Chrám tisíců duší - 15. kapitola: V zajetí temnoty

 

Zettera, květen 4202

Aitar

Strach se z něj svalil jako balvan. Dokonce se na jeho plných rtech objevil i náznak úsměvu, když viděl Utu s Rocou kráčet síní, zabrané do povídání. V Utově tváři se odráželo více trápení, než si za poslední týdny dovolil projevit, ale Roca vypadal naopak o trošku líp.

Nechtěl je rušit. Raději zahnul dřív, než si ho stačili všimnout.

„Aitare… dobré ráno,“ pozdravil ho Kammu a zněl, skoro jako by se nechal přistihnout při něčem nekalém. Aitar sebou trhl leknutím. Nečekal, že na ošetřovně někoho potká.

„Dobré ráno,“ odvětil mu černovlásek, „co tady děláš?“ Opatrně si sundal plášť a s pohledem upřeným na Kammua si šel umýt ruce i obličej od sazí a prachu.

„Prosím tě, já idiot jsem přiskočil, abych pomohl s tou velkou vitrínou, a rupl mi strup. Nic hroznýho, pokud nepočítáš zničenou košili.“

Nic hrozného, ale když viděl nasáklé plátno a jak se brunet snaží jednou rukou ošetřit si ránu skoro až pod lopatkou, protočil oči a sedl si vedle něj. „Ukaž,“ podíval se zblízka. Rána nebyla hluboká, ale za to docela velká. A částečně zanícená. Vzal čistý kus plátna, nalil na něj neředěnou tinkturu a bez varování ho přitiskl na poraněnou kůži. Tiše se zasmál pod nosem, když mu Kammu s tichým zavrčením málem jednu střelil.

„Už jsi jak Roca,“ procedil skrz zuby.

„Jo. Ale kdyby ti to ošetřoval on, nestalo by se ti tohle,“ odvětil mu černovlasý poučným hlasem. „Není tohle snad základní pravidlo? Neošetřuj si sám rány, na které si nevidíš?“

„Od čeho máme zrcadlo?“ oponoval mu Kammu.

„Očividně se v tomhle případě neosvědčilo.“

„Je to jen odřené. A trochu podrážděné, to se stává,“ prskal Kammu, než jeho slova opět přerušilo tiché syknutí.

To Aitar dobře věděl. Teplé počasí a neprodyšné pláty ochranného oblečení nesvědčily ani těm nejlépe ošetřeným ranám. „No tak promiň, jsem asi trochu přecitlivělý,“ zamumlal si pod nosem. Ještě ránu natřel mastí, a než na ni připevnil čistý kus plátna, vypálil hojivý svitek.

„Statečný chlapec. Chceš bonbon?“

„Chci cigaretu a chci ti to vrátit,“ ukázal si na něj brunet prstem.

Aitar pokrčil rameny a rezignovaně odhalil odřená předloktí. „Poděkuj kříženci ze správcova sousedství.“

„Nemám ti radši podat svitek?“

„Já myslel, že mi chceš něco oplácet,“ uchechtl se. „Ale cigarety mám taky.“

*****

Bylo příjemné si po delší době společně zapálit. Tak nějak mu ten tabák v brunetově přítomnosti i víc chutnal. Co na tom, že oba byli zpočátku spíš zabraní do vlastních myšlenek.

Usadil se vedle něj na schody, uvolněně vydechoval kouř a do sytosti si vychutnával drahocennou chvíli absolutního klidu, pokud tedy nepočítal svou rozervanou duši, která měla snad více prasklin než chrámové schodiště.

Vzpomněl si na den, kdy tu s Kammuem seděl naposledy. Připadalo mu to strašně dávno. Cosi se v něm od té doby zlomilo, pořád cítil bolest a zármutek, pořád se nezvládl smířit, ale v těch lepších chvílích dokázal být jaksi klidnější. Možná jen otupený.

Stále se však nezbavil pocitu, jako by někde za ním Reiss stál, pomáhal mu držet to těžké břímě a našeptával mu, že pokud to vzdají, ztratí i sami sebe. Nechtěl to vzdát, tvrdohlavě se snažil o opak, přestože Reissova poslední slova občas vnímal spíše jako nátlak než vroucné přání.

„Jaká byla noc?“ zaslechl vedle sebe tichou otázku.

„Dala se,“ odvětil. „Asi nejklidnější od… No, na podmínky v poslední době a že byla noc, byl opravdu klid,“ zhodnotil situaci a naposledy potáhl z dohořívající cigarety. „Viděl jsem Rocu. Vypadá líp.“

„Jo, Uta ho prý našel na zahradě. Roca u něj dokonce přespával, ale těžko říct, kdo potřeboval společnost víc. Nevím, co všechno si řekli, ale Uta byl u snídaně podivně zticha.“

„Myslím, že na sebe taky docela tlačil, i když se tvářil, že ne,“ řekl černovlasý zamyšleně, se starostí v hlase. „Třeba si teď dovolí zpomalit, aby si stíhal všechno urovnávat… bez toho se nemůže sebrat a jít dál. Ne dlouho.“

Kammu párkrát přikývl, zahleděný do spár kamenů. „Taky se mi zdálo. Ale to už je Uta. Praktický až za hrob.“

Aitar se uchechtl, vděčný, že se nejistě vracejí kousky černého humoru. Promnul plné rty a zahleděl se do dáli, ke správcovu domu a k místu, kde v noci bojoval.

„Přemýšlel jsem,“ nadhodil. „Roca mluvil o střípcích vzpomínek a o pocitech, ale v pozitivním smyslu. Co za démona v sobě uchovává dobré věci? Pasou vždy po tom špatném, i tenhle šel po Rocově bolesti. Ale co když to ve skutečnosti nebyl jen démon? I na pohled vypadal spíš jako obrovský kříženec. Nemohl být stvořený čistě z temnoty, jinak by v chrámu nepřežil ani vteřinu.“

„Jak by mohl být tvořený jen z temnoty, když to byl Reissův démon?“ vyfoukl Kammu obláček kouře a koutkem úst se na Aitara pousmál. „Sám jsi to řekl. Reiss miloval Zetteru i lidi v ní, chrám a vše, co k němu patří, žil pro práci strážce… věděl, co všechno bude ohroženo, a věděl, že tomu nedokáže zabránit. Možná i samotná Dashova kletba měla vliv na démonovu podobu a síla strážce se odrazila na jeho velikosti a téměř nezničitelnosti.“

„I po té spoustě let nacházíme věci, se kterými jsme se dosud nesetkali,“ povzdechl si Aitar.

„To teda.“

„Možná že ten démon byl důkazem, že Reiss… je nějakým způsobem pořád s námi.“

Brunet se zarazil, jako by o tom dosud takto neuvažoval, ale zoufale tomu chtěl věřit. „Jak to myslíš?“

„Možná pořád hledal jeho. A možná ho i našel… v nás. Konkrétně v Rocovi, ať už to bylo tím, že na Rocu narazil jako na prvního nebo že Roca měl s Reissem něco více společného.. A proto po něm tak zuřivě šel. Mysleli jsme si, že se objevil ve chvílích, kdy nad sebou Roca ztratil kontrolu, ale v jakých situacích byl Roca nejvíc bez sebe?“

„Když myslel na Reisse,“ odpověděl jako v omámení. „Třeba se mu o něm onehdy zdálo, a proto…“

„A zničil ho jeho nožem,“ dodal Aitar.

