Chrám tisíců duší - 13. kapitola: Věčný

Zettera, květen 4202

Uta

Rozběhl se Rocovi naproti, rudý meč v ruce. Stejně tak viděl vedle sebe Aitara a Kammu nadbíhal okolo. Démon sice zatím ležel na zemi, zdánlivě přemožený, ale Uta se obával, že ze sebe Rocu setřese a zalehne, což hrozilo každým okamžikem.

Náhle se z netvora vyvalila mračna temnoty. Zaplavila většinu sálu a Uta musel ustoupit před prudkým poryvem černého dýmu. Rocův výkřik mu rezonoval v uších a oživoval noční můry.

„Roco!“ zavolal, až mu přeskočil hlas, a doufal, že dostane jakoukoli odpověď. Slyšel ale jen temný hukot a divoké bušení vlastního srdce.

Zoufale zaklel. Chystal se vykročit vstříc neznámu, jeho pokus však zarazil Aitar. Taktak ho při pádu minul a ještě párkrát se na zemi překulil, než se byl schopný zastavit a posbírat. „Nejde se k němu dostat,“ vydechl ustaraně.

Jen o malou chvíli později zaslechli tupou ránu a nadávky nesené Kammuovým hlasem.

V sále se neslo fičení vichřice, přitom se jim nehnul ani vlas na hlavě, alespoň dokud se nepokusili přiblížit. Démonův řev postupně odezněl, ale po Rocovi stále nebylo ani vidu ani slechu.

„Musíme něco udělat!“ Uta pevně sevřel meč, i když vůbec netušil, jestli mu teď k něčemu bude. Dosud nevěděl, jaký je to pocit, nechat se pohltit panikou. Málem by ztratil hlavu a naslepo vběhl do temnoty, klidně stokrát dokola, kdyby ho nezastavil dotek velké dlaně na rameni. Aitar nic neříkal a paradoxně vypadal klidně a vyrovnaně. Pomalu se nadechl a spustil ochranné verše.

Uta se sebral a přidal se k němu. Kammu k nim pomalu došel, ale už cestou se připojil se svým hlasem. Soustředili se na každé slovo i melodii, a protkali ji veškerou silou, kterou v sobě našli.

Připadalo mu to jako věčnost, než se dým začal rozplývat a odhalil své jádro. Temnota pomalu opouštěla to, co zbylo z démona, a brzy na to mohli zahlédnout i drobnou postavu, téměř visící přes meelisovo tělo. A když se v oblaku dýmu rozplynul i démon, Roca se náhle zřítil na zem.

„Ale ne…“ rozběhl se za ním. „Roco!“ Klesl k němu na zem, ale skoro se obával dotknout nehybného těla. Spadl mu obrovský kámen ze srdce, když si uvědomil, že prudce a rozechvěle dýchá, ale nezdálo se, že by cokoli vnímal. V levé ruce stále třímal nůž, pravou si tiskl k tělu a zůstával v napětí, jako by ještě pořád bojoval. A pak se z ničeho nic rozesmál.

Uta nevěřil vlastním očím ani uším. Plavovláskovi po tvářích tekly slzy jako hrachy, ale z plic se mu dral ryzí smích, který Utovi scházel víc, než by si byl ochotný připustit.

Nejistě vytáhl koutek úst do vyplašené grimasy, která se úsměvu nepodobala ani vzdáleně, a nervózně pohlédl na ostatní. Vypadali stejně zmateně a obávali se radovat z toho nádherného zvuku. Co když Roca zešílel?

Skoro to tak vypadalo, i když zůstal udýchaně ležet, stále s doznívajícími záchvěvy.

„Už to můžeš pustit,“ slyšel Kammua a viděl, jak mu z ruky bere nůž, zatímco Aitar si vzal na starost jeho zraněnou ruku. Naštěstí se nezdála zlomená, ale víc toho pod pevnou vestou nemohli zjistit.

Rocu jako by smích definitivně vyčerpal. Už se ani nedalo poznat, zdali se ještě směje, nebo tiše pláče. Jeho tělo se uvolnilo a hrozilo, že nad sebou ztratí vládu.

„Můžeš se na mě podívat?“ vzal Uta jeho tvář do dlaní. „Roco…“

Zpět mu přišlo akorát mírné zakroucení hlavou, ale přeci jen se po chvilce jeho oči pootevřely.

„Byl to jeho démon…“ hlesl.

„Jeho… cože?“ nerozuměl. Čí démon? Samozřejmě ho napadlo, koho Roca myslí, ale to přece nebylo možné.

„Reissův,“ ubezpečil ho Roca. „Viděl jsem to.“ S těmi slovy se mu na tváři opět usadil úsměv, i když krátce. Užuž se chtěl zeptat, jak a co viděl, ale Rocovo bolestné syknutí ho umlčelo a přesunulo jeho pozornost jinam.

Aitar s Kammuem Rocovi zatím rozepnuli řemínky na vestě. Opatrně mu přidrželi ruku jen nezbytně nadzvednutou, aby mu Uta převlékl vestu přes hlavu a vytáhl zpod těla.

