Chrám tisíců duší - 14. kapitola: Výročí

 

Zettera, leden 4190

Roca

Ztuhle seskočil z koně, vděčný, že opět stojí na pevné zemi, a ještě vděčnější při pohledu na chrám nad sebou. „Zase doma,“ vydechl unaveně. Ač svou práci miloval, toužil i po odpočinku. Cesta byla dlouhá a vyčerpávající a boj s démony neméně náročný, i když ho dokázal vnitřně nabít.

„S radováním si počkej až nahoru, víš jaké umí schody být po dlouhé cestě v sedle,“ hodil mu Kammu do rukou vak s věcmi a usmál se ještě potutelněji, „a na odpočinek se taky moc netěš. Víš, co nás čeká.“

Reiss se tiše uchechtl. „Chvíle ticha?“

Roca si založil ruce v bok, až mu vak málem spadl na zem, a tvářil se uraženě. To mělo být spiknutí? Už však znal ty záškodnické úsměvy i jejich popichování dost dobře na to, aby se skutečně urazil.

„Ty máš co říkat,“ předal Uta koně pomocnému personálu a přehodil si brašnu přes rameno, „nevím, kdo půl cesty nemluvil o ničem jiném, než o výročí.“

Vysloužil si od blonďáka ušklíbnutí. „Roca,“ řekl Reiss jasně a znovu si do nejmenšího, avšak nejupovídanějšího člena party trochu rýpnul, ačkoli to byl on, s kým Roca vedl svůj dlouhý dialog.

„Jako by to u vás dvou nebylo jedno,“ zamručel Aitar unaveně, popadl své věci a pustil se do schodů.

Rocovi opadl úsměv i naoko nabručený výraz. Zůstal stát se svěšenými rameny a pozoroval Aitara, jak se o samotě vleče nahoru. Nikomu to nahlas nepřiznal, ale doufal, že cesta za hranice černovlasému strážci pomůže. V posledních měsících měl neustále mrzutou náladu, hádal se s nimi více, než dokonce i u něj bylo zvykem, a také více pil. Na vlídné slovo měl jediné odpovědi – pocity méněcennosti a úvahy o odchodu. Občas ale ani na vlídné slovo neslyšel a posilněný alkoholem se byl schopný pohádat snad i s vlastním odrazem v zrcadle.

Změnit prostředí ale nezabralo, naopak. Po několika soubojích a následných rozmluvách, na co by si příště měli dát větší pozor, jako by se víc a víc uzavíral a ještě více se jim odcizil.

Kéž by věděl, co se doopravdy děje za hlubinami temných rozmrzelých očí a jejich tvrdého pohledu.

Přestože ho Aitarovo počínání spíše rozčilovalo, nemohl si pomoct. Měl o něj obavy, měl strach i z jeho úvah a bál se o budoucnost chrámu.

Ucítil mezi lopatkami dotek hřejivé dlaně. Nemusel se ohlížet, věděl, komu patří. Část obav i špatné nálady jako by skrz ni odešla, zhluboka se nadechl a vzhlédl k modrým očím, které jako by v něm četly.

Pousmál se v mlčenlivém díku. Přehodil si vak přes záda a vykročil vzhůru, s myšlenkou na procházku městem, jen co si lépe ošetří památky z bojů a trochu odpočine po cestě.

„Oh, tady je můj kluk,“ začal se smát, jakmile vešel do chrámu a s otevřenou náručí přijal vítání malého čtyřnohého obyvatele. Špatná nálada ho zcela přešla. „Starali se mi o tebe dobře?“ vzal do náruče radostí zmítající se zvířátko, snažící se mu olízat obličej. „Ale jistěže ano,“ odpověděl si Roca sám, zatímco s úsměvem nakrčil nos, když se to malému příteli přeci jen podařilo.

Reiss se okázale zašklebil. „Vážně ho necháš, aby tě celého olízal?“

„Vždyť je tak roztomilý!“ rozplýval se Roca. Očividně se mu také hodně stýskalo. Od chvíle, kdy jej našel uprostřed pustin jako malé hubené štěně se hodně změnilo, ale z roztomilosti pes rozhodně nevyrostl. Stejně jako Reisse nepřešlo dělání vtípků na něj i na jeho páníčka.

„Tss, to já jsem taky a pochybuju, že bys mi něco takového dovolil,“ rýpnul si blonďák. Roca položil pejska na zem a založil ruce v bok v jasně vyzývavém gestu.

„Ještě jsi to nezkusil,“ vrátil mu rýpnutí. Vzápětí už však ustupoval. Reiss si proti němu vykročil s naprostou vážností a zdálo se, že se ho chystá vzít za slovo. Užuž ho téměř sevřel v náručí, ale Roca se mu vysmekl.

„Jdi si hrát s tím svým ptákem a dej mi pokoj,“ krčil se, ačkoli pod rukama dusil smích. Skrz celou místnost se rozezněl zuřivý štěkot. Chlupáč si svého páníčka pečlivě hlídal a nedovolil, aby přišel k úhoně. Nebo minimálně dával najevo svůj nesouhlas.

„Ničeho se neboj, nezkřivím ti ani vlas. Nehodlám riskovat ohluchnutí ani další zranění vinou té tvé příšerky.“

„Prý příšerky!“ zvolal plavovlásek. „To je sprosťák, co, Konnie?“ vzal si mazlíčka zpět do náruče a schválně po očku na Reisse vrhal blesky. „Ale my se nedáme, co? My víme, jak mu zatopit…“ vtiskl pejskovi znovu pusu do kožichu, přičemž se nepřestával mračit. Reissův neotřesitelný úsměv pálil i příjemně hřál zároveň.

Uta s povzdechem zakroutil hlavou. „Vy jste dva idioti…“

„A přesně proto nás máš tak rád,“ zazubil se Reiss a položil mu ruku kolem ramen.

„A hlavně je sám idiot,“ zamumlal Roca.

Utovo pěstěné obočí vystřelilo nahoru a rty se otevřely v němé otázce. Očima přelétal z jednoho na druhého a očividně neměl sílu cokoli říct.

„Na mě se nedívej,“ odtáhl se blonďák, „já si jdu hrát s ptákem.“

Roca spokojeně pokýval. „To ti prospěje…“

„Můžeš se klidně přidat.“

Uta už opravdu vypadal, jako by jeho uši prosily o pomoc, a raději se vzdálil směrem ke svému pokoji. Ne že by bylo popichování bez obecenstva méně zábavné, ale už i Rocovi stačilo a jeho hlas i výraz nabraly vážnější ráz.

