Good vibrations (1. část)

Věnováno Tenshi :)

     „Inovativní, inovativní… Co si pod tím představuje?“ vrzal Kai zuby a stále se mračil na dveře, které se jen před chvílí zavřely za manažerem. Schůze s vedením společnosti nebyla vůbec veselá, ale pokrčení rameny, jako by bylo vše v nejlepším pořádku, a slovo „inovativní“ Kaiovi náladu vůbec nespravilo. A to ještě nemluvil s ostatními.        
     První dorazil Aoi, a když viděl bubeníka bez jeho typického úsměvu, raději se moc nevyptával a udržoval neutrální konverzaci. Věděl, že Kai je ochotný vše každému opakovat zvlášť, ale pokaždé by byl rozčilenější, a ten poslední by to chudák pěkně schytal.
     Jeho balancování na tenkém ledě naštěstí zachránil Uruha a Reita dorazil vzápětí. Nenápadnými posunky se snažili po černovlasém vyzvědět, co se děje, ale museli si počkat až na zdroj. Zatím se tedy přichystali, a než se trochu rozehráli, byl už s nimi i Ruki.      
     „Tak jo, doufám, že jste se vyspali do kreativní nálady…“ začal bubeník trochu tajemně. „Dneska to bylo extra výživné.“                
     „Sem s tím, v čem je problém?“ ptal se hned Ruki. Chtěl jít přímo k věci. Jako první ho napadlo, že problém bude vězet v čerstvě nahraném singlu. Byl návrh na videoklip moc explicitní? Nebo text politicky nepřijatelný? Nebo byla potíž v copyrightu a příliš se něco podobalo jiné písni, snad od kapely, která funguje desítky tisíc mil od Japonska a doteď o ní nikdo nevěděl?                             
     Aoi si nervózně pohrával se šňůrkami od mikiny, zatímco Uru se naopak zdál nad věcí. Reita visel jejich leaderovi na rtech – už ať to konečně řekne a můžou to začít řešit.               
     „Jde o ten festival. My a několik dalších kapel tam musíme protlačit a prodat nějaké produkty, ale ne přímo reklamní na ten fesťák. Něco, čeho se na místě prodá hodně, bude tam na to týden. Vzhledem ke krizi a konkurenci potřebujeme něco, co opravdu přitáhne pozornost – a nejen od fanoušků, ale i pořadatelů, aby uznali, že ten stánek tam za to stojí. Hromady triček a jiné oblečení, dekorace a jídlo se nedoporučují. Medvídci už prý taky nejsou taková senzace. Šperky by možná stály za uvážení, ale záleží… Prostě musíme přijít s něčím novým, inovativním, šokovat…“    
     Nastalo krátké ticho, ve kterém se Kai uklidňoval a ostatní vstřebávali, co právě slyšeli. Reita si založil ruce a snažil si to ujasnit. „Takže za celý týden, ze všech kapel, co budou po městě hrát, jich bude mít stánek asi kolik?“                
     Kai pokrčil rameny. „Asi deset. Maximálně.“              
     „A budou rozmístěny různě po městě, žádná nákupní zóna?“ ujasňoval si vokalista.               
     „Ano. Každé stage bude mít takovou vlastní zónu.“
     Uruha pořád seděl a mlčky se díval do prázdna. Nevypadal, že by ho tato informace rozhodila. Aoi do něj drcnul, pokoušel se vyzvědět, jestli je tak potichu, protože už mu naskakují nějaké nápady, nebo jestli náhodou neusnul.     
     „Nevidím v tom takový problém,“ hájil své klidné rozpoložení, „tak uděláme jen jeden potisk. Trička jsou praktický a prodají se vždycky. Šperky bysme mohli udělat, nějakou sérii, však by to nebylo poprvý, to zvládnem. A na něco určitě do té doby přijdem. Oblečení, parfémy, cokoli, však ti pořadatelé musejí vědět, že od nás mají jistotu, že se to vyprodá. Chce to jen momentální nápad a sednout si na to.“  
     V následující chvilce ticha se Reita užuž natahoval, aby bubeníka brzdil, kdyby se chtěl na Uruhu vrhnout. „Něco mi říká, že to nebude tak snadný,“ prohodil a doufal, že jim Kai přetlumočí všechny informace, které dostal, místo aby se pouštěl do kousavých poznámek.  