„Je vyhozené?“ ptal se, když mu černovlásek opatrně prohmatával rameno.

„Nezdá se,“ odpověděl, „ale je oteklé. Roco, můžeš pohnout rukou? Ale opatrně, prosím tě.“

Roca napřed lehce pohnul prsty a rozhýbal i zápěstí. Od lokte nahoru to bylo těžší. „Myslím, že bych to zvládl, ale nechtěj to po mně.“

„Nebudu. Nech ji radši v klidu,“ ujistil ho a pohlédl na Utu. „Asi by bylo nejlepší ho ošetřit tady. Bez zvědavých očí.“

„Souhlasím,“ přikývl Uta. „Zajdu pro věci.“

Kammu se zvedl s ním. „Pomůžu ti. Měl bys mu zajít i pro oblečení.“

Schody rychle seběhli a poslední stupínky přeskočili. Dole se však přestali hnát a na tvář si nasadili klidný výraz. Personál měl stále napilno s opravami škod po včerejší démonově návštěvě, a každé znepokojení je v této době až příliš zaujalo. Nesměli zapomínat, že ačkoli pracují pro ně, zaměstnává je správce.

Uta se napřed vydal do Rocovy ložnice pro oblečení. Nijak se mu nechtělo rozhlížet po věcech, ale stav Rocova pokoje, vždy pečlivě naklizeného, odrážel stav jeho mysli. Navenek sice stůl působil jistým způsobem urovnaně, ale nikdy se na něm nenacházelo tolik věcí, jen tak poskládaných, aby to vypadalo, že tam patří. Papíry ležely naházené na sebe, stejně tak knihy. Sotva že se uprostřed stolu nacházelo malé místo, na kterém se dalo pohnout.

Raději obrátil oči ke skříni, ale sotva vzal za madlo, uviděl vedle na zemi složenou přikrývku, sešitou tak, aby tvořila malé hnízdečko. Zavřel před tím oči. S povzdechem skříň otevřel, aby mu její dveře zabránily ve výhledu na další z Rocových bolestí. Rychle vybral čisté oblečení a bez zkoumání a dalšího přemýšlení spěchal za Kammuem.

Když se vrátili do tréninkového sálu, Roca už seděl na měkké podložce, výstřih haleny rozvázaný. „Jizvy skoro zmizely,“ řekl planě, sotva za sebou zavřeli, „a žádná nová.“

„Takže je po něm,“ oddechl si Uta, i přesto, že nikde na zemi neleželo ani smítko sazí.

„Nemyslím si,“ odpověděl mu Roca, „ale rozhodně nás přestane otravovat. Díky za to nakopnutí.“

Utovi v první vteřině trvalo, než si uvědomil, o jakém nakopnutí mluví. Rychle si ale uvědomil, proč pozapomněl, a ve tváři celý zčervenal. „Omlouvám se, Roco. Samozřejmě jsem nic z toho nemyslel vážně, jen jsem chtěl-“

„Šel jsi na jistotu. Věděl jsi, co bude fungovat, já to chápu,“ ubezpečil ho plavovlásek. „A taky vím, že jsi měl pravdu,“ lehce se uchechtl. „Reiss by nikoho z nás nechtěl vidět kdovíjak brzo…“

Rocův pohled se opět ztratil v prázdnu. Utu děsil, ale zároveň v něm probouzel zvědavost. „Co… co jsi viděl?“ zeptal se a velmi opatrně asistoval Aitarovi, který obvazy zpevňoval Rocovo bolestivé rameno.

Roca jako by chvíli hledal slova, nebo se jen možná snažil ulehčit Kammuovi práci s ošetřením šrámů na tváři. „Nás,“ řekl tiše po chvíli. Zavřel oči a koutky úst mu nepatrně vystoupaly nahoru, v jemném bolestivě šťastném úsměvu. „Napřed jsem si myslel, že jsem to já, ale… byl to Rei. Byly to střípky jeho vzpomínek, ne mých. Byly to jeho pocity…“

Uta s napětím očekával každé slovo, i Kammu a Aitar ustali uprostřed pohybu a téměř ani nedýchali. Roca ale opravdu jako by netušil, jak se vyjádřit, nebo možná pořád nevěřil tomu, co se stalo.

„Toho démona musely stvořit jeho obavy… obavy, které by neměl, kdyby mu na nás tolik nezáleželo…“ Zakroutil hlavou a mrkáním marně rozháněl slzy. „Nějakým způsobem jsem se na toho démona napojil a skrz něj… Nechápu to o nic víc, než vy.“

„To není možné,“ zašeptal Kammu nevěřícně.

„Ale… jak by démon… jak by se Reissovy vzpomínky… a jak…“ zakoktával se Uta. „Tohle opravdu nedává smysl…“

„Myslel bych si totéž, kdybych to nezažil na vlastní kůži,“ pokývl Roca a jeho mysl se opět vytratila do neznáma. Mlčel, občas se bezděčně pousmál nebo zatlačil další slzu, a ničím se nenechal vtáhnout zpátky do reality. Ani spekulativním remcáním.