Oba se odmlčeli, zahledění na město pod sebou. Byla to divoká teorie, ale černovlasý se rozhodl jí věřit.

„Hlavně aby byl opravdu zničený a Roca v pořádku,“ povzdechl si tiše.

„Snad,“ přikývl Kammu. „Musíme se připravit. Zprávy od hranic jsou pořád horší, snad kromě východní a jižní brány. Na severu máme raněný. Jdu dneska ke správci, snad se mi z něj podaří vydyndat pro hlídky větší zásoby, a chci zajet k severní bráně, obhlídnout situaci osobně.“

„Než pojedeš, nech Rocu, ať ti vypálí svitek.“

„Tare-“

„Myslím to vážně. Po hodině jízdy na koni se začneš proklínat a po dvou si budeš moct vyhodit další košili, jestli to neuděláš.“

Kammu protočil oči, ale koutky rtů se mu roztáhly do úsměvu. „No jo, pořád. Ty se běž radši vyspat, jinak večer nebudeš k ničemu.“

*****

Vzal si Kammuovu radu k srdci a zalezl do postele hned po snídani a koupeli. Zavřel oči a chvíli ještě vnímal každý krok v nohou, každou utrženou modřinu a šrámy, které se už pomalu začínaly hojit.

Tělo se nechalo snadno zklidnit. Toužilo po odpočinku a následném rozcvičení, aby se ve svalech opět rozproudila krev a dokázaly Aitara poslouchat, jak potřeboval. Uklidnit mysl však bylo mnohem těžší.

Vylovil z paměti vzpomínky na minulou cestu, náročnou po dlouhé odmlce, ale přitom tolik osvobozující. Snažil se soustředit na ty vzácné okamžiky, kdy společně vtipkovali i plánovali, na chvíle klidu a tiché konverzace po ránu či před usnutím. Na plných rtech se mu usadil jemný úsměv a srdce zdivočelé noční hlídkou se upokojilo do pomalejšího rytmu.

Poslední myšlenka patřila rozcuchanému blonďákovi, rozverně rýpajícímu do smíchy se dusícího Kammua.

Slunce se akorát přehouplo přes poledne, když jej vzbudilo naléhavé klepání na dveře. „Pane Aitare!“ ozýval se zpoza dveří mladý mužský hlas. „Potřebujeme pomoc!“

Sotva si slova poskládal v hlavě a uvědomil si jejich význam, probudil se úplně. Vyskočil z postele, až se mu při tom prudkém pohybu zatočila hlava, a v mžiku stál mladíkovi tváří v tvář. „Co se stalo?“

„Voda… něco v ní je zlé. Dostalo se to do studní. Lidem je špatně.“

Aitar neváhal. Rychle se oblékl a popadl svitky. „Kolik studní je zasažených?“ ptal se.

Mladík napřed naprázdno polkl, než s vyhýbavým pohledem opatrně odpověděl. „Skoro celé město. Možná už úplně celé. Zjišťujeme, co se děje.“

„Musíme najít náhradní zdroj. Jak je na tom studna za svatyní?“

„Zdá se nedotčená, ale-“

„Hlídejte to. Dokud bude v pořádku, dávejte lidem vodu odsud.“

„Ale pane-“

„Bez ale,“ ozval se síní Utův hlas. „Město pitnou vodu potřebuje. Stanovte příděly a nechte vyhlásit, že si sem lidé mohou přijít. Léčitelé mají přednost. Nemocným ji přineste.“ Víc si mladíka nevšímal, místo toho kývl na Aitara. „Dobře, že jsi vzhůru.“

„Už jsem měl příjemnější probuzení,“ odvětil. „Jak moc je to s otrávenými špatné?“

„Většina má horečky a blouzní v nočních můrách. A samozřejmě přitahují démony. Přišel jsem si pro další svitky.“

„Stačí to?“ pokrčil Aitar obočí. „Myslím ty svitky.“

Uta rozhodil ruce. „Bez léčitelů se to neobejde, ale jinak ano.“

Pokýval hlavou, spíš pro vlastní srovnání myšlenek. Rozhlédl se po personálu, který už aktivně chystal vědra na pitnou vodu pro nemocné. „Dobře. Vezmu si věci a jdu s tebou.“ Vykročil spěšným krokem zpět ke svému pokoji, ale tu mu něco došlo. „Roca je ve městě?“ zeptal se. Příliš si za těch několik týdnů zvykl, že plavovlásek chrám téměř neopouští, a nedovedl setřást pocit nervozity.

„Jel s Kammuem na hranice,“ odpověděl Uta a nedokázal skrýt starostlivý tón. „Chtěl vědět, jak to tam vypadá a prohlédnout si barieru, aby se mohl připravit na čistku a obnovu.“

„Um. To je asi dobře,“ odtušil. Na uvažování a další starosti ale nebyl čas. Odsunul je stranou a spěchal se obléknout, ozbrojit a s vlastní zásobou svitků i bandaskami vody běžel za Utou do ulic.

*****

Ve městě panoval čilý ruch. Kdo nebyl zasažený otravou a měl zdravé ruce a nohy, spěchal s jakoukoli nádobou směrem k chrámu. Zpráva se rozšířila rychle a po obavách a nejistotě, jak daleko od vlastní otrávené studny je bezpečné zkoušet vodu, lidé vděčně utíkali přímo k hoře, kde se už u svatyně tvořila dlouhá řada.

Aitar se nestihl zeptat, jak pozná, kam má jít nejdřív. Ani to nepotřeboval. Lidé ho o pomoc žádali sami a především okamžitě vytušil, kde je ho nejvíce potřeba.

Sotva sáhl po mečích, hlouček kolem něj se rozestoupil a se zatajeným dechem se ohlédl k místu, na které upíral svou pozornost. Snad je zklamalo, že tam nic neviděli. Aitar však dobře cítil příval temnoty.

Vtrhl do domu poblíž, ve kterém nastal čirý chaos. Dva meelisové, silnější, než by rodinka byla schopná přemoct, natož ve stavu vyčerpaném horečkami. Okamžitě proti nim zasáhl a zaneřádil kuchyň sazemi.

„Byl tady už léčitel?“ zeptal se starého muže, který si sotva uvědomoval, co se děje.

„A-ano,“ vysoukal ze sebe, střídavě zíral na něj, na saze rozprášené kolem a na ženu a dítě, zmítající se v horečkách. Nakonec prstem ukázal na plotnu k nízkému kastrolku.

Černovlasý přičichl k odvaru a rychle podal dva hrnky. „Tohle do nich musíme pomalu dostat,“ začal do hrnků rozlévat chladnoucí tekutinu. „Podejte nějakou nádobu.“

Zvedl lehké bezvládné tělíčko malého chlapce a snažil se jej přimět pít, zatímco tiše odříkával verše. Chlapec se bránil, na svou drobnou postavu a vyčerpání měl překvapivou sílu. Aitarovu sevření však neodolal a o zbytek se postaral reflex.

První doušky v sobě chlapec neudržel a vydávil je spolu se zbytky černoty. Pomalu do sebe ale zvládl dostat půl hrnku odvaru. Vláčného, jako hadrovou panenku, jej Aitar opatrně uložil a s rukou přitisknutou k rozpálenému čelu pronesl další verše. Nakonec při něm vypálil ozdravný svitek a totéž provedl i u ženy, která už pomalu začala nabývat vědomí.

„Máte pitnou vodu?“ zeptal se.