     „Ne. Zaprvé, hřebínky dolů, nebudeme tam jediní, co byli ve světě a hrají nějaký ten pátek. Zadruhé, jméno vůbec nehraje roli, pořadatele si musíme získat. Regulérní konkurz, a jestli neuspějeme, radši si nechám na další poradu brýle doma a nasadím si sluchátka…“

     Čtyři hodiny se nástrojů ani nedotkli. Vařili si hlavy vymýšlením čehokoli, co by lidi mohli koupit. Pomyšlení na to, aby je navrhování bavilo a přineslo jim to i něco jiného, než peníze, vzdali brzy. Projížděli fanouškovské stránky i oficiální market a pokoušeli se inspirovat tím, co se lidem nejvíc líbilo a šlo nejvíc na odbyt. Ale nevymysleli nic, u čeho by měli pocit, že jednoznačně projde přes vedení.          
     Uruha si promnul obličej a prohrábnul vlasy. Nebýt autem, dá si k tomu přemýšlení plechovku piva, třeba by to pomohlo kreativitě, aby se projevila. „Kolik na to máme času?“ ptal se po samozřejmé informaci, na kterou se dosud nikdo nezeptal. Možná z oprávněných obav.   
     „I s realizací? Čtyři týdny,“ vydechl bubeník. Takový šibeniční termín si nepředstavoval nikdo z nich, starší kytarista se z těch slov málem udusil kávou.              
     „Tak to jsme pěkně v prdeli,“ odsekl. „Proč s tím přišli až teď?“          
    „To neřeš, všichni na to máme stejný čas. Vědí, že bychom jim tu nabídku neomlátili o hlavu, i kdyby na to byl jen týden. Čemu se směješ, Rei?“               
     Reita jen zakroutil hlavou a potlačil další hlasitý projev smíchu. „Ale nic. Jen mi proletělo hlavou, že bych teď byl radši doslova pěkně v prdeli, než vymýšlet komerční chytáky.“ Ohlédl se po Rukim, očekával nějakou chytrou poznámku, jako že by mu tu prdel klidně poskytl, ale on nic. Seděl s očima upřenýma do neznáma, na tváři tajemné pousmání. „Ru-chan?“               
     „Já radši nechci vědět, co napadlo tohohle,“ rozhodil Kai ruce na znamení, že se vzdává, a šel si do kuchyňky pro plechovku energeťáku. Očekával, že se to týkalo jejich dvojsmyslných poznámek. Vlastně se příliš nemýlil, ale Ruki dokázal být kreativní po všech stránkách. Když se vrátil, měli na tváři ten tajemný výraz všichni a Aoi měl navrch zrůžovělé tváře a Uru se držel za hlavu.   
     „Ruki už to vymyslel,“ pronesl mladší kytarista a tiše si odkašlal. Gestem pokynul, aby si sám autor svůj nápad přednesl.                
     Vokalista se narovnal na židli a hrdě pronesl: „Vytvoříme sérii erotických pomůcek.“ Znovu nastalo ticho, trochu vážnější, než když tuto větu pronesl poprvé, ale přesto sem tam protkané chrochtavým zadržovaným uchechtnutím. A stejně jako poprvé na to nikdo nic neříkal, jako by nejprve čekali na vyjádření leadera.      
     „Erotické pomůcky? Kdyby to byl alespoň erotický festival, ale…“     
     „No, právě. Sice se nebude konat erotický veletrh, ale bude Kanamara matsuri. Kawasaki je hned vedle. Takže to nebude tak moc divný, penisy budou všude, všichni je budou kupovat v kdovíjakých podobách, my je jen začnem prodávat o dva dny dřív.“              
     „Jasně, a když budou lidi v náladě, můžeme rovnou prodávat i kondomy. Nechceš si rovnou otevřít erotický obchod?“ povzdechl si Aoi, stále ještě zrůžovělý tou představou. Nedokázal si sám sebe představit, jak by mluvil o strkání kde čeho kde kam. A vsadil by cokoli, že by se při interview tomuto tématu nevyhnuli. Stejně jako se teď nevyhnul Uruhově poznámce, jestli to náhodou nebyl on, kdo při PS Carnivalu kondomy skutečně produkoval, a rovnou na dvě kola.      
