Chrám tisíců duší - 11. kapitola: Cesta

Cruvari Isle, listopad 4180

Kammu

Slaná voda Kammua studila a štípala v ranách, ale snažil se ve tváři ponechat sebevědomý úsměv. Tušil, že jestli se pokusí udělat jen pár kroků, skončí na prknech, a tak se raději držel při boku lodi a nevšímal si znepokojených pohledů posádky.

„Rybáři jsou vždycky tak nevděční…“

„Málem jsi přesekl plachtu, Nao,“ upozornil ho. „A já málem přizabil sám sebe o ráhno. Nediv se, že nejásají.“ Popravdě byl vděčný, že je okamžitě nehodili přes palubu. Tohle se skutečně nepovedlo.

Mrazivý vítr jim tvořil krusty na mokrém oblečení a zdobil řasy drobnými bílými krystalky. Ještěže už měli břehy ostrova na dohled a brzy mohli z lodi vystoupit, nebo v jeho případě spíš vypajdat, zatímco se opíral o své Bó. Když se rozhlédl po celé té své bandě a jak zuboženě vypadají po útoku pouhých dvou démonů, fackovala ho hanba.

„Hele, Kammu, kdo ti jde naproti,“ drcl do něj Jyuu a začal se chechtat. Kammu zamžoural do dáli a spatřil mezi lidmi svou matku. Dnešek opravdu nevycházel podle plánu.

„Vypadá to, že jde spíš na tržiště,“ odvětil. Skutečně nevypadala, že by vyhlížela připlouvající lodě, ale pro jistotu se vydal na opačnou stranu.

„Copak, copak, bojíš se, že dostaneš vynadáno?“

„Idiote,“ šlehl Jyuua holí přes lýtka. Matce se rozhodně nechtěl vyhýbat, za normálních okolností by jí pomohl odnést nákup z tržiště domů. Ale ve stavu, kdy byl omrzlý, samá odřenina a pajdal? Nechtěl jí přidělávat další starosti a zbytečně ji strachovat. Napřed se potřeboval dát trochu dohromady.

„Uvidíme se zítra,“ kývl i na ostatní a vydal se domů.

„Až zítra?“ doběhl ho Ayu. „I Baki jde dneska s náma na zasloužený pivo. To nemůžeš odmítnout.“

Kammu se jen velmi neochotně ohlédl. „Nemůžu, ale přesně to dělám,“ otočil se zpátky. „Zaprvý mi nepřijde zasloužený a zadruhý brzo ráno zase vyrážíme. Měli byste se dát do kupy.“ A za třetí si chtěl koupit pořádnější Bó, a to se nestane, pokud veškerý výdělek propije.

„Co se s tebou děje, Kammu? Poslední dobou je to s tebou hrozný. Uvolni se trochu.“

„Beztak má v hlavě zas ty Zetteráky,“ mávl Jyuu rukou.

Ayu obrátil oči v sloup. „No tak jsou dobrý, a co. Taky budem.“

Kammu na to nijak nereagoval. Připojil se k nim už skoro před rokem, poté co se mu předchozí parta rozpadla. Tihle kluci spolu fungovali téměř o rok déle, a tak očekával, že budou o kus dál a že se s nimi také posune, jelikož příliš reálných zkušeností zatím nenabral. Bouchání klackem, metlou či udicí do plotů a žebříků ho na pravý boj rozhodně připravit nemohlo. Když si koupil první opravdovou hůl a začal teprve skutečně cvičit, nechal se pohltit nadšením natolik, že přestal chodit do místního ústavu a vydal se hledat práci jako strážce.

Napřed se nechával spíš táhnout, a když mu říkali, že si vede dobře, věřil tomu. Hodně se však změnilo, když měl v létě příležitost vidět v akci strážce z nově založeného města Zettera.

Rocu poznal už dříve. Teprve pořádně začínal, byl to jeden z jeho prvních bojů a ne úplně plánovaně se k němu přichomýtl. Neovládal Bó zrovna jako ostřílený bojovník, ale mohl být na sebe hrdý, jelikož démona přemohl a dokázal zúročit hodiny tréninku základní práce v útoku i obraně. A také že byl. Obzvlášť, když získal od plavovláska byť jemné pokývnutí. Krátce si spolu pohovořili, než se opět vydali každý svou cestou, ale stále si tu vzpomínku nesl v srdci. Obzvlášť poté, co se k němu donesly zvěsti o Zetteře.

Během léta měl možnost Rocu vidět znovu, společně i s ostatními, když se ocitli ve stejném městě, během schůze obchodních společností. Na souboj došlo velmi brzy a démoni se zjevovali snad ze všech koutů. Rocův hlas jej překvapil, musel uznat, že se na tu pozici skutečně hodí. A Yusa… Yusa byl s Bó vážně dobrý. Tato podívaná ho nutila k přehodnocování. Věděl, že on sám není špatný, prostě jen nemá dost natrénováno a nenabral dostatek zkušeností, nechtěl se však spokojit pouze s tím, že si vede dobře.

Může dokázat víc. Toho dne jasně pocítil ctižádost, doslova se do něj zakousla, a jeho tým i příležitosti, které dostávali, mu byly malé.

„Jo, taky budem,“ odvětil. Akorát tomu nevěřil tolik, kolik by si přál. „Uvidíme se zítra,“ zopakoval a pomalu se vydal k dlouhému mostu, který spojoval malý přístavní ostrůvek s větším ostrovem.

*****

V teple u kamen se každý sval nepříjemně probíral zpět k životu. Jakmile se ale celý prohřál, dostavila se slastná úleva a dokonce se na uplynulý den dokázal dívat méně pesimistickým pohledem. Smyl ze sebe sůl i saze a v suchém, čistém oblečení hned vypadal trochu víc k světu. Noha naštěstí vypadala v pořádku, kotník nenatékal, ale věděl, že do rána se to ještě může změnit. Raději si ji natáhl na stoličku.