„Syn šel k chrámu. Říkali, že tam je voda dobrá,“ odpověděl stařík.

„Dobře. Jakmile budou moci, dejte jim vypít i zbytek odvaru,“ řekl ještě Aitar a s krátkým pokývnutím vyšel ven.

Neměl čas uvažovat nad tím, co se událo, ani jak dlouho se uvnitř zdržel a co se mohlo mezitím stát jinde. Svižným tempem se vydal to zjistit.

*****

Odpoledne bylo dlouhé a vyčerpávající. Nespočítal by, kolik domů navštívil a kolik démonů rozprášil, verše už se mu samým opakováním motaly na jazyku.

Vysíleně stoupal po schodech, po boku s Utou, který nevypadal o moc lépe. Neměl sílu ani nadávat při pohledu vzhůru a uvědomění, kolik ještě musí ujít.

Nohy mu pomalu vypovídaly službu. Konečně poslední krok. O chrámové dveře se prakticky opřel celou vahou, Uta vedle něj, a když pod nimi povolily, dopadl na podlahu hlavního sálu málem jak dlouhý tak široký. Základní reflexy mu ale naštěstí pořád fungovaly.

„Ne, díky,“ odmávl pomoc personálu i mladšího strážce, který by sám potřeboval podporu. Vyškrábal se zpátky na nohy a vrávoravě se vydal přímo k ošetřovně.

Jednou rukou se opřel o vysokou skříň, druhou ztěžka vysunul úzký šuplík, jako by už ani nedokázal nést váhu vlastních končetin.

„Jsou už Roca s Kammuem zpátky?“ zeptal se, jakmile za sebou uslyšel kroky. Venku se už smrákalo a oproti světlu chrámových lamp vypadala obloha ještě potemnělejší.

„Vrátili se nedlouho před vámi,“ odpověděl mu jasný mužský hlas. Nezněl vyplašeně ani příliš starostlivě. Aitar se tedy pokusil utišit vlastní obavy.

„Mohu vám pomoci?“

Napřed mlčky zakroutil hlavou, ale pak požádal o přichystání koupele. Když osaměl, ztěžka se usadil na stůl s posilujícím svitkem v rukou. Nechal ho pomalu hořet a působit na sebe jeho světlý hustý kouř. Bez pomoci jiného strážce měl jen slabý účinek, ale obával se, že bez toho by už nezvládl dojít ani k sobě do pokoje, natož do koupelny. Rozdal dnes ze sebe příliš energie, fyzické i psychické.

*****

Ještěže ho chladná voda probrala. Vzápětí si uvědomil, že nejen ta. Někdo hlasitě bušil na dveře.

„Vylez! Prošvihneš večeři a ještě se nachladíš!“ hodil po něm Kammu ručník a zase zmizel.

Pomalu se zvedl, celý rozlámaný, aby zjistil, že ten hadr je mokřejší než on sám, a podal si nový. Alespoň ho přestaly štípat šrámy, nebo si na to otravné štípání zvykl a přestal ho vnímat.

Oblékl si čisté oblečení a zamířil do jídelny, kde už ostatní seděli u stolu. Při pohledu na Rocu ho zamrazilo v zádech.

„Hezký suvenýr,“ poznamenal na adresu fialového monoklu, táhnoucího se zpod oka přes líci. Nažloutlé odstíny dosahovaly až k uchu.

„Okamžitá výroba, bez čekání,“ zazubil se plavovlásek, ale příliš okatě, aby svá slova myslel jen jako vtip. Po pár tichých vteřinách si povzdechl. „Není to dobrý. Vůbec.“

„Ne, to není,“ přitakal mu.

„Bariera je skoro děravá a na pokraji zhroucení. Předpokládám, že je to jeden z důvodů, proč je voda ve městě otrávená,“ opřel se Kammu do židle a založil ruce.

„A otrava přitahuje další démony,“ povzdechl si Uta. „Studniční náměstí bylo úplně zamořené. Naštěstí se nám je podařilo včas zarazit, ale chrámová studna taky není bezedná.“

„Nerozumím tomu,“ promnul si Aitar oči, „ještě ráno jsme se bavili, že démonů oproti předchozím týdnům ubývá. Myslel… doufal jsem, že to jde k lepšímu.“

„Vypadalo to tak,“ posmutněl Kammu.

„Možná to tak i bylo,“ řekl Roca zamyšleně a zajistil si zpět vlasy neposedně mu padající do tváře. „Možná jsme je vyprovokovali cestou k barieře. Ale ať už se stalo cokoli, dovolilo jim to otrávit vodu. Museli využít pukliny, u nich je vrstva bariery nejslabší, a tím si znovu usnadnili přístup do města.“

Během ticha, které nastalo, personál přinesl mísu plnou horké polévky, košík pečiva, tácy s tenkými plátky masa a misky s čerstvou i nakládanou zeleninou. Večeře vypadala lákavě a také tak voněla, do jídla se však nikdo příliš neměl.

Pro Aitara byl nadlidský výkon jen si naložit porci na svůj talíř a i na pomalé žvýkání jako by mu nezbývala energie. Ta trocha, kterou nabral ze svitku a krátkým odpočinkem ve vaně, rychle mizela, hlavně urputným přemýšlením a snahou nenabrat na sebe i nervozitu ostatních. Po dnešku ale bylo těžké se od nich odpoutat.

„Nemusíš si na záda nakládat tíhu celého města,“ řekl mu tiše Kammu, zatímco se Roca s Utou dohadovali, jestli je možné, že démony popíchli sami, snahou o posílení nejslabších míst v barieře, případně jestli ji místo posílení naopak ještě víc nepoškodili.

Aitar se na něj pátravě zahleděl. „O to se ani nepokouším,“ zamumlal mu zpátky.

„Zase jsem o tobě slyšel na Birdy lane,“ nedal se brunet. „Jsem za to rád. Ale buď na sebe opatrný. Dneska ses příliš vyčerpal.“

„Jen jsem dělal svou práci.“

Kammu se na něj podíval a pousmál, jako by mu ta slova nevěřil. Nebo za nimi četl něco dalšího? Je naštvaný nebo hrdý? Už ani takové jednoduché věci Aitar nedokázal určit. „Vyspím se a budu v pohodě,“ ujistil ho. „Doufám, že tvoje záda taky.“

„Moje záda už jsou v pohodě. Neměly na výběr, Roca si na tom dal záležet.“

Alespoň ten kyselý úšklebek dokázal rozluštit. Roca při zaslechnutí svého jména zpozorněl, ale jako by tušil, o čem se baví, vrátil mu zamračení zpátky.

„Taky bysme měli být bez vážnějších zranění, než vyrazíme,“ řekl plavovlásek nahlas s očima upřenýma do Kammuovy tváře.

„Což platí pro všechny,“ přikývl Kammu. „Když už jsme u toho, zítra zajdu za správcem a dohodnu další hlídky a zásoby. Dnešní noc už jsem nechal pokrýt, nejsme nikdo ve stavu ani na sejití schodů, natož na další boj.“

„Kdy vyrazíme na čistku?“ zeptal se Aitar. „Po tom dnešku je to víc než akutní.“

Roca s povzdechem přikývl. „Do tří dnů,“ odpověděl.

I to mu připadalo dlouho, ale byla to nejrozumnější volba. Potřebovali čas na zhojení ran, nabrání sil a přípravu na cestu.