„Já se potřebuju dát do kupy a pak půjdu s Konniem na procházku do města. Alespoň zjistíme, co se tady dělo, když jsme byli pryč,“ řekl tiše. „A mimochodem, ty by sis měl taky odpočinout. Od toho souboje s dashem ses pořádně nevyspal.“

Nerad se v myšlenkách vracel k souboji s obrovským, zákeřným démonem. Přestože Reiss stál před ním, celý a v pořádku, ošklivý souboj s dashem měl až příliš vyrytý v paměti. Stejně jako hrůzu, která ho svírala, když se po souboji blonďák vyčerpaně skácel k zemi, celý od prachu a krve. Každá minuta, kdy se neprobouzel, Rocovi připadala jako celá staletí.

Blonďák se však nedal. Jen co se probral, už mluvil o další cestě a za pár dní se oháněl mečem, téměř jako by se nic nestalo. Snadno se při tom pohledu dalo pozapomenout…

„Pořádně se vyspím, až mě nějaký démon definitivně dostane,“ zazubil se Reiss. Roca se na něj tentokrát zamračil bez předstírání a mlčky se vydal do svého pokoje, zatímco se jeho slova snažil vytěsnit z mysli.

*****

Příjemně rozlámaný po koupeli se zavrtal do peřin a po chvíli přemítání obrazů ze soubojů i cesty přišla klidná tma. Nenaspal však ani dvě hodiny. Poplašný zvon rozvibroval stěny chrámu a přerušil tak všechen odpočinek. Roca okamžitě vyskočil, rozhodnutý vydat se do města dříve a s jiným cílem, než plánoval.

„Jdu s tebou,“ připínal si Reiss za chůze řemínky k pouzdru s mečem. Jílec mu nebezpečně vykukoval zpoza ramene, černá výstroj působila drsně a vzbuzovala respekt. O to víc však vynikla únava v bleděmodrých, očividně sotva probraných očích.

„Zvládnu to, ty potřebuješ nabrat síly. Příliš ses na cestě vyčerpal a nechci tě zase najít na zemi,“ odfrkl Roca neústupně. Tón v jeho hlase ani jeho výraz nepřipouštěly žádné výmluvy.

„Nenechám tě jít samotného.“

„Nepůjde sám,“ ozval se Uta a rychlým krokem oba předběhl ke dveřím. „Jestli tě to uklidní, Aitar taky zůstává. A nerad bych byl tak ostrý i na tebe.“

Bez dalších slov Roca s Utou opustili chrám a nechali Reisse stát za dveřmi, částečně zklamaného i částečně naštvaného. Neohlíželi se. Reiss byl sice paličatý, ale věděli, že následovat je nebude.

„Co to bylo s tím Aitarem?“ zajímal se Roca zatímco sbíhal schod za schodem.

Uta se na chvíli přestal soustředit na schody i na pravidelný dech, který byl zvyklý si udržovat.

„Zakázal jsem mu jít,“ odvětil prostě.

„Zakázal?“ podivil se plavovlásek. U Reisse měli svůj důvod, ale nerozuměl proč by Aitar nemohl reagovat na poplach. Leda že by… „On už se stihl zase ožrat?“

„To přímo ne, ale rovně by už asi neběžel,“ odpověděl Uta. „Nechci, aby se v takovém stavu ukazoval mezi lidmi, natož šel bojovat.“

V Rocovi se vzedmula vlna rozčilení, se kterou vzal poslední schody po dvou. „Takhle to s ním dál nejde,“ zavrčel pod nosem.

„To víme všichni. Občas mám pocit, že schválně dělá všechno proto, abychom ho vyhodili.“

„Měl by sis s ním promluvit.“

Uta na rovné cestě málem zakopl. „Proč já?“

„Proč ne? Na mě těžko dá, připadá mi, že mě nesnáší,“ zamručel Roca. A nemusel ani soudit z Aitarových tvrdých pohledů či odsekávání, černovlasý mu nejednou dal jasně najevo, že mu nejvíc leží v žaludku jeho tvrdohlavost a rozhodování ohledně vnitřní práce strážců – především, co se týkalo práce na svitcích.

Strážce vedle něj si tiše odfrkl. „Zasloužit si Aitarovu nenávist není nic složitého. Ten nenávidí snad i vzduch kolem sebe.“

Roca trochu zpomalil, když slyšel nenápadný, ale přesto znatelný jed v jeho slovech. Uta už se však opět soustředil na směr, kterým by se měli vydat, a očividně nechtěl dál záležitosti kolem Aitara rozebírat.

Kousl se do rtu, jednak aby sám sebe zadržel od spršky otázek a dalšího mluvení, ale také aby jej lehká bolest a kovová pachuť krve odpoutala od změti myšlenek, které by ho jen rozptylovaly od práce.

Přesto si nemohl pomoct. I když se mu ani v nejmenším Aitarovo chování nelíbilo, i když se s ním nejednou pohádal, nedokázal se k němu stavět takto chladně. Při Aitarově zmínce o odchodu se mu stahovaly vnitřnosti strachem, co když to doopravdy udělá? Cítil, jak ho roky v tomto týmu změnily. Nezáleželo už jen na tom, aby chrám fungoval, ale aby fungoval právě s těmito lidmi. A přestože fungovat s Aitarem bylo poslední dobou spíše trápením, nedovedl si představit chrám bez něj a jeho výbuchů, ani bez drobných laskavostí, které si černovlasý ani neuvědomoval, jelikož pro něj byly přirozené, bez jeho a Reissova popichování, bez tichého prozpěvování, ke kterému se Aitar uchyloval, když si myslel, že ho nikdo neslyší.

Před deseti lety by pro něj možná bylo jednoduché říct: Když se ti tu nelíbí, tak si běž. Ale dnes si to nedokázal tak snadno byť jen pomyslet.

*****

Naštěstí se poplašný zvon nemusel už toho dne znovu rozeznít a i během dalších dní zůstával tišší, než obvykle. Možná i díky všudypřítomnému natěšení a postupnému zahalování města do slavnostního hávu.

Strážci si dopřáli zasloužený odpočinek. Po dvou měsících strávených bojem, cestováním a obhajobou své pozice v přístavním městě, potřebovali načerpat nové síly a ujistit se, že se veškerá utržená zranění řádně zahojila. Přesto netrávili dny nicneděláním. Chtěli tentokrát svitky i ručně opsat místo obvyklého tisku, alespoň pro ty, kteří se za nimi dostanou na náměstí, ale i tak to představovalo velkou část města. Několik dní tak strávili pečlivým vykreslováním znaků více času, než v posteli či tréninkovém sále. Roca už z toho měl ztuhlé celé zápěstí a půl paže, nemohl se tak dočkat, až do ruky místo pera opět vezme nůž či krátký meč.