Postavil si na stůl oprýskané zrcadlo a mísu s vodou, do které přidal trochu alkoholu s vylouhovanými bylinami. Kouskem plátna si opatrně začal ošetřovat šrámy v obličeji, naštěstí ne nijak hluboké, aby příliš krvácely nebo zanechaly dlouhodobé jizvy.

„Ty jsi zase zmordovaný,“ zaslechl povzdechnutí hned ode dveří.

„Ahoj, mami,“ řekl tiše a hned dodal „není to tak hrozný, jak to vypadá.“

Chvilku se za ním ozývalo šustění a tiché klapání. Pak se vedle něj odsunula židle a cítil, jak ho matka bere za ruku. „Ne, opravdu to není tak hrozné,“ řekla a opatrně odloupla plátno z předloktí. Krvácející rána se táhla skoro od zápěstí po loket.

„Tohle je nejhorší, co se mi stalo. Pejman,“ pokrčil rameny. 

„Co bys říkal, kdybys o tu ruku přišel?“ podala si čistý kus látky a opatrně mu ránu omyla.

Kammu ji mlčky sledoval, ale pak přeci jen prolomil vyčítavé ticho. „Naštěstí je to levá…“ Jak očekával, objevil se jí na rtech úsměv a nevěřícně zakroutila hlavou. Nikdy nevydržela být přísná dlouho.

„Měl by sis chvíli odpočinout.“

„Zítra ráno jedeme znovu,“ řekl raději hned. „Budeme pryč nejmíň čtyři dny.“

Viděl, že se jí to příliš nelíbí, ale nahlas své obavy neprojevila. „A vědí o tom i ostatní?“ zeptala se místo toho opatrně. „Když jsem je viděla cestou sem, nevypadali, že by si se zítřkem dělali starosti.“

Brunet se tiše uchechtl. „Vypadám já, že si se zítřkem dělám starosti?“

Rádoby si ho prohlédla, než se dala zpět do ošetřování. „Ano, vypadáš, a nejen se zítřkem,“ řekla. „Oproti nim určitě,“ dodala. „Vím, že se chtějí snažit o nejlepší, ale stejně mám pocit, že to všechno berou příliš na lehkou váhu. Hlavně Jyuu a Nao. A tohle není záležitost, kterou mohou věčně táhnout jen jeden nebo dva lidé. Bojím se, aby tě to nezničilo.“

Nechtěl před ní vypadat nejistě a tak se na ni podíval se svým typickým širokým úsměvem. „Neboj se. Kdyby něco, dokážu se zařídit. Vždyť mě znáš.“

„No právě,“ povzdechla si a ruku mu obvázala, pevně, ale pružně.

„Děkuju,“ naklonil se a vtiskl jí polibek na tvář.

„No jen si to nech. Měl by sis konečně najít ženu, ne aby tě věčně opečovávala matka.“

Kammu neskrývaně zavyl. Už zase. Vždycky věděla, kdy si najít tu pravou chvíli, aby si do něj rýpla. Chvíli už bydlel sám, ale po bouři, která v létě přišla z moře a přetvořila jeho dům na trosky, se vrátil domů. Matka mu to sama nabídla, a když se chystal odmítnout, přemluvila ho tím jediným, co na něj platilo. „Raději si pořiď výzbroj. V tomhle si tě nějaký démon napíchne na dráp jako makrelu na klacek,“ řekla tehdy a on se podle toho zařídil. Ještě to nové Bó a znovu může začít pracovat i na vlastním bydlení. Sice se ani tak nevyhne řečem o manželství, ale aspoň je nebude muset poslouchat tak často.

A hlavně si nebude muset se svými zálety dávat takový pozor.

„Neboj, na strážce prej ženský letí,“ řekl s naprostou jistotou.

„Říkala jsem ženu, ne zábavu a skandály,“ vrátila mu. „Víš, jaké to je, dostat se do řečí.“

Mlčky přikývl. „Vím. A neboj, ostudu ti neudělám.“

*****

Spát šel brzy. Poté, co si opravil díry v kabátě, se ještě zlehka protáhl, co mu tělo dovolilo, aby se mu ráno snadněji vstávalo, ale pak už se zabalil pod peřinu a usnul, ani netušil, jak.

Uprostřed noci se mu do spánku prodral docela živý sen. Zdálo se mu o dlouhém putování, o nádherných zelených lukách i o suchých prašných pláních. Ta cesta sama o sobě nebyla špatná, kráčelo se mu docela dobře, jenže pořád nikam nevedla. Začínal ztrácet síly a naději, že dojde na nějaký konec. Ale věděl, že musí pokračovat. A tak stále kladl jednu nohu před druhou, tvrdohlavě se nutil ke každému kroku.

Až najednou si uvědomil, že leckterý kámen je mu povědomý. Některé květiny už také viděl a snad jako by v hlíně zahlédl stopy? Přiměl se zastavit a konečně zvedl hlavu, aby se pořádně rozhlédl. A uvědomil si, že celou dobu marně chodil v kruhu, tu a tam ze své cesty sešel, ale o kus dál se zase vrátil do vyšlapaných pěšin.

Povzdechl si, celý vyprahlý. Zabloudil snad? Nebo je ta cesta začarovaná? Otočil se kolem dokola a náhle v dáli cosi uviděl. Vypadalo to jako hora, ale k jejímu úpatí nedohlédl a vrchol se nedal určit – snad pokaždé, co mrkl, nebo se podíval z jiného úhlu, byl jinak vysoko. Zachtělo se mu k hoře jít, ale váhal. Ta známá stezka ho lákala k dalším krokům, které sice nikam nevedly, ale věděl, kam může šlápnout. Slibovala jakési bezpečí a jistotu, zatímco cesta k hoře mu byla neznámá a netušil, co na ní může potkat. Ani si nemohl být jistý, že skutečně vede k cíli, který si vytyčil. Ale mohl to zkusit a dostat se dál, než doposud.