     Ruki měl ale štěstí, zdálo se, že bubeníkovi se jeho nápad líbí. „No co, chtějí být inovativní, chtějí šokovat… tak ať to mají. Když to projde přes vedení, nemusíme nic řešit. Tedy kromě jistých návrhů…“               
     „A zkoušení a hodnocení…“ mlasknul Rei. „Musíme přece vědět, co prodáváme, ne?“ dodal rychle na svou obhajobu.                
     „Já jen doufám, že to nebudou dávat na internet, jako když se fotí v tričku…“ znovu si Uru promnul čelo, až měl kůži na spáncích červenou.       
     „Víš, jak se to říká v Evropě, blbá reklama, taky reklama.“     
     „Jenže tady nejsme v Evropě, Kai.“  
     „Ale máme hodně evropských fanoušků. Co víš, třeba to nakonec budeme prodávat i online.“ 
     „Pokud se u toho budeš tvářit takhle, tak prodáš cokoli…“ odkašlal si. A měl pravdu. Kai najednou vypadal do celé věci zapálenější, než Ruki. Jako by spoustu let toužil vytvořit vlastní značku a e-shop s takovými zlobivými věcmi a konečně se naskytla příležitost alespoň trochu tuto žízeň uhasit.    
     Ani se nenadáli, už běžel za manažerem, aby celou věc prodiskutoval nejdříve s ním. Ponechal je s vlastními myšlenkami a tápáním, jak vážně prcek svůj nápad myslel, a jak asi s tímto návrhem na vedení dopadnou… 

     Kai se vrátil skoro po hodině a půl. Ostatní už seděli s kytarami, dokonce i Ruki si na klíně tiše drnkal na akustiku a k ní si broukal prozatím neznámou melodii. Sotva se dveře pohnuly, všechny oči okamžitě upřely pozornost jejich směrem. Očekávali, že do nich bubeník nasupeně strčí a bude se s nadávkami divit, co proti tomuhle návrhu mohli na vedení mít? Tím spíš je překvapil široký úsměv a téměř taneční krok, s jakým Kai do zkušebny vplul.            
     „Dámy a pánové,“ zanotoval s nebezpečným blýsknutím v očích, „nebo tedy zatím jen pánové… máme se na co těšit. Prošlo to. Je tu tedy pár drobných podmínek, ale můžeme se pustit do práce.“ Dokonce i Rukimu málem spadla brada. Oni jim něco takového opravdu povolili?    
     „Jakých podmínek?“ zeptal se.           
     „Pouze vibrátory, žádné vymýšlení celé série pomůcek, na kdoví co. Škoda. Máme se vyhnout příliš realistickému designu, pak tu je taky otázka velikosti, která by se měla držet v reálných číslech a nejlíp, když se shodneme na podobných rozměrech. Co se týče propagace… protáhnout to přes Kanamara nevidí jako nejlepší nápad, takže to budeme muset brát jako jakýkoli jiný merch. A k tomu máme ještě přidat něco běžnějšího.“            
     „Proč z toho cítím nějaké 'ale’…?“ povzdechl si Uru. 
     Bubeník pokrčil rameny. „Možná tě znervózňuje ta propagace? Přece tě nezabije vzít hračku do ruky, udělat fotku a něco k tomu napsat.“              
     „A musíme k tomu něco psát? Myslím, že udělat krátké promo video a dát tam refrén My Devil on the Bed bude dostačující.“      
     „Už jsem se lekl, že chceš říct porno video…“ uchechtl se Ruki. „Ale tohle by šlo. K těm běžnějším věcem, máte nějaký návrh? Já jsem pro tílko místo trička, pánská a dámská verze, co?“        
     Tentokrát se nápady hrnuly rychleji. Nakonec se k tílkům s malým ďáblíkem, kterého Ruki v rychlosti načrtl, přidala látková taška, přívěsek s pouty, protože Kai si nemohl odpustit, aby si tam nepropašoval něco navíc, koženkové náramky s vyraženými očky a řetízek na peněženku či ozdoba na cokoli s trsátkem na každém konci. Proti tomu poslednímu Aoi trochu protestoval, že by to mohlo příliš evokovat jisté fantazie, ale byl přehlasován. Když už se pouštěli do něčeho takového, spekulace o Aoiha se zdály jako malichernost. 