Mimo to se musel naučit nové formule, pro obnovení bariery. Přestože jich sám většinu napsal, stále měl při jejich opakování mezery. Pokud by se zadrhával, přeřekl nebo dostal okno, museli by s celým rituálem začít znovu, a toho se tentokrát obával více než obvykle. Nejen že během obnovy bariera přestala plnit svou funkci, ale tentokrát se ji rozhodli symbolicky obnovovat uprostřed náměstí před lidmi. Skutečná obnova se musela provést z chrámu, což představovalo určitou míru nebezpečí, ale když se vše povede, lidé si budou moci užít podívanou na perleťově duhový lesk štítu obklopujícímu město a chránící ho před zaneřáděním ulic démony toulajícími se pustinami a hledajícími jakoukoli kořist.

Den výročí založení města se nezadržitelně blížil a Roca začínal být nervózní. V posledních dnech ho zlobila bolest v krku a lehký chrapot, přestože se snažil dělat vše pro to, aby v chladném počasí nenastydl. Doufal, že se stihne dát do pořádku a hlas mu bude sloužit, jak potřebuje.

S nervozitou mu nepomáhal ani Aitar. Netušil, jak vypadají jím opsané svitky, jestli dokázal ruku udržet natolik pevnou, aby znaky vypadaly řádně a verše neztratily svůj význam. Bál se, nakolik se byl schopný naučit nové formule a především mu dělalo starosti napětí přítomné vždy, když se k nim Aitar připojil. Ať už střízlivý či posilněný alkoholem.

Nezřídka přicházel v podroušeném stavu či pozdě, nebylo výjimkou že obojí najednou. Pokud na jeho stav či pozdní příchod poukázali, zbytečně se zdržovali hádkami, a tak polkli zlost a raději využívali čas prospěšnějším způsobem.

Do očisty hranic však zbýval sotva týden a nervy měli na pochodu všichni, včetně personálu. Obyvatelé města naopak překypovali natěšením a věnovali úpravě svých domovů, krámků a okolí více pozornosti, než jindy, zahalovali město do slavnostního hávu, a nemohli se dočkat přehlídky svých strážců. Ti si rychle uvědomili, že očista hranic neproběhne jako obvykle. Boj se stane součástí slavnosti a lidé se tentokrát nebudou stahovat do svých domovů či jen přihlížet z dálky, s obavami z démonů a respektem ke strážcům. Budou mít strážce pod drobnohledem, kamkoli se hnou.

Strážci tedy věnovali tréninku více úsilí, ale ne aby byli silnější, pohotovější a každý úder vedli co nejúčelněji. Nechystali se na náhodný souboj či nápor v zamořené vesnici, ke kterému patřilo více či méně chaosu. Snažili se sladit jeden na druhého, aby působili ladně a koordinovaně, a když už si chystali i okázalejší zbroj, bylo by škoda ji hned zničit.

Naladit se na Aitara byl ale nadlidský úkol.

*****

„Proč se na mě všichni tak díváte?“ bránil se Uta.

Roca na moment očima uhnul a nepřítomně prstem přejížděl po dřevěném lakovaném ostří cvičného nože, jako by chtěl smést prach či se zbavit neviditelné třísky. Po chvilce se mu však pohled vrátil k ostře řezané linii Utovy tváře. Když se pak rozhlédl kolem, všiml si, že i Kammu po něm pomrkává a Reiss ani nezakrýval, že sleduje každý jeho pohyb. Neskrýval ani nevyřčená slova, která z jeho modrého pohledu sálala.

„Jasně.“ Uta s povzdechem svěsil paže, ve kterých třímal cvičné meče. „Měl bys mu něco říct ty,“ obrátil se na Kammua a poukázal na něj špičkou zbraně, „ty tu velíš… oficiálně.“

Brunet se kousl do rtu a převrátil v rukou Bó. „Už jsem se s ním o tom bavil. Nejednou. Vidíš snad, že by to mělo nějaký účinek?“ Náhle se zastavil a s rázným bouchnutím tyče o zem si povzdechl. „Ale jestli dorazí ožralej na očistu nebo dokonce na náměstí, tak ho zabiju.“

„To už nám bude houby platný,“ vydechl tiše Roca. „Jdu zjistit, jestli je vůbec v chrámu.“

Sotva se stihl zvednout, dveře od tréninkového sálu se prudce rozrazily. Aitar do nich udýchaně vpadl a musel se opřít o sloup, aby udržel rovnováhu a popadl dech. Kůže se mu leskla potem, který rozmazal i staru, a vlasy měl vytahané z pevného uzlu do všech stran.

„Jo, jdu pozdě,“ vypadlo z něj přerývaně a konečně se narovnal.

„Co se stalo?“ vyhrkl Reiss, jako obvykle analyzující situaci a očividně znepokojený obrazem před sebou, dřív než Roca stihl pootevřít ústa.

Aitar zakroutil hlavou. „Nic důležitého,“ narovnal se. Snažil se znít ledabyle, avšak jeho vzezření ani v nejmenším nesedělo k tónu, o který se pokoušel. Plavovlásek jej mlčky následoval pohledem ke stojanu s cvičnými meči a uvažoval, jestli se snaží skrývat provinilost, stud, nebo jen nechce přidělávat starosti.

„Nic důležitého?“ namířil na něj Uta svou cvičnou zbraní a přiměl ho stáhnout ruku zpátky. „Takže my tady hodinu čekáme kvůli ničemu důležitému?“ Udělal k němu krok blíž a Roca by málem přísahal, že vidí jakéhosi vnitřního Utu, který taktak zadržel toho reálného před úplným výbuchem zlosti.

„Aitare, takhle to dál nejde. Vyčerpal jsi veškerou naši trpělivost. Na tréninky nechodíš, nebo dorazíš pozdě, pak si jen stěžuješ, jak ti nic nejde a jsi věčně nasraný. A ani chlastat neumíš, aby to neovlivňovalo tvoji práci. Nemůžeme dovolit, abys zničil, co jsme léta budovali. Jestli chceš odejít, prosím. Máš plné právo opustit chrám a najít si jiný, nebo dělat cokoli jiného. Ale jdi se ctí. Nečekej, až se nám úplně znechutíš.“

Kdyby Roca nepotřeboval naprázdno polknout, ani by si neuvědomil, že na Utu hledí s pootevřenou pusou. Oči šedé jako kámen a stejně tak tvrdé se neoblomně zavrtaly do Aitarova náhle bledého obličeje. Nekřičel, ale přímost a vyrovnanost, s jakou promluvil, byla horší, než kdyby mu rozčíleně vynadal.