Opatrně mu pomohli do čistého oblečení. Uta se občas nenápadně podíval na Aitara i Kammua, oba vypadali stejně znepokojeně, jako on se cítil. Roca a tak tichý, bez žádných protestů ani rýpnutí…

„Děkuju. Takovou péči si ani nezasloužím,“ pousmál se jemně plavovlásek a na malou chvíli vypadal opět přítomně.

„To neříkej,“ odvětil mu Aitar a chtěl mu pomoct vstát, ale Roca zakroutil hlavou.

„Já to zvládnu. Vážně díky, ale… potřebuju být chvíli sám.“

Uta se snažil o povzbudivý podtón, ale příliš mu to nešlo. „Dobře. Až budeš chtít, víš, že nejsme daleko.“ Zkusil se i pousmát, ale se starostlivě zamračeným obočím vypadal všelijak, jen ne pozitivně. Ale na tom nezáleželo. Roca byl tak zabraný do sebe, že si nejspíš ničeho nevšiml.

*****

Myslel si, že se Roca usadí v Reissově pokoji, a tak se mu celé odpoledne vyhýbal. Chtěl mu dopřát soukromí, přestože se o něj bál. Navečer už ale své obavy neovládl.

K jeho překvapení byl pokoj prázdný. Tiše si povzdechl, ale nenašel sílu to místo opustit, a tak pomalu přešel kolem stolu k oknu. Díval se z něj tolikrát, když s Reissem řešili nesčetně záležitostí, ať už vážných či naprosto nesmyslných, ale nikdy doopravdy nevnímal, co vidí.

Nejdřív se přemáhal a snažil se slzy udržet, ale vzdal to. I ten pitomý pohled ven vyjadřoval dualitu Reissovi osobnosti, a nabízel výhled do rušného města i klidných zahrad, stačilo se jen vyklonit na jednu či na druhou stranu.

„Do háje s tím,“ zaklel pod nosem a rázně se od okna odstrčil. „Tare…“ vyhrkl překvapeně a rychle si z tváří otřel veškeré slzy.

„Promiň, nechtěl jsem tě rušit. Myslel jsem, že tu bude Roca…“

„Jo, to já taky,“ pokývl, „ale stejně jsem se tu zasekl.“

Aitar mlčky vešel a s bolestí v očích se rozhlédl. Pomalu, zadumaně. Dokud se nedostal až do rohu, ve kterém stála postel a neskousl si ret, aby vše přehlušil jinou bolestí. Uta si uvědomil, že tu nejspíš od onoho osudného dne vůbec nebyl.

„Taky ti to už pomalu dochází?“ zeptal se tiše a opřel se o výklenek.

„Nevím,“ povzdechl si Aitar. „Někdy mám pocit, že je jen venku a každou chvíli se musí vrátit… někdy si to přiznávám a vím, že babrání se ve smutku je to nejhorší, co bych pro něj mohl udělat, a akorát se naštvu. Ale vztek je aspoň o hodně snazší. Na něj jsem si už zvykl. Na tohle… myslím, že si na to nezvyknu nikdy.“

Uta mlčky pokývl. „Asi si na to ani nechci zvyknout,“ povzdechl si. „Myslím takovým tím způsobem, že bych přestal vnímat to prázdno. Nejspíš bych to ani nedokázal.“

Založil ruce a pevně si je přitiskl k hrudi. Pokoj byl tak podivně tichý, jako by do sebe nepustil ani žádný zvuk zvenčí. Nepřítomně si začal třít paže, jako by to snad mohlo zahnat tíseň, která se ho zmocňovala.

Černovlasý se po dlouhém váhání odhodlal vejít dál, než jen na krok ode dveří. „Možná je to zvláštní, ale prázdnotu necítím,“ přiznal. „Samozřejmě, že mi chybí jeho fyzická přítomnost, ale ať se pustím do čehokoli, mám pořád pocit, jako by mi hleděl přes rameno, a přesně vím, co by mi řekl… skoro i slyším jeho hlas. Možná jen blázním.“

Ta slova hřála. Lehce se pousmál a zatřásl hlavou. „Ne, neblázníš. Každý to neseme po svém. A možná, že nám Rei doopravdy hledí přes rameno a našeptává,“ řekl Uta tiše s bolestným pousmáním. „Pořád si říkám, jestli jsme na Rocu moc netlačili. Vím, že jsme se vážně báli, a oprávněně, ale třeba byly i jiné způsoby.“

„Třeba ano,“ pokrčil Aitar rameny, a sledoval Utův pohled. Už si myslel, že se blíží plavovlásek, ale tiše k nim z hlídky přicházel Kammu. „Ale ani teď nevidím jiné řešení. Tohle přesahovalo nás všechny, i celý chrám. Uchýlili jsme se k tomu, co jsme považovali za nejlepší, a očividně to fungovalo,“ dořekl svou myšlenku a kývl mu na pozdrav.