Tak trochu si přál, aby neměl možnost volby, aby někdo nebo něco rozhodlo za něj. Nohy chtěly jít a hlava pořád nevěděla, kam… A tak prostě zavřel oči a nechal rozhodnout osud.

Ráno se vzbudil s pocitem, že noc byla příjemně dlouhá. Na sen si vzpomněl, ale nezaobíral se jím. Sebral hřebík, který vypadl z talířku až na zem, a lampu si vzal do ruky. Noha ho pobolívala víc než před spaním, ale dokázal na ní unést váhu. Raději ji zpevnil obvazem, než se obul, a tiše se vydal do kuchyně najít něco k snědku.

Jako před každým důležitým dnem měl snídani předchystanou. Matka však ještě nebyla vzhůru, aby jí mohl poděkovat. Během teplých dní jí vždy alespoň natrhal kytičku, v zimě se však akorát po rozcvičení a krátkém tréninku postaral o kamna a ujistil se, že má dostatek dřeva na přiložení.

Počasí se zdálo přívětivější, než v předchozí den. To bylo dobré. Zkontroloval obvaz na ruce, řemínky na vestě a přehodil přes sebe kabát. V pase ho důkladně zavázal, neměl rád, když mu při boji překážel.

Přehodil si bágl přes rameno, naposledy se ohlédl a vyrazil vstříc další plavbě. Když tak kráčel, krok za krokem, tvář skloněnou k zemi před větrem, znovu si vybavil své putování ze sna. Tiše se uchechtl, snažil se mu ten sen něco naznačit?

„Brý ráno!“ vyrušil ho z úvahy Baki. „Co dělá noha? Zdá se, že je v pohodě.“

„Jak vidíš, ještě neupadla. Dobrý ráno,“ odvětil mu. „Co vy včera? Nepřehnali jste to zapíjení?“

Bakiho tvář podivně ztuhla. „Šel jsem dřív, chtěl jsem se taky vyspat,“ pokrčil rameny.

Víc se Kammu nevyptával. Dokázal si ale přebrat, co se dělo dál, a jen doufal, že kluci nebudou mít příliš silnou kocovinu.

Jeho obavy se ukázaly oprávněné jen částečně. Ayu, Jyuu i Nao sice setkání s pejmanem řádně zapili, ale očividně ne příliš. Za to únava se na nich podepisovala značně.

„Neboj, má být hezky. Na pejmana to dneska nevidím a s meelisy si poradíme,“ uklidňoval je Jyuu.

„Kéž bys měl pravdu,“ povzdechl si Baki a vydali se spolu k lodi.

*****

Cesta měla trvat trochu déle. Vítr nepřál tak jako předchozí den, ale aspoň ani vlny s lodí tolik neházely. Přesto měl Kammu v žaludku usazený zvláštní pocit, možná pramenící z větší zodpovědnosti. Plavit se s rybáři byla jedna věc, ale strážit na obchodní lodi, to už chtělo víc kuráže. Jyuu uměl sehnat kšefty, to musel uznat.

Ačkoli to zprvu vypadalo na jasný den, slunce viděl jen chvíli po východu. Pak už svítilo jen skrytě zpoza těžkých mraků, ze kterých se v polovině cesty začaly snášet drobné vločky. Nicméně nálada na palubě se zdála klidná, alespoň dle námořnických měřítek, a začínal věřit, že cesta proběhne bez větších zádrhelů.

Věřil tomu ještě i ve chvíli, kdy se loď silněji rozhoupala, a Jyuuova snídaně a nejspíš i večeře se rozhodla vydat přes palubu. Ale přešlo ho to v momentu, kdy Ayu spustil, aby na sebe stáhl meelise, a najednou se na něj odnikud přilepili tři.

Naštěstí nijak silní jedinci. Na druhé straně lodi ani netušili, že se něco přihodilo, ale strážci zpozorněli.

Když Kammu obcházel loď podruhé, šel přímo za kapitánem. „Posádka je nervózní, děje se něco?“

„Hlídky,“ odpověděl kapitán.

„Není na přístavní hlídku ještě moc brzo?“

S povzdechem Kammua poplácal po rameni, jako by tím gestem chtěl poukázat na jeho mladickou nezkušenost a naivitu. „Kdo mluví o oficiálních hlídkách. Podívej se sám.“

Brunet zamžoural do dalekohledu směrem, který kapitán naznačoval. V dálce skutečně rozeznal loď, na první pohled stejnou jako měli hlídky v přístavech, ale při pečlivějším pozorování a naznačení, na co se má soustředit…

„Nenajali jsme si vás jenom kvůli démonům,“ přiznal kapitán, „ale očekávali jsme menší návštěvu. Buď přijdeme o některé zboží, nebo budeme muset zaplatit.“

„Tahle loď je ale rychlejší, ne?“

„Chlapi teď dělají všechno, aby byla.“

Na třetí obhlídku šel celý rozčarovaný. Skutečně se po nich chtělo, aby bojovali nejen s démony, ale i se samozvanými výběrčími daní?

„Kammu!“ udýchaně k němu Ayu doběhl, ale nic dalšího říkat nemusel. Kammu uchopil hůl oběma rukama a vyšel vstříc lačnému meelisovi. Ani po pár uštědřených ranách neustoupil a vedle něj se objevil další. Kammu začínal být nervózní, ačkoli se snažil zachovat klid.

Napůl vypnul mysl a nechal tělo, aby zužitkovalo hodiny tréninku a naučených pohybů. Když se tomu poddal, do žil se mu vlila nová energie. Několika zásahy démona podrazil a druhého opačnou stranou hole přinutil k ústupu, až ke kraji, kde ho vrhl přes palubu do moře. Rychlým obratem se vrátil k prvnímu a po chvíli ho proměnil na hromádku sazí.

Zastavil se, celý udýchaný, ale uvědomil si, že má úsměv od ucha k uchu. Trochu mu však opadl, když v dáli zahlédl loď, která je pronásledovala, a rozeznal ji i bez dalekohledu.