Černovlasý byl nejprve v šoku, ale vzápětí se zatvrdil. Čelist se mu napjala, jako by doslova překousával každé jeho slovo a narovnal se, jak jen dokázal. „Fajn,“ řekl až příliš klidně. Kolik náhlého vzteku v sobě musel zadusit? Co se v něm muselo zlomit, když ani nedokázal vybouchnout?

Rocu zamrazilo, když se rozhlédl po ostatních a na malou vteřinu se s ním setkal pohledem. Pod tvrdým povrchem se neskrývala tajemná hloubka, kterou člověk toužil poznat, nýbrž děsivá temná prázdnota.

Aitar rázným krokem opustil tréninkový sál a zanechal za sebou naprosté ticho. Po chvíli se sálem rozlehlo jen tiché Utovo povzdechnutí a zavrzání dřeva, jak se zapřel o stojan.

Víc se nikdo nepohnul. Roca zůstal zírat na nedovřené dveře, kterými Aitar odešel a se kterými ani nepráskl. Koutkem oka viděl Kammua, zaraženého, s Bó pevně sevřeným v rukou, a Reisse s udiveným a starostlivým pohledem upřeným na Utu.

Chtěli, aby si s Aitarem promluvil, ale nebylo to příliš…?

Reiss se mlčky zvedl a pomalu odešel. Když Utu míjel, na chvíli jej bratrsky sevřel v ramenou a něco mu krátce šeptl do ucha.

„No, snad to nevezme vážně,“ pronesl po chvíli Kammu tiše.

„Já doufám, že to vezme vážně,“ odvětil Uta a konečně se k nim otočil čelem. „Sám jsem nečekal, že to ze mě takto vyletí. Než jsem z něj ucítil kořalku, měl jsem na jazyku mírnější promluvu, ale každé slovo jsem mínil naprosto upřímně. Samozřejmě by mě to taky netěšilo, ať už je, jaký je, mám ho rád stejně jako vy. Ale jestli tady není šťastný a práce s námi ho nenaplňuje, měl by jít. Pro jeho i naše dobro.“

V tom s ním Roca souhlasil, ale přesto… Nicméně své obavy polkl.

„Máš pravdu,“ řekl smířeně. „A sami jsme chtěli kata, tak se teď nemůžeme zlobit, že jsi tasil meč.“

„Shodneme se na tom, že Aitar si o to pěkně dlouho koledoval, jen se bojím, že jsme si teď moc nepomohli. Příští týden ho potřebujeme tady a střízlivého, ne v Maremoonu nebo ještě dál a zedraného na plech,“ povzdechl si Kammu.

„Tak sis to s ním měl vyřídit sám,“ odsekl Uta a také zmizel ze sálu.

Roca tiše zaúpěl. „To nám ještě scházelo,“ zamručel si pod nosem a s povzdechem očima vyhledal Kammua. „On vychladne a zkusím si s ním promluvit. I kdyby se rozhodl pro odchod, snad ještě týden vydrží.“

*****

Ještě před pár hodinami si byl jistý, že se Aitar přeci jen umoudří. Očekával, že se sebere a na chvíli zmizí, nebo bude uraženě sedět ve svém pokoji až do dalšího dne. Když mu však Reiss oznámil, že Aitar odešel i se sbalenými věcmi a jeho poslední slova byla „Pro svíci si přijdu po středě,“ začal ztrácet naději. Nakonec se smířil s myšlenkou, že Uta a Kammu mají pravdu. Černovlasý se nejspíš někde opil a hned tak se v chrámu neukáže.

„Roco?“ nahlédl k němu Uta. „Reiss se vrátil.“

Rychle vstal a z pracovny téměř vyběhl s nadějí, že blonďák přeci jen přivedl Aitara k rozumu. Za stolem ale seděl jen on a Kammu.

„Byl jsem si něco ověřit,“ řekl Reiss a opřel se do židle, zatímco v ruce převracel pohár. „Když Aitar odcházel, všiml jsem si, že mu po spánku teče krev. Obešel jsem léčitele a jeden z nich mi mou domněnku potvrdil – Aitara nezdržela hospoda, ale démon. Jeho vlastní démon, proto nám to nechtěl říct. Na hlavě měl ránu, která potřebovala zašít, a neměl u sebe žádný svitek.“

„Proto z něj táhla kořalka…“ povzdechl si Uta a opřel si hlavu do dlaní. „Byl jsem slepý vztekem.“

„Alespoň sis to jednou zkusil z jeho strany,“ popíchnul ho Reiss. „Ale nemohl sis ničeho všimnout. Nejspíš mu praskl steh, když se narychlo balil, a ani on sám si toho nevšiml.“

„Tak to už se určitě nevrátí. Krucinál,“ zaklel Kammu.

Reiss zakroutil hlavou. „Tomu nevěřím.“

„Otevři oči, Rei,“ vysoukal ze sebe Uta poraženecky. „Prostě jsme to podělali. Ne že by to nepotřeboval slyšet, ale ne dneska, když v tom byl nevinně.“

„Sbalil si věci. To by neudělal, kdyby se chtěl vrátit,“ připojil se ke konverzaci Roca. Dosud jen poslouchal a snažil se nakazit Reissovým optimismem, avšak tragické výrazy Uty i Kammua mu neponechávaly příliš naděje.

Především ho strašila slova o svíci. Když už se Aitar zmínil i o ní, musel svůj odchod myslet naprosto vážně.

Blonďák nevypadal přesvědčeně. „Já bych ho tak snadno neodepisoval,“ řekl.

„Odepsal se sám,“ zamručel Uta.

„To je sice pravda, ale neměli bysme zapomínat na jeden zásadní fakt. Nechtěl odejít kvůli tomu, že by nezvládal pití,“ založil Roca ruce na hrudi. Dobře si pamatoval na neshody, které mezi nimi panovaly. Možná začal pít právě kvůli nim. Možná se k odchodu nedokázal rozhodnout sám a chtěl, aby ho vyhodili. Nebo doufal, že mu dají záminku zůstat.

Uta vypadal stále rozčileněji. Nervózně pochodoval tam a zpět a mnul si paže, aby zaměstnal i ruce. „To už je jedno, proč chtěl pryč. Teď může být spokojený.“

„Neřekl bych,“ prohodil Reiss. Víc však neříkal, ačkoli Roca na něm viděl, že se mu toho na mysli žene mnoho. V očích se mu odrážel hněv i zmatek, ale mluvil s jistotou a vyrovnaností.