Kammu očividně hned pochopil, o čem se baví. Do pokoje vstoupil poněkud sklíčeně a Uta si všiml, jak se jeho rysy zatvrdily. Příliš se nerozhlížel. Postavil se vedle Aitara, aby mohl vidět do tváře oběma, ale stejně oči zabořil do země. „Už víme s jistotou, že ho musel zničit Roca. Vždyť na něj nevzal ani rudou ocel a mělo to účinek, na rozdíl od našich pokusů. Pokud bysme se ho nezbavili, jen by dál rostl a ničil všechno, na co by přišel. Neudrželi bysme Rocu, aby se příliš nerozrušoval, ani bysme to po něm nemohli chtít,“ řekl, a když vzhlédl, jasně naznačil, že na rozrušení mají nárok všichni.

„Já vím,“ vydechl Uta po krátké odmlce a ustaraně svraštil obočí. „Jen se bojím, že si to na Rocovi vzalo příliš velkou daň.“

„Máš na mysli, to, jak se spojil s tím démonem?“ zeptal se Kammu.

Nejistě pokrčil rameny. „Vážně tomu věříte?“ To, jak se na sebe Kammu s Aitarem podívali, mu jasně prozradilo, že ten skeptický je tu jedině on. „Nemyslím si o něm, že je blázen. Mohl něco vidět, ale špatně si to přebrat…“ Odmlčel se. Bál se říct, co ho napadlo, když viděl Rocu plného rozporuplných emocí, ale potřeboval to říct nahlas, nebo alespoň zašeptat. „Co když ho ten démon taky uvrhl do kletby?“

„Sám tomu nerozumím, i když po tom všem, co se v poslední době stalo…“ rozhodil brunet ruce a složil je v bok. „Ale nemyslím si, že by na něj uvrhl kletbu. Nebyl to dash a navíc Roca mluvil v podstatě o pozitivních pocitech a vzpomínkách. Na druhou stranu netvrdím, že bysme neměli být ostražitější.“

Aitar si je poměřil pohledem. „Já Rocovi věřím,“ prohlásil přesvědčeně a také trochu dotčeně, jako by ho rozčilovalo, že Rocovi nedůvěřují. „Cítil to přece, nejen viděl. Vždyť nám prakticky všechno řekl, copak jste za tím neslyšeli víc? Démona nestvoří pouhé obavy. Navíc strach tak velký, že by nám shodil chrám na hlavu, nemůže pramenit jen ze sounáležitosti.“

„No, Roca ví, co a jak vůči nám cítí. Jestli ale najednou ucítil něco jinak, nebo viděl, co s náma neprožil…“ kousnul se Kammu do rtu. „To je šílené si jen představit.“

„To je tak šílené, že tomu jde jen těžko uvěřit,“ zašeptal Uta skrz stažený krk. Jeho hlava nad tím odmítala uvažovat. Promnul si spánky, cítil, že mu ze všeho začíná třeštit.

Kammu si začal zamyšleně třít ztuhlé svaly na šíji. Mlčky si třídil myšlenky a Aitar vedle něj nejspíš dělal totéž.

„Proč jsi vlastně přišel sem?“ zeptal se náhle a obrátil se na bruneta, stále ještě ozbrojeného a vystrojeného na boj. „Stalo se něco na hlídce?“

„Hlídka byla kupodivu docela klidná,“ zakroutil hlavou. „Chtěl jsem jen vědět, jak je na tom Roca, a napadlo mě, že by mohl být tady.“

„Tak to už jsi třetí,“ drcl do něj Aitar a koutek úst mu zasněně vyběhl nahoru. „Jdu se nachystat. Snad bude v rámci možností klid i v noci.“

Oba si jeho výrazu všimli. „Nebere to jako nějaké znamení, že ne,“ ohlédl se brunet, jen co strážce odešel.

„Co bys řekl,“ pokrčil Uta rameny, „vždyť ho znáš.“ Ale sám měl při tom pomyšlení zvláštní pocit… Opět si promnul paže, jako by ho tak mohl setřást. „Půjdeme se radši navečeřet,“ zvedl se od okna a cestou Kammua poplácal po paži.

*****

Očekával, že se Roca objeví v obvyklou dobu, ale když se všichni sešli u stolu a on chyběl, starosti ještě vzrostly.

Aitar se rozhlédl po místnosti, poměřil si pohledem stůl i své dva společníky, očividně o mnoho trpělivější. „Zajdu pro něj,“ odhodlal se dřív, než se usadil. Po chvíli se však vrátil a zmateně rozhodil rukama. „Není ani v pracovně, ani u sebe v ložnici.“

„Tak ho nechme být.“ Utovi se při tom pomyšlení sevřel žaludek, ale přesto svá slova pronesl odhodlaně. Slyšel, jak se černovlásek vedle něj zprudka nadechl. Nic však neříkal. Buď oněměl šokem, nebo se nad tím zamyslel a sám uznal, že by měli dopřát Rocovi čas a soukromí.

„Nelíbí se mi to,“ zamumlal Kammu tiše. Aitar se usadil vedle něj, podal si kalíšek na čaj, ale k jídlu se neměl.