Rozeběhl se za ostatními. Jyuu, Ayu a Baki bojovali s několika meelisy, spíše otravnými, než nebezpečnými. Jeden z nich ho zmerčil a vrhl se na něj, ale Kammu s ním rychle zatočil, a obhlédl příď. Naa však nikde neviděl. Znovu se dostavil ten zvláštní tíživý pocit…

Vběhl do podpalubí a na chvíli neviděl skoro nic, než si jeho oči přivykly šeru, ale za to dobře slyšel řinčení mečů a vrčení démona. Žaludek jako by mu ztěžkl ještě víc. „Nao!“ křikl, zatímco klopýtal blíž.

„Pejman!“ slyšel zpátky Naův hlas.

Brzy rozeznal černé mrštné tělo s dvěma páry pařátů a lesk děsivě bílého zakaleného pohledu. Nao se schoval mezi bedny, kde na něj démon nemohl, ale měl co dělat, aby se ubránil dlouhým drápům. Zdálo se, že jej popohání už jen strach o holý život. Kammu zatnul zuby a vší silou nabral démona zboku do hrudi. Vyšlo to, získal si jeho pozornost. Ale co dál?

Neměl dole příliš prostoru, aby se mohl s Bó pořádně rozmáchnout, za to pejman byl mrštný dost a dokázal se velmi rychle skrčit a stejně rychle i protáhnout přes několik beden. A nejspíš v šeru i lépe viděl.

Kammu myslel, že mu srdce vyletí z hrudi. Ani netušil, jestli tím, jak je zadýchaný, nebo zděšením. Setkání se včerejším pejmanem bylo oproti dnešnímu jen nevinné pošťuchování.

„Nao, pomoz mi nebo sežeň kluky z vrchu!“ křikl rozčileně a rychle se sklonil před pařátem.

Odstrkoval démona od sebe, co to šlo, a snažil se vycouvat blíž ke schodišti, kde by měl více prostoru pro boj. Ale pejman náhle zmizel. Slyšel jen jeho škrábání o dřevo a vlastní tep, snažil se odhadnout jeho polohu, hůl se mu chvěla v rukou. Náhlé ticho nevěstilo nic dobrého a poznal to dřív, než dokončil myšlenku. Démon na něj vyskočil zezadu a přinutil strážce bránit se holýma rukama, jelikož vytočit se s holí by v uličce nestihl.

Věděl, že sám ho nepřemůže. Potřeboval jen získat čas, udržet ho co nejdéle od sebe a zároveň skrytého v podpalubí, protože nahoře by mohl během chvíle způsobit pěkný nepořádek a přitáhnout další démony. V levé dlani cítil vlhko, ale neodvažoval se zjistit, jestli utržil novou ránu, nebo jestli se mu otevřelo včerejší zranění. Pejman dorážel stále agresivněji a on neměl takovou výdrž, ani sílu, kterou na démonovo odražení potřeboval.

V mysli už počítal, jak dlouho by pejmanovi trvalo, než by se na něm dostatečně napásl? Stačilo by to, než Nao někoho sežene, nebo už nahoře nastaly větší problémy?

Netušil, o co zakopl, ale najednou klečel na zemi a vzápětí ho něco šlehlo přes čelist. Dráp, pomyslel si jen o vteřinku později, než se na něj navalilo slizké ledové tělo.

Vrzání lodi a tiché šplouchání moře přehlušil ženský výkřik a tříštění porcelánu. Náhle se ocitl na jiném místě. Cítil strach deroucí se až z hloubi duše, jelikož věděl, komu ten hlas patří. A přestože se šíleně bál, co se děje, bál se, co se mu stane, pokud opustí bezpečí své postele, strach o matku ho přinutil vyběhnout ven.

„Mami!“ slyšel se křičet z plných plic vyšším dětským hlasem, ale další slova se mu zadrhla v krku. Očekával démona, ale nad zraněnou matkou stál obyčejný člověk. Musel se zaklonit, aby mu viděl do tváře, ovšem v tu chvíli, kdy ho poznal, mu srdce vynechalo několik úderů. Jak mohl?

Tváře i známá kuchyně se rozplynula. Zůstala jen tma, sotva okrajově vnímal houpání lodi a zvuky doprovázející plavbu.

„Hej, prober se!“ kdosi s ním zatřásl. Nechtěl se probrat. Nechtěl nic vnímat, ani se s kýmkoli bavit.

„No tak, Kammu!“ ozval se tentokrát Jyuuv pronikavý hlas.

„Neřvi mi do ucha…“ zamumlal.

„No uf,“ odfrkl si vedle něj Baki, „už jsem se lekl, že tě vážně dostal. Nejspíš jsme přišli taktak.“

„Maminku s sebou ale bohužel nemáme,“ uchechtl se Jyuu.

Kammu se zarazil, opravdu křičel nahlas? „Jdi do háje,“ zavrčel. „Kde jsou Ayu a Nao?“

„Ayu hlídá nahoře a Naa ošetřují. Jestli se můžeš zvednout, pojď, musíme tě tam taky dostat.“

„Nic mi není,“ protestoval. Nechtěl se zvedat, připadal si na to příliš slabý. Ale ne natolik, aby ho nepodráždilo Jyuuovo uchechtnutí. „Vůbec ne, jenom z tebe teče jak z vola.“

Teprve teď si uvědomil, že mu někdo silně svírá ruku. Rozlepil víčka a viděl, že má kolem paže silně utažené plátno a Baki si jeho ruku podpírá o koleno. „Kruci,“ zaklel. Obvaz celý prosákl.

Pokusil se s pomocí ostatních napřed posadit a poté vytáhnout na nohy. Tělo mu připadalo najednou ohromně těžké a netušil, jestli mu šumí v uších, nebo jestli je to pořád ještě moře. Dokázal udělat jen pár šoupavých kroků, než všechno utichlo a šero se opět změnilo v naprostou tmu.