     Od vymýšlení k realizaci se to zdálo jako krůček, ale až tak snadné to nebylo. Manažer trochu skřípal zuby nad tílky i taškou, ale nakonec obojí překousnul, s ostatním neměl problém. Dokonce ani s potiskem upravené tradiční masky ďábla. Trochu složitější to bylo s vibrátory. Dali si dva dny na zhotovení návrhů a jejich předání k výrobě prototypů, společně diskutovali o materiálech, vlastním použití a zejména o tom, jak chtějí prototypy otestovat. Manažer se nad tím nepozastavoval. S rozhozenýma rukama jim oznámil jen: „Když jste si to vymysleli…“
     Ruki, Kai i Reita měli jasno, testování na vlastním těle pro ně nepředstavovalo žádný problém. Ale Aoi s Uruhou se v tomto směru netvářili příliš samozřejmě. Počítali s tím, že ve společnosti najdou pár dobrovolnic, ať už uklízečky nebo vedoucí oddělení, a dají jim své výtvory, třeba i s nějakým dotazníkem spokojenosti. Dle těch třech se ani tohle nevylučovalo, potřebovali znát především ženský názor. Ale nechtěli se omezovat pouze na ženy, jejich produkt by měl být univerzální a uspokojit jak ženu, tak i muže.     
     Uběhl sotva týden a nastal den D, kdy si všichni převzali své prototypy, a poprvé se každý předvedl se svým modelem. Ruki si nesl své krabičky s nedočkavostí v očích, a zároveň už pomrkával po Reitovi, rád by věděl, co si i on vymyslel. Kai se tvářil hrdě, Uru vypadal spíš zvědavě, zatímco Aoi se stále nezbavil jisté růžové z tváří a zdálo se, že se děsí okamžiku, kdy vezme vibrátor do rukou. Raději ani nepřemýšlel nad tím, že je bude muset někomu předat a následně se ptát, jestli bylo vše v pořádku.
     „Tak na tři?“ zakřenil se bubeník. Na stolku leželo pět krabiček, jen je otevřít. Po této výzvě se všichni chopili víka a čekali na odpočet. „Raz… dva… tři!“   
     Každý si jako první prohlédl to své, v rukou vibrátory obraceli, prohlíželi si, jak vibrátor vypadá v reálu oproti návrhu, hned zkoušeli zapínat požadované funkce a zkoumali kvalitu zpracování. Dokonce i Aoi rukou přejel po lehce zahnutém tvaru. Tmavě modrý vibrátor byl jednoduchý, po celé délce měl jen velmi jemné zvlnění. Po vložení baterií se celý rozvibroval, a zdálo se, že kytarista taky. Ruki si nemohl pomoct, hned ho popíchnul, že se tváří jako by takovou věc viděl poprvé a netušil, k čemu je. Ale i po těch letech si černovlasý nemohl pomoct, tyto věci mu připadaly příliš intimní a znovu zrůžověl, ani netušil, jak.                
     Mladší kytarista se tvářil odvážněji, snad trochu jako vědec. Zvolil pastelově růžovou barvu a nebýt černého plastového zakončení s tlačítkem a bateriemi, ani by nebylo poznat, jak patří. Byl více zahnutý a z přední strany se směrem ke středu výrazně zužoval, jinak byl jednoduchý a hladký. Uru se téměř ponořil do vlastního světa, když s ovladačem v ruce zkoumal vibrace a jejich kombinace pro každou polovinu své hračky.     