„Mně taky ne,“ přitakal Uta, „ale dopřát mu chvíli klidu je možná to nejlepší, co pro něj můžeme udělat.“

„Taky z toho nejsem zrovna nadšený,“ přidal se Aitar, „myslel jsem, že alespoň k večeři se připojí. Ale Uta má pravdu. Dopřejme mu prostor. Do toho souboje s démonem jsme ho uvrtali, aniž bychom se ho vůbec zeptali, a nemůžeme vědět, co všechno se stalo, když se snesla temnota.“

Brunet krátce pokývl, ale nevypadal příliš přesvědčeně. „To je pravda. Jenže nevíme, jestli se ta potvora znovu nevrátí, a Roca je sám a ne zrovna ve stavu, aby mohl bojovat.“

Uta si znovu začal protírat spánky. „Aspoň pro dnešek bychom ho měli ochránit před naší zvědavostí a soucitem.“

„Ale kdo ho ochrání před démonem?“ oponoval mu Kammu.

„Jestli ta potvora přežila, bude tak slabá, že se v nejbližší době sotva vrátí,“ pronesl Aitar rázně. „Měli bysme mu projevit trochu důvěry, nemyslíš? Čeká nás náročná cesta a ještě náročnější boj. Vím, že není dobré, aby byl sám a topil se v žalu, ale stejně tak mu nepomůže naše vyzvídání a pochybování o tom, co ve skutečnosti viděl nebo neviděl.“

„Podívám se po něm, ať máme klidnější spaní a ty hlídku,“ řekl Uta smířeně. „Ale nic víc.“ Když zjistí, kde je, a ujistí se, že je v pořádku, uklidní se všichni. A třeba ho konečně pustí ten bolehlav. Připadal si, jako by měl hlavu mezi dvěma kameny, a hrozilo, že se rozlouskne jako ořech.

„No… aspoň, že nám ty starosti o něj pomáhají nemyslet na vlastní bolest.“

Pohlédl na Kammua postranním pohledem, ale nic neříkal. Vlastně měl částečně pravdu. Ale nejspíš byl tím jediným, kdo byl schopný vyslovit takovou myšlenku nahlas.

*****

Aitar po večeři odešel na hlídku, Kammu do své ložnice a starosti se staly jeho jedinými společníky. Myslel si, že budou hlavní příčinou, která mu nedovolí oka zamhouřit, ačkoli únava po celém dni by jej měla snadno udolat, ale bolehlav jim zdatně sekundoval.

Dát si víno na uklidnění a otupení by nebyl nejlepší nápad. Raději si došel pro odvar z máty, meduňky a hlohu. Lístky máty si přidal i do studeného obkladu, který se mu však na čele vždy během chvilky zahřál.

Zdálo se, že nic nezabírá. Vzdal se představy klidného odpočinku, vydržel ležet jen do setmění, kdy se vydal zkontrolovat Jeskyni a uzamknout vstupní bránu.

Mezi chladnými kameny panoval klid. To se dalo očekávat, málokdo chodil do Jeskyně přes den, natož aby se odvážil pozdě večer či dokonce v noci. Uta zavřel dvoukřídlé dveře svatyně, vítající každého, kdo by ji chtěl navštívit, a otočil klíčem v železné bráně vedoucí do podzemí.

Už byl na cestě zpět nahoru, ale zpozorněl. Tiché ťukání, jako by se odněkud sesypaly kamínky, si vyžádalo jeho pozornost. Že by někoho přehlédl? Nebo ve spletitých zářících chodbách opět strašilo? Rozhlédl se v hlavní síni, zaposlouchal se, ale obklopovalo jej jen ticho a záře světel. Užuž chtěl pokračovat, jenže do toho opět zaslechl to nepatrné zaťukání…

Zdálo se, že vychází z malé síně v srdci Jeskyně. Podíval se po výklencích kolem sebe, většina světel zářila klidně, jen některá se tu a tam zamihotala. Vyšel naproti šelestu a vkročil do síňky temnější, než ostatní, spíše s prázdnými než zaplněnými výklenky. Pořád ale dobře viděl na podlahu a drobné kamínky jakoby rozházené uprostřed. Možná jejich uspořádání nebylo náhodné, ale nechtěl v nich hledat význam, nedokázal se k tomu přimět, a raději je obešel. Jen letmo přitom vzhlédl ke stropu, zdál se neporušený.

Nebýt těch zvuků, raději by se dnes této síni vyhnul. Když už ale vstoupil, nedokázal tak snadno odejít. Zhluboka se nadechl. Stačily mu dva malé krůčky, aby přišel blíž k Reissově schránce.

