověď.  
     „Hm, tak to máme něco k dobru,“ pronesl to jako další výčet informací. „Ale stejně, co s tebou… Vážně tu není nic, co bys mi chtěl říct?“
     Opět ticho a neochota zvednout pohled byť jen kousek nad desku stolu.
„Dobře.“ Reita vstal a pomalu odešel. Založil ruce a vzhlédl ke Kensukemu, který se teď tvářil nejen nadějně, ale přímo vítězně. „Kdo nás vlastně zavolal?“ ptal se a pročítal si dál prckovu složku. Nebylo toho málo, co provedl, ale když už ho chytili, nezapíral. Většinou šlo o věci, se kterými se blonďák potkával běžně, i když kradení základních potřeb ho trošku překvapilo.
     „Nezumi, hned co se dozvěděl, že ho chytili jen kvůli pomoci té ženské. Navíc se tu s ním setkal i posledně a dozvěděl se, že peče s menší partou… Nic mu nedokázali, jako jejich štít zafungoval perfektně, ale nevypadal, že by z toho měl radost.“
     Znovu se na něj zadíval. Už po tom krátkém seznámení věděl, že si ho na starost vezme, teď se jen sám se sebou hádal, proč ustoupil tak rychle. Měl by Kensukeho aspoň trochu vydusit nebo si to od něj vybrat jinde. „Nech si ten úsměv od cesty,“ zabrblal.
     „Ale bereš ho teda, ne?“
     „Budu toho litovat, ale jo. A je to naposledy! Tu smlouvu chci a chci na ní tvůj podpis!“ upozornil. „Kdy s ním bude proces?“
      „Už je to vyřízené. Tak nějak jsem počítal s tím, že neodmítneš, no a…“
     „Kensuke… Ty se nediv, až si někoho z těch svých najmu, aby tě zabil,“ pohrozil mu, ale na druhou stranu si oddechl, že má o starost míň.
     „Můžeš si ho odvézt hned. Zbytek papírů ti pošlu.“
     Reita se na prcka znovu podíval skrz sklo, jen na chvíli se zamyslel, než si převzal želízka a znovu k němu vešel.
     „Ruku,“ poručil si a zacvakl mu je kolem jednoho zápěstí. Zpříma na něj pohlédl a důrazně promluvil. „Máš jen jednu šanci. Jeden průšvih a končíme, letíš si na vážno pro rozsudek a za katr. Teď se dáš do pořádku, projdeš prohlídkou a zítra se nastěhuješ ke mně.“
     Prcek nerozuměl, jen za ním pomalu šel, když ho vedl za druhý konec pout.           
     „Co tohle znamená?“ neudržel se a musel se zeptat. Byl rozhozený z toho, že nemá ponětí, co se bude dít.
     „Chceš jít do basy?“
     „Ne…“
     Skončit za mřížemi nechtěl, ale jestli ho nezavřou, musí ho snad propustit, ne? Byl zmatený a docela dost podrážděný z blonďákova nadřazeného chování.
     „Tak dělej, co ti říkám.“
     Tím debata skončila a on najednou seděl v autě a netušil, kam jede, ani co s ním má tenhle chlápek v plánu. Možná to raději ani nechtěl vědět, přesto se v něm mísila zvědavost a strach. Nastěhovat se k němu… Bude si snad odpykávat nějaký jiný trest?