„Měli bychom raději vyřešit, co s hranicemi a barierou,“ změnil Kammu téma. „Očistu nějak zvládneme, ale barieru ve čtyřech neobnovíme. A něco musíme říct lidem,“ začal s praktickými úvahami.

Blonďák si promnul obličej a povzdechl si. „Vydrž,“ řekl pevným tónem. „I kdyby se nakonec rozhodl pro odchod, na náměstí se s náma objeví.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Nevím, třeba protože ho znám?“ rozhodil ruce. „Po tom všem by se jen tak nevytratil a nenechal nás v bryndě.“

„Vážně? I po tom, co jsem mu řekl?“ zvedl Uta obočí.

„Už jsme si za ty roky řekli hodně věcí a nejednou jsme se všichni chovali jako idioti. Na to nezapomínej.“

*****

Roca se snažil sám sebe přesvědčit, že vlastně o nic nejde. Že být strážcem je práce, jako každá jiná. To by se však nesměl ráno podívat z okna a zjistit, jak moc se místní lidé museli činit do pozdních hodin – nebo naopak od brzkého svítání. Jak by potom neměl být nervózní?

Po výživné snídani si zkontroloval a poskládal do vaku předchystanou hromádku složenou ze základního oblečení, svitků, obvazů a tinktury pro první pomoc, náhradních řemínků, několika nožů s brusným kamenem a hadříkem a pro jistotu si nachystal i pár záplat. Zbytek pro opravu výstroje s sebou většinou nosil Reiss.

Ačkoli o vak s jídlem se staral Kammu, přibalil si do voskovaného papíru i pár kousků sušeného masa a do plátna kousek čerstvého chleba a jablko. Jeden nikdy nevěděl.

Znovu si prošel řemínky na pečlivě vyleštěné vestě a uznal, že by ji neuškodilo o jednu dírku přitáhnout. Prokroužil celou rukou, od ramene až po prsty, chrániče byly připevněné tak akorát – neutíkaly ze svého místa, ale poskytovaly dostatečný pohyb pro boj. S poděkováním kývl na mladíka, který mu pomáhal se ustrojit, ještě alespoň rychlým pohledem zkontroloval ostří nožů u boků a vklouzl do teplého kabátu.

„To je dost, že jsi tady,“ přešlapoval na místě Uta, „stejně ti to parádění nebude k ničemu po prvním zabitém démonovi.“

„Hlavně že ty vůbec vyparáděný nejsi,“ odfrkl zpátky a bradou pokývl k jeho pečlivě oholené tváři, zapudrované každé nedokonalosti, i té, kterou ani neměl, a zbroji, která dost dobře mohla posloužit i jako zrcadlo. Se stejnou pečlivostí měl vyleštěné i boty s novými šňůrkami.

„Jo, ale netrvá mi to tolik, jako tobě.“

„O to později si na to parádění vstaneš,“ uchechtl se Reiss, který s Rocovým příchodem přestal přešlapovat tam a zpět a schoval meč do pouzdra na zádech. Plavovlásek na sobě dobře cítil jeho pohled, ale snažil se jej ze všech sil ignorovat. Nebo přinejmenším předstírat, že ho ignoruje.

Raději vytáhl z pouzdra nůž a vydal se proti Utovi, ještě se trochu rozcvičit i ve zbroji. Ani to ale nevydržel dlouho, a tak si od Kammua půjčil Bó a zkoušel si s ním po delší době pár výpadů, hrdý na tiché brunetovo zamručení a ne tak hrdý na konstatování, že by si to mohl někdy lépe zopakovat. Dnes si byl jistý, že by jej Kammu docela rychle porazil.

Málem by přeslechl přibližující se rázné kroky – přes neustálé pochodování chrámového personálu a Reissovo a Utovo klevetění by ani nebylo divu – ale známé klapání tvrdých podrážek s nízkými podpatky ho přimělo ohlédnout se.

Netušil, kdy Aitar přišel, ani kde se chystal. Musel jim proklouznout vchodem ze zahrady nebo Jeskyně, na tom však pramálo záleželo. Hlavně že přišel. A vypadal úchvatně, v dlouhém kabátě přes černou, vyleštěnou zbroj, s decentně odhalenými zbraněmi. Oči si podmaloval uhlem a dodal jim ještě hlubší, temnější a zároveň přitažlivější vzhled.

„Aspoň byste mohli zkusit předstírat, že nejste překvapení,“ pronesl stroze. „Jestli jste čekali, že vás v tom nechám, nejspíš o mně máte ještě horší mínění, než jsem si myslel.“

„Vypadáš hrozně, nediv se, že tak civíme,“ zamumlal Reiss ledabyle a pousmál se. Aitar mu lehký úsměv oplatil.

„Nevypadáš o nic líp,“ vrátil mu zpět.

Plavovlásek si neskrývaně oddechl a zároveň potlačil osten žárlivosti, který si vypěstoval vůči kombinaci Aitarovy postavy a dlouhým kabátům. Rozhořčení, které cítil, ustoupilo jiným starostem a soustředil svou mysl především na úkol, který je čekal. „Tak pojďme, začíná mi být horko,“ řekl o mnoho veseleji.

„Neříkej, že tě můj příchod tak rozehřál,“ rýpnul si černovlasý a předešel jej, skoro jako by k nim nepatřil.

Roca natáhl a zrychlil krok, aby ho dohnal. „Moje srdce je v jednom ohni,“ řekl, „jen ještě nevím, jestli radostí nebo nasráním.“

*****

Při pohledu na koně ho znovu rozbolel zadek i stehna, ale nestěžoval si a vyhoupl se do sedla. Cestou se rozhlížel po neobvykle čistých a vyklizených ulicích, oplácel úsměv nadšeným tvářím a duchu si říkal, jestli by neměli výročí slavit každý rok. Zdálo se mu, že alespoň na pár dní tak ve městě utichnou nepokoje, jaksi se vyčistí vzduch – i země – a samozřejmě byl spokojenější i správce, když všeobecné veselí mělo vliv i na štědrost obyvatel.

Že se mezi nimi něco děje, si lidé nevšimli. Viděli pět strážců, nádherných, neohrožených a hrdých. Neviděli obavy z rozhodnutí vystavit město několika hodinám bez dostatečné ochrany, jen kvůli krátkému potěšení. Neviděli, kolik se jim toho žene v hlavě při pomyšlení na démony, ani plány na nutné zdržení u hlídek. V neposlední řadě neměli šanci si všimnout nepatrného odtržení Aitarova koně a mlčení černovlasého strážce. Roca se ale bál prvního souboje. Netušil, jestli je Aitar svolný upustit od své ješitnosti a naladit se na ně, nebo jestli se chystá bojovat především sám za sebe.

K hranicím se na koních dostali poměrně rychle. Za necelou hodinu už se nacházeli za východní branou a brzy vyjeli za barieru. Při pohledu na zašlý lesk Roca uznal, že je načase ji obnovit, přestože v dohledu nevykazovala známky poškození.

Roca se držel v čele, v dostatečné vzdálenosti od bariery, a všiml si, že se blonďák přesunul dozadu za Aitarem. Možná se Aitarovo rozpoložení nakonec i hodilo. Pokud k sobě nepřitáhne žádného temného tvora, nejspíš se poblíž žádný nenachází.

Na východní straně nejblíže Hoře to však nebyl neobvyklý úkaz. Jakmile se však černovlásek začal víc mračit, Uta těkat očima kolem a Reiss zpomalil, věděli, že se po delší vyjížďce blíží k severu. Kammu seskočil z koně a předal uzdu pomocníkovi, který je doprovázel, a stejně se zachovali i ostatní. Nezbývalo, než chvíli putovat pěšky.

Rocovi po zádech přebíhal mráz nezpůsobený chladným počasím a v žaludku jako by ho tlačilo kamení. „Někde se nám tu usadilo hnízdo,“ konstatoval tiše. Na pejmany to neodhadoval, ti mu způsobovali jiné a silnější pocity nevolnosti, ale na meelise byly příliš intenzivní. Muselo se jich poblíž zdržovat víc.

„Zvláštní,“ řekl Kammu. „Meelisové se většinou nedrží takhle mimo.“

„Máme ve městě asi tak veselo, že se z nich stali bezdomovci,“ zamumlal Reiss tónem, jako by to myslel vážně. Roca si všiml, jak se Aitarovy oči vrhly vsloup.

„Jde to odtamtud,“ řekl radši a připojil se k blonďákovi.

Hnízdo se nacházelo pod širokou puklinou v zemi. Roca i Reiss našlapovali s největší opatrností a obavou, nakolik je půda pod nohama pevná. Když se dostali až k okraji široké pukliny, ozvalo se zevnitř skřípavé ječení. Ve tmě se hemžilo několik bledých vyzáblých těl.

„Zdá se, že tady uvízli,“ řekl udiveně Reiss. Roca se na něj chvíli díval, ale nezdálo se, že by si z něj dělal legraci.

„Démon a někde uvíznout… to zní jako začátek špatného vtipu.“

„Mně to říkej,“ zamručel Reiss a začal z batohu lovit lano. „Ale nemůžeme to tady jen tak nechat.“

Uta k nim opatrně přešel a zběžně nahlédl dolů. „No, to nevypadá na příjemné místo.“

„Zdá se, že se pod někým propadla slepá síň.“

Roca sebou cukl leknutím, když se za ním ozval Aitarův hlas. „Myslíš?“

„Meelisové nebývají zrovna nejbystřejší, ale určitě by jen tak neskákali do děr. A kdyby tohle někam vedlo, asi by se tu neplazili po sobě.“

„Doufám, že jsme nepřerušili meelisí orgie… Ale notak, trocha humoru,“ spráskl Kammu ruce, když se na něj upřela čtveřice zamračených pohledů.

„On tě ten humor přejde, až zjistíš, že musíš zničit souseda.“

Kammu se zarazil a Rocovi naskákala husí kůže, tentokrát ze zlého tušení, kam Aitar míří.

„Někdo si musí pamatovat nepříjemná fakta,“ řekl černovlasý stroze a pokrčil rameny.

„Ano, ale to jsou jen výjimečné případy. Nemusí to nic znamenat,“ snažil se Roca udržet pozitivní myšlení, jak jen to šlo, u díry s vyhladovělými démony. „Otázkou je, kdo půjde dolů…“

„Slezu tam-“

„Já půjdu-“

Uta i Aitar se ozvali zároveň. Ohnivě černé oči se setkaly s ledovým šedým pohledem v neviditelném souboji.

Z díry se opět ozvalo zaječení.

„Spustím tě a Aitar za tebou sleze,“ rozhodl Reiss. „Tohle nemusí být práce pro jednoho. Pořádně tam nevidíme a nevíme, co se skrývá za rohem.“

Roca věděl, že za rohem se nejspíš neskrývá nic, to by museli cítit, ale byl vděčný za nadhozené příměří. Zatímco Kammu se přidal k blonďákovi, aby jistil lano a pomohl mu dostat Utu s Aitarem dolů, klekl si k puklině a snažil se zaměstnat pozornost démonů svým hlasem.

Po chvíli si musel zacpat uši, aby se byl schopný slyšet. Vysoké skřeky se odrážely od stěn jeskyně a přehlušovaly jej. Naštěstí utichly velmi rychle, až na vzdálené chrčení.

Nějakou dobu se zevnitř nic neozývalo. „Jste v pohodě?“ zavolal dolů Reiss a zpět nahoru se po chvíli dostalo nejisté zahuhlání. Roca přimhouřil oči.

Dole se rozžehla malá louče a zpola ozářila dva obličeje. Po chvíli se objevily plameny a nahoru začal stoupat tmavý kouř.

A kruci, povzdechl si Roca v duchu, ale nahlas začal odříkávat smuteční verše. Reiss i Kammu se k němu přidali, ale rychle začali vytahovat lano se strážci zpět nahoru. Když pak Aitar s Utou přinesli zprávu o dvou mrtvých mužích, nezmohl se na slovo. I toto bohužel patřilo k práci strážců.
Než pokračovali v cestě, všiml si, že Utův pohled směrem k Aitarovi nenápadně zjihl.

Strávili na cestách tři dny a dvě nostalgické noci ve strážnicích, kdy mezi povídáním o starých časech drhli napřed zbroj, která po soubojích ztratila ze svého lesku a místy získala poškrábanou patinu, a poté odrhli a ošetřili i sebe od sazí a lehkých poranění.

Kromě Aitara. Ten většinou mlčel, systematicky pracoval a poté si šel lehnout, i kdyby měl spánek jen předstírat, jak Roca zjistil. Rychle se probudil ze zasnění, že Aitarovo zapojení do očisty znamená něco víc, než smysl pro povinnost. Snažil si nepřipouštět, že by jeho občasné lehké pousmání nad starými historkami mohlo něco změnit.

Změnilo by se něco, kdyby ho požádali?

Rychle tuto myšlenku zaplašil. Snížit se k prosbám už by byl vrchol zoufalství a to neměli zapotřebí, ani oni ani Aitar. Pokud existovala šance, že si svůj odchod rozmyslí, musel si k ní najít cestu sám. Především ji musel chtít najít. A jestli pro něj existoval šťastnější způsob života, ať už v jiném chrámu či jako prostému obyvateli, měl by mít možnost ho prožít.

*****

„Zdá se mi to, nebo je každá očista jednodušší?“ zamyslel se nahlas Kammu a ohlédl se na ně s širokým úsměvem. „Teda kromě severu, ten je vždycky… meh.“

„Ani sever nebyl tentokrát tak hrozný,“ přikývl Reiss.

Roca se pousmál. Pilná práce přinášela své ovoce. Během let se naučili hlídat hranice, s čímž jim pomáhala i síť hraničních hlídek, lidé měli přístup k dostatečnému množství svitků i amuletů a pravidelné obchůzky městem také plnily svůj účel. „Jen abyste to nezakřikli,“ houkl na ně. „Co ten pejman za správcovým sídlem, ten nebyl úplně očekávaný.“

„Vážně ne?“ zpomalil Kammu koně, aby byl Rocovi blíž. „To bys měl za správcem chodit častěji. Možná by ses divil, že tam těch pejmanů nebylo víc.“

„Já bych ztichl, nevyplácí se pomlouvat správce…“ zanotoval Uta.

„A to je pověra nebo ho vidíš?“ uchechtl se Kammu.

„To druhé,“ špitl Roca vedle něj a viděl, jak brunetovi úsměv na tváři ztuhl. Nemuselo jít o nic závažného, ale pro Kammua to znamenalo oddálení jídla i pohodlného spánku. „Hodně štěstí,“ řekl, dokud byli z doslechu, a v tichosti dovedl svého koně až k úpatí schodiště.

Po očku se díval na Aitara. Sesedl z koně a vydal se po schodech k chrámu, jako pokaždé, ale je to jen hra před správcem, nebo se mu začalo něco odehrávat v hlavě?

*****

Pohlédl na sebe do zrcadla. I po těch letech se skoro nepoznával, ačkoli velmi dobře znal obličej, který se na něj z odrazu díval. Plavé vlasy rozpuštěné a jemně zvlněné, víčka zatřená uhlem, rty lesklé pomádou a hladké bez obvyklého popraskání. Drobné jizvičky i drobné oděrky získané nejen při očistě, které byly známkou tvrdé práce a dodávaly mu ten správný punc dokonalosti, pečlivě skryl za pudr. Ačkoli se za ně nestyděl, přesto se cítil sebejistější, když působil ještě dokonaleji a lidé se na něj dívali s posvátným úžasem.

Dnes si na sebe nebral zbroj, ale mohl se slavnostně obléknout do košile a vesty, která zajišťovala spíš eleganci, než ochranu, a tvořila brnění jen vůči podezíravým pohledům, zdali jejich drobný strážce vypadá stále tak skvěle, jako kdysi, zdali náhodou nepřibral či nezačal stárnout… a jelikož podmínky dovolovaly vzít si podpatky, přehodil přes sebe i dlouhý kabát.

„Sluší ti to,“ slyšel za sebou a neubránil se pousmání. Tváře mu chytly narůžovělý odstín, znatelný i pod pudrem. Když vzhlédl k Reissovi, s blond vlasy vytvarovanými do špiček a očima ještě modřejšíma pod vrstvou černého uhlu, přitahujícíma veškerou jeho pozornost, neubránil se úsměvu podruhé.

„Očividně tu nejsem sám,“ vysoukal ze sebe a pořádně si prohlédl i jeho volné černé, avšak pečlivě vyšisované kalhoty a přiléhavě střižený krátký kabát, který k nim ladil, a byl více na parádu, než aby zahřál.

„Až uvidíš Kammua…“

Reiss ani nestihl doříct větu a objevil se u nich Kammu, s rukavicemi po lokty, ale holými pažemi, hrdě dávajícími na odiv svaly.

„Ty jdeš vážně takhle?!“

„Mně hřeje láska,“ zazubil se Kammu. „Samozřejmě ta k práci,“ dodal, ale přesto za zády skrýval svetr. Oči mu zářily jako dva rozverné korálky a neustále jimi těkal do okna k náměstí. Okenice byly pevně zavřené, aby nikdo neviděl dovnitř, ale přesto, pokud si stoupli dostatečně blízko, mohli tenkými mezerami mezi laťkami dřeva vidět náměstí plné lidí mačkajících se jeden na druhého ve snaze dostat se co nejblíže vyvýšenému pódiu.

Nakonec se objevili i Uta a Aitar, kupodivu společně. Černovlasý si oči orámoval ještě silněji, až by ve svém pohledu mohl skutečně někoho utopit. Oči si zvýraznil i Uta a opět získal ten zvláštní kočičí pohled. Oba se vybavili svetříky a přes kalhoty si navlékli něco, co připomínalo sukně, a jestli existovali na světě nějací muži, kterým by sukně mohla slušet, byli to právě tihle dva.
Nestačil se jich zeptat, jestli pod nimi neskrývají zbraně. 

Kammu poodstoupil od okna a kývl na ně. „Je čas,“ řekl a pustil se v čele dlouhou chodbou.

Roca necítil chlad a z hlavy mu zmizely i veškeré starosti. Široce se usmíval, když viděl to srocení, křičící jejich jména a tleskající, dokud se vedle něj Kammu nepostavil naprosto zpříma a nedal najevo, že se chystá promluvit.

Plavovlásek ho poslouchal na půl ucha, i když za každou větou pokyvoval, místo toho se díval po lidech a odhadoval, kam až vedou řady za branami náměstí. Věděl, že ručně psaných svitků nebude dostatek pro celé město, ale měly by vystačit pro všechny, kteří se vešli na náměstí.

Po Kammuově i Utově slovech přišel na řadu on. „Když se dívám na tu spoustu tváří před sebou a mám po svém boku tyto čtyři nejlepší strážce, jaké bych si mohl přát, jsem opravdu šťastný,“ řekl s jistotou, ale zároveň i lehce rozpačitým úsměvem. Přestože si v duchu připravoval slova, stejně z něj vypadlo zrovna to, co mu pod vlivem okamžiku přišlo na jazyk. „Děkuji vám za krásná slova v dopisech, za všechny dary, které jste nám věnovali, a především za neustálou podporu a důvěru, kterou do nás vkládáte. Opravdu děkuji.“

Když se po chvíli ohlédl vpravo, aby s Reissovými slovy zachytil i jeho šťastný pohled přes náměstí, všiml si, že Aitar upírá oči do země. Pokyvoval a vypadal, jako by pečlivě naslouchal, ale Roca viděl, jak si kouše ret a zhluboka dýchá. Po chvíli pohled zvedl a během mžiku měl na rtech úsměv, který se mu v očích odrážel jen zpola.

Nicméně jeho slova vděčnosti byla upřímná a Roca se bál, aby svůj projev nezamýšlel zároveň i jako rozlučkový. Když se natahoval po Kammuovi a Reissovi, ruce se mu lehce třásly. Cítil, jak mu je blonďák zlehka promnul a usmál se na něj.

Uzavřeli kruh a Roca se párkrát soustředěně nadechl. Rozhlédl se po ostatních, zdali jsou připraveni, a začal s verši.

V určitých okamžicích se k němu ostatní přidávali, napřed Uta s Aitarem a poté i Reiss a Kammu. Když zvedl oči k nebi, všiml si jasné perleťové záře, která se od náměstí šířila celým městem a pomalu jej obklopila. I přes drobná zadrhnutí, která se stala ať už jemu či někomu jinému, verše perfektně fungovaly. Pomalu dokončil i poslední, jen aby si za sebou uvědomil lapání po dechu a uviděl nadšením rozzářené nejen strážce kolem sebe, ale i celé náměstí pod nimi. Radost a nevíra se odrážela v nadšených tvářích rozhlížející kolem, i poté co barvy postupně vybledly a staly se viditelné opět pouze strážcům.

Netušil, co se vedle něj odehrává, když s ním Reiss trochu zakymácel. Ohlédl se, jen aby viděl, že Aitar zrovna nabral zpátky balanc a spolu s blonďákem se něčemu smějí.

Roca nedokázal spočítat, kolik rukou sevřel, kolik díků přijal a kolik jich sám rozdal. Na stolku za ním se hromadily další dary, z kupičky svitků ubývalo, a dlaněmi mu prošlo mnoho amuletů, ať už nových, které předal, či starších, o kterých lidé doufali, že když se jich znovu dotkne jejich tvůrce, získají na větší síle.

Možná to byla pravda, možná ne. Záleželo, čemu věřili.

Nebe se pomalu zatahovalo a na obloze se objevily první hvězdy, když z náměstí odcházeli poslední návštěvníci. Brána se s nehlučným zaklapnutím zavřela a jako na povedl Kammu povolil srovnaná záda a opřel se do židle, Reiss na druhé straně také, jen ne tak okázale.

Na těle byla únava znatelná, ovšem na duchu překypovali energií.

„Myslel jsem si, že si na to zvyknu, ale vždycky mě to překvapí,“ řekl brunet tiše, ale s jasným nadšením v hlase.

„Ta záře v očích… přitom jsou s námi každý den,“ usmál se Uta.

„Ale ne každý den takhle blízko,“ odvětil Roca. Po chvilce se tiše zasmál. „Připadám si trochu nepatřičně, když se na nás dívají tak…“

„Zbožně?“

„Jo. Tak nějak,“ přikývl. Samozřejmě ho to těšilo a jeho ego se při tom tetelilo hrdostí, přesto si pořád říkal, že je stejný člověk jako oni. Nedokázal se vznášet na oblacích, dívat se na ně svrchu a žít jen z jejich obdivu. Obdiv a vděčnost ho spíše hnaly do další práce, aby byl schopný dostát své pověsti a mohl si je opět zasloužit.

Personál se pustil do úklidu a chopil se i všech darů, aby je odnesl do chrámu. Raději se zvedli, aby jim nepřekáželi v práci. Nastal i pro ně čas vrátit se do chrámu. Ještě je čekala skutečná obnova bariery.

*****

Roca se těšil na klid a trochu pořádného odpočinku, ale nervozita mu nedala. Aitar se nejspíš ještě večer, možná další den brzy ráno vytratil, a už druhý den o něm nic nevěděl. S Reissem se o tom bavit nechtěl, jeho názor dobře znal. S Utou raději také ne a Kammu po dlouhé době využíval volný čas u plotny a nechtěl ho rušit.

Vrhl se na třídění svitků a zásob na ošetřovně, aby zaměstnal ruce i mysl jednoduchou činností. Zrovna vytřídil léčivé svitky, které už nemusely plně fungovat, když otevřenými dveřmi zahlédl procházet známou postavu skrz hlavní sál.

„Ahoj…“ řekl nejistě a zůstal stát napůl v chodbě, napůl v hlavním sále. Černovlasý se přistiženě ohlédl.

„Ahoj,“ odpověděl.

„Přišel sis…“ Chvilku váhal, ale nakonec se sebral a pohlédl mu zpříma do očí. „Chceš ji donést, nebo si ji vezmeš sám?“

Aitar se pousmál a přešel k němu blíž. „Můžeš ji tam nechat,“ řekl a po dlouhé době zněl uvolněně. Roca na něj chvilku nevěřícně hleděl, možná i zapomněl zavřít pusu, ale nakonec se mu koutky rozjely do nejistého úsměvu.

„Zůstáváš…“

„Vypadá to, že se mnou budete muset mít ještě nějakou dobu trpělivost,“ pokrčil rameny. „Ale doufám, že jí nebude potřeba tolik. Časem.“

„Nějakou dobu?“

Pokrčil rameny a zadíval se k oknu. „Dokud budu strážcem,“ řekl. „Já… nemůžu…“ začal ze sebe soukat, ale pak mu úsměv trochu opadl. „Nemůžu je opustit… a tohle všechno…“ rozhodil ruce a rozhlédl se po chrámu, který společně s ostatními budoval. „Přirostl jsem sem víc, než jsem si myslel.“

„A co my?“

„Vám by bylo líp s někým schopnějším, kdo se tolik nevzteká a nestěžuje si. Nejspíš s tím budu muset něco udělat, ale výsledek nemůžu zaručit,“ řekl s hořkým pousmáním.

Roca přikývl. Nejradši by ho objal, ale zároveň měl pořád chuť mu vynadat, možná ho i praštit. Tak jednoduše mu ty nervy neodpustil. Ale uvnitř věděl, že se bude muset něco změnit i v něm, aby mohli všichni společně dál fungovat. „Tak vítej doma,“ řekl. „Reiss nahoře trénuje, bude určitě rád, když se přidáš.“