Upravil ve vázičce vedle ní květiny spadené k jedné straně a zahleděl se na zlatavou záři plápolající za sklíčkem. „Budeme v pořádku, neboj,“ zašeptal a popotáhl s hořkým úsměvem na rtech. Světlo se opět zamihotalo, rád by věřil, že v němé odpovědi. Aitar by tomu určitě věřil. Ale on… Nebyl si jistý, obával se doufat. „Postaráme se o chrám tam,“ kývl a krátce vzhlédl ke stropu. „Tady to máš teď na starost ty… než ti někdo z nás přijde pomoct.“

Než se nadál, tekly mu po tvářích slzy jako hrachy, sotva je otíral do rukávu. Když se po chvíli uklidnil, položil ruku na kraj výklenku a zahleděl se do nazlátlého světla. „Nevím, co se Rocovi žene hlavou, ale pomoz mu to překonat. Dáme na něj pozor, ale jsou věci, na které jsi vždycky platil jen ty…“

Záře stále plápolala, možná o cosi jasněji. Ale nejspíš se mu to jen zdálo. „Dobrou noc, Rei,“ vydechl tiše a pomalu zamířil zpět nahoru do chrámu. Uzamkl dveře v chodbě a rozhlédl se. Památky na útok démona byly odklizené. Nevědět, co rozbil a co chybí, ani by nepoznal, že se mezi kamennými stěnami něco odehrálo.

Nevrátil se však do sálu, místo toho si vyšel do zahrady. Procházel se po úzké pěstěné cestičce mezi kvetoucími keři a stromy a nasával čerstvý chladný vzduch. Ani nepostřehl, kdy bolest hlavy polevila z nejhoršího, neměla by naopak po tom pláči pulsovat ještě silněji? Raději zanechal úvah. Nechal se uklidňovat šuměním větru ve větvích a zatím ještě docela tichým cvrkáním cikád.

Měsíc mu jasně svítil na cestu, a když se zrovna schoval za mraky, vedly ho lampy hořící na křižovatkách. Přitáhl si plášť víc k tělu, noci ještě stále nebyly teplé a nahoře u chrámu vždy více foukalo.

Nechal se dovést až ke kamenné zídce, zpoza které měl výhled skoro na celé město. Opřel se o ni a zahleděl se na stálá zářící světla lamp v ulicích, na tlumená v oknech domů, i ta malá pohybující se světélka, odhalující pozdní cestující. Někde mezi nimi procházel i Aitar. Hlavně kolem míst, která byla na přítomnost démonů náchylná, a v lákavých zákoutích, kde místo démona může potkat i zloděje či párek schovaných milenců.

Pokud hlídka bude klidná, projde postupně většinu města, vypořádá se s několika neodbytnými meelisy, vypomůže i s těmi slabšími, pokud bude potřeba, a nejspíš narazí na obyčejného pejmana či dva, než po východu slunce zamíří zpět do chrámu. Uta se však obával, že štěstí klidné hlídky si už během dne vybral Kammu a noční obchůzka se neobejde bez boje se silnějšími a odolnějšími kusy a nejspíš i s nějakým křížencem. Situace se sice maličko utišila, podařilo se jim držet ty potvory jakž takž na uzdě, ale stále představovaly obrovský problém, který byl třeba co nejdříve vyřešit.

Zahleděl se do dáli, do míst, kde přibližně končila bariera, nebo spíše kde tušil její nejsilnější část. Aby mohli opravit trhliny a slabá místa, potřebovali být silní. A museli věřit, že to dokážou, bez toho verše nemohly fungovat a naopak by mohly celou situaci ještě zhoršit. Uta proto nelitoval času, který věnovali sami sobě, a který byl pro jejich vnitřní sílu nezbytný. Ať si za stolem v Zapovězené krčmě říkají cokoli.

Narovnal se a ještě chvíli hleděl do nočních ulic, než se otočil a vydal po pěšině zpátky. Ne však úplně. Zadíval se na chrám a kráčel směrem pod okna Reissova pokoje. Cestička vedla mírně do kopce, kolem keřů s nyní zavřenými květy, mezi soškami s bůžky ochraňujícími před zlými silami, a po několika schůdcích vsazených do vyššího kopce. Nahoře už mohl dohlédnout na okno, ze kterého se před pár hodinami díval ven, ačkoli po tmě z něj příliš neviděl.

I tak si to zamířil k lavičce s výhledem přes půl zahrady na jedné straně a na ničím nerušenou oblohu a západní část města na straně druhé. Pomýšlel na klidné rozjímaní, to však vzalo za své v okamžiku, kdy na lavičce rozeznal drobnou ležící postavu. Roca pomalu oddychoval s rukama na hrudi. Zraněnou ruku jen volně položenou, druhou však držel i ve spánku křečovitě sevřenou a přitisknutou k tělu. Přestože se jemně mračil, působil klidně a bezstarostně až Utovi přišlo líto narušovat mu jeho prostor svou přítomností.

Sundal si plášť a opatrně ho přes něj položil. Doufal, že chlad ho brzy vzbudí a zavede zpět do chrámu, ale nerad by, aby se do té doby nastydl. Otočil se a chtěl odejít, avšak i ten jemný dotyk Rocu probudil.

„Díky,“ zaslechl ochraptělé zamumlání a šelest. Roca se pomalu posadil a zamžoural proti světlu lampy.