*****

Chladivý vzduch ho vytrhl ze sladkého nevědomí. Pootevřel oči, za okny se snášela tma, a i přes tlumené světlo lamp uvnitř místnosti dokázal na jasném nebi rozeznat hvězdy. Jak dlouho byl mimo?

Na sobě neměl nic, kromě dvou teplých přikrývek. Levá ruka ležela natažená nahoře, zavázaná čistým obvazem. Když se pokusil nadzvednout, aby zjistil, jaké další škody pejman na jeho těle napáchal, začalo mu v hlavě pulsovat jako při silné kocovině, a tak další pokus vzdal.

Znovu ho ovanul chlad a rozeznal klapnutí dveří. Raději oči zase zavřel a předstíral spánek, aby se vyhnul případným otázkám.

„Pořád spí?“ zaslechl hrubý šepot. Po chvíli ucítil ledový dotek na čele a na tváři. „Zdá se mi nějak horkej, ale jsem zmrzlej zvenku. Snad bude v pohodě.“

„Ten pejman ho pěkně zřídil,“ ozval se druhý mužský hlas.

„No jo, když nechceš moc platit, nemůžeš si najmout profíky,“ zamumlal ten první a Kammu pocítil vůni tabáku. Nejradši by začal z plných plic nasávat, ale nechtěl se prozradit.

„A který bys tak chtěl, co? Z Xerry nebo z Maremoonu?“ uchechtl se druhý. „Myslím, že ani jedny bys už nezastihl. Na tyhle jsme dostali doporučení, s rybáři jezdí přes dva roky.“

„Jakou loď mají rybáři a kolik jich tam je?“ zaremcal první. „Tady jsou problémy na každým rohu. Představ si je vprostřed bouřky.“

Druhý si také zapálil. „Nejde jenom o démony. Kdyby nás stihli ti hajzlové zlodějský, nemůžeme vypadat jako bezbranní obchodníci. Kteří pořádní strážci ti vezmou takovej kšeft?“

V Kammuovi se zvedla vlna rozčilení. Už kapitán mu prozradil jeden z důvodů jejich plavby, ale uprostřed chaosu neměl čas se tím zaobírat. Ani to v tu chvíli asi nebral vážně. Teď ho to dopálilo i zpětně, možná i kvůli tomu, jakým způsobem se ti muži bavili.

Dveře se opět otevřely a rozeznal Bakiho hlas. „Už u něj zůstaneme,“ řekl. Oba muži tiše zaremcali, zřejmě se jim nechtělo opouštět teplo, ale jistě měli jiné povinnosti, než hlídat zraněného.

„To roztrhávání je k ničemu,“ povzdechl si Ayu, jakmile dveře zaklaply. „Vede to akorát k tomuhle.“

Baki chvíli mlčel, ale pak slyšel, jak nejspíš sprásknul ruce. „Ale jak to chceš jinak udělat?“

„Nevím. Ale na pejmany prostě ještě nemáme. Ne tak, abysme se mohli rozdělit. Kammua málem zabil.“

„Ani málem, ani úplně,“ zaprotestoval Kammu a škodolibě se v duchu usmál, když se mu je podařilo vylekat. „Ale stejně bych se v nejbližší době s žádným setkat nechtěl.“

„Jak ti je?“ usadil se k němu Baki.

„Když mi připálíš, posoudím to objektivnějc,“ zamumlal Kammu. „Ale žiju. A všechno slyším.“

Ayu na chvíli zmizel a vrátil se i s cigaretou. „Nevím, jestli bys měl, v takovým stavu…“ zaváhal, ale pak mu přeci jen připálil o lampu a vtiskl mu cigaretu do ruky. Brunet si dlouze, slastně potáhl a s úlevou nechal kouř volně vyjít z plic.

„Teď je na to ten nejlepší stav,“ odvětil. „Jak je na tom Nao?“

„Má o pár škrábanců víc, ale v pohodě. Už se z toho šoku oklepal. S Jyuuem je na obhlídce.“

„Jestli se vrátíme zpátky živí, tak Jyuua zabiju sám,“ odfrkl si. „Už se vám pochlubil, jaký podmínky tenhle kšeft obnáší?“

Zatímco Baki očividně nechápal, Ayu jen výmluvně promnul rty. „Zmínil se…“ řekl tiše. „Ale taky říkal, že se to nestane.“

„Co se nemělo stát?“ nerozuměl Baki.

Ayu si povzdechl a nervózně Kammuovi sebral cigaretu, aby mu ji oklepal. Předtím si z ní však sám potáhl. „Ta jakože hlídka. Máme podmínku, že jestli nás budou chtít obrat, musíme zasáhnout.“

„Což znamená souboj s lidmi. Prakticky s piráty,“ dodal Kammu a zamžoural na Bakiho, který už se začínal i mračit.

„Věděl o tom i Nao?“

„Těžko říct,“ odpověděl, „já se to dozvěděl od kapitána. Ti dva, co tu byli, o tom taky věděli, takže nejspíš s tím počítá celá loď, a my jsme poslední, ke komu se to dostalo. Nádhera. Kam jdeš?“

„Za Jyuuem,“ řekl Baki stroze a naštvaně za sebou zabouchl. Kammu na sobě cítil Ayuův vyčítavý pohled.

„To jsi nemusel.“

„Jyuu tohle nemusel,“ stál si na svém a podal mu zbytek cigarety, aby ho mohl típnout. „A ty jsi s ním nemusel souhlasit.“

Už se k němu zpátky nedoneslo ani jediné slovo. Sám také nevěděl, co říct. Zavřel oči a přál si znovu usnout, aby se z této situace vyprostil, a i přes jistou míru rozčilení se mu to po chvíli podařilo.