     Reita a Ruki volili kreativnější zpracování. Basista si spokojeně prohlížel korálově červené, lehce zahnuté tělo vibrátoru a konečky prstů přejížděl po větší vroubkované špičce. Když dozkoumal zevnějšek, přešel k funkcím a špička v jeho rukách ožila nejdříve dvěma intenzitami vibrací a následně jemným chvěním a nakonec krouživými pohyby, ke kterým vibrace mohl i nemusel zapnout. Tvářil se u toho jako mlsný kocour a po očku mrkal na vokalistu, jako by čekal, kdy se toho chytne a začne škemrat, aby mu dal jeden z prototypů.             
     Ruki měl ale dost práce s vlastní představivostí, jeho výtvor měl po celé délce kulaté, nahodile rozmístěné výstupky, včetně výrazněji oddělené špičky, která se mohla lehce kývat nebo kroužit. Směrem dolů k rozšiřujícímu se zakončení byly výstupky postupně výraznější. Fosforová růžová vokalistovi svítila v rukách, které se při nejsilnějších vibracích také chvěly.                  
     Divem byl docela jednoduchý design, který zvolil Kai. Všichni od bubeníka čekali vše, jen ne hladký povrch s trochu větší špičkou, pouze na přední straně zvýrazněný dlouhou řadou oválných vroubků. Ale po letmé vteřině ticha, kdy si Reita jako první prohlédl bubeníkův výtvor, se ozvala první vlna nespokojenosti. „Neřeklo se náhodou ‚v reálných číslech,‘ Kai?“ dloubnul do něj.             
     „Tohle JE reálná velikost. Mám snad sundat kalhoty, aby ses přesvědčil?“    
     „Ah, hlavně mi neříkej, že jsi to vyměřil podle…“       
     Kai nechal Uruhovu poznámku bez jasné odpovědi, jen ať je myšlenky a představivost potrápí. Dle něj to nebyl až takový rozdíl, vyšší byl jen o hlavičku a v průměru mohl být širší snad o centimetr. A co Reitu znepokojovalo ještě víc, bylo nejen Rukiho zvědavé koukání, ale i osahávání a usmívání se. I když úsměv mu na moment opadl, když se lekl, jak mu vibrátor v ruce ožil.         
     „A sakra, tohle je jinak vymakaný…“ uchechtl se. „Teda, ale dává to pěkný šupy, to chceš někoho zabít?“ S přibývající intenzitou se i víc smál, a to ho jen držel v ruce. Ostatní se okamžitě zajímali, co Kaiova hračka umí, že je tím i prcek tak překvapený.     
     Bubeník si vzal svůj výrobek zpátky k sobě a ukázal na ovladač. „Nevibruje, ale pulsuje. Dá se nastavit rychlost i síla. Plus bude kombinace s iPhonem, nechávám si na to udělat appku. Sex po telefonu dostává jiný rozměr…“ prohlásil hrdě.                
     Aoi pohlédl do své krabičky, náhle bez většího studu, a tiše si povzdechl. „No jo, leader-san ve všech ohledech.“   
     Po této krátké debatě nechali své výtvory chvíli kolovat, všichni se zdáli spokojení a nebylo slyšet jediné výtky. Ten, kdo na výrobě pracoval, si dal skutečně záležet.      
     „Teď zbývá jen jediné,“ tiše si Kai odkašlal, „nechat je otestovat dobrovolníky a dobrovolnicemi. Přiznávám, že jsem sehnal jen dobrovolnice. V šest s nimi mám schůzku ohledně předání. No a co se týče mužského zastoupení, spoléhám na nás. Ještě abychom taky nevěděli, co propagujeme, že. Ruki, s dovolením bych si vzal jeden tvůj kousek.“     
     „Klidně, hezkou zábavu. Já si s dovolením vezmu tvůj a Reitův. Hm, vyzkouším i Uruhův, i když tohle vypadá spíš na ženskou záležitost… no, necháme se překvapit.“           
     Basista se hned přihlásil o prckovo dílo a nechal se zaujmout i Aoiovým. Oba kytaristé seděli mlčky, jako by se obávali, kdy na ně přijde řada. Do takových hrátek se zatím nikdy nepouštěli – tedy pokud nešlo o potěšení nějaké z krátkodobých ženských známostí, když to vyžadovaly – ale sami neměli tu zkušenost a nepřipadali si jako někdo, kdo by měl takové záležitosti hodnotit.      