„Nemáš za co,“ pousmál se zpátky. Teď když Roca seděl a rozevřel dlaň, kterou tak pevně svíral, rozeznal v ní úzký stříbrný prsten. Dobře poznával precizní filigránové zdobení, působící jemným dojmem i přes masivnější kus kovu.

Zaváhal, jestli přeci jen odejít, ale byl rozhodnutý dopřát mu prostor, a tak se jen s lehkým pousmáním dal na odchod, přestože Roca kvůli bolavému rameni a neochotě na chvíli prsten odložit trochu zápasil s těžkým pláštěm.

„Nemusíš chodit pryč,“ vysoukal ze sebe plavovlásek, zatímco si bradou přidržoval jednu stranu pláště a druhou si pracně přetáhl přes záda. „Nikam tě nevyháním.“

K tomu se Uta nenechal vybízet dvakrát a tak se pomalu usadil na lavičku vedle něj. „Jak dlouho už tu jsi?“ zeptal se.

„Ani nevím,“ zamyslel se Roca, „ale vyšel jsem za světla. Potřeboval jsem si srovnat myšlenky,“ povzdechl si. „Asi jsem zmeškal večeři, co?“

„Asi jo,“ uchechtl se spíše konstatování než otázce. Chápal, na co naráží. „Dělali jsme si trochu starosti.“

„Promiň.“

„Neomlouvej se, chápeme, že jsi potřeboval trochu prostoru. Nebo možná jen trochu spánku?“ pousmál se. „Ale musíš mít hrozný hlad.“

Roca pokrčil rameny. „Ani ne… nebo ho spíš nevnímám.“ Odmlčel se. Zaklonil hlavu a zahleděl se na černé nebe ozářené svitem dorůstajícího měsíce a poseté jasnými hvězdami. Očima putoval po obloze, ponořený do ticha a nejspíš i znovu do myšlenek. Uta napodobil jeho pohled a snažil se po jeho vzoru potopit do temnoty noci a nechat mysl volně bloumat. Příliš mu to však nešlo.

„Nemáš někdy pocit, že hvězdy jsou jako schránky?“ zaslechl vedle sebe. Roca vypadal zasněně a i z tónu jeho hlasu už dokázal poznat, že za každým slovem se skrývá mnohem víc. Podíval se zpátky na oblohu a zauvažoval nad tím.

„Hm, něčím možná ano,“ odpověděl zdráhavě. Nechtěl dát najevo, že jeho mysl obvykle tak hluboce a abstraktně nedumá. „Připadá mi, že občas se dokonce také mihotají… a nevím, proč.“

„Jako spousty sluncí, čekajících, až budou moct zase někde vyjít v plný síle,“ pokračoval Roca, jako by jeho odpověď vůbec nevnímal. „Každý večer slunce zajde, i kdyby obloha byla sebejasnější. A pak se objeví temnota. Ale měsíc tě provede tmou, jako vzpomínka, světlo, který si uchováváš v srdci. Stejně tak hvězdy, jako tisíce, miliony schránek, uchovávajících každý skončený den. Hvězdy, jejichž význam, sílu a krásu, si uvědomíš až ve chvíli, kdy zazáří ve tmě.“

„Ale i každá noc jednou skončí a nastane nový den. Slunce opět vyjde,“ doplnil ho Uta a dle potměšilého úsměvu Roca myslel na totéž.

„Je věčný. Stejně jako duše… Věřím, že Reiss nikam neodešel. Všechno, co dokázal, a vzpomínky na něj jsou pořád s náma a povedou nás skrz temnotu. A až přijde čas, jeho den znovu nastane.“

Ačkoli mu Rocova slova přišla jako spleť letmých myšlenek, jejich společný význam ho chytil za srdce. Znovu zvedl hlavu, ale tentokrát nebe viděl jinak.

„Ano,“ vydechl v tichém souhlasu, „a pokud nám osud dopřeje, strávíme ho s ním.“

Roca se vedle něj tiše zasmál. „Dlouhý prosluněný den, s jasnou oblohou a hřejivým večerem.“ Zavřel oči a Uta si už začínal myslet, že znovu usnul. Seděl vedle něj tiše a nehybně a uvažoval, jestli by ho přeci jen neměl odnést do chrámu, pro případ, kdyby se nenechal vyrušit ani chladem.

Po chvíli však plavovlásek nasál chladný vzduch a víčka ztěžka otevřel. „Neboj, nezbláznil jsem se,“ řekl tiše. „Jenom jsem si potřeboval srovnat a oddělit svoje myšlenky a pocity od Reissových. Něco jako když se Aitar učil oddělit od emocí ostatních. A uvědomil jsem si přitom hodně věcí.“

„Nemyslím si, že ses zbláznil. Jen na rozdíl od Aitara a Kammua…“

Roca zatřásl hlavou. „Někdy dokážeš být pěkně zabedněný. Nejspíš by se ti těžko uvěřilo, i kdyby se to stalo přímo tobě. Ale na druhou stranu dovedeš někdy skočit i na úplnou kravinu.“

Užuž se nadechoval, aby něco řekl na svou obranu, ale čím by oponoval? Roca měl pravdu. „Někdy…“ zamumlal nevinně.