*****

Netušil, jak se má cítit, když na sebe oblékl pružnou, avšak pevnou zbroj. Její matně lesklá čerň mu obvykle dodávala až nebezpečný dojem, tentokrát ale spíše zvýrazňovala jeho zasmušilost.

K opasku si připnul dva krátké meče z bílé oceli a jeden rudý. Reissovu dýku zajistil na stehně, druhý krátký nůž uschoval v pouzdře na lýtku a třetí si připnul na bedra. Podíval se na sebe do zrcadla – všechno vypadalo správně. Až na to, že nebylo správně vůbec nic.

Vyšel do hlavní síně, Kammu už byl také připravený. Stál u oltáře a se zavřenýma očima a sepjatýma rukama odříkával tichou modlitbu. Napřed se k němu chtěl přidat, ale už při prvním kroku si to rozmyslel. Jediný, ke komu by teď byl schopný promluvit, byl Reiss, a toho si ponese s sebou.

„Říkám si, že jdeme jen vyčistit hranice, než obnovíme barieru,“ pronesl najednou Kammu nahlas. „To už jsme dělali tolikrát…“

„Ale nikdy ne takhle,“ namítl Aitar. „Nemůžu popřít, že… mám strach.“ Částečně se mu ulevilo, když to konečně řekl nahlas. „Nebojím se démonů, ale toho, jaké to bude.“

„To my všichni,“ odvětil Uta. Aitar se v duchu okřikl, nemůže být takto nesoustředěný. Vůbec nezaznamenal, že Uta přišel. „Ale jsem rád, že se hneme vpřed. Připravíme si půdu pro obnovu bariery a pak…“

„A pak to ostatní,“ dořekl za něj Kammu. „Postupně.“

Aitar se nervozitou mohl ukousat. Věděl, že se to zlepší, jakmile vyrazí, ale stále jim chyběl Roca. Možná se utápěl ve stejných obavách, jen se s nimi potřeboval vypořádat sám, než se objeví a bude vypadat jako neohroženost sama.

Odpověď si uvědomil ve chvíli, kdy se k nim Roca přidal. Nevyšel z chodby, která vedla k pokojům, ale z druhé strany, kde se nacházel i vchod do Jeskyně. Ve tváři měl odhodlaný výraz, skrývající jakoukoli bouři, která se odehrávala uvnitř.

„Zrovna jsme se bavili, jak máme všichni bobky,“ prohodil Kammu. „Jestli na tom nejsi stejně, neberem tě. Museli bysme se před tebou stydět.“

Roca se na moment zarazil, ale pak ledová krusta povolila. Koutky rtů se mu jen nepatrně povytáhly a v očích se mu zalesklo, přesto najednou vypadal úplně jinak. „Jakože bez bobků nikam?“ povytáhl obočí. „Můžeme rovnou jít. Jsem na tom stejně.“

Aitar se neubránil úsměvu a nevěřícnému zakroucení hlavou. Plácnul Kammua po rameni, naposledy se ohlédl k oltáři a vyrazil do slunečného dne.

*****

Cestou se vyhýbali jakékoli pozornosti, stara je ukryla před obdivnými i zvědavými pohledy. Ne že by teď obyvatelé neměli jiné starosti, studny stále neposkytovaly pitnou vodu a příděly sotva stačily. Ale pokud by viděli své strážce, ve zbroji, chystat se k hranicím… dalo by jim to naději, kterou potřebovali, nebo by to přineslo jen další obavy?

Bylo bezpečnější se těmito otázkami nezabývat a raději zvolit nenápadný postup městem. Dost na zvěstech, které se brzy roznesou.

Personál i koně nechali u hraniční hlídky a jako obvykle postupovali k hranicím pěšky jen s nejnutnějším doprovodem. Aitar musel přivřít oči, aby dokázal rozeznat zašlé perleťové odlesky bariery. Její vrstva byla tak tenká, že i strážce měl problém najít její okraje. Za to v žaludku ho tížil svíravý pocit a přes záda mu pobíhal mráz. Tentokrát však ani tyto instinkty nepotřeboval, stačilo se pořádně rozhlédnout.

„Zdá se, že záplaty fungují,“ řekl Roca tiše při bližším prozkoumání a jeho slova potvrdila i skupinka meelisů, která se toulala poblíž a nechala se zlákat nejen atmosférou města, ale i přítomností možné kořisti. Bariera je zadržela, pro strážce však žádnou překážku nepředstavovala. Po chvíli se země kolem nich zbarvila černotou sazí a naleštěná zbroj nesla první známky slizké černé krve a škrábanců.

Boj přilákal další. Démoni neustále číhali kolem hranic a čekali jen na příležitost, někteří se dokonce snažili prodrat skrz barieru, dokud je nezahnala hraniční hlídka. Teď svou příležitost vycítili.

Aitar se oháněl meči, jako by se po dlouhé době nadechl čerstvého vzduchu. Tohle se od běžných hlídek lišilo nejen počtem, ale i silou, s jakou ta temná stvoření útočila. A také cílem jejich útoku. Tváří v tvář se postavil slizkému vychrtlému meelisovi, který se krčil téměř i jen při pohledu na bílou ocel, ale lačnost ho popoháněla vpřed. Doteď bloudil, možná zapuzený, možná čerstvě vyplivnutý z místa, kde pramenila zlá energie. Ale právě si našel vytouženou oběť. Stejně tak se po Aitarovi vrhal mohutný kříženec, který okamžitě vycítil, co se Aitar snaží ovládat a pečlivě držet skryté. Chtěl vytáhnout ven všechny obavy a bolestivé vzpomínky, napást se na nich, najít tu nejhorší a nechat ho trpět pořád dokola a dokola, dokud by se nenasytil a možná i potom. Bílá ocel ho nemohla zastavit a dvě ruce proti čtyřem pařátům se nezdály jako velká překážka. Navíc mu pomáhali další démoni, zaměstnávající strážcovu pozornost.

Aitar se nadechl, tohle chtělo meč s dlouhou čepelí, nestihl ale vydat ani hlásku. Myšlenka byla rychlejší. Noha se mu podlomila pod tíhou bolesti a silou útoku. Jen taktak se vyhnul sevření a útoku dalšího meelise, kterého k sobě nechtěně přitáhl. Ačkoli se rychle sebral, kříženec se po něm sápal ještě dravěji. Pokud si však démon myslel, že má hostinu jistou, mýlil se. Rocův znělý hlas odpuzoval pomoc méně dravých jedinců a ani pro jeho uši nezněl příliš vábně. Zarýval se mu pod kůži a rozptyloval ho od kořisti, a když se Aitar a přidal… Temná stvoření pocítila houževnatost své oběti. Nejprve zničil meelise a poté vytasil rudou ocel, naposledy se rozmáchl a křížence rozprášil jednou pro vždy.

Udýchaně se rozhlédl, jak jsou na tom ostatní. Kammu k němu měl nakročeno s pomocí, která už nebyla potřeba, a Uta s Rocou se zbavili posledních dvou osamocených meelisů. Přistihl se, že se rozhlíží dál, když v tom si to uvědomil… Ten náhlý pocit jej opět udeřil naprosto nepřipraveného. Krátce se střetl pohledem s Utou a viděl v jeho očích tutéž bolest.

Temná návštěva na sebe nenechala čekat, tentokrát ale z vlastního vnitřního popudu.