*****

Po zbytek plavby mezi nimi panovalo napětí. Kammu se s Jyuuem pohádal, sotva v přístavu našli kousek soukromí. S Ayuem skoro nemluvil a ani on nikterak netoužil po rozhovoru s ním. Jediný, s kým dokázal mluvit, byl Baki, a tu a tam Nao. Ukázalo se, že Nao se pravdu dozvěděl večer před plavbou, když spolu seděli na pivě. Přestože se mu to také nelíbilo, nechtěl z dohody vycouvat a prostě doufal, že takový zásah nebude nutný. Cestou zpátky se tak chopil pozice jakési spojky mezi dvěma znepřátelenými tábory.

Kammu se po většinu času držel zašitý na přídi. Sem tam obešel celou loď, ale pohled směřoval spíš do moře. Ačkoli ho to štvalo, dokázal si přiznat, že ve svém stavu není schopný boje, a tak si dal za úkol udržet své rozčilení na uzdě, aby zbytečně nepřitáhl nějakého démona.

Naštěstí se obešli bez dalších pejmanů. S meelisy si kluci dokázali poradit sami, ačkoli opravdu nevypadali, jako by bojovali společně. Když tak Kammu seděl, díval se na horizont a přemítal nad slovy, které slyšel mezi Bakim a Ayuem, uvědomoval si tuto nesoudržnost ještě víc. Přemýšlel nad sebou samým, nad vlastními schopnostmi, které skutečně nebyly dostatečné pro boj se silnými a zákeřnými démony, přesto mu nikdo nebyl schopný říct „Tohle děláš špatně“ nebo „Takhle by to bylo lepší.“ Prostě o sobě slyšel, že je schopný, učenlivý, vede si dobře… a tím to končilo. Chtěl se posouvat dál, ale cítil, že takhle se neposune nikam, nebo ne tak daleko, jak by mohl.

Nedočkavě vyhlížel břehy své domoviny, už aby se dostal ven z toho plujícího vězení. Chodit kolem Jyuua a Ayua a dělat, že je nevidí, mu připadalo hloupé, ale uraženě kolem nich procházet nebo před nimi utíkat zrovna tak.

Po pěti dnech se opět prošel po známé pevnině, v první okamžiky podivně strnulé, jak byl přivyklý na ustavičné houpání.

„Uvidíme se?“ nadhodil Nao, dřív než se všichni rozprchnou.

„Se mnou nějakou dobu ne,“ řekl Kammu rozhodně. Za nos je vodit nechtěl. „Potřebuju si ujasnit pár věcí.“

„A já mám jasno, že nějakou dobu nechci loď ani vidět, natož na ni vlízt,“ přidal se Baki, „takže si pak dáme vědět. Zatím,“ mávl neurčitým směrem a spěšně odešel.

„Zatím,“ přidal se Kammu. Neměl co dalšího říct. Vteřinku posečkal, jestli se nechopí slova někdo jiný, ale nikomu očividně do řeči nebylo. Výmluvně vytáhl koutky do úsměvu, který se mu však neodrazil v očích, a vydal se domů.

Nečekal takový náhlý obrat, ale zřejmě něco přehlížel už od počátku, jinak by se museli usmířit nejpozději při prvním zahlédnutí ostrova. Co mu však unikalo?

V zamyšlení došel až k domu a s úlevou vydechl. Po napadení pejmanem si ten pohled chtěl chvilku užít, než vešel dovnitř.

„Dobrý ráno! Jsem zpátky!“ zavolal hned ode dveří.

„Vítej,“ objala ho matka, ale rychle svůj stiskl povolila. Neušlo jí ani to nejtišší zaúpění. „Jsi v pořádku?“

„Ano,“ rozhodil rukama a rozesmál se, když viděl, jak kontroluje zašitou čelist.

„Možná si budeš muset nechat narůst vousy, jestli ti tam zůstane jizva. Ale vypadá to jako dobrá práce.“

Nechal to bez komentáře, vděčný, že nevidí všechny šrámy, které skrývá pod oblečením. Raději z báglu vylovil malý balíček a předal jí ho do rukou. „Bude tě chránit, když tu zrovna nebudu,“ pousmál se.

Opatrně balíček rozvázala a pohlédla na malý amulet z leštěného achátu s ochranným znakem. „Je nádherný,“ usmála se a vzápětí ho lehce plácla. „Nemáš si dělat starosti se starou matkou.“

„Ty si budu dělat vždycky,“ omluvně rozhodil rukama, „a stará nejsi.“

„Pojď se radši najíst, musíš mít po té cestě hrozný hlad.“

V tom se nemýlila. Strava na lodi nebyla žádný zázrak a stejně tak příděly. Ještěže byl připravený z domu.

„Jaká byla plavba?“ vyzvídala, zatímco mu chystala vydatnou snídani.

Na moment zaváhal. Jak říct vše, ale nepřidělat jí starosti? A měl by vůbec říkat všechno? „Um… ne úplně ideální,“ vysoukal ze sebe a poukázal na zranění ve tváři. Nakonec jí pověděl o setkání s pejmanem – stejně by se k ní dostaly drby v přístavu – a naznačil, že proběhla nějaká roztržka. Domyslela by si, jakmile by zjistila, že s ostatními najednou netráví tolik času, a pak by byla o to zvědavější.

„To se zase usadí,“ mávla nad tím rukou.

„Možná,“ povzdechl si. „Ale možná nemám zájem nechat to usadit.“

Šokem z jeho slov se zastavila uprostřed pohybu. „Chceš skončit?“ podivila se. Kammua udivilo, jak moc ji tato úvaha vzala.

„Neříkej, že bys nebyla ráda,“ rýpnul si.

„No, to víš, že bych byla radši, kdybys dělal něco… řekněme jistějšího a bezpečnějšího… Ale je to tvůj sen. Vzdal by ses ho tak snadno?“

Mlčky zakroutil hlavou. „To víš, že nevzdal,“ pousmál se. „Ale nevím, jestli si ho chci splnit na lodích a prostě jen nebýt špatnej. Uvažoval jsem, že bych zkusil nějakej pořádnější výcvik, a potom… se uvidí.“

*****

Když klukům oznámil, že se chystá odplout, aby zapracoval na svých schopnostech, ani ho neudivilo, že to pro ně znamenalo definitivní konec. Jako by nikdo z nich nepočítal s další společnou prací. Zamrzelo ho to, ale méně, než by očekával.