     První se ale přeci jen přihlásil Uruha. Když už se do toho pustili, rozhodl se být odvážný. No co by se mu taky mohlo stát, vibrátory dělají různé věci, ale určitě nekoušou. „Beru Aoiův,“ pronesl tiše a vstal, aby si podal krabičku z jeho hromádky. Krátce na Aoie pohlédl, nabídl by mu svůj, aby mu tuhle situaci trochu ulehčil, ale když znalecké Rukiho oko tvrdilo, že to bude spíše ženská záležitost, zřejmě by to neměl podstrkovat začátečníkovi. Přinejmenším, dokud mu vokalista nesdělí svůj verdikt. „Hm, tak zkus Reitův, a když nic, alespoň bude Rei vědět, jestli myslel na všechny, nebo jenom na Rukiho.“ 
     Černovlasý na mladšího kytaristu pohlédl jako na blázna, když před ním přistála krabička s tou ďábelskou věcí uvnitř. Celé situaci nemohl uvěřit - to si tu skutečně rozdávají a vyměňují takto intimní předměty, jako by šlo o cigarety? A mluví o tom jako o nějakém filmu, který nedávno viděli? A ještě navíc chtějí do testování zahrnout i jeho? Určitě ho pak budou zpovídat - a co by měl asi tak říct? Popisovat, co všechno mu to dělalo a jak moc se mu to líbilo?               
     „Tak do tohohle teda rozhodně nejdu,“ prohlásil rozhodně. „Na takové věci nejsem stavěný.“
     Jak očekával, Kai s Rukim protočili oči a vyměnili si všeříkající pohledy. Už chybělo, jen aby se plácli do čela. Uru se raději stáhl do sebe a neříkal nic.         
     Kupodivu zareagoval basista, od kterého by Aoi čekal akorát tak koulení očima a popichování. „Sakra, Aoi, však do toho nemusíš jít, když nechceš, netvař se, jako bychom tě tu chtěli znásilnit. Pravda, že když je někdo rajda - nekoukej na mě tak, Ru - jinak se mu o tomhle mluví a všechno. Ale být tebou, jeden exemplář si vezmu. Kdybys přeci jen změnil názor. Když to nepůjde, tak to prostě nepůjde. O nic nejde.“                
     „A hlavně, aby ses trochu otrkal. Před sebou se, doufám, nestydíš, a my tě přece nekousnem. Zato novináři si smlsnou, když tě uvidí rudého jak lampion,“ upozornil ho Ruki. „Je ti čtyřicet. V tomhle věku není ruměnec ve tváři kawaii, když se bavíš o sexu.“  
     Reita promnul rty, ale raději si poznámku Jak pro koho… nechal pro sebe. Ruki byl kawaii za mnoha situací, ať už mu bylo třicet nebo skoro čtyřicet. A především byl ukecaný. Rozjet se uměl, to ano, ale sám by se nikomu bez rudých tvářiček nesvěřil, co všechno po nocích dělá a jak se u toho cítí. 
     Zdálo se, že černovlasý částečně rezignoval. S tichým povzdechem si krabičku přisunul blíž k sobě, jako by tím chtěl dát najevo, že se té věci nebojí, ani se před nimi nestydí. Ve skutečnosti se trochu styděl a trošku i obával. Stud vycházel především z pocitu, že je jediný nezasvěcený - tedy až na Uruhu, u kterého i tohle mělo být brzy minulostí - jeden si tady připadal jako panic v bordelu, a mohl mít zkušeností se ženami, kolik chtěl. Obavy měly podobný základ. Jednoduše si nebyl jistý, zda se o to má pokoušet, co kdyby si ublížil? Jak by to pak vysvětloval, třeba u doktora? Četl kolem těchto věcí tolika pověr, co když byla některá pravdivá? A pak ta záležitost kolem funkcí vibrátoru… 
     „Tak jo, pro dnešek končíme, zaúkolovaní jsme na doma dost. A já jdu za našimi dobrovolnicemi,“ zakřenil se Kai a promnul si ruce. Jeho výraz napovídal, že má v plánu jedné z nich, možná i dvěma, osobně při testování asistovat.