„Pojďme, než se seběhnou další,“ řekl Roca tiše, sotva se i s tímto problémem vypořádali, ale tvrdost v jeho hlase byla nepřeslechnutelná. Kammu upíral pohled do země a bez jediného slova se dle Rocovy rady rozešel směrem za vnitřní stranu bariery. Doufali, že alespoň trochu utlumí bouři, která se v nich zažehla, a která mohla kromě osobních hostů přitáhnout i démony z širokého okolí.

Prošli od severovýchodní strany až k severozápadní a společnými silami se snažili zpevnit nejslabší část štítu, který Zetteru už jen sotva držel od nejhoršího, a zničit démony, kteří se pohybovali poblíž.

„Že mě to nenapadlo dřív…“ vyhrkl Uta a dal se do běhu. Neváhali a běželi za ním, dokud se nezastavil u kamenitého břehu. „Řeka,“ poukázal na zdánlivě líný proud a nabral trochu vody do dlaní. Na první pohled čisté, ale zanechávající na kůži tenký šedivý film.

„Saze,“ řekl Roca. „To je dobrá zpráva. Víme, co je se studnama a jak je dát do pořádku.“

Uta si pečlivě otřel ruce od sazného povlaku. „Možná někteří přežili a tak se dostali do města. Saze narušily už tak poničenou barieru a dovolily jim průchod.“

Vrátili se k nejbližší hlídce a předali zprávu. Dokud řeku nevyčistí, nemělo cenu vysilovat se a pokoušet se u ní barieru opravit. Mohli jen zabraňovat v průchodu přeživším démonům.

*****

Hraniční hlídka jim poskytla zázemí a personál už se činil v opravách zbroje. Vše probíhalo tak rutinně, ale Aitar se ani po večeři a koupeli nedovedl zbavit pocitu, že mu něco chybí. Jako by narychlo vyrazil a byl si jistý, že něco zapomněl, nebo jako by tušil, že něco ztratil, ale ještě nepřišel na to, co.

Jenže on přesně věděl, co mu chybí. Kdo mu chybí.

„V pohodě?“ přisedl si Uta k němu na postel.

Černovlasý k němu zvedl unavený pohled. Nevesele se uchechtl. „A ty?“ zeptal se a současně mu svým výrazem i odpověděl.

„Ne…“ sklonil Uta pohled ke zčervenalým kloubům na ruce a mlčky je začal masírovat. Aitar věděl, že se jen snaží zabavit, aby lépe unesl tíživé ticho a slova, která se nedokázala prodrat na jazyk.

„V jistých okamžicích,“ začal Aitar váhavě, „mám pocit, jako bych ho ztrácel znovu a znovu.“

Uta k němu vzhlédl svýma šedýma očima, tmavšíma než obvykle. Vybízel ho jimi, aby pokračoval.

„Prostě… v každé situaci, která nastane poprvé od… toho dne. Pokaždé do mě znovu udeří to uvědomění a připadá mi, že je všechno špatně. Na hlídkách nebo v chrámu se to dá unést snáz, ale když jsme společně vyjížděli, když jsme bojovali… Měl jsem celou dobu pocit, jako by bojoval s námi, ale pak jsem se otočil a zjistil, že tam není, nebo jsem na něj chtěl zavolat, aby koukal přitáhnout s tím svým dlouhým mečem, jen aby mi vzápětí došlo, že už nikdy nepřijde. A když bylo po všem, viděl jsem vás tři a zděsil jsem se. Jen abych se hned zase uklidnil, že se mu nic nestalo, protože…“

Promnul rty a ucítil na nich slanou chuť slz. Ani nevěděl, kdy přišly.

Uta seděl naprosto strnule, jako by sebemenší pohyb mohl narušit zeď, kterou si pečlivě budoval. Přesto tiše popotáhl.

„Ne, už se mu nic nestane,“ zašeptal rozechvěle. „Už je v bezpečí. Napořád.“

„Chybí mi to jeho rýpání,“ povzdechl si Kammu a prozradil tak, že je poslouchá. Aitar se ohlédl k lavici, kde seděl a čistil si bó od sazí. „A navíc už mě dlouho nikdo přátelsky nepraštil.“

„Kdybych věděl, že mi to popichování bude tak chybět, nikdy bych se kvůli tomu tak nerozčiloval,“ zamumlal černovlasý a snažil se opět sebrat.

„To bys mu to pak ale celý pokazil.“

„To má pravdu,“ přitakal Uta a na rtech se mu objevil jemný, nostalgický úsměv. „A je to svým způsobem umění, rozčílit tě jen tak akorát.“

„Abych se neurazil!“ drcl do něj a přiměl ho, aby se usmál víc.

Očima zapátral ke stolu. Roca seděl nad rozrýpanou večeří, opřený o zeď za sebou. Mezi prsty si pohrával se stříbrným prstenem a vypadal ztracený v myšlenkách, avšak jeho uvolněný výraz a povytažené koutky rtů vypovídaly o něčem jiném.

Aitarovi se znatelně ulevilo, přestože měl srdce stále obtížené bolestí.

*****

I další dva dny pokračovali v čistce nejbližšího okolí a v obhlídce hranic, dokud Roca neseznal, že z nejhoršího je bariera vyspravená a nápor démonů ještě chvíli vydrží. Jak silný, to už bylo otázkou, na kterou nehodlali hledat odpověď.

Potřebovali se zbavit démonů, kteří se neustále rojili u hranic města, což znamenalo najít hnízdo a zničit ho. Nebo dát dostatečně najevo, že v tomto městě si neškrtnou, a alespoň je vyhnat co nejdál do pustin. Jakmile se zbaví zla, které neustále zamořovalo řeku, vyřeší i problém s nedostatkem vody a konečně se budou moci pokusit o kompletní obnovu bariery.

A s tím udělat krok vpřed, znovu vést chrám s plnou důvěrou obyvatel a vůbec všech, kteří Zetteru navštěvovali a podporovali její růst. A nakonec i získat zpět pevnou půdu pod nohama.

„Fajn. Jsme připravení vyjít ven?“ zvedl se Kammu ze země a oprášil se od prachu i případných drobků ze skromného pozdního oběda. Původní plán zastavit se v hostinci neuskutečnili. Jednak hostince bez dostatečné dodávky pitné vody řádně nefungovaly, ale především strážce odradilo nepokryté diskutování jejich situace na každém rohu. Ne že by nechtěli znát názor svých obyvatel na mnoho věcí, třebaže nepříjemný, ale některé pomluvy – nejspíš zrozené v Zapovězené krčmě – se skutečně nedaly poslouchat, aniž by neriskovali přilákání démona.

Černovlasý si po chvíli sezení protáhl končetiny. Svaly zkoušely protestovat a několik povrchových zranění z předchozích bojů mu znesnadňovalo pohyb, ale nic co by nezvládl překonat. Pohmatem zkontroloval zbraně a sáhl i do vesty, kde měl ukryté pouzdro se svitky.

„Víc už asi nebudeme,“ řekl spíš za sebe, ale ostatní souhlasili. Už pocítili ukázku toho, co je za barierou čeká, a démoni ani nemuseli být blízko hranic, aby viděli jejich děsivé postavy.

Nevybrali si jednoduchý úkol. Ale pokud chtěli, aby Zettera vydržela a dokázala i nadále prosperovat, museli onu temnou hrozbu zničit, nebo alespoň snížit na minimum.

„Zvládneme to, jako vždycky,“ sáhl Roca k dlouhému noži u pasu. „Jestli si přestaneme věřit, je s náma konec.“

Aitar naprázdno polkl, pravdivost těch slov jej zasáhla přímo do srdce. Uta vedle něj tasil krátké meče a vyrazil vpřed, směrem ke chráněné stezce, která v této nesnadné době skýtala jen pramalou ochranu.