Počkal až do ledna, chtěl s matkou strávit zimní slunovrat i oslavit příchod nového roku. S první vlnou lodí opouštějících přístav se však rozloučil a vydal na novou cestu.

Zpočátku s ním cloumala nervozita, kam ho kroky zavedou. Když mu však rodný ostrov zmizel z dohledu, trochu se oklepal a začal se docela i těšit. Plavba měla trvat zhruba týden, při příznivém větru, to na rozvíjení divokých představ stačilo.

Jistý si byl dvěma věcmi. Chtěl se naučit s Bó řádně bojovat, aby se mohl stát skutečným strážcem, kterého žádný pejman nepřekvapí, a chtěl navštívit Zetteru. Nikdo o tom netušil, ale tvrzená truhlička, kterou střežil snad ještě lépe, než oko v hlavě, skrývala svíci, kterou si toužil uložit v tamním chrámu. Sám netušil, proč reagoval tak impulsivně. Mohl se pro ni kdykoli vrátit, pokud by se nerozmyslel, ale než stačil nad celou věcí pořádně uvažovat, už byla bezpečně uložená a připravená na cestu.

Když tak z kajuty pozoroval další ze západů slunce, napadlo ho, že možná potřeboval udělat ráznější krok. Něco, co nejde jen tak vzít zpátky. Něco, nad čím nechce dlouho uvažovat, než se konečně odhodlá.

V přístavu v Horichu zakotvili brzy ráno, sotva slunce začalo stoupat nad horizont. Kammu si vyhrnul límec kabátu až ke tvářím. Od moře profukoval ledový vítr a nelítostně se zakusoval do kůže.

Postavil se stranou od hlavní cesty, po které se stále vinuly davy vystupujících, ale už se u lodi mačkali i noví pasažéři. Kammu věděl, že zdejší oblast je více zalidněná, ale už teď měl pocit, že během té krátké chvíle viděl více lidí, než ve své domovině dohromady za týden.

Pomalu kráčel až ke křižovatce, která mu nabízela výhled na hloučky domků namačkaných na sebe, tvořící spleť klikatých ulic a uliček. Netušil, kudy se vydat, ale vlevo i vpravo by zřejmě znamenalo putovat podél břehů, a tak zvolil ulici přímo naproti, která slibovala nejkratší cestu do vnitrozemí a k vytouženému cíli. Pohodlněji si usadil těžký bágl na zádech a vmísil se mezi místní obyvatele i další návštěvníky.

Do Zettery dorazil až po dalším týdnu putování. Horichem proběhl ještě docela za čerstva, po cestě do Iridy už ho začínaly bolet nohy a projevovala se únava i z cesty lodí a v Šedavé ho naštěstí probudil brzy ráno křik, jinak by zaspal. Vesnice a malé osady, které minul, ani nepočítal.

V Eastalu se plánoval chvíli zdržet. Neuškodilo se informovat o tréninkových táborech, najít si kontakty pro případnou práci a trochu se porozhlédnout a zorientovat se, jak to chodí o kus dál. Během klidného oběda si ale všechny plány rozmyslel.

„...to Zetteře příliš nepomůže,“ zaslechl kousek od sebe povzdechnutí. Rychle se vzpamatoval a nastražil uši.

„Nepomůže. Ale dovedou se ohánět, určitě si najdou nové Bó,“ odpověděl druhý muž.

„Nejdřív správce a teď tohle. Zdá se, že se k nim štěstěna obrací zády.“

Kammuovi se v hrudi splašilo srdce. Z části už jen zmínkou o Zetteře, velkou měrou starostmi, ale hlavně kvůli zmínce o Bó. Copak Yusa od nich odešel? A jestli ano a opravdu na jeho místo někoho potřebují…

Zbytek oběda už nedojedl. Věděl, že skupina do Xerry dávno odešla, ale přes Maremoon se do Zettery také pohodlně dostane. Málem se přerazil, jak spěchal, aby stihl posledního průvodce.

Hnala ho touha zjistit pravdu. Zatím si ještě nedělal starosti, jestli on sám má co nabídnout. Představa, jak blízko je cíli, ho neustále posouvala vpřed, ačkoli už měl nohy ztěžklé, bolavé a rozum hlásal, že nějaký den navíc mu rozhodně neublíží. Náladu mu nezkazili ani démoni. Na přítomnost pejmanů si pomalu začal zvykat, takže už ho minimálně nepřekvapili, a to ani když slunce zašlo a ve tmě je téměř neviděl, za to velmi dobře slyšel jejich vrčení a skřípavé zvuky, ze kterých mu cukaly uši a ruce nervózně svíraly Bó. Řídil se však poučením průvodce a doprovázejícím strážcům se do práce nemotal.

Než z Maremoonu vyrazil do Zettery po vydatném spánku i snídani, řádně se upravil. Nakonec mu stejně bylo celé česání a čištění kabátu k ničemu, jelikož do Zettery nevedla žádná chráněná stezka, za to spousta vyšlapaných cestiček, na kterých číhali nervózní meelisové. Naštěstí nijak nebezpeční.

Párkrát už by si i myslel, že zabloudil, nebýt Hory, která jej přitahovala. A pak se před ním rozprostřelo malé městečko, shluk různorodých domečků choulících se k Hoře, jak nejblíž jen bylo možné.

Od úpatí Hory vedlo několik schůdků k malé svatyni. Kdosi se činil a přetvářel surový kámen v další schody, kdosi jiný obratně slézal po střeše, zatímco jej z druhé strany naváděl čísi hlas.