„Nebudu tě nutit, abys uvěřil. Ale řeknu ti toto; Reiss si tě vážil a dost se trápil, že s tebou nemůže zůstat. Připadalo mu, že tě zrazuje, ale zároveň tě nechtěl trýznit pravdou. Nás všechny, i lidi, ale ty… Byl jsi pro něj jako bratr, i když ani to to možná nedokáže vystihnout… Nedá se slovama vyjádřit, jak strašně moc tě měl rád. Ta vděčnost, že tě má, radost, čeho jste dosáhli a že se vám to podařilo společně… Vzpomínka na to, jak jsi poprvý skutečně viděl maremoonský chrám a oči ti zářily nadšením, který zastínilo všechen strach, jeho vlastní radost, že ti to mohl ukázat, společně s okamžikem, kdy jste se dívali na vlastní město z vlastního chrámu, je tak silná, až bych-“

„Roco, prosím…“ zarazil ho skoro šeptem. Uvědomil si, že se třese. I dýchání bylo skrz stažený hrudník obtížné. Každé slovo působilo jako sůl v otevřené ráně, přestože je bylo krásné poslouchat.

Klidně by si mohl myslet, že ho Roca jen přátelsky ujišťuje, ale věřil každému jednomu slovu. Pohled, jaký na něj Roca v tu chvíli upíral, ne nepodobný Reissovu, a jistota, s jakou mluvil… A pak ta vzpomínka. Kdysi dávno zmínili starou věž, ale nikdy neřekl, že maremoonský chrám neviděl doopravdy v celé kráse, dokud ho Reiss nevzal do věže. A pokud věděl, ani Reiss se o tom nezmiňoval.

„Kdy ti o tom řekl?“ zeptal se přesto.

„Neřekl. A přitom bych si myslel, že si užije barvitý popis, jak jsi byl vyklepaný. Ale on tě v tu chvíli obdivoval. Nejen že jsi dokázal překonat svůj strach. Ale hřál ho pocit, že jsi ho překonal hlavně díky důvěře, kterou jsi do něj vložil.“

Utovi na kůži vyrazil pot i přes chladný vánek. Opřel se lokty o stehna a schoval tvář v roztřesených dlaních. „Jak je to možné…“ zašeptal. Ale víc než to nerozuměl, jak to Roca může nést. Jemu stačilo jen poslouchat o sobě a opět mu začalo krvácet srdce a praskat hlava.

„To pořád nevím. Viděl jsem v podstatě jen změť chvílí, který pro něj musely být nějakým způsobem důležitý, ale jeho pocity šly mnohem dál, mnohem hlouběji. Ten démon vzešel ze strachu, starostí, nejistoty, beznaděje, viny i nenávisti, na spoustě protichůdných myšlenek a černých úvah, který ale pramenily jen z jeho lásky ke všem a ke všemu, co vybudoval.“

Mlčky přikyvoval. „Aitar říkal totéž,“ přiznal. „Došlo mu to hned, na rozdíl ode mě.“

„Protože Aitar přemýšlí skrz pocity a ty skrz rozum,“ odvětil mu Roca. „A proto je důležitý, že vás máme oba.“

Vstal a zahleděl se do dálky. Uta ho pozoroval, každý jeho krok, jako v obavách, co kdyby omdlel nebo se objevil jiný démon, ale rychle si uvědomil, že se na něj dívá až příliš úzkostlivě.

„Dokončil jsem Reissův ozdravný svitek,“ zaslechl ho říkat. „Dva další, o kterých jsem si myslel, že už je mám hotový, jsem ještě upravil. A myslím, že už tuším, co by mohlo platit na ty křížence. Prošel jsem si vaše práce a použil je… Jestli přijdete s čímkoli dalším, nezdráhejte se, čas příliš rychle utíká a bariera je křehká. Musíme s tím začít něco dělat.“

Uta naprázdno otevřel a zavřel ústa. Roca se nejistě ohlédl, když dlouho nic neříkal, a tak jen naprázdno rozhodil rukama, vstal a došel k němu. „Já jen… nemám slov. Bál jsem se, jestli se vůbec vzchopíme a dokážeme barieru obnovit, jestli dokážeme znovu vyčistit stezky, jestli budeme schopní vytvořit nové fungující svitky a amulety… a vůbec fungovat jako strážci. A po dnešku jsem se opravdu bál, abys byl schopný jít do boje…“

„To my všichni,“ řekl Roca tiše, ale všichni schválně zdůraznil. „Ale i přes strach a obavy si Reiss uchovával silnou důvěru a naději. I když jsem se od něj oddělil a vím, co je mé a co patří jemu, tohle jako by se mi přelilo do krve a kostí, drží mě to na nohách a táhne vpřed. Kéž bys to mohl cítit taky. Věděl, že to dokážeme. A i kdybych nedokázal věřit v sebe… jemu věřím.“