„Tak do toho,“ řekl si černovlasý pod nosem, chopil se zbraní a vydal se v jeho stopách.

Na první útok nemuseli čekat ani minutu. Dva pejmani číhali, až se někdo odváží projít, a hodlali si na něm vybrat daň v podobě nejpalčivějších vzpomínek a myšlenek. Rozdělili si je – Roca s Utou a Aitar s Kammuem. Během chvíle kolem nich zbyla jen hrstka sazí.

„Ty kopce se mi nelíbí,“ zamumlal Kammu při pohledu na křižovatku před nimi. Jedna cesta vedla víceméně rovně až za horizont, druhá se ztrácela za kamenitými kopci, které vedly k lesu a řece, která z něj vytékala a hnala se směrem k městu.

Aitar mu dal zapravdu. „Mně taky ne. Kroutí se mi z toho vnitřnosti.“

Nebylo pochyb, že se v blízkosti této stezky nachází velké hnízdo. Už dříve na ně démoni číhali uprostřed nedalekého skalnatého terénu, ale takto silně jejich přítomnost dosud nepocítili.

Když se Aitar ohlédl, stále měl za sebou město jako na dlani. Kdyby slunce svítilo jasněji a bariera byla silná, určitě by i odsud dokázal zahlédnout perleťové záblesky. „Pořád jsme dost-“

Nestihl doříct myšlenku. Naštěstí držel meče stále připravené v rukou a dokázal tak snadno zablokovat útok meelise, který se na ně kdovíodkud vyřítil, a v rychlém obratu jej zničit. Vzápětí přiskočili další a sotva se jedněch zbavili, vynořili se jiní. Byli rychlí a mrštní, přestože více otravní než nebezpeční. Svými dlouhými bledými končetinami se snažili proklestit skrz smrtící výpady zbraní, ale i skrz vlastní druh, se kterým jako by soupeřili o kořist. Jejich neovladatelný apetit je vedl k záhubě, přesto trvalo dlouhé minuty, než si strážci mohli konečně oddechnout.

Černovlasý dovolil tělu, aby se opět uvolnilo, alespoň trochu. Zhluboka se nadechl, aby zjistil, jak moc ho silná a nečekaná rána zboku zasáhla, a s úlevou opět i volně vydechl.

Hnízdo jeho pozornost zaměstnalo natolik, že těch pár meelisů úplně přehlédl. Přitom se museli už nějakou chvíli přibližovat nebo odněkud vylézat, než se k nim ve velkém přidala ta masa ostatních.

Mlčky se podívali jeden na druhého. Jestliže čelili náporu už teď…

Dodali si odvahy a v němém souhlasu vyšli do kopců.

Aitar udusal veškeré obavy a černé myšlenky. Vyjasnil si mysl, jak jen dokázal, a snažil se soustředit na nejjemnější detaily ve svých pocitech, aby dokázal včas zachytit případný útok. Nechtěl se nechat znovu překvapit.

Roca se náhle zastavil uprostřed kroku. Nenápadně s nožem pevně sevřeným v ruce ukázal nejprve pod sebe a poté naznačil strmý oblouk kousek stranou. Aitar s Kammuem po boku vystoupali blíž a spatřili strmou soutěsku s viditelnými vstupy do jeskyně. Zřejmě vlivem ne tak dávného zemětřesení se jeskyně propadla a vytvořila nový průchod.

Uta posunky naznačil spěšný přechod přes kopec a cestu k soutěsce. Tam je mohl Roca pořádně vyprovokovat verši, a až se démoni narvou do úzkého průchodu, ve snaze se k nim co nejdravěji dostat, velmi jim tím usnadní práci při jejich likvidaci. Přikývli na tento plán a spěšným krokem se vydali stále strmější cestou nahoru. Ještě se však nedostali ani na vrchol kopce, když černovlasému přejel mráz po zádech a usadil se mu až po kořínky vlasů.

Zpoza kopce se vyřítili tři pejmani a další se drápal po sesutém kamení ze soutěsky. Roca okamžitě spustil verše, které do nich v první moment udeřily, avšak s větrem, který odnesl Rocův hlas pryč, se černí netvoři okamžitě oklepali.

Aitar se přikrčil, aby se mohl Kammu rozmáchnout a udeřit plnou silou. Zároveň svou pozici využil k vystartování po pařátech, které se nebezpečně rychle blížily k Rocovi, jehož zbraně byly oproti pařátům příliš krátké.

Kamení se mu drolilo pod nohama a příkrý terén znesnadňoval každý pohyb. Hrozilo, že se přizabije i vlastním pádem. Snažil se pejmana tlačit nahoru nebo před ním do kopce ustupovat, jak zrovna situace dovolila. Za cenu šrámu na čelisti se mu podařilo démona zbavit jednoho pařátu a vzápětí i druhého, když využil jeho okamžitého rozladění. I pejman teď měl větší problém s bojem ve svahu. Silným kopancem ho Aitar na chvíli setřásl a kousek seběhl na pomoc Utovi.

Postupně zvýšili svou převahu, až se nakonec společnými silami démonů zbavili. Na nic nečekali a ještě zadýchaní se vrhli do kopce, dřív než se k nim vyškrábou další. Pokud na ně nějací číhali na vrcholu, rozhodně jim bylo milejší bojovat na rovnějším podloží.

Přeci jen byl ale pejman rychlejší. Popadl Kammua, který skupinu uzavíral, za nohu a srazil ho dolů. Brunet se jen jako zázrakem vyhnul kameni, o který si mohl ošklivě poranit hlavu.

„Jděte-už-kurňa-všichni-někam!“ skočil Roca pejmanovi na záda, a když už si nemohl pomoci verši, alespoň si dodal sílu nadávkami. Na několikátý pokus se mu podařilo proklát černé kožnaté tělo rudým ostřím dostatečně hluboko, aby ho zničil.

„Tohle bysme mohli někdy použít,“ posbíral se Kammu a pomohl zvednout se i Rocovi.

„Myslím, že by to svitky docela oživilo.“

Rocův pohled mluvil za vše.

„Nezdržujme se kecáním,“ připomněl jim Uta naléhavost situace. Jako by to bylo potřeba. Nemuseli vidět, že se démoni dali do pohybu, cítili to na vlastní kůži.

Radost z rovné cesty si netroufali projevit, ne při pohledu na to, co se hrne směrem k nim. Pejmani, meelisové, že je ani nespočítali. A dva kříženci, zatím.

„Není jich tu nějak moc?“ zděsil se Aitar, ale snažil se udržet emoce na uzdě.

„Musíme se dostat k té stěně,“ ukázal Roca níž.

Nelíbilo se mu to, skalní stěna vytvářela prostor, ve kterém by je mohli démoni sevřít. Ale zároveň věděl, že ji Roca potřebuje.

„Jdeme,“ rozhodl Uta. Nedovolil si váhat a ztrácet čas.

Vrhli se do přesily. Ani se nesnažili démony cíleně ničit, ale hlavně se dostat přes chumel drápů, zubů a hromady slizkých a kožnatých končetin.