„Nepřimrzl jsi tady?“

Skoro se lekl, když se vedle něj zjevila drobná postava. Nečekal, že se s ním setká tváří v tvář takto brzy a určitě ne ve stavu, v jakém se nacházel. „A-ahoj, Roco,“ pozdravil, naštěstí mohl zrůžovělé tváře svést na mráz. „Nepřimrzl, jen jsem obdivoval…“ poukázal rukama na horu před sebou.

„Snažíme se,“ pousmál se plavovlásek. „Vidím, že jsi pořád věrný Bó.“

„Jo, to jsem. Už si bez něho připadám jak bez ruky,“ oplatil mu Kammu úsměv, ale v hlavě už se kolečka dala do pohybu. Ptá se záměrně? Nebo jen ze slušnosti?

Roca chápavě pokýval.

Kammu pootevřel pusu, ale naprázdno ji zase zavřel. Nemůže se prostě jen tak napřímo zeptat, při první příležitosti. „Zrovna jsem přišel. Koncem roku se nám to nějak… rozpadlo,“ přiznal nesměle.

„Takže místo stráže teď cestuješ?“

„Chci se posouvat dál, proto jsem se vydal na cestu,“ řekl upřímně a odhodlaně. „A taky bych si tu chtěl uložit svíci.“

Rocův výraz nepatrně zjihl. „To pro nás bude ctí,“ odpověděl. Možná by toho řekl víc, kdyby na něj kdosi nezavolal.

„Um, nebudu zdržovat, můžu přijít pozdějc, nebo zítra…“ pousmál se. Ze slušnosti ustoupil, ale přesto si nechával vrátka pootevřená.

„Přijď zítra před polednem do svatyně,“ pozval ho plavovlásek a s pokývnutím na rozloučenou zamířil zpět k Hoře. Teprve teď Kammu pořádně zaregistroval, že v rukou třímá jakousi bednu, a asi ne zrovna lehkou.

*****

Nepamatoval si, kdy byl naposledy tolik nervózní. Dřevěnou truhličku si pevně tiskl k hrudi, zatímco kráčel úzkou ulicí k Hoře. Dole ho uvítala brána, za kterou vkročil na odhrabanou cestičku vedoucí ke schodům. Zastavil se pod nimi a musel zaklonit hlavu, aby si Horu celou prohlédl. Srdce se mu mohlo rozskočit.

Dodal si odvahy a po schodech vystoupal ke svatyni. Dveře byly otevřené a tak do nich jednoduše vešel, raději ale hned zavolal: „Dobrý poledne!“

„Dobrý poledne, Kammu!“ ozvalo se odkudsi tlumeně a po chvilce se Roca objevil. Ven s sebou táhl vozík plný kamení. Kammu neváhal a pomohl mu jej vytáhnout ven. „Kam ho potřebuješ odvízt?“

„Nech ho tady, díky,“ vydechl Roca. „Musíme je napřed přebrat.“ Celý zrůžovělý a orosený ho vybídl, aby se posadil na stoličku k nízkému stolíku, a sám se usadil naproti. „Takže jsi to myslel vážně,“ kývl směrem k pevné truhličce.

„Myslel,“ ujistil ho Kammu. „Jen… doufám, že je po cestě v pořádku…“

Roca se pro truhličku natáhl. „Můžu?“ zeptal se, přestože mu ji Kammu sám přinesl, ale posvátná ústa ke svícím patřila. Opatrně vysunul dřevěné víko a široce se usmál. „Je v naprostým pořádku. Uložil jsi ji bezchybně.“

„Opravdu?“ usmál se brunet. „To jsem rád. Vůbec nevím, jak se tohle dělá. U nás nemáme žádný chrám ani Horu. Svíci má každej doma.“

Roca zamyšleně povytáhl obočí, ale úsměv mu z tváře nezmizel. Alespoň dokud k němu zpátky nevzhlédl. „Vím, že jsi s ní vážil dlouhou cestu. Než si ji od tebe ale vezmu, měl bys vědět, že chvíli asi budeme oslabení.“

„Kvůli Yusovi?“ zeptal se Kammu.

„Ah, takže o tom víš…“

„Zaslechl jsem něco v Eastalu. Nerozmyslím se kvůli tomu, věřím vám. Ale vlastně jsem o tom chtěl s tebou mluvit. Rád bych se k vám připojil, pokud už samozřejmě někoho nemáte a pokud byste měli vůbec zájem,“ pousmál se. „Vím, že moje schopnosti nejsou jako Yusovy, ale chci na sobě pracovat. Odešel jsem z Cruvari, protože jsem chtěl opravdovej výcvik, a místo toho starýho klacku si samozřejmě seženu pořádný Bó-“

„Brzdi, brzdi,“ rozesmál se Roca. „Těší mě tvůj zájem, ale tohle nezáleží jen na mě.“

Kammu lehce zčervenal. „Jasně, rozumím.“

„Roco, jsi tam?“ ozvalo se za ním tlumené volání a rychle se přibližovalo. „Potřebuju ten… ah, nevěděl jsem, že máme návštěvu,“ zarazil se za ním blonďák.

„Tohle je Kammu. Kammu, tohle je Reiss,“ představil je Roca.

Brunet ze sebe stále překvapeně vysoukal neurčitý pozdrav.

„Kammu nám přinesl svíci. A taky ovládá Bó, nabídl se, že by se k nám připojil. Představ si, že už se o Yusovi ví až v Eastalu,“ hrkal ze sebe Roca slovo za slovem.

Reiss si otřel čelo a nesměle se usmál. „To je nám samozřejmě ctí. Obojí,“ kývl směrem k mladíkovi. „To poslední radši nebudu komentovat.“

„Uta a Aitar jsou pořád na lovu?“

„Nevím o tom, že by se vraceli. Ale pochybuju, že budou mít něco proti, když ráno přijde na trénink. Co ty na to?“

Tohle šlo mnohem rychleji, než Kammu očekával. „Jasně, přijdu rád,“ souhlasil a jen stěží potlačoval nadšení.