Roca nečekal, až se dostane na nejvhodnější místo, ale jeho hlas se konečně dokázal nést a přimět temná stvoření k váhavosti. A když konečně spustil naplno…

I Aitar se po očku ohlédl. Něco v Rocově hlase, nebo snad ve způsobu, jakým verše pronášel, se změnilo, posílilo. Nepatrně, avšak meelisové i pejmani před ním couvali.
Jednoho po druhém proměňovali v oblaka sazí, jenže další stále přicházeli z útrob jeskyně. Roca měl výdrž, ale nemohl svůj hlas používat naplno hodiny a hodiny v kuse. Ani oni nemohli bojovat věčně.

„Musíme pryč, jsme tu příliš na ráně,“ křikl Kammu a černovlasý souhlasně přikývl. Město měli pořád dost blízko za zády, aby se mohli vrátit, ale přitáhnout k hranicím temnou armádu nepřipadalo v úvahu.

Dali se na pomalý ústup podél skalnaté stěny. Doufali, že se jim podaří zmírnit jejich nápor ve zúženém prostoru, a že verše odradí slabší meelisy, které by sice dokázali přemoci levou zadní, ale v takovém množství by je i jednoduchá výhra stála příliš drahocenné energie.

Démoni je však tlačili dál a dál. Hrnuli se ze soutěsky, z kopců a seskakovali i seshora skalnaté stěny. Začali se kolem nich nebezpečně svírat a Aitar, ačkoli se snažil soustředit čistě na boj, v jisté chvíli přemýšlel, jestli se někdy dostali do horší situace.

Věděl však, že ne. Byli bez dlouhého meče a démonů přibývalo rychleji, než je stačili likvidovat. Kde se najednou všichni nabrali? Tolik pohromadě jich neviděl nikdy. Tolik jich ani nezničil za všechny hlídky v posledních letech dohromady.

Zatnul zuby a shodil ze sebe černé tvrdé tělo, jehož pařáty se mu zaryly do už bolavého boku, uzemnil jej kolenem a prudkým máchnutím zabodl čepel do hrudi. Ruce i nohy měl samý šrám, ale vesta pevně držela, zatím. Bylo ale jen otázkou času, kdy se některý z démonů dostane skrz poškrábané a potrhané pláty až k holé kůži na životně důležitějších místech.

Rychlým výpadem a obratem proměnil další dva démony v oblak sazí. Stále slyšel Rocu i kousek opodál Utu a Kammua, ale neviděl je. Netušil, jak na tom jsou, jestli potřebují okamžitou pomoc, a i kdyby, nemohl se k nim rychle dostat. Uvědomil si, že se příliš rozdělili. Každý bojoval prakticky sám za sebe, aniž by si hlídali záda, jak byli zvyklí. To bylo zlé. Jako by démoni věděli, že nejsilnější jsou společně, a cíleně využili jejich slabiny.

Aitar se ohnal loktem, udeřil meelise za sebou do vetché hrudi a rychle klesl k zemi před sevřením tří pařátů rozběsněného pejmana. Levou rukou odvedl pozornost dlouhých drápů a pravou tasil vzhůru. Zasáhl, ale jeden z pařátů byl stejně rychlý.

Přepadl na zem náhle zmizelým odporem i bodnutím bolesti. Okamžitě ho k rozdupané hlíně přitiskla váha dalších lačných netvorů. Na břiše se ocitl ve velmi nebezpečné pozici, ale rychle si v ruce převrátil meč a ohnal se za sebe, právě včas, aby útočníkovi rozhodil rovnováhu a získal drahocennou vteřinku, která možná rozhodla o všem.

Bílá ocel se zcela utopila pod černotou husté lepkavé krve, která Aitarovi stékala až pod chrániče, kde se mísila s jeho vlastní. Na okraji vědomí, otupeného maximálním soustředěním, ale zároveň posíleným ostražitostí, pocítil z lesa studený závan, který nevěstil vůbec nic dobrého.

Les. Uvědomění ho udeřilo do prsou, až se mu srdce rozbušilo ještě silněji. Přes hrozivé vrčení, drásavý křik a vlastní tep ani neslyšel burácení řeky a přitom musela být na dosah.

Zpovzdálí zaslechl zaúpění známého hlasu, které bolelo víc, než všechna zranění dohromady.
Naprázdno polkl. V hlavě se mu zrodil šílený plán. V této bezútěšné situaci, kdy se na ně démoni hrnuli ze všech stran a stále jejich nápor nebral konce, neviděl jinou možnost. Musel dát Rocovi, Utovi a Kammuovi alespoň šanci…

Dej mi sílu dostat nás z toho, vyřkl v duchu zoufalou prosbu.

S obrannými verši na rtech se rozběhl podél stromů, jak jen mu nápor temných stvoření dovoloval. Viděl, jak se první meelisové a pejmani prodrali z lesního porostu a polohu ostatních strážců dokázal poznat jen ze směru jejich útoku. Další v lese váhali, jako by se nebyli schopní rozhodnout, jestli se mají k útoku připojit či hledat jinde. Možná že i jejich pidi mozečky ovládané pouze hladem si uvědomovaly, že tady je fronta na kořist příliš velká.

Aitar si jako zázrakem proklestil cestu až ke kamenitému břehu. Urputnost démonů trochu polevila, jakmile se přiblížil řece.

Klenutý most, který přes řeku vedl, měl na dohled. Zhluboka se nadechl a pokusil se najít ostatní strážce, osvobodit je od hrůzy, která je svírala pod vrstvou odhodlání, a odnést ji všechnu na sobě. Byli však příliš daleko.

Poté z hlubin mysli, z místa pevně uzamčeného, aby je ani nelstivější kříženec nevycítil, začal pomalu vypouštět ven nejprve obavy a poté i uvědomění, ze kterého se mu už včera svíralo srdce.

Myslel na Reisse. Připustil si, jak hrozně moc mu chybí. I když věděl, že je to hloupost, přesvědčoval sám sebe, že si mohl něčeho dřív všimnout. Že možná mohl udělat něco, aby mu pomohl. Bál se, že by to mohla být pravda. Vytahoval ven veškeré temné myšlenky i zlost, včetně zlosti na sebe, jak může vůči Reissovi cokoli takového pocítit. Vzpomněl si na Yusu a vyčítal si, že jej nenavštívil, dokud mohl. Vrátil se ve vzpomínkách do svého temného období a snažil se co nejlépe si vybavit pocity, které v sobě dusil a utápěl v alkoholu, ačkoli s démony kolem sebe se ani snažit nemusel. Vzpomínal na Sarmitu a srdce se mu opět sevřelo steskem, obavami, zlostí i pocity vlastní marnosti.

Zabralo to lépe, než by si dokázal představit. Démoni šíleli. Oblázky mu podkluzovaly pod nohama, jak klopýtal směrem k mostu. Jeho kamenné úpatí měl téměř na dosah.

Dovolil si zpomalit a znovu sáhl do svého nitra a jako stužky pomalu vytahoval ven jednu zlou vzpomínku po druhé. Trvalo jen pár vteřin, než se k němu dostal démon, chopil trezor v jeho mysli do svých pařátů a začal jej drancovat plnými hrstmi.

Podlomila se mu kolena přívalem žalu a zoufalství. Vše zesílilo, když ustoupil vlastní rozum a nahradila jej krutost démonů, která dokázala i tu nejhorší vzpomínku vyždímat do poslední kapky. Výčitky, které mu během dlouhých nocí rušily spánek, se na něj sesypaly všechny naráz. Bolest z vlastních rozhodnutí i těch, které nedokázal ovlivnit, jej krutě sevřela. Jeho srdce i mysl krvácely společně s ranami na těle. Netušil, kde se v něm ještě vzala duchapřítomnost, aby neupustil zbraně. Rozmáchl se kolem sebe, přestože poslepu. Tuhý náraz mu prozradil, že zasáhl, a krátce polevil i nátlak na jeho mysl. Sebral se a zpět postavil na nejisté nohy a pozadu, roztřesenými váhavými krůčky vystoupal na most.

Démoni šplhali za ním. První se k němu dostali snadno, ale ostatní přemohla dravost, která jejich postup spíše zpomalovala. Shazovali se z mostu ve snaze co nejdříve se dostat ke kořisti, až si z těl v mělké vodě vytvořili poněkud nestabilní násep.

Nepřestával couvat a ničit z posledních sil řady před sebou jednu po druhé, i když se masa slizkých chladných těl pokoušela drát i za něj. Už je od sebe nedokázal udržet. Doufal, že řeka pod ním bude dost hluboká a silná. Naposledy se pokusil cokoli před sebou zasáhnout meči, aby si udělal alespoň trochu prostoru a získal čas k vrávoravému vystoupání na úzkou zídku.

Patou nahmatal okraj mostu. Naposledy pohlédl směrem, kde tušil ostatní strážce, než mu bolest zatemnila zrak.

Zahnala ho do nejniternějšího koutku duše, k nejbolestnějším okamžikům, na které toužil z celého srdce zapomenout, i chvílím, kdy se nedokázal ovládat. Znovu se na sebe vztekal, znovu prožíval bolesti jako by byly čerstvé, bál se jako dítě a znovu se styděl v těch nejtrapnějších situacích a připadaly mu ještě horší, než když mu bylo náct. Hněval se střídavě na celý svět i na sebe, vlivem démonů intenzivněji, než kdy jindy, a dusil se náporem žalu a slz. Žaludek se mu zvedl nejen silou znovu prožívaných okamžiků, ale i přívalem slizkých rukou a černých pařátů, které ho ještě více ponořily do bolesti, která mu kroutila vnitřnostmi a připravovala ho o rozum.

Snad na vteřinu vystřízlivěl tvrdým nárazem na hladinu, ale hned ho zase obklopila temnota, hustá a těžká, držící jej v ocelovém sevření. A další tíha na něj dopadala. Jeho zoufalství bylo pro temná stvoření tak lákavé, že ochotně vycházeli vstříc vlastní záhubě. Nedokázal se jim ubránit, mysl měl zahlcenou, a přesto mu plíce připomínaly, že démoni nejsou jediný problém. Nezmohl se na pořádné tempo vstříc hladině, ani když nátlak a tahání masy dravých těl pomalu ustupovalo a barvilo vodu kolem něj do černa. Jako by měl ruce i nohy z olova. Nechtěly se pohnout, i když pod zmučenou myslí rostla panika společně s touhou byť po jediném nádechu.

Tělo se instinktivně pokusilo vzepřít. Nebránil mu, i když v hloubi duše věděl, co se stane. Bolest, strach i vztek ho drásaly natolik, že si nedokázal uvědomit, jaké následky by mohla mít touha, aby zmizely jednou pro vždy.

Proud černé vody plné sazí se mu vřítil do plic a bezvládného jej stáhl ke dnu.

Očekával pokojný odpočinek na dně řeky, avšak na mysl mu okamžitě zaútočily tisíce a tisíce hlasů, ženských i mužských, křičících i šeptajících, prosebných i rozkazujících, zoufalých i vysmívajících se, jeden přes druhý se přelévaly a přiváděly jej k šílenství. Kde se vzaly tak náhle uprostřed sladké nicoty? Chtěl křičet, ale z úst mu nevyšla ani hláska, nebo se možná jen neslyšel?

Hlasy si jako hedvábné stuhy i těžké okovy omotávaly jeho příčetnost do své moci. Copak tohle ještě není konec? Snažil se jim vzepřít, ale cítil, jak ho drží pevněji a pevněji a táhnou ho hlouběji do temného prázdna. Vší silou ho přesvědčovaly, aby se poddal.

Bojoval s nimi, ale některá slova, která mezi výčitkami a posměšky začínal rozeznávat stále lépe, o konci tohoto trápení, o věčné radosti, o bytí bez starostí a bolesti, ho přiměla poslouchat… to už připomínalo věčný klid. Proč by vlastně nemohl jen prostě nebýt?

Zapomněl, co se stalo jen před malou chvíli a ztrácel pojem i o tom, kým vlastně je. Jen klidná prázdnota, tolik lákavá…

„Aitare!“

Neochotně se přiměl věnovat pozornost tomu nápadně jasnému hlasu, čímsi povědomému. Zvláštním způsobem vyčníval mezi ostatními a vynutil si jeho zájem.

„Aitare, poslouchej mě!“

Aitar… co to bylo za slovo? Velmi pomalu se mu rozhýbávaly závity, než si opět uvědomil, že slyší vlastní jméno.

Halas kolem něj však ještě zesílil a lana se utáhla. Sliby zněly ještě lákavěji, proč by neměl toužit po věčné rozkoši, slávě, po moci, po utopii bez démonů i strážců nebo naopak po schopnostech silnějších než by se mohlo komukoli snít?

„Chyť se mě a nepouštěj!“

Jako by na moment usínal, ale opět se probral. Hlas, který na něj jako jediný volal jménem, zněl tak známě a se zcela jinou naléhavostí. Když ho slyšel, jako by v hrudi pocítil vřelost. Ačkoli jej to stálo obrovské úsilí, upnul k němu veškerou pozornost.

Chtěl na něj zavolat, jak by se ho měl chytit, ale nedokázal to. Nedokázal se nadechnout, aby mohl zakřičet, snad by ani nedokázal říct srozumitelnou větu.

„Poslouchej jen mě, povedu tě…“

Rád by, ale k jeho uším tak dotěrně doléhala kakofonie příslibů, vyhrůžek i bezeslovného křiku. Obtáčela se kolem toho jediného hlasu, kterému se uvolil naslouchat, znemožňovala mu ho následovat i jakkoli uvažovat.

Přesto se snažil mířit za ním, za pocitem, který onen hlas zanechal. Jako by se brodil bahnem, močálem, který ho s každým krokem kupředu stáhl o dva zpět, jako by před sebou musel rozplétat klubka hadů, aby si našel skulinu, kterou by se mohl protáhnout. Odkud a kam se to vlastně snaží dostat?

Cítil se unavený. Strašlivě unavený a zatuhlý. Tolik chtěl za tím jediným hlasem, který v něm dokázal cosi probudit, cosi živého a hřejivého, úplný opak od temného chladu, který se rozpínal všude kolem.

Bylo to ale příliš těžké. Nedokážu to, napadlo ho. Možná ani nemusím, začal se opět poddávat vábivému našeptávání sboru. Možná bych si mohl odpočinout… aspoň na chvíli…

„Aitare!“ překřikl chmurné myšlenky rázný příkaz. „Věř si, dokážeš to. Dokážeme to společně.“

Opět mezi všemi rozeznal svého průvodce a dovolil svému srdci, aby se rozehřálo. Společně… Vychutnával si to slovo a jeho význam.

„Drž se mě a opovaž se polevit!“

Ne, nepoleví. Nenechá si jej znovu proklouznout, musí se vydat za ním a přijít mu na kloub. Vzedmula se v něm vlna rozčilení a pocítil příval síly. Veškerým svým bytím se napjal a posunul se